Kréta 2002

 

1. den, 28.5. (úterý)

      V 17hod. přijíždíme s Ivetou na letiště, stoupáme si do tvořící fronty již mírně zmatkujících lidí a čekáme na delegátku cestovní kanceláře Alex tours. Vyzvedáváme si letenky a pozorujeme lidi, se kterýma možná strávíme dovolenou ve společném hotelu. Nic moc. Distancujeme se od nervózních lidí a nastupujeme do letadla až jako poslední. Po cca 2,5hod. poklidného letu přistáváme v Chanii a řídíme si hodinky o hodinu zpět. Stojíme asi hodinu ve frontě s ostatními Čechy a opět zjišťujeme, jakou máme averzi vůči neurvalým a netoleratním starším lidem. Jeden z místních úředníků si všímá „řeckých rysů“ Ivety a zkouší komunikovat řecky. Asi ho trochu překvapuje, že mu Iveta řecky odpovídá. Před letištní halou čeká několik delegátek Alexu v nepřehlédnutelných modrých tričkách s mávajícími deskami nad hlavou a celý zástup zmateně pobíhajících Čechů usměrňují do přistavených autobusů. Nějak jsme si s Ivetou odvykli cestovat společně s takovým organizovaným zájezdem, takže jsme z toho všeho organizačního docela rozladění. Něco po půlnoci přijíždíme do hotelu Venus Beach ve vesničce Gerani. Pokoj je skromně vybavený, ale zklamaný nejsem. Uvidíme ráno.

  

2. den, 29.5. (středa)

      Docela těžce se probouzíme a rozkoukáváme v novém prostředí. Vane docela silný vítr, ale sluníčko krásně hřeje. Teplota určitě přes 30st. Z pokoje máme hezký výhled na hory. Snídaně nic moc – sýr, salám, džemy, vajíčka. Okoukáváme bazén, pláž i blízkou vesničku s obchody. V poledne přifrčí delegátka na skútru a uděluje pokyny, rady atd. Po krátké domluvě s Ivetou objednáváme výlet do soutěsky Samaría a výlet do přírodního parku Gramvousa. Jdeme vyzkoušet teplotu moře, je docela studený a k tomu ten silný vítr, tak jdeme chytat bronz k bazénu. K večeru pak prohlížíme obchůdky ve městečku Platanias a sondujeme, kde co mají a nemají. Téměř na každém rohu stojí malý obchůdek s honosným názvem Super market. Zjišťujeme, že skoro všude mají všechno, někde ale za nižší cenu. Večeře v hotelu nás velmi příjemně překvapuje – skládá se ze dvou chodů a desertu (čočka, telecí s hranolkama a k tomu salát dle výběru). Vynikajicí. Na pokoji zjišťujeme první nedostatky – voda si teče kdy chce a ucpal se záchod. Hm, pěkný začátek…

 

 3. den, 30.5. (čtvrtek)

      V 6hod. ráno nás autobus odváží k nejdelší soutěsce v Evropě (cca 14 km) – přírodnímu národnímu parku Samariá. Dostáváme vstupenky s upozorněním, že na konci cesty lístky zase vybírají, protože místní ochránci chtějí mít jistotu, aby nikdo v soutěsce nezůstával přes noc. Pomalu sestupujeme na dno soutěsky a začínám mít trochu obavu, jestli jsme ten výlet nepřepískli. Iveta je totiž ve třetím měsíci těhotenství, tak se snažíme nepřepálit začátek. Okolní příroda je nádherná a je těžké si představit, že před 100 lety tu vypukl obrovský požár, který prý nepřetržitě hořel sedm let! Od té doby se ale soutěsku podařilo docela zalesnit. Máme štěstí, že jsme mezi prvními návštěvníky, v sezóně tu prý je lidu jako na Václaváku. Po sestupu 500 výškových metrů pokračuje kamenitá stezka kolem průzračně čisté vody potoka. Všude jsou cedule jako zákaz koupání, zákaz stanování, zákaz kouření atd. Zhruba v polovině cesty si Iveta začíná stěžovat na bolest v palcích v neprošlápnutých botech, já jsem zase pro změnu tak unešený okolní přírodou, že nedávám pozor na cestu a malinko zahučím do potoka. Odnáší to odřená noha. Na konci cesty je už Iveta docela grogy. Ze 14km se nakonec stává poctivých 18km, když počítáme i cestu z konce soutěsky do přístavu Agios Roumeli. Zhruba ve 12:30 znavení usedáme do taverny a objednáváme hromadu jídla – musaka, gyros, fetu, řecký salát, frapé… Líbí se mi místní toalety, tak toho hned využívám. Máme slušný čas, proto se jdeme podívat na pláž, ale písek je tak nechutně rozpálený, lidí fůra a moře studený, že koupačku vzdáváme. Ve smluvenou hodinu (16hod.) sedáme v taverně Paradise a od delegátky dostáváme lodní lístky. Dáváme si další frapé, aniž tušíme co tahle žíravina dokáže udělat s naším žaludkem, speciálně na trajektu. Před 17 hodinou trajekt vyjíždí a Ivetě začíná být zle. Houpe to slušně a chudák holka trpí jak zvíře po celých 40min. až do přístavu Sougia. Přiznám se, že ani mě nebylo moc do zpěvu. Jen tak tak stíháme vystoupit a hned nastupujeme do autobusu. Čekají nás serpentiny, řidič jede jako prase, to už Iveta nevydrží a spořádaně zvrací do pytlíku. Po 1,5 hodině jízdy v horském prostředí dorazíme zpět k hotelu a rovnou rušíme výlet lodí na Gramvousu. Nechci riskovat další zdravotní problémy. Dovídáme se ne příliš povzbudivou zprávu, že trajekt na námi toužebně očekávaný ostrov Santorini není o moc větší. Začínám mít silné obavy o Ivetino zdraví. I když nám není nejlépe, pohledu na skvělou večeři se neubráníme a většinu sníme.

