Kolumbie 2009

Kolumbie 2009

  

DUBEN 2009

ČAS EXPEDICE : 31.03.2009 – 25.04.2009

 

ÚČASTNÍCI : LIBOR, LIŠÁK, PAVLA, COCHINA SUE (ČÁSTEČNĚ)

Můj milý deníčku, zase jsme jednou neměli co dělat, tak jsme roztočili glóbus a padlo to na Kolumbii. Určitě si říkáš, proč tak divná destinace, nikdo sem přece nejezdí. No, tak právě proto jsme tady. Bylo jasný, že to bude Jižní Amerika, ale o Kolumbii byl sveden tvrdý boj. Ono o samotnou existenci tohohle výletu byl sveden boj. Několikrát to vypadalo, že se nikam nejede, až nakonec jsme přece jen vyjeli. I osazenstvo výletu se v průběhu času dost měnilo. Nakonec to zůstalo na nás – mě, Šišce a Lišákovi. Nicméně my se s tím popereme.

Začalo to úplně normálně. V 16.45 31.03. jsme měli sraz na hl. n. v Praze, kam se s námi přišla rozloučit Kalamita, měla zrovna polední pauzu a přinesla nám lístky na vlak do Mnichova, naší první přestupní stanice. Původně měla jet Jana taky, ale hlavák je hlavák a měsíc dovolené je hodně. Všichni jsme se shodli na tom, že nám tu bude dost scházet, ale i tak jsme se rozhodli, že si to užijeme. Tak dost slz a jdeme na to. Nasedli jsme do vlaku směr Mnichov a jedeme. Sedíme v kupéčku s paní, která si naivně myslí, že vystupujeme v Plzni nebo co, protože tvrdí, že jede rozhodně dál než my. Když se tam pak o tom začneme bavit, asi je jí pěkně trapně :-) Cesta probíhá standardně, v Mnichově vylezáme krátce po 23.30. Chytáme S-Bahn na letiště Franze Josefa, kde chvíli zevlíme a bloudíme, až nakonec uleháme na sedačky a spíme. 

 

01.04.2009 středa

Po nepříliš prospané noci dáváme snídani na mnichovském letišti. Odtud letíme v 07.50 do Madridu. Vše probíhá hladce. Jen jsme trochu pozdě vstali, tak dostáváme sedadla až v poslední řadě letadla, kde je děsný vedro a tak let není z nejpříjemnějších. Navíc jsme nedostali nic k jídlu, což nejhůř nesla Pavla. Holt Iberia není Swiss Air :-) V Madridu opět všechno bez problémů, ve 12.20 jsme připraveni k odletu a vyrážíme směr Bogota, Kolumbie. Z letadla tentokrát není vydřený nikdo, spíš naopak. Mrzí nás, že nemáme každý svou obrazovku, ale máme polštářek, deku a sluchátka a dostali jsme 2 luxusní jídla. Shlédli jsme dojemný film Marley a já, který teda připadal dojemný asi jen mě. V 15.30 místního času (22.30 našeho) jsme na místě. Jen co vylezeme z letadla, už vidíme policajta, jak prohledává nějakému chudákovi kufr. Na ruce má nápis „ANTINARCOTICS“. Ještě před vstupní kontrolou jdeme na hajzl a zde nastává první zádrhel – Pavla nemá telefon. Když se prohledá a zjistí, že ho opravdu nemá, chceme jít zpět do letadla, což se nelíbí místní securiťačce a tak nás obrací zpět. A zde nastává další problém – nikdo neumí anglicky a nikdo z nás neumí španělsky. Po peripetiích na letišti docházíme k závěru, že telefon někdo šlohnul už v letadle – vítejte v Kolumbii. Takže trošku zpražení tímto zážitkem bereme tágo z letiště do Platypusu – našeho hostelu – za US$ 8. Na hledání autobusu nějak není nálada. Ubytováváme se v centru města a vyrážíme na obhlídku. Musím říct, že jak jsme přistávali, připadalo mi celý město jako slum a říkal jsem si, kam se to zase táhneme. Pak záležitost s telefonem, pak cesta taxikem děvkařskou čtvrtí, kde jsem se hodně modlil za zelenou vlnu na semaforech, to všechno úvodnímu dojmu nepřidalo. Ale nakonec jsme to rozdýchali.

 

02.04.2009 čtvrtek

Budíme se docela brzy, protože jsme šli docela brzo spát, asi kolem 21.00. Po snídani vyrážíme do města na prohlídku historického centra. Začínáme na náměstí Simona Bolívara, justiční palác, nějaký kostely, malebná čtvrť poblíž Bolívarova náměstí, to všechno počáteční náhled na město poněkud mění. Pak jdeme do muzea Fernanda Botera a na oběd, kde to vyhrál Lišák, já měl ultratuhý steak z koně a Pavla ultratuhý steak z hovězího. Dále se zde Pavle s Lišákem povedlo ztropit trapas s kafem :-) Odpoledne jsme se dlouho neúspěšně snažili najít spodní stanici lanovky na Cerro de Monserrat, ale nakonec se zadařilo. Zeshora byl úchvatný výhled na 10-ti milionovou Bogotu. Po sjezdu dolů jsme ještě chtěli navštívit Quintu de Bolívar, ale už zavírali. Muzeum zlata jsme taky nestihli, tak jsme se rozhodli tu zůstat ještě další den. Večer jsme šli hlavní třídou Carrera 7 k Torre del Colpatria, kam jsme ale nedošli a řekli si, že tam zajdem zítra, což, jak jsme následující den zjistili, nebyl dobrý nápad. Dali jsme cosi k večeři a šli spát. Dost znaveni kolem 19.00 hodin.

 

03.04.2009 pátek

Vstáváme asi ve 04.00, páč už nemůžeme spát. Nějak ten posun pořád nemůžeme dohnat. Nevadí, válíme se asi do osmi, pak vyrážíme na ambasádu. Ta je v severní části města, kde je to zas úplně jiný, jiný stavby, jiný lidi, obecně zde platí čím severněji, tím luxusnější to tam je. V budově ambasády jsme za exoty – ještě stále neumíme španělsky a jsme poněkud nevhodně oblečeni. Necháváme zde kopie všeho možného a vyrážíme busem zpět do města. Vylezáme u toho vysokýho baráku, kam jsme včera mohli, tak tam nás dneska nepustili. Alespoň jsme teda navštívili Quintu de Bolívar, dali luxusní oběd u hostelu a prohlídli si muzeum zlata. Večer jsme měli v plánu navštívit část města Zona Rosa na severu. Ale nepovedlo se, usnuli jsme.

 

04.04.2009 sobota

Dnešní den je ve znamení odjezdu. Konečně jsme se odhodlali opustit Bogotu a náš Platypus hostel. Balíme a vyrážíme dle rady Lonely Planeta na Carreru 10, nejšpinavější ulici, kde chytáme collectivo na Terminal, místní největší autobusák. Jedeme tam skoro hodinu, i když to není ani na půlce cesty na letiště, odkud jsme jeli půl hodiny taxikem. Při vlezu dovnitř terminálu jsem se trochu zastyděl za náš Florenc, protože tohle vypadalo fakt jak na letišti, parádně organizovaný. Odchytává nás týpek hned u první přepážky, nějak z principu mu nevěříme a ptáme se policajta o pár metrů dál, který nás vrací k týpkovi zpět, kupujeme lístky do Tunjy za 17000 COP/os a vyrážíme. Dojezd někdy v 15.00 na místní autobusák. Hledáme ubytko, po tom, co se nám týpek za 50000 COP/noc/všichni zdá drahý, bereme za 60000 COP/noc/všichni. Ale bylo to tam fakt pěkný :-) Večer prolezáme město a dáváme pizzu, která je opět, jako většina věcí tady, opatřena koňským salámem. Pavla to vychytala, pizzu si nedala, takže toho nemusela tolik vracet. Stejně nám jí zabalil domů, takže jsme se jí nezbavili. Znavení uleháme kolem 20.00, už to není v 18.00, hurááá :-)

 

05.04.2009 neděle

Dneska je mi snad úplně nejhůř, co tu zatím jsme. Pořád se nemůžu zbavit kašle a teploty, mám podezření na výškovou nemoc, ale nejspíš jsem nastydl na mnichovském letišti. Takže dnešní den vynechávám, nicméně Lišák s Pavlou jedou na luxusní výlet do Villa de Leyva :

(jelikož jsem se výletu nezúčastnil, nemohl jsem z něj pořídit žádné zápisky, ovšem Pavla se toho ujala, omluvte prosím odlišnou kvalitu záznamu:-), pozn. aut.)

