Grossvenediger 2016 (3 666 m)

Grossvenediger 2016 (3 666 m)

Dlouho dopředu uvažujeme o plánu pokořit Ortler (3905 m.n.m.) v pohoří Ortles (Itálie), nicméně po střízlivém zhodnocení naší kondice se nakonec rozhodujeme pro „důchodcovskou“ ledovcovou túru na Grossvenediger.

 

Pá 26.8.2016

Po velmi dramatické noci s havárií prasklé vodovodní hadičky v bytě jednoho z členů našeho tradičního týmu (a vytopení několika sousedů) odjíždíme z Prahy oproti plánu až o 3hod později, tedy okolo 9hod ranní. Míříme na Dolní Dvořiště (cca 12hod.) a po cestě se asi nejvíce zdržíme v dopravní zácpě v Českých Budějovicích. Tankujeme až na hranicích. Předpověď na víkend má být naprosto skvělá – azuro, ani mráček. Ve velmi plynulém provozu zastavujeme krátce na konci cesty ve vesnici Hinterbichl, a to přímo u taxíku „Venediger taxi“, kde Vláďa hned svoji němčinou domlouvá s řidičem odvoz. Náš plán je totiž prostý – vzhledem k tříhodinové ztrátě dojedeme taxíkem z parkoviště až k Johanishütte, odkud nás ještě čeká tříhodinová cesta k chatě Defreggerhaus, kde máme rezervované ubytování. Vláďa domluví, že nás taxík nabere na parkovišti ve Strödenu. Hned za vesnicí se tedy dáváme doprava a po pár minutách stoupání po asfaltce dorazíme na parkoviště (v cca 17hod). Platíme parkovné 9 € v automatu a po cca 15min už na nás mává řidič taxíku. Naše plánovaná siesta doplněná pořádným dlabancem před finálním zabalením batohů je v tu ránu pryč, a tak rychle balíme a naskakujeme do taxíku spolu s dalšími párem. Místo několikahodinového šlapání k chatě si tak významně zkracujeme čas a pošetříme síly. Je to trochu paďouřina, ale šlo o jedinou rozumnou variantu, pokud chceme ještě dnes v rozumném čase dojít na Defreggerhaus. Po 20min zastavujeme na malém parkovišti u chaty Johanishütte (2121 m.n.m.). Řidiči platíme za odvoz 48 éček (za čtyři lidi). U chaty se konečně máme čas vydatně navečeřet z domácích zásob. Okolo 18hod vyrážíme na cestu. Jde o klasické stoupání poměrně příjemnou stezkou (915), naštěstí se nejedná o šotolinu, takže jde o celkem příjemný výšlap. O něco horší je, že se musíme pravidelně střídat o několikakilové lano. To je ale klasika posledních let, na kterou jsme si ale doposud pořádně nezvykli. První část cesty nám otevírá krásný výhledy na údolí a zasněžený vrchol Grossvenedigeru. Jde o takový kýč, že neodoláme a pořizujeme spoustu fotek. Tak trochu doufáme, že stoupání zvládneme za méně než 3hod, ale naše přání není vyslyšeno. Poslední půlhodinu již musíme využít čelovky a okolo 21hod jsme konečně na chatě Defreggerhaus (2962 m.n.m.), tedy přesně za určený čas. Ta je již celkem plná, alespoň to tak vypadá podle obsazenosti stolů v jídelně. Jen jeden z nich je volný, tak jej hned zabíráme. Vláďa s Petrem domlouvají ubytování vč. jídla a já si opět uvědomuji, jak bych zde byl se svojí angličtinou ztracený – nikde na chatách evidentně nejeví zájem nám odpovídat anglicky, i když jsme všude narazili na mladou obsluhu. Dáváme pivko za 4 éčka, ubytování platíme každý za 23 € (bett – tedy žádný lagerhaus, ale slušné ubytování v pokoji pro čtyři se dvěma palandami). Objednáváme si nuddlesuppe mit würstl a k našemu zděšení nám přinášejí nudlovou polévku, ve které se topí pár obyčejných párků. Nakonec tuhle hodně netradiční polévku dojídáme (měli jsme prostě hlad) a po objednání snídaně na druhý den (malá snídaně za 6 EUR) jdeme do hajan. Palandy jsou poměrně vysoko a tak bez žebříku je poměrně dramatické se na ně dostat. Když si k tomu přidáte absenci zábrany a bolavé nohy, tak noc na palandě pro mě a Petra hned dostává poměrně jasné a dost bezesné kontury. A to nemluvím o tom, že minimálně jednou za noc si potřebujete odskočit. Holt už nejsme nejmladší...