 

 4. den, 31.5. (pátek)

      Únava ve svalech se za noc docela slušně rozležela a Iveta má problém s chůzí. Jako naprosto nejtěžší věc se ukáže slézání schodů. Na dnešek plánujeme celodenní odpočinek - koupání, opalování. Iveta si opět procvičuje řečtinu, když prodavačce v supermarketu neujde její tmavší vzhled (pro vysvětlení - tatínek Ivety je Řek). S dobrou náladou se Iveta ujímá objednání malé večeře v blízké taverně, kde nás však okamžitě rozladí tím, že na řecké otázky odpovídá číšník anglicky. Zjišťujeme, že ne každý, kdo vidí snahu od cizince se domluvit řecky, musí nadšeně výskat a skákat do vzduchu, tak jak to psali v průvodci. Ale co naplat, jídlo mají opět výtečné. Na celou příhodu jsme ochotni zapomenout až v okamžiku, kdy přinesou ouzo na účet podniku. Tak jsme se nacpali, že málem nedojíme večeři v hotelu. Jdeme dřív spát a sbíráme síly na zítřejší cestu na Santorini neboli Théra.

  

5. den, 1.6. (sobota)

      Dnešní den se měl stát (především pro Ivetu) zlatým hřebem zájezdu.

V 5hod. odjíždíme autobusem do přístavu Rethimon (2hod.), odkud v 8hod. vyplouvá troj-podlažní trajekt s příznačným názvem Atlantis. Hned při vstupu na palubu se řadíme do zástupu, aby nás postupně mohli fotit nějací šašci říkající si paparazzi. Dělají u toho šílenej humbuk. Ihned vystoupáme až na hořejší palubu, kde to prý houpe nejmíň a čekáme, až nás budou volat na snídani (kartičky na snídani máme barevně odlišené). Trajekt vyjíždí na širé moře a Iveta začíná blednout. Fouká silný vítr (ostatně jako vždy, když sedíte na otevřené palubě, že?) a trajekt znatelně houpe. Bohužel z našeho čekání na snídani se stává utrpení, protože rozhlas na horní polubu není slyšet. Promeškáváme snídani, aniž si to uvědomujeme. Naštěstí máme s sebou nějaké pečivo. Iveta pomalu ukusuje a trpí. Paparazzi obíhá s foťákem cestující a po domluvě s nimi fotí momentky. Po té co dorazí k nám ho vzhledem k stavu Ivety ihned posílám do prdele. Kupodivu rychle mu to dojde a tak pokračuje v opruzování ostatních, kteří se celkem snadno nechávají ukecat. Zhruba po poledni se přiblížíme k santorinskému přístavu Athinios. Stavíme se do tvořící fronty k východu a netušíme zradu. Trajekt se přes hodinu snaží zakotvit u malého mola a kormidelníkovi dost pozdě dojde, že to přes velké vlny nezvládne. Proto nás musí na břeh dopravit menší lodní transportéry pro cca 50 lidí. Iveta už nevydrží a odběhává si ulevit na záchod. Přepravu malou houpající lodí jen tak tak přežije. Je nádherné počasí, vane silnější vítr. Začínám si prohlížet okolí, Iveta má co dělat sama se sebou. Chudák. Tak moc se na Santorini těšila. Cesta na její vysněný ostrov se pro ní ironicky stal nejhorší zážitek zájezdu. Uzoučkými serpentinami stoupáme k první malinké vesničce, ale vzhledem k časovému manku se na malém náměstíčku jen otáčíme a pokračujeme dále. Zastavujeme v Oia, prý nejhezčím místě na Santorini notoricky známým svým pohádkovým výhledem na bílo-modré domky se sytě modrým mořem s ostrůvky v pozadí. Teprve tady dávám za pravdu všem těm kýčovitým