Itálie 2010 - ferrata Rino Pisseta a Rio Sallagoni

Itálie 2010 - ferrata Rino Pisseta a Rio Sallagoni

 

(ferrata Rino-Pisseta)

 

Našim původním cílem bylo nejprve zdolání Mt. Rosy, avšak po nepříznivé předpovědi počasí (celý týden tam sněžilo, nejezdila lanovka) jsme přehodnotili plány – vybrali jsme ferratu Alleghesi na Mt. Civettu (3.220 m) a nějaké ty ferraty u Lago di Garda, především však tu jedno z nejtěžších – Rino-Pisettu ohodnocenou stupněm D až E (extrém).

 

Středa 16.6.2010

Jak již u našich výprav bývá železným zvykem, vyrážíme okolo 22hod. od benzínky Agip na Strakonické. Po akademické čtvrthodince se setkáváme ve staré-dobré partě – Petr Slapnička, Vláďa Janouš, Michal Žák a já. Noční přesun proběhl bez problémů díky pohodlné navigaci TomToma.

 

Čtvrtek 17.6.2010

V noci dostáváme GPS souřadnice od druhé posádky auta, která vyrazila o několik hodin dříve. Okolo 6:30hod. přijíždíme na odlehlé místo u Canazei přímo k Lexusu Fogyho. Kluci jsou různě rozptýleni na karimatkách na betonu okolo auta a evidentně toho moc nenaspali. Domlouváme se s Kubou na plánu a parkingu před výstupem na Civettu, vyznačujeme bod na obou navigacích a vyrážíme rovnou na naše místo. Kluci ještě dospávají a dorazí později. Za Pesculem asi v polovině trasy směrem na Pecol odbočujeme dle pokynů navigace vpravo a asi v 7:30 dorazíme k chatě, kde několik místních maníků právě pouštělo krávy a kozy na pastvu (GPS souřadnice: 46°25'9.47"N 12°4'29.71"E). Vybalujeme snídani, balíme věci a mě už napodruhé přepadávají jisté střevní potíže, které úspěšně řeším ukryt v nedalekém lesíku. Pro jistotu to jistím dvojitou dávkou Endiaronu. Lexus doráží asi hodinu po nás a tak se zdravíme s Kubou Valčíkem, Fogym a Ondrou. Před 9hod. vyrážíme na cestu, kterou nám upřesňují týpci od krav. Je celkem příjemně a po cca 2,5 hod. docházíme k chatě Coldai Sonino (2.135m), kde se však příliš nezdržujeme a rovnou pokračujeme dále, protože máme už nějaké zpoždění. Přecházíme střídavě po stezce a sněhovými poli. Počasí nám nepřeje, zatahuje se a chvílemi se horší viditelnost. Řešíme také pár trochu problémových míst, kde musíme přeskakovat ze sněhových polí na skaliska. Také trochu bloudíme a hledáme cestu, ze které jsme několikrát sešli. Po cca 2 hodinách výstupu už nevíme kudy dál, přicházíme pod skálu, kam však nevedla žádná stezka a dle mapy se snažíme určit nástup na ferratu. Tu ale pravděpodobně přecházíme při porovnání s plánkem trasy. Začíná se více zatahovat, poprchávat a slyšíme blížící se bouřku. Jsme již asi blízko u ferraty, ale celkem rozumně se jednomyslně shodujeme na ústupu. Přeci jen kdyby nás zastihla bouřka někde tam na tom ferratovém hromosvodu, asi by to byl pěknej mazec. Tak se zase vracíme. Cesty je nyní mnohem horší se držet, začíná regulerně pršet, do toho drobné kroupy a nad námi neustále hřmí. Je větší mlha, takže několikrát scházíme z cesty a pak se znovu napojujeme. Trochu strašidelný. K ref. Coldai-Sonino již přicházíme za silného deště. Na chatě jsme sami (kromě obsluhující rodinky), velká místnost s výčepem je slabě vytopena, takže se různě střídáme u kamen a snažíme se alespoň trochu usušit ty nejpodstatnější věci. Dáváme si čaj, horkou čokoládu i pivo. Vytahujeme svačiny a se svolením obsluhy si užíváme luxusní hostiny ala „sněz co máš s sebou“. Po hodince odpočinku sestupujeme z chaty, prší již jen drobně a nakonec přestává úplně. V nížině evidentně příliš nepršelo, zato zpětný pohled na vrcholky dával tušit, že tam příjemně rozhodně nebude. U auta jsme po 17hod. a opět se rozhodujeme co dále. Nakonec se shodujeme na přejezd k našemu oblíbenému jezeru Lago di Garda do kempu Claudia v Malcesine. Trvá nám cca 3,5 hod. a hned u zápisu u Lucciana-kudrnáče u recepce potkáváme Miloše z X-centra, který nám pak později doporučuje Rino-Pissetu, kterou před několika dny asi jen tréninkově lezl. Rozbalujeme stany a přemisťujeme se do oblíbené skopčácké putyky SpeckStube. Tentokrát zkoušíme vepřová žebra a jsou vynikajicí. Samozřejmě nesmí k nim chybět tuplák píva. Debatujeme s ostatními o dalším dni a Kuba a spol. se těší na Rino-Pissetu. Trochu se jí obáváme, přeci jen máme ještě v živé paměti naše pachtění na ferratě Monte Albano před několika lety a Rino-Pisseta je údajně ještě o krapet těžší. Tak úplně nevíme co od ní očekávat, nicméně se nakonec rozhodujeme pro společnou výpravu do Arca.

