Bajkal - perla Sibiře

Bajkal - perla Sibiře

 

Zápisky z putování kolem Bajkalu od 23. 6. 2016 do 10. 7. 2016, jak cestu prožilo 6 českých turistů.

Kurz měny: za 100 RB platíme ve směnárně v Praze 37 Kč.

 

ČT 23. 6. 2016 – přesun z ČR

Startujeme na letišti v Praze v 17,50 hod směr Moskva – Šerementěvo, let trvá 2 hodiny 15 minut, posuneme se o 1 hodinu v čase zpět (časový posun je 2 hodiny, ale v ČR je letní čas, v Rusku není). Ke skupince ze severní Moravy (manželé Pavel a Lucka, Jana a Oto) se na letišti připojil průvodce Vladimír s 16. letou dcerou Terezkou. Letěli jsme se společností Aeroflot. V Moskvě na letišti úmorné vedro, plno lidí a celních formalit. Naštěstí jsme v tranzitu, kontrolují hlavně víza. Dávají nám do pasu lísteček, který máme do týdne předložit v ubytovacím zařízení, kde potvrdí, že jsme se tam ubytovali. Další let z Moskvy do Irkutska byl za 2 hodiny, tentokrát noční let Boeingem 330, v letadle byla dost zima. Naštěstí nám dali dobrou večeři a deky na přikrytí.

 

PÁ 24. 6. 2016 – Irkutsk –skanzen TALJCY -Listvjanka

IRKUTSKU jsme po 5,5 hodinách klidného letu v 10,20 hodin jejich času, oproti ČR posun o 6 hodin zpět. Při přebírání zavazadel (velké batohy na záda) jsme zjistili, že Janino zavazadlo se ztratilo, odletělo zřejmě někam jinam. Sepisujeme reklamaci v azbuce s místní pracovnicí u bagáže, vyzvídá, co všechno bylo v batohu a zda byl zabalený folií. Pak ještě musíme do kanceláře Aeroflotu uplatnit reklamaci na ztracené zavazadlo a zde nahlásit adresu, kde budeme bydlet. Naneštěstí hodláme být v prvním ubytování jen 2 dny, snad do té doby zavazadlo dorazí. Máme se ptát zítra touto dobou. Opisujeme na reklamační formulář adresu ubytovatele v Listvjance a jeho telefonní číslo, protože na naše mobily by nám určitě nikdo z letiště nevolal.

Ve městě je kolem 30 stupňů, čeká nás domluvený taxíkář s větším autem, který s námi bude celý den. Nejprve nás taxikář Míša zavezl k vlakovému nádraží, kde chtěl Vladimír koupit jízdenky na Transsibiřskou magistrálu za 2. července. Prohlížíme si krásnou budovu nádraží a ve stánku ochutnáváme první pirožky a čaj (60 RB). Pak nás Míša zavezl na centrální tržnici, kde si nakupujeme nějaké ovoce a zeleninu a navštívíme místní jídelnu „STOLOVAJA““, kde si dáme polévku boršč a pivo za rozumnou cenu. Jsme překvapeni, že ruský boršč je celkem řídká polévka s jedním kouskem masa a řepou a troškou smetany, ale chutná dobře. Pivo tu mají české lahvové – Krušovice, Kozel, ale vyrobeno v Rusku. Ceny lahvového piva se pohybují od 65 – 100 RB, točené je daleko dražší. Po pozdním obědě nás taxíkář Míša veze do skanzenu TALJCY. Zde si kupujeme vstupenku za 250 RB a vyrážíme do pravého březového háje na prohlídku domků a vybavení, které používali Evenkové a jiné národy žijící v minulosti kolem Bajkalu. Skanzen je zajímavý a určitě stojí za návštěvu. Pak nás Míša zavezl                do obce LISTVJANKA, která leží na břehu Bajkalu, a zde máme rezervované ubytování v malém domku v uličce nad jezerem a jsme tam zcela sami. Jsou tu 4 pokoje, kuchyňka a koupelna se splachovacím WC a sprchovým koutem, prostě luxus. Dostaneme i povlečení a ručníky. Večer se jdeme projít do městečka, které žije turisty a rybáři. Podél pobřeží je několik trhů, kde nabízejí kromě suvenýrů a ovoce také místní pokrmy, zejména sýry a různé druhy ryb. V bufetech nebo malých restauracích podávají šašliky (z hovězího, vepřového nebo ovčího masa) a hlavně uzené omuly, což je vyhlášená bajkalská ryba, podobná našemu pstruhovi. Ochutnáváme polévku soljanku (výborná, se zeleninou, citronem a olivami) a rýžový plov, což je něco jako naše rizoto. Někteří zkouší šašlik s chlebovou plackou, je výborný. Polévka + chleba + pivo vyjde na 220 RB. Všude nabízejí výlety po jezeru nebo do hor.

 

SO 25. 6. 2016 – muzeum Bajkalu

Ráno vstáváme v 8,30 hod (v Praze je 2,30 a stále cítíme vliv časového posunu) a po snídani se chystáme na výlet. Nakupujeme pohledy, které posíláme z místní pošty. Na poště si Vladimír nakoupil místní telefonní kartu za 100 RB a za dalších 100 RB má 200 minut volání včetně internetu. Zkoušíme volat na letiště na zavazadla – letadlo z Moskvy již přistálo, ale Janino zavazadlo nedorazilo. Špatná zpráva, protože se zítra přesouváme jinam a Jana má jenom to, v čem přijela. Na trhu si kupuje spodní prádlo a ponožky, ostatní ji nabízejí čistá trička….. Jdeme vycházkou do muzea Bajkalu v Listvjance (vstupné 310 RB), v ceně je i promítání filmu o ponoru na dno Bajkalu. V muzeu mají dva živé tuleně, kteří se líně předvádějí turistům. Bajkalský tuleň je jediný sladkovodní tuleň, kterému říkají něrpa. Všude jsou suvenýry s něrpou a hlavně hračky pro děti. Muzeum je velice zajímavé – jsou zde informace o vzniku jezera, o jeho velikosti a podloží, o floře a fauně v okolí a o rybách. Také o lidech, kteří kolem Bajkalu žili. Kousek od muzea je přírodní park – jakási botanická zahrada v lesíku, s dřevěnými chodníčky, které stoupají až na vyhlídku na kopci, odkud je krásný pohled na modrou hladinu Bajkalu, která je místy až zelená. Protější břehy jsou v oparu, včera večer jsme je viděli lépe. Je horko, vydáváme se na pěší výlet do kopců, kam mastňáci jedou lanovkou. Na kopci je malá vyhlídka, vyzdobená barevnými stuhami, které bijí do očí v zelené přírodě, asi místní zvyk „opentlit si“ zajímavé (posvátné) místo. Při cestě nahoru jsme si dali polévku a pivo na terase místního hotelu (boršč 190 RB, pivo 120 RB), polévku přinesli na dřevěném prkýnku s větvičkou borovice. Od ubytovatelky došla zpráva, že Janina krosna dorazila do Listvjanky! To je radosti! Při cestě zpět jsme kličkovali uličkami a prohlíželi si původní staré dřevěné domky a fotili a fotili. Z nově postaveného pravoslavného kostela nás vyhnali, protože probíhala bohoslužba a nechtěli být rušeni fotografováním. Večer opět navštívíme místní trh, kde dobře povečeříme šašlik, chleba a pivo (pro 2 osoby za 520 RB).

