Dva týdny v Gruzii (2016)

Dva týdny v Gruzii (2016)

Přípravy a odlet

 

Jak to celé vlastně začalo? O letních prázdninách v roce 2015 jsme navštívili Norsko. Než jsme stihli vstřebat všechny zážitky z této cesty, začali jsme plánovat, kam se podíváme další rok. Dostali jsme kladné reference na zemi, jež leží na pomyslné hranici Evropy a Asie, od lidí, kteří v nedávné době toto místo navštívili. Se svou rozlohou necelých 70 000km2 je Gruzie jen o málo menší než Česká republika. Prochází zde pohoří Kavkaz, ve kterém se nachází i nejvyšší hora této země - Šchara (5201 m). S počtem obyvatel je na tom znatelně slaběji. Žije jich zde zhruba 3,7 milionu a z toho se 1,3 milionu nachází v hlavním městě Tbilisi. Ale již dost statistik. Následně proběhla komunikace mezi čtyřma očima, dvěma pivy a balíčkem brambůrků a rozhodli jsme se pro Gruzii. Zbývalo tedy najít ke mně a kamarádovi Zdeňkovi další nadšence ochotné o prázdninách zažít něco, ne zcela tradičního.

 

Během podzimu, zimy a jara se ozvalo pár lidí, kteří chtěli jet také. Jak už to tak bývá, vykrystalizoval z nich pouze jeden vážný zájemce – Jakub. Udatný fyzioterapeut, otec od rodiny, chodící hora svalů. Prostě takový člověk, s kterým se nemusíš bát potkat v horách medvěda. Původní plán počítal s tím, že bychom vyrazili ještě před prázdninami, nebo na jejich začátku. Jakuba ovšem čekala radostná událost v podobě narození dcery Mariánky. Cestu jsme tak museli posunout na konec prázdnin. To byl nejbližší termín, kdy Jakuba, už tak velmi tolerantní manželka Martina, byla schopna uvolnit. Díky pozdnímu termínu jsme dali za letenky asi čtyřnásobnou cenu, ale nedalo se nic dělat. Jakubovi jsme slíbili, že poletíme s ním, a sliby se mají plnit nejenom o Vánocích.

 

Zbýval poslední, chaotický týden do odletu. Já se pět dní před naším odletem vrátil ze Slovinska, a tak nezbývalo mnoho času nakoupit všechny zásoby jídla, zjistit které věci chybí, nakoupit je a znovu zjišťovat na co vše jsem ještě zapomněl. Uklidnil mě až Jakub, který ještě tři dny před odletem neměl krosnu, spacák, karimatku. Snad jen poslední člen výpravy, který se skrýval ve svém přechodném bydlišti v Praze, mohl být celý týden v klidu. V Praze je zkrátka k dostání vše na každém rohu, a tak jako jediný z nás neměl Zdenda problémy sehnat vše, co potřeboval. Snad ani nemá cenu zmiňovat maličkosti v podobě Jakubových návrhů, které přinášely v den kupování letenek cestu do jiné země, možnost jeho neúčasti na cestě apod. Ano, žádná cesta se nerodí lehce.

 

Konečně! Čtvrtek! 25. srpna odpoledne. Dobaluji poslední věci, modlím se za přijatelnou váhu krosny (později se ukázalo, že jsem se modlil málo) a volám na rodiče, že můžeme jet. Cestou na vlakové nádraží nabíráme Jakuba. O pár desítek minut později už otvíráme první plechovku piva ve vlaku a ubíráme se rychlíkem směrem Praha. V naší stověžaté metropoli nás má na předem smluveném místě vyzvednout Zdenda. To se ovšem nekoná. Popocházíme tedy na zastávce, nahlížíme do 

vedlejších ulic, zkoušíme volat na mobil, který je ovšem nedostupný, a později už jen nadáváme, ale

s úsměvem, jak nám to krásně začíná. V ten samý čas Zdenda také čeká na zastávce, diví se, kouká na hodinky a také nadává. Bohužel stojíme na jiných zastávkách. Asi po půl hodině se náš už skoro pražský přítel odhodlá dojít domů pro mobil a zavolat nám. Pak už jde vše jako po drátkách a po chvíli chůze se ocitáme v bytě, kde máme přespat a druhý den odtud vyrazit na letiště.

 

První společná noc proběhla hladce, a tak se po snídani můžeme odebrat směrem na letiště. Cestou si všichni stěžujeme na váhu našich batohů, ale říkáme si, že na to si přece musíme zvyknout. Po

zvážení mojí krosny zjišťuji problém. Váha ukazuje o deset kilogramů větší hmotnost než je nejvyšší povolená. Vše řešíme rozmístěním mých věcí do ostatních batohů a tří igelitových tašek, které bereme na palubu jako příruční zavazadla. Velmi rychle zjišťujeme, že naše igelitové tašky nejsou na takovou zátěž stavěné a tak se rozhodujeme obalit je samolepící páskou. Ano, opravdu velmi stylové. Řadíme se do fronty k odbavení a do odletu letadla zbývá asi dvacet minut. Počet lidí před námi nás lehce znepokojuje. O patnáct minut později je stav více a více znepokojující. Uklidňuje nás až zaměstnankyně letiště, když nám sděluje, že letadla na pasažéry čekají. I tak se rychlým krokem přesouváme na palubu Boeingu 737. Cestou stíháme vnímat překvapené pohledy slušně upravených cestujících, kteří pozorují tři spěchající opozdilce s igelitkami. Pasová kontrola probíhá úspěšně, a tak můžeme být vpuštěni do letadla. Sláva!

 

Let do Kyjeva, místa našeho přestupu na jiné letadlo, rychle utíká. Pozorujeme rusky mluvící mladíky, jak si neustále objednávají další a další piva a malé lahvičky alkoholu. Mezitím si stačí pořizovat „selfie“ s okolo procházejícími letuškami. Fotka v podobě červeného obličeje zapříčiněného přísunem alkoholu s modrou čmouhou v pozadí, kterou je nic netušící, procházející letuška bude určitě skvělým úlovkem z paluby letadla.

 

Po necelých dvou hodinách letu už kroužíme nad hlavním městem Ukrajiny, kolem kterého se  rozprostírá obrovská řeka Dněpr. Lehce dosedáme na přistávací dráhu letiště Borispol a letištním autobusem se necháváme dopravit do hlavní budovy. Ta vypadá vcelku moderně. Až na všudypřítomné vojáky nepoznáte, v jakém městě se zrovna nacházíte. Čeká nás šesti hodinová pauza na další let. Do Kyjeva je to z letiště zhruba čtyřicet kilometrů, a tak by se navštívení města a vrácení zpět na letiště před odletem nemuselo vyplatit. Tudíž připadá v úvahu jediná možnost. Je čas oběda, a proto nezbývá než najít restauraci a dát si něco dobrého k obědu. Jakub se Zdendou volí burger s hranolkami, který jim později já závidím a nelibě pozoruji svou mini porci masa v bílé omáčce s bramborem. Prostě není každý den posvícení.

 

Po šesti hodinách, šesti pivech a šesti tunách zážitků, které jsme si stihli za tu dobu převyprávět, se odebíráme ve velmi dobré náladě k poslední části naší cesty do Gruzie. Zbývá nám let Kyjev – Kutaisi. Let probíhá vcelku klidně, i když je v letadle celkem živo díky školní skupině mladých Gruzínců. Asi po půl hodině letu testujeme toalety ve výšce deseti tisíc metrů nad zemí. Pitný režim jsme dodrželi, a tak se nedá dělat nic jiného. Poté se znovu pohodlně usadíme všichni vedle sebe, povídáme si a koukáme okénkem letadla ven. V dálce jsou vidět pouze mraky a občas nějaký záblesk. Čím víc se k mrakům přibližujeme, tím jsou záblesky větší. Blížíme se k bouřce! V letadle se rozezní varovný

signál upozorňující pasažéry, aby se připoutali a čekali možné turbulence. Ty se po chvilce dostavují a já se začínám cítit velmi nepříjemně. Jakub vypráví zážitek o mnohem větších turbulencí při jeho pár let starém letu do Egypta. Mně to příliš neuklidňuje a začínám se rozhlížet po ostatních lidech na palubě. Všichni koukají lehce strnule a udiveně. Sleduji přední část letadla, jak se začíná naklápět směrem dolů a vypadá to jako bychom jeli automobilem z kopce. Začínáme jeden druhého popichovat, že určitě spadneme a zřejmě jediný já tomu věřím. Nakonec samozřejmě vše dobře dopadá a před půlnocí gruzínského času dosedáme na plochu letiště v městě Kutaisi. Čas je zde poposunutý o dvě hodiny dopředu oproti našemu středoevropskému.

Kutaisi

 

Vyrážíme z letadla vstříc novým zážitkům. Netušíme ovšem, jak nemilé překvapení nás čeká. Pasová kontrola probíhá relativně rychle a bez problému. Já procházím jako poslední a koukám na Jakuba se Zdendou, jak drží mé zavazadlo, které právě přišlo z nákladového prostoru letadla. Jdu za nimi a společně sledujeme dlouhý pás, jak neúnavně chrlí jedno zavazadlo za druhým. Ovšem naše dvě zbývající stále nejedou. Ujišťujeme se, že určitě časem dorazí. Ve chvíli, kdy objíždí kolečko pět stejných zavazadel stále dokola, nám začíná docházet krutá realita. Zavazadla zřejmě nedorazí. Přichází k nám starší pán a kluci mu sdělují, co se stalo. Oba si odebírá stranou do své kanceláře, kde je nechá vyplnit dokumenty o ztrátě zavazadla. Já sedím stranou na lavičce a čekám na konečný verdikt co dál. Když pán kluky propustí, dozvídám se od nich nelichotivou zprávu. V Kyjevě se prý zavazadla ztrácí často a obvykle dorazí druhý den. Jelikož nezbývá nic jiného, než čekat a doufat, tak si každý alespoň pětkrát zopakujeme jak je to v prdeli a jdeme si najít místo v letištní budově, kde přečkáme noc. Ještě před spaním si měníme v místním stánku eura za gruzínskou měnu, která má název Lari. V době naší návštěvy jsme za zhruba jedenáct českých korun dostali jednu Lari. Noc probíhá mezi ostatními cestujícími na vyvýšených soklech pokrytých kobercem. Máme pouze jeden spacák a jedno lehátko, a tak se jako správný gentleman o vše dělím s kamarády, kterým zbyly v rukou pouze polorozpadlé igelitky plné jídla.

 

Ráno jsme posnídali, provedli hygienu na místních toaletách a vypravili se z malého, ale nového letiště směrem k hlavní silnici. Stačilo párkrát mávnout a hned nám zastavila stará dodávka značky Ford. Dodávky všeho typu zde slouží jako veřejná doprava. Místní jim říkají maršrutky. Obvykle nefungují podle jízdního řádu, ale prostě se vždy počká, než se auto naplní a až poté se vyráží. Cesta do města nás každého stála dvě lari. Vzdálenost to nebyla veliká, asi patnáct kilometrů. Tato jízda nás měla připravit na to, jak to na místních silnicích chodí.

 

„Tyvole co ta kráva? On nebude brzdit?“ vykřikl Jakub s vyvalenýma očima v momentě, kdy jsme se plnou rychlostí blížili ke krávě, která volným tempem přecházela silnici. Řidič si ovšem pouze popotáhl z cigarety, zatočil volantem a s troubením krávu objel. Stylem noha na pedálu, jedna ruka na volantu a druhá na klaksonu šofér za těch málo kilometrů předjel mnoho aut v momentě, kdy proti nám jela jiná auta a minul mnoho volně žijících hospodářských zvířat. Ne, na tohle se jen tak zvyknout nedá!

