Expedice Venezuela 2016

Expedice Venezuela 2016

 

Část první – Vyrážíme.

 

Je páteční večer, 5. února a my vyrážíme. Pro nás vlastně začíná expedice cestou do Rantířova. Tam se všichni sejdeme a hurá do Vídně na letiště. To pro nás bude máček, protože každý máme navigaci, do Vídně trefíme a letiště najde každej trouba. Máme tedy dost času! Máme dost času? Já s Pavlem jsme trochu pesimisti a honíme všechny, aby si pospíšili, ať nejedeme na doraz, co když se něco stane? Třeba píchneme nebo co já vím? Mám sice novou navigaci, je fakt, že mne povodila po polích kolem Rantířova, ale vždyť mají navigaci i ostatní.

Poučení č. 1 – máš-li novou navigaci, pořádně ji vyzkoušej před cestou nebo si vezmi starou vyzkoušenou.

 

Do Vídně jsme dorazili včas a bez větších problémů. Ve Vídni se nám všem zbláznily navigace a tak jsme neplánovaně místo cesty na letiště začali prohlídkou vnitřní Vídně. Pavel k tomu přidal i okolí. Ztratil se nám a já bloudil s Petrem v zádech po městě. Zastávka u benzinky, toaleta, vzrůstající stres, Pavel v prdeli. Nastavil jsem osvědčenou navigaci v mobilu. Navigace v autě hlásila: “Odbočte doprava“! Navigace v mobilu hlásila: „Odbočte doleva“. Střední cesta nikde. Pohled na hodiny taky od stresu nepomáhá. Už jsme měli být na letišti! Pavel má nedostupný telefon. Oslovený taxikář potvrdil, že pravdu má navigace v mobilu a tak jedem zpět. Stihneme to? Už ani moc nemluvíme, a rádio jsme taky vypnuli. Stres je stále citelnější.

 

Už nemyslíme, odevzdaně jedeme podle pokynů telefonu. Cedule „Budapešť a značka letiště“ je jak stéblo pro tonoucího. Konečně snad jedem správně. „Hurá!!!“ Vidíme letiště. Ještě najít správné parkoviště a Pavla. Stojíme na parkovišti, vykládáme kufry, poslední pokyny posádkám vozů a jedeme na parkoviště k hotelu. Našli jsme ho. Parkujeme, recepční se chytá za hlavu, že už jsme měli být na letišti. Vysvětluji mu, že ještě chybí jedno auto, musíme ještě počkat. Volám Pavla, nedostupný. Volám Marcelu – vyzvání a nebere. Proč se nedivím? Stres mne vyhání před hotel. „Pavle, kde kurva jsi?“ Po chvíli dostávám zprávu od Marcely, že Pavel jede. Hlídám silnici. Vidím auto bez světel. „To bude on“, myslím si a mávám jak na 1. máje. Byl to on. Rychle parkovací karty a vezou nás na letiště. V běhu vyzvedáváme letenky a doháníme 1. letadlo. Usazujeme se na sedačky a raději zatím nemyslíme na letiště v Paříži. Tam teprve budou hoňky....

Poučení č. 2 – jedeš-li do neznámého prostředí na čas, vyjeď s dostatečnou rezervou.

 

Část druhá – letíme.

 

První svačinka v letadle a stres nás definitivně opouští. Těšíme se. Trochu se obáváme letiště v Paříži, ale snad to zvládneme. Musíme. Klimbáme po probdělé noci.

