Marmolada (3.343 m.n.m.)

Marmolada (3.343 m.n.m.)

 

Čtvrtek 26.6.2008

Sraz máme ve 13,30 na parkovišti Agip na Strakonický a scházíme se v osvlědčené sestavě – Petr Slapnička, Michal Žák (Majkl), Vláďa Janouš a moje maličkost. Cílem naší cesty je pokořit nejvyšší horu Dolomit – Marmoladu (3.343 m). Bereme s sebou kompletní výbavu – ferrata set, přilby, cepíny, mačky a 60 m dlouhý lano.

Vláďa nám hned na začátku hlásí, že si vzal jen alumatku místo pořádný karibáby a já hned věděl, proč jsem měl tušení a vzal si karimatky dvě. Nastavuju navigaci na mobilu, zapínám GPS modul a frčíme Petrovým Passatem směr na Rozvadov. Stavíme na poslední benzince v Čechách u Mekáče a nakupujeme poslední jídlo. Petr nakupuje nejmenší možný balíček hajzlpapíru (což dělá 4 ruličky), kupujeme bagety, rakouskou silniční známku a kafe. V Německu pak za vydatného deště zastavujeme na biopauzu, dáváme si kafíčko a Petr zjištuje, že ty hajzlpapíry nechal na střeše auta ještě u Mekáče. Projíždíme Rakousko a před Brennerem i po jeho projetím nás přepadá neskutečná bouřka s kroupami jako pingpongový míčky. Celý auto se otřásá a Petrovi se objevuje porucha airbagu na displeji. Hm, to nám to pěkně začíná… Dle pokynů navigace pak odbočujeme z dálnice na exitu na Val Gardenu a čeká nás cca 50 km po horské silnici až do Canazei. Posledních 25 km je to samá tornante (zatáčka) a Petr si to neskutečně užívá, což se nedá říct o nás, všem je nám blbě, čemuž moc nepomohla ani vydatná ochutnávka domácí hruškovice během cesty.

Do kempu s ne moc kreativním, za to příznačným názvem „Marmolada“ přijíždíme chvíli po 22hod. Domlouváme nezbytné věci se sympatickou slečnou v recepci, která nám tvrdí, že až do konce týdne bude „sunny“. Při pohledu na zamračenou oblohu s mnoha záblesky na obzoru tomu moc nevěřím… Vybíráme si fleka, rozbalujeme stany a domlouváme podrobný plán na zítřek. Okolo půlnoci zaléháme a chvíli poté se spouští slušnej liják a do toho kroupy. Jestli nás tohle zítra přepadne na ferratě na Marmoladu, máme se na co těšit…

 

Pátek 27.6.2008

Vstáváme v 6:30, Petr z venku hlásí, že je krásný azuro. Samozřejmě si dělal prdel, ale na bouřku to zatím nevypadalo. Majkl zapaluje svůj léty osvědčenej lihovej vařič, vaříme čaj, snídáme a připravujeme si věci na výšlap. Vláďa štědře poděluje věcma Majkla s Petrem, protože se mu nevejdou do malého baťohu.

Pokračujeme z Canazei cca 15 km k jezeru Lago di Fedaia, parkujeme cca v 8,40 na parkovišti pod lanovkou, bereme věci a na poslední chvíli se ještě vracíme k autu pro lano, na které si skoro nikdo nevzpomněl. Počasí se vyjasňuje a mezi mraky prosvítá sluníčko. Po zjištění, že poslední lanovka jede v 16,15hod. kupujeme jen lístek na vrchol a nasedáme do „dobytčáku“ alias „baby  jagy“. Jinak se té kovové klícce snad ani říkat nedalo… V cílové stanici Rifugio dei Fiacconi (2.625 m.n.m.) zjišťuju, že mi praskla obroučka slunečních brýlí, ale zachraňuje mě Majkl, který má sebou krásnou modrou izolačku, která ladí k  modrému odstínu brýlí. Sice na levé oko hůř vidím (vypadám jako bratr Žižka), ale brýle drží. Vyrážíme od lanovky trochu níže po červeně značené cestě 606 přes pár sněhových polí a asi po hodince nás čeká stoupání po větším ledovci. Sníh je rozbředlý a místy se boříme až po kolena a já musím nasadit brýle olepené izolačkou, aby mě sluneční paprsky odrážející od sněhu nebodaly do očí. Stoupáme asi půl hoďky a funíme jak soumaři. Petr po nedávném vyléčení ze spálový angíny taky není zrovna v top formě. Zastavujeme u začátku ferraty a navlíkáme na sebe ferrata set, přilby a dobíjíme se sušenkama s ionťákem.