Ano, ano, Villa de Leyva je nedaleké městečko (cca 40 min. jízdy mikrobusem) a velkou historií, obrovským náměstím ve tvaru čtverce a spoustou udržovaných domků, obchůdků, kostelů apod. Takový méně turistický Český Krumlov. Poté, co jsme přežili jízdu serpentinami, nakoupili troje náušnice, poobědvali to, čemu jsme opět nerozuměli ( = yucca) jsme se vydali na cestu k EL FOSILOVI. A jak jinak než pěšky :-) Nějakých 5km nás, zkušené turisty, přeci nemůže rozhodit. No, už na hranici městečka jsme si připomněli varování Lonelyho – hlavně nikam nechoďte sami, na vlastní pěst. V kapsách nám cinkali drobáky – takže ideální cíl – naivní zazobaný turista. Nakonec jsme překonali prvotní obavy a dorazili v pořádku na Fosila. Troška zklamání – žádná džungle, prostě chajda a v ní pár zkamenělin. Lišák se pěkně přismahnul, já se cestou zpátky málem pozvracela (tradiční kolumbijskou jízdou), ale jinak výlet velmi luxusní!! :-)

(změna na původního vypravěče, pozn. aut.)

A už jsme zase všichni spolu. Vracejí se kolem 18.00 na náš krásný krásný (zas tak krásný nebyl, jen jsem se trochu zapomněl :-)) viktoriánský hostel San Carlos, Lišák je připečenej jako Carne Asado na celý hlavě, Pavla má smahnutej dekolt :-) Na Lišáka teda leze jakýsi úžeh, mě už je celkem líp, tak vyrážíme s Pavlou ulovit nějakou večeři. Daří se v supermarketu El Ley. Když se vracíme, Lišák už je tuhej a děsně ochotnej vstát, když zaklepeme na dveře a vzbudíme ho s tím, že nemáme klíče a zamkli jsme, aby ho nikdo neukradl. Uleháme, večeříme a usínáme, přesně v tomhle pořadí.

 

06.04.2009 pondělí

Dneska už je mi znatelně lépe. Zato Lišák asi převzal štafetu. Stěžuje si na bolest celýho těla a je rudý jak rak po celý hlavě. Každopádně po snídani, kdy už nebyla maracuja jako včera – nový originální zážitek – jdeme nedaleko na El Terminal osondovat, jak nám jezdí busy do Güicánu, nástupního města NP El Cocuy, úžasných přírodních scenérií. Bohužel zjišťujeme, že nějaký bus jede až v 09.30 p.m., což není potěšující vzhledem k tomu, že je to dost mimo hlavní tah a přece jenom, jsme v Kolumbii, kde se to úplně nedoporučuje :-) Takže změna plánu, ta nám naštěstí nedělá problémy. Jdeme pro věci, trochu nás zdrží neodbytná pokojská, která musí ustlat PRÁVĚ TEĎ. Balíme a zpět na El Terminal. Jedeme do San Gilu. Cesta má podle průvodce trvat asi 2,5 hodiny, nakonec se vyšplhá skoro na 5 hodin a to se s námi autobusák úplně nemaže. Kolem 16.00 hodiny dorážíme na místo. Je to tu ve výšce cca 1100 m n.m., což je oproti Tunje (2820 m n.m.) znatelný rozdíl, takže tu začíná být pěkný vedro. Zaplaťbůh, už to chtělo. Hledáme hostel Casa Real, kde se dle rady Lonely Planeta ubytováváme a jdeme na obhlídku města. Tohle město je mekka adrenalinových sportů v Kolumbii, tak jsme chtěli zjistit, jak moc adrenalinové jsou. Vlezli jsme tedy do agentury, kde má být podle průvodce anglicky mluvící personál, aby jsme se seznámili se situací. S tou angličtinou to nebylo tak horký, takže jsme usoudili, že instruktáž slezání po laně ve vodopádu ve španělštině by nemusela dopadnout zrovna nejlíp, na rafting nejsme vybavený, do jeskyní se Pavle nechce a jízdu na koni nepovažujeme za adrenalinový sport. Tím byl pro nás adrenalin nejadrenalinovějšího města v Kolumbii vyřešen :-) Večer posedáváme na náměstí, který má atmosféru přímořského střediska. Zíráme na místní typy a zjišťujeme spoustu zajímavých věcí. Třeba je tu hrozně moc lidí (převážně děvčat) těhotných v hrozně nezralém věku – většině hádáme kolem 18 let. Potkáváme zde prvního Čecha. On ná bezpečně poznal, nejdříve nevíme podle čeho, ale moje triko s nápisem „Slovensko - Vysoké Tatry“ nám tuto záhadu náležitě objasnilo. Co jsme se dostatečně vyzírali, Pavla kupuje osmdesáté osmé náušnice a padáme na hostel. Je 21.30, hurá, jet-lag je definitivně překonán.

 

07.04.2009 úterý

Všem je nám relativně dobře. Jdeme na snídani ve formě jakýchsi ztracených vajec, bylo to docela fajn, nasytilo nás to na dostatečně dlouho. Dnes je v plánu výlet k vodopádům Juan Curi a prohlídka místního parku El Galineral. Vodopády luxus největší. U vchodu si sice úplně nerozumíme se slečnou ohledně poplatku, protože pořád neumíme španělsky. Pak vyrážíme. Náš první přírodní zážitek. Hurááá. Místo je to vážně „k pohledání“ :-) Po návratu do města obědváme „Plato del Día“ ve velmi sympatické restauraci a následuje prohlídka parku. Pavla s Lišákem neodolali a vynechali k obědu maso. Já měl kuřátko. Večer jseme pěšky na autobusák zjistit, jak to zítra jede do Bucaramangy, případně do Santa Marty. Nic moc. Návrat opět pěšky. Chvíli zas sedíme na náměstí, zíráme. Následuje luxusní kavárna, kostel, kde jsme rekordních asi 45 minut, zmrzka, už by nám pomalu mohlo být blbě, zase sedíme a zíráme. V kostele Pavla rozkrývá vztahy místních obyvatel. Večer dáváme ještě jakési jídlo v místním fastfoodu a jde se spát. Dnes asi v 21.00. Taky docela dobrý. Možná stojí za zmínku, že jsme potkávali a už i poznávali různé místní postavičky všude. Třeba pána s kytarou, afektovanou holku s dítětem a tak.

 

08.04.2009 středa

Dnešní den bude zlehka cestovatelský. Víme o tom, ale jak moc, to ještě netušíme. Po tom, co jsme se rozhodli ignorovat nabídku místních „deportes extremos“ vyrážíme, jak říká Pavla, do vsi kousek za San Gilem. Jede nám tam luxusní busík ze dvorka uprostřed města, jak říkala jedna paní, La Terminalita. Dvorek už jsme párkrát potkali, takže se při jeho hledání výrazně nemýlíme. V 9:30 slavnostně odrážíme do koloniálního městečka Barichara asi 20 km od San Gilu. U mě dobrý. Nejzvláštnější bylo, že v ulicích nebyl žádný asfalt, nýbrž pískovcové kvádry. Všude. A opět brutální sklony. Klasika kostel, krásný náměstí, umělecké muzeum a super oběd. Poté jsme se vrátili zpět a vyzvedli si věci v našem hostýlku Casa Real. Rozloučili jsme se se San Gilem a razili směr Bucaramanga. Jízda byla maximálně pohodlná, řidič nás měl docela rád :-) V 18.00 vylezáme na El Terminalu v B/manze s tím, že zjistíme zítřejší bus do Santa Marty, ubytujeme se a vklidu si prohlídneme střed města. Paní na přepážce nás ale zlehka vyvedla z omylu a snažila se nás přesvědčit, že zítra nejede vůbec nic, a určitě ne během dne. A povedlo se jí to. Pod nátlakem kupujeme lístky ještě na dneska ale na 10.00 p.m., i když jsme si řekli, že tu v noci jezdit nebudeme. Nechtěli jsme riskovat, že tu vykysneme další dny a pak stejně pojedeme v noci. Chvíli zevlíme na nádraží a poposedáváme z jedné restaurace, kde nic nechceme, do druhé, kde Pavla prostě už neudrží mango a to letivší na Lišáka shazuje poloplný kelímek s kafem a znečišťuje půlku nádražky. Kvapně jíme mango a opouštíme i toto zařízení. Jdeme zkusit, jestli bysme se nemohli vsocknout do VIP salónku Copetranu, od kterýho máme lístky, a překvapivě je nám vyhověno. Píšeme nějaký maily domů a vše možné, Pavla teda navíckrát, páč neuznává systém odpočítávání času na použití internetu :-) V 21.45 jdeme na nástupiště a začíná zmatené hledání busu do Santa Marty. Na lístku není napsané číslo a tak tápeme a bloudíme. Najdeme 2 busy, který tam jedou, ale to nejsou oni. Ale prý na toto místo přijedou. Ve 22.10 už nevíme kudy kam a tak se ptáme rukama nohama a v neposlední řadě naší lámanou španělštinou na jakej autobus máme lístek a kam si máme stoupnout. Paní ví číslo busu, ale najít už ho musíme sami, což nám nečiní větší problém a už se tam sáčkujeme. Ve 22.45, po tom, co nějakou holku z našeho busu vyhodili a někoho dalšího si tam nasadili, konečně vyrážíme. Ze začátku dobrý, pak začíná být ukrutná zima. Autobus děsně chladí. Vůbec nemůžu spát. Pavla je zabalená do všeho možnýho i nemožnýho a není na tom o moc líp. Jen Lišák je v bikinách a spí celou noc :-) Kolem 7.30 ráno dorážíme na místo. Ukrutná noc.