 

NE 26. 6. 2016 – Port Bajkal - Krugobajkalka

 V 7,30 jsme opustili ubytování se všemi batohy a taxíkem jsme se nechali zavést k přístavnímu molu pro trajekt, který nás měl převézt do městečka PORT BAJKAL, ve kterém prochází železnice Krugobajkalka. Je to původní trasa Transsibiřské magistrály, která vede z Moskvy do Vladivostoku, ale dnes je již hlavní trasa odkloněna od jezera Bajkal a přiblíží se k němu až v Sludjance. Trajekt nejezdí moc často, proto jsme si museli přivstat a nalodit se na ten první ranní. Železniční trať stavěli kromě místních také Italové a Češi, těšíme se na jízdu vláčkem po břehu Bajkalu. Trať a tunely jsou považovány za technický unikát. Problém je ten, že neplatí pevný jízdní řád, vlak Krugobajkalka jezdí jen pro potřeby turistů podle objednávek cestovních kanceláří. Vladimír doufá, že nás vezmou, že se připojíme k některé cestovce.  Máme asi 2,5 hodiny času do příjezdu turistů lodí, vlak zde již stojí a tak obhlížíme okolí. Jako turisté z Evropy žasneme nad technickým řešením některých věcí, začínáme tomu říkat „ruské vychytávky“. Chlapi fotí všechno zajímavé (staré vyřazené lodě, rozpadající se hotely a domy, historické technické zázemí přístavu)a holky odpočívají u bagáže.  Vladimír S Terezkou si vyběhli na blízký kopec. Konečně jsou tu turisté a je jich hodně. Máme obavu, zda se do vlaku vejdeme. Nakonec Vladimír dojednal cenu s průvodkyní 3100 RB za osobu a jsme vpuštěni do samostatného kupé. Vlak je pěkný, čistý, na chodbě nezbytný samovar s horkou vodou. Je možnost koupit si kávu nebo čaj. Jízda bude trvat 5 hodin, je několik zastávek a jeden výklad o historii trati s malým pěším výletem. Na zastávkách vlaku bylo pár chalup, téměř nic se nedalo koupit a na místní WC (dřevěné šlapky nad jámou, říkáme mu „sibirjak“) jsme neměli odvahu zajít.

Na jedné zastávce byla větší pauza a měl být výlet po trati s vyprávěním o její historii. Bohužel jsme špatně rozuměli, kdy výlet začíná a tak po prohlídce pár místních chalup jsme se sami vydali na trať. Mysleli jsme si, že výletníci s průvodkyní jsou před námi a že je snadno dojdeme. Šli jsme rázným krokem po pražcích a nemohli jsme u toho příliš pozorovat okolí, jinak by nám nevyšel krok a zakopli bychom. Když jsme ušli po trati asi 3 km a nikoho jsme nepotkali, zazněla obava, že výletníci jsou již zpátky a vlak se rozjede bez nás. Začal rychlý úprk po trati zpět, tentokrát skoro během a doufali jsme, že vlak nepotkáme v některém tunelu, protože tam nás nikdo neuvidí a nezastaví. Ve vlaku byly samozřejmě všechny naše věci….Nakonec jsme zpocení a zchvácení potkali kousek od vlaku skupinku výletníků, kteří se loudali krajinou a poslouchali vyprávění průvodkyně a tak jsme i my kousek slyšeli….. Během jízdy vlakem se rozpršelo, ale bylo pořád dost teplo. Konečně kolem 17. hodiny jsme dorazili do městečka SLUDLJANKA, kde je velká křižovatka cest a městečko je především známé svým nerostným bohatstvím, které se v okolí nachází. Krajině dominuje velký bílý kopec, který je mramorovým kamenolomem a svítí do dálky jako bílá pyramida. Vlakové nádraží ve Sludjance je také postaveno z bílého mramoru. Největším objevem pro nás byl skrytý nádražní bufet, který má otevírací dobu do 20. hodin a paní měla výběr z několika jídel, která nám ohřála v mikrovlnce. Najedli jsme se dobře za pár korun (boršč, pirožky, pivo).

Ubytování měl Vladimír vymyšlené v místním muzeu nerostů, kde je také turistická ubytovna. Do muzea jsme šli asi 3 km pěšky. Zazvonili jsme a paní nás vpustila do pěkné zahrady, kde byla velká výstavka minerálů větších rozměrů. Kolem byly dřevěné budovy s krásným dřevěným vyřezávaným zdobením, jako z pohádky o Mrazíkovi. Jedna z budov byla muzeum, druhá prodejna suvenýrů, další bylo zázemí – baňa a konečně ubytovna. Místnost obsahovala asi 14 postelí různě nad sebou,  dřevěné pryčny se zvednutou hlavou, na které jsme si položili slamníky a naše spacáky. V místnosti byl ještě stůl a paní přinesla rychlovarnou konvici, takže nám nic nechybělo. Tradiční sibirjak byl na zahradě, a jako umývárna sloužila malá nádoba na dvorku, kam jsme si z kýblu nalili vodu a pak si ji  na mytí pouštěli kohoutkem. Sousedi museli mít při našem mytí show.

 

PO 27. 6. 2016 – pohoří Chamar Daban - turbáza

Ráno jsme si vzájemně sdělovali, jak nás tvrdé lůžko tlačilo do našich zhýčkaných těl. Sbalili jsme batohy na třídenní pobyt na horách, ponechali nepotřebné věci v úschovně u majitelky muzea a vydali se do pohoří CHAMAR DABAN, které se táhlo kolem Bajkalu. Naším dnešním cílem byla turistická základna ve výšce asi 1450 m, měli jsme tedy překonat asi 900 metrů a ujít 19 km. Počasí nám přálo, bylo kolem 17 stupňů a svítilo sluníčko, nálada výborná. Cesta vedla kolem bystré říčky s velkými balvany a všude kvetlo barevné kvítí jako v Krakonošově zahrádce. Míjeli jsme žluté rododendrony, růžový střevíček pantoflíček, lilie zlatohlavé, měsíček, azalky, upolíny s oranžovými květy, růžové kytičky s květy jako dymnivka, malé modré kosatce a překrásné zvonky. Asi uprostřed trasy byla zastávka – dva domky s občerstvením, ale paní měla jen malé smažené koblížky zvané ládožky s povidlím nebo zahuštěným sladkým mlékem a čaj. Vše ostatní snědli turisté o víkendu. Zásobování takové hospůdky musí být zážitek, nám připadala ta cesta s balvany naprosto nesjízdná, ale auto tam měli. Poslední 2 km trasy byly do prudkého kopce, cesta se odklonila od potoka a výstup byl namáhavý.

Přes cestu nám občas přeběhly místní pruhované zvědavé veverky, podobné americkým čipmankům, ovšem, byl to pravý nefalšovaný ruský burunduk. Nahoře na planině byla meteorologická stanice a turbáza, jak říkají místu pro turisty, kde lze spát. Byli jsme objednáni a tak nám dali klíče od poloviny dřevěné chatky, kde v přízemí byl velký stůl a kamna a navíc plynový vařič a nahoře v patře měkké slamníky na spaní pro 8 osob. To bylo lepší ubytování než v muzeu nerostů, tak jsme si to užívali.

Kolem bylo několik chat a plácek pro stany, asi dva sibirjaky a umývárnu jsme nenašli. Zato asi 300 metrů od chaty byla studna s rumpálem, kde jsme nabírali ledovou vodu a z PVC lahví jsme se polévali v borovém lesíku a tak vykonali hygienu. Terezka, zvyklá z Prahy toliko na vanu, jen zírala. Za ubytování vybírali 450,- RB na osobu a den, což byla rozumná cena. Po celodenním putování jsme šli brzy spát.

 

