Königsjodler klettersteig (D) a Hoher Dachstein (2997 m)

Königsjodler klettersteig (D) a Hoher Dachstein (2997 m)

 

Tentokrát máme namířeno na Königsjodler až k Salzburgu, který poměrně překvapivě navrhl Vláďa, a který z propagačního záznamu na youtube vypadá dost zajímavě s některými náročnými úseky, hlavně s „flying fox“, což není nic jiného než natažené lano nad propastí dlouhé několik desítek metrů, a které se překonává pomocí kladky a nebo např. vlastní karabiny s úvazkem. Na toto místo se těšíme a zároveň obáváme zároveň. Nicméně nic na tom nemění fakt, že jsme hned nadšeně souhlasili.

 

Čtvrtek 18.8.2011

Vyrážíme ve čtvrtek odpoledne z Agipu na Strakonické v osvědčené sestavě Vláďa Janouš, Petr Slapnička, Michal Žák a já. Jedeme až do Mühlbachu, tedy na německo-rakousko hranici u Salzburgu. Až teprve po 23hod. dorazíme do domluvenému penzionu Haus Evelyn v Mühlbachu, Vláďa svou vytříbenou němčinou domlouvá podrobnosti u starších majitelů a ubytováváme se v luxusním bytečku se 2 ložnicemi, obývákem a kuchyňkou. Máme i hezký výhled z balkonu, což oceníme až pak na další den. Domluveny máme 2 noci a platíme 24 € za osobu na noc.

 