 

09.04.2009 čtvrtek

Po tom, co se zlehka vzpamatujeme, nandaváme batohy a chytáme první collectivo do města. Jede snad tou nejdelší cestou, co to jde, ale nikomu to nevadí, protože město je ráno prázdné a slunné a tak se kocháme. Necháváme se vyložit přesně, kde je třeba a z výběru 2 hostelů doporučených Lonely Planetem vybíráme ten první, což se později projeví jako osudová chyba. V klidu se ubytováváme, snídáme kontinentální snídani a jdeme na obhlídku města. Dnešním úkolem je sehnání výletu do Ztraceného města ( Lost City, Ciudad Perdida) za co nejvýhodnějších podmínek. Po několika nevybíravých manévrech se daří. Kupujeme to od našeho borce v hostelu za 450000COP na hlavu/6dní. Pak vyrážíme do víru ospalého městečka na lov repelentu, kšiltovek, kterou Lišák vůbec neměl a já jí nechal v autobuse sem a na luxusní oběd. V tý restauraci kromě nás není ani noha, ale je to parádní. Pustili kvůli nám hudbu a vodopád a pravděpodobně by zasadili i ananas, kdyby tam už nebyl. A to jídlo byla delikatesa, mňam :-) Poté, co zkoušíme „Alcool tipico colombiano“, se rozevlátě vracíme na hostel, připravujeme se na pláž. Poprvé u Karibiku. Pavla podruhé, ta holka byla vždycky zkušenější :-))) Vybíráme si nejlepší plac na šmírování okolí a už jsme v moři. Karibik. Dost si to odpoledne užíváme. Večer ještě checkujeme indiánskou kapelu na promenádě, ale Lišákovi cosi žere hlavu a tak mu není moc dobře (prostě ho bolí hlava) a tak padáme na pokoj. Večer jen přebíháme přes ulici na jídlo do hospody, kde se to jen hemží evropskými zevláky. Jídlo fakt paráda. Zase docela prší a zvedá se vítr. Jinak přes den bylo typické riviérové počasí. Nádherný den.

 

10.04.2009 pátek

O to horší to bylo ráno. V noci byla docela bouřka a vzbudila nás rána. Spal jsem v pokoji s Pavlou, Lišák byl o patro níž. Je nám divný, že ještě nezazvonil mobil, nemohl, páč tam nebyl, stejně jako hodinky, pas, peněženka a náš místní malý batůžek. Prostě nám v noci vykradli pokoj, i když byl zamčený. Neuvěřitelné, ta země mě nepřestává překvapovat. A jak neumíme španělsky, ani jsme za to nemohli nikomu vynadat, což se mi v tu chvíli neuvěřitelně chtělo. Jaksi jsme to oznámili majiteli, který se to snažil svést na otevřený okno, ale všichni jsme věděli, že tam někdo vlezl dveřmi a pravděpodobně měl klíč. Takže další silný a ne úplně příjemný zážitek z Kolumbie. Takže jsme to byli sepsat na policii, což byla další směšnost, prostě jen na kus papíru napsali, co mi vzali a hotovo., žádný záznam o tom u nich nezůstal, fraška. Dneska jedem na ten výlet do Lost City, takže až se z toho trošku otřepeme, vyrážíme. Chvíli jedeme barevným otevřeným autobusem, asi tak 2 hodiny, možná 3. Autobus je otevřený víc, než je možná vhodný a tak čekám nějaký záněty spojivek nebo středního ucha, ale nic se nekoná. Po nezbytných kontrolách příslušníků armády vyrážíme naším veselým busem do areálu parku. Náš ř__________idič je taky veselý, páč celou cestu chlastá pivo. Asi aby se nebál, protože cesta je vážně přísná. Ještěže je relativně sucho, jinak jsme teď leželi mezi banánovníkama se všemi veselými záležitostmi, co nás doprovázeli. Trošku jsme teď odřízlí od časových údajů, páč Pavla s Lišákem hodinky nemají, mě je ukradli, Pavle i mě čórli telefon, takže jediný spojení s časem je Lišákův telefon, který se bojí, že je na řadě :-) Takže se teď řídíme podle slunce. Kolem poledne jsme se dokodrcali k nějaký kůče, kde nám připravili docela chutný sendviče a kde poprvé ochutnáváme Pavlino oblíbené pití, Gaseosu Rosadu, něco mezi tutti frutti, žužu a nějakým dalším hnusem. Jíme a pijeme do sytosti a vydáváme se na cestu.

Žerou nás všichni komáři v okolí a různá jiná havěť nezůstává pozadu. Je docela vedro, potíme se jako psi. A to mi připomíná Psa – El Perro, vůdce naší skupiny Mauricio, který dostal přezdívku Pes. A to je pravý čas Deníčku, abych tě seznámil se zbytkem naší skupiny. Bylo nám řečeno, že v pátek moc lidí nevyráží, ale že není problém to udělat jen pro nás 3. Nakonec jsme se dozvěděli, že s náma jede jakási slečna Hellerová ze Švýcarska a seňor Kolumbijec z Kolumbie. Ovšem dál jeli další 3 lidi – Dennis z Dánska, Nancy a Richard z Anglie, všechno samotáři. Protože samozřejmě komentujeme veškeré dění v češtině, aby věděli, že se bavíme o nich, vymysleli jsme jim přezdívky. Zde je převodní tabulka :

Mauricio průvodce = Pes

Nancy = Kačena

Dennis = Seveřan

Richard = Vtipálek

Edwin Kolumbijec = Kája

Sl. Hellerová = Děvčátko z hor

Pak se tu vyskytly další typy lidí, třeba Knírač, Hermelín, Rovnátko, další by mohl být Trapák, páč vypráví vtipy, kterým se směje jen on sám, ale to už je nad rámec a zase Tě Deníčku nechci zatěžovat zbytečnostma. Ale měl bys vědět o Slonici, tou je fascinována Pavla. Ta holka totiž 3x míň jí než Pavla a je docela tlustší. Tak Pavla stále nahlas uvažuje nad tím, jaktože je tak tlustá, když vůbec nejí a jestli ona nebude 3x tlustší než Slonice, když jí víc a tak :-) Nicméně tenhle den jsme došli asi v 18.00 (začlo se stmívat) na místo spaní, jen naše skupinka 8ks a Pes a ostatní, kteří se k nám cestou přidávali, spali jinde. Potkali jsme přinejmenším 2 další skupiny, cestou nás doprovázeli vojáci, no prostš nářez. Večeři nám tam přitáhli na mulách a parádně uvařili. Výtečný. Poprvé spíme v hamace, Lišák už po x-té, zdá se, že jsem tu nejméně zkušený, ale dělám na tom :-) Má na sobě i moskytiéru, což útoky přeotravného bodavého hmyzu snižuje na minimum.