 

Dorazili jsme do města Kutaisi a řidič zastavil poblíž restaurace McDonalds, kde bylo velké stanoviště maršrutek. Já nelibě nasadil svou třicet kilo vážící krosnu na záda, kluci vzali do rukou již téměř rozpadlé tašky a vyrazili jsme na obhlídku města. Měli jsme čas až do půlnoci. V tu dobu mělo přilétat další letadlo z Kyjeva. Ihned po vystoupení z dodávky jsme byli shledání jako zajímavý cíl pro spoustu dalších řidičů, kteří by nám rádi nabídli svezení do měst po celé Gruzii. Pokřikovali na nás jména měst a jeden druhého se snažili přehlušit. Nasadili jsme svižný krok a máváním ruky se snažili dát najevo, že nemáme o jejich služby zájem. Byli jsme na okraji města, které vypadalo jako ze starých, cizích filmů. Na ulici byl velký hluk od aut, která jezdila po silnici a stále troubila. Některé občas zajelo na chodník a pokračovalo po něm mezi stánky, aby mohlo dodat zásoby do své „prodejny“. Kolem rozpadlého chodníku se z jedné strany vinuly malé konstrukce potažené plachtou, jedna vedle druhé. K dostání zde byla nejrůznější zelenina, ovoce, sýry, pečivo, ale i oblečení, drobná elektronika a spousta dalších věcí.

 

Na druhé straně chodníku byly domy, autobusové nádraží a malé uličky, kterými šlo proklouznout na tržiště, ve kterém se člověk bez kompasu nemůže zorientovat. Zde bylo k dostání opět velké množství zeleniny, ovoce, koření, luštěnin, doma vyráběných sladkostí. Vše hezky naaranžováno v pytlích, bedýnkách nebo zavěšeno na provázkách za konstrukce stánků. Také tu byly staré chladící pulty s kuřaty, ležícími na zádech, která k nám vystrkovala neuříznuté pařátky. Venku mohlo být mezi 30- 35°C, ale maso tu viselo bez jakéhokoliv zamražení nebo alespoň zchlazení. Vyfotili jsme maso i s řezníkem. Zeptal se, odkud jsme, a když jsme odvětili, že jsme z Czech Republic nerozuměl, co to vlastně říkáme. Zkoušeli jsme ještě další různé výrazy, ale pochopil nás až při vyřčení slova Czechia. To se nám postupně stalo ještě mnohokrát. Nejvíce fungoval již zmíněný název Czechia nebo Czechoslovakia. O České republice tu zřejmě většina lidí nemá ani páru.

 

Pokračovali jsme tržnicí kolem akvária dusících se pstruhů na prodej, až jsme došli do velkého domu s hezkou vstupní halou. Zde jsem si všiml malých dvířek s cedulkou WC. Neodolal jsem a běžel poprvé v životě vyzkoušet turecké záchody. Raději zůstanu u těch našich klasických.  Cestou z tržnice jsme ještě zakoupili dvě nové, funkční, igelitové tašky.

 

 

Vrátili jsme se zpět na ulici a zatoužili vidět centrum města. Mladík u benzinové pumpy nám doporučil použít místní MHD. To je také maršrutka, ale jezdí pouze ve městě. Dostali jsme se tedy na náměstí Davida Agmashenebeliho (Davida Budovatele). Zdobí jej nově postavená fontána vyzdobena zvětšenými kopiemi 30 ti nalezených kolchidských soch. Kutaisi bylo dříve hlavním městem bájné Kolchidy. Dnes je to druhé největší město v zemi, sídlí zde parlament a spolu s ním zhruba dvě stě tisíc obyvatel. Od fontány se nám naskýtal pohled na kopec nad městem, na kterém se nachází klášter Gelati. Z náměstí jsme se vydali směrem k parku, kde jsme si nemohli nevšimnout asi čtyři metry vysoké sochy sedícího V. I. Lenina. Našli jsme obchod místního telefonního operátora, a tak si Jakub mohl zakoupit SIM kartu, díky které denně informoval svou manželku, zda ještě žije.

 

Bylo po poledni, tudíž nezbývalo než objevit zdejší restauraci a ochutnat místní pokrmy. Před cestou jsem četl a slýchal jak je tradiční gruzínská kuchyně výborná. Z mých zkušeností, s tím bohužel nemohu souhlasit. Vyrazili jsme zpátky na náměstí a zapluli do hezky vypadajícího podniku. Objednali jsme si pivo a tradiční khinkali. Jsou to vařené těstovinové šátečky plněné mletým masem

s bylinkami, sýrem nebo houbami. Po přinesení na stůl jsme z gest servírky pochopili, že se vše má řádně opepřit. Těšíme se na první sousto, ovšem žádnou explozi našich chuťových pohárků první, druhé ani třicáté sousto nepřináší a tak se můžeme více než z jídla těšit z relativně levného a dobrého piva. Zajímavostí je, že to samé jídlo a pití zde můžete koupit levněji v hezkých restauracích než u pouličních stánků s občerstvením.

 

 

Po obědě jsme se rozhodli vyjít na kopec a navštívit klášter Gelati. Cestou jsme objevili další velký, krytý trh. Pomalu jsme jím procházeli, až jsem se Zdendou zaslechl smích a Jakuba jak říká starší paní ve stánku „pičo“, „pičo“. Ona s úsměvem od ucha k uchu Jakubovi slova vracela. Postupně se začaly smát další sousedky prodavačky. Zkoušeli jsme vysvětlit, co vykřikované slovo znamená v češtině, ale myslím, že i přes Kubovu ukázku pantomimy jsme neuspěli. (Slovo „pičo“ v gruzínštině znamená - chlapec). Na rozloučenou jsme dostali ochutnat místní koření a pálenku, jež nese název čača. Neodolali jsme a půllitrovou PET lahev koupili. Stála čtyři lari. Nekup to!

 

O chvíli později jsme přešli most přes velmi špinavou řeku Rioni, od níž cesta strmě stoupala až

k našemu cíli. Z polorozbořené zídky ohraničující zahradu kolem kláštera byl výhled na celé město. Na chvíli jsme si lehli do trávy a odpočívali. Neměli jsme žádný další plán co ve městě navštívit proto

jsme měli dostatek času.

 

 

Blížila se šestá hodina. Byli jsme zpátky ve městě a objevili restauraci s příjemným posezením na velké terase. K jídlu jsme si tentokrát poručili vepřová játra s cibulkou zasypaná čerstvým koriandrem, kebab (mleté maso v dlouhé šišce zabalené v placce) a šašlik (masový špíz). Vše bylo doneseno v keramických miskách. Jako příloha bylo podáváno pečivo. Konečně lepší pokrmy než předchozí khikali. Po večeři přišla na řadu ochutnávka místního piva. Ochutnávali jsme poctivě a dlouze.

 

Přestože tento cestopis píši pět měsíců po návratu, tak si na většinu zážitků vzpomínám. Ovšem zážitky z pokračování ochutnávky piv byly rozmazané hned druhý den ráno. Zřejmě to nebylo natolik intenzivní, aby to stálo za zapamatování. Před desátou hodinou jsme se vydali shánět odvoz na letiště. V maršrutce jsme potkali skupinu místních mužů ve středním a pozdním středním věku. Byli ještě o poznání veselejší než my. Dali jsme se s nimi do rozhovoru v ruštině. Rozuměli jsme pouze jména českých fotbalistů. K našemu údivu neznali Jardu Jágra. Od staršího pána se mi dostalo čtyřikrát za sebou potřesení rukou a polibku na tvář. S jeho pátým pokusem o polibek tváře jsem ho již přesměroval na ostatní členy výpravy. Byli mi za to moc vděčni, ale čeho je moc, toho je příliš.

V dodávce vládl křik a smích. S mým novým kamarádem jsem si neustále musel plácat rukama, a jelikož mezi námi nebyla jazyková bariéra, ale spíš barikáda opakoval jsem u každého dalšího plácnutí slova „ty dědku jeden plesnivej“. K mému překvapení, starší muž s prořídlými zuby začal slova s velký smíchem opakovat. O pár dnů později Jakub poznamenal, že k pochopení „dědka plesnivýho“ bychom museli říkat „dýý dedo penicilíne“. Při vystupování z maršrutky nám noví kamarádi sehnali odvoz na letiště.

 

Ztracená zavazadla dorazila! Sláva! Při převzetí ovšem přišlo rychlé vystřízlivění díky chybějícímu stanu a noži v krosně Zdeňka. Tyto dvě věci si zřejmě oblíbil zvědavý celník na Ukrajině a rozhodl se ponechat si je. V půlnoci už nebylo co řešit. Opět jsme vyplnili potřebné dokumenty o ztrátě věcí a šli se vyspat na stejné místo jako předchozí noc.

 

Druhý den ráno nebylo na co čekat. Sbalili jsme věci do batohů, provedli ranní hygienu na nám již dobře známých letištních toaletách a vydali se sehnat odvoz zpět do Kutaisi. Do města jsme se dostali velmi rychle. Opět jsme byli vysazeni u prodejny McDonalds, odkud jsme se vydali do velkého obchodu, kterého jsme si všimli cestou. Potřebovali jsme sehnat stan namísto toho, který nám byl odcizen. Plánovali jsme si podstatnou část naší cesty strávit v horách, tudíž byl stan nezbytným vybavením. Dorazili jsme do obchodního domu s nadějí rychlého vyřešení našeho problému. Pokud by bylo potřeba koupit ledničku, pračku nebo televizi, byli bychom na správném místě. Bohužel žádné z těchto věcí nebylo potřeba, i když musím přiznat, že pračka by se na naše oblečení už určitě velmi hodila.

 

U pokladen postávala skupina asi pěti prodavaček. Při dotazu, kde lze v Kutaisi koupit stan, se nejprve všechny podivovaly, co to vlastně chceme, ale po chvilce dohadů nás odeslaly do obchodu vzdáleného dva kilometry od místa, kde jsme se nacházeli. Už při prvním pohledu na prodejnu nám přišla jako málo pravděpodobná možnost, že koupíme stan ve stavebních potřebách. Vyslali jsme Jakuba, nejstaršího a nejzkušenějšího z nás, aby situaci v obchodě prověřil. Bohužel se vrátil s nepořízenou. Jedinou útěchou nám tak mohl být malý papírek s adresou dalšího možného místa prodeje outdoorového vybavení. Nebudu vás napínat, stan jsme nepořídili ani tam.

 

Nezbývala jiná možnost, než najít místní infocentrum a pokusit se s velmi ochotným zaměstnancem pořídit skromný, přenosný přístřešek po telefonu. Po posledním hovoru nám bylo sděleno, že v Gruzii existuje možnost stan zakoupit. Pomalu se nám začal vracet úsměv na rty, ale v tom okamžiku z mladého muže vypadlo místo, kde tak můžeme učinit. Naše ústa se opět vrátila do vodorovné polohy, oči se mírně vyvalily z důlků a uši pomalu zaznamenávaly informaci o hlavním městě Tbilisi, vzdáleném 230 kilometrů. Poděkovali jsme a odebrali se z informačního centra zpět na ulici.

 

Naše plánovaná trasa spočívala v cestě na sever do oblasti Svanetie. Vše tedy nabralo zcela jiné obrátky a museli jsme se vydat daleko na východ do hlavního města. Zvolili jsme cestu klasickým autobusem, který vyšel na pouhých deset lari za uctivou vzdálenost. Do odjezdu zbývala hodina a půl, a tak jsme se vrátili na nedaleké trhy sehnat něco k jídlu. Při shánění byl objeven malý stánek

s točeným pivem a rychlým občerstvením. K jídlu jsme zvolili bagetky plněné zeleninou a kousky masa a spolu s nimi zřejmě nejběžnější pochoutku jakou lze v této pod kavkazské zemi zakoupit – chačapuri. Jsou to placky z bílého těsta plněné sýrem, masem, čočkou a dalšími různými ingrediencemi. Sýrové jsou však nejoblíbenější. Po jídle jsme ještě chvilku seděli a objednali si studené pivo na ochlazení v úmorném horku. Přišel nás navštívit opilý a dost vtíravý Ukrajinec, kterému jsme nakonec museli přenechat zbytky piva a odejít.