obrázkům, kterým jsem nechtěl věřit. Průvodkyně nás upozorňuje na zelenavé skvrny v modré vodě, které jsou prý bohaté na síru a santorinští rybáři prý běžně kotví loďky na pár dní v těchto místech, protože jim „čistí“ lodě od všelijakého svinstva. Vracím se pro Ivetu odpočívající ve stínu stromů kdesi na parkovišti. Cítí se o trochu lépe, tak se procházíme úzkýma malebnýma uličkama. Máme štěstí, že tu není přiliš turistů, hlavní várka přijíždí o chvilku později. Už za 40min. vyrážíme na další místo, tentokrát do hlavního města Fira (v překladu „hnízdo bílého orla). Cestou si opět všímám krajiny sopečného původu, ale s neuvěřitelně plodnou půdou – na Santorini se pěstuje např. vinná réva nebo pistácie. Snažím se fotit co nejvíce, aby Iveta měla aspoň něco z fotek, když už nic nemá z reality. Kupujeme pár drobností, ale bohužel čas nás neúprosně tlačí a nedovoluje nám si zde ani trochu vydechnout a odpočinout. Hlavní město je jako skoro každé městečko na Santorini vysoko na skále, takže máme několik možností, jak se dostat dolů do přístavu: 1. lanovkou, 2. na oslech, 3. nebo po schodech pěšky. Vzhledem k Ivetině stavu neriskujeme. Za 1,5 € kupuju lístek na lanovku, která nás za pár minut dostane přímo do přístavu. Dofocuju film a Iveta sbírá sílu na zpáteční cestu. Po sebrání dostatečné odvahy rychle nastupujeme do vratké loďi a vyrážíme k trajektu. Houpe to strašně, tak se trochu snažím Ivetu povzbudit. Bohužel marně, začíná vytahovat pytlík a vypíjí si tak kalich hořkosti až do dna. Na trajektu zabíráme místa vevnitř na sedačkách, kde se Iveta snaží usnout a já si pozorně všímám rozhlasu, abych napodruhé nezmeškal jídlo. To už bych fakt asi nepřežil. Nakonec se dočkám, nandavám si na talíř výborný masový a těstovinový pochutiny, ale snažím se to moc nepřehnat, přeci jenom jsem za celý den skoro nejedl. U večeře potkávám Pepíka Augustu (bývalého trenéra hokej. reprezentace). Ve 22hod. kotvíme v Rethimonu a opět delší dobu čekáme, než trajekt definitivně zakotví. Asi to kočíruje nějakej amatér. Ivetě je s přibývající vzdáleností od ostrovu Santoriny líp a líp. Zkurvenej paradox! Až po půlnoci padáme znaveně do peřin a aby toho neštěstí nebylo málo, tak se mi těsně před spaním daří celkem šikovně rozbít láhev od vína. Bohužel plnou.

  

6. den, 2.6. (neděle)

       Na snídani se cpeme jako kdyby sme dva dny nejedli. Iveta ale má dvojnásobný důvod, jí za dva. Naštěstí se z toho včerejška oklepala obdivuhodně rychle. Po té, co jsme skoro ucpali náš záchod, chodíme kde se jen dá. Rekord dne vytvoří Iveta, která tuto místnost na rozdílných místech navštíví celkem 4x za jediný den!!! V zoufalství nakonec bere zavděkem i pánskou toaletou. J Ale to jen taková funny poznámka na okraj… Procházíme se po okolí, otrháváme ze stromů za plotem citrony a pomeranče a Iveta úplně rozehřívá, když jí jakási černoška pochválí vlastnoručně ušité šaty… Opět se cpeme tzatzikama, řeckým salátem a večeří až k prasknutí. Sedíme u bazénu, těžce oddychujeme a objednáváme panáky na slehnutí. Prostě skvěle strávený den.