Letiště Charles de Gaulle je jako město, kde kromě letadel jezdí auta, autobusy i vláčky. Zvýšená ostraha po teroristických útocích v Paříži nám komplikuje dvouhodinový limit na přestup. Probíhá jedna kontrola za druhou. Mám sice průkazku pacienta po operaci kyčle, ale v každým rámu pískám a tak mne neustále prohmatávají. Nejlepší by bylo, abych se hned u první kontroly svlékl do naha a pak se oblékl až u letadla. No nic, je to pro naši bezpečnost a je to dobře. Ochotně zouvám boty a nechávám se omakávat. Ale čas běží a my pořádně ani nevíme, kudy k našemu letadlu. Jedeme vláčkem, hledáme Gate. Konečně jsme to našli, už nás vyvolávají, už na nás mávají, ať chvátáme. Přibíháme do letadla jako poslední. Ale máme to! Já sedím úplně ve přední části letadla, Marcela vzadu. To se nepovedlo.

Po chvíli nám rozdávají menu. Po zkušenostech Travel servisu jsem v rozpacích, zda se nespletli? „Já nemám business class“, co to je? Odpověď je jednoduchá. Není to Travel, ale Air France. Vínečko, šáňo, koňak, nanuk, dobroty, no tak dobrou chuť a šťastný let. Zvykáme si, že německá cestovka poskytuje větší servis za méně peněz. Příjemné zjištění. To se nám líbí. Akorát ta Marcela sedí vzadu. Musím ji navštívit a případně poradit s menu.

Cesta přes Atlantik je nekonečná a tak je na čase si zdřímnout. Čeká nás Caracas. Olé!

Na letišti v Caracasu se sháníme po delegátce cestovky, která nás má dle cestovky čekat a navést na letadlo na Isla Margaritu. Nikoho nenalézáme a tak si musíme poradit sami. Už jsme letišťoví mazáci a sebevědomě hledáme náš let. Nezbytná cigareta pro menšinu kuřáků z naší expedice a první nálety veksláků nabízejících Bolívary za dolary. Pod vědomím hrozby přepadávání a oloupení bandity si trochu víc hlídáme bagáž a peněženky. Najít správný Gate se nám za pomoci personálu povedlo celkem rychle a tak zbývá jediná otázka: „Kde je delegátka?“ Bude na letišti v Porlamaru? Pokud ne, tak budeme muset do hotelu taxíkem. Je to kus cesty a už bude tma. Pokud nás okradou, tak přijdeme jedním vrzem o vše. Snad tam bude, snad se cestovka pouze spletla v pokynech? Proč by s námi létala letadlem. Určitě bude v Porlamaru. Je to 100%. Poslední start a přistání a vystupujeme do teplého klimatu. Jsme tady! Vítej Isla Margarita!

 

Část třetí – dovolená začala.

 

Nezbytná kontrola a vstupní administrativa a jsme venku. Hurá, je tu delegátka. Jak rádi ji vidíme! Ujímá se nás a začíná chrlit důležité informace. Nasedáme do autobusu a hurá do hotelu. V autobusu nám dává nejdůležitější pokyny a s ohledem na pokročilý čas míříme prvně na večeři. První kontakt a tušíme, že to bude skvělá delegátka. Začíná dovolená a mně trochu role tlumočníka. Nevadí mi to. Připadám si ve svých šedesáti užitečný.

V hotelu nás vítají welcome drinkem. Hodíme ho do sebe a mažeme na večeři. První dojem je dobrý.

 

Po večeři nás opáskují on inclusive páskou a jdeme se ubytovat. Snad díky německé cestovce jsou pro všechny připravené pokoje po rekonstrukci. Pokoje jsou krásné. Jediná vada, my máme krásný pokoj bez balkonu. Kam bude chodit Marcela kouřit? Bez balkonu nemůžeme existovat a tak vyrážím do recepce. Výměna pokoje není problém, ale nabízejí mi volný pokoj před rekonstrukcí. Má balkon, je velký pro dvě rodiny, ale koupelna nevypadá nijak lákavě. Po poradě s Marcelou bereme a stěhujeme se. Nezapomněli jsme ani vzít láhev rumu, kterou jsme měli na pokoji na přivítanou.

 

Poučení číslo 3 – měníš-li pokoj, snaž se vybrat tak, aby to bylo definitivní.

