Grossglockner (3798 m)

Grossglockner (3798 m)

 

Pátek 23.8.2013

V pátek zhruba v 5:30 odjíždíme z Prahy poté, co nás Petr postupně nabere – nejprve mě, pak Majkla a nakonec Vláďu. Mažeme po plzeňské dálnici a v Rozvadově se zastavujeme na snídani a nezbytnou kávu, abychom se trochu vzpamatovali. Dále nás navigace vede směrem na Regensburg - Mnichov – Kufstein – Kitzbühel – Kals am Grossglockner a pak dále horskou silnicí až na parkoviště u Lucknerhausu (1920m). Za horskou silnici Kaiser Glocknerstrasse se platí, nicméně v budce zrovna nikdo není, tak si bereme prospekty a samolepky s kozorohem a v 13,30hod parkujeme na velkém parkovišti, mimochodem již velmi slušně zaplněném. Do té doby jsme ujeli 656 km, prům. spotřeba Volva byla 7 litrů, čistá doba jízdy 7hod. Dáváme pořádný dlabanec a balíme batohy. Spěcháme, neboť máme smělý plán – vystoupat ještě dnes až na chatu Erzherzog-Johann-Hüte ve výšce 3454m. Dle několika průvodců má být doba výstupu min. 6hod, tak se trochu děsíme, abychom to včas stihli a nedorazili moc pozdě. U parkoviště pod skálou si všímáme památníku dvou mladých Čechů, kteří na Grossglockneru zemřeli minulý rok v červnu, když šplhala po hřebeni Stüdlgrat. Od parkoviště vyrážíme ve 14,30hod. pohodlnou širokou cestou až Lucknerhütte ve výšce 2241m. První část jsme zvládli za 45min. Dáváme krátký odpočinek, střídáme se v nošení 40metrového lana a pokračujeme dále. Cesta vede již strměji, ale stále jde o příjemnou stezku s hezkým výhledem do údolí. Na úbočí vidíme v dálce kozorožce, dokonce se k nim pak přiblížíme až na 10m a můžeme pozorovat urostlé samce s obrovskými rohy. Nádhera. K chatě Stüdlhütte ve výšce 2801m dorazíme něco po dvou hodinách, na konci cesty nás ještě předbíhají borci asi o 20 let starší, tak se trochu mračíme nad svou kondicí. U chaty se občerstvujeme, trochu ztěžka dýcháme a k tomu začíná drobně pršet, zatahuje se a v dálce slyšíme bouřku. Po krátké diskuzi se rozhodujeme k jedinému rozumnému kroku – přespat na chatě a vydat se nahoru až druhý den ráno. Dobře děláme, neboť za pár hodin začínají padat kroupy, ve vyšší výšce padá sníh. Domlouváme ubytování za 22€, večeři formou bufetu za tu samou cenu a objednáváme snídani na druhý den za 17€. Docela drahá sranda, ale jinak to nešlo. Jsme docela unavení, trochu třeští hlava, chvíli se bavíme se dvěma Čechama, kteří vylezli na vrchol hřebenem Stüdlgrat a prý to bylo hezké, suché lezení a jen pár lidí na vrcholu. Dáváme dvě pivka a večeři, potěšeně kontrolujeme předpověď počasí (druhý den má být dopoledne azuro) a zhruba ve 22hod uléháme do postele na „bidýlka“ do místnosti zhruba pro 14 lidí. Chata je moc pěkná, pořádek, ale i tak to byla noc „hrůzy“, neboť jsme pořádně nemohli zabrat. Prostě klasika.

 