UT 28. 6. 2016 – Pik Čerského

I když předpověď počasí byla celodenní déšť, ráno nepršelo a bylo kolem 15 stupňů.  Po snídani na chatě jsme se vypravili zdolat PIK ČERSKÉHO (2 109 m), který byl nejbližším vrcholem v této části pohoří Chamar Daban. Cesta byla překrásná, byl to pro nás silný zážitek, já osobně to považuji za nejhezčí výlet z celého putování. Cesta opět stoupala po serpentinách lesem a postupně se před námi otevíraly překrásné výhledy do kraje. Za chvíli byl plácek s turbázou jako malá tečka v krajině. Všude kolem nás překrásné kvetoucí louky a na hřebenech se přidaly i velké tmavě modré květy hořců Clusiových. Škoda, že bylo pod mrakem, některé kytičky se uzavřely. Míjeli jsme několik turistů ve větších skupinkách a dorazili jsme i k místům, kde byl ještě sníh. Na hlavním hřebenu, který vedl k vrcholu, byl natažený řetěz, který pomáhal udržet se na příkrých kamenech. Šli jsme místy doslova po hřbetu hory, s prudkými srázy na obě strany. Počasí se horšilo, byla mlha a déšť na spadnutí. Foukal studený vítr, museli jsme se přiobléknout. Konečně vrchol – Pik Čerského, který byl běloruským vyhnancem z povstání proti carovi a byl poslán na Sibiř. Na vrcholu byly dva monumenty – kříž a stožár s ruskou vlajkou. Začalo pršet. Sestupovali jsme opatrně dolů jinou cestou, přes několik údolí, přes říčky a bažiny, stále pršelo. Byl to krásný les, určitě v něm žijí medvědi a rosomáci. Když jsme se přiblížili k turbáze, viděli jsme po lese několik skládek odpadků. Škoda, že si Rusi neváží přírody a dopustí, že se lesy zavalují odpadem! Trasa, která měřila jen 12 km, nám trvala až do 15. hodin. Zatopili jsme v kamnech a sušili a sušili. Hygienu jsme tentokrát vykonávali v lese v dešti pod deštníkem, polévali jsme se ešusem a umyli jsme si i vlasy. Až do večera jsme si povídali a zpívali písničky. Z druhé poloviny chaty se k nám přidali ruské maminky a děti, které zde trávily prázdniny. Ve vytopené chatě, když venku bubnoval déšť, se krásně spalo. Těsně před usnutím nás klepáním na dveře radostně překvapil muž, který na čtyřkolce přivezl na turbázu pivo v plastu. Původně, podle informací, je měl pro nás vést na koni. Prodal nám 1,7 litrů za 300 RB. To byla lahoda!

 

ST 29. 6. 2016 – návrat do Sludjanky

Na programu dnešního dne bylo sbalit věci a sestoupit dolů do Sludjanky do muzea minerálů, kde nás čekala vytopená ruská baňa (kombinace sauny a koupelny) a pak večeře v nějaké místní restauraci. Po včerejším dešti ani památky, počasí bylo překrásné, blankytné nebe bez jediného mráčku a teplo. Děti s maminkami z vedlejší chaty se vydaly na výlet k vodopádům, my jsme mířili dolů. Po přestávce uprostřed trasy, kde jsme snědli pár ladožků a sýr s chlebem z vlastních zásob, jsme u jednoho mostu přes říčku shodili oblečení a vykoupali se v chladné vodě bystřiny, což nás nesmírně osvěžilo. Sotva jsme se oblékli, procházela skupina nezletilých větších dětí s průvodcem, byli z Čeljabinsku a šli do hor i s kytarami.

V muzeu nerostů nám majitelka půjčila lavory na praní našeho propoceného prádla, které do večera krásně uschlo. Zážitkem byla ruská BAŇA. Nejprve šly ženy, pak muži. Vytopená místnost s dřevěnými lavicemi a dřevěnou podlahou obsahovala velký kotel plný horké vody, několik smaltovaných naběráků a nádobu s ledovou vodou. Nejprve jsme vzorně seděli na pryčnách a potili se a když se to nedalo vydržet, začali jsme se polévat směsí teplé a ledové vody a mydlit se. Nejlepší bylo, že jsme mohli všude cákat kolem sebe, protože voda podlahou pod námi odtékala. Chlapi, kteří šli po nás, už takové teplo neměli, zato tam byli déle. Prý se polévali pouze studenou vodou. A rychle ven, nebo se člověk z toho vedra znovu orosí! Osvěžení a čistí jsme se těšili na večeři ve městě. Objednaný taxík nás zavezl za město k restauraci zvané Jurta, kde jsme se usadili, vybrali si z jídelního lístku a čekali a čekali. Nakonec se šel Vladimír zeptat, proč nenesou aspoň pivo. Servírka říkala, že musíme nejprve zaplatit. To Vladimíra dopálilo a tak jsme se sbalili a jinými taxíky se nechali odvést do města k nádražnímu bufetu, který nás opět nezklamal. Později jsme pochopili, že ve většině levnějších ruských restaurací a v bufetech je zvykem, že se jídlo vybere u baru a současně zaplatí, pak je teprve přineseno hostům a to všechno najednou (polévka i druhé jídlo).

 

ČT 30. 6. 2016 – muzeum nerostů – přesun do Aršanu

Majitelka muzea nerostů se jmenovala Ljubov Michailovna Žigalova (říkali jsme jí Anna, už nevím proč) a její otec Valerij Alexejevič Žigalov muzeum zakládal. On sbíral nerosty celý život a prý dvakrát objel na lodi celý Bajkal. Jeho dcera v zimě žije v Petrohradu, kde učí na univerzitě nerosty a v létě provozuje muzeum nerostů ve Sljudjance. Muzeum určitě stojí za návštěvu, mají tu překrásné exempláře. Anna nám pomalu a srozumitelně v ruštině vyprávěla o všech nerostech a jejich vlivu na život člověka. V muzeu mají 10 960 nerostů z celého světa. V okolí Sludjanky se jich vyskytuje na 250. Nejznámější je mramor a slída, odkud má město i svůj název. Ráno v 8 hodin jsme začali prohlídkou muzea, mají pro něj postavené krásné dřevěné budovy. Mě nejvíce zaujal nerost čaroid, který má levandulovou modrofialovou barvu a těží se v jakutské oblasti Ruska kolem řeky Čaroa. Jeho výskyt je vzácný, těžba je omezená jen na 100 tun ročně a vývoz nerostu je zakázaný. Lze z něj zakoupit upomínkové předměty a je dodáván do šperků. V prodejně muzea jsem si z tohoto nerostu koupila malého něrpu za 3000 RB, Pavel a Lucie si koupili křišťálovou kouli za 10 000,- RB. V malém prostoru muzea se nacházely kameny neuvěřitelné krásy.

Ve 12. hodin jsme nasedli do objednané maršrutky (tak se nazývají malé mikrobusy pro turisty od 9 – 16 míst) a za 3000 RB na osobu nás taxíkář vezl do 120 km vzdáleného městečka ARŠAN, které leží na úpatí východních SAJAN v nadmořské výšce asi 850 m. Cestou jsme vjeli do Burjatské autonomní republiky, která je několikrát větší než ČR (asi jako Německo, větší než Polsko, 1 mil. obyvatel). Obyvatelé – Burjati vypadají již trochu jako Mongolové, mají šikmé a přivřené oči a výrazné lícní kosti. Mluví rusky a mongolsky a burjatsky. Vesnice po stranách silnice výrazně změnily tvář, jsou to malé dřevěné domky s ohradami pro koně, krávy a ovce. Občas šlo zahlédnout vahadlové čerpadlo nebo malé jezírko a bažinu. Půda byla písčitá a porostlá trávou. Všude kolem se pásla stáda dobytka, který volně přecházel přes silnici a blokoval dopravu. Na pravé straně silnice se táhlo pohoří SAJANY, které je dlouhé tisíc kilometrů a vypadá se svými strmými štíty jako Vysoké Tatry. Na levé straně silnice v dáli se zelenalo pohoří Chamar Daban, které jsme již navštívili. Po cestě jsme zastavili u pramene, který má zdravé účinky, ale neměli jsme odvahu nabrat si z kaluže, kde na dně ležely mince a nebyl vidět žádný přítok, ovšem hoši se napili. Další zastávka, kterou jsme požadovali, byl místní pravoslavný hřbitov. Leží v kopci, kolem hrobů jsou umělé květiny a židličky a stolečky na svačinu. Na náhrobních kamenech byly fotografie zesnulých, v zimě musí být všechno hluboko pod sněhem. Sibiřské mrazy, které jsou kolem minus 30- 40, by žádné živé kytky a keříky nepřežily.

Městečko ARŠAN je lázeňské městečko s minerálními prameny (20 a 42 stupňů), lázeňským parkem  s spoustou stánků pro turisty, kde lze zakoupit nejen čaje a koření, suvenýry a náboženské předměty (budhové, bubínky, šátky, ozdoby), ale i oblečení vyrobené v Mongolsku z jačí vlny a z kůže velbloudů. Hranice Mongolska jsou odtud asi 60 km. Ve městě je možné jít na masáže a lázeňské procedury. Je zde několik restaurací, všude lze platit kartou (VISA fungovala bez problémů).  Ubytování u Taťiany bylo hezké, pokoje po dvou, společná kuchyňka. Na dvorku pro všechny sibirjaky a pro hygienu dřevěná báňa. Vladimír s dcerou bydleli v původní dřevěné chaloupce s pecí, cítili se jako ve skanzenu. Nechyběla televize, lednička a rychlovarná konvice. Na večeři jsme zašli do jedné z restaurací, kde jsme za 2 piva, 2 polévky soljanky a dušená játra na cibulce s chlebem zaplatili 660 RB.