 

11.04.2009 sobota

Probuzení do krásného vlhkého rána. Nic, co neuschlo včera, ani v noci nezlepšilo svůj stav. Ba možná naopak. Pakujeme, snídáme a vydáváme se na cestu asi kolem 11.00, tipuju. Cesta probíhá standardně, máme suverénně největší batohy ze všech a Pes nabízí Pavle, že jí vezme batoh, Pavla protestuje. Druhý guide další skupiny, do které patří i Slonice, která má ultramalý batoh, jí ho nese, protože ona ho do těch kopců nevynese. Naprosto jiná liga než my, i když pořád sedíme za kompem. Na místo, kde spíme, dorážíme okolo 14.00 až 15.00 odpoledne. Protože pořád neumíme moc španělsky, moc nevíme, co se děje a že jsme dorazili do místa spaní. Myslíme, že vdechnem oběd, jen co s ním přiběhnou muly a místní indiáni nám ho uvaří. Je tu poblíž řeka, takže se jdeme smočit, zaskákat z nějaký skály a pokecat o životě :-) Když se vracíme, oběd ještě není hotový, ale kdo si počká, ten se dočká, a taky že jo. Je jejich místní polévka s hovězí kostí a Pavlina oblíbená růžovka. Když dlouho po obědě nikam nejdeme, je nám to divný a tak se jdeme zeptat Káji, jak to teda je. Je udiven a DZH možná ještě víc, jaktože jsme to nevěděli. Ta španělština. Zbytek odpoledne se jen tak válíme v hamakách, už to umíme, pak je opět luxusní večeře, mezitím vším si z nás stále luxusně ukusují komáři, pak si ještě chvíli povídáme, občas na účet ostatních, občas na náš vlastní a jde se spát. Docela si vystačíme a žádný osamělý cestovatele na zahánění nudy nepotřebujeme :-)

 

12.04.2009 neděle

Dnešní noc byla pěkně hnusná, nejdřív jsme nemohli vůbec usnout, protože jsme zaspali a vychytali místa těsně u pařícího stolu. Nevadí, pařba brzy utichá a my usínáme, teda Pavla. Já s Lišákem jsme usnuli už dřív :-) Ovšem uprostřed noci jsme se vzbudil a asi půl hodiny koukal do stropu. Nic moc. Každopádně ráno máme vstávat v 06.00, což se nakonec i daří, akorát se rozednívá. Ovšem vyrážíme asi až okolo osmé hodiny, což se později nejdříve zdá osudné. Každopádně po snídaní jdeme.

Krajina je nádherná, nikdy dřív jsme, myslím, že ani jeden z nás, neviděli něco tak krásného. Je to jak v obřím obýváku a my jsme malincí. Obrovské pokojové rostliny tu parazitují na různých jiných stromech, džungle je neprostupná, ale přitom tak krásná a plná. Je tu hrozně moc věcí, odevšad se ozývají různé zvuky místních zvířat a hmyzu. Je nádherné počasí. Všude tečou krásné bystřiny průzračné vody a téměř po celou cestu vidíme divoké banánovníky. Banánový ráj. Škoda, že se mu nedokážu naplno obdivovat :-) Zastavujeme u říčky, okolí je opět úžasné, žádné známky lidské přítomnosti kromě pěšinky v lese. Koupeme se v nádherném prostředí nedotčeného toku. Pavle se teda moc nechce, ale nakonec tam skoro vleze. Je to dooost osvěžující po únavném pochodu, kdy jsme všichni zpocení úplně všude :-) Jak to smaží a my se svlékli, trošku jsme se připekli. Po zdravém obědě (jablko, jakási místní energetická buchta a sušenka) razíme dál. Nastává poměrně komplikovaná část mnohonásobných přechodů říčky a je nám doporučeno vzít si sandále, abysme nezdržovali neustálým obouváním a zouváním. Šiška s Lišákem jsou vysmátý, páč oba dva mají sandále, ale u mě nic. Zkouším pantofle, aby se Pes nažral a já zůstal celý. Moc to nejde. Kašlu na Psa a beru normální boty s tím, že se budu obouvat při každém přechodu, což se Psovi moc nelíbí a stále upozorňuje, že takhle nebudu moc rychlý, ale kašlu na něj, neboť Slonice je stejně ještě kilometr za náma, ale tenhle trumf bych na něj vytáhl jen když by mě zahnal do kouta. Konečně se z řeky otvírá pohled na nekonečný počet schodů prudce do kopce. Je jich 1875 a na jejich vrcholu je náš cíl, Ztracené město. Po několika přestávkách se nám naskýtá neuvěřitelný pohled na kaskádovité kruhové základy bývalých obydlí posledních indiánů v jejich poslední baště před totálním vyhubením. V pozadí je vodopád, ze všech stran neskutečné výhledy, fakt indiánům chválím jejich volbu postavit to právě tady. Vlastně uprostřed ničeho a přesto na tak překrásném místě. Po vyfocení a dokochání jdeme do naší haciendy nad Ztraceným městem. Bohužel přicházíme pozdě, páč už to obsadila jiná skupina, tak se po jídle stěhujeme do takový nic moc kůči, kam se ještě úplně nevejdeme. Ale se slovy „tranquillo amigos“ od Velkého Psa, se odebíráme do sprchy a oni to nějak pořeší. Nakonec po sprše se nás Malý Pes snaží opatrně nasměrovat do stanu, s čímž k jeho překvapení nadšeně souhlasíme. Teď doufáme, že bude večeře a krátíme si večer s Kájou aDZH u chaty přímo ve Ztraceném městě. 

13.04.2009 pondělí

Probuzení v našem stanu „de la Carpa“ naprosto luxusní. Pes si myslel, že se budeme bránit, ale my to vydejchali jedna báseň. Ještě večer jsme se mentálně unavili hrou na „zvíře od písmene“. Stan nebyl žádný zázrak, vyšeptané tropiko a černý igelit přes něj, takže všech 382 kapek, který v noci spadly, jsme měli ve stanu. Každopádně ráno bylo boží. Slunce stotisíc, plán byl následující. Lehký kafe, v mém případě čokoška, prohlídka města, pak snídaně a odchod. Prohlídka se mimořádně vyvedla, neboť Kája všechno bravurně překládal do angličtiny. Čili jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací o historii a osudu Ztraceného města. Nejdřív než jsme vůbec dorazili, jsme si mysleli, že jsou to jen 2 travnaté ovály, které jsou všude vyfocené, ale město překvapilo svou rozsáhlostí. Snídaně u mě tentokrát nic moc, Pavla si pochvalovala změnu a Lišák sní všechno :-) Je sice nějakých 09.00 ráno, ale pálí to jako blázen. Nicméně už jsme víc připraveni a taky víc spáleni než včera u řeky. Rozhodli jsme se, nebo ani ne tak my, jako naši Psi na popud neznámo koho, že zpáteční cestu dáme ve 2 dnech, což bylo klidně možný, ale byl to zlehka zápřah. Zvlášť pro typy lidí, jako byla Slonice. Takže jsme seběhli 1875 schodů, přes řeku byl klídek, protože naše česká skupinka byla mezi prvními a tak nemusela odolávat nátlaku Malého Psa ohledně mých bot. Když jsme dorazili k místu, kde jsme se na cestě tam pořádně vyráchali, vyrazila Kačena dřív než všichni ostatní, sama, a od té doby ji nikdo neviděl. My si svižně vykračovali vycházkovým krokem, až jsme dech nemohli popadnout a když jsme dorazili do místa noclehu 2.noci, Kačena stále nikde. K večeru, když už všichni byli na místě a po jídle, Rychlonožka se vydal Kačenu hledat. A byl úspěšný. Každopádně přesun do místa mámy Malého Psa se ten večer nezdařil. Nevadí, usínáme, pak je večeře, pak oblíbená hra „zvíře na písmeno“ a pak zase usínáme v hamakách, ze kterých Pavlu bolí záda, že jí Saridon jak popcorn, já z ní zase málem vypadl, protože byla nakřivo jak pes, Lišák spal rovně celou noc, a prášky na bolest taky nebere :-) 

14.04.2009 úterý

Probuzení v zakřivených hamakách, standardní ráno, všechno opuchlý a nateklý a svědí jako pes, ale zvykáme si. Opět máme repelent, který rozpouští potisk obalu, takže se nebojíme, že nezabije i komáry, kterých je zrovna v tomhle místě extrémně mnoho a koušou jak sviň. Balíme a vyrážíme na finální fázi našeho pochodu zpět. V kopci jsme opět zpocení a zaprášení a v kombinaci s repelentem a opalovacím krémem se Pavle dělá vyrážka. Lišák bez vyrážky, já taky. Ženeme se svinským krokem do místa 1. noclehu 2. skupiny, odkud vyrážíme na prohlídku farmy na výrobu kokainu. Pod pojmem farma jsem si asi nepředstavoval 4 kůly s plachtou a hromádkou chemikálií uprostřed, ale instruktáž o tom, jak se to vyrábí vše vynahradila. Ochutnávka finálního produktu nám nezůstala odepřena. Popravdě žádný zázrak. Pak nasazujeme tempo a s Arielem ( Rychlonožka) vyrážíme zpět na místo úplného počátku. Doháníme Slonici, i když měla hodinu náskok a v místě prvního obědu máme i oběd poslední, o poznání lepší než ten první. Nastává nostalgická nálada, která se teda nás tří úplně netýká, páč jsme ke skupině osamělých cestovatelů zvlášť nepřilnuli, máme radši jeden druhého :-) Cesta nazpět do Santa Marty probíhá jeepama, který už jsou kompaktnější než barevný busík, zajišťující cestu tam, chybí jim jen postranní okénka. Chlápek u brány parku, voják, má na sobě rakety do minometu, což nás mírně překvapí, ale zvykáme si. V Santa Martě si hned zajišťujeme ubytko v dormu, který si absolutně v ničem nezadá s venkovským chlévem, snad jen s tím rozdílem, že jsou tu postele. Konečně ze sebe děláme lidi a vyrážíme do města na večeři, muy bueno :-) Je 22.00 14.04. a 30°C, větrák běží, že vypadá, že se brzo utrhne, ale stejně je tu vedro jak v morně.