 

V autobuse nám byly přiřazeny sedadla v popředí jeho druhého patra. Po zaplnění všech míst se ve starém dopravním prostředku ozval zvuk motoru a záhy byla odstartována šesti hodinová jízda. Cesta ubíhala velmi pomalu, přestože bylo na co koukat. Poprvé jsme mohli okusit místní dálnici. Ani takovýto druh komunikace se neobejde bez zvířecího osazenstva. Naštěstí se v Gruzii nevyskytují žirafy a tak jsme my, cestující ve výšce druhého patra autobusu, mohli být v případě srážky se zvěří relativně v klidu. Během cesty panovalo nepříjemné horko. Přičteme-li k tropickému počasí vozidlo bez klimatizace, plně osazené lidmi a nefunkčnost okýnek, tak by se dalo prostředí přirovnat snad pouze k vytápěnému skleníku. Vedro bylo ubíjející a postupně nás všechny uspalo. Po krátkém spánku mě vzbudila sprška padající ze stropu. Výpary z nás všech zřejmě kondenzovaly na střeše autobusu a skrze „tapecírunk“ se vracely na naše hlavy v podobě malých, studených kapiček. Asie není Evropa a klimatizaci tu mají zřejmě řešenou tímto způsobem. Po cestě proběhla krátká přestávka na odpočívadle s malou hospůdkou a toaletami o nichž Jakub po použití prohlásil, že tohle ještě neviděl. Možná u čtení zrovna svačíte, a tak bych vám nechtěl kazit chuť popisováním zmíněných záchodků. Ale přesto mi to nedá a o kousek se podělit musím.

 

ÚJZ (úryvek Jakubovi zpovědi): „.....hoši to jste neviděli, je tam milion much a nejhorší je, že lezou po těch hovnech a pak i po mě.......“ !!!

 

Tbilisi

 

Do Tbilisi náš autobus dorazil již po setmění. Jediná zastávka byla na velkém shromaždišti maršrutek daleko od centra města. Neměli jsme zařízené ubytování a hodiny ukazovaly půl desáté. Zamířili jsme ke stánkům s občerstvením, kde si Jakub a Zdenda mohli dopřát chačapuri plněné masem. Já byl bohužel v tu chvíli nejaktivnější ve vybírání a poručil si, dle prodavačky, nejlepší chačapuri co nabízeli. Výsledkem byla placka bez jakékoliv náplně za vyšší cenu než ostatní.

 

U stánku jsme se dali do řeči s mladým párem z Ruska. Také sháněli místo na spaní, ale na rozdíl od nás měli stan a hledali kemp. Po pár stovkách metrů se od nás odpojili a my pokračovali směrem do centra. V prvním hotelu, který jsme minuli, požadovali za malou místnost příliš velké peníze, a tak nezbývalo než odmítnout a vydat se dál. Krosny byly stále těžší a těžší, nohy unavené a nám se chtělo spát. Čas rychle utíkal a nedařilo se sehnat nocleh.

 

Nevím, jak vznikl nápad zkusit nahlédnout do luxusně vypadajícího hotelu D´Plaza, ale později se tento krok ukázal jako výtečný. U vchodu jsme obdrželi doprovod, který nás dovedl až k výtahu. Ten nás vyvezl do patra, kde se nás ujmul velmi přátelský a vtipný, postarší recepční. Na otázku, zda máme rezervaci, jsme se jen pousmáli a odpověděli, že nemáme. Ve velké vstupní hale byl stolek s počítačem, kde si zrovna krátila chvíli uklízečka. Pán nám ihned nabídl počítač a přístup na internet.

 

Spolu s ním nám byla poskytnuta balená voda. Doteď nevím, jestli byla zamýšlena k uhašení naší žízně nebo provedení alespoň částečné očisty. Po třech dnech v horku, bez sprchy, s batohy na zádech jsme asi nepůsobili v tomto hotelu jako klasičtí zákazníci.

 

Za klávesnici usedl Zdenda, otevřel prohlížeč a první co se otevřelo, byly k údivu nás všech, včetně recepčního, velmi hanbaté obrázky spoře oděných dívek. Naše pohledy se obrátili směrem k uklízečce, která tento počítač okupovala před námi a zrovna byla na odchodu. Z vtipné chvilky nás

nečekanou poznámkou překvapil recepční. Věděl, odkud pocházíme, a tak při pohledu na monitor vesele prohlásil - „kurvy“. Během malé chvilky nám pověděl jak říct toto hanlivé slovíčko v mnoha jazycích.

 

Ubytování se nám nedařilo najít ani na internetu. Ke slovu se tedy opět přihlásil místní vtipálek a polyglot. Vzal do ruky telefon, vytočil číslo a my po pár minutách drželi papírek s adresou hostelu a stručným návodem jak se k němu dostat. Možnost dopravy byla buď to metrem, nebo taxíkem. Nechtělo se nám zkoušet funkčnost zdejší podzemní dopravy, a tak byl zastaven první projíždějící taxík.

 

Tbilisi na nás zatím působilo jako každé obyčejné město. To se ovšem změnilo po opuštění vozidla taxislužby. Ocitli jsme se nedaleko centra, a tak bylo na co koukat. Vysoké starobylé budovy, stále ještě sluncem vyhřáté dlažby chodníků, spousty lidí, kluby, palmy. Tbilisi prostě žilo! Vydali jsme se třídou Rustaveli hledat náš hostel. Vše konečně klaplo a my se mohli kolem půlnoci ubytovat. Náš pokoj byl sice vybaven pouze dvěma lůžky, ale ta byla ihned sešoupnuta k sobě a vzniklo nám tak velké letiště. Pod tímto pojmem si nepředstavujte královské lože. Každý z nás měl k dispozici šedesát centimetrů matrace, ale to se nám zdálo, po předchozích dvou nocích, jako nejvyšší luxus. Hostel působil velmi stylově a přátelsky. Všude byla spousta pohledů, dopisů a památek od dřívějších hostů. Nacházela se zde i funkční sprcha, a tak jsme se mohli konečně alespoň trochu zkulturnit. Panovala dobrá nálada díky zajištěnému ubytování, a proto následovala krátká vycházka do města na dvě piva.

 

Ráno jsme se probudili v našem skromném pokoji vybaveném mimo již zmíněných dvou postelí také otočným větrákem a okny, která měla místo skel průhledné igelity. K snídani posloužily konzervy šprotů z našich bohatých zásob.

 

Hlavní město bylo v plánu navštívit až na konci naší cesty. Shoda okolností nás sem zavedla už po třech dnech. Vydali jsme se najít místní infocentrum. Bylo potřeba zjistit, kde je možné zakoupit stan a také co nejzajímavějšího můžeme ve městě navštívit. Na poznání města byl vyhrazen jeden den. Po něm bylo v plánu pokračovat do vysněných hor. V infocentru nám zaměstnankyně, na velkém letáku s mapou města, zakroužkovala mnoho zajímavostí, které se zde nacházejí. Také nám ukázala dva outdoorové obchody kde lze koupit stan. V Tbilisi je velká spousta památek, jako jsou sochy, kostely, synagogy, katedrály, budovy apod. Z Náměstí svobody, uprostřed něhož se na vysokém podstavci tyčila socha sv. Jiří na koni, jak bojuje s drakem, jsme se vydali směrem k outdoorové prodejně. Vše působilo velmi čistě a upraveně. Centrum města, okolí památek a nejvíce frekventovaná místa jsou opravdu velmi hezky udržovaná. Cestou jsme navštívili menší kostel plný svíček ze včelích plástů, prošli rozkvetlým parkem se spoustou soch, až jsme se ocitli před malým obchodem.

 

Dle otevírací doby mělo být otevřeno, ale vše měnila malá cedulka s oznámením ukončení prodeje a taktéž uzavřením prodejny. Skrze sklo jsme však uvnitř zahlédli pohyb. Po zaklepání nám přišel otevřít prodavač. Již při vstupu do prodejny bylo zřejmé, že v obchodě probíhá výprodej posledních pár věcí. Na otázku, zda lze koupit stan, nám prodejce pověděl nemilou informaci. Poslední prý prodal včera. Vzdychli jsme, poděkovali a odešli. Druhý krámek s možným výskytem stanů byl dost daleko a tak se nám do něj nechtělo jít. Dohodli jsme se na jeho navštívení v pozdějších hodinách. To se ovšem nekonalo.

 

Při pohledu do naší mapy byla jako první památka k navštívení vybrána katedrála Sameba. Přešli jsme řeku a ocitli se u hlavní silnice, kde začínaly schody vedoucí malým parkem kolem prezidentského paláce. Bohužel si jej nebylo možné prohlédnout z menší vzdálenosti, jelikož po příchodu před mohutnou bránu z mříží, nám hlídačem bylo naznačeno, abychom opustili místo. Cesta ke katedrále byla lemována řadou téměř rozpadlých domků. Někdy byly praskliny přes celou zeď, jindy balkon

držel k budově už snad jenom silou vůle. Jak se později ukázalo i ve městě Batumi, tohle byla pravá Gruzie. U památek, veřejných domů, míst s největší koncentrací jak místních lidí, tak turistů je vše udržované, na zemi nenajdete žádné odpadky, ale stačí odbočit o pár uliček dál a vidíte výrazný kontrast. Polorozpadlé domy, vymleté díry v silnicích, neupravené chodníky atd. Po vyšlapání zdlouhavého kopce se před námi zjevila vstupní brána do obrovského areálu. Ocitli jsme se na dlážděném chodníku k obrovské katedrále Samebě. Byl obestavěn řadou různých soch a věžiček. Všude kolem byly olivovníky, borovice, cypřiše, rozkvetlé květiny a malé keříky všeho druhu. Okolí katedrály působilo velkolepě. Když jsme kráčeli blíže a blíže k obrovským vyřezávaným vratům, shodli jsme se, že máme pocit jakoby cesta vedle k indickému Tádž Mahalu. Vše na nás působilo velmi nově. Místy bylo vidět lešení, a tak jsme se domnívali, že probíhá rekonstrukce tohoto nádherného, starého díla. Naše zmýlení však netrvalo dlouho. Při hledání informací na internetu nás zarazilo datum vysvěcení Sameby, k němuž došlo v roce 2004. Katedrála nejsvětější trojice tedy byla pouze dvanáct let stará a stále ještě probíhaly úpravy a dostavba.

 

Od katedrály vedla naše cesta směrem dolů k řece. V parku na nábřeží byl k vidění zatím ještě nedostavěný Rhike Park, ve kterém se bude skrývat galerie a koncertní síň, krytý Most míru přes řeku Mtkvari, který díky svému tvaru dostal přezdívku podle dámských vložek „Always Ultra“, kostelík Metekhi ze 13. století a u něj stojící socha krále Vakhtanga Gorgasaliho. Ve stařičkém Tbilisi se nachází spousta nových, architektonicky velmi zajímavých staveb. Je věcí osobního názoru jak vypadá skloubení staré a ultra moderní architektury. Názorů na to je spousta. Mně to přišlo velmi zajímavé, ale chápu, že nové stavby zasahují do původní architektury velikou měrou a to se nemusí líbit každému.

 

Z nábřeží jezdí lanovka k obrovské soše s názvem Kartlis Deda (Matka Gruzie). Od ní je  překrásný výhled na celé město. Zde proběhla povinná fotodokumentace a mohli jsme  pokračovat zase po svých do centra města. Další zastávkou se nám staly velmi staré lázně, z  nichž jsou vidět pouze kopule

ycházející nad povrch země. Celý komplex se nachází v podzemí. Procedury v nich pro nás bohužel nebyly cenově příznivé. Ovšem kdo hledá, ten najde. Vyrazili jsme proti proudu malého sirnatého potůčku, který vtékal do lázní, a ten nás přivedl přímo pod zhruba deset metrů vysoký vodopád. Panovalo velké horko, a tak jsme neváhali a vyrazili pod proud padající vody. Myslím, že jsme naším počínáním dodali odvahu ostatním přihlížejícím, aby se osvěžili také.


