Lago di Garda 2007

Lago di Garda 2007

   

Rozhodneme se vydat do Lago di Garda, téměř bájemi opěvovanému místu plné nejrůznější zábavy především pro extrémisty. Nás však zajímají především ferraty – hlavně chceme vyzkoušet tu jednu z nejtěžších-Monte Albano. Jedeme v sestavě Petr Slapnička, Vláďa Janouš, Michal “Miguel” Žák a moje maličkost.

 

Čtvrtek 28.6.2007

Již předem jsme si přes kamaráda Pavla zabukovali rezervaci míst v kempu Claudia přímo u jezera Lago di Garda. Vyrážíme už ve čtvrtek po obědě a odhadujeme, že bychom tam mohli dorazit pár hodin před půlnocí. Téměř to vyšlo, po chvilkovém bádání nacházíme kemp v cca 23hod. a narychlo domlouváme nezbytné formality. Poté zajdeme do X-centra, což by mělo být takové místečko plné free-lidí (směřují sem extrémisti vyhledávající strmé sjezdy na bikách, windsurfisti a horolezci). Nacházíme Pavla a seznamujeme se s šéfikem Milošem i ostatními lidmi, kteří čile popíjeli u velikého stolu pod plachtou uprostřed plácku obklopeného karavany. I nenechali jsme se dlouze pobízet a přidali se k ochutnávce slivovice a začali vyzvídat vhodné ferraty. Jeden takových choďák máme naplánován na zítra, abychom se trochu rozpohybovali. Půjčujeme si od Miloše úvazky a helmy, ale neměl kompletní výbavu, takže někdo, jako třeba já, vyfasuje cyklistickou helmu.

 

Pátek 29.6.2007

Druhý den hned po snídani, po prozkoumání nejbližšího okolí a nezbytné očistě vyrážíme po východním pobřeží jezera a směřujeme k ferratě Cimma SAT. Má se jednat o celkem nenáročnou ferratu, malý stupeň obtížnosti, spíše choďák. Parkujeme v městečku Riva del Garda, chvíli hledáme místo až objevujeme trochu zapadlé, ale poloprázdné parkoviště. Zezačátku se jedná o klasický opruz-stoupání upravovanou cestou a pak i malým lesíkem, trvá několik hodin než se konečně dostaneme k nástupu na ferratu. Za odměnu jsou nám krásné výhledy na městečko Riva a severní hladinu jezera plnou bílých plachet surfů. Paráda. Hned ze začátku nás čeká strmý kovový žebřík, a tak se pro jistotu jistíme úvazky. Jedná se sice o vzdušnější ferratu plnou žebříků a kramlí, ale zase nic až tak náročného, jen se nesmí labilní jedinec moc často dívat dolů. Opět nás čekají nádherné výhledy, tak si to užíváme, jak to jen jde. Po poledni jsme na vrcholu, fotíme se u vrcholového kříže a obědváme. Po tomto odpočinku máme v plánu druhou stranu sestoupit dolů. Jde o neskutečně vopruzový sestup po nejprve úzké pěšině lesem klesající v nekonečných serpentinách a špičky našich prstů dostávají pořádně zabrat. Po několika hodinách se cesta napojuje na větší vedoucí podél ferraty zpět, která je ukončená širší asfaltkou. Pozdě odpoledne pak dorazíme k autu, nakupujeme v minimarketu pití pro zahnání lehké dehydratace a celkem unaveni míříme zpět do kempu. Večer pak jdeme na pizzu do pár km vzáleného Val di Sogno, chvíli brouzdáme v úzkých uličkách starého městečka a hledáme vhodnou pizzerii. Vláďa tam potkává nějaké své kamarády a nakonec ukotvíme v restauraci blízko parkoviště. Dáváme si předkrm, pivko, vybíráme pizzu a Petr opět nezklame a složitě se číšníka ptá, zda v pizze bez sýru skutečně není sýr. Nakonec nám číšník přináší aperitivy, což Vláďa nějak nepochopil a rezolutně to hned odmítá i za nás za všechny a posílá ho pryč. Pozdě stačíme zareagovat a už je nám trapné zmateného číšníka volat zpět, protože ty aperitivy dostávali všichni před placením na účet podníku…

 

Sobota 30.6.2007

Další den zkoušíme další „chodící“ ferratu. No, spíš se jednalo o takovou tůru po hřebeni, kde by údajně mohli být i nějaká ta jistící místa. Jedeme na sever za Rivu přes Arco k jezeru Lago di Santa, kde parkujeme v lese na jednom z nemnoha míst u kraje úzké silnice. Opět absolvujeme celkem hezký, ale pekelně dlouhý choďáček, procházíme lesem, stoupáme po úzkých pěšinách až na vrchol, ale žádné složité ferraty nás nečekají. Vlastně vůbec žádné. Chvíli pokračujeme po vrcholové stezce než nás cesta zavede do táhlého klesání. Procházíme lesem, neustále slyšíme zvonce (krav nebo ovcí) z údolí a cesta zpět k autu nás docela vyčerpává…