                                         

Výstup sám o sobě není technicky těžký, kramle s pár žebříky, ale hlavně ze začátku si musí dát člověk pozor na padající kamení. Mě trefil jeden malý ostrý šutr do helmy a pak ještě do ramene a bolelo to jako čert. Počasí je krásný a nám se postupně otevírají panoramata okolních vrcholů. Cestou přecházíme pár sněhových ploten, ale díky rozbředlému sněhu to ani neklouže. Pokud by to bylo zmrzlý, bylo by to asi o dost horší…

 

Posledních cca 100 výškových metrů jdeme už jen po ledovci, občas se propadneme až po stehno, ale jedná se celkem o bezproblémovou cestu až na vrchol Punta Penia 3.343 m., který zdoláme po cca 3 hodinách. Na vrcholu se zdržíme asi 40 minut, urobíme pár vrcholových fotek u železného kříže a ještě stačíme pokecat s Čechama, co to šli druhou stranou. Je krásné teplé počasí, které nám dovoluje odpočívat jen v krátkých moirových tričkách. Obědváme chleba s paštikou, salátovky a Petr se v rámci svého dietního programu cpe tuňákem s kukuřicí.

      

          Po dostatečném odpočinutí začínáme klesat asi 300 metrů po horním ledovci k jednomu z hřebenů. Sestupujeme dolů po celkem nenáročné ferratě a dole těsně před nástupem na klesání po ledovci pro jistotu nazouváme mačky. Trošku mě začíná bolet hlava, asi z té nadmořské výšky. Koukáme na lidi před námi, kteří si vzali jen mačky a celkem rychle a bez problémů šlapali k dolní lanovce. Jak jsme poznali, tak ani mačky, cepíny ani jistící lano nakonec nebylo potřeba. Opět se jednalo o rozbředlý sníh, žádný obávaný trhliny se nekonaly a těch pár ledových ploten člověk obešel. Okolo 16hod. jsme byli u stanice lanovky, ještě fotíme úchvatná panoramata všude okolo a nastupujeme do „dobytčáku“. Dole u stanice lanovky Vláďa hned po výstupu z „baby jagy“ něco vysvětluje obsluze a my zjišťujeme, že nechal nahoře cepín. Nakonec Vláďovi cepín posílají dobytčákem dolů, Vláďa dává 5 euráků chlápkovi na obsluze za ochotu, a kterej hned nasedá do auta a odjíždí. Druhej chlápek pak Vláďovi něco italsky povídá, evidentně mu vyčítá ten cepín a prodlouženou dobu lanovky. Tomu už Vláďa euráky nedal, tak proto asi ten povyk… Přijíždíme do kempu, dáváme osvěžující sprchu a já teprve zjišťuju, jak jsem se slušně spálil na pažích, krku a uších.

Večer nacházíme snad jedinou otevřenou pizzerii ve vesnici, oficiálně otevírají až v osm, ale i v půl sedmý nás ochotně usazují. Dáváme antipasti a skvělou pizzu, pivo a u kafíčka debatujeme o zítřejší túře. Petr je pro ferratu Piazzetta, která je ohodnocena stupňem G, ale nakonec se hromadně domluvíme na normálce na Piz Boé bez úvazků a helem. Chvíli couráme po vesničce, všude jsou hezké horské hotely a penziony v takovém tom dřevěném bavorském stylu. Jdeme ještě do cukrárny na zmrzlinu a do stanu zaléháme už okolo desáté.

 

Sobota 29.6.2008

Vstáváme v tradiční čas 6,30 a okolo osmé vyrážíme z kempu. Ještě musíme budit dědu v županu v recepci, aby nám zvednul závoru u výjezdu. Na parkovišti  v Podoi u stanici lanovky necháváme auto a míříme blátivou cestou k našemu cíli. Cestou nás pozoruje docela slušně vykrmený svišť, nechá nás dojít na pět metrů a pak mizí do nory. Boty máme celý obalený bahnem, proto uvítáme napojení na klasickou cestu plnou štěrku a kamenů. Opět se nám naskýtá výhled na Marmoládu a tak vyhlašujeme fotosoutěž „Marmoláda 100x jinak“. Stoupáme asi hoďku, poslední krátký úsek k horní stanici lanovky u chaty (2.871 m n.m.) se jde sněhovým polem přes který je natažené lano. Sníh je opět rozbředlý, takže pohodička. U chaty se občerstvujeme, já do sebe láduju proteinové tyčinky a kofeinovou bombu pro sportovce a kecáme s Čechama, kteří včera přespávali a zmokli někde v okoli Piz Boé. Ptáme se na obtížnost ferraty Piazzetta a mě už ani nepřekvapuje, že všichni co ji vylezli ji popisují slovy „pohoda, né moc těžká, to zvládnete apod.“, i když v cestopisech na internetu psali trochu něco jiného…