 

So 27.8.2016

Vstáváme v 6hod a jdeme na snídani – za svých 6 € dostáváme dva krajíce chleba, dvě másla, džem a hrnek čaje. Velká bída. Po snídani ještě musíme absolvovat tuhý boj o kabinku WC. Tohle fakt nikdy nepochopím – v celém baráku byl jeden dámský záchod v patře a pak společný záchod pro všechny – ten se skládal ze dvou kabinek, tří pisoárů a několika umývadel. Takže si představte situaci, kdy čůráte do mušle a vedle vás si nějaká ženština čistí zuby… Vyrážíme téměř jako poslední z celé chaty v 7:15. Ještě předtím si nabíráme vodu v umývárce pod cedulí, že se nejedná o pitnou vodu. Do svého camelbeku hážu tablety magnézia a multivitamínu a vůbec tím nešetřím, přeci jen se jedná o vodu z ledovce…

Je naprosto parádně – teplo, azuro, takže to hned od rána jistí jen funkční triko. Stoupáme cestičkou nad chatu ke skalnatém výběžku pod vrcholem Mullwitzaderl, kde je ukotvena velká bedna a pomníček. Zde se nám otevírá další krásný výhled do okolí a na ledovec, kterým budeme stoupat k vrcholu. Zde je ideální zastávka pro nandání maček, ale již je zde plno lidí a tak klesáme až těsně k začátku ledovce, kde ve stoje trochu s problémy nasazujeme mačky, připravujeme hole a cepíny. Helmy máme na hlavě již od chaty. Někteří z nás mají problémy se špatně nasazenými mačkami (jako třeba já), takže po pár desítkách metrů po nástupu na ledovec musíme zastavit, abych si mohl mačky nasadit znovu a tentokrát o dost lépe. Zatím nás předbíhá další skupina. Jdeme poměrně pomalu a obezřetně, navázáni na lano v pořadí Majkl-Vláďa-já a Petr. Procházíme kolem několika úzkých trhlin, ale nejde o nic nebezpečného, přesto nechceme nic podcenit, i když je cesta krásně prošlapaná výpravami před námi. Závidíme hlavně té skupince těsně pod vrcholem. Slunce začíná pálit čím dál víc a my se v pauzách neustále mažeme krémem s vysokým faktorem. Docela dost často zastavujeme a vydýcháváme se. Vyšší nadmořská výška začíná být znát. V sedle Reinertörl mezi vrcholy Hohes Aderl a fotogenickým Rainerhornem pouštíme před sebe další skupinku, tentokrát partu břichatých Slováků. To nás trochu hecne, ale zase ne tolik – ukazuje se, že jsme skutečně nebyli zrovna v top formě. Tedy až kolem 11hod překonáváme úzký ledový hřebínek těsně pod vrcholem. Naštěstí je zde rozbředlý sníh, takže neklouže, nicméně po obou stranách hřebínku jsou prudké stometrové srázy. Dokonce vidíme i pár lidí jít na vrchol bez maček. Každopádně nechtěl bych to jít, kdy je to namrzlý… Na vrcholu „Velkého Benátčana“ je už spousta odpočívajících lidí, fotíme se u vrcholového kříže a nemůžeme se nabažit toho nádherného pohledu na vrcholy okolo. Jakoby je tam někdo namaloval... Stále je absolutně vymetené nebe. Marně vzpomínám, kdy jsme naposledy zažili takovéto počasí. Posledních 10 let určitě ne… Krátce obědváme, navazujeme se zase na lano a po přechodu úzkého hřebínku klesáme po stejné cestě dolů. Pod vrcholem se ještě rozmyslíme pokořit jeden z nižších vrcholů Hohes Aderl (3506 m), kam dorazíme okolo 12hod. Jde o skalnatý vrchol lehko dostupný. Nějakou dobu tam