Brazílie 2004

 

 19.4.2004

                 Konečně jsem se dočkala! Je 19.4.2004 a čeká mě druhý let letadlem v životě a rovnou pěkně dlouhý…letošní dovolenou strávím v Brazílii a když už na mém vysněném kontinentu, tak rovnou celých 15 dní. Jediné co mě děsí, je 11 hodin v letadleL

               Dovolenou strávím se dvěma kolegyněmi z práce a vybraly jsme si cestovní kancelář Čedok. Brazílie je novinkou prázdninových cílů českých turistů. Cestovní kanceláře nabízejí tento stát teprve druhým rokem, a proto je i cena zaváděcí a tudíž dostupná. Vybraly jsme si pobytový zájezd ve Fortaleze, protože okruhy po Brazílii jsou už dost finančně náročné. A to nepočítám očkování, které je při cestě do jihoamerického pralesa, povinné.

              Fortaleza je hlavním městem státu Ceará. V tomto „městečku“ žije oficiálně něco málo přes 2 miliony obyvatel, ale podle státních odhadů jich je kolem 3 milionů, ale není možné je spočítat. Obrovská spousta jich žije v chudinských čtvrtích, slumech, kterým se tady říká favely.

              Odlet z letiště v Ruzyni máme v 11 hodin dopoledne, časový posun Brazílie oproti ČR je o šest hodin zpět. Takže ačkoli bychom měly v letadle strávit 11 dlouhých hodin, ve Fortaleze bychom měly být v 16 hodin odpoledne. Uvidíme….

            Letíme s leteckou společností Travel Service a musím přiznat, že sotva jsme odstartovali, už se těším na přistání. Letadlo z roku jedna dvě, letušky evidentně velice nervózní…naštěstí počasí slušné. Mezipřistání jsme měli naplánované na Tenerife.  Letiště a hlavně krátkou přistávací dráhu na Kanárech znám, takže jsem čekala, že to nebude nic příjemného, ale musím se přiznat, že takové přistání jsem ještě nezažila. Měla jsem pocit, že padáme volným pádem rovnou k zemi, neslyšela jsem vlastní sousedy a v hlavě mi praskalo všechno, co mohlo. Myslím, že to, co jsem cítila při tomto přistání je přesně ten pocit, který člověk má při lehké mozkové příhodě. Dva dny jsem měla místo hlavy polepšovnu….

          Na letišti nás samozřejmě pustili pouze do tranzitní haly. Na stěnách obrovské nápisy NO SMOKING, u každých dveří bodyguard….ale my jsme byli bojovníci a tím my, myslím téměř celé letadlo. Během několika vteřin se 90% spolucestujících natlačilo k odpadkovým košům a zapalovali cigaretu jednu od druhé. Zaměstanci letiště se nejdřív snažili upozornit, že kouřit zde se nesmí, ale velice rychle rezignovali. To přistání opravdu stálo za cigaretu a představa dalších 7 hodin v letadle a hlavně dalšího sestupu na zem….uznejte sami, že cigareta může pomoct.

         Na Tenerife jsme strávili hodinu, letadlo doplnilo palivo a my vyrazili přes oceán, přes pověstný Bermudský trojúhelník, do jednoho z největších států Jižní Ameriky. Přistáli jsme ve Fortaleze v 16 hodin místního času, transfer do našeho hotelu Villa Mayor trval pouhou půl hodinku, takže v 16.45 jsme už stáli na recepci malého, ale mile a příjemně vypadajícího hotelu.

         Klíče od pokoje jsme měly do půl hodiny, ale sotva jsme dorazily k pokoji s našim číslem, jedna z mých kolegyň se beze slova otočila a pádila zpět k recepci, ve tváři výraz lehce rozzuřeného býka. Podotýkám, že neuměla v té době ani slovo anglicky nebo třeba španělsky. Podívala jsem se na dveře a pochopila jsem její rozhodnutí…dveře byly vylomené, zámek chyběl, takže klíče nám byly evidentně k ničemu. V absolutním klidu jsem se uvelebila na svém kufru. Během deseti minut se kolegyně vrátila, usmívala se už z dálky a v ruce držela klíče od úplně jiného pokoje. Nevím, co prováděla na recepci, ale stát na místě recepčního já a vidět její výraz, dobrovolně ji přesunu do jiného hoteluJ Výsledkem stěhovací anabáze byl pokojíček se třemi postelemi, toaletou, koupelničkou a mini balkonkem. Ale vzhledem k tomu, že jsme chtěly na hotelu trávit stejně jenom minimum času, nevadilo nám to. :-)

          Vybalily jsme si věci a vyrazily na malou obchůzku. Přiznávám, že hlavním cílem bylo jídlo – v hotelu jsme měly pouze placenou snídani.

          Hotel byl situovaný cca 500m od pláže, ale v městské části. Prokličkovaly jsme uličkami, které vypadaly alespoň trošku civilizovaně a ocitly jsme se na městské pláži IRACEMA. Podél pláže vedla samozřejmě promenáda se spoustou sportovišť (ale nevšimla jsem si, že by každý brazilský kluk měl u nohy fotbalový míčJ), bazarů, tržišť. Každých pár set metrů to nádherně vonělo ze zahrádek restaurací a pouličních stánků. Všude hrála hudba, mládež tančila na promenádě, dospělí zpívali a bavili se a mezi nimi běhali turisté, kteří se rozhodli během dovolenou věnovat joggingu.