 

Ráno si podrobněji prohlížíme pokoj, ale není to nic moc. Koupelna je hrozná a po spláchnutí nám kanálkem vytéká voda na dlažbu. Jdu do recepce žádat o jiný pokoj. Čekám, že už asi nebudu úplně vítaný. Ale jsem mile překvapen. Ujímá se mně vedoucí hotelu a bez problémů mi vyřizuje jiný pokoj. Když nám ho ukázal, spadly nám brady. Nový pokoj po rekonstrukci, velký, ložnice, obývací ložnice, kuchyňka, dvě koupelny a dva záchody, dvě šatny a tři balkony. Víc už asi nejde. Souhlasíme s výměnou a jsme nadšeni. Ostatní mají balkony hned napoprvé a jsou spokojeni.

První den je seznamovací. Seznamujeme se s Patricií, seznamujeme se s místními podmínkami, hotelem, restauracemi, bary, pláží atd. Na první schůzce v kinosále vybíráme výlety po ostrově, vyměňujeme dolary za bolívary a zjišťujeme, že peněženky nám jsou na nic. Výměna za 20 USD se v bolívarech vejde tak do menší tašky.

Vše je zařízeno, namazat krémem a na pláž. První propocené triko. Teplota vzduchu je kolem třicítky a neustále fouká vítr, což to horko zmírňuje. Odstín našich těl na dálku signalizuje, že přijeli nováčci a tak se na nás vrhají plážoví prodejci. Nabízejí vše – perly, cetky, brýle, hodinky, doutníky, výlety, ústřice, foto s papoušky, obědy na pláži, ženský na míru.......... Nejsou neodbytní. Neotravují, nevadí. Jarda se začíná seznamovat. Myslím, že jeho cílem je seznámit se se všemi ostrovany a všem lámanou angličtinou říká, že je přítel, že je z Čech z Rantířova a až pojedou kolem, tak ať se staví .....

Bereme útokem plážový bar. Barmani mají radost, že nás mohou nalejt a tak nešetří rumem. My máme radost, že se můžeme nalejt a tak nešetříme barmany. Bojujeme s vlnami, pijeme, opalujeme se a připadáme si jako v ráji. Kéž to nikdy neskončí!

Každý týden pobytu máme nárok na večeři v luxusnější restauraci s obsluhou. Chce to jen pro muže dlouhé kalhoty a pokud možno košili či polokošili. První večeře začala slavnostně. Po sms z domova, která oznámila, že tchýně si zlámala nohu asi v krčku máme po náladě. Telefon, mnoho sms, vše zařídit v ČB v nemocnici. Během večeře se podařilo vyřešit nejnutnější, předat domů nejdůležitější pokyny a vykomunikovat nemocnici. Ani nevím co jsem jedl, snad si to vynahradím při příští večeři. To už snad žádná špatná sms nepřijde? Během večera dostávám zprávy, že bude babča operována v budějovické nemocnici, že je v dobrých rukách a dědu přivezli k nám domů. Tak se budou starat mladí. Splachujeme ty špatné zprávy rumem.

 

Část čtvrtá – výlet v džípech.

 

Je středa 10.února a chvátáme na snídani. V 8:30 je odjezd. Přijedou pro nás a ve dvou džípech provedeme rekognoskaci pobřeží ostrova. Patricie jede s námi. V autech máme v ledu lahve s pivem, rum a colu, nic nám nechybí. Projíždíme pláže, vyhlídky, městečka, posloucháme komentáře Patricie, prohlížíme hezká místa, pevnost, kostel, ochutnáváme kokosové ořechy – vychlazené „mléko“ a pak jíme dužinu, která je ještě rosolovitá. Stavíme se na nějaké vyhlášené pláži a obědváme pod pergolou. Jsou velké vlny a voda nám při obědě omývá nohy. Užíváme si a Jarda rozšiřuje okruh přátel. Všichni ostrovani budou znát Rantířov, možná se o něm bude psát v místních učebnicích. Navštěvujeme krásné mangrovníky, plujeme na loďkách, pozorujeme pelikány, ústřice a mořské koníky. Marcele došla baterie ve foťáku. Jak je to možné, že nevzala náhradní? Blondýna! Nechápavě kroutím hlavou, než mi pípne kamera a jsem na tom stejně. Významně mlčím. Čekám odezvu, ještě že nejsem blonďák...

Poučení č. 3 – vždy měj po ruce náhradní baterie.

Baterky ale nedošly v mobilech, tak alespoň fotíme mobily. A taky s námi jede paparazzi! Cestou do hotelu ještě zastavujeme u prodejny, kde nakupujeme láhve s rumem a ochutnáváme speciální mixovaný kosový nápoj. Lahoda. Pokračujeme zpět do hotelu a já se těším na záchod. Začíná to být akutní...

 

Část pátá – válet se na pláži není špatné

 

Válet se na pláži totiž vůbec není špatné. Ráno člověk vstane, osprchuje se, oblékne suché tričko a kraťasy a jde na vejce se slaninou. Káva, džus, buchtička a je nálada na celý den. Napatlat se krémem, lehátka a pak už jen ležet, koupat ve vlnách, ležet, chlastat, jíst, ležet. Můžete měnit pořadí. Na pláži Vám otevírají škeble, polykáte ústřice, Jarda chodí po okolí a seznamuje se. Mají nás za bráchy, protože jsme oba šediví, máme dlouhé vlasy a mluvíme česky. Tak jsme bráchové. Švagrová neprotestuje. Fotíme se s papoušky na hlavě, skáčeme do vln. Navštívili jsme maják, zkoušíme kuchyni v plážové restauraci. Jsou tu dobré ryby i zákusky. A zase bar. Už ví, co pijeme a bez ptaní nám nalévají. Zítra nás čeká výlet na katamaránu. Ale do té doby toho ještě dost vypijeme. Večer je v baru karaoke, ale jediný odvážný zpěvák za celou naši partu je Petr. Zazpíval Mustafu Ibrahima a pak se odpálil....:-) , ne pak se s námi nalil.

 

Část šestá – katamarán

 

Je to tady, jedeme na výlet katamaránem. Dnes s námi nejede Patricie, ale vše je zařízeno. Přijede pro nás mikrobus s nápisem Infiniti, tak se nemůže nic stát. Ale to bychom nebyli my, aby se něco nedělo. Přicházíme s Marcelou o 5 minut dříve a u nějakého džípu na nás zamává Petr. Ahoj! Nasedne do džípu a jedou. Doběhl jsem ke dveřím, do auta vidět nebylo. Dělají si kozy? Popojedou 2 metry a zastaví a já budu jak trapák za nimi běhat. Na to jim neskočím. Nedělali si kozy, odjeli. „Hele, oni odjeli, ani nezastavili“ nechápavě jsem volal na Marcelu. V tom vidím přicházet ostatní. Tak oni tedy odjeli sami dva? To vypadalo jako únos? Řešili jsme, co se stalo. Po krátkém zvažování jsme se shodli, že jsou dospělí, že věděli, že pro nás přijede autobus a pokud je tedy unesli, tak si za to mohou sami. No a jestli nám zavolají o výkupné, tak jim sdělíme, ať si je nechají, že na ně kašlem. Kauza únosu byla tímto vyřešena a věnovali jsme se opět hledání našeho odvozu. Mikrobus Infiniti samozřejmě nepřijel, tak nás šoupli do jiného a ten nás odvezl do přístavu.

V přístavu už čekali Petr s Dášou. Nadávat jim nemělo smysl. Nalodili jsme se. Katamarán byl obrovský. Zuli nás z bot a nabídli vychlazené pivo. Dal jsem si pivo a rum, protože námořník bez rumu je jak cyklista bez pumpičky. Cesta proběhla celkem v pohodě, popíjeli jsme, houpali se na vlnách a kochali se okolním Karibikem.

Přistáli jsme na ostrově. Čekala nás krásná pláž, dřevěná lehátka, slunečníky, pivo a jiné nápoje. Uložil jsem se na lehátko. Marcela si vytahuje lehátko na sluníčko a najednou povídá: „Hele had!“ Vedle našich lehátek, v místě, kam jsem položil tašku, byla asi metr dlouhá bestie. Zatímco jsem vyletěl asi dva metry do vzduchu, Marcela fotila jak o život. Petr bafnul hada za ocas a zvedl ho do výšky. Já udržoval dostatečný, odstup, Marcela fotila a had se točil jak virgule nad pramenem. Točil se tak vytrvale, až si ukroutil ocas. Hodili ho na stráň mezi kaktusy. „Tak tam by mne nikdo nikdy nedostal“, pomyslel jsem si. Za chvíli jsem tam mazal, protože jsem tam uviděl Marcelu, jak stále bez pudu sebezáchovy leze od kaktusu ke kaktusu a fotí a fotí. „Ta mi fakt nezevšední“. Opatrně jsem našlapoval a hlídal, abych nešlápl na hada. Děr tam bylo habaděj...

Koupání na ostrově bylo příjemně oživeno šnorchlováním. A bylo co vytahovat. Krásné, velké mušle, ale nesměli jsme si je nechat.

Další pivo, další cola s rumem. A už nám nesou jídlo. Najedli jsme se přímo na pláži, jako zákusek byl čerstvý ananas a meloun. Zbytky jsme dali hladovým psům, kterých bylo pár kolem. Po nezbytném focení místním fotografem jsme se ještě došli napatlat úplně černým bahnem.“ Hlavně si neberte bílé plavky, protože to nejde vyprat“, varovala nás Patricie. „Fakt se to nedá vyprat“, říkala Marcela a hodila bílé resp. šedé plavky do koše.

Cesta zpět byla trochu adrenalinová. Foukal vítr, vlny přelévaly palubu a my byli promočení, jako kdybychom plavali. Ne každý snášel vlny dobře a tak kolem, zejména děti, občas zvraceli. Chtělo se mi už šíleně na malou. Zalezl jsem do kajuty, kde seděli mimo posádky i maminky s dětmi. Necákala tam voda, ale houpalo to tam stejně. V rohu místnosti byla mísa. Nuž co? Když musím, tak musím. Čural jsem s obecenstvem. Taky mohli alespoň zatleskat, že jsem se v těch vlnách trefil a nepočural kajutu.

V tom uzavřeným prostoru se mi taky neudělalo dvakrát dobře. Honem ven na vzduch!

Promočení jsme nasedli do autobusu. Konečně v suchu. Řidič se rozjel a zapnul klimatizaci. Asi ještě nikdy neviděl rampouchy? Marcela se po marných nadávkách obalila půjčenou dekou až na hlavu. Abych odlehčil situaci, řekl jsem, že zase taková zima není. Nato jsem umrzl a zmodral....

Autobus se vlekl po všech možných zastávkách a vysazoval účastníky zájezdu. V jednom hotelu si Pavel vyžádal pauzu a letěl na záchod. Prý už to houkalo v zatáčce! Díky tomu nám vniklo z venku do autobusu trochu teplého vzduchu. Po příjezdu do hotelu se všichni hnali na kafe do baru. Já hnal do pokoje na záchod a pod horkou sprchu. V třicetistupňovém vedru jsem roztával pod horkou sprchou. Ale výlet za to stál!

 

Část sedmá – začíná to utíkat.

 

Dosud se nám ani nezdálo, že by nám dovolená nějak rychle utíkala. Ale najednou zjišťujeme, že se to láme a ač nám přijde, že jsme tu dlouho, přeci jen to začíná utíkat. Snídaně, pláž, večeře, bar. Fakt to utíká čím dál rychleji. Někdo ještě absolvoval výlety samostatně. Pavel s Ivou si byli zaplavat s delfíny, pak ještě s Petrem a Dášou šnorchlovali na ostrově s bílým pískem a přivezli si na památku čepice. Prý to bylo super. My si zatím užívali sluníčka.

V pondělí jsme vytáhli Patricii do města. Navštívili jsme schoping centrum, utratili pár Bolívarů. Večer jsme znovu navštívili večeři v té lepší restauraci s obsluhou. „Dnes si to vychutnám“, protože posledně ty špatné zprávy..... Vybrali jsme si jídlo a přišla sms. Tentokrát nešlo o zdraví nikoho doma, ale po přečtení šlo o zdraví nám. To bylo fakt na pár pořádnejch panáků! Do té restaurace už nevkročím....

 

Část osmá – poslední výlet a sice do hlubin ostrova.

 

Rychlá vajíčka k snídani a už čeká mikrobus. Jedeme na další výlet. Tentokrát to nebude po pobřeží, ale podíváme se i do nitra ostrova. Řidiče nám dělá mladá Venezuelanka s na místní poměry malou prdelí, zato velkým pevným poprsím. Až po delší době jsme si taky všimli, že měla rovnátka, možná hnědé oči?.....

Zastávka na vyhlídce a šup do marketu pro cigára a pivo. Využili jsme tuto zastávku a hned jsme se s bráchou nechali vyfotit s poprsím. Teda s řidičkou. Popíjeli jsme pivo a prohlíželi ostrov. Návštěva botanické zahrady by byla určitě zajímavější, kdyby nebylo takové sucho. Ale i tak bylo dost k vidění. Vlezli jsme do voliéry s papoušky a viděli jsme, jak anakonda polyká slepici. Paní z botanické zahrady utrhla ptákům od zobáků a nakrájela nám ananas a tuším i mango. Bylo to skvělé občerstvení, servírované na banánovém listu. Jsem proočkován, tak mlaskám bez obav. Marcela si raději dala pivo. Jdeme zpět k autu a první špatná zpráva. Původní auto je rozbité, tak nám přijelo náhradní s jiným řidičem. Výhled už nebyl tak zajímavý.

Navštívili jsme maják, zakoupili nějaké suvenýry, Jarda koupil konečně venezuelskou vlajku a pokračovali jsme dál poznávat krásy ostrova. 

Obchod s perlami byl zamčený na zazvonění. Otevřeli nám a za námi zase zamkli. Výběr perel a šperků z nich byl obrovský. Ceny byly taky trochu výš než jinde. Něco málo jsme pokoupili, vyfotili se s domácími papoušky a zamířili k tržišti. Trh nebyl nijak oslňující, tak jsme jeli dál. Ještě nás čeká paní, která nám na míru udělá klobouky a my si ještě vymysleli návštěvu muzea. Hodiny letěly, čas se krátil a muzeum bylo zajímavé. Jídlo jsme nestihli, jen pivo a pivo. Ještě paní s kloboukama a pak se nadlábneme v hotelu.

 

 

Poučení č. 4 – nikdy neodkládej jídlo na později.

 

Poslední fotky v muzeu a Patricii zvoní telefon. Z úsměvů byl náhle ustaraný výraz a Patricie nám sděluje, že Dáša, která zůstala s Petrem na pláži, měla ve vlnách úraz a je v nemocnici. Bylo po náladě. Honem do nemocnice!

 

Část devátá – zaplať a uzdrav se sám

 