Večer pak na radu kluků zavítáme do proslaveného SpeckStube což je vlastně velká vývařovna ve stylu německé lidové gastronomie. Vstupujeme do velké zahrady narvanou lidma a stoupáme si do dlouho fronty. Kupodivu ani nečekáme dlouho, dáváme si obrovské koleno a tupláka lageru. Jsme docela hladoví, i tak ale máme co dělat abychom to do sebe vše nasoukali a nalili. Stojí to ale za to. Po návratu z královské hostiny pak s Milošem a Pavlem diskutujeme o Monte Albanu, které chceme dát v neděli dopoledne před odjezdem. Ti ji už absolvovali dnes, oba v žabkách a prej pohoda. To se to říká profíkům… Díváme se na dosti vzdušné fotky a jsme docela nerozhodní a nakonec to korunuje Pavel hláškou, že jen trochu labilnější člověk se z toho může i posrat. Sedíme s klukama do noci, popíjíme pivka s domácí ořechovicí a meditujeme o zítřku…

 

Neděle 1.7.2007

Po náročné noci a ještě náročnějšímu ránu je nám tak nějak všelijak. Nohy bolí od túry a hlava zase po ořechovici. Nějak nám to nesedlo. Přesto vyrážíme k naší vysněné ferratě a to téměř bez snídaně, protože to prostě nějak nešlo… Monte Albano patří k nejtěžším ferratám vůbec, je značena jako velmi až extrémně těžká (obtížnost D – E) s mimořádně vzdušnými místy na stěně vysoké cca 200 metrů. K Monte Albanu se dostáváme přes městečko Torbole směřem k dálnici do Mori, kde odbočujeme dle ukazatelů k parkovišti a pak pěšky míříme k nástupu kolem poutního kostelíka Madonne di Monte Albano. Nasazujeme úvazky a helmy a máme obavy z nástupu - vidíme pouze 5 metrů nad sebe a všímáme se celkem uhlazené stěny. Vláďa to raději předem vzdává po mém zpočátku zoufalém, ale nakonec úspěšném pokusu se vydrápat vzhůru jen pár metrů. Skála je pěkně uklouzaná, takže to člověk musí tahat hlavně rukama. Po dalších pár metrech je skalní plošina, kde se dá odpočinout a nabrat síly. Odtud se také dá oklikou vytraverzovat zpět, což je vhodné pro ty, kteří ze začátku své schopnosti trochu přecenili. Musím říct, že pro neznalé amatéry po opici to byl docela tvrdý začátek. Slunce začíná do jižní stěny pálit čím dál víc a výše stoupáme už jen já s Petrem, Miguel se vrací tou traverzou dolů k Vláďovi. Čeká nás docela strmý výstup po kramlích nastřelených ve skále v dosti velké vzdálenosti od sebe a s minimem úchytů, takže mi chvíli trvá než s třesoucíma rukama dostanu na další menší odpočívadlo. Zde před sebe pouštím nějakého bláznivého Itala, který mi již nějakou dobu dýchal na záda a dokonce i pomáhal s přecvakáváním karabin po ocelovém laně. Ital se mimochodem vůbec nejistil a celkem čile pokračoval vzhůru. Na mě přišla krize, točila se mi hlava a já si už asi postý říkal, že už nikdy nebudu pít před takovouhle tvrdou zkouškou odvahy. Nakonec to nejhořší překonávám a s Petrem pokračujeme dále. Ostatně nic jiného nám ani nezbývalo, cesta dolů již nepřipadala v úvahu. Jedině jsme měli slíbeno, že by pro nás dojel Pavel a v případě nejhoršího vylezl za námi a potupně nás spustil dolů… Ale takovou potupu by naše ego asi nerozdejchalo... Postupem doby jsme jistější, ruce ale dostávají zabrat, a i když mám na sobě cyklistické rukavice, mám bříška prstů už docela slušně odřená do krve od ocelového lana. Jednoznačně nejlehčí jsou ty vzdušnější příčné úseky-traverzy, které sice vypadají hrozivě, ale je to brnkačka, při které si člověk i odpočine. Nejhorší jsou pak strmé komíny s kramlemi či železy na uklouzané skále. Po cca 1,5hod. jsme asi ve ¾ cesty, píšeme se do vrcholové knížky, která není kupodivu až na vrcholu, ale pěkných pár metrů pod a čeká nás poslední těžký úsek – finální komín vysoký dobrých 10 metrů. I ten nakonec zvládáme a plni euforie si vychutnáváme úspěšné zdolání jedné z nejtěžších ferrat, i když to bylo s odřenýma ušima (a vlastně i prstama). Nahoře nás na menší odpočívadle čekají kluci i slušná výstava krvavých náplastí na provázku, což je taková malá atrakce na závěr… Nakonec se vracíme do kempu, loučíme se s Pavlem a Milošem a střelhbitě míříme zpět k dálnici. Po celkem bezproblémové cestě přijíždíme do Prahy v nočních hodinách.

Michal Schauhuber

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!