          Pro večeři jsme se nakonec stavily v místním supermarketu a zbaštily ji na pokoji.

         Pak už jenom koupel, spánek a sny o této exotické zemi. Kdo ví, co nás čeká……třeba už zítra. :-)

  

20.4.2004   

             Ráno jsme se probudily horkem….znáte to, takové děsné dusno, propoceni jste sotva pohnete rukou. Obličeje oteklé horkem a dlouhým spánkem po včerejším procestovaném dni. Daly jsme si sprchu a vyrazily na snídani.

            Snídaně se podávala na hotelové zahradě u bazénu formou švédských stolů. Obhlídla jsem situaci – spousta pečiva, slaného i sladkého, salámy, sýry, vajíčka a hlavně hromada ovoce a zeleniny. Byla jsem spokojená a naložila si na talíř přehnanou ranní dávku (to jsem zjistila, když jsem s námahou do sebe soukala druhou housku a na talíři byly ještě další tři), ale pídila jsem se po svém ranním životabudiči…po kávě. Brazilská káva je ve světě proslulá a tak jsem ji záhy objevila – připravený porcelánový džbán už stál na každém stole a přede všemi tady prohlašuji, že pověst o brazilské kávě není nikterak přehnaná! Je naprosto dokonalá – silná, aromatická, prostě bez chyby!!!

          Sluníčko dnes dopoledne svítilo pouze sporadicky, takže jsme se vydaly na malý objevný okruh po okolí. Ulice ve Fortaleze jsem položené do pravých úhlů. Prostě celé město je protkané čtverci ulic. Jenom si musíte dávat pozor, kam jdete a hlavně kam odbočíte. Z hlavní třídy plné luxusních a značkových butiků, vás jedna jediná odbočka odvede doprostřed chudinské čtvrti zvané favela. Okamžitě máte okolo sebe spoustu žebrajících a opravdu uboze vypadajících malých dětí a nevraživě si vás prohlížejících dospělých. Mládež na vás kouká nepřítomným pohledem lidí, kteří moc dobře znají chuť levných drog.  Ve Fortaleze žije témeř polovina obyvatel ve favelách, ale kolik jich skutečně je, to neví ani vláda, protože není schopna je spočítat. Je to kultura obrovských protikladů – buď máte všechno nebo nic. Taky na ulici nepotkáte ženy s vizáží brazilských modelek – jak nám vysvětlila průvodkyně….pokud máte peníze, žijete si ve své vile za vysokým ostnatým drátem, ven jezdíte pouze taxíkem a obvykle až za večerního šera a příjemného chládku. Nakupujete v obrovských nákupních centrech mimo město, stravujete se v luxusních restauracích a velice důsledně se vyhýbáte místnímu obyvatelstvu a …sluníčku. Světlá kůže je v Brazílii synonymum honorace a vyšší společenské třídy. Čím jste opálenější, tím víc dáváte najevo, že se živíte na ulici, na sluníčku a jste společensky na nižší úrovni.

          Při našem toulání jsme se opět dostaly i na městskou pláž Iracema blízko našeho hotelu, ale okamžitě nám bylo jasné, že tady se opravdu s oceánem sbližovat nebudeme. Všude bylo plno místních obyvatel s hodně tmavou kůží (to už jsme věděly, co znamená), kteří si nejdřív prohlíželi naše světlé vlasy, moje modré oči a opravdu bledou kůži . Po důkladné prohlídce zevnějšku se však plně soustředili na tašky na našich ramenou a očička jim svítila touhou podívat se na dno našich příručních zavazadel někde v soukromí a rozhodně bez naší přítomnosti a to jsme fakt nechtěly riskovat. Dost rychle jsme se vrátily na hotel a sehnaly naší delegátku s prosbou, aby nám poradila, kde je dobré a alespoň trošku bezpečné koupání.

           Pláž nám poradila, ale než jsme vyrazily, potřebovala jsem kávu. Tu skvělou brazilskou kávu! Bloudila jsem po hotelu, bloudila jsem okolo bazénu a zoufale jsem hledala. Chvíli mi to trvalo, ale pak jsem uviděla stříbrnou várnici. Rezignovala jsem a doufala, že si dám teda alespoň čaj. U várnice ležela hromada plastových kelímků. Ale pozor…není kelímek jako kelímek. Tohle byl mini kelímek. Naše sklenička na klasického panáka je proti tomuto kelímku obr. Prostě si představte náprstek, který vaše babičky používaly při šití a tomu velikostí odpovídal tento kelímek. Trošku zmateně jsem na kelímek koukala a představovala jsem si, kolikrát si ho budu asi muset načepovat než pocítím, že jsem něco pila. Ale zase jsem se spletla a znovu se poklonila brazilské kávě…..v té várnici nebyl čaj, ale káva. Ale jaká! Z domova jsem zvyklá za den vypít cca půl litru kávy…tady jsem si dala ten malý náprstek kávy a myslela jsem, že mi srdce vyskočí rovnou do bazénu. Silná, ale nikterak hořká káva. Opravdu tady pijí kávu a ne spoustu vody obarvené dohněda jako my….