Pátek 19.8.2011

Vstáváme asi ve 4hod., protože ferrata je dost časově náročná. Snídáme snad všechno možné, abychom do sebe dostali dostatek energie, balíme batohy a pro jistotu každý přibalujeme 2 vody. Baťoh je ale pak brutálně těžký. Nedá si nic dělat. Na parkoviště Dienter-Sttl. (1342 m) za obcí Bischofshofen přijíždíme okolo 6:30 a čeká nás několikahodinový nástup k začátku ferraty. Cesta vede neprve přes pastviny a les širokou stezkou, takže všude kolem nás bučí a procházejí krávy a zhruba po 40min. dorazíme k chatě ErichHütte (1545 m), kde se občerstvujeme a pokračujeme již stoupáním po úzké cestičce další pastvinou s kravičkama, které pak přechází do prudšího stoupání mezi vřesovištěm, a dalším náročnějším stoupáním serpentinami už přímo k začátku ferraty, kam dorazíme v 9.30hod. Ferrata Königsjodler se nachází v pohoří Hochkönig s délkou 1600 m a jedná se vlastně o dlouhý a rozeklaný masív se spoustou ostrých věží, takže cesta většinou vede neustálým stoupáním a zase klesáním. Je označena obtížností D – tedy jako velmi těžká a to především díky velmi vzdušným úsekům a dlouhé trase. Počasí zatím ujde, na obloze občas nějaký ten mrak a tak se modlíme za dobré počasí, neboť po ferratě budeme šplhat dlouho a špatné počasí by nám to dost znepříjemnilo. Mírně řečeno. Začátek je opravdu těžký (ve výšce 2310 m) a jak už to bývá účelem je odradit méně zkušené ferratisty. Pak už se jedná o lehčí výstupy a sestupy. Čeká nás první atrakce a to trojlanový most – tedy jedno spodní lano pro nohy a dvě lana nad rameny pro zajištění. Jedná se o kratičký úsek dlouhý asi pět metrů. Po obou stranách pak vidíme parádní výhledy do okolí. Pak nás čeká zajištěný traverz, opět stoupání po ostrém hřebeni a klesání k největší atrakci – Flying Fox, tedy dlouhé natažené lano přes dva hřebeny nad propastí. Počasí začíná být nestálé, zatahuje se, padá mlha a slyšíme buřinu. A sakra. Kladka tam samozřejmě není, tak si připravujeme krátký odsedák. První jde na to Majkl a ručkuje po laně. Jde to ale ztuha, určitě ne tak lehce jako to publikovali na internetu jako promo ti Rakušáci, takže když doručkuje na druhou stranu, má toho docela dost. Zavěšuju se na odsedák, jistím se karabinami a jdu na to taky. Jde to vážně ztuha, člověk se rukama musí vždy nadzdvihnout, aby odlehčil svou váhu a mohl se karabinou posunout dále po lanu (možná že lepším a hlavně méně namáhavým řešením by bylo ručkování se zavěšenýma nohama na laně). Byla to docela fuška a slušnej adrenalin, když vidíte pod sebou tu hlubokou propast (více uvidíte zde na youtube). Po nás to dává ještě Petr a Vláďa zkouší, zda to nedá jen ferratovým setem bez odsedáku. Docela se děsím toho, že to bude zkoušet, protože nemá šanci to dát jen rukama. Nakonec to ale rozumně vzdává a sestupuje níž, kde se dá Flying Fox podejít. Začíná pršet a hřmít v naší blizkosti, takže na sebe rychle navlékáme bundy a sestupujeme trochu níž a kryjeme se za skálu. Kdyby blesk uhodil do toho lana, kde jsme byli jištěni… raději ani nepomýšlíme. Po vydatném lijáku a slušném hřmění se naštěstí bouřka rychle vzdaluje a my si hlasitě oddycháme. Pokračujeme dále, opět vzdušně nahoru a dolů a přicházíme ke konci první zajištěné části, kde se dá sestoupit dolů do údolí. Občerstvujeme se a s obavami se díváme na hodinky, abychom stihli být pak do tmy zpět u auta. Takže pokračujeme dále druhou částí, kam se jde lehkým terénem až k nástupu do „Franzl´s Fantastica“. Jedná se o poměrně dost náročný výstup zpočátku s obtížností D, stoupá se skoro stále kolmo vzhůru a až na konci je už lehčí vrcholový terén na vrchol Kemetsteinu (2772 m). Stoupám jako první a bolení břicha mě mocně popohání vzhůru, abych měl pak dost času a hlavně nalezení vhodného místa k úlevě… Čekám na ostatní a sestupujeme do štěrbiny.  Po traverzu nás čeká opět prudké stoupání stěnou a nás pomalu chytají křeče do rukou a nohou, neboť stupy jsou docela daleko od sebe. Po prvních metrech se však obtížnost D mění na C i méně až na vrchol Hohen Kopf, ze kterého už je dobře vidět vrchol Hochkönig (2941 m) s chatou Matrashaus. Cesta ferratou nám zabrala 7,5hod. vč. odpočinkových zastávek a zdržení s bouřkou. Bedlivě sledujeme hodinky a po diskuzi se rovnou rozhodujeme pro co nejrychlejší sestup. Sice nás mrzí, že nedojdeme až na chatu na pivko, ale máme velkou obavu z časově náročného sestupu. A máme pravdu – jedná se o dlouhý a únavný sestup šotolinou plnou kamení (zpočátku je tam sklon snad 45 st) a musíme si dávat velký pozor, abychom na sebe vzájemně nesypali šutry velké jako pěst. Pár takových se nám občas podaří uvolnit a to, jakou rychlost nabíraly cestou dolů, nám nebylo úplně příjemně. Proto je určitě záhodno si na hlavě ponechat helmu. Nakonec musíme sedlem vylét zezpoda zpět k nástupu k ferratě z druhé strany, je tam ještě trochu sněhu a bláta a tak to klouže. Vracíme se tedy již stejnou cestou a snažíme trošku přidat do kroku, protože se začíná stmívat. Cestou vřesovištěm pak potkáváme dva Čechy, kteří se chystají přenocovat ve stanu někde poblíž a zahřívat se rumem. Podle rozpoložení už měli vypito pár piv v chatě Erich. Počasí se stále zhoršuje, blýská se a hřmí, občas nás vyděsí nějaký blesk, začíná pršet a tak s čelovkama na hlavě pádíme dolů pastvinou. Okolo vidíme stojící netečné krávy, kterým v noci svítili oči jak malým čertíkům a ani se mi nechtělo pomyslet co by se stalo, kdyby se taková těžká potvora splašila z našeho svícení baterkou do očí… Do chaty dorazíme ve 21:15, tzn. přes 15hod. na cestě! Konečně dáváme tolik zasloužené pivko, trošku sušíme věci a domlouváme asi s majitelem alespoň studenou kuchyň – připravuje nám luxusní chleba se špekem. Po krátkém odpočinku nás ještě čeká sestup k parkovišti.