 

15.04.2009 středa

Můj milý Deníčku, buď to flákám nebo nevím, každopádně se mi zdá, že jsi nějaký pohublý. Zážitků je kvanta, všema tě plním a ty jsi jak průtokáč. Tak třeba dneska. Při probuzení bylo zase vedro jak v morně, spíš možná jak v chlívě, když se kouknu na naší ubikaci. Všechno opět svědí a pálí, mám podezření na blechu ve svém oblečení, ale to by ji musela mít i Pavla a to se mi nechce věřit :-) Ale klíšťata se odněkud docela rojí. Za dnešek jsem nasbíral rekordní počet 3 ks, na odstranění jednoho z nich bylo potřeba Lišákovy asistence. Tak vidíš jakýma krávovinama Tě krmím a ty ne a ne ztloustnout. Ráno dáváme zdravou snídani v hostelu a řešíme organizační věci. Opět potkáváme Káju s DZH, kteří z našeho hostelu jedou na výlet do Tayrony barevným busíkem v 10.30. Říkáme si, že je to nejzazší hodina a vyrážíme do města. Už zase kupujeme batůžek, nabíječku na baterky do Lišákova foťáku, aby byl zas použitelný (ten foťák) a dárky. Pavla sehnala masku – HURÁÁÁ – a spoustu dalších „dárků“ :-) Mylně se domníváme, že je 09.45 a jdeme vklídku do hostelu na bus. V hostelu je ale úplně jiný čas, a sice 11.00 a bus už je samozřejmě v čudu. Paní z hostelu řeší problém za nás a objednává tágo v ceně 12000 COP/os, což si myslíme, že je drahý, ale ono naopak. Za vstup do parku dáváme dalších 31000COP/os, kvůli tomu, že jsme cizinci, jinak je to za 12000COP. Takže prostě tlačíme prachy, až se z nás kouří. Taxikář nás dovezl až kam se dalo. Vyrážíme sami pěšky tropickým lesem, velká paráda, jsme z toho všichni uneseni (obrazně) až konečně docházíme na pobřeží k PRAVÉMU KARIBIKU. Je to skvostný pohled a přitom ne kýčovitý. Usedáme v první krčmě na pobřeží, aby jsme se rozpáleni úžasem zchladili kolumbijskou cervezou ( Pavla tedy aguou con gas – asi jiný level rozpálení) a pojedli chutný oběd, který ovšem nebyl ani zadarmo ani hned. Pokračujeme dál po pláži a lesem, abychom se nakonec vyvalili Playa La Piscina, naprosto idylické pláži s bíložlutým pískem, palmami, skoro žádnými lidmi, průzračným mořem a uchvacujícími výhledy. Rachtáme se a sluníme se a zase se rachtáme v moři a Lišák po třech minutách prohlásil, že se nudí. Naštěstí nám čas nedovoluje být tam déle než hodinu, takže po vytočení klíštěte končí Lišákova 57minutová nuda a pro mě a Pavlu nezapomenutelná hodina na Karibském pobřeží :-) Cestou nazpět opět potkáváme Káju a DZH, loučíme se s nimi a jdeme na bus. Poté, co se nás snažil ukořistit taxikář za 55000 COP/všechny a snížil na 40000COP/všechny, my stále trvali na 10000COP/os, takže se na nás vybodnul. Lezeme tedy do oficiálního collectiva, který nás za 2000COP/os hodilo na hlavní. Good, ušetřili jsme. Zde chytáme zdánlivě normální bus do Santa Marty. Pak zjišťujeme, že bus je plný krabic, po kterých se válejí různí lidé, většina autobusu se napůl zná, akorát my sem úplně nezapadáme. Na jednom ze stanovišť policejních posádek nás všechny vyženou ven, zatáhnou všechno závěsy u okýnek a policajt jde dovnitř. Pavla to odhadla na bakšišné policajtovi z převáženého „zboží“. Po chvíli jedeme dál, venku už je tma, v buse ještě větší. Dostávám trošku strášek, kam nás tahle skupina zaveze. Řidič v Santa Martě zapomněl zahnout na terminál, tak nás vyhazuje na výpadovce na Baranquillu což, není úplně náš směr. Tak jdeme sami ve tmě po kolumbijském předměstí, kam zjevně nepatříme. Vystoupil s náma ještě jeden borec z Maďarska, další osamělý cestovatel a okamžitě chytnul tágo. My jsme ťapali kousek na ten terminál, který jsme našli víceméně náhodně. Adrenalin za náma. Jedeme collectivem do centra, dáváme pouliční pizzu a jugo de bananas - Lišák, de piňa – Pavla, a de mango – Libor. Pak mizíme v útrobách hostelu a po odstranění posledního klíštěte jdeme spát. Jo a před hostelem jsme potkali Velkýho Psa. Uff, deníčku, ty mi teda dáváš.

 

16.04.2009 čtvrtek

Vstávačka standardní, nohy stále svědí jako pes, ale už nejsou tak nateklý, s Lišákem odemykáme dveře ( rozuměj : odsunujeme plonkovou postel ode dveří) a všichni vyrážíme na poslední snídani v našem hostýlku Miramar. Loučím se s paní recepční s tím, že bychom rádi věděli, odkud jede collectivo na El Terminal, načež se nám naposledy vysmála a poslala nás na tág, který tam jede 15 minut místo hodiny busem a pro 3 lidi stojí stejně jako autobus. Bereme tágo, je to sice hodně malý vozítko, ale natlačili jsme se do něj i s báglama. Na autobusáku standardně sto tisíc naháněčů, ale my víme, kam jít. Kupujeme lístky do Cartageny v 10.00 za 20000COP/os od Brasilia Express. Vyrážíme sice v 10.45, ale jsme v klidu, místní „maňana“ jsme si už osvojili, i když nepopírám, že jsme se byli ptát, jestli čučíme na správné stání a jestli to už náhodou neodjelo. Konečně usedáme do normálního autobusu a vyrážíme. Jízda je delší, než jsme předpokládali, v 15.45 jsme v Cartageně. Je tu ještě větší pekáč než v Santa Martě. Hned si zkušeně chytáme collectivo do města, zapomeneme se zeptat, kdy nám jede zítra bus do Medellínu. Collectivo s náma projede celou Cartagenu šnečím tempem, ale tam, kam bysme potřebovali nějak pořád nemůžeme dojet. Nakonec do docházíme pěšky. Ubytko máme jinde, než jsme předpokládali, ale dobrý. Hned si platíme výlet na zítra lodí okolo ostrovů Islas de Rosario. Vyrážíme na večerní obhlídku města, historické centrum je nádherné. Je to tu nejvíc připravené pro turisty ze všech kolumbijských měst. Ceny tomu také odpovídají. Dáváme luxusní véču v restauraci dle Lonely Planety a jde se spát. Zítra brzo vstáváme a máme nabitý program.