 

 

Od vodopádu se naše cesta ubírala kolem řeky do starého města. Na nábřeží bylo spoustu restaurací s venkovními zahrádkami. Začínali jsme mít hlad, a tak nás jedna velmi zaujala. Zřejmě hlavně proto, že v ní byl ukrytý domácí pivovar. Těch bylo v Gruzii k mému překvapení spousta. Lámanou češtinou, ruštinou a angličtinou jsme si každý objednali jiné jídlo, aby byla možnost ochutnat co nejvíce z místní kuchyně. Šašlik a kebab jsme již ochutnali, ale nová pro nás byla luštěninová polévka, plná

nasekaného čerstvého koriandru servírovaná v keramickém hrnečku. Ke koriandru se později ještě dostanu. Vryl se mi totiž nesmazatelně do paměti. K masitým jídlům byly přineseny nakládané okurky, papriky a dva druhy omáček. Vše bylo velmi kyselé. Jako placený dárek nám byla donesena kukuřičná bulka namazaná máslem. Zde vařené polotmavé pivo nebylo vůbec špatné. A to je prý Gruzie kolébka vína.

 

Část starého města je velmi hezká. Chodníky obepínají malé obchůdky se suvenýry všeho druhu, zlatnictví, restaurace atd. K vidění byl i menší kostelík. Zde se od nás odpojil Jakub a vydal se shánět dárek pro manželku. Vzhledem k tomu, jak mu zachutnalo pivo v navštívené restauraci, kdoví co vlastně nakonec dělal. My pokračovali zpět na náš hostel. Jakub přišel asi půl hodiny po nás a ve střízlivém stavu, tudíž mu můžeme věřit, že opravdu sháněl dárek. Večer přišlo na řadu první vaření. Podávaly se norskou výpravou vyzkoušené špagety s cibulí, protlakem a posypané parmezánem. Po večeři následovalo vybalení veškerého jídla z našich batohů a smutné loučení s asi půlkou našich zásob. Je možné, že se ještě dnes vaří na hostelu v Tbilisi jídla z českých těstovin, čočky, rybiček v konzervě a ostatních surovin. Před cestou nám nedošla velmi podobná cena místních potravin jako v České republice, a tak jsme vše nakoupili doma. Možná Jakub něco málo naznačoval, ale zřejmě nás o tom málo přesvědčoval. Ještě ten večer jsme vyrazili projít alespoň kousek nočního města. V malém stánku na třídě Rustaveli nám byl nabídnut točený český Kozel, ale odmítli jsme a dali si pivo místní. Kozel a Komerční banka (nejsem si jistý, zda to byla přímo Komerční banka) nebyli v Gruzii ničím neobvyklým. Skupinka našich východních sousedů ze Slovenska nám prozradila, že současný český prezident má vřelé vztahy s gruzínskou vládou, a to se podepisuje na expanzi těchto produktů do země pod Kavkazem. Po vypití piva se stánek zavíral, a tak následoval přesun do venkovního baru s hudbou, ve kterém to velmi žilo. Ale ani zde jsme se dlouho nezdrželi a vydali se zpět k hostelu. Cestou jsme prošli kolem nočních klubů pojmenovaných po různých zemích světa. Tmavé prostředí, holohlaví muži v černých kožených bundách a dámy na vysokých podpatcích, jejichž hlavy poznamenala nejedna peroxidová úprava. To vše nás přesvědčilo, že tento revír není vhodný pro tři obyčejné, prchlivé kluky. Přidali jsme na tempu a brzy již leželi na našem pokoji.

 

Ráno po snídani jsme se rozloučili s naším ubytováním a vydali se k nejbližší stanici metra. Již bylo na čase zanechat za sebou ruch velkých měst a vydat se do prostředí hor. Hlavně proto jsme se do  Gruzie vydali. Na stanovišti maršrutek byla vyhledána ta, s označením ყაზბეგის. Že nevíte co to je? My také ne! Ale jelikož hned vedle této dodávky vykřikoval řidič slovo Kazbegííííí, došlo nám, že právě tenhle odvoz sháníme. Po smluvení ceny, nasoukání nás a našich batohů do z poloviny zaplněné dodávky následovalo čekání na její úplné zaplnění. Místo zde musí být využité minimálně na 110%. Hana Zagorová zpívá v písničce „proč nejsi větší aspoň o pár cenťáčků“, zatímco nám třem (každý kolem 186cm) nezbývalo než zpívat „proč nejsme menší aspoň o pár cenťáčků“. Vyhlídky naší cesty nevypadaly růžově. Z města se náš odvoz sekl v koloně a pohyboval se pomalou rychlostí. Za pár kilometrů na vjezdu na dálnici se však kolona rozjela a my mohli pokračovat směle vpřed. Při odbočení z dálnice na cestu, která je hlavní tepnou mezi Tbilisi a ruským Vladikavkazem, jsem již naštěstí spal. Spánek mi díky řidičově stylu jízdy nemohl vydržet dlouho. Plně naložené auto řidič nešetřil a předjížděl, co mohl. Nehledě na probíhající koně, krávy, protijedoucí auta. V této zemi platí pravidlo: Kdo troubí, ten jede! Míjeli jsme malé vesničky, obchody podél cest a opuštěné vraky aut. Naši cestu po mnoho kilometrů lemovala Žinvalská přehrada. Pohled, na azurově modrou vodu nás alespoň chvilku odreagoval od této zběsilé jízdy. Zkoušel jsem znovu usnout, abych co největší část cesty prospal a nemusel se strachovat, co s námi řidič udělá. Vůbec se mi to nevedlo, jelikož pokaždé po zavření víček řidič předvedl jízdní prvek, který se neshodoval se spánkem. Vše vygradovalo při situaci, kdy se řidič pokoušel v zatáčce v úzkém tunelu předjet autobus. První, druhý, třetí a ani čtvrtý pokus o předjetí nevyšel díky protijedoucím autům, a tak naše žaludky musely překousnout rychlé dupnutí na brzdu a opětovné zařazení se za jedoucí autobus. Na popáté se předjetí autobusu díky benevolenci protijedoucího řidiče, který zastavil na kraji silnice, podařilo!

 

Silnice se pozvolna zvedala a před námi se začaly objevovat hory. S větší nadmořskou výškou se bohužel také zvyšovala propast pod námi. Cesta začala přecházet v serpentiny. Nikdo z nás již nespal a z okýnek maršrutky pozoroval krásnou okolní krajinu. Pohled nás všech zaskočila nekonečná kolona kamionů. Naštěstí byly odstaveny na krajnici a čekaly na večerní hodiny, kdy jim bude umožněno pokračování v jízdě směrem Vladikavkaz.

 

Stepantsminda (Kazbegi)

 

Kolem oběda jsme opustili náš zběsilý povoz a ocitli se v městečku Stepantsminda (dříve Kazbegi). Nachází se pouhých dvanáct kilometrů od ruských hranic. Díky nejlepšímu výchozímu bodu na horu Kazbeg sem putuje mnoho turistů. Zavítali jsme do místního krámku, jehož ceny byly velmi ovlivněny zvyšující se oblibou tohoto města. Nešlo odolat obřímu bílému pečivu v podobě kulaté hlavy s ušima. Posloužilo jako příloha ke klobáse z našich zásob.

 

V dáli na kopci byl vidět náš dnešní hlavní cíl - Kostel svaté trojice. Je to jeden ze symbolů celé Gruzie. Poprvé jsme mohli roztáhnout naše trekingové hole a vyrazit po prašné cestě s půlkilometrovým převýšením ke kostelu. Hned od začátku nám trasu znepříjemňovala projíždějící auta. Bylo velmi sucho, a tak se od těchto malých bílých jeepů značky Mitsubishi vznášela oblaka prachu. Líní,

zhýčkaní turisté se nahoru ke kostelíku nechávali za úplatek vyvézt. Obvykle v džínách a nejlépe v botách na podpatku. Bohužel zde zatím za vidinou finančního zisku udělají pro turisty téměř cokoliv, a tak se místním devastování okolní nádherné krajiny vůbec nepříčí. Kam se mohou dostat automobilem, tam prostě vyjedou. Při procházení malé, kamenné vesničky jsme došli k odbočce, na kterou auta nemohou. Malá stezka vedla už pouze do kopce. Bylo velké horko a náš oběd se s přibývajícími kroky stále víc a víc připomínal v žaludku. Každou chvíli byla zastávka na focení okolních hor, cvrkajících lučních koníků nezvyklých velikostí a barev a také k doplnění tekutin. Pěšinka dále pokračovala prudce nahoru po zeleném kopci přímo ke kostelu. Pohled od něj byl opravdu nádherný. V dálce vysoké šedé hory, kolem nás travou porostlé kopce, pasoucí se koně, stařičký kamenný kostel na obzoru jako by se vznášel ve vzduchu, ale také mnoho turistů a bílá auta. Pořídili jsme pár fotek, nabrali vodu z pramene vysoko na kopci a všimli si nedaleko stojící skupinky stanů. Rozhodli jsme se dojít mezi ně a postavit si náš stan.

 

Ne, nezapomněl jsem napsat o tom, jak jsme v Tbilisi koupili stan. Žádný pořízen nebyl. K dispozici byl pouze můj stan pro dvě osoby, který měl původně sloužit jako úložiště pro naše batohy. Touha po noci prožité na krásném místě v horách však byla veliká, a proto bylo rozhodnuto postavit stan a vyzkoušet jeho 150cm široké (ne)pohodlí. Postavení našeho apartmá netrvalo dlouho. Ponechali jsme v něm krosny a nalehko vyšli na kopce umožňující slušnou vyhlídku na horu Kazbeg. Kolem jejího vrcholku po celou dobu hrály mraky pomyslnou ping pongovou obíhanou, a tak jsme se jejího úplného odhalení dnes nedočkali. Při zpáteční cestě bylo posbíráno pár větví z březového lesíka na zatopení a uvaření naší večeře. Ještě před příchodem do stanu se kolem nás prohnalo stádo krav utíkajících před pastevci s holemi.

 

Profesionálně jsem postavil polo funkční pec, kterou představovaly tři kameny a kus plechu. Voda se začala vařit až za tmy. Během mého oblékání do teplého oblečení stihl nešikovný Zdenda veškerou už horkou vodu vylít. Zakručení našich žaludků muselo být slyšet až dolů do města. Takže znovu. Druhý pokus byl již úspěšný a my si mohli dopřát kus kus s tuňákem. Bylo devět hodin, tma a zima. Přesunuli jsme se do stanu a pomalu začali zjišťovat skutečnost, že je menší, než se nám zdálo. Jediný alespoň trochu spokojený mohl být Jakub. S jeho 8cm vysokou a asi kilometr širokou nafukovací matrací nás lehce natlačil k jedné straně stanu. Díky částečnému pohodlí mu před usnutím nedělalo problémy vymýšlet nejrůznější způsoby naší smrti dnes v noci. Stádo koní, vlk, medvěd, pes a možná i mimozemšťan. Ke všem těm měl Jakub průpovídku, kterak nás zabijí. Musím poznamenat, že v noci okolo psi hlasitě štěkali a ráno byl před stanem pozdrav od koně v podobě hromádky. Spánek se mi dostavoval jen velmi řídce. Díky nemožnosti se hýbat, obrovskému horku od mačkajících se kamarádů a velké zimě na obličej.

Konečně přišlo ráno a s ním možnost opustit naši konzervu. Shodli jsme se, že spaní v malém stanu už nebudeme opakovat. Před odchodem se nám odhalil 5047m vysoký Kazbeg a my si ho tak mohli prohlédnout v celé jeho kráse. Nabrali jsme vodu, umyli nádobí a vyrazili zpět do městečka. Celý dnešní den nakonec probíhal v maršrutce. První tříhodinová etapa vedla z Kazbegi do Tbilisi a odtud přejezd 330km do města Zugdidi. Celá trasa měla téměř 500km a vedla přes 2/3 území Gruzie.

