Gerlachovský štít (2 655 m)

Gerlachovský štít (2 655 m)

 

termín: červenec 2004

sestava: Michal Žák, Vláďa Janouš, Petr Slapnička, Pavel Novotný, Zuzka Skramoušská, Michal Schauhuber  

 

Cesta vlakem přes noc z Prahy do Popradu. Jedna část skupiny se rozhoduje pro rozehřívající trip na Kriváň (Slapňa, já, Miguel), ostatní si chtějí šetřit síly (Pavel, Zuza a Vláďa) a rovnou se přemísťují k výchozímu bodu pro výstup na Gerlach, což je Sliezsky dom.

Přesun zubačkou do Štrbského plesa a pak pokračujeme výstupem na Kriváň (2494 m). Krásné počasí, nádherné výhledy a náročný výstup co se týká jeho délky (okolo 7 hod.). Po návratu do Štrbského plesa se přesuneme do Tatranské Polianky, kde dáváme dlabanec v místní jídelně. Odtud pak vede silnice na Sliezsky dom (1670 m.n.m.), kde máme ubytování a kde na nás druhá část partičky již čeká. Přemýšlíme si zavolat horskýho taxíka, kterého inzerují na ceduli na začátku cesty, nakonec ale nejsme ochotni platit další peníze, tak pěšky stoupáme asfaltkou určitě dobrý 2 hoďky. Po cestě potkáváme borce s čerstvou silniční vyrážkou, právě totiž skončil ve škarpě i s kolem, tak stoupáme spolu, borec táhne kolo za sebou s pěkně ohnutým předním ráfkem. Na chatě se potkáváme s ostatníma, zařizujeme ubytování, domlouváme a platíme průvodce (každý cca 1.000 SK) na druhý den.

 

Vstáváme ve 4hod., chystáme nezbytné věci, cepíny nám průvodce zase odebírá, protože podle nejnovějších zpráv prý nebudou třeba. Vyrážíme po stezce za chatou podél Velického plesa. Asi po hodince přicházíme k Velické próbě, kde si navlékáme sedáky, přilby a rozdělujeme se na dvě skupiny. Náš vůdce Peter (mimochodem jsme později zjistili, že je spolumajitelem Sliezského domu) si vybírá Petra, mě a Pavla, další vůdce si navazuje Vláďu, Zuzku a Miguela. Cesta je zpočátku trochu více exponovaná, ale dobře zajištěná, pak se střídají lehčí úseky s více náročnějšími. Fyzicky to však náročné je - náš průvodce měl dneska evidentně soutěživou náladu, protože nasadil docela ďábelské tempo, předbíháme dokonce několik skupinek před námi a tahal nás všechny za sebou. Asi se chtěl ukázat. Snažili jsme se bystrému tempu přizpůsobit (se střídavými úspěchy), největší problémy to asi činilo Pavlovi, který za mnou funěl a koulel očima jak mula v posledním tažení. Na jednom úseku s výhledem do údolí odpočíváme, Pavel ztěžka usedá, odcvakuje se ze společného lana a zapaluje si cigáro. Jakmile to zjistí náš průvodce, neskutečně ho zjebe (za to odpojení od lana) a vysvětluje, že má za nás odpovědnost a důrazně upozorňuje, ať nic takového už neopakujeme. Pokračujeme v cestě na vrchol, je pod mrakem, mlha, takže rozhledy nic moc. Po cca 3 hodinách staneme na nejvyšším vrcholu Slovenska, tedy v poměrně slušném čase a čekáme na kolegy z druhé skupiny. Nakonec se společně fotíme u vrcholového kříže, je to trošku prekérka, protože tam není moc místa, balancujeme u kříže a pod námi zívá neskutečná hlubina (viz úvodní foto). Máme asi 45 min. přestávku na doplnění tekutin, nadlábnutí a odpočinek. Cesta dolů je o dost náročnější, míříme směrem na jih do Batizovské doliny. Překonáváme pár strmých žebříků a traverzy ve sněhu. Nepříjemné jsou úseky s volným kamením, které se nám občas podaří shodit na druha před námi. Vůdce jde tentokrát poslední, Petr první. Překonáváme pár nepříjemných úseků se strmými žebříky a neustále je třeba nacházet kompromisní tempo, když jste zepředu taháni dopředu a zezadu zase brzděni. Musíte se neustále přizpůsobovat. Po skončení náročných úseků se konečně odvazujeme a u Batizovského plesa začíná drobounce pršet.  Napojujeme se na Tatranskou magistrálu zpět ke Sliezskému domu. Petr s Pavlem a vůdcem mi zmizí z dohledu, nabírají tempo, já se o něco zpožďuji, přeci jen puchýře nejsou moc příjemná záležitost... Po celkových cca 6 hodinách dorazíme na chatu. Kluci už jsou v neuvěřitelné náladě, zahájili družbu s majitelem díky smršti horké Demänovky a za tu chvíli než jsem je dohnal (cca 15 min.) rundu stačí několikrát otočit. I přidal jsem se k nim. Po chvíli dorazí i druhá skupina a pokračujeme ve slavení i debatě s Peterem. Bavíme se o jeho výpravách v Himalájích, prohlížíme fotky na stěnách a provádíme demänovkovou družbu s ostatními horali. V pozdních večerních hodinách už poměrně notně společensky unavení se ztěžka drápeme do 1. patra, pomáháme do schodů i o trochu víc unavenějšímu Pavlovi, který si v ovíjené náladě ustele hned za dveřmi přímo na dlaždičkách v předsíni.

 

Druhý den nás čeká bolení hlavy, balení věcí, ale hlavně cesta od betonového monstra po asfaltce dolů do Tatranské Polianky, kde dáváme oběd v jakýmsi bufáči a vše zapíjíme pivkem Smädný Mních. Vlakem pak přesun do Popradu a hurá do Prahy, máme toho všichni docela dost, jen nezničitelný Pavel pokračuje ve své spanilé jízdě při pravidelné navštěvě jídelního vozu… :-)

 

Michal Schauhuber

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!