 

PÁ 1. 7. 2016 – výstup na Pik Lljubi

Dnes nás čeká výlet do hor. Vstáváme brzy, balíme se na celodenní výlet. Chceme jít podél říčky a stoupat do horského sedla, které je zakreslené na mapce z internetu. Nejprve zamíříme k místnímu vodopádu, kam chodí přes den davy turistů a teď brzy ráno jsme tam sami. Cesta k vodopádu je značená modrou turistickou značkou. Kolem vodopádu jsou plošiny pro start na svezení se na lanovce a přes říčku je dřevěný most, ze kterého pozorujeme sílu hřmící vody. Hledáme marně pokračování stezky dále do hor. Nejprve to zkoušíme na druhém břehu kolem vodopádu, ale asi po 150 metrech převýšení při šplhání po skále to vzdáváme, protože se zdá, že stezka vede jen na skálu a nikam dále. Vrátíme se k vodopádu a jdeme na druhou stranu. Našli jsme stezku, která sice nejde kolem vody, ale stoupá nahoru a tak se po ní vypravíme. Je to příkrý sráz, stoupáme pod úhlem asi 50 stupňů, žádné serpentiny a odpočinek. Pokud se člověk zastaví, aby utřel pot a vydechl, ihned se do něho zakousnou kusadla lesních bodalek, které jsou větší než naše hovada a pořádně koušou! Tak raději neodpočívat a pořád stoupat. Cesta vede lesem a je opravdu hodně prudká, dolů to nebude žádná legrace. Podle GPS míříme na vrchol zvaný PIK LJUBI (asi 2 116 m), občas potkáme ruské turisty. Ti nemají goretexové pohorky ani outdoorové oblečení, ale šlapou statečně v teplákách nebo riflích a v plátěných teniskách a ještě si s námi přátelsky popovídají. Předběhli jsme všechny a doufáme, že vrchol už bude. Na jednom plácku ve výšce asi 1850 m se les rozevřel a je odtud krásný výhled na městečko a pláně v údolí. Vladimír a Terezka se už před hodnou chvílí vzdali výstupu a začali sestupovat, my si sníme oběd a zapijeme zbytkem vody. Jana hlídá batohy a zbylí tři turisté vystoupají k vrcholu. Vrátí se totálně žízniví a všichni jsme unavení z horného dne, bez vody a před námi prudký sestup. Žene nás dopředu vidina toho, jak se v městečku napijeme. Jdeme dolů jinou cestou, slyšíme někde pod kameny hlučet vodu, ale k říčce se nedostaneme. V první hospodě objednáváme a platíme hned 8 piv pro 4 zaprášené a žíznivé pocestné. První pivo doslova zasyčí, druhé si již vychutnáváme a jsme úplně přiopilí…. Servírka se nás ptá, odkud jdeme, protože vypadáme zoufale. Ota má na sobě několikrát propocené triko, na kterém sůl kreslí bílé mapy, jeho čelo a hlava jsou jedna kapička potu vedle druhé! Pokoušel se převléknout do suchého trika, ale nemohl na sebe nové tričko natáhnout, protože se ihned přilepilo a sálo….Pivo bylo silné, asi jako naše dvanáctka, ale tekutina nám dodala sílu a tak se rozesmátí odbelháme do domečků a slastně si dopřejeme polévání studenou vodou  v baně. Paní domácí nám ji chtěla roztopit, což odmítáme a tak jen nevěřícně kroutí hlavou.

 

 SO 2. 7. 2016 – cesta k mongolským hranicím – celní delikt

Na dnešní den volna již nechceme na hory, Vladimír vymyslel náhradní program. Objednal auto pro 6 s řidičem, který nás zaveze k městečku MONDI, které je na hranicích s Mongolskem. Tam nedaleko pramení řeka Irkut, podle níž se jmenuje celá oblast a tak se projdeme kolem Irkutu a zajdeme si na oběd do mongolské kuchyně a podíváme se, jak žijí Mongolové a Rusové v pohraničí. Taxík nás pak za domluvenou cenu 10 000 RB všechny odveze i s batohy zpět do Sludjanky, kde nastoupíme do nočního vlaku Transsibiřské magistrály a pojedeme do ULAN UDE, hlavního města Burjatksé republiky. Máme před sebou den kochání, fotografování a lehké turistiky, všichni se těšíme. Náš řidič je Burjat, jmenuje se Jurij a bude nám po cestě ukazovat pěkná místa na fotografování. Krajina je jiná, více pustá, tak si představuji mongolskou step. Vidíme dobytek, nízké domky a budhistické modlitebny. Svatá místa mají označena dřevěnou soškou a nezbytnými barevnými stužkami, které plápolají ve větru. Zastavujeme několikrát, u ledové řeky, která se valí z hor do potoka, u stříbrného pramene, u pěkných výhledů na řeku nebo hory. Vrcholky SAJAN jsou zasněžené, což působí fotogenicky proti modré obloze a svěží zelené trávě a modrým jezírkům.

Před cílem jsme projeli kolem značky PÁSMO HRANIČNÍHO REŽIMU, které náš řidič nijak nekomentoval, za chvíli byla závora a celní kontrola. Řidič Jurij poradil, ať nemluvíme, že to vyřídí a vylezl ven. Ale celníci chtěli naše pasy a po chvíli nám sdělili, že jsme v pásmu zvýšené ochrany a nemáme speciální povolení, které se vyřizuje 2 měsíce předem a že jsme porušili jejich předpisy a musíme s nimi na celní správu. Protože měli naše pasy, tak nám nezbylo nic jiného, než je následovat. Řidič zůstal v autě, nás 6 napochodovalo do budovy, usadili nás v učebně a po jednom volali k výslechu. První šel Vladimír a ten tam byl nejdéle. Přiznal se, že výlet vymyslel, že o povolení nevěděl a, že je ochoten zaplatit pokutu 500 RB. Mezitím nás v jiné místnosti jednoho po druhém vyslýchal v civilu jiný celník, který asi studoval národnosti, protože se vyptával na všechno – čím se živíme, odkud nakupujeme zboží, kdo je majitelem firmy, co dělají děti, kam cestujeme a proč, jakého jsme náboženství…..Nevěděli jsme, jak je to vážný rozhovor, tak jsme odpovídali slušně. Kromě Terezky, která je nezletilá, jsme museli všichni podepsat svoje protokoly, kde jen měnili jména a čísla pasu. Nakonec jsme každý svou vlastní rukou museli napsat v azbuce nějaké prohlášení v tom smyslu, že se vzdáváme odvolání a pokutu dobrovolně zaplatíme. Bylo tam uvedeno číslo banky a účtu a pak potvrzení o platbě bylo nutné odevzdat na úřadu pro dlužníky v jejich hlavním městě Ulan Ude. Výslech zabral skoro 3 hodiny z našeho výletu, pak nám dovolili si krátce prohlédnout město, okolí a řeku a do 2 hodin jsme museli z pásma ochrany odjet. Ještě jsme si potajmu, a ovšem nadrzo, vyfotografovali interiér strážnice, tedy místnosti pro politické školení mužstva, kde jsme byli zadrženi. Vláďa nás sice upozorňoval na možná rizika, jako škrábat tam roky brambory, plynoucí z naší přítomnosti ve vojenském objektu, a skutečnosti, že tam fotografujeme, ale už se stalo. Nakonec jsme u vrátnice uspěli i s prosbou na místního juristu nafotografovat si, samozřejmě pod dohledem, na zdi tam umístěný starý dvoustrunný mongolský hudební nástroj Morin Chůr, co prý dobře vyhovuje hrou srdci stepních národů. Řidič nás vzal dál do vnitrozemí, silnice se zhoršila na šotolinu, která ve vyprahlé krajině hodně prášila. V jediné restauraci po cestě, kde jsme byli jediní hosté, jsme si dali jejich tradiční jídlo – buzzy, což byly z nudlového těsta vytvořené knedlíky plněné mletým ochuceným masem. Nic moc, naše bramborové knedlíky s uzeným a zelím jsou lepší. Vraceli jsme se zpět směrem k Aršanu a řidič nás v 18 hodin vyložil před termálními lázněmi kousek od silnice, za 2 hodiny že pro nás přijede. Dali jsme si rozchod, v horkém dni se nám moc do teplé vody nechtělo, tak jsme si zaplavali v Irkutu a převlékli se z plavek na splachovacím WC a šli se najíst do restaurace (boršč, palačinky s povidlím a čaj). Do Sludjanky jsme dojeli kolem 22 hodiny, vlak nám odjížděl ve 23,20 hod, tak jsme si připlatili za pobyt v lepší nádražní čekárně (20 RB na osobu a hodinu), kde jsme se umyli na WC. Čekárna byla pěkná, kožená sedadla, hrála televize. Byla horká letní noc, když jsme nasedali do vlaku, kde jsme měli lůžka v první třídě. Vagony byly po 4, museli jsme si sami v úzkém a vyhřátém kupé povléknout postele, dostali jsme i ručník, ale koupelnu jsme nenašli. Naše batohy ležely nad námi v polici ve střeše vlaku. Rychle spát, vlak se rozjel, bylo vedro k zalknutí, lůžka byla krátká, unavení polo bdíme, polo spíme.