 

Fotíme vrcholek Piz Boé a vydáváme se spolu s ostatníma důchodcema, kteří hromadně slézali ze stanice lanovky k chatě, cestou na vrchol. Potkáváme docela čiperného dědu-angličana, kterého se nám nějakou dobu nedaří předhonit a já začínám mít po tom dopingu chuť se na ten vrchol rozběhnout. Po pár nenáročných úsecích s jistícím ocelovým lanem staneme na naší druhé třítisícovce ve dvou dnech – Piz Boé (3.110 m). Objednáváme vrcholové točené pivo za 4,50 EUR, které v nás jenom zasyčí. Přemisťujeme se k vrcholu a vybalujeme oběd. Obdivujeme českou rodinku, která se na vrchol vydala od lanovky spolu se dvěma malýma dcerama (cca 3,5 a 5 let). Koukáme do mapy a vybíráme tu nejdelší možnou cestu, která se stáčí k parkovišti, kde jsme nechali auto. Sice na ní vidíme nějaké ferraty, ale snad úvazky potřeba nebudou. Vyrážíme druhou stranou po hřebínku dolů a na dotaz jestli je cesta v pohodě nám Italové, co jdou naproti, odpovídají: „it is OK, a lot of people coming up“. Pouštíme před sebe Taliána se svojí korpulentní partnerkou a zdravíme Italy přicházející odspodu. Jedna slečna stoupala v keckách a pak že jsou Češi nezodpovědní! Cesta dolů je celkem bezproblémová, občas nějaké to jistící lano. Na Vláďu přichází nutkání se vyprázdnit a tak pokládá kabel přímo na cestě. Hm, nezávidím těm lidem co jdou za námi…. Procházíme pár kraťoučkými sněhovými poli s vyšlapanou cestou a občas se boříme až po kolena. Cesta pokračuje nenáročným klesáním až k rozcestníku, odkud se vydáváme zespoda zpět k cestě odkud jsme přišli  a to okolo nástupu na ferratu Piazzetta. Už asi popátý na sebe patláme opalovací krém, skoro dopíjíme naše zásoby ionťáku a přes několik větších sněhových polích s úžasnými výhledy na Marmoládu a okolní hory přicházíme k ferratě Piazzeta. Nástup na ní je hodně těžký, uklouzané kameny s minimem opor pro nohy. Výš už ferrata nevypadá zas tak hrozivě, každopádně jsme rádi, že jsme se rozhodli ji nezkusit. Mám za sebou až moc živou vzpomínku z minulé ferraty Monte Albano u Lago di Garda, kterou jsme tak trochu podcenili a vylezli ji po opici, bez snídaně a s bolením břicha. Doteď považuju za zázrak, že jsem na některém těžkém úseku nezkolaboval, když se nám slunce celou dobu opíralo do zad…. Never more. Piazzettu dáme příště až budeme v top formě…

 

Uvažujeme o zkrácení štreky a místo pokračování podél skal jít rovnou cestou dolů směrem k památníku padlých. Jsme nerozhodní, takže Majkl provádí losování stylem malý – velký kámen. Vláďa vybírá svou navrhovanou variantu a tak klesáme docela vodsírkovou cestou plnou kamení. Nad kruhovým pomníkem sedáme na krásně zelenou louku a opět se kocháme výhledy na Marmoladu a ostatní kopce. Po prohlídce památníku je to už jen pár kilometrů k parkovišti po asfaltce. V kempu dáváme na lačno každej dvě plechovkový piva a opět míříme do naší pizzerky. Zase následuje předkrm, pizza, pivo. Hodnotíme naši výpravu a jdeme na závěrečné kafe do cukrárny.  

 

Neděle 29.6.2008

Stáváme v tradiční čas (6:30) a čeká nás nejnepříjemnější část naší cesty – balení. Finišujeme okolo osmé a platíme za tři noci, 2 stany a auto celkem 142,50 EUR. Rozhodujeme se rovnou vