Gran Paradiso (4.061 m.n.m.)

Gran Paradiso (4.061 m.n.m.)

  

Čtvrtek 17.6.2009

Na cestu vyrážíme z našeho léty prověřeného staveniště - benzinky Aral na Strakonické. Rozhodneme se cestovat přes noc, abychom ještě týž den stihli dojít na chatu Refugio Chabod, odkud se vyráží brzy ráno na vrchol. Takhle aspoň ušetříme den dovolené. Scházíme se o půlnoci v téměř tradiční sestavě - Petr Slapnička, Michal Źák, já a nový účastník zájezdu - Kuba Valčík. Naším cílem je pokořit naši první čtyřtisícovku ležící ve stejnojmenném národním parku v západní Itálii.

Petrovým passatem i díky mé navigaci v mobilu se bez problémů přesunujeme po trase Plzeň-Rozvadov-Norimberk-Stuttgart-Bern. Ráno pak dáváme kafe a croisant na švýcarské benzince. Do Aosty a pak i do kempu Gran Paradiso přijíždíme chvíli po 13hod. Hned komunikujeme s asertivním správcem kempu, který nám něco italsky povídá a pak i mizernou angličtinou vysvětluje, že do chaty Chabod (2.750 m.n.m.) je to slabé 2 hodinky chůze a že my to zvládneme i za míň. No jistě… Vybalujeme řízky, paštiky, tuňákové konzervy a vše zapíjíme Gambrinusem 12º. Na cestu vyrážíme chvíli po 15hod. Cesta vede chvíli podél říčky po silnici do Pontu a pak v serpentinách stoupá lesem kolem salaší Mlga Lavassey (2.194). Vytahujeme trekkingové hole, které nám cestu značně ulehčují po hezky upravené cestě poskládané z kamenů. Na chatu se dostáváme po více než dvou hodinách a já cítím první puchýře na patách. Na chatě pak správkyni informuju o rezervaci lůžek a vyplňuju lísteček, kde musíme uvést zda se budeme vracet zpět nebo na chatu Refugio Vittorio Emanuele II. Dobrá pojistka pro případ, že bychom se někde zdrželi. Chata není ani zpoloviny zaplněná, přímo pod střechou v místnosti pro cca 30 lidí jsme pouze my čtyři a další dva horalové, dalších 10 lidí má nocleh v pokojích v 1. patře. Vybalujeme si večeři přímo v jídelně, objednáváme konev čaje a kafe na 4hod. ráno a na večer si poroučíme víno - každý jednu čtvrtlitrovou a správkyně ani turisti na nás nevěřícně zírají, jako kdybychom byli nějací notorici nebo co. Je pravda, že jsme to pak ještě asi třikrát otočili… Okolo 23hod. zaléháme a zjišťujeme, že jsme si zbytečně tahali spacáky, protože má každý na své palandě připravenou deku. 

 

společné foto před Refugio Chabod

 

      salaše Mlga Lavassey

 

Pátek 18.6.2009

Už okolo 3hod. nás z krátkého spánku budí silný rámus (nedočkavý správce asi štípal dříví nebo co) a chvíli poté začíná chata ožívat a neuvěřitelně šramotit, jak si každý zabaluje věci. V jídelně snídáme opět své zásoby (bábovka, vločky, Kuba dokonce odněkud vykouzlí litrovku krabicovýho mlíka) a zapíjíme to výborným čajem a kafem. Ostatní turisti vyrážejí před 5hod., my se ještě chvíli mrcasíme v chatě, vyřizujeme nezbytnou osobní hygienu a okolo 5:30 vyrážíme vstříc další výzvě. Počasí je vcelku příznivé, ještě v noci byla čistá obloha, teď se nad námi občas honí nějaký ten mrak. Cesta chvíli vede kamenným korytem potoka a v dálce vidíme přes ledovec přebíhat kozorožce, což považujeme za dobrý znamení vzhledem k tomu, že to je chráněný živočich. Pak už se napojujeme na ledovec Ghiacciaio di Laveciau, snažíme se jít po stopách vyšlapaných lidmi před náma a i tak se občas boříme po kolena do sněhu. Díky vyšlapané stezce je ale snadné se jí držet. Ledovec pomalu nabírá výšku a několikrát slyšíme hromové hřmění, jako by padala lavina či kameny. Docela v nás trne – přes mlhu do dálky moc nevidíme a nakonec zjišťujeme, že ten hluk skutečně způsobují uvolňující se kameny z okrajových stěn. Naštěstí to pro nás není nebezpečné, protože padající kameny se zastavují hned na kraji ledovce. I tak to ale je strašidelný pocit… Přicházíme k místu, kde se začínají skupinky před námi navazovat, tak vytahujeme mačky, cepíny a lano a schováváme hole. S Kubou si ještě musíme odskočit, asi ho prohnaly vločky k snídaní a mě povzbuzující drink Speed08, který sem vypil před půl hodinkou, a který mi (kromě již výše zmíněného) zatím nijak zvlášť nepomohl. Mezi námi děvčaty - není zrovna příjemný pocit dřepět na dohled od trhliny bez řádného zajištění… Všichni se tedy navazujeme a o kus výše musíme přeskakovat nepříjemnou trhlinu, která ale určitě byla hluboká minimálně dobrých pár desítek metrů. Pokračujeme ve výstupu po poměrně široké sněhové pláni a cesta se v některých úsecích zdá strmější. Cestou na vrchol nám svítí sluníčko a my postupujeme hlemýždím tempem - 10 kroků a 10 sekund odpočinek. Na vrchol pod sochu Madonny se nakonec dostáváme okolo 11hod. Není tam moc místa - malá římsa s úzkou pěšinkou, kde už jsou rozloženi nějací horalové, tak sedíme pod vrcholem a vytahujeme něco k jídlu. Bohužel je stále trochu mlha, takže z panoramat toho moc nevidíme. Těšili jsme se, že uvidíme Matterhorn, Gran Combin nebo Mont Blanc. Hlava trochu třeští, nejen díky nadmořské výšce, ale určitě i z hladu a dehydratace.                               

                                          

Asi po půl hodině se vydáváme na cestu zpět. To už je o dost příjemnější cesta – fotíme okolní panoramata, některé úseky doslova sjíždíme po zadku, někde je sbíháváme díky rozbředlému sněhu. Na chatu Refugio Vittorio Emanuele II (2.735 m) přicházíme asi okolo 14hod. a na verandě se docpáváme zbytky jídla a pivem, které jsme si nesli na vrchol.

Po hodince odpočinku vyrážíme dolů do kempu. Opět vytahujeme trekkové hole a pomalu začíná poprchávat. Do údolí už přicházíme za regulérní průtrži mračen a ještě nám zbývá pár kilometrů do kempu. Procházíme okolo polorozbořených domů minimálně století starých a já lituju, že není lepší počasí pro pořízení pár fotek. Najednou uprostřed silnice obkolopené těmi ruinami nečekaně zastavuje Fiat Punto a nějaká Italka na nás huláká, jestli prý nechceme svést. Doslova anděl seslaný z nebe. Pro jistotu se ujišťuju, že jsem slyšel dobře a celkem logicky argumentuju, že jsme celí promočení, jestli to myslí vážně. Prej jo… Už se na nic neptáme a snažíme se nasoukat baťohy i naše maličkosti do pidi auta s neleštěným interiérem. Jsme jenom ve třech, takže se nám to nakonec podaří (Kuba nasadil zběsilé tempo a je někde na cestě před námi). Sympatické Italce ve středních letech (každý je sympaťák, když nám pomůže J) se pro jistotu omlouvám za tu spoušť, kterou jí v autě tímto způsobíme, ale ta si z toho evidentně moc těžkou hlavu nedělá. Povídá nám kam má namířeno (to si už nepamatuju) a že je taky horalka a pomáhá tak vlastně kolegům… Po pár kilometrech a za neustálého silného deště potkáváme Kubu a bereme mu aspoň baťoh, když už se k nám nevejde (signora s menším váhání u Kuby zastavuje, asi přemýšlela, kam ho jako do Punta hodláme nasoukat). Auto nám pak zastavuje přímo u kempu, my se Italce klaníme až k zemi a rychle pospícháme k našemu zaparkovanému autu za nepřestávajícího prudkého lijáku. Dle možností se převlíkáme, nasedáme, čekáme na Kubu a já jdu zatím zaplatit za parkovné. Správce nám přes svou dceru vzkazuje, že nemusíme nic platit, tak aspoň vytahuju z kufru plechovku piva a obdarovávám správce sedícího na baru, aby za odměnu ochutnal pořádné pivo.

 

Máme namířeno do Lago di Garda, takže opět zapínám navigaci. Domlouvám na dálku rezervaci přes kamaráda Pavla, který už přespává nějaký den v kempu Claudia. Bohužel pozdě si uvědomuju, že moje navigace zná z Itálie pouze hlavní silniční tahy, takže si trochu zajíždíme. Do kempu přijíždíme okolo 22hod, vše už máme zařízené, správce nás očekává, takže rychle vybalujeme stany, rozvěšujeme věci a pospícháme do proslavené SpeckStube na grilované koleno a tuplák ležáku. Je akorát před zavíračkou, ale celkem ochotně nás ještě obsluhují. Docela všichni hoříme v obličeji, přeci jen jsme trochu přismahlí od horskýho sluníčka. Obrovské porce kolena spořádáme tak-tak. Okolo půlnoci s funěním uleháme do stanu a čeká nás (teda alespoň mě) docela bezesná noc, protože se zvedá prudký vítr, který lomcuje stanem, a my se modlíme, aby s náma neodlít, protože plachta stanu nešla pořádně upevnit kolíčkama do kamenité země…

  

Sobota 20.6.2009

Naštěstí se druhý den ráno vítr umoudřuje a my můžeme dosušit mokré věci ze včerejška a zahájit nezbytnou očistu těla. Přemýšlíme o další tůře a nakonec se rozhodujeme pro ferratu Che Gevarra. Prý je středně těžká, kousek od Laga, takže se nám to jeví jako docela hezká tečka po zdolání Paradisa. Bohužel nemáme s sebou mapu, ale z vyprávění od Miloše z X-centra nakonec cestu nelézáme. Ještě předtím ale zastavujeme u jedné ze stěn na pobřeží a kluci si vyzkouší lezení. Kuba jako profík vysvětluje techniku, navazování i konečné slaňování. Docela adrenalin… Lezení nás ale docela zdrží, takže fofrujeme na parkoviště pod ferratou Che Gevarra. Nejprve se k ní musíme prokousat klasickou šotolinou. Ferrata skutečně není příliš těžká, střídají se lehčí úseky s pár těžšími. Asi po dvou hodinách se zatahuje obloha a začíná slabě pršet. Modlíme se, aby nepřišla bouřka, to by asi na ferratě nebyla moc sranda. Za mírného, ale vytrvalého deště se pak doslova lopotíme nekončícími zákrutami až k vrcholové knížce. Fotíme se u ní s tím, že jsme konečně na konci cesty. Bohužel to byl omyl a čekala nás další šotolinová cesta až na vrchol. S každou další zatáčkou se modlíme, abychom tam už byli. Pod vrcholem dáváme krátkou sváču, jsme už docela dost vyřízení a po cca 4 hodinách vystupujeme na vrcholovou plošinu.

 

Je tu mlha, není moc vidět a my tak trochu bezradně hledáme cestu dolů. Bez mapy je to prostě nějak těžší…V této chvilkové beznaději se nám zjevuje druhý anděl v podobě drobné Italky s deštníkem. Chvíli si myslíme, že máme vidění, protože ženština byla oblečená jen nalehko a mířila přímo k nám (v horách přeci jen moc ženských s deštníkem nepotkáte). Po chvilce italského rozhovoru (spíš monologu) jsme vydedukovali, že nás viděla a šla nám naproti. Dovedla nás k chatě, která byla cca 200 metrů od horní plošiny a kterou jsme v mlze neviděli. A hned se nabízí, že nám udělá čaj a kafe. Takové pozvání se nedalo odmítnout... Vcházíme do vytopené místnosti s cca 10 lidmi již celkem slušně posilněnými alkoholem. Bohužel jejich nabídku borovičky do čaje musíme odmítnout, protože nás čeká ještě docela sešup dolů a s alkoholem v krvi by to mohl být celkem mazec. Na oplátku za pohostinství jim nabízím alespoň půlku studentský pečeti, kterou komentuji jako „checo chocolate“, a po které se na jejich stole jenom zapráší… Po krásné půlhodince v teple a domluvě ohledně sestupové cesty se loučíme se sympatickou Italkou a její společností, vytahujeme hole a pelášíme dolů. Je pozdní odpoledne a máme strach, aby nás někde po cestě nezastihla tma. Cesta vede nejprve lesíkem drobných bříz úzkou pěšinou plnou kamení a bláta, takže to pěkně klouzalo. Petrova ošklivě naražená kostrč by o tom mohla vyprávět… Stezka se nakonec rozšiřuje v klasickém smíšeném lese a my se nutíme do indiánského běhu. Po pár hodinách přicházíme k silnici k odpočívárně a rozhodujeme se, zda nestopnout nějaký odvoz, protože to máme ještě min. dobrou hodinku spěšné chůze k cíli. Nakonec ale vyrážíme dál a už za regulerní tmy kolem vinic a rozpadlých budov unaveně docházíme k autu. Mohlo být tak 22hod. Teď už nás čeká jen převléknutí do suchých hadrů, balení a diskuze co dál. Demokraticky se rozhodujeme pro přímý noční transfer domů s tím, že po cestě se někde ještě nadlábneme. Bohužel sehnat v Itálii otevřenou restauraci okolo 23hod. je neřešitelný problém, takže bereme za vděk nonstopem na dálnici a bagetami s kafem. Střídáme se s Petrem v řízení a kolem 8hod. ranní jsme zpět v Praze.

 

Michal Schauhuber

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!