Cestou se nedělo nic zvláštního. Maršrutka výjimečně nebyla narvaná k prasknutí, díky čemuž se dala z oken pozorovat okolní krajina a chvilkami dohnat spánkový deficit. Do Zugdidi jsme dorazili kolem desáté hodiny večer pod rouškou tmy. První úkol byl sehnat pokud možno levné ubytování. Oslovili nás dva kluci našeho věku (tedy mého a Zdeňkova, Jakub už je o fous starší). Až podezřele ochotně se nám snažili pomoci, dokonce pro nás nechali přistavit taxíka, aby nám ukázali, kde ve městě je autobusové nádraží. Taxislužba byla odmítnuta, ale s ubytováním nám opravdu pomohli. Dokonce proběhla výměna telefonních čísel a slib, že po ubytování se a nutné sprše zajdeme na pivo. Nebývá zvykem, abychom nedodrželi slib jít na pivo, ale vidina měkké postele byla lákavější. Naše ubikace byla označena jako hotel. Spolu s výhledem do dvora, kde byly polorozpadlé budovy a smetiště, nám dojem kazil také nepořádek na pokoji a třešnička na dortu v podobě zřejmě použitého prezervativu pod Zdendy postelí. Tento zážitek mi opět velmi rozšířil možnost podoby hotelu.

 

Nekonečná zásoba rybiček v konzervě posloužila jako snídaně. Rozloučili jsme se s recepčním a vyrazili do města hledat bankomat a maršrutku. V Gruzii fungují zařízení podobná bankomatům jako dobíjecí stanice kreditu na telefonní karty. Najít proto opravdový bankomat chvíli trvalo, ale podařilo se. Peníze byly v našich peněženkách a my mohli vyrazit do jedné z nejvyhledávanějších a nejkrásnějších oblastí v Gruzii – do Svanetie. Zbývalo vyřešit jak se tam dostat. Netrvalo dlouho a už nás vedla obětavá paní po mostě přes řeku, poté kolem tržnice a ukázala na velké parkoviště, z kterého vyjíždí spoje do naší cílové destinace. Jako obvykle mluvila rusky a my jí téměř vůbec nerozuměli. Musela si tedy vystačit s naším gruzínským, děkuji – gmadlobth (čteno: madlopa). Naše neschopnost mluvit rusky a většiny Gruzínců anglicky se ukazovala jako stále větší problém při navázání jakékoliv komunikace. Povídat by si chtěli oni i my, ale rukama, nohama, česko-rusko- anglicky to není na dlouhé vyprávění. A to jsem si před cestou myslel, že se ruština podobá češtině a tudíž nebude složité vést alespoň jednoduché rozhovory.

 

Narazili jsme na řidiče, který právě odjížděl do Mestie. To je město nacházející se ve Svanetii. Mestia je zároveň hlavním turistickým centrem této oblasti. My se potřebovali dostat do zapadlé vesnice Mazeri, která byla po cestě. Odvoz byl výjimečně v autě obsahujícím pouze pět lidí. Mimo nás tři a řidiče seděl na předním sedadle silnější muž. Mával rukou z okénka a hádal se s mladíkem postávajícím u auta. Když ani po pěti minutách nevyřešili svůj spor, silný muž seslal na svého soka poslední kletbu a my konečně mohli vyjet.

 

Hned za městem cesta začala stoupat a vedla nás serpentinami po úbočí hor. Řidič tentokrát nebyl žádný šílenec, provoz zde nebyl velký, a tak jsme mohli vcelku nerušeně pozorovat kopce plné sytě zelených stromů. Jelikož bylo po velkém dešti, cesta byla místy zasypána zemí a kameny sesutými z hor. Naštěstí nebyl sesuv nikde tak velký, aby nešel objet. Největší překvapení přinesl kámen, jehož přesnou velikost si už nepamatuji, ale vím, že jsme u něho pronesly slova díků, když si vybral jiný čas pádu než čas, v který my projížděli. Střechu by lehce protnul, a pokud by neprolétl i podlahu, byl by nám plnohodnotným spolucestujícím. V půlce jízdy řidič zastavil na slíbené zastávce. Byla jí malá chata postavená hned vedle cesty. Z její terásky byl rozhled na řeku Patara Enguri, jejíž koryto se zde roztékalo do šířky více jak sto metrů.

 

Tato řeka utváří hranici mezi Gruzií a Autonomní republikou Abcházií. Gruzie má na svém území dvě autonomní republiky. Jednou je již zmíněná Abcházie a druhou Adžárie. Adžárie spadá i přes vleklé spory stále pod území Gruzie. Také je zde oblast Jižní Osetie. Většina států včetně České republiky obě místa (Abcházii a Jižní Osetii) uznává jako území Gruzie. Fakticky jsou Abcházie a Jižní Osetie ruským protektorátem zcela závislým na ruské vojenské, hospodářské a finanční pomoci, jehož nezávislost Moskva uznala po krátké rusko-gruzínské válce v roce 2008. Po ochutnání domácí buchty a zakoupení piva mohla naše jízda pokračovat. Po cestě řidič zastavoval a předával malé balíčky lidem, čekajícím u cesty. Jiné si od nich zase bral, aby je mohl předat dále.

Mazeri, Ushba

 

Do Mazeri jsme dorazili před obědem. Šofér mašrutky nás zavezl k jeho příbuzným, u nichž jsme se mohli ubytovat. Po usmlouvání ceny na přijatelnou hodnotu byl vymyšlen plán, kde a jak přečkat noc. Zatímco Zdenda mohl spát uvnitř v chalupě, na mě a Jakuba zbylo v rámci šetření peněz místo pouze venku ve stanu. Ve dvou se do něho snad vejdeme. Stan se během chvíle tyčil na zahradě a my mohli vyrazit k hoře Ushba a vyhlídce na ledovec pod ní.

 

Procházeli jsme vesnicí Mazeri, ve které bylo poznat 21. století snad jen díky několika málo automobilům. Cesty mezi kamennými, polorozpadlými domy byly blátivé, všude běhala prasata, krávy a mezi nimi malé děti. Při opuštění vesnice se nám naskytl nádherný pohled na místní lesy, hory a volně se pasoucí koně. Při procházení této krajiny se nám konečně začal dostavovat ten kýžený pocit štěstí, kvůli kterému jsme se do Gruzie vydali. Naše cesta byla protnuta řekou, přes níž vedl most z dřevěných klád, větví a všeho co se v okolí nacházelo. Po jeho přechodu následoval ještě malý potůček. Na přeskočení to nebylo, ale pár kroky jsme se po kamenech vyčuhujících z vody dostali na druhou stranu. Kolem pěšiny byly borovice, smrky, keře rododendronů, kapradiny. Po hodině naši trasu opět zkřížila burácející řeka. Most přes ni byl o poznání chatrnější než ten předchozí. Za řekou ležela malá osada, kterou střežil pár obrovských psů a dva vojáci. Hora Ushba leží téměř na hranici Gruzie a Ruska, a proto zde byla vojenská hlídka. Pěšina se začala ubírat do prudkého kopce a každý krok byl více náročný než ten předchozí. Při zastávkách na pití jsme pozorovali dva vodopády tekoucí ze skalní stěny. Dole se spojovaly a tvořily řeku, kterou jsme již stihli poznat na začátku cesty. Naše záda střídavě obtěžkávala jedna krosna s pitím, sušenkami a bundami. Pití bohužel rychle došlo a naše tempo bylo stále rychlejší. Následkem nedostatku pití mi má hlava občas navozovala pocity jako bych byl na kolotoči. Po objevení zdroje vody v podobě malé bystřiny se vše rychle vrátilo do pořádku. Při stoupání vzhůru nám pár metrů dělala společnost dvě telata. Terén zde byl stěží schůdný pro člověka, takže dodnes nechápu, jak se tam vzala. Při Zdendově pokusu o popohnání telat hůlkou se Jakub zalekl, že se zvířata splaší a pošlou nás o pár desítek metrů níže. Nic z toho se nekonalo a zanedlouho jsme mohli usednout vedle vodopádů a kochat se výhledem na údolí s vesnicí.

 

Jako zkušení horalové jsme se ukázali v situaci, kdy mladý pár nemohl nalézt cestičku skrze rychle tekoucí říčku nad vodopádem. Jeden, druhý a třetí skok a my byli na druhé straně. Námi nabízenou pomoc o bezpečný přechod zoufalá dvojice využila a odměnila nás slovy chvály. Pohled na hodinky mě a Zdendu začal lehce znervózňovat. Mraky nad okolními horami ještě víc. Vzhledem k ještě čerstvému zážitku ze Slovinska, kdy jsme slézali v silném dešti po úzké, nestabilní pěšině dolů 700 výškových metrů, mě zdejší situace znepokojovala. Nerad bych si vše zopakoval.

 

Jakubovi naše obavy připadaly jako malicherné, a tak nás popoháněl stále kupředu. Nakonec mu za to musíme poděkovat. Došli jsme až k ledovci pod horou. Byl téměř celý pokrytý štěrkem, a tak sníh a led nebyl příliš patrný. Výhled na horu byl ovšem nádherný. Její vrcholek zakrýval malý mrak, ale ten se po chvíli rozplynul a my mohli vidět Ushbu kompletní. Tyčila se před námi se svými dvěma vrcholy. Ten vyšší šplhá do 4700 metrů. Hora sice nepatří k nejvyšším, ale pro svou dominanci v okolní krajině bývá označována jako "kavkazský Matterhorn". Po pořízení mnoha fotek jsme se mohli otočit a pokračovat na více jak tři hodiny trvající cestu zpět do vesnice.

 

Vše rychle ubíhalo, a tak jsme za hodinu a půl prošli kolem vojenské hlídky. Zastavila nás až říčka, kterou bylo možné po cestě nahoru přejít po kamenech. Díky zvýšené hladině kvůli tajícímu sněhu se kameny v odpoledních hodinách zalily proudem vody. Při hledání místa na překonání vodní překážky se z lesa za námi vyřítili dva vojáci na koních. Pohled na ně a na samopaly, které měli připnuté k tělu, byl lehce nepříjemný. S pozdravem proběhli kolem nás a pohodlně přešli řeku. Za ní se zastavili a

čekali, co budeme dělat my. Já a Zdenda jsme přešli po malém smrkovém kmenu. Jakub se chvíli zdráhal a měl obavy z nechtěné koupele. Jeden z vojáků se na to již nemohl koukat, pobídl koně a přiklusal k nerozhodnému Jakubovi. Nabídl mu ruku a pomohl přejít po stejném kmenu. Situace vypadala velmi komicky, ovšem naše princeznička přešla říčku nepolíbena vodou.

 

Před příchodem k našemu bydlišti pro dnešní noc jsme se vydali projít vesnici. Malé děti nás dovedly před dveře místního marketu. Skromně vybavený obchůdek se nacházel přímo v jedné chalupě, konkrétně v bývalém chlévě. U malého stolečku seděla stará babička chovajíc malé dítě, vedle ní starší paní, která nás s úsměvem přivítala. Konverzace se opět nesla v duchu dorozumívání primátů. Na okoštování nám byl nabídnut domácí sýr, víno a pálenka. Pálenka měla velmi zvláštní „vocásek“ a víno krásně vonělo, ale po ochutnání byla cítit divná pachuť, která nás přímo neokouzlila. Zato kousku sýra a lahvi piva nešlo odolat, a tak jsme udělali alespoň malou útratu. Po příchodu k našemu stanu začaly přípravy na vaření večeře. Když byly naše žaludky dostatečně syté, dal se s námi do řeči starý děda, u jehož rodiny jsme přespávali. V malé místnosti se starými kamny, starodávnou kuchyňskou linkou, téměř vytrženým dřezem ze zdi a velkou LCD televizí pobíhaly děti od 8 do 12 let. My se usadili ke staříkovi s jedním zubem a dali se do konverzace v ruském jazyce. Na otázku kolik mu je let nám bylo odpovězeno číslo sto pět. Těžko říct jak dobrá je naše ruština, ale pán na tento úctyhodný věk vypadal. Při Zdendově negativní odpovědi na otázku „Máš ženu?“ děda chytl našeho samotáře za vousy a řekl: „Proto nemáš ženu, podívej ten vedle. Nemá vousy, a tak má ženu“. Posléze nám byla nabídnuta jedna z jeho pravnuček k prodeji, ale s díky, nezbývalo než odmítnout.