 

Pátek 18.6.2010

Stáváme okolo 8hod. a cítíme mírnou únavu v nohou po včerejší procházce pod Civettou. Po důkladné snídani a očistě vyrážíme až okolo 10hod. do Arca. Cestu k parkovišti i k nástupu nám vysvětlil Miloš, a tak parking trefíme napoprvé. K nástupu na ferratu však vede naprosto vodsírková cesta lesíkem po šotolině a cesta není vůbec značená, jak je už u Italů tradičně zvykem. Po zkoušení nejrůznějších stezek se asi po 1,5hod. dostáváme konečně k nástupu na ferratu. Nástup se mi nezdá tak divoký jako u Mt. Albana, takže se s Petrem rozhodneme ji zkusit. Kuba, Fogy i Ondra jdou první, Kuba dokonce s sebou bere lano pro případ problémů. Oblékáme se do sedáku, vážeme si prsní úvazek, nasazujeme helmu a rukavice. Lezeme prvních pár metrů a čekáme na kluky, nicméně Vláďa s Majklem to po pár metrech nakonec vzdávají, takže pokračujeme v pěti. Ferrata je hodně vzdušná, zpočátku je tam pár nepříjemně uhlazených míst bez chytů, vč. krátkého traverzu po holé skále a následné kolmé cestě vzhůru, kde chybí opory pro nohy, takže se to musí tahat hodně rukama po fixním laně. Ve druhé polovině je však cesta o něco příjemnější, více skalních úchytů pro ruce vč. naprosto libové vzdušné pasáže u menšího převisu, která se dá celkem pohodlně zdolat díky příčným puklinám ve skále. Fakt paráda. Tentokrát si to s Petrem vychutnáváme daleko více v pohodě než tenkrát Monte Albano, který jsme lezli více unaveni a ještě k tomu po opici. Kluci-horolezci na nás vždy čekají u odpočívadel a asi po 2,15hod. se vydatně občerstvujeme u vrcholové sošky Madonny. Z ferraty máme solidní pocit a její obtížnost hodnotíme různě – mě se zdála o něco lehčí než Monte Albano, který má víc úseků s nepříjemně uhlazenou skálou, i když s více umělými chyty. Cesta dolů už je pohodová, i když poměrně dlouhá -kousek pod vrcholem můžeme doplnit zásoby vody u kohoutku v lesíku u rozcestí a cesta pak už vede jen po asfaltce do Sarche a zpět do Arca okolo jezera Lago di Cavedine. Zde potkáváme Vláďu s Majklem, kteří bohužel u sebe neměli klíčky od auta (nějak nás to nenapadlo jim je před ferratou předat) a tak si čas krátili nejrůznějšími blbostmi. A taky gelatem samozřejmě… Kluci mají absťák a tak navrhují zdolat ještě ferratu Rio Sallagoni, což sem si chtěl nechávat až na druhý den. Nakonec se ale podřizuju většině a tak se přemisťujeme do obce Drena na kopec ke stejnojmennému hradu, zatímco Kuba a spol. míří zpátky ke Gardě, kde chtějí lézt po skalách. Parkujeme na kopci u hradu a sestupujeme k potoku. Nástup na „ferrátku“ nehledáme dlouho, akorát ji jdeme od shora dolů. Naproti nám jde nějaká rodinka, která zdolává poslední úsek – natažená fixní lana pro přechod nad potokem, tak je necháme projít a sestupujeme dolů. Je to celkem příjemná, krátká, zajištěná cesta, která vede roklinkou nad potokem. Jsou tam dvě pasáže, kdy se přes tři fixní lana zdolává říčka a pak se jde podél skal takovou romantickou roklinkou po železných kramlích až dolů k nástupu ferraty z druhé strany. Hezká pasáž, zdoláme ji asi tak za půl hodiny. Je pravda, že menší lidé by zde mohli mít problémy, protože některé stupy jsou dále od sebe. Na konci ferrátky pak Majkl navrhuje, že dorazí pro auto k hradu, my ostatní pak čekáme u parkoviště u silnice a pozorujeme dění na místním hřišti – hrají s pálkami vypadajícími jako nějaká síta a velmi tvrdým míčkem velikosti tenisáku, který odpalují desítky metrů daleko. Má to podobná pravidla jako tenis s tím, že zde není síť, lajny jsou vyznačené v písku a hřiště je pochopitelně asi tak 5x větší. Asi 10 borců míček odehrává skoro bez dotyku na zem, tak můžeme obdivovat ty největší šlupky letící několik desítek metrů. Taky dáváme bedlivý pozor na trajektorii letu míčku, abychom s ním náhodou nedostali do kebule, to bychom asi těžko rozdejchávali….