 

NE 3. 7. 2016 – Ulan Ude – budhistický komplex DACAN

 V 5 ráno nás vzbudila děžurnaja, prodala nám čaj, 6 ráno vystupujeme se zalepenýma očima nevyspalí v hlavním městě Burjatské republiky ULAN UDE. Opět si na nádraží připlatíme za pobyt v lepší čekárně (70 RB za osobu a hodinu), ale vyplatí se to. Jsme tam skoro sami, můžeme si na WC umýt oči a vyčistit zuby a je tam bufet, kde posnídáme – čaj, palačinky zvané blinčiky s marmeládou (varenoje), pirožky s kapustou, kušnik, mají i čeburjak, což je něco jako langoš….Vladimír sehnal taxíky, které nás odvezou do 30 km vzdáleného DACANu, kde je komplex budhistických chrámů, které se tam postupně budují a žijí v nich lámové (jako v Tibetu) a meditují. Byli jsme tam hodně brzy, ještě nestačily dorazit davy turistů, tak jsme si v klidu prošli a prohlédli náboženské budovy, nezbytné modlitební bubínky a v jednom chrámu jsme tiše poslouchali modlitby lámů, kterých tam bylo požehnaně a předříkávali a modlili se. Návštěvníci byli většinou také Burjati, kteří přicházeli ve slavnostních krojích (něco jako kimono) a modlili se a kupovali si svěcený olej. V chrámech bylo pod pokutou 5 000,- RB zakázáno fotit a filmovat, Pavel to nevěděl a opatrně natáčel bohoslužbu na kameru z klína, naštěstí nikdo nic nezpozoroval. Kolem 10. hodiny již sluníčko nemilosrdně pálilo, vrátili jsme se místní dopravou za 65 RB na osobu zpět do města. Po cestě jsme pozorovali vyprahlou krajinu – duny písku, občas pouštní tráva, nízké domky ze dřeva. Vláda Burjatksé republiky zakázala vjezd aut do národních parků z důvodu hrozby požárů, vstup osob byl také omezen. Autobus zastavil na hlavním náměstí v Ulan Ude,  kterému dominuje největší hlava Lenina na světě (černá hlava má asi 5 metrů). Budovy v centru jsou krásné – divadlo, vládní budova, překrásná žulová kašna s vodotryskem, ke které hrála Malá noční hudba…….

 

V hotelu na náměstí jsme si dali drahou kávu a pivo a použili jejich luxusní WC. Taxíkem jsme se nechali zavést do etnografického muzea asi 5 km od města. Je to skanzen kombinovaný se zoologickou zahradou a je věnovaný národům Bajkalu. Žili tu Evenkové, Hunové, Samojedi, Sojnarové a další národy. K prohlížení byly nejen jurty, lovecké chaty a pasti, ale také přepychově vybavený domek lékaře a kostel. Je velké horko, vláčíme se v prachu a dychtivě vyhledáváme stín. V ZOO koutku měli 2 medvědy, dravce, lišky, vlky, jeleny, velblouda a slepice a králíky. Osvěžili jsme se ruskou zmrzlinou za 50 RB, chutnala znamenitě.

Ubytování máme v Ulan Ude skoro v centru, v tzv. gostinici, kde kromě nás nikdo nebydlí (3 pokoje po dvou) a sprcha a splachovací WC, prostě luxus. Přísná paní domácí nám po krátkém slovním souboji vydá i rychlovarnou konvici. Najíme se hned vedle v gruzínské restauraci, kde platíme kartou  pro 2 osoby). Večer bylo ve městě 32 stupňů, po noci ve vlaku jsme unavení a jdeme brzy spát.

 

PO 4. 7. 2016 – placení pokuty – odjezd do USŤ BARGUZINU

Dnes je pracovní den, jsme v hlavním městě Burjatské republiky a dopoledne máme v plánu zaplatit pokutu, kterou nám v sobotu vyměřili celníci. Musíme najít banku Sberbank a přesvědčit úřednici, aby nám vyplnila příkaz k úhradě na správné číslo a účet. Je to vše v azbuce, snadno bychom udělali chybu. Jsme ve městě už od 8 hodin, ale banky otevírají až v 10. Jdeme pěšky do centra a zajdeme na kávu do kavárny označené jako místo na „zavtrak“. Patří mezi dražší kavárny, jen zákusek tu stojí 250 RB, podobně i káva. Nicméně tu strávíme příjemných 40 minut a pak ven do žáru města. Jdeme pěšky dost daleko, až konečně nacházíme správnou pobočku banky. Zde plno lidí, lístkový systém jako u nás. Když na nás přijde řada a vysvětlíme bankovní úřednici, o co nám jde, je ochotná nám pomoci. Jen v systému nenajde Českou republiku, tak nás zaeviduje jako občany Ruska (máme na to doklad!), pak nám doporučí nafotit kvitancii o platbě do mobilu a najít poštu, kde zase požádáme jinou úřednici o napsání adresy úřadu pro dlužníky a poslání potvrzení o platbě. To zase zabere čas, hledání pošty je jako hra za pokladem. Vyklubala se z toho nakonec pěkná branná hra a orientační závod a to přece něco stojí. Náklady všech, nás i Ruské federace na zaplacení 150 Kč pokuty na osobu nikdo nepočítá ani neřeší, ale jsme přesvědčeni, že násobně překročily základ vlastní pokuty. Konečně v poledne máme vše vyřízeno, tramvají za 20 RB se vrátíme do centra a pak jdeme na oběd do restaurace blízké našemu ubytování. Ve 14 hodin odcházíme s batohy na zádech směrem k autobusovému nádraží, odkud má jet v 15 hodin spoj přes hory zpět k Bajkalu, tentokrát do ústí řeky Barguzy, Ust Barguza. Jsme tam brzy, v Rusku jezdí jen malé mikrobusy, a pokud se nenaplní, tak neodjede. Až je plný, přistaví další. Je nás 6 plus velké batohy, máme si počat na další spoj. Situace využívá šikovná Ruska Róza, která nám nabízí, že nás ubytuje v jejich penzionu, v osadě Maxim, která je blíže než Usť Barguzin a současně nám zajistí přepravu lodí na ostrov OLCHON. Na tomto velkém ostrově uprostřed Bajkalu mám rezervované ubytování na 3 dny, ale problém je dostat se na ostrov, protože pravidelná přeprava nejezdí. Plavby jsou pouze organizované pro cestovky nebo pro skupiny, které si najmou celou loď. Róza zná někoho, kdo pluje na ostrov ve středu a rychle vytelefonuje, že nás vezmou. Vladimír souhlasí, domluví se na ceně a Róza jede s námi v našem mikrobuse. Venku hustě prší, náš řidič s plně obsazeným busem jede jako šílenec. Kdyby dostal na horské silnici smyk, tak nás všechny zabije. Ota se zlobí, ale jen mezi námi… V půli cesty je přestávka na jídlo ve slušném bufetu, kde si dáme kávu a mufiny. Autobus nám zastaví před krásným dřevěným penzionem, který září novotou a je na břehu Bajkalu, u písečných pláží. Ujme se nás majitelka a máme k dispozici luxusní pokoje po dvou, vše nové a krásné, luxusní koupelna s masážním sprchovým koutem, dáváme zlatou medaili. V ceně ubytování je i polopenze, jdeme do jídelny na večeři a čeká nás další příjemné překvapení – předkrm rybí salát s majonézou, vejci a okurkami, výborný omul v sýrovém těstíčku s rýží ochucenou cibulkou, teplý pirožek a čaj. Jídlo nemá chybu. V letáčku zjišťujeme, že ubytovací zařízení se jmenuje RADUGA a kromě nás tu bydlí i turisté z Kanady, Tel Avivu, z Ruska. Večer sedíme v besídce a střídavě zpíváme u kytary. Jdeme sprát v 11 hodin, na druhý den je pro všechny naplánovaný turistický výlet s průvodcem.