             Delegátka Čedoku nám poradila pláž cca 15 km od hotelu – Praia do Futuro. Měly jsme dvě možnosti, jak se tam dopravit. Jedna možnost byla městskou hromadnou dopravou, která je velice levná, ale cesta právě na tuto pláž vedla místním přístavem, který je prý velice nebezpečný…samozřejmě pro turisty. Mnohokrát se prý stalo, že místní mládež tyto autobusy přepadla, okradla turisty a buďto je pak pustili dál nebo už nedojeli vůbec nikam. Mládež prý krade ne proto, že chtějí ubližovat nebo mají něco proti turistům, ale proto, že je to pro ně nutnost. Většina žije ve favelách a nemají práci. Ani naději na práci. Celé dny trávím couráním po ulicích a v poslední době se hodně rozšířily drogy. Z nudy začnou drogy brát a pak je potřebují, ale jediná možnost jak získat peníze na drogy, je krádež. Další skupina krade proto, aby byli schopni uživit rodinu. A jejich filozofie v podstatě zní: pokud vezmu něco někomu, kdo má peníze a majetek, moc mu neublížím a sobě pomůžu, tak proč to neudělat. Všichni máme mít stejně a v našem světě je něco špatně, protože rovnost neexistuje. Krádeží vlastně pomáhám narovnat systém, nastolit pořádek – tak nějak přemýšlí chudý Brazilec. Taky vám to připadá jako zvrácená teorie? Mně ano, ale když jsem pak po půlnoci při návratu ze skvělé restaurace viděla na ulici ležet na papírových kartonech 16-ti leté kojící matky…..člověk jim začne malinko rozumět a chápat, že v tomhle státě mají před sebou ještě hodně dlouhou cestu. Cestu městkou dopravou na pláž jsme tedy zavrhly.

            Druhá možnost byl taxík. Stačilo vyjít před hotel a rozhlídnout se…už byl u vás chlap a nabízel vám svoje taxi. Tuhle službu jsme využily. Cesta cca 30km na pláž nás stála každou v přepočtu asi 10Kč (jely jsme tři), takže asi chápete, že jinak jsme už jezdit odmítaly. S taxikářem jsme se seznámily natolik, že nám dal svůj telefon a dělal nám řidiče po celou dobu pobytu. Kouzelné na něm bylo, že anglicky mluvil velmi špatně, ale o to raději. Kvůli obchodu by se klidně rozkrájel, takže udělal opravdu všechno jenom proto, aby nám porozuměl. :-) A pochopil nás vždycky…

             Pláž Praia do Futuro byla nádherná! Čistá, jemný píseček, lehátka a slunečníky v ceně vstupu. Pokud jste si chtěli lehátko posunout o půl metru doleva, okamžitě přiběhl „beach boy“ a šoupnul vás, kam jste chtěli. Neustále procházeli prodavači s kokosovými ořechy, spoustou ovoce a moučníků. Ale taky samozřejmě prodavači brýlí, šperků a jiných cetek. Ale stačilo dělat, že spíte nebo mu rázným gestem naznačit, že nemáte zájem a zmizeli.

             A oceán? Nádhera. Pravda, není to Středozemní moře – teploučké a klidné. Je to oceán, studený a s obrovskými vlnami, bez vlnolamů. Ale nádherný! Pokud si chcete pořádně zaplavat, na každém hotelu, na každé pláži máte bazén, takže to není problém. Ale s oceánem musíte bojovat, musíte mu ukázat, že vás neporazí, že se ho neleknete. Teprve pak vám otevře svou náruč a bude vás dráždit svými vlnami, bude vás vábit a lákat, ukáže vám svoje tajemství a bohatství.

        

21.4.2004

                      I další den jsme po probuzení zjistily, že je zataženo (během celého pobytu se situace opakovala – dopoledne teplo, ale pod mrakem, občas i sprchlo, odpoledne nádherně jasno). Vyrazily jsme tedy opět objevovat krásy okolí. Vycházka to byla ale velmi krátká. :-(

                     Ve všech průvodcích, každý delegát, prostě všichni co alespoň malinko tuší, jaká sociální situace v Brazílii je, vás upozorní, že nemáte provokovat místní obyvatele tím, že chodíte ověšeni různými šperky, v ruce taháte značkovou digitální kameru nebo fotoaparát. Já si říkala, co se mi může stát! Foťák mám obyčejný a jediné dvě věci, které nosím jako šperky, jsou celkem obyčejné, ale mám k nim speciální vztah – zlatý řetízek s křížkem jsem dostala k osmnáctým narozeninám a zlaté náušnice jsem si nechala udělat z náušnic mojí babičky. Nosím je odjakživa a v Brazílii jsem je nehodlala odložit. A tak jsme šly po jedné z hlavních tříd a koukaly po okolí. Okolo nás chodili jiní turisté nebo Brazilci. Když se blížil mladík poněkud tmavší pleti, zůstala jsem samozřejmě úplně klidná. Ve chvíli, kdy jsem se s ním na chodníku míjela, najednou natáhl ruku a ucítila jsem řezavou bolest na krku. Během vteřiny bolest zmizela a mladík rychlostí blesku přeběhl na protější stranu ulice a v klidu si vykračoval dál. Sáhla jsem si na krk a zjistila, co se stalo….strhl mi můj zlatý řetízek a utekl. Ani se nenamáhal zmizet někam dál, byl si naprosto jistý, že neudělám vůbec nic. Běžet za ním nemělo smysl a volat policii už vůbec ne. Otočily jsme se a vrátily na hotel chytřejší o další zkušenost a chudší o můj řetízek. Náušnice šly okamžitě také dolů a opět jsem si je nasadila až na letišti při odletu domů.