Do nemocnice mne pustili až k Dáše jako tlumočníka. Když jsem vlezl do „ordinace“, přemáhal jsem vztek a slzy. Dáša zde ležela na stole bílá jak sníh, v bolestech a evidentním šoku. Na sobě měla stále mokré plavky a ač ležela na zádech, její pravá noha trčela nepřirozeně patou nahoru. Nějaký pomocný doktor jí otíral písek a zájem měl hlavně o to, abychom dali jako kauci kreditku.. Proti bolesti jí prý nemůže nic dát do příjezdu traumatologa, který je pro několik nemocnic jediný. Doktor dorazil kolem sedmé večer. Dášu mezi tím zrentgenovali. Dostala utišující kapačku. Rentgen potvrdil zlomenou stehenní kost. Mezi tím dorazil traumatolog. Obří chlap v džínsách a triku od sádry začal řešením administrativy. Nohu jí dali do sádry a řekli nám, že bude nejlepší, když si ji odvezeme do hotelu, protože operace by stála přes 30 tisíc dolarů a nejlépe bychom to museli zaplatit na dřevo, protože se s nějakou pojišťovnou nebudou dohadovat. Mezi tím Patricie sehnala potřebných asi sto třicet tisíc Bolívarů a hned je začali počítat. Trvalo to dlouho. Venku zatím čekala otevřená sanita. Dají nám ji, až zaplatíme. S fakturou, ručně napsanou zprávou na bloku papíru a stejně napsaným seznamem léků, které bude potřebovat, nám ji naložili do sanity. Odvezli jsme ji do hotelu. Posádka sanity nám ji i s nosítky složila na pokoji do postele. Petr rozdal pár tisícovek jako pozornost a já šel hltat studenou večeři, kterou mi Marcela přinesla na pokoj. Večer jsme dožili v baru.

 

Část desátá – léčíme svépomocí.

 

Patricie vzdala shánění antibiotik a léků na bolest. Ve vlastních zásobách máme z domova patery antibiotika. Víme taky, že jsou třeba léky na ředění krve a něčím musíme tišit bolest. Přes sms se dohaduji s doktorem doma, jaké léky jí máme z našich zásob dát? Na základě sms jsme naordinovali léčbu a pak následovali dlouhé dny hovorů, tahanic a e-mailů s pojišťovnou. Střídáme pláž a hotel s připojením Wi-fi, kde honíme pojišťovnu a hledáme pomoc, kde jen to jde. Moc to nejde. Starosti o Dášu poznamenaly zbylé dny. Pořád jsme na ni mysleli. Hlavně, ať je v pořádku!

 

Poučení č. 5 – nikdy nepodceňuj pojištění

 

Část jedenáctá – odlétáme domů.

 

Nadešel čas odletu. Z pojišťovny máme jakés takés již konkrétní zprávy a přísliby. Petr musí odletět s námi, Dášu budou transportovat do Bogoty, kde se rozhodne o jejím dalším osudu. Co dělat, odlétáme.

Patricii jsme zavalili zbytky mýdel, šamponů, krémů, zubních past a toaleťáku. Je za to vděčná, prostě v socialismu to není k dostání. Je tu sice levný benzin, tím si ale prdel neutřeš....

Poslední loučení, Patricii tečou nefalšované slzy, já mám taky na krajíčku. Jdeme  do letadla.

Přes všechno to byla skvělá dovolená. Snad už je vše špatné za námi, snad už nás nic nečeká?

Jdeme na první odletovou prohlídku. Jarda si už preventivně zouvá boty. Já zase budu pískat. No, je to pro naši bezpečnost.....

Do Caracasu jsme přilétli s velkou časovou rezervou před nástupem do letadla směr Paříž. Alespoň budeme mít čas utratit zbylé Bolívary. Rychlé cigárko před letištěm a jdeme se nechat prohledávat do odletové zóny. Jsme připraveni na bolševické vojenské kontroly již ze zpráv z internetu, tak nás nemůže nic překvapit. Nic zvláštního se nedělo. Jako všude osobní prohlídky, tašky do rentgenů, já pískám v rámu, tak boty dolů, nic abnormálního. Beru to už s humorem. Proběhlo to celkem rychle a tak si myslíme, že se přeci jen už poměry mění. Jarda se ještě s úsměvem baví s celníkem, asi ho zve do Rantířova? Procházíme obchůdky v odletové zóně, kupujeme drobnosti a zbystříme, když se z amplionů na letišti ozývá „Marcela Nováková to Gate N.14 . „To jsem Já“, ujišťuje se Marcela. Jdeme do Gate, co se děje? Odebrali jí palubní lístek, dostala zelenou křiklavou vestu a odvedla ji ochranka. Já musel s její taškou zůstat. Chvíli jsem dost hlasitě nadával na zasrané komunisty. Když jsem zjistil, že je mi to houby platné, tak jsem se vydal po Marceliných stopách. Ty končily u dveří vedle baru. Bylo mi jasné, že s tou vestou ji vedou k letadlu a že asi bude podrobná kontrola kufru. Zasedl jsem u baru a objednal si první pivo. „Co ta moje ženská zase pašuje? Vždyť jsem jí varoval! Vím jen o semenech palmy, ale co tam má ještě dál?“ Hlavou se mi honily myšlenky na detektivku Deset malých černoušků. Tak už nás je osm? Dávám si další pivo.

Když jsem si objednal třetí pivo, objevila se Marcela. Usmívá se, tak je to O.K. Není od krve, tak nikoho nezabila. Objednal jsem jí pivo a poslouchal, co se událo. Prý ji odvedli k letadlu do nějaké haly, kde byly vyskládány kufry, mezi nimi běhali psi a štěkali. Na Marcele chtěli klíček od zámku. Ukázala, že ho má nahoře v tašce. Voják vytáhl nůž a chystal se rozříznout kufr. Marcela zalehla kufr a bránila ho vlastním tělem. Tak tedy nožem rozpojil zip. Prohrabal vše, hlavně šminky, léky a prášek z perel. Pes taky nic nenašel, tak mi ji vrátili. Honem jsme se najedli a hnali do letadla. Snad už je to všechno. Let proběhl stejně, jídlo, pití, spánek. Zdál se nám kratší než při cestě na Islu. Letiště v Paříži taky nepřineslo nic nového. Já pískal, zouval boty, prostě klasika. Letadlo jsme tradičně dobíhali.

Let do Vídně už byl hračkou. Tak ještě kufry a jedeme pro auta. Všichni už čekali u východu s kufrem v ruce, jen já s Marcelou stál u pásu a koukal, jak postupně mizí kufry až se tam točil jeden stále dokola. „Tak máme kufry v prdeli“. Hlavně, že jsme zdraví. Nahlásil jsem ztrátu kufrů a šel na taxi. Taxikář nás odvezl k autům. Cestou jsem mu povykládal události, aby řeč nestála a aby si nemyslel, že Češi jsou suchaři. Trochu nás provezl, asi aby si něco přivydělal. Dostal euro dýško, aby si nemyslel, že jsou Češi škrti. Chtěl jsem taky říct, že jsem z Budějc a že až pojede kolem, aby se zastavil. Ale prd. Stačí, když se zastaví auto z letiště s našimi kufry. Odvezli jsme auta na parkoviště.  Na parkovišti jsme se rozloučili a my se vydali s Rantířováky do Rantířova. Rychlé kafe a frčíme domů. Cestou jsem si objednal párky s rohlíkem a Budvar. V Budějovicích v Tescu jsme ještě koupili vnoučatům dárky, když nemáme ty kufry a pak už jsme i my dorazili domů.

 

Část dvanáctá – jsme doma

 

Doma je doma. Po prvním omrknutí bytu se mi ulevilo, že nejsou žádné viditelné problémy. Ani ve vzduchu nic podezřelého. Dal jsem si pivo, párek a vyprávěli jsme, co vše jsme přivezli, ale až budou kufry, líčili jsme zážitky z dovolené a vlastně vše, o čem tady teď píši. Kufry snad zítra přivezou. Ještě vzpomínka na Medvídka v Bogotě, ať jí to hlavně dobře dopadne. A pak to všechno společně zapijeme, to nám jde nejlépe. Kam pojedeme příště?

 

Vladimír Novák, České Budějovice

Více fotek naleznete na našem Facebooku