přemýšlíme, zda nalehko nevylezeme další třítisícový nedaleký vrchol Rainerhorn (3559 m), který nás fascinuje svou impozantností a kam by bylo odsud snadné vylézt. Bohužel nám dramaticky docházely zásoby vody a nechtěli jsme nechávat v sedle baťohy, tak to nakonec balíme a okolo 13hod míříme stejnou cestou zpět. Tentokrát to jde o mnoho snáze a rychleji, sníh je rozbředlejší, i trhliny se zdají být více vidět. Ve 14hod na konci ledovce sundáváme mačky a zpět k chatě Defreggerhaus dorazíme o půl hodiny později. Na verandě si dáváme točeného radlera, dojídáme zásoby dobrot a ve velkém stylu si užíváme opalovačku. Rozmýšlíme, zda si cestu dolů nezpestřit jinou variantou. Kluci zkoumají trasu z mapy pohledem na protější skaliska, ale vzhledem k tomu, že nemáme o jiné trase žádné informace, nakonec se celkem rozumně rozhodujeme klesat stejnou cestou. V 16hod vyrážíme a cestu dolů si až neskutečně užíváme, protože nikam pospíchat nemusíme – často zastavujeme, válíme se v trávě, fotíme, kecáme. Dole u chaty Johanishütte jsme opět o tři hodiny později. Před chatou se válí desítky zastřelených svišťů, což banda místních myslivců zapíjí na zahrádce. Až do teď jsem si myslel, že jde o chráněná zvířata, ale asi se ty chlupatý potvůrky trochu rozmnožily… Chata vypadá zevnitř moc hezky, čistě, nově, vše ve dřevě, dokonce i s velkou pecí. Přemýšlíme co si dát k jídlu – nakonec nás zaujme dobře vypadající guláš, který servírky roznášejí hostům. Vláďa s Petrem proto domlouvají o obsluhy, zda by se nenašly čtyři porce navíc. Dostáváme salát a luxusní zvěřinový guláš s polentou. Velká dobrota. Cena byla nakonec 13 €. Dáváme k tomu pár pivek a zjišťujeme u obsluhy, kde se ubytovat (měli jsme rezervované po telefonu). Samozřejmě opět německy. Za postel v pokoji platíme 22 €, pivko za 3 éčka. Místnost, kterou jsme měli přidělenou, měla osm míst na spaní, byla to vlastně jedna velká palanda – čtyři místa dole a čtyři nahoře (vždy po dvou a decentně oddělené dřevěnou přepážkou). Byli jsme upozorněni obsluhou, že musíme všichni na bidýlko – a opravdu postele dole byli již obsazené. Provádíme nezbytnou hygienu (sprchy nebyly, takže došlo k mytí nohou v umyvadle na WC) a hurá do hajan. V noci tam bylo neskutečný vedro a nepomohlo ani otevřené okno…

 

Ne 28.8.2016

Neděli už jsme pojali ve znamení velké pohody. Ze včerejška jsme si domluvili luxusní snídani – pro každého pořádnou porci pravého rakouského štrúdlu s pravou šlehačkou a kafe. Něco před 9hod pak vyrážíme na cestu dolů. V potoce u parkoviště pak provedeme kompletní hygienu, je stále nádherně, myjeme boty i mačky a balíme věci do baťohů. Zhruba v 10:30 vyrážíme domů. Cesta probíhá poměrně v klidu až na zácpu před Mnichovem, na kterou nás upozornila navigace. Takže Mnichov objíždíme okrskami zprava (Gotting, Rosenheim směrem na Landshut a Regensburg). Sice si dost zajedeme, ale pokud navigace nekecala, časově jsme si snad pomohli.  Další část cesty jsme zvládli již bez většího zdržení a postupně se rozvezli do svých domovů.

Cesta tam: cca 600 km

Michal Schauhuber