                 Odpoledne jsme strávily u hotelového bazénu a tam jsme zjistily, že naše ztráty jsou opravdu zanedbatelné….další partička z Čech na tom byla o poznání hůř. Včera večer si vyrazili za zábavou a malinko to přehnali s alkoholem. Pod jeho vlivem si mysleli, že jsou naprosto nezranitelní a vyrazili na noční koupel na městskou pláž. Všechny věci, včetně dokladů, foťáků, kamer a oblečení nechali ležet na pláži a vyrazili se okoupat. Zkrátka a dobře…do hotelu se vraceli pouze v prádle a dnes ráno jim volal někdo, kdo jim nabízel vrácení všech věcí, ale za nehoráznou sumu. Nakonec se s tím někým domluvili pouze na vrácení dokladů za nějaké celkem rozumné peníze, ale kolik to bylo, to nemám tušení…..

 

22.4.2004

                   Měly jsme dost tohohle zvláštního města (a to se říká, že Rio de Janeiro je mnohem nebezpečnější – tak tam, aby člověk chodil úplně beze všeho) a vyrazily jsme na výlet organizovaný cestovní kanceláří. Cílem byla pláž Praia do Cumbuco s největšími písečnými dunami v Brazílii. Na těchto dunách se nabízí skvělá atrakce pro turisty – jízda na buginách.

                   Pláž leží západně od Fortalezy. Cesta byla nádherná…chvíli podél pobřeží, chvíli zalesněnou a bažinatou oblastí. Žádná města, pouze osady a vesnice. Samotná pláž je kouzelná – světloučký, jemný písek a hodně divoký oceán.

                  Po cestě, která trvala asi 3 hodiny, jsme se okoupaly a pak vyrazily do místní restaurace na oběd. V Brazílii mají jednu zvláštnost …porce pro jednoho člověka je obvykle tak velká, že se z ní najedí lidé dva a třetí by taky nestrádal. Objednaly jsme si tuňáka na grilu s rýží a zeleninou. Vynikající! Nikdy a nikde jsem nejedla tak skvělou kuchyni jako tady v Brazílii!

                Po obědě jsme couraly po pláži a uhýbaly před turisty jezdícími na koních a hlavně před šílenou rychlostí se řítícími buginami. Nakonec jsme se dohodly, že buginy zkusíme taky.

              Samozřejmě nám bylo řečeno, že máme nejlepší buginu ze všech (ale vážně vypadala nejlíp, alespoň vizuálně) a nejlepšího řidiče, což byl asi 25letý mladík, ale sympaťák.  Na téhle mašince sedí jeden spolucestující na sedačce vedle řidiče, další dva můžou sedět na zadní kapotě a držet se madla nad hlavami řidiče a spolusedícího. Než jsme vyrazily, zeptal se řidič pouze zda chceme projížďku nebo adrenalinovou jízdu. Neměla jsem nejmenší tušení jaký je mezi těmito dvěma variantami rozdíl a tak jsem vybrala adrenalin. Vyrazili jsme a brzy jsme pochopili. Za vesnicí se před námi objevily obrovské písečné duny. Náš šílenec nás vozil okolo nich a ukazoval nám vyjeté kolejnice, které mířily kolmo nahoru dunou do výšky cca 400m. Těsně před vrcholem koleje končily a vracely se zpátky – bylo evidentní, že bugina nahoru nevyjela a řidič ji nechal sjet zpět dolů. Koukaly jsme a utěšovaly se, že nás se takováto cesta netýká, že takhle se baví tihle řidiči, když jezdí sami. Chyba…takhle se baví právě s turisty a když má za sebou tři dvacetileté holky, baví ho tahle „legrace“ samozřejmě ještě víc. Zašklebil se na nás a pohoda skončila. 30 minut nás vozil nahoru a dolů, šílenou rychlostí jsme se předháněli s další buginou a takhle se to různě opakovalo. Závěrečná část vyjížďky pak byl návrat podél oceánu na pláž. Nejsem zrovna vyznavačem adrenalinových sportů, ale když jsem vystoupila z tohohle „vozítka“, adrenalin mi odkapával ze všech prstů, snad i z těch na noze. Bylo to nádherné!!!!

 

23.4.2004

              Po adrenalinovém výletě na bugině jsme se rozhodly pro relaxační den na naší oblíbené Praia do Futuro. Celý den jsme se válely na lehátkách (ale spíš ve stínu, slunce je dost ostré – přece jenom je tahle oblast dost blízko rovníku – 900km) a nechaly se rozmazlovat místními obchodníky. Ležet na lehátku a nechat si donést čerstvý kokosový ořech, který přímo před vámi useknou a udělají z něj pohár skvělého kokosového mléka, který vám naservírují přímo do ruky a všechno to je téměř za hubičku…no uznejte, kdo by odolal! Brazilská kuchyně a všechny dobrůtky k jídlu jsou zde opravdu vynikající, zaručeně čerstvé a taky velmi levné.