 

SO 4. 7. 2016 – výlet na Svatý nos (1884 m)

Po snídani ( rýžová kaše na sladko, 2 palačinky s tvarohem, vejce a chléb, čaj) zaplatíme 2 500,- RB na osobu a nasedáme do dvou mikrobusů a v 9 vyjíždíme na výlet. Jede nás asi 24 osob, včetně 3 a 5. letých holčiček. Nezdá se nám, že by všichni byli zdatní turisté a tak si myslíme, že to bude jenom lehký pěší výlet. Svatý nos je poloostrov, který vybíhá do Bajkalu úzkou kosou a je na něm pohoří SVATÝ NOS s nejvyšší horou 1884 m. Jeto současně národní park, kam se bez povolení a úplaty nelze vypravit.  Po hodině jízdy autobusy přijíždějí k parku, cosi se vyřizuje a jsme vpuštěni dále. Ještě pár kilometrů jedeme parkem až k místu, odkud se jde pěšky. Naši dva mladí průvodci (asi příbuzní majitelky penzionu) nám doporučují 1,5 litru vody na osobu a rozdělují mezi nás k nesení pytlíky s pohankou, chleba a plechovky, někdo nese čaj. Oni mají každý pořádně velkou krosnu na zádech. Jeden jde vpředu, druhý na konci výpravy. Vysvětlují nám u mapy, že po 4 km bude místo zvané kříž a tam se bude vařit pro všechny oběd. Po obědě se ti, co chtějí na vrchol, vypraví na cestu s jedním z průvodců a zbytek na ně počká u kříže. Až se všichni vrátíme dolu k autobusům, tak odjedeme. Nejdříve to vypadá jako sranda vycházka  lesem, ale pak to začne. Stoupání je opět v úhlu 50 stupňů, po kamení, přes občas spadlé kmeny, v prachu a vedru, zase štípají bodalky.  Jdeme mezi prvními a za chvíli je vidět, že mnozí nestačí a musí se na ně čekat. Když konečně dojdeme do poloviny trasy ke kříži (asi v 1400 m), je kolem 15. hodiny a mnozí toho mají dost. Průvodci nám rozdají pomeranče a musli tyčinky a vytáhnou z krosny kanystr vody a uvaří čaj, pro každého 1 dcl. Většině došla voda, my máme zbytek teplého půllitru. Je rozhodnuto, že ti, co jdou nahoru, jdou hned a nají se, až se vrátí. Dostáváme prázdný kanystr, prý je nahoře voda, máme ji přinést ke kříži. Ostatní zatím uvaří pohanku. Jde nás nahoru 14 statečných, my Češi v pohodě stíháme průvodce, ruské studentky se výrazně opožďují, ještě jdou s námi dva mladí muži z Tel Avivu, mezi sebou hovoří hebrejsky, s námi anglicky. Náš průvodce Dmytrij na dívky čeká, aspoň aby je měl na dohled a přikazuje jim, aby si odpočaly. Stoupáme téměř 2 hodiny, než jsme na vrcholu, protože cesta je po velkých balvanech a mnohdy se musí hledat, kudy jít. Je 17,30 hodin, překonali jsme převýšení 1500 metrů a jsme na náhorní plošině Svatý nos, kde jsou vidět zbytky požáru. Dole pod námi je zátoka jezera a všude okolo hory, místy ještě sníh. Po pitné vodě ani památka! Uděláme pár fotek a zatímco Dmytrij čeká, až dívky doputují k vrcholovému bodu, nás šest Čechů začíná s jeho souhlasem sestupovat. Cesta dolů je také obtížná, zejména úmorné vedro a sucho v ústech. Neseme zpět prázdný kanystr. U kříže potkáváme pouze prvního vůdce s kotlíkem plným pohanky, ochucené nějakou houbovou konzervou. Nabízí nám jídlo, většina z nás nemá v ústech sliny, aby cokoliv polkla a tak jen ženy ochutnají a pokračujeme v sestupu. Odhadujeme, že zbytek výpravy dorazí za námi tak za 40 minut. Sestup v příkrém terénu, kde se pod nohama sype kamení a nohy ujíždí v prachu, je velice namáhavý. Jdeme opatrně, abychom si nezlámali nohy a těšíme se na jezero. Ota prohlásil, že v životě nezažil takovou žízeň, jako kousek od Bajkalu, který je největší zásobárnou pitné vody na světě (20 % světových zásob, 80% zásob pitné vody pro Rusko)! Asi za 1,5 hodiny potkáváme rodiny s dětmi, kteří už několik hodin sestupují od kříže a  předbíháme je. U jezera ze sebe shodíme všechno oblečení a vlezeme do ledové vody, kterou také pijeme jako zvířata. Snad nám z toho nic nebude (a musím přiznat, že nikomu nic nebylo a vodu z Bajkalu jsme pili několikrát!). Venku se stmívá, začínají obtěžovat komáři. Čekáme v mikrobusech na zbytek výpravy a moc si přejeme, aby Dmitrij s dívkami ve tmě dobře došli. Konečně jsou tady a utíkají se napít k jezeru. Do penzionu jsme se z výletu vrátili ve 23,30 hodin, kuchařky na nás čekaly s výbornou večeří (hustá zeleninová polévka s bramborami a kroupami, salát s olivami, pirožek a omul na másle s chlebem, čaj). Ještě si všichni kupujeme pivo, protože musíme doplnit tekutiny. Roza nám u pozdní večeře oznámila, že ráno v 7 hodin je odjezd objednaným autobusem do přístavu, odkud poplujeme přes Bajkal na ostrov OLCHON. Takže rychle spát, protože noc bude krátká. V noci nás chytají křeče do lýtek….

 