 

Ráno mě a Jakuba vzbudilo vousáčovo netrpělivé obcházení kolem stanu, se slovy „vstávejte už“. Zatímco jsme potichu balily spacáky, Zdeněk naštvaně odešel zpět do domu. Není nad to někoho naštvat hned po ránu. Snídaně nám byla umožněna opět v malé místnosti za přítomnosti mnoha členů rodiny. Malou kuchyní, obývákem a společenskou místností zároveň, se nesla tak silná vůně zrajícího sýra, že se naše žaludky občas obracely v břiše. Nezbývalo než se rozloučit s dědou, naší paní domácí a všemi dětmi. Dívka, která nám předchozího dne byla nabízena, si se Zdendou vyměnila kontakt na Facebooku. Legenda vypráví, že se jednoho dne znovu setkají a proběhne velká a dlouhá svatba. Svatebním darem bude poslední, kouzelný zub jejího pradědečka. Vzhledem k věku nevěsty si budeme muset ještě nějaký ten rok počkat. Při loučení s rodinou nesmím zapomenout na jejich křížence psa se lvem. Většího hlídače mi doposud nebylo dovoleno spatřit. Jediným pohledem dokázal uvést nás tři do pozoru.

 

 

Mestia, Koruldi lakes

 

Při čekání na školní maršrutku nám na nataženou ruku s palcem nahoru zastavilo auto. Bohužel se nejednalo o klasický stop zdarma, ale o stop placený. Po smluvení ceny nám byl poskytnut odvoz

z vesnice Mazeri do hlavního městečka Svanetie – Mestie. Klikatá cesta s mnoha výmoly mi vůbec nedělala dobře. Z auta jsem vystoupil se zelenou barvou v obličeji. Mestie byla v porovnání s Mazeri opravdovým městem. Alespoň kolem hlavní silnice. Nové infocentrum, restaurace, moderní budova policie atd. Turismus se tu rozrůstá rychlým tempem. Určitě je v Gruzii mnoho míst s nedotknutou přírodou, ale na hlavních turistických místech se staví společenské budovy, bez kterých si mnozí nároční turisté nedovedou představit dovolenou. Panenská, nepoznaná příroda je velkým lákadlem pro nové investory. Jako důkaz bylo kolem hlavních cest k vidění mnoho nově vznikajících hotelů.

 

My se od infocentra vydali shánět ubytování. Na třetí pokus jsme objevili malý guest house s velmi příjemnou majitelkou Rozou. Po vybalení našich věcí bylo potřebné vyprat pár kusů oblečení, neslo již známky četného používání. Bylo kolem desáté hodiny dopolední a my měli v plánu výšlap k jezerům Koruldi. Sbalili jsme pár věcí do jedné krosny, o kterou jsme se opět nepravidelně střídali.

 

Cesta z města vedla malým potůčkem z části zaplněným odpadky. Brzy se před námi objevila červená značka a my mohli pokračovat v hledání dalších a dalších směrových ukazatelů. Jakub se zřejmě velmi dobře vyspal, jelikož vymyslel plán jak vyjít k prvnímu záchytnému bodu – kryté vyhlídce na město, co nejrychleji. Šlo se svižným tempem pět minut a minuta se odpočívala. To celé do velmi strmého kopce. První tři kilometry s převýšením 700 metrů jsme tedy vyběhli za hodinu a deset minut. Naše trika se dala ždímat a nohy se nás pomalu tázaly, zda máme rozum. Při výstupu na vyhlídku, ve dvou metrech nad zemí, s výhledem do údolí, ve kterém se nacházela Mestia však člověk na únavu rychle zapomněl. Mohl bych tam sedět dvě hodiny a pořád by bylo na co koukat. Počasí nám velmi přálo, a tak byly vidět hory i ve velké vzdálenosti. K našim uším vysoko nad městem doléhal jeho ruch. Zvuky aut, bagru, lidí a zvonění kostela se k nám však neslo tiše a nemohlo nás vyrušit v rozjímání. Po krátké relaxaci nám k obědu posloužila sušenka.

 

Po tomto hladovém obědě naše cesta pokračovala stále do kopce kolem malých dřevěných chatrčí. U jedné pracovali dva staříci. Jeden štípal dřevo klínem a dřevěnou palicí a druhý ho hlídal sedící na malé lavičce. Zřejmě to byl jeho vedoucí. Prošli jsme s pozdravem kolem nich. O kus dál ze země trčel kus trubky, z které vytékala voda. Naplněny byly obě naše již prázdné lahve. Kráčeli jsme úzkými vyšlapanými pěšinkami, nedaleko nás se rozprostíraly špičaté hory se zasněženými vrcholky, zelené kopce porostlé tmavě modrým hořcem a trsy žlutých a fialových šafránů. Kolem nás běhaly skupinky koní a krav. Z hřebene jedné z hor byl nádherný pohled na vrány kroužící pod námi. Pozorovat ptáky jak létají pod vámi je krásný zážitek. Nelze počítat holuby motající se mezi nohami chodců ve městech.

 

Všude kolem byla spousta hmyzu. Od klasických lučních koníků po velká sarančata a cvrčky. Jelikož náš oběd nebyl vydatný, zrodil se nápad zkusit luční koníky. Největší hlad měl Jakub, který spořádal tři porce. Já si vystačil s jedním. Při jeho polykání mi žaludek chtěl poslat zpět nedávno snědenou sušenku, ale naštěstí se včas umoudřil a koníka přijmul. Občerstveni pořádným kusem masa jsme mohli pokračovat k poslednímu úseku treku. Míjeli jsme malé skupinky lidí a bohužel také terénní Mitsubishi. S těmi se v Gruzii roztrhl pytel. Snad místním časem dojde, že ničit si takto krásná místa vozením líných turistů, kam nejvýš to jde, je zbytečné. Vrcholem byla jízda s otevřenými okénky a rádiem puštěným na plnou hlasitost. Do hor přece každý chodí za klidem a přírodou! V posledním kopci před jezery se naše pohledy sešly v jednom místě. Na bosých chodidlech Slováka, který taktéž jako my vyrazil k jezerům. Na zádech nesl plně naloženou, dvaceti pěti kilovou krosnu. Samozřejmě padaly otázky, proč to dělá a jak se mu jde, ale odpověď zněla, že to byl spontánní nápad dole pod kopcem a jde se mu úplně bez problémů, jen musí dávat pozor, kam šlape.

 

Těsně před jezery Jakub začal hlásit, že mu je špatně a je unavený. Já a Zdenda jsme měli jasno. Přepálili jsme tempo a Jakub, jako nejstarší člen výpravy, to nyní nemůže rozdýchat. On sám měl ovšem jiné vysvětlení. Po měření tepu zjistil, že se u něho projevuje infarkt. Zanedlouho byla diagnóza pozměněna na výškovou nemoc, po ní přišla otrava z masa koníků. Byly nám dány pokyny jak se chovat až to s ním sekne. Čím víc Jakub svou novou nemoc prožíval, tím víc jsme se bavili.

 

Příchodem k vrcholu nad jezery se nám otevřely nové vyhlídky na krajinu. Hleděli jsme na malá jezírka, v kterých se občas koupali koně, kolem travnaté, rozkvetlé kopce a za nimi vysoké hory s bílými čepičkami. K jednomu opuštěnému jezírku jsme se vydali a na jeho břehu si lehli a  odpočívali.

Voda v něm byla příliš studená na to, aby se v ní dalo koupat, a tak jsme si alespoň osvěžili unavené nohy. Svačinkou nám byly další sušenky a slunečnicová semínka. Dnešní den byl opravdu velmi hladový. Během odpočívání nás přišel navštívit malý zatoulaný pes. Asi čekal nějakou svačinku, ale nebylo co nabídnout. Možná to byla hyena, která vycítila umírajícího Jakuba.

 

Když Jakub popadl druhý dech, mohla se naše cesta začít ubírat zpátečním směrem. Až k jezerům jsme nastoupali 1300 metrů. Teď nás čekalo to samé, ale v lepší podobě. V podobě klesání. Volným tempem jsme scházeli a místy zastavovali pro pořízení fotek. Delší zastávka byla a až u vyhlídky na Mestii. Jakub zůstal polomrtvý ležet dole pod ní a já se Zdendou jsme ještě jednou vylezli nahoru. Pohled odsud byl opravdu nádherný. Bylo rozhodnuto, že od vyhlídky nepůjdeme velmi strmou cestou, po které jsme přišli, ale zvolíme druhou variantu cesty dolů.

 

Asfaltová cesta se střídala s malými, úzkými pěšinkami. Procházeli jsme kolem pastvin s dobytkem a mohli pozorovat farmáře na koni, jak udává pískáním pokyny svému psovi, který vyštěkával krávy a sháněl je dolů z kopce. Aby cesta rychle ubíhala, přezpívali jsme asi všechny alba skupiny Kabát. Při příchodu do Mestie nás zaujala možnost prohlídky jedné z místních věží. Za dvě lari nám byl umožněn průchod celou věží až na střechu, odkud byl krásný rozhled na městečko. V okolních vesnicích je jich stovky. Většinou byly vedle každého obydlí a v dřívějších dobách sloužily jako úkryt pro dobytek, zásoba jídla a také ochrana před nájezdníky. Tyto kamenné věže s dřevěnou střechou jsou asi nejtypičtější znak pro oblast Svanetie.

 

Po teplé sprše v našem guest housu jsme uvařili velkou porci tuňáka s kus kusem. Za celý den byl náš hlad opravdu velký, ale porce, která byla před námi na talíři, sníst opravdu nešla. Zmožený Jakub se po večeři odebral spát na pokoj. Zdeněk a já jsme vyrazili projít město. Zaujala nás pěkná restaurace na malém náměstíčku, v které jsme ochutnali další gruzínské jídlo. Plněný koláč masovou směsí. Název si již nepamatuji. Jak jsem psal výše. Nemám potřebu na takovýchto místech vyhledávat restaurace, ale když už tam byla tak proč neochutnat.

 

 

Druhý den ráno náš budíček zazvonil brzy a nám se podařilo rychle vstát. V plánu byl jeden z nejznámějších treků ve Svanetii. Přechod mezi Mestií a vesničkou Ushguli. Po domluvě s Rozou nám bylo nabídnuto, nechat těžké věci z našeho batohu u ní a vyzvednout je za tři dny, při zpáteční cestě. Dostali jsme kontakt na ubytování ve vesničkách po cestě, kousek chleba a popřání úspěšné výpravy.

 

Za krásného počasí se nám pomalu vzdalovalo město a my stoupali do kopce po značených cestičkách. S poloprázdnými krosnami se šlo lehce a cesta rychle ubíhala. Krátce jsme odpočívali u rozcestníku s výhledem na ledovec. Od něj jsme se ubírali do kopce po úzkých, zarostlých zvířecích stezkách. Čas uvedený v průvodci do vesnice Zhabeshi jsme lehce překonávali, a tak se nám ještě před polednem naskytl výhled na vesničky v údolí kolem řeky. Opět bylo k vidění mnoho věží, malé kamenné baráčky, na kopcích v řadách vysázené štíhlé, vysoké cypřiše. Prohodili jsme pár slov s pánem z Belgie, pořídili společnou fotku a vydali se dolů do údolí.

 

Procházeli jsme mezi polorozpadlými domy, které byly pod chátrajícími věžemi. Velká část jich byla zřejmě opuštěná, ovšem někde byly známky používání. Nejčastější využití bylo zřejmě jako ustájení domácího zvířectva. Blížili jsme se do středu malé vesničky, kde už byly k vidění obydlené domky. Mezi nimi malá hospůdka, která byla bohužel zavřená. Blížil se čas oběda a my začali hledat vhodné místo na uspokojení našich žaludků. Padl nápad zkusit rozdělat oheň a upéct klobásy. Místo k tomu vhodné, ale nebylo k nalezení. Při překonávání říčky jsme se rozhodli pro krátký odpočinek a alespoň malou svačinku. Touha po pečené klobáse na ohni byla velká, a proto jsme v mělkém korytu řeky svlažily naše rozpálené nohy z vysokých bot, posvačili sušenku a pokračovali dál.