               Po báječné relaxaci jsme večer vyrazily s ostatními českými spolubydlícími na kulinářské hody do restaurace Spectus. Podobný typ restaurace už dnes najdete i v Praze, ale téhle pravé brazilské, se jen máloco vyrovná. Tento typ restaurace se zde jmenuje churascaria a jedná se v podstatě o samoobslužnou restauraci. Zaplatíte jednorázové vstupné a pak můžete konzumovat úplně všechno a v jakémkoliv množství. Saláty, polévky, ovoce, zelenina a moučníky jsou k dispozici formou bufetu, který je neustále doplňován velice hbitým a pohotovým personálem. Maso a ryby vám servírují přímo na talíř….po restauraci chodí číšníci s dlouhou jehlou, na které mají různé masové pochoutky. Vy máte vedle talíře papírový terčík, který je z jedné strany červený a z druhé strany zelený. Pokud terčík otočíte zelenou stranou nahoru, každý číšník, který okolo vás projde, vám ze své jehly něco přihodí na talíř. Červená znamená, že nabíráte síly k dalšímu „obžerství“….

              Báječně jsme se najedli, napili, zazpívali a pokecali. Byl s námi i náš řidič autobusu – Brazilec, takže nám povídal i o životě místních lidí. A právě on nám líčil důvody tak vysoké kriminality právě mezi mládeží, povídal o životě ve favelách…prostě seznámil nás s brazilskou realitou…Ptala jsem se na možnost navštívit favelu. Řekl, že to není problém. Sehnal by pro mě oblečení v jakém chodí místní, sehnal by mi i místního průvodce a mohla bych vyrazit. Foťák bych musela nechat doma a vzít si spoustu drobných pro děti. Pokud vás do favely přivede domácí rozuměj obyvatel favely, přijmou vás velmi mile a absolutně nic vám nehrozí. Přijmou vás za svého. Tohle mi vylíčil, ale pak se podíval na mé blond vlasy a modré oči a mou návštěvu zavrhl. Prý bych určitě nezapadla a vzbudila bych nepatřičný rozruch, který by pro mě nemusel skončit dobře. I feťáci mají sexuální pudy…

 

24.4.2004

               Další den a další výlet. Tentokrát 152km od Fortalezy do regionu Canoa Quebrada. Jedná se o oblast, kterou si oblíbily především partičky hippies. Ale to nás příliš nezajímá. Našim cílem je Praia das Fontes a nádherná oblast vodou a erozí stvořených labyrintů Morro Branco. Kaňony Morro Branco jsou na východním pobřeží . Je to nádherná oblast….písky v kaňonech, kterými procházíte až k pobřeží mají tak rudou barvu, že když se do nich ještě opře sluníčko, začínáte se bát o své oči. Při průchodu kaňony můžete báječně pozorovat strukturu zdejší zeminy, ale protože nejsem geolog, nic vám k tomu neřeknu…jen, že to bylo skutečně zajímavé.

              Další zastávkou je Praia des Fontes aneb Pláž pramenů. Usídlily jsme se na pláži, koupaly se a pak couraly. Když se procházíte po pláži, zjistíte, proč se pláž nazývá pláží pramenů. Podél pláže jsou skály a z každé z nich vytéká nádherně čistá a ledová voda. Tisíce pramenů a pramínků.

               Z pláže jsme se přesunuly na pozdní oběd do Hotelu des Falésia. V rámci zaplacení výletu u cestovní kanceláře jsme měly i oběd v této hotelové churascarii (=samoobslužná restaurace, kde opět pokud neopustíte prostor restaurace, můžete jíst a jíst a jíst…třeba 24 hodin). Jídlo už odmítám komentovat, všichni Brazilci jsou dokonalí gurmeti a kuchaři, po kterých by u nás sáhly absolutně všechny špičkové hotely. Po jídle jsme obsadily stoleček u bazénu a popíjely brazilskou kávu a dokonalou caipirinhu. K pobavení hostů fungovali animátoři a bavili hosty různými soutěžemi a programem.

 

25.4.2004

                    Jelikož jsme nemohly zapomenout na naši adrenalinovou jízdu buginou v dunách Cumbuca, vydaly jsme se tam znovu. Ale bohužel, počasí nám nepřálo. Sotva jsme na Cumbuco dorazily, zvedl se šílený vítr, nebe se zatáhlo těžkými, černými mraky a oceán nám předváděl své deseti metrové vlny. Pak se rozpršelo a já si vzpomněla na léto u nás v ČR. Byla nám zima a upřímně řečeno, sedět celý den na terase hotelu, když se nemůžete ani vykoupat, ani projít, je vám děsná zima a okolo vás je vlezle vlhko…to fakt nechtěl vůbec nikdo. Domluvili jsme se všichni zúčastnění, že tenhle výlet předčasně odpískáme a vrátíme se do Fortalezy.

                   Náš průvodce nám chtěl malinko vynahradit náš ne příliš povedený výlet, a tak jsme se na zpáteční cestě zastavili v muzeu moderního umění Centro Dragao do Mar. V tomto centru najdete různé expozice, umění plastiky, kino, divadlo a také planetárium. Samotná budova je velmi moderní a velice zajímavá. Doporučuju návštěvu!

                   Večeři jsme si koupily v místním supermarketu. Daly jsme si asi tak „padesát“ kilo báječně rudých a slaďoučkých jahod se šampaňským.

 

26.4.2004

                          Na dnešek jsme si vymyslely další výlet, ale ne příliš daleko. Zaplatily jsme si prohlídku Fortalezy.