 

17.04.2009 pátek

Ráno vstávačka děsivě brzo. Naši spolubydlící přišli tak před hodinou a my vstáváme. V dormu je to jako v kobce, zabedněný okna, takže i když je venku už dávno světlo, mě přijde, že vstáváme uprostřed noci. Po lehký snídani domlouváme s paní recepční naší bravurní končetinovou španělštinou všechno potřebné a vyrážíme směr přístav. Zde nás čeká ne úplně milé překvapení v podobě vytlačení dalších 10000COP za jakousi „přístavní daň“. Fakt nás tu dojí, jak můžou. Prostě obehnali kus přístavu skleněnou stěnou, před ní prdli budku s bábou, která ráno od 08.00 do 09.00 vybírá 10000COP od každého, kdo tam přijde. Chodí sem jen turisté, páč obehnaná je jen část zhruba pro 3 lodě – výletní. Někdy si tu opravdu přijdu jak vemeno, který je řádně dojeno kdekým. Nasedáme na loď, kde nás hned asi po půlhodině nástupu ztrapní místní rádoby umělec, spíš eskamotér pro turisty a turistky, některý z něj zlehka uchcávaly. Plavba dobrý, v průběhu to začne trochu víc houpat a tak mě nenapadne nic lepšího, než jít napsat pohledy, aby mi bylo ještě hůř. Lišákovi je blbě i bez pohledů, Pavla se tváří, že jí nic není, ale vsadím se, že má taky návaly :-) Jo, když už jsme u Pavly, je tu jedna novinka, kterou bys měl vědět Deníčku. Ale přísahej, že to nikomu neřekneš. Pavla esta embarazada, zíráš co? Já taky zíral, když nám s Lišákem ukazovala tétéčka ( těhotenské testy, kdybys nevěděl) . Nic, vylezáme z lodi v oceanáriu na ostrově Isla de něco, je tam hrozně upovídaný průvodce, bohužel ve španělštině, takže nám přijde, že se dost vykecává o ničem. Nicméně sbírku mají pěknou. Je i představení s delfínama, z nějž je Pavla dost odvařená. Ovšem nás, co jsme byli v aquaparku na Tenerife a viděli představení tam, to nemůže absolutně ohromit. Pak procházíme jakousi boudou, kde jsou akvárka, ale zvenku je napsáno velkoryse „Tunnel Marine“, pod čímž jsem si také představoval něco jiného. Ale asi jsem zapomněl říct, že tohle nebylo v ceně lístku, takže nás opět bába ve správně situované budce nezapomněla podojit o 15000COP/os. Nasedáme na loď a za doprovodu vln jak sviň frčíme na Playu Blancu. Tady jsme asi 2 hodiny a hned po přistání si přijdeme jak lízátka, která někdo strčil do vosího hnízda. Okamžitě se na nás slétli „prodavači čehokoliv“, jak tato individua vtipně pojmenoval Lišák a nenechali nás ani najíst. Měli jsme totiž v plážové restauračce almuerzo. Koupačka byla luxusní, i když jsme pořád museli odhánět „včeličky“ a písek, který se lepil snad víc než prodavači. Po 2 hodinách v tyrkysově zbarveném Atlantiku s vlnami, z nichž nejednu jsem vdechl, se vracíme zpět na loď a do Cartageny. Během plavby to docela významně houpe, Pavla s Lišákem sedí v kajutě pod A/C jednotkou a kape na ně studená, zatímco já ještě s jedním borcem jsme úplně na přídi a v největším vlnobití řídíme fiktivně loď. Bombastic fantastic. Pak mám ještě jeden super nápad : sednout si mezi dvě kolčavnice na přídi na lavici, kde mě párkrát spláchne vlna a jsem jak když vylezám z moře. Když vplouváme za ostrovní hradbu k Cartageně, moře se uklidňuje, všichni osychají, všechno osychá a úspěšně dorážíme k luxusnímu molu, žijícímu z našich tučných tax. Večer ještě chvíli oblézáme historické jádro města, Pavla kupuje osmdesátery náušnice a pádíme do hostelu přebalit batohy, rozloučit se bravurní španělštinou a hurá na autobus do Medellínu. Na autobusáku se nás zase různí naháněči snaží vzít na hůl, ale nedáváme se. Zaplacená sumička se shoduje s číslem na lístku, takže good. Je to za 98000COP/os. Cesta trvá 13 hodin a vyrážíme ve 22.00. Prozřetelně bereme do busu spacáky. Ještě šťára od nějakýho policajta a můžeme jet. Spí se celkem dobře. Zaplaťbůh za ty spacoše.

 

18.04.2009 sobota

Probuzení v buse nic moc. Jede s náma, jak když nás ukradl. V Medellínu jsme opravdu krátce před 11.00 dopoledne. Hned zkoušíme místní metro. A docela luxusní. Po tom, co zklamaly oba tipy z Lonely planety na ubytko, zkoušíme něco na vlastní pěst, a zatím dobrý, nikdo nic neukradl, ani prachy, ani žádný orgán nikomu z nás. Po ubytování vyrážíme do města. Je opět v horách, výška kolem 1500 m n.m. a rozprostírá se vysoko do kopců kolem. Nemá moc určený střed jako ostatní města, takže se postupně prosoukáváme vším, co by mohlo stát za vidění. A není toho zrovna málo. Jedeme tágem na kopec Nutibara, ze kterýho jsou úžasný výhledy na město. Zase je suprový počasí, báli jsme se, že už tu bude zima, ale rádi vyhledáváme stín. Pak procházíme novou moderní část s Plazou Mayor. Po luxusní večeři podle typu Lonelyho, ostatně jako obědě (Mango Mangrove), ve Versilles - salon kus od našeho hotelu, ještě chvíli couráme městem ,ale ono jak je tma, všichni jsou tmaví, pouliční osvětlení nic moc, tak město nabývá fakt takového rázu, že trošku strášek. Odevšad se noří žebrající postavy, a člověk nikdy neví, kdy na něj kdo odkud vystartuje. Pocit bezpečí kupodivu neposiluje ani odevšad halekající veselá hudba latinskoamerických rytmů lákajících do nočního víru tance. Ale vzhledem k tomu, že ani jeden z nás s sebou nemá taneční boty a ohoz, necháváme to na eFko:-)

 

19.04.2009 neděle

Vstávačka v našem luxusním hotýlku Plaza na Bolívarově náměstí proběhla v pořádku. Akorát Pavla s Lišákem viděli prý nějaký šváby či co. Asi nějaká vlčí mha nebo nevim, protože je holý nesmysl, aby v takhle luxusním hotelu bylo něco tak sprostého jako je šváb :-) Dnešní den je ve znamení cesty. Rozhodli jsme se navštívit kávové plantáže resp. Parque National del Café, o kterém teda víme, že je zavřený, ale snad se stane nějaký zázrak nebo prostě doufáme v jinou možnost. Mastíme si to tedy ospalým Medellínem na metro a frčíme na stanici Caribe, kde je Terminal de Transporte NORTE. To norte je tam dost důležitý, protože my chceme jet na jih. A tak se na terminálu za asistence policajta přesouváme na bus na Terminal del Sur. Kupujeme lístky do 6 hodin vzdálené Arménie. Zvláštní, jak oni tu vzdálenosti udávají v čase, nikoliv v kilometrech. Asi to ve zdejším hornatém terénu není podstatné. No a pak už jen sedíme v buse od 10.30 do 16.30. Krajina je opět úchvatná. Dneska projíždíme prvním tunelem v hoře, co jsem tu viděl a také po prvním mostě přes řeku a prvním mostě typu Nuselák ve městě Pereira. Jedou s náma „Silke a Hulke“ z Holandska, který naneštěstí sedí za mnou a pořád mi kopou do sedadla. Obě dvě :-) Na autobusáku v Arménii bereme tágo do hostýlku, taxikář je trochu zmaten, protože i když je to asi 5 minut jízdy, dvakrát jsme mu to museli ukázat na mapě. Tvrdí, že tohle není dobrá část na bydlení a že nás tu v noci můžou zabít. Tak mu děkujeme za info a jdeme se ubytovat. Pak jdeme okouknout město, ve kterém teda skoro nic není, kromě jednoho starýho, jednoho novýho kostela a pěší zóny a je to tu takový ponurý. Asi je to vážně tím, že v roce 1999 tu bylo zemětřesení a 70% budov spadlo a oni to tu postavili v rychlosti znova bez důrazu na architekturu a urbanismus. Na hlavním náměstí bez problémů nalézáme infostánek, kde nám hned strejda radí, co a jak zde dělat a nedělat. Ten park je vážně zavřený a otevírá až ve středu. Do té doby by jsme se tu buď ukousali nebo ukousali nudou a nebo by nás tu někdo podřízl, takže naléháme, že chceme vidět kafe hned zítra. Zjišťuje nám tedy informace o jakési farmě tady za městem, kam můžeme jít na prohlídku i zítra. Děkujeme a odcházíme do nového betonového kostela na mši, neboť je právě 18.00. Zase jsme středem pozornosti, všichni zírají. I když se snažíme taky zírat, myslím, že zírají víc :-) Následně sháníme cosi k jídlu, protože dneska jsme tomu moc nedali. Krekry se sýrem k snídani a pak sem tam sušenku, bonbon a vodu ( Pavla VODU, začínám jí podezřívat, že je to Mořská...žena a její odpor ke koupání je hraný právě z důvodu odvrácení podezření). Rozhodnutí padá na fast food, kde opět neunikáme místním očím. Laxní servírka nám oznamuje, že za 3 jídel, která nabízejí, zrovna to, které jsme si vybrali, není. Tak si vybíráme, resp. ona nám vybírá to, které zrovna je. Pak vedle nás usedá nějaký somrák a pozve se na náš účet na kafe. I když to odmítáme, servírka najednou tvrdí, že ty 3 piva co jsme si dali, stojí dohromady o 900COP víc. Nenaděláme nic a zveme dědka na kafe :-) Po večeři Lišák pořád otravuje s kafem, tak hledáme kavárnu. Pomalu bych nás zařadil do kategorie kavárenských povalečů v Kolumbii. Nacházíme luxusní podnik, kde dávám desert a Pavla gaseosu del Café, to už jí asi zůstane navždy :-) Pak ještě chvíli zevlíme na pěší zóně tohohle přerostlýho Kladna a jdeme do hostelu. Okolí se s tmou opravdu zlehka změnilo, ale za mříží místo vchodových dveří a palandou za dveřmi do našeho pokoje ( zamykání postelí nám zůstalo od posledního zlodějského incidentu) se cítíme bezpečně a spokojeně usínáme.