 

Velká, ledová řeka lemovala naši trasu. Hučící, do šeda zakalená voda stékající z hor poutala zraky nás všech. Zřejmě zde působila nějaká nadpřirozená síla, protože se z ničeho nic mezi trsy křoví objevilo ještě kouřící ohniště. Nikdo z nás to nechápal, ale bylo to velmi příjemné překvapení. Rychlostí blesku opustily krosny naše záda a my v nich hledali náš oběd. Oheň se po přiložení suchých větví velmi rychle znovu rozhořel a my se mohli těšit na opékání klobásek. Všude kolem byla nízká tráva plná rozkvetlých sedmikrásek. Sundal jsem boty, abych dal ulevit svým nohám, ale než jsem stihl udělat dva kroky, něco mě nepříjemně zapálilo na chodidle. Po velmi rychlém cuknutí nohy směrem nahoru se v trávě třepetala malá včela. Noha začala nepříjemně štípat. Jakub mě pohotově poslal namazat místo štípnutí hlínou. Koukal jsem na něho, on na mě. Já zaskočený slovy, která jsem slyšel. Jakub

s přesvědčivým výrazem prodejce vysavačů. Zdenda také nechápal co se děje, a tak jen nečinně

přihlížel s otevřenou pusou. „Marku fakt si to jdi namazat. Učitelka ve školce to nedávno říkala našemu malýmu“ pronesl Jakub. Já nevěřil. Kdo zná Kubu, ten ví, že mu občas nelze věřit ani nos mezi očima. Po chvíli přemlouvání jsem uposlechl, pod kamenem vyhrabal kromě spousty hmyzu trochu země a začal si ji mazat kolem malé červené tečky. Okamžik, kdy se mi oba začnou smát, že jsem blázen a mažu se hlínou, se nedostavil, a tak usuzuji, že to Jakub opravdu myslel vážně. Po namazání byla noha pro jistotu ještě namočena v ledové řece. Nevím, jaká metoda byla účinnější, ale o štípnutí jsem po chvíli ani nevěděl.

 

Po obědu složeném z pečených klobás a placce místního chleba jsme se odebrali lehnout do stínu křoví. Bylo krásné slunečné počasí, náš vysněný oběd také proběhl, před námi tři dny chůze v nádherné krajině. Konečně vše začalo vypadat růžově. Pomyslné růžové brýle bohužel vydržely nasazené velmi krátce. Ještě než jsem stihl zavřít oči, všiml jsem si, jak se k nám údolím nad řekou blíží déšť. Naše poobědová pauza tak měla jepičí život a nám nezbývalo než urychleně sbalit krosny, navléct na ně pláštěnky a pospíchat do vesnice Zhabeshi. Déšť nás ovšem velmi rychle dohnal. Naštěstí se nejednalo o žádný slejvák, ale pouze lehký, letní deštík.

 

Při přechodu řeky po dřevěném mostku těsně před naší cílovou vesnicí na nás mával starý pán

s mobilem v ruce. Ihned nám nabízel ubytování, ale na obrazovce starého mobilního telefonu svítila příliš vysoká cifra. Po chvilce neúspěšného smlouvání jsme ho opustili. Hned za prvním barákem si nás odchytla paní a nabízela nám stejně drahé přespání. My znovu odmítli a vydali se hledat rodinu, na kterou nám dala kontakt Roza. Netrvalo dlouho a stáli jsme před vstupní brankou na zahradu hledaného baráčku. Přišla otevřít mladá slečna, která uměla relativně dobře anglicky. Po chvilce debatování nám došlo, že ceny, které nám byly nabízeny hned po příchodu do vesnice, nebyly přemrštěné, jak jsme si mylně mysleli. Nezbývalo než souhlasit s částkou a jít se ubytovat. Čekal na nás staře vybavený pokoj s manželskou a jednou zhruba sto čtyřiceti centimetrovou postelí. V rámci ubytování nás čekala i večeře a snídaně. Jelikož bylo na večeři brzy, rozhodli jsme se projít kousek vesnice a najít market.

 

Šli jsme po cestě z obou stran obehnané vysokým plotem. Když byl obchod stále v nedohlednu, rozhodli jsme se otočit a vrátit cestou zpět. Proti nám farmář se synem hnali stádo krav a býků. Krávy poslušně šly po jedné straně, my přilepeni na straně druhé. Vše probíhalo hladce, ale strach a ruce s nohami na plot nám nahnal poslední býk, který šel pomaleji než ostatní. Hlasitě odfrkával při každém kroku a jeho pohled byl nemilosrdný. Naštěstí pouze prošel a my tak mohli sundat naše končetiny z plotu a pokračovat dál. Za zatáčkou na oplocené zahradě byla malá bouda s cedulí MARKET. V n jsme koupili pivo a lahev domácí čači.

 

Vrátili jsme se zpět do našeho guest housu a usadili se na lavičku před domem. Naproti nám visel pod přístřeškem kotlík s vodou a pod ním šlehaly plameny. O kus dál mladík sekal dříví a přikládal do ohně. Načali jsme pivo a představovali si, jak pro nás připraví večeři v kotlíku. Z baráku vyšel na zahradu děda a pozdravil nás. Neodmítl sklenici námi nabízeného piva a šel pomoci se dřevem. S námi se nikdo moc nebavil. Měli jsme pocit, že by si přáli, aby už jsme byli pryč. Kde je ta pověstná pohostinnost místních lidí, o které jsem tak často četl?

 

Po chvíli se mladík i s dědou ztratili do dřevěné stodoly na zahradě. Chvilku bylo ticho, ale pak se ozval velmi hlasitý křik prasete. Při pohledu na kotlík vařící vody mou hlavou prolétla představa zabijačky. Pronesl jsem proto slova: „Hoši oni kvůli nám zabíjí prase, bude ovárek“. Jakub nesouhlasil a odvětil: „Ty si blázen ne? Takhle křičí prasata když je někdo krmí. Chodím občas kolem prasečáku, tak to slýchám“. Zanedlouho ze stodoly vyšla dvojička, která se v ní chvilku předtím ztratila. Každý držel v ruce dvě nožičky malého selátka s prořízlým hrdlem. Nezbývalo než se vysmát Kubovi, že takhle krmení prasat opravdu nevypadá. Děda na nás jenom koukl a při slovech „Tbilisi, Tbilisi“ mával nožem v ruce pro přibližné ukázání směru, kterým se prasátko bude zítra ubírat. Od Zdendy jsem se doslechl o mé přílišné naivitě, když si myslím, že kvůli nám zabili prase. Nezbývalo než souhlasit.

 

 

 

Ráno po probuzení a prvním pohledu z okna klesla naše nálada na úroveň mrazu. Včerejší slunečné počasí nevydrželo a venku lilo jako z konve. Přes malou, úzkou místnost, ve které spal děda se svým vnukem, jsme se proplížili do kuchyně. Tam na nás čekala paní domácí se snídaní. Po náročném tázání se na počasí, jen vykoukla z okna, ukázala na zamračenou oblohu a my pochopili, že pršet bude zřejmě dlouho. Při čekání na zmírnění deštivého počasí, které by nám dalo naději na pokračování v cestě, naše nálada stále klesala. Seděli jsme na postelích s hlavami v dlaních. Jakub se chvílemi bezdůvodně smál, Zdeněk přestal mluvit a já přemýšlel jaké trauma postihne mě. Dopoledne se přehouplo v odpoledne a silný déšť venku pořád neustával. Bylo rozhodnuto oželet krásné Ushguli a vydat se na cestu do přímořského města Batumi. Ale jak? To nikdo nevěděl.

 

 

 

Po rozhovoru, jenž byl opět veden pomocí gest a jazyků od estonštiny po vietnamštinu, nám paní oznámila, že může zavolat řidiči, a ten nás odveze zpět do Mestie. Cenu se nám povedlo snížit ze 70 lari na 40 lari. Odvoz přijel asi po hodině a my mohli konečně vyjet.  Autem s pohonem 4x4 jsme se brouzdali v bahně po vesnici. Po příjezdu do Mestie se déšť lehce umírnil. Překvapená Roza, která nás čekala až za tři dny, nám vydala naše uschované věci a rozloučila se s námi.

 

Na malém náměstíčku nám podezřele vypadající muž nabídl odvoz maršrutkou do města Zugdidi a odtud taxíkem až do Batumi. Za cestu ze Zugdidi do Batumi chtěl pouze 10lari, což nás velmi překvapilo. Před malou chvílí nás patnáct kilometrů stálo 40 lari a najednou mělo stát kilometrů sto třicet pouze 30 lari. Odjezd maršrutky byl naplánován až za hodinu, a tak jsme se vydali koupit pár suvenýrů, vynikající „svanskou“ buchtu, pivo a lahev čači.  Za hodinu už byla naše maršrutka téměř plná a my v ní byli usazeni na zadní sedadla. Pár volných míst ovšem zbývalo, ale potencionální zákazníci nikde. Podivný „závozník“ pokřikoval na lidi na ulici, zda neshání odvoz. Nikdo se ovšem nechytal. Čas rychle utíkal a my potřebovali odjet. Po lehkém dohadování, zda už pojedeme, se dodávka konečně rozjela.

 

Po rozbitých, klikatých silnících plných serpentin jsme ujížděli zbytečně vysokou rychlostí. Jízda stylem brzda – plyn vůbec nedělala dobře mému žaludku. Preventivně jsem našel pytlík pro případ největší nouze. Kluci mě jako správní kamarádi podporovali. Pitím piva, pálenky a zakusováním klobásy v jejich žaludcích vznikaly nepříjemné výpary, které mi při krkání foukali pod nos.

 

Ne! Tu radost jim neudělám! Musím to nějak přežít a vydržet divokou jízdu až do Zugdidi. Občas chyběl opravdu jenom malý kousek, ale jízdu jsem k potěšení dvou Poláků, sedících přede mnou, a k nelibosti kluků zvládl.

 

Maršrutka zastavila na náměstí v Zugdidi kolem deváté hodiny. Venku už byla tma a silný déšť. Přišel k nám starý taxikář a ukázal na svůj obouchaný vůz Mercedes. Otevřel kufr a my rychle naházely krosny do auta. Při otevření dveří nás zaskočily dvě ženy krčící se na jedné straně auta. „To jako pojedeme v šesti?“ pronesl jsem a ukazoval šest prstů na rukou. Taxikář zřejmě nechápal, co myslím a jelikož nebylo vhodné počasí k debatování venku, či hledání jiného odvozu nastoupili jsme dovnitř. Tři hodiny jsem trpěl cestou z Mestie a mé utrpení nekončí? To teď budu dalších 130km trpět namačkaný v autě? Odmítal jsem všemu uvěřit. Jakub zabral sedadlo spolujezdce. Já, Zdenda a dvě Bělorusky (matka s dcerou) místa zadní. Taxík měl rozbité čelní sklo (zřejmě od nárazu hlavou), chybějící pravé zrcátko a náš řidič měl na jednom oku úplný, na druhém poloviční šedý zákal. K tomu všemu byla úplná tma a vydatně pršelo. Přemýšleli jsme, zda nabouráme za deset nebo až za dvacet minut.

 

Po opuštění města a ujetí prvních pár kilometrů se náš poloslepý šofér rozpovídal. Mluvil rusky, takže jsme mu rozuměli každé desáté slovo, ale občas nám mladší ze spolujezdkyň přeložila pár slovíček do angličtiny. Jakub ze svého sedadla smrti korigoval řidičovo počínání gestikulací a hlasitými pokyny. Únavou mi začala padat hlava, ale v tom se zezadu začalo ozývat stále hlasitěji slovo „karova“ (rusky kráva). Skončilo to křikem obou žen, prudkou brzdou a zvýšením našeho tepu o 100% - kromě tepu řidičova. Auto zastavilo asi krok od ležící krávy, která byla stejně klidná jako náš taxikář. „NO PROBLEMO“ řekl vesele a zvíře objel. Jakub dále odmítl sedět vepředu a přepustil místo Zdendovi.