Sobota 24.8.2013

Druhý den stáváme před pátou hodinou a celá chata už je na nohou. Dáváme brzkou snídani (jogurt s müsli, ovoce, vánočka s marmeládou) a snažíme se každý vypít alespoň půl litru čaje, abychom byli hned na začátku túry dostatečně zavodněni. Z chaty vyrážíme mezi posledními zhruba v 6,15. Je už docela světlo, celkem azuro, nevypadá to vůbec špatně. Asi po půl hodině mírného stoupání dorazíme k místu, kde skála přechází na sníh s ledem, začíná docela klouzat, proto nasazujeme mačky a začínáme stoupat po ledovci Ködnitzkees. Svítí sluníčko, nádherně je vidět hlavní vrchol a parádní výhledy okolo. Cesta po ledovci je celkem v pohodě, není třeba se jistit, častěji ale zastavujeme, nepospícháme a řídký vzduch už je trochu znát. Nakonec docházíme k místu, kde se cesta po ledovci napojuje na skálu, jištěné ocelovým lanem, my se ale rozhodujeme stoupat po ledovci dále ve vyšlapaných stopách, překračujeme jednu menší trhlinu a obcházíme skálu. Po cca 2 hodinách chůze po ledovci a malém zdržení definitivně již stoupáme po skále až na ostrý hřebínek, pod námi je z druhé strany již strmá propast. Po pár metrech je ale opět jištěná cesta ocelovým lanem a v 10:30hod jsme u chaty Erzherzog Johann Hütte (3454 m), tedy po poměrně dlouhé době oproti oficiálním časům. Poměrně znaveni se vydýcháváme na terase a konečně máme čas se v klidu najíst a doplnit tekutiny. Začíná nás trochu tlačit čas, neboť jsme ještě týž dne chtěli být dole na parkovišti u auta. Zhruba v 11,15 trochu odlehčíme baťohy, ponecháváme nepotřebné věci Vláďovi, který zůstává na chatě, aby si užíval sluníčka a panoramata okolo, a ve třech míříme na hlavní vrchol. Cestou nás předbíhají nějací magoři v běžeckých botách, kraťasích a tričkách s minibaťohem, tak jen nevěřícně zíráme. Šlapeme v mačkách po vyšlapané cestě v příkrém ledovcovém svahu (Glocknerleit), pomáháme si trochu cepíny, ale vzhledem k tomu, že je rozbředlý sníh, jde o celkem bezpečnou cestu. Dorazíme až ke skále k nástupu a ještě se můžeme kochat panoramaty okolo. Počasí se ale začíná kazit, objevují se mraky, takže od této chvíle máme vše zahalené jako v mlze. Lezeme nejprve po strmější skále, později už po skalních plotnách, začínáme se jistit lanem, neboť cesta není úplně snadná a ne všechny úseky jsou opatřené kovovými stupni nebo tyčemi. Cestou nás předbíhají někteří nedočkavci. Po hodině docházíme na hřeben, kde jsou asi po 10m jistící tyče, lezeme opatrně, neboť některá místa jsou dost vzdušná a občas je potřeba opatrně lézt po okraji skály, zatímco pod vámi zívá neskutečná hloubka. Míjíme se s těmi, kteří jdou z vrcholu, což dost zdržuje a prodlužuje trasu. Někteří jsou opravdu dost neomalení a jsou schopni vám šlápnout mačkama na ruku, jen aby vám nemuseli dát přednost. Zhruba ve 14hod docházíme na Kleinglockner (3770m), odkud vede prudké klesání zajištěné ocelovým lanem ke štěrbině zvané Obere Glocknerscharte, což je vlastně úzká lávka, před kterou jsme četli mnohá varování. Paradoxně ale to nebyl ten největší problém, to úzké místo se nejevilo tak nebezpečně, nebylo tam moc sněhu a dalo se celkem pohodlně a bezpečně přejít, samozřejmě s jištěním. Nejhorší však bylo to množství lidí, které se hrnuli z vrcholu a na vrchol. Vždy musel jít jen někdo nahoru nebo dolů, místo pro dva vedle sebe tam nebylo. Chvíli jsme stáli na Kleinglockneru, viděli ten zmatek a pozorovali, jak ti co dosáhli vrcholu se slaňovali zpět k lávce, neboť úsek nad štěrbinou byl dost strmý a jistící tyče dál od sebe. Bohužel tak dlouhé lano jsme neměli, alespoň jsme to tak odhadovali a jinak z vrcholu slézat by bylo poměrně obtížné a nebezpečné. K tomu na nás tlačili zezadu další lidi, dost nebezpečně nás překračovali a hrnuli se burantsky dolů nedávaje nikomu přednost. Když jsme to vše zhodnotili, po krátké diskuzi volíme cestu zpět, nechceme riskovat a čekat delší dobu ve frontě na vrchol a krom toho nás začal dost tlačit čas. Je nám líto, že nebudeme mít fotku u vrcholového kříže, ale zkušenost nám velí opatrnost a ne „za každou cenu“. Cesta zpět je o něco obtížnější, opět na nás zezadu tlačí rychlejší horolezci, některé necháme předejít vč. zrzavého horského vůdce, který nás předbíhal směrem na vrchol a tahal své klienty před sebou a sám se moc nejistil. Na jednom úseku se opatrně spouštíme dolů zajištěni o tyč, abychom příliš neriskovali, a po dalších dvou hodinách opět potkáme podruhé toho samého horského vůdce, který táhne na vrchol další dva turisty. Holt tučná odměna dělá svoje. Něco po 16hod konečně slézáme zpět na ledovec a sestupujeme dolů. Těsně před chatou Petr zjišťuje, že někde na ledovci nechal přilbu, jak si nasazoval na hlavu kuklu, tak si beru jeho baťoh a vrací se zpět. K chatě dorazíme docela vyřízení, Vláďa už měl o nás obavy, kde jsme tak dlouho. Dáváme si na chatě lehce pálivou, mastnou, ale docela dobrou Gulaschsuppe za 7€ a po krátké pauze opět spěcháme jištěnou cestou dolů na ledovec. Jde to o trochu hůře, jsme už unaveni a kolena bolí, a aby toho nebylo málo, tak nás náš starý známý horský vůdce-zrzek do třetice předbíhá se svou povedenou partičkou turistů. Nastupujeme na ledovec a celkem pohodlně a bez velkého zdržení dorazíme až k místu, kde ledovec přechází na definitivní skálu. V některých místech, kde má ledovec minimální sklon se dokonce musíme brodit po kotníky v tající vodě. Sundaváme mačky, připravujeme čelovky a dooblíkáme se, neboť se začíná ochlazovat. K chatě Stüdlhütte dorazíme okolo 20hod, už se dost setmělo a začíná pršet, občas nějaký blesk. Bezva. Nasazujeme rychlé tempo a v dešti spěcháme stezkou k chatě Lucknerhütte. V polovině cesty za sebou slyším funění, naštěstí to nebyl zatoulaný kozorožec, ale nějaký magor bez čelovky si dal sestup během a po chvíli nám zase mizí ve tmě před námi. Na chatu dorazíme s Majklem první, kde krátce čekáme na Vláďu s Petrem. Něco po 22hod jsme u auta a vzhledem k tomu, že stále vytrvale prší, nahážeme věci do kufru a plánujeme se přemístit někam, kde bychom se v suchu převlíkli a dali trochu dohromady. To se ukázalo jako ne úplně snadný úkol, nakonec jedeme až na dálnici směrem na Salzburg a zastavujeme u benzinky pod střechou u stojanu. Trochu se upravujeme, dojídáme jídlo a střídáme se v řízení přes celou noc. Přibližně okolo 7hod. jsme v Praze.