Do kempu dorazíme okolo 21hod. a míříme do historického centra Malcesine na pizzu. Petr musí jet nadvakrát, aby nás všech 7 polochcíplých lidiček odvezl. Každých 10metrů je do ulice zapnutá televize s fotbalem, tak si vybíráme zastrčenou pizzu u mola bez TV. Velmi demokraticky se rozhodujeme, kdo bude řídit na cestu zpět (vyšlo to na Majkla, vytáhl si nejkratší párátko) a tak si labužíme nad pizzou, kafíčkem i vínečkem. Po půlnoci se opět na 2x vracíme do kempu, Majkl musí nechat Petrovo auto před kempem u popelnic, protože již byla zavřená brána.

 

Sobota 19.6.2010

Lezci se dopoledne rozhodli zdolat Monte Albano, naše posádka vyrazila prudkým stoupáním a divokými serpentinami až do obce Prada (935 m). Máme v plánu pokořit krátkou, ale prý vzrušující ferratu Taccole s dvěma komíny, stupeň obtížnosti C. Nasedáme na lanovku „dobytčáku“ nebo chte-li „babu-jagu“ (takové kovové klícky pro dva) a na přestupní stanici pak přesedáme na klasickou jednosedačku až na horní stanici lanovky Costabella (1815 m) a to vše za 14 € (zpáteční lístek). Užíváme si výhledů na jezero Garda a pastviny s kravkami pod námi. Od horní stanice lanovky míříme po široké upravené cestě a předbíháme davy důchodců, kteří si fotí kytičky u cesty. V jednom úseku nás zastavuje gestikulující bába, o něco později nám sepne, že tak šetřila čas pro svou kamarádku, která za travnatým převisem zrovna vykonávala potřebu…. Jak se blížíme výše, začíná se zatahovat a o chvíli později se spouští liják doprovázený i kroupy velikosti antiperlí. Na počasí letos nějak nemáme štěstí.  Pádíme tedy na chatu Telegrapho jak to jen jde, nástup na ferratu v tuhle chvíli neřešíme. Dorazíme totálně promočení, chata je poměrně slušně zaplněná turisty, dáváme si na zahřátí čaj, kafe s panákem a nakonec i červené víno. Když se déšť trochu uklidní, směřujeme zpět směrem k ferratě, asi po hodince odpočinku. Opět ale začíná lehce pršet, do toho Petrovi málem spadla helma až hluboko do údolí a na Vláďu zase přišla jistá potřeba… Kvůli vytrvalému dešti se nakonec rozhodujeme pro návrat k lanovce, lézt po ferratě v tomhle počasí by asi nebylo moc moudré. Začíná se více ochlazovat a k jednosedačce přicházíme na kost promočení a slušně promrzlí. Majkl si to asi užíval nejvíc, vzal si jen fleecovku bez kapuce. Lanovkou dolů to snad trvá 2x déle než nahoru a modlíme se, už abychom seděli v autě. Okolo 15hod. konečně přicházíme na parkoviště, hážeme mokrý věci do kufru a míříme zpět do kempu. Naštěstí však sjíždíme k jezeru jinou a hlavně o dost klidnější cestou…. Naši lezci již byli v kempu, vylezli na Albano a Kuba byl jediný, kdo byl vzhůru. Fogy s Ondrou chrupkali ve stanu. Původně jsme měli v plánu s nimi vyrazit na lezení, avšak počasí to vše zhatilo. Pomalu a neochotně balíme mokré stany. Nakonec se s Kubou loučíme (kluci zůstavají v kempu ještě 2 dny) a vyrážíme do Torbole na nákupy. Nakupujeme sýr parmaggiano, výborný speck a drobnosti pro děti a po nezbytném gelatu, které nám v té zimě moc nesedlo (Majkla z toho bolela mandlička J), vyrážíme směr CZ (zhruba v 18:30). Celou dobu až do Německa k Norimberku leje jako z konve, teprve pak definitivně přestává. Střídáme se v řízení a Vláďa přejíždí zastávku na Rozvadově a nedopřeje nám tak vytouženou pozdní večeři v Mekáči, kterou pak chudě nahrazujeme bagetou z nejbližší benzinky. Mezi 2:30 a 3:30hod. nás pak Petr všechny rozveze domů.

 

Michal Schauhuber

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!