 

Sobota 20.8.2011

Další den si trochu víc dáchneme a stáváme později. Snažíme se vstřebat námahu a užíváme si krásných výhledů z balkonu našeho apartmánu. Rozhodujeme se ještě pro výlez na Dachstein, tentokrát však po ferratě jen v její horní části od horní stanice lanovky vzhledem k pozdnímu času. Je to sice paďouřina, která nás něco bude stát (lanovka je dost drahá), ale jsme docela znaveni včerejší extrémní túrou a tak o jiné možnosti ani neuvažujeme. Odhadujeme, že by nám to mělo trvat 3 hodiny od horní lanovky vč. cesty zpět.

Někdy později projíždíme Ramsau, vyzvedáváme si lístek za mýto a něco po poledni parkujeme u dolní stanici lanovky Dachsteinsüdwand. Už je tam spousta turistů. Bereme si lehčí batoh, hlavně něco málo jídla a pití, oblečení moc neřešíme, odhadujeme, že tam na vrcholu bude jen o něco málo hůře než tady dole (a to bylo nádherně). Vláďa se na Dachstein nechystá a tak si užívá procházky po okolí a rozmlouvání s rakouskými důchodci u piva. Já s Petrem a Majklem kupujeme lístek na lanovku (myslím zpáteční za nekřesťanských 29 €) a přijíždíme k horní stanici lanovky Hunerkogel ve výšce 2687 m. Fouká prudký studený vítr a nejsme si tak úplně jistí, zda jsme udělali dobře, že jsme si vzali na sebe jen šortky, tričko a bundu do batohu. Všichni ostatní turisti jsou nabaleni a nevěřícně nás pozorují, ale nakonec to moc neřešíme a opatrně vyrážíme na cestu. Zpočátku je široká rolbovaná cesta celá zledovatělá, takže je to dost o držku, ani hole moc nepomáhají, takže musíme jít pomaloučku. Naštěstí pak led vystřídá sníh a kráčíme po cestě a lehce zapadáme do napadlého sněhu. Okolo vidíme ledovce zvrásčené mnoha velkými i menšími trhlinami o jejichž hloubce se ani neuvažuju domýšlet. Zhruba po půl hodině krátkého stoupání tou rolbovanou cestou musíme odbočit ke skále, pro jistotu se navazujeme na lano a přecházíme sněhové pole k nástupu. Sice je tam občas nějaká malá trhlina, ale ostatní kolem nás se nenavazují vůbec a tak si připadáme trochu jako exoti.  Prvních deset metrů začátku ferraty není vůbec jištěných a má to svůj důvod. Už je tam slušná fronta lidí, kteří se jistí lanem a tak to vypadá dost na dlouho. Proto se z časových důvodů rozhodujeme tento úsek obejít napravo vyšlapanou cestičkou ve zmrzlém sněhu, která se pak napojuje na skálu a ferratu. Cesta sice vede dále ledovcem nahoru, kde se pak napojí na jinou ferratu a obě cesty se pak spojují v jednu až na vrchol, ale vzhledem ke zmrzlému a tudíž i pěkně klouzavému povrchu, bez maček a cepínů si na to vůbec netroufáme a krom toho nás více láká ta první ferrata. Jdeme tedy opatrně a po pár desítkách metrů opatrně vkráčíme na skálu a napojujeme se na zajištěnou cestu. Kdybychom čekali dole, až ostatní vylezou, ztratili bychom hodně drahocenného času. Jinak ferrata není příliš náročná, je ale moc hezká, délka výstupu na vrchol je něco přes hodinu. Cestou nás pozoruje několik jedinců a ptá se, zda nám není zima na nohy (sami jsou oblečeni