 

20.04.2009 pondělí

Vzhledem k tomu, že jsme vybrali hostel, resp. Hotel na docela rušné ulici, a akustika asi nepatří mezi obory, kterými se tu příliš zabývají, budíme se asi v 06.00 a hodinu koukáme do zdi, pak asi ještě chvílemi usínáme, až se dokopeme ke vstávání. Postelový zámek drží, takže good. Vyrážíme do ulic, které vypadají mnohem bezpečněji než včera večer, i když tam většina somráků zůstala. Cestou na náměstí se nás chytá opět chytá kdejaká verbeš a žebrota, ale už jsme se naučili nereagovat. Oblézáme pár cukráren kvůli snídani, nakonec volíme docela luxusní podnik z Lonely Planeta a vyplatilo se . Hned po snídani bereme tágo na naši Fincu del Café Recuca. Už příjezd dělá dojem. Farmy jsou jedna vedle druhé na odlehlé silnici, všechno krásně upravené. Člověk si ani nepřipadá jako v Kolumbii. Když konečně dorážíme k té naší, už nás čeká sympatický mladík, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, který nás provádí po farmě a plantážích. Nejdřív se ptá, zda ovládáme španělštinu, načež odpovíme, že trochu ano. Když už se při druhé větě ztratíme, zjistí, že v našem případě slovo „trochu“ nenabývá nijak obřích rozměrů. Nicméně klučina se snaží vysvětlovat pomalu, jasně artikulovat, takže bych řekl, že jsme rozuměli téměř všemu. Začíná tím, že nás navlékne do historických krojů, které nosili sběrači (arrieros) a sběračky (chapoleras) do roku 1926. U Pavly je to sukně červená, kterou nosily 8 dní, zelená zástěrka, aby si nezmastily tu sukni, když už jí na sobě měly 8 dní, bílá halenka s krajkou okolo krku. Krajka byla lákadlem na sběrače :-) A zelený šátek. Musím říct, že to na Pavlu docela sedlo a že si jí dokážu představit, jak sbírá kafe na kolumbijských plantážích na počátku minulého století. My s Lišákem dostali bílou jutovou zástěru, mačetu, přehoz na mulu, klobouk a luxusní kabelku. Zvláštní, že kabelku měli pouze muži a ženy nic, i když když jsme se pak do ní koukli, bylo to logické, páč tam byly samé praktické věci a ne krávoviny, co se tam nosí dneska : holící souprava, mýdlo, houba, peníze, karty a láhev pálenky. Pak s náma zkoušel historické tance, skotačení nám docela šlo, svlékl nás z toho a šlo se na prohlídku. Provedl nás nejdřív plantáží, kde měl několik zajímavých tabulí s informacemi a kafi, který snad Lišák vyfotil, takže se tu s tím nebudu rozepisovat. Pak nás navlík do moderních sběračských postrojů včetně kýble na 10 kg kávových bobulí. Zkušený sběrač nasbírá v době sklizně až 300 kg bobulí denně, tzn. 30 kýblů. Jeden kýbl mu přitom trvá cca 20 minut. Sklízí se 2x do roka, v dubnu/květnu a říjnu/listopadu. Kávovník plodí cca 15-18 let, pak se vymění za jinou rostlinu. Každých 5 let se uřízne, takže vyroste celkem 3x. Pak jsme viděli, jak se kávová zrnka dostávala ze slupky, myla, sušila, znova loupala a pražila, nakonec mlela a vařila a pila :-) Fakt to bylo dost hezký, zkusili jsme si trhat --- pít úplně všechno. Dostali jsme osvěžovač z cukrové třtiny a pak taky nápoj kafe smíchané se surovým produktem z cukrové třtiny (chapola) a zde se právě projevili naše díry ve španělštině, páč výrobu jsme úplně nechytli :-) Odpoledne jsme jeli do Salenta, místní vísky tady kousek, nakoupili 100 000 suvenýrů, neviděli železniční most, viděli vyhlídku s policajtama, samozřejmě nemohl chybět kostel a mše, pomalu se stáváme závislými, no a jeli zase zpátky do Arménie. Večer jsme našli luxusní strom v severovýchodní části pěší zóny (carrera 14) a přemýšleli zde o nesmrtelnosti chrousta (už zase). Už jsme se naučili chodit do našeho hotelu tak, aby jsme šli co nejkratší kus po ulici, kde leží, protože v noci je to tu vážně zážitek. Pavla nám vždycky uteče, páč jde, že by jí mohl Emil Zátopek závidět, když se objevíme v ne úplně bezpečné zóně. Večer chvíli koukáme do stropu, škrábeme štípance od zvířátka, které si zaručeně neseme s sebou a jde se spát.

 

21.04.2009 úterý

Dnešní den je ve znamení cestování. Ne, že by celkově tento výlet nebyl, ale jsou jisté dny, které jsou o cestování ve smyslu přesunů více než ostatní. A tento je jeden z nich. Klasika probuzení, 6 hlasování o tom, jestli už vstaneme nebo ano, odemčení postelového zámku a jdeme na luxusní snídani. To už se stalo tak trochu rituálem, snídáme dlouho a ne zrovna chudě :-) Před pekárnou chytáme tágo na El Terminál a Arménii a zde kupujeme lístky na bus do Bogoty za 30000COP/os u společnosti Velotax. Pán za kasou ukazuje na největší bus z flotily společnosti a říká, že to jede hned, a tak kupujeme. Když vlezeme do busu, který teda zvenku vypadá dost podobně jako na obrázku, akorát je tak o 15 let starší, zjišťujeme, že vypadá zatím nejhůř ze všech dálkových busů, co jsme jeli. Nicméně neházíme flintu do žita a těšíme se na jízdu :-) Měla by trvat zhruba 8 hodin, vzdálenost 280 km, což by se na normální dálnici dalo zvládnout za maximálně 3h. Tady ovšem přímo překonáváme celý pás středních Kordilér a šplháme se do východního, ve kterém leží Bogota. Záhy po vyjetí je nám jasné, že náš šofér není žádné máslo a veden heslem „dvojitá plná čára není zeď“ v pohodě předjíždí 20ti metrové kamiony do zatáčky za hlasitého telefonování. Prostě borec. Pomineme-li několik infarktových manévrů, vyčnívá nade všechny jeden, a to když se ve frontě na silniční kasy kasy náhle vrhnul do protisměru, ve kterém teda nejdřív někdo jel, tak se prudce vrhnul zpět do svého, ale to ho neodradilo a vrhnul se do protisměru znova a závoru projel v druhém směru. Zkusit něco takovýho udělat v Rakousku, tak mu seberou nadosmrti řidičák a zavřou za obecný ohrožení. Každopádně nás tento kaskadér vyložil kolem 14.00 na terminálu ve městě Ibagué a tam nás naskládali do mnohem menšího busíku, spíš většího mikrobusu, kde ovšem tolik nesmrděl záchod. V tomhle dopravní prostředku jsme se táhli asi 5 hodin až do Bogoty. Řidič byl v průběhu jízdy také odvážný :-) V Bogotě jsme si mysleli, že budeme bydlet opět v Platypusu, ale když jsme dorazili, momentální recepční nás chtěl rozstrkat do různých pokojů a to jsme byli zásadně proti, protože jsme chtěli být spolu výhradně :-) A tak jsme šli o dům dál. Teda spíš o dům níž, kde jsme dopadli stejně, Lišák měl separé, už se nám nikam nechtělo. Lišák zmystifikoval svojí spolubydlící, že je z Arménie a ta z toho pak spala jak Šípková Růženka. Bydlíme tedy v hotelu Sue. Lišák s vyvalenou blondýnou a vyvalená Pavla s roztahovačnou kočkou :-) A já, jako vždycky „tranquillo“ pod jakousi Švýcarkou. Komfortní noc.