 

 7. den, 3.6. (pondělí)

      Přesně ve smluvený čas (9:00) přijíždí chlapík z půjčovny a předává nám klíčky od auta. Suzuki Baleno, sedan za 75 € na dva dny. Sice jsem si představoval na zdejší poměry menší, praktičtější auto, ale Suzuki vypadá skvěle, tak nad tím mávnu rukou. Ihned vyrážíme na první plánovaný výlet na jihozápad, na jednu z nejhezčích pláží Kréty – Elafonissi. Schválně jedeme obtížnější cestou horskými serpentinami a fotíme užasný pohledy na moře. Auto jede spolehlivě, i když motor má prd výkon. Okolo poledne parkujeme u cíle. Nádherná pláž, bílý písek, zeleno-modrá barva moře, mělké písčiny. Turistů je tu celkem dost, ale v sezóně to musí být daleko větší masírka. Zdejší vody jsou jako stvořené pro šnorchlování, tak toho využívám. Pozoruji nádherně zbarvený rybky u dna a několik v písku schovaných platýzů. Dno je písčité, ale bohužel bez nějakých mušlí nebo jiných zajímavých kamínků. Voda je stále docela studená, ale teplota vzduchu je skvělá – cca 34st., tak se cachtáme v krásném prostředí několik hodin. Řízení přebírá Iveta, takže se svižným tempem vydáváme zpět trochu jinou cestou, ale opět plnou krásných výhledů, serpentin a hlubokých kaňonů. Parkujeme v městě Kastelli a na náměstí si dáváme pozdní obýdek ve vylidněné taverně. Číšnice se netváří moc ochotně, asi jsme jí narušili siestu, ale jídlo je super – stifado (guláš), poikilia (různé druhy masa), tzatziki, retsina. Jsme nechutně nafutrovaní, doufáme jen, že nám do večeře trochu slehne. Bohužel to se nestalo, tak se večer v hotelu omlouváme číšnici, že jsme dokázali sníst jen první vynikajicí chod (mussaka), na druhý už prostě nemáme… Odpočíváme u kafíčka u bazénu a číšník každou hodinu všem zúčastněným naleje malý míchaný drink – základem je vždy rakije, ouzu nebo jiný aperitiv.

 

 8. den, 4.6. (úterý)

      Brzy ráno vyjíždíme autem do hl. města Heraklionu (Iraklion) – cca 130km. Vyrážíme bez snídaně abychom byli co nejdříve na nejznámnější vykopávce – paláce Knóssos. Kousek za Chanii se napojujeme na dálnici, kde si řidiči nijak nelámou hlavu nějakými předpisy. Rychlost se absolutně nedodržuje, blinkry se používají spíše vyjímečně a náhodou, dvojitá plná čára se předjíždí kdykoliv se krétskému řidiči zachce. Prostě platí právo silnějšího. Docela mě překvapuje, že se v takovém dopravním chaosu Kréťané docela slušně domluví… Knossos nacházíme celkem v pohodě, lidu je tu ale jak na kostele. Lístek je za 6 € a hned za vchodem se nám vtírají nějací rádoby průvodci. Procházíme celým komplexem s tištěným průvodcem v ruce. Podle něho má největší zásluhu na znovuoživení mínojského paláce Knossos sir Arthur Evans. Zbořil ale leccos co se mu jevilo jako nepodstatné – a připojil to, o čem se domníval, že může spolehlivě rekonstruovat. I přes rozporuplnost jeho práce zůstává palác v Knossu jedna z nejimpozantnějších památek mínojské civilizace na Krétě. Objevili jsme skupinku Čechů s průvodcem, tak se občas nenápadně nachomítneme a vyslechneme nějaký ten výklad. Celý komplex prý zahrnoval přes 1400 místností a měl až 4 patra. Nakonec kupujeme nějaké věci na památku a míříme do hor k jeskyni Ideon. Do této jeskyně prý každých 7 let směřoval král Mínoa, aby odsud přebíral instrukce přímo od Zeuse. Stoupáme po serpentinách přes malé vesničky, pár metrů od silnice začínají hluboké strže až se nám při pohledu dolů dělá zle. No, ani ty serpentiny nám nedělají dvakrát dobře. Okolo 14:00 konečně parkujeme u malé taverničky na konci cesty s impozantním výhledem na vrcholky hor a krásně zelenou náhorní plošinou Nída, která ležíve výšce 1370 m.n.m. u paty krétské nejvyšší hory Psilorítis (2456m). Podle průvodce je potřeba nejméně 4 hodiny na její zdolání, což vzhledem k našim časovým a fyzickým možnostem vůbec nepřipadá v úvahu. Tak se aspoň vydáváme na půlhodinový výšlap k jeskyni Ideon, všude kolem nás cinkají zvonce ovcí a koz. V jeskyni prý stále probíhá archeologický průzkum, ale když vidíme její dezolátní stav, dost vážně o tom pochybujeme - všude se válí zpuchřelé dřevo, do jeskyně vedou dokonce staré koleje, zem je odporně vlhká a kluzká - raději se hlouběji do jeskyně po nejistém terénu nepouštíme. Vracíme se zpět a Iveta kočíruje auto směrem na Rethimon. Projíždíme dalším horským úsekem a pár vesničkami, kde se na silnicích dvě auta vedle sebe prostě nemůžou vejít a trochu bloudíme na neoznačených úsecích. Staříci ve vesničkách posedávají v kafeteriích nebo tavernách a popíjejí vodu s nějakým panáčkem. Všude klid a pohoda. Okolní příroda je úžasná. Okolo 17hod. parkujeme v přístavním městě Rethimon a opět si dáváme řecký salát, tzatziki a kafe. Do hotelu se vracíme až na večeři a dle instrukcí necháváme klíčky v kufru auta.