jako eskymáci a my v šortkách tak trochu vypadáme jak beachboys). Jsme ale už dostatečně rozehřátí, od bot ke kolenům máme natažené návleky, takže v pohodě. Posledních pár desítek metrů na vrchol je docela přecpáno, jak se hrnou lidi zezdola a zeshora a tak je třeba být trpělivý a vyčkáváme. Jsme na vrcholu Hoher Dachstein (2997 m),  je tam opět dost plno a přes nízké mraky moc dobré výhledy nemáme. Fotíme povinné snímky u kříže, trochu odpočinku a jídla a míříme zpět. Opět míříme sestupem stejnou cestou ve sněhu těch pár desítek metrů a jak vidíme ostatní co ferratu sestupují, tak zjišťujeme, že těch prvních 10 m není až tak náročných a daly by se zvládnout i bez jištění. Partička Čechů se po sestupu navazují na lano pro přechod sněhového pole k rolbované cestě, ale skupina před námi jde nenavázaná a vypadá to, že pole je celkem stabilní. Chvíli se rozmýšlíme, nakonec se vydáme bez jištění, Petr se rozebíhá z mírného kopečka přes pole a jeden z Čechů ze skupinky, jen nevěřícně kroutí hlavou a říká, že docela riskujeme. Cestou jsou vidět malé trhliny a jednu větší musíme přeskočit, ale poté co se Petr najednou propadne do jedné z nich až po pás si v tu chvíli uvědomujeme, jak je ten pocit bezpečí vrtkavý a říkáme si, že už NIKDY nebudeme takhle riskovat a budeme se v těchto případech VŽDY navazovat. Cesta zpět po rolbované cestě už je pak pohodička, užíváme si krásné záběry ledovcových polí a vrcholů okolo a pořizujeme hezké fotky. Stačí už jen překonat nepříjemný zledovatělý úsek cesty u lanovky, pak pojízdním pásem nahoru a můžeme si projít vyhlídku Sky Walk a skrz její průhlednou podlahu zkoumat hlubokou propast pod námi nebo přijíždějící kabinu lanovky. Pak ještě chvíli odtud pozorujeme další zajímavou feratu, která vede mezi dvěma hřebeny dlouhým nataženým lanem a vzhledem k tomu, že se tam může jít vždy jen jedním směrem, na druhém konci se tvoří fronty. Odhadujeme, že ti horalé už asi nebudou stíhat poslední lanovku dolů, protože i my máme jen malou rezervu (poslední lanovka jede v 17hod). Takže jim bude zbývat cesta dolů s čelovkou nebo přespání na chatě, kde však bývá pořád dost plno. Jedeme dolů skoro poslední lanovkou a domlouváme se pomocí SMS s Vláďou, který si někde na terásce užívá bier.

Pak míříme zpět do Ramsau silnicí Dachsteinstrasse, platíme mýtné a osoba v budce prudí a chce vidět lístek od každého z nás (při vjezdu se neplatí až při odjezdu, proto je třeba si schovat lístek za vjezd). Pokud se prokážeme lístkem z lanovky, je to zdarma, takže Petr ho zuřivě hledá v baťohu a Vláďa ten svůj také nemůže najít, nakonec to ukecává zadarmo (myslím, že použil výmluvu na chudý studentský život). Zastavujeme v Ramsau u penzionu a na zahrádce si dáváme luxusní schnitzel a Weizen/Weissbier (pšeničné pivo). Po zaslouženém odpočinku s plným pajšlem míříme rovnou přes noc zpět do Prahy, kam přijíždíme v brzkých ranních hodinách.

Michal Schauhuber

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!