 

22.04.2009 středa

Dneska máme v plánu spoustu věcí. Mezi prvními snídani. Vstáváme dost rozdílně. Pavla už od 06.00 zírá do stropu a i když jsme v poslední době zírat na kdeco, zřejmě jí to znepokojuje, vstává a jde zírat do kompu. Já zírám od později a ne tak dlouho, navíc pohled do stropu je mi odepřen díky palandě a již zmiňované Švýcarce, a Lišák hnípá asi do 08.30. Mrcha. Po snídani vyrážíme na Carreru 3, která je hned za barákem a kde, jak se Pavla dozvěděla ze zaručeně důvěryhodného zdroje informací, je spousta stánků se suvenýry. No, neodvažuji se pouštět do přesné definice slova „spousta“, ale vzhledem k tomu, že jsme v tý ulici ušli asi kilometr a potkali jeden otevřený a jeden zavřený stánek, přijde mi tato informace mírně zavádějící. Vydali jsme se tedy na lov suvenýrů více do centra byli víceméně úspěšní. Pak jsme chytli tágo a jeli přes hostel ( kvůli mě, protože jsem si truhlík zapomněl jedinou věc, kterou jsem si měl vzít – papír o ztrátě pasu) na ambasádu, kde jsme měli s paní konzulární úřednicí schůzku kvůli novému pasu. Vše proběhlo vpořádku, všichni doufáme, že mě na něj pustí domů. Z ambasády jsme měli namířeno k nejvyššímu baráku v centru – Torre Colpatria, na který nás dle informací z hostelu měli v pohodě pustit a na který nás opět nepustili. Navíc jsme se dozvěděli, že se na něj nepodíváme ani zítra ani pozítří. Takže se na něj prostě nepodíváme. Zklamaní, ale natěšení na náš další bod programu, se vydáváme taxikem do centra Maloka, dle průvodce údajně nejmodernějšího technického centrav Jižní Americe. A bylo to tam fakt boží. Je to teda spíš pro malé děti, ale my byli nadšení. A průvodci po jednotlivých sekcích z nás taky měli první Vánoce, každopádně byli hrozně milí, ochotní a trpěliví, takže i když pořád moc nerozumíme, zážitek to byl parádní. Bohužel se mi nepodařilo ověřit pravost Pythágorovy věty, tak nevím, jestli už léta nežiju v matematické lži. Názornost jednotlivých ukázek byla přínosnější než sáhodlouhé vysvětlování učitelem, tohle je jedna z věcí, které můžem Kolumbii zatím jen závidět. Večer jsme pojedli v cukrárně, až na Pavlu, která klasicky jen popila, neboť hlad je převlečená žízeň a přesunuli se do naší čtvrti. V hostelu jsme pod širým nebem opět přemýšleli o nesmrtelnosti chrousta :-)

 

23.04.2009 čtvrtek

A je to tady, poslední celý den v Kolumbii. Je to tak. Už se nám to trochu krátí, nicméně tím spíš neztrácíme čas a vyrážíme hned po snídani vstříc dnešnímu cíli, kterým není nic jiného, než národní park Chicaque s unikátními mlžnými lesy. Opět věříme průvodci a vyrážíme přesně dle instrukcí do předměstí Soacha na západě Bogoty collectivem z Carrery 10. Lonely Planet tvrdí, že je to 20 minut, my to zas jeli hodinu, Takže už je 12 :-) Dáváme oběd a sháníme taxi, který nás tam odveze. Bohužel v týhle části se nevyskytuje zdaleka tolik taxi, na kolik jsme zvyklí. Žluťáci tu nejsou vidět skoro vůbec a místní bílé taxiky fungují spíš jako collectiva, takže málokdy potkáme prázdné, většinou tam sedí 6 a více lidí :-) Nakonec lezeme do busu, na kterém je napsáno Soacha parque, čímž je zřejmě myšleno náměstí, na kterém jsme nastupovali a nakonec taky, asi po hodinové jízdě jakýmsi bohatším slumem, kde se rychleji stavělo, než myslelo, vystupovali. Po výlezu Lišák nemá nohu, Pavla přirostla k sedačce a stala se tak součástí autobusu, a já, asi nic specifickýho, snad jen pocit dost nechutnýho zážitku. Taky mám pocit, a to jistě mluvím za všechny, že je tady každý těhotný nebo má dítě. Už se tu bez něj začínáme cítit tak, že nezapadneme, i kdyby jsme byli černí jak cikáni a uměli španělsky jak místní prezident. Poté, co jsme došli na to náměstí, kde nás nabíral bus, propadáme trochu zoufalství, Pavla kromě toho taky spánku, že se tam prostě dneska nedostaneme. Jo ještě v tom autobuse Pavla nabalila svou nepříliš bohatou slovní zásobou místního policistu. Je to holka šikovná :-) Nakonec jsme teda chytli tágo, který nás tam za 20000COP hodilo. Hurá. Kolem půl čtvrté jsme na místě. Je tu docela mrtvo. Taxikář nás přesvědčil, že se odtud budeme sami večer blbě dostávat, tak na nás 2 hodiny za 28000COP počkal. A my měli strach, že nám zbyde moc peněz. Když tak postáváme u zavřené brány parku, opět nic příjemného. Nakonec zjišťujeme, že je otevřená. Je to tu moc hezký, mlha je, les je, skály jsou, takže spokojenost. Jdeme asi hodinku po stezce dolů a pak po jiné nahoru za stálého obdivování kdečeho. Tágo tam zůstalo a počkalo, takže cesta zpět proběhla bez problémů. Zvládli jsme to :-)

 

24.04.2009 pátek

Vyzevlené probuzení do ještě vyzevlenějšího dne. Spíme dost špatně, často se budíme a brzo vstáváme. Dnešní plán je zevlení kolem hotelu, pokoupení pár suvenýrů a jízda na letiště. Všechno se daří, vešel se tam mezi to i luxusní oběd na terase asi o 6 chodech za 7000COP/os. Velmi povedené. Střídavě na nás padá únava jak pes ( a to minimálně velkej). Docela jsme tu už jako doma, takže plnými doušky vychutnáváme atmosféru pod Cerro de Monserate a z Cerro de Guadalupe shlížícím Ježíšem. Vážně monumentální stavba. Pomalu se loudáme k hostelu, loučíme se se Sue, částečnou členkou naší výpravy, alespoň co se Pavly týče :-) a vyrážíme s dostatečným předstihem na letiště. Poslední okradení místním taxikářem, který Lišák z nepochopitelnýho důvodu nerozdejchává ( okradli nás přece pokaždý, i když jeli s taxametrem, napočítali víc, než ukazoval a to byl i tento případ) a můžeme se vrhnout do víru kontrol, prohlídek a razítek. Měl jsem zlehoučka strášek, že by můj rukou psaný pas s fotkou z nějaký pařby mohl místní oficíry znepokojovat. A taky že jo. Hned první pani s razítkem měla problém, resp. Chtěla způsobit problém mě. Kupodivu nenašla vstupní razítko v pase, který byl vydán až po vstupu do Kolumbie, ale nakonec se vše vysvětlilo. Docela jsme koukali, že nikdo nechtěl požadovaných cca 70000COP jako výstupní poplatek. Takže Lišákovi zbylo asi půl milionu těch jejich děngů, mě 70000COP a Pavle skoro nic, protože jim chtěla natlačit doláče. Tvrdá holka, tvrdá měna. Nenaděláš nic, milý deníčku. Každopádně když si ji výstupní policista prolustroval opravdu důkladně a došel k závěru, že je případ pro supervisora oddělení, neboť on není schopen rozhodnout, zda je její ultranový pas pravý, zas tak tvrdě se netvářila (u nás v kanceláři s oblibou říkáme, že byla weich wie Butter:-)) pozn. aut.). I tuto epizodku jsme ovšem ustáli a pokračovali směrem k letadlu. Zbytek lustrací proběhl bez problémů. Náš let plánovaný na 17.02 odstartoval přesně. Byl ukrutně nepohodlný. A to se růžový tlusťoch vedle Lišáka ani moc neroztahoval. Pavla seděla za náma ve středové části obklopena třemi kusanci bůhví odkud. Standardně jí nefungovala sluchátka, tak na první megatrapný film „Bedtime stories“ vdechla Lišákova i s jeho panelem. Lišák zase vdechnul dvojitou dávku kafe a sledoval i třetí film, který ovšem spící letuška zapomněla pustit, i když to kapitán slíbil. To ovšem Lišáka od sledování filmu neodradilo :-) Buzení v 01:30 Kolumbijského času, neboli 08:30 našeho a tlačení snídaně do nás nebylo teda nic moc.

 

25.04.2009 sobota

Jako mumie se plazíme z letadla, všichni jsme ze zvyku spali s kapsičkou na peníze. Z mnichovského letišti FJS sedáme do káry a uháníme směrem domovina. Libor Mikšovic