 

  9. den, 5.6. (středa)

      Pohodovej den. Jediný, co mě rozladí je cena točenýho piva (3,70 €) ve sport baru a číšník, který hned poznal, že jsme Češi a na řecká slovíčka reagoval anglicky. Večer si pořádáme párty na balkóně, vypíjím sám láhev Retsiny a kouřím doutníka…

 

 10. den, 6.6. (čtvrtek)

      Na snídani vstávám s trochu těžkou hlavou a pořád cítím hnusnou pachuť doutníka v ústech. V 11hod. se dozvídáme od delegátky poslední instrukce k odletu a taky to, že je v ČR pěkně hnusný počasí. Celý den si pak užíváme sluníčka i moře a vychutnáváme poslední celý den na Krétě. Iveta je na nervy ze sprchy, resp. z vody v koupelně, která teče kdy chce a tak musí skousnout půlhodinové čekání s namydlenou hlavou. Večer si v pool-baru dáváme opravdu skvělý drink „Sex on the beach“ a začínáme balit věci a spoustu lahví alkoholu do různých svršků i spodků.

 

 11. den, 7.6. (pátek)

      Do 12hod. musíme vyklidit pokoj, ale uklízečky nás buzerují už o hodinu dříve. Nakonec se nám omlouvají, že na to prý zapomněly. Skládáme kufry do recepce a naposledy brouzdáme po okolí. Přesně v 15:30 odjíždíme autobusem z našeho hotýlku Venus Beach, málem bez jednoho chlapíka, který měl pořád dost času a teprve, když se bus začínal rozjíždět, se dal se do běhu… Objíždíme hotely a vyzvedáváme další Čecháčky. Za hodinku přijíždíme na letiště a opět začínám být na nervy z lidí, kteří chtějí být všude první a neurvale do nás šťouchají, neberou ohled na ostatní a naprosto bez skrupulí nám v tlačenici přejíždějí vozíčkama nohy jen proto, aby zabrali ty nejlepší místa. Jedině v takovýchto chvílích nejsem moc pyšnej na to, že s takovýma tutanama sdílím stejné občanství. Stojíme skoro na konci fronty a čekáme téměř hodinu na odbavení. Máme obavy z nadváhy zavazadel, ale když u ostatních vidím na váze lítat cifry okolo 30 kg bez nějakých připomínek krétských úředníků, tak se zase rychle uklidním. V duty-free shopu nakupujeme čokolády za poslední eura a nějakej malej parchant mě s rozběhem kope do holeně. Nevěřícně koukám na toho malýho hajzla a pak i na jeho fotříka, čekám omluvu, ale jenom slyším tatínkovo napomenutí: „Kájo!“. Nevím, jestli to mělo znamenat pochvalu nebo výtku. Let zpátky do Prahy trvá kratší dobu, asi to kapitán Nevola trochu víc popohnal. Počasí v ČR je opravdu hnusný, déšt, 15st. Tak jsme zase zpátky v matičce Praze a u svých pracovních poviností.

Michal Schauhuber

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!