NE 5. 7. 2016 – plavba po Bajkalu – šílená jízda furgonem

Vstávání ráno je kruté, musíme být sbalení v 6,30 na snídani a v 7 již je tu pro nás šest a Rozu mikrobus. Jedeme asi hodinu do městečka TURKA, kde ústí řeka Turka do jezera. Je zde vybudovaný úplně nový říční přístav pro turisty a stojí tady pěkný maják. U mola se připravují k vyplutí menší lodě s turisty, jedna bude ta naše. Roza si řekla o děngi, tak jí rádi dáváme každý 100 RB a rozloučíme se s ní. Vyplouváme asi v 9 hodin a všichni sedíme na palubě kolem dlouhého stolu. Je nás celkem asi 25, průvodkyně vypráví o Bajkalu, ale přes hluk motorů jí není moc rozumět. Poplujeme 3,5 hodiny do první přestávky, před vyloděním bude na lodi oběd. Dostáváme čaj a každý jednu ládošku se sladkou smetanou (ještě že jsme bohatě snídali v penzionu!). Zastávek pro turisty na lodi má být více, ale my na první již končíme, dále budeme pokračovat furgonem do vnitrozemí ostrova. Na lodi nejprve fotíme, pozorujeme a po 1,5 hodině je to stále stejné a navíc je veliká zima, protože od jezera táhne ledový vzduch. Většina cestujících se ukryla v podpalubí, my statečně sedíme na palubě, pijeme jeden horký čaj za druhým a hrajeme kostky. K obědu jsme dostali těstovinový salát a polévku zvanou Ucha, plavaly v ní kousky ryby a zelenina. Pak čaj a sušenky. Nafukovací člun s motorem nás postupně všechny převezl na ostrov OLCHON, který je jediným velkým ostrovem na Bajkalu. Kolem kamenité zátoky, kde je pár dřevěných domečků, se zdvihají žulové stěny a tvoří krásné útesy. Naši spolucestující nasedají do čekajících furgonů (vojenská sanitka UAZ) a jedou na prohlídku nejbližšího okolí. My máme 3 hodiny čas, než se vrátí a furgon nás odveze do městečka CHUŽIR, kde máme ubytování. Prohlížíme si místní stánek se suvenýry, které prodávají Burjati (nebo Mongolové?) a vypravíme se na útesy, pozorovat ptáky, kteří krouží kolem útesů a sedají na hladinu. Viděli jsme kormorány, orly, husici rezavou, racky, jeřábka a luňáka hnědého, orla skalního, místní vrány šedé. Po zemi běhal sysel a mihla se veliká užovka s klikatou čárou jako zmije. Naštěstí Terezka má novou knížku o fauně na Bajkalu, tak zvířata bezpečně určujeme. V zátoce se střídají furgony s výpravami turistů, asi je to pravidelná zastávka. Vidíme i skupiny cyklistů, kteří sem dojeli na kolech, všichni mají úplně stejné oblečení a helmy. Sesedají z kol, navštíví stánek se suvenýry a místního sibirjaka a nasedají do furgonů, jejich kola naloží náklaďáček a vrací se zpět, odkud přijeli. Konečně je tu i náš odvoz, nabírá naše krosny na střechu, připoutá je lankem a nás 6 nasedá do prázdného furgonu. Začíná nejhorší jízda mého života! Ostrov leží na písečných dunách, cesty se podle toho boří do písku a těžká auta vyjela v lesním kopcovitém terénu autostrády s hlubokými dírami. Jeli jsme lesem, kličkovali mezi stromy a pařezy, přejížděly velké kameny a stoupali nebo klesali v prudkých terénních vlnách písečných dun. Furgon (výrobek z Irkutské strojírny, vozidlo UAZ) s námi divoce poskakoval, nakláněl se do boků, občas jel jen po dvou kolech, péroval a funěl a překonával nerovný terén. Jízda byla jen pro otrlé a zkušené řidiče a posádka lítala ve vozu na všechny strany a držela se všeho, co bylo v dosahu. Za námi se zvedala oblaka prachu a vozidlo před námi, se kterým náš řidič určitě závodil, zase prášilo na naše batohy na střeše. Na kapotě měl vlastenecky napsáno – Na Berlín. Terezka si jen držela břicho a měla slzy na krajíčku, já jsem se opravdu bála, že nás vyklopí a raději jsem zavírala oči. Chlapi si to užívali a filmovali. V polovině trasy řidič zastavil u kavárny (jediná chaloupka v okolí, měli výborné koláče a čaj a kávu) a kouřil. Ptali jsme se ho, zda se auto někdy vyklopí. To víte, že vyklopí, když je půda mokrá a utrhne se. Pak leží furgon na boku i s turisty a čeká na vysvobození od jiného auta…. To nám dodalo odvahy na další jízdu. Ujeli jsme asi 35 km a byla jsem moc ráda, že to skončilo. Věřím, že jiné vozidlo by terénem neprojelo, snad jen čtyřkolky. Ubytování jsme měli zajištěné v dřevěných chatkách po dvou, k vybavení patřila společná jídelna s ledničkou a vařičem a dřevěné sibirjaky. Přes ulici, za ohradou, pokračovalo ubytování dalšími chatkami a společnou sprchou (kukaň se závěsem a s nádrží na střeše, kam dolévali teplou vodu, ohřátou elektrickými spirálami). Vybavení nám vyhovovalo, měli jsme soukromí, kromě našich třech chatek byly v naší ohradě ještě dvě obsazené chaty a v jedné bydleli čtyři mladí Korejci. V ceně ubytování byla snídaně v 9 hodin (dost pozdě pro nás). Večer jsme si šli prohlédnout městečko, které silně připomínalo městečka z dobývání divokého západu, široká prašná hlavní cesta, kterou občas křižovalo auto nebo kráva, po stranách hospody a suvenýry. Velký supermarket, dobře vybavený zbožím, kde se dalo platit kartou (i v hospůdkách karty fungovaly). Najedli jsme se výborně za 820 RB pro dvě osoby (polévka soljanka, omul pražený a obalený v kukuřičných lupínkách, vitamínový salát a pivo). Pak teplá koupel v místní sprše a spát!

 

ČT 7. 7. 2016 Šamanská skála – cyklovýlet na druhou stranu ostrova

V místní půjčovně jsme si v 8 ráno půjčili všichni horská kola, za dobrou cenu 500,- RB na den. Kupodivu byla kola ve výborném technickém stavu a měla kotoučové brzdy. Před snídaní jsme zajeli k místní atrakci – ŠAMANSKÁ SKÁLA, která krásně zdobí zátoku jezera. Kousek od ní na pevnině je 14 dřevěných sloupů – jakýchsi totemů, ověnčených barevnými pentličkami, které představují 14 bratrů podle nějaké místní pověsti. Přes den je místo obležené turisty, teď brzy ráno jsme tam byli skoro sami. Ke snídani jsme dostali sladkou kaši a vejce na tvrdo s kouskem chleba a čaj. Způsobili jsme s Luckou malý problém, protože u snídaňového pultu stál samovar s horkou vodou a dvě malé konvičky se zelným a černým čajem. My, neznalé ruských způsobů podávání čaje, jsme si naplnili šálky čajem z konviček (tzv. zavárkou - koncentrátem) a tím jsme je vyprázdnili. Správně jsme si měli nalít pouze 1 cm a doplnit horkou vodou, protože v konvičkách byl koncentrát! Kdo to má vědět? Čaj byl opravdu velmi silný…Náš výlet na kolech měl být na pohodu, podíváme se do okolí a rozumně se vrátíme. Vyjeli jsme za město a kolem nás louky s kvetoucími barevnými bylinkami, občas kopřivy a keříky, v dáli borový les. Cesty vedly všude a křižovaly krajinu. Velice zřídka projelo nějaké vozidlo, většinou furgon s turisty. Začali jsme šlapat do kopce, což v písku nebyla žádná lehká jízda a zase nás mořilo horké slunce. Nakonec jsme vjeli do lesa, kde byl stín a překonáváním kopců a kopečků jsme po dvou hodinách přejeli na druhý břeh ostrova, do malé zátoky. Opět nám došla voda, tak jsme si nabírali z Bajkalu a posvačili jsme. V zátoce bylo několik stanů a rybáři. Kotvila tam i loď, které se tady říká kátěr (asi od katáť sa…). Rybář, který si vařil oběd, se s Otou dal hned do řeči a nabídl mu čaj. V zátoce jsme strávili asi 2 hodiny, ženy jednou, muži se dvakrát vykoupali v ledové vodě (13 stupňů v 1 metru, nahoře asi 16). Čekala nás cesta zpět a protože jsme hodně sklesali, byl před námi pořádný kopec. Zase jsme trpěli žízní a koupali se v potu, sjezdy lesem byly prudké a plné písku a kamenů. Konečně jsme uviděli naše městečko a Bajkal! Zamířili jsme na pláž a vykoupali naše rozpálená těla v chladné vodě. Pláž nebyla moc čistá, všude se válely odpadky a koňský trus, tak jsme vodu nepili a těšili se do ubytování, které bylo asi 2 km. Bohužel Ota krátce po odjezdu z pláže píchnul kolo, tak musel jít krokem. Ostatní šli solidárně s ním, Jana jela napřed a koupila dvě láhve chladné pitné vody a dovezla je poutníkům, kteří byli nalokaní prachu z cesty, jak ho vířila kolem jedoucí vozidla. Vrátili jsme kola, pochválili majiteli jejich stav a šli se zkulturnit před večeří do sprchy.