                          Autobusem jsme nejdřív dojeli k místnímu přístavu a k pláži Praia do Mucuripe. Průvodkyně nás natolik vyděsila svým povídáním o krádežích a nebezpečnosti zdejšího přístavu, že jsme po zastavení seděli téměř všichni v autobuse a na rybáře, kteří se právě vraceli ve svých „jangadách“ (maličké, polorozpadlé čluny) z ranního rybolovu na otevřeném moři, jsme koukali pouze přes okno.

                       Z přístavu jsme jeli na místní tržnici, která je blízko centra Fortalezy a je v kamenné budově, hlídaná spoustou policistů, takže skoro i bezpečná. Koupit se tam dalo absolutně všechno – potraviny, pití, ruční výrobky, výlovky z moře, oblečení. No prostě vše, co si jenom dokážete představit.

                     Další zastávkou byl starý přístav se zbytkem mostu Ponte Metalica. Tento starý přístav se už dávno nepoužívá a slouží jen jako atrakce pro turisty ve dne a útočiště milenců v noci. V okolí je obrovská spousta kavárniček, restaurací a barů.

                   Další zastávkou v centru města byla Catedral Metropolitana, úžasná katedrála postavená v novogotickém stylu. Samotným centrem jsme pouze projeli, protože naše průvodkyně na sebe odmítla vzít odpovědnost za všechny okradené. Řekla nám, že v centru nic nehrozí, pokud vyrazíte jen v tričku a kalhotech, bez kamery, fotoaparátu a peníze máte schované někde na intimních místech. Nikdo vám prý neublíží fyzicky, ale okradou vás vždycky. Takže pokud se tam chce někdo podívat, tak jedině na vlastní pěst. Ale na druhou stranu, za výlet to rozhodně stojí, protože suvenýry nikde nekoupíte tak levně, jako právě tady v centru.

                  Po návratu do hotelu jsme si řekly, že na večeři vyrazíme tentokrát na něco typicky evropského. Blízko našeho hotelu byla malá italská restaurace. Objednaly jsme si každá jednu porci a jaksi pozapomněly na varování, že jedna brazilská porce rovná se tři evropské porce. Tentokrát se nám to vymstilo! Umíte si představit, co jsme si asi daly – těstoviny, noky se smetanovou omáčkou, no prostě Itálie. A teď si představte bramborové noky (odpovídá to téměř našim bramborovým knedlíkům, že)se smetanovou omáčkou a kuřecím masem v kotlíku, který před vás postaví a neustále zahřívají stolním vařičem…ale představte si to v množství, které sní normální čtyřčlenná česká rodina. Vidíte to? Tak tohle mi naservírovali…..smrtelná dávka! Do hotelu jsem odfuněla s předsevzetím týdenního půstu :-)

 

27.4.2004

                       Dnes jsme si naordinovaly shopping therapy a hned po snídani vyrazily do obchodního centra na kraji Fortalezy. Šly jsme pěšky, protože cestou jsme se chtěly zastavit v Parque Ecológico do Coco, kde roste obrovská spousta palem coco, teče řeka Coco a všechno je prostě coco. Ale park je opravdu úžasný! Jenom si představte, že jdete po rušné ulici a pak najednou zatočíte do bujného pralesa, kterým ale vedou vyasfaltované cestičky. Teprve večer na hotelu jsme se dozvěděly, že jsme celkem střelkyně, protože tenhle park je vyhlášeným sídlem místních feťáků, ale prý nejsou agresivní, jenom vás okradou a nechají být. Nám naštěstí neměli co vzít, tentokrát jsme si vyrazily nalehko.

                      Kousek za parkem už bylo obrovské nákupní centrum….shopping park Iquatemi. A když jsem řekla obrovský, myslela jsem skutečně obrovský. Vcelé ČR rostou nákupní centra jako houby po dešti ale něco tak obrovského jsem tady ještě neobjevila.

                     Celé tohle nákupní centrum je určeno spíše pro turisty a movité Brazilce. Značkové butiky, vyhlášené restaurace. Uprostřed centra fontány, vodotrysky, kavárny, bary, herny. Ale co mě nejvíc dostalo jako každou ženskou…móda v Brazílii je o takových pět let před námi. Oblečení, které prodávali tady, u nás v obchodech ještě neuvidíte. Maximálně na módních přehlídkách. A jejich ceny? Při závěrečném balení jsem zjistila, že bych si měla koupit ještě jeden kufr na mé nové botičky zakoupené tady ve Fortaleze. Prostě ceny oproti nám asi tak desetinové a to za naprosté módní novinky a podotýkám kvalitní.

                    Odpoledne jsme se jely zrekreovat opět na naši oblíbenou Praia da Futuro a na večeři jsme vyrazily do místních zahradních restaurací. Steak s grilovanou zeleninou, který připraví přímo před vašima očima, byl opět naprosto luxusní!

 

28.4.2004

                  Další den jsme se rozhodly proflákat na pláži Futuro. Náš oblíbený taxikář nás bezpečně odvezl na místo a my strávily skvělý den, včetně rybího oběda v místním plážovém hotelu Via Gaié. Na zpáteční cestu jsme opět vyrazily taxíkem.