 

Po pár dalších divokých kilometrech jsme zastavili na benzínové pumpě. Bylo zde policejní auto s policistou stojícím opodál. Mimochodem bývalý Gruzínský prezident Michail Saakašvili byl velmi „proamerický“ a proto zde můžeme vidět na dálnicích a větších komunikacích nablýskané vozy Ford Interceptor a ve městech naše Škody Octavia. Auta stále blikají a k vidění jich je opravdu velká spousta. Ale přišlo mi, že policie spíše dohlíží, než jedná. Z auta nás před zraky policisty vylezlo šest a příslušník ani nehnul brvou. Poté řidič začal hledat v kufru, až vytáhl lahev koňaku a všem nám nalil. Jeho konání jsme pochopili jako úmysl otupit naši pozornost po zbytek cesty. Až do Batumi řidič stále vyprávěl a běloruské spolucestující občas propukaly v hlasitý smích. My se smáli také, i když jsme nevěděli čemu, ale nebudeme přece trhat partu. Přes silnici občas přebíhala různá zvířata a řidič se smál a hlasitě vyslovoval „GEORGIA = MINI INDIA, BATUMI = MINI HONG KONG“. Konečně něco, čemu rozumíme!

 

Při prvním pohledu na město Batumi a jeho budovy zářící všemi barvami nám bylo jasné proč to slovo Mini Hong Kong. Na mobilu jsme řidiči ukázali adresu, kde jsem odpoledne přes TripAdvisor zabookoval ubytování a odpovědí nám bylo „NO PROBLEMO“. Na kraji frekventované silnice stálo několik místních taxikářů. Náš řidič u nich zastavil, stáhl okénko a ptal se na hledanou adresu. Ovšem zdejší taxikáři tušili konkurenci, a tak nebyli příliš ochotni poradit. Vše skončilo několika výkřiky a rychlým opuštěním místa. Netrvalo dlouho a my vystupovali v ulici, ve které se měl nacházet náš hotel. Při loučení s řidičem jsme čekali na chvíli, kdy po nás bude chtít peníze za cestu. Nečekaně vše proběhlo, jak bylo domluveno a my tak nic nad rámec dohodnuté ceny s podivínem v Mestii neplatili.

 

Batumi

 

Procházeli jsme dlouhou ulicí a hledali naše ubytování. Domluvený příjezd byl kolem desáté hodiny večerní, nyní však bylo po půlnoci. Hleděli jsme do zhasnutých dveří jedné z řadových budov, která měla být náš hotel. Nevypadalo to nadějně, ale při zabrání za kliku se dveře otevřely a my vešli dovnitř. Z gauče vstala rozespalá paní a zeptala se, zda jsme „czechoslovakia“? Přikývli jsme a po zapsání našich údajů byli odvedeni na místní poměry hezký pokoj s třemi, samostatnými postelemi. Jak den ráno špatně začal, tak po nezapomenutelných zážitcích dobře končí.

 

Ubytování zde nepatřilo k těm nejlevnějším a jelikož nám zbývaly v Batumi ještě tři noci, rozhodli jsme se poohlédnout po něčem cenově přijatelnějším. Netrvalo dlouho a my se vydali hledat nový guest house podle zapsané adresy v telefonu. Ovšem trvalo dlouho, než jsme jej našli. V malé, zapadlé uličce s rozbitou silnicí stál domek shodný s tím, který byl na obrazovce mého mobilního telefonu. Mladá paní nás dovedla do zahradního, zděného altánu, který byl tvořen dvěma místnostmi. Pokojíčky se nám líbily, a tak jsme se rozhodli po zbytek pobytu v Batumi zůstat zde, v zahradě se stromem, na němž rostlo ovoce kiwi a druhým stromem s granátovými jablky. Bohužel plody, ani jednoho, ještě nebyly zralé.

 

Batumi se nachází na pobřeží Černého moře, necelých dvacet kilometrů od tureckých hranic. Díky výstavbě mnoha nových luxusních budov, pěti kilometrové promenádě na pobřeží a blízkému letišti zde můžeme potkat mnoho arménských a ruských turistů. Při vybalování našich batohů Jakub dostal skvělý nápad. Sehnat žiletky, holicí strojek nebo cokoliv jiného a oholit naše tváře – s tím, že knírek zůstane netknutý. Strojek byl zapůjčen, žiletky koupeny a my se mohli začít bavit. Já a Jakub jsme byli hotoví velmi rychle. Horší to bylo s dva měsíce neoholeným Zdendou. Díky tomu, že v době pobytu

v Gruzii nechodil s žádnou dívkou (a ať to budeme číst kdykoliv, zřejmě to tak zůstane), neměl mu kdo přikazovat, aby se holil a on si tak mohl nechat svou tvář zarůst do podoby dřevorubce. Z mého řídkého porostu se vyklubal knírek španělského sňatkového podvodníka, Jakub působil jako Helmut, německý opravář komínů a Zdenda – neupravený Jan Rosák!

 

 

Vládlo parné letní počasí a my zatoužili po koupeli ve slané mořské vodě. Opustili jsme altánek, koukli na mapu a vydali se směrem, kde jsme tušili moře. Při procházení malých uliček, s chodníky zastavěnými nejrůznějšími věcmi, které místní obchodníci nabízeli, jsme natrefili na maličkou jídelnu. Objednány byly tři piva a pikantní hovězí polévka s velkými kusy masa (připomínala gulášovou).

Jelikož nám bylo nabídnuto pouze menu v gruzínštině, proběhla objednávka stylem „přineste mi to co má ten pán vedle“. V polévce také bylo nasekáno velké množství čerstvého koriandru. Před cestou do Gruzie byly mé chuťové pohárky ochuzeny o poznání tohoto výrazného koření. Zde se mi ho ve většině jídel dostávalo takové množství, že už jsem se začínal modlit ve ztrátu chuti. Po odmyšlení této zelené bylinky, byla polévka výborná.

 

S nasycenými žaludky jsme se zapadlými, nevzhlednými, ale stylovými uličkami dostali do míst, která začala připomínat západní část Evropy. Prošli jsme přístavem a za ním se napojili na moderní, krásně upravenou promenádu. Lemovaly ji stejně vypadající palmy, restaurace, stánky s upomínkovými předměty, zmrzlinou, nápoji atd. Pláž zde byla vysypána většími oblázky, které se nesly až do moře. Po koupeli v ne příliš čisté vodě se naše kroky ubíraly do centra města. O to zde bylo podobně jako v Tbilisi krásně pečováno. Čisté dlážděné chodníky, upravené ostrůvky s květinami, fontány, vysoké palmy, ulice, nad kterými byly provázky plné visících, barevných deštníků a mnoho dalšího. Za zmínku také stojí dvě pohybující se sochy Ali a Nino. Vysoké ocelové podobizny může a ženy se pomalu pohybují a za daný časový úsek splynou v jednu, načež se protnou a znovu oddělí.

 

Na pobřeží je dále nepřehlédnutelné ruské kolo, Alphabetic Tower (vysoká ocelová věž, po níž je tažena spirála písmen gruzínské abecedy), budova Technologické univerzity (s 200 metry se jedná o nejvyšší stavbu v Gruzii, ve sto metrech má umístěné malé „ruské kolo“) a mnoho dalšího. V celém městě je toho k vidění opravdu spoustu. Botanická zahrada, delfinárium, katedrály, trosky hradu.

 

 

Po procházení města nám značně vytrávilo a my navštívili restauraci s domácím pivovarem. Zrovna v ní byla živá, velmi hlasitá muzika a oslava narozenin starší dámy. Zkusili jsme znovu khinkali, které nám příliš nezachutnaly při prvním testování místní kuchyně v Kutaisi. Znovu se ovšem neosvědčily. Naštěstí to napravila kuřecí játra v omáčce s koriandrem a chlebem, šašlik a další již odzkoušené pokrmy. Díky oslavě narozenin a hlasité hudbě nebylo v podniky dlouho k vydržení. Zaplatili jsme za večeři a vydali se cestou k našemu ubytování. V malém krámku v „naší“ ulici byl zakoupen třílitrový demižonek vína. Ten nám měl posloužit jako zábava na zbytek večera.

 

Jakuba, zkušeného fyzioterapeuta, za celý den procházení města nejvíce zaujaly poutače na Thajské masáže. Jeho zmožená záda tak ještě ten večer neodolala a musela se odebrat do města vyzkoušet místní masážní postupy. Nepřesvědčil ho ani náš právě načatý demižonek vína. Nemoc z povolání si prostě nevybírá. My se tak ve dvou odebrali na zahradu pod strom „kiwi“ a probírali nejrůznější témata do šesté ráno. Kdyby nedošlo víno, sedíme tam možná dodnes.

 

Další dny v Batumi probíhaly stále stejně. Procházení města, objevování dalších památek a zajímavých míst, koupání v moři, válení se na pláži, házení kamínků do moře (to nás dovedlo zabavit na desítky minut) a užívání si zbytku dovolené. V původním plánu bylo navštívit skalní město Vardzia, ale čas nás už bohužel tlačil a my se po dnech strávených v slunečném městě Batumi museli odebrat do města Kutaisi, odkud nám letělo letadlo zpět do naší domoviny. Při této poslední cestě maršrutkou jsme minuli dvě bouračky. Byly to první dvě nehody, které jsme v Gruzii viděli, čemuž se při jejich stylu jízdy trochu divím. V Kutaisi nás řidič vysadil u nám již známého fast foodu McDonalds. Bylo kolem čtvrté hodiny odpolední. Zbývalo nakoupit suvenýry za zbylé peníze a něco k večeři. Koupen byl místní sypaný černý čaj, gruzínský koňak a čurčcheli (oříšky navléknuté na provázku a obalené v několika vrstvách vinného sirupu).  Také jsme neodolali vůni pečených kuřat. Alespoň nám naše večeře kuřata připomínala. Snad tomu tak bylo. Po dojedení jsme seděli na lavičce a krátili si čas sledováním rušné ulice plné troubících aut. Bylo po osmé hodině a u nás zastavil taxikář s nabídkou odvozu na letiště. Souhlasili jsme a nechali se odvézt. Posledních patnáct kilometrů na těchto místy adrenalinových silnicích.

 

Na letišti jsme zabrali volná místa na přenocování a poté vypili poslední lahev piva, která nám zbyla. Brzy ráno zazvonil budíček a my museli po neklidné noci, kterou narušovaly skupinky lidí vystupujících z přilétajících letadel, vstávat a balit naše krosny. V okamžiku kdy se letadlo odlepilo od země a my mohli nahlížet na Gruzii z ptačí perspektivy, se mi hlavou honily různé myšlenky. Špatné kvůli ztrátě stanu, komplikacím s jeho (ne)sehnáním a tím značné změně plánů a ty dobré díky krásným horám, divoké přírodě a nevšedním zážitkům. Z odstupem půl roku však převažují zážitky dobré a ty horší čím dál více zapomínám.

 

Po hladkém přistání v Kyjevě následovala hodina a půl čekání na další let. Ne příliš klasická snídaně v podobě burgru s hranolky přišla vhod, i když mě pronásledovaly střevní potíže. Nemůžu si však stěžovat, díky nim jsem za jeden den stihl navštívit toalety v Gruzii, na Ukrajině a nakonec i v České republice. Všechny v ucházející kvalitě. Poslední chvilka napětí přišla na úplný závěr. Při čekání na naše zavazadla na letišti Václava Havla jsem se já dočkal asi o patnáct minut déle než ostatní. Nakonec se i má krosna vynořila na dopravním pásu z tunelu a já si mohl oddechnout.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cesta do Gruzie se konala v termínu 25.8. 2016 až 9.9.2016.

 

 

 

 

 

 Účastníci  výpravy:

 

Marek Miláček

 

Zdeněk Soldán

 

Jakub Malý                                                                                                                                                      22.2.2017