 

PÁ 8. 7. 2016 – výlet po ostrově OLCHON – přesun do Irkutska

Měli jsme domluvený s naší ubytovatelkou Žeňou výlet po ostrově s tím, že v 18 hodin nasedneme v přístavu do autobusu, který vyjíždí několikrát za den z Chužiru a jede do Irkutska. Vladimír s Terezkou na výlet furgonem nechtěli, udělali si den volna a v 17 hodin měli vyjet busem, do kterého my za hodinu jejich jízdy v přístavu pak přistoupíme. Vladimír nám musel koupit jízdenku na celou trasu, která měla trvat asi 6 hodin. V 10 hodin čekal přistavený furgon, dozadu na sedadla naše batohy a my čtyři jsme se pohodlně usadili, auto bylo jen pro nás. Za výlet jsme zaplatili 1200 RB na osobu a v ceně byl i oběd. Náš řidič, zřejmě rodinný příslušník od majitelky ubytování, byl málomluvný, ale na naše otázky odpovídal. Jmenoval se Sergej a nejprve nás zavezl na vyhlídku na jezero, kolem které jsme včera jeli na kolech. Pak pokračoval dál a zastavil u zátoky plné krav a koní, kteří se koupali v jezeru. Bylo tady hodně rybářů a nám se do vody nechtělo, foukal chladný vítr. Pokračovali jsme dále, zastavil u malé zátoky s písčitým břehem a zůstal u auta. My jsme sestoupili k vodě a protož už bylo horko a nikde nikdo, vysvlékli jsme se a zaplavali si v jezeru, což nás osvěžilo. Oblékli jsme se na mokrá těla, rychle to na nás uschlo. Sergej pokračoval v jízdě přes hory a doly a musím říct, že jel dost opatrně a profesionálně přes kameny a díry.

Na jednom vrcholu zastavil a krátce se pomodlil u burjatské mohyly, asi pro zdar cesty. Po chvíli zastavil v zátoce zvané KOBYLÍ HLAVA, kde podle nálezů žili lidé už před 5 000 lety a podle pověsti tam byl i Čingischán. Zde nám dal rozchod na 1,5 hodiny a že zatím uvaří oběd. Z auta vytáhl kotlík a konvici na a čaj a začal kuchtit. My jsme se procházeli po okolní krajině, která byla hornatá a členitá a z vrcholků byly krásné výhledy do krajiny. Dole se vždy třpytila hladina Bajkalu, občas ji pročísla rychlá loďka nebo pomalejší kátěr s turisty. Sergej nám uvařil polévku uchu a byla výborná. Každý dostal misku plnou zeleniny a kus rybího těla, vydatně ochucené koprem, který Rusové přidávají do všeho. Jako druhý chod byl čaj ochucený mateřídouškou a sušenky podobné pardubánkům a ovocné bonbony. Pomohli jsme Sergejovi umýt v Bajkale nádobí a vyjeli jsme dál na cestu, tentokrát do hor. Furgon s námi vystoupal do horského sedla, které bylo tvořeno žulovými stěnami porostlými žlutým mechem a lišejníky. Opět krásné rozhledy. Před příjezdem do přístavu ještě Sergej zastavil v jedné malé zátoce, kde jsme se opět vykoupali v jezeru. Přístav, odkud odplouvaly trajekty na pevninu, byl plný suvenýrů a občerstvení. Měli jsme 2 hodiny času do příjezdu autobusu a tak jsme je strávili v kavárně (coca cola, káva a zákusek, zmrzlina). Při pojídání a popíjení jsme pozorovali cvrkot v přístavu. Trajekty byly dva a pravidelně se střídaly v příjezdu a odjezdu. Protější břeh byl nedaleko, plavba trvala asi 15 minut. Jízda autobusem, který byl zaplněný do posledního místečka (i uličky byly zacpané sklopenými sedadly) byla únavná, protože jsme měli málo místa na nohy a seděli jsme bez hnutí 5 hodin. Řidič jel poměrně rychle, pořád u toho něco jedl. V polovině cesty byla přestávka na WC, stěží jsme stihli vystát frontu, zatroubil a jelo se dále. V Irkutsku jsme byli ve 22,30 hod. a taxíky nás zavezly na ulici Sovětskaja 25, kde byly nové vysoké paneláky. Čekala nás naše ubytovatelka, která nám rozdala klíč od třech bytů, jeden v 11. patře, druhý v 10. patře a třetí v 8. patře. Byty byly luxusní, ale netekla voda. Paní nám na pokoje nechala přinést 2 barely po dvou litrech vody, což na hygienu a záchod nebylo mnoho. Unavení jsme padli ve vyhřátém bytě do postele, celou noc venku řádil silný vítr.

 

SO 9. 7. 2016 – Prohlídka Irkutsku a návštěva cirkusu

Celý den hustě pršelo, což byla sice úleva od úmorného slunce, ale místní kanalizace nestačila zvládat přívaly vody a tak se brzy všude na silnicích a chodníkách vytvořily kalužiny, které se nedalo obejít. Měli jsme promočené boty a přesto jsme si prohlíželi město a především jeho pravoslavné chrámy.

Nejprve jsme jeli taxíkem na centrální rynek, kde jsme v naší známé“ stolovej“ posnídali (džus, bližniky se smetanou, pirožky). Došli jsme až k řece Angaře, kde stojí tři staré pravoslavné kostely, které jsme si prohlédli. Byl to chrám Spásy a Epiphany Catedral. Probíhaly bohoslužby a v jednom se chystaly křtiny. Ohromila nás zlatá výzdoba – nádherné ikony a obrazy. Při cestě zpět na rynek jsme použili opět místní taxíky, kteří se nás tentokrát pokusili natáhnout o velkou částku peněz. Zatímco běžně taxíky po městě stojí od 150 – 200 RB, tihle dva chtěli 1000 RB za každé auto. Vladimír se s nimi hádal a my jsme vše pozorovali ukrytí před deštěm pod okrajem tržnice. Vladimír nechtěl ustoupit, oni slevili na 500 RB, ale i to bylo moc. Nakonec si vřavy všiml místní strážník, který doporučil Vladimírovi, aby zavolal na telefon uvedený na taxíku a zeptal se na ústředí, kolik činí obvykle jízdné po městě. Telefon však nikdo nebral a tak nakonec Vladimír dal taxikářům po 400 RB. To byl jediný případ, kdy jsme se setkali se špatným jednáním, jinak musím říct, že Rusi jsou velice přátelští, komunikativní, zvědaví a rádi si popovídají a pořád se usmívají. Divili se, že umíme tak dobře rusky a velice se divili, když jsme jim řekli, že jsme se ruštinu učili ve škole. Na tržnici jsme nakoupili dárky domů, většinou bajkalský čaj a čokoládové bonbony na váhu, které jsou vynikající. Na odpoledne jsme si zakoupili vstupenky do budovy cirkusu (za 1 500,- RB na osobu), který je v Irkutsku a kde zimují všechny cirkusy ze Sibiře. Na plakátech byla jmenována rodina Filatových, představení začínalo v 17 hodin a mělo trvat dvě hodiny. Měli jsme dobré místo v šesté řadě a představení nám vzalo dech! První hodinu se střídali artisti se svými neuvěřitelnými akrobatickými prvky, byly i humorné scénky s převlékáním a výstupy klauna a jeho partnerky (manželé Filatovi). Předváděli také cvičené psy, dikobrazy, pelikány a koně. Po přestávce začalo vystoupení s medvědy, kterých měli aspoň 15. Medvědi byli úžasní, oblečení jako lidé, hráli na hudební nástroje, jezdili na koloběžkách, na kole i na motorce, různě cvičili a děti křičely nadšením. Návštěva cirkusu byl skvělý zážitek na konci našeho putování po jižní Sibiři.

 

NE 10. 7. 2016

Ráno snídaně v Irkutsku, odlet v 10 hodin do Moskvy, kde jsme po 5,20 hodinách letu přistáli zase v 10 hodin moskevského času, oběd v Moskvě na letišti (výborná pizza a pivo za 1 700 RB pro dva), odpolední přelet do Prahy, kde jsme přistávali v 16,50 místního letního času a večeře kousek od Prahy, na cestě domů, do Šumperka. Všichni jsme byli dovolenou plnou událostí a sportovních výkonů a nádherné přírody nadšeni!  

Jana Hanušová

Více fotek naleznete na našem Facebooku