                   Cestou na a z pláže Futuro musíte projet přístavem. Sotva jsme vjely do přístavu, zastavila nás místní policie. Měly jsme dobrou náladu, prostě dovolená, takže nám ani nevadilo, že policisté chtějí, abychom si vystoupily. Stály jsme okolo taxíku a smály se a nechápaly, proč chtějí policisté otevřít kufr a proč se prohrabují našimi taškami. Když začali z mojí tašky tahat mokré plavky, přestalo mi to být příjemné a chtěla jsem se ohradit. Rozhlídla jsem se, který z policistů by asi tak mohl být přístupný mým protestům, ale rychle jsem zmlkla. Okolo nás stálo asi 6 mužů v uniformách, ale neměli své vždy přítomné samopaly mírumilovně zavěšené na ramenou. Drželi je pevně v rukou a mířili na nás! Ani chvíli jsem nepochybovala o tom, že jsou ochotni okamžitě je použít. Zbledla jsem a pozorovala dalšího z nich, který pečlivě centimetr po centimetru prohledával náš taxík. Hlavou se mi honilo, že pokud je náš taxikář feťák (a to je tady 90% obyvatelstva) a má někde v taxíku svou oblíbenou dávku, zpáteční letadlo asi nestihneme. S největší pravděpodobností nás zavřou do místního vězení s ním a než se s někým z nich domluvíme, než někdo z naší výpravy zjistí, že na hotelu nejsme….brrrr! Naštěstí byl náš taxikář čistý a mohly jsme pokračovat na hotel.

                Večer jsme u láhve tequily rozebíraly možné katastrofické scénáře, co by bylo, kdyby drogy v našem taxíku přece jenom objevili. Naše milá průvodkyně nám ještě přispěla svou troškou do mlýna…v brazilských věznicích je přecpáno stejně jako na ulicích, a proto moc nerozlišují mezi muži a ženami. Znásilnění je téměř uvítací rituál a ani nemáte možnost si vybrat, jestli vás uvítá muž nebo žena. Jídlo dostanete pouze tehdy, když vám ho přinese někdo z venku – rodina, přátele a ještě jenom část, protože se z toho musí najíst samozřejmě i dozorci. No musím říct, zlatá tequila mi ten večer chutnala opravdu moc a moc a náš pokojíček, tak to jsem považovala téměř za královský apartmán!

 

29.4.2004

           Cílem dalšího výletu byla kouzelná oblast Lagoinha, vzdálená 85km od Fortalezy. Pokud mám nějakou představu o romantickém místě, tak tato pláž ji rozhodně splňuje. Lehátka na břehu oceánu, okolo vás projíždějí domorodci na ponících, rybáři nosí svoje úlovky na zádech a před sebou vidíte pouze oceán s jeho nádhernými, obrovskými vlnami. Za vámi se zvedá pohoří (bohužel nevím název) a od vás a oceánu ho odděluje nádherný pás palem.

             Tento výlet byl pouze půldenní, takže po opět rybím obědě jsme se vrátily zpět do Fortalezy. Ale protože byl čtvrtek, vyrazily jsme na večeři na naši pláž do hotelu Via Gaié na krabí večer. To je totiž tradice této oblasti. Každý čtvrtek večer patří krabům. Všichni obyvatelé vyrazí večer do restaurací na pobřeží, nafasují dřevěnou paličku, dřevěné prkénko a mísu krabů v podivném nálevu. Kraba si položíte na prkénko a paličkou do něj bušíte tak dlouho až krunýř praskne a vy se dostanete k lahodnému krabímu masu. Musím ale říct, že je to celkem makačka a každé sousto si tvrdě zasloužíte. Ale je to paráda….všude se ozývá bouchání a pak zpěv a tanec mezi stoly. Krásný zvyk!

 

30.4.2004

                Další výlet nás zavedl do vnitrozemí do horského masívu Serra de Baturité. Cestou tam jsme se zastavily v muzeu brazilské pálenky „casacha“. Ano, správně. Jedná se o základní surovinu pro výrobu tak výborných koktejlů jako je např. caipirinha. Casacha se pálí z cukrové třtiny a pokud vám chutná naše slivovice, tak nad touhle pálenkou se rozplynete blahem.

              Z muzea jsme pokračovaly dál do vnitrozemí až do pohoří Baturité. Brazilci tuto naši evropskou úchylku nechápou….často se ptali proč proboha chceme do hor? Tam nic neroste, nejsou tam restaurace, hotely. Ale nás tenhle výlet očaroval. Konečně jsme se prošly alespoň kouskem deštného pralesa. Viděly  jsme na vlastní oči lijány, opice, nadechly se trochu jiného vzduchu než je ten mořský.

             Další zastávka byla v horském klášteře. Uprostřed lesa před vámi najednou vyroste viktoriánská stavba. Uvnitř nádherně zrekonstruovaný, ale neobyčejně tichý a klidný. Okolo plantáže banánovníků a výhled na celé pohoří Baturité. Úžasný relax!

            Na zpáteční cestě jsme měli opět zaplacený oběd v horském hotelu – zase self service a jídla k prasknutí.

           Večer jsme se uvelebily na hotelu a popíjely jedno z piv, které je tady k dostání a je výborné – Stella Artoise. Našla nás naše průvodkyně a rovnou se zeptala, co bychom říkaly na to, kdyby si dvě z nás prodloužily pobyt o další týden. Zkoprněle jsme na ni zíraly a ona nám vysvětlila situaci. Týden po nás, s dalším turnusem turistů dorazila jistá dáma, která nechala manžela doma a sem si vzala svého mladšího milence. Manžel ale doma zjistil, jak se věci mají a začal vyvádět. Dáma potřebovala domácí krizi uklidnit a vrátit se o týden dřív. Prostě chtěla svoji letenku i letenku svého milence, které měli na let za týden, vyměnit za letenku někoho z našeho letadla. Za ten týden pobytu nechtěla vůbec nic – asi to bylo doma opravdu vážné. Chvíli jsme váhaly, ale rozhodnout se, která z nás poletí domů a kdo zůstane, komplikovaně zařizovat v Čechách další týden dovolené a hlavně vybírat další peníze…prostě nás neukecala, ale byla to zajímavá vkladka večera. :-)

 

1.5.2004

               Pomalu se blížil konec naší dovolené, takže byl čas vyrazit na nákup suvenýrů. Dopoledne bylo opět pod mrakem, takže jsme chodily po městě a hodnotily místní obchody. Dost nás překvapily místní supermarkety. Jednak kouřit můžete i mezi regály s potravinami, což se nám zdálo dost nechutné ačkoliv jsme kuřačky. A druhý šok byli zaměstnanci. V každé uličce byli minimálně dva a neustále doplňovali regály se zbožím nebo rovnali již vyskladněné zboží. Naše průvodkyně nám později vysvětlila, že i toto způsobuje sociální situace v zemi. Nezaměstnanost je tak obrovská a sociální síť natolik slabá, že lidé jsou ochotni pracovat za jakoukoliv mzdu. Takže plat, který u nás vyplatíme jednomu člověku, se tady rozdělí mezi zaměstnanců deset. Proto jich najdete všude tolik.

               Suvenýry jsme nakoupily až večer. Na večeři jsme vyrazily do vyhlášené rybí restaurace na kraji přístavu. Restaurace se jmenuje Alfréd a vaří tam přímo božské rybí speciality. Cestou zpátky jsme se zastavily na tržišti na pláži Iracema a u stánků nakoupily všechno. Najde tam po čem vaše srdce a peněženka touží. Od vyšívaných halenek, plavek, šátků, přes různé mušle, škeble (nedoporučuji, obvykle se jedná o padělky, mnohem lepší je vylovit si pravou z oceánu) až po indiánské suvenýry v podobě dřevěných masek a také spoustu místního koření , oříšků a jiných pochutin a poživatin. Prostě opravdu všechno!

 

 2.5.2004 

                Předposlední den v Brazílii. Dopoledne se couráme opět po městě, naposledy jsme navštívily shopping centr Iquatemi. Cestou nás zastavili všude přítomní Svědci Jehovovi…o tahle setkání nestojím. :-( Utratily jsme poslední peníze za poslední dárky, pohlednice.

                 Odpoledne jsme se rochnily v bazénu, užívaly si božské brazilské kávy a večer vyrazily na poslední grilovanou večeři v zahradní restauraci na pláži Iracema.

 

3.5.2004

              Dopoledne jsme si ještě užívaly bazénu, pak koupel, balení a ve 14 hod transfer na letiště. Odlétaly jsme v 18.25. Bohužel jsme dorazily pozdě k odbavení, takže na nás zbyla místa v předposlední řadě letadla. Když jsem se usídlila na svém místě, zjistila jsem, že mi nefungují sluchátka ani nehraje monitor televize v řadě přede mnou. Velice slušně jsem se zeptala letušky Travel Servisu, jestli s tím může něco udělat, ale odpověděla mi, že mám být ráda, že funguje alespoň něco. Zmlkla jsem a těšila se na „příjemnou“ cestu.

              Po startu nás na obloze přivítaly dost silné turbulence a v uličce před námi se objevila další komplikace tohoto letu – byla tam ona dáma s milence. Její domácí krize evidentně dosahovala obrovských měřítek, protože ačkoliv ji její milenec neustále uklidňoval poněkud odvážnými doteky, ona dáma stále držela v ruce zapnutý mobilní telefon a psala smsky jako zběsilá. Nenechala toho ani během startu. V letadle strach nemám….jestli letadlo spadne, nic nenadělám a budu to mít rychle za sebou, ale že by k tomu pádu musel někdo napomáhat zapnutým mobilem, který může negativně ovlivňovat řízení opravdu citlivých letecký přístrojů, tak to si vážně nemyslím. Nemyslel si to ani palubní personál, nemysleli si to ani ostatní spolucestující a po všech marných domlouvacích pokusech, si to nemyslel ani druhý pilot, který k dámě přišel z pilotní kabiny. Chvíli jí něco tiše vysvětloval, pak se natáhla jeho ruka a mobilní telefon milé dámy zmizel v jeho dlani a on v kokpitu.

           Pak už byl let celkem klidný. Letěli jsme v noci, takže se dalo dobře spát. Přestávka na Tenerife proběhla stejně jako při letu do Brazílie – obklopili jsme opět odpadkové koše a kouřili seč naše plíce stačily.

           Přistání v Praze proběhlo bez problémů v 11.30 našeho středoevropského času.

           Co závěrem? Dovolená to byla báječná, ale rozhodně jsem netrpěla pocitem bezpečí. Pokud bych jela do Brazílie znovu, tak jedině s mužským doprovodem a určitě na okruh po státu. Být v Brazílii a nevidět ten pravý prales, nevidět Rio de Janeiro, tak toho až dodneška lituju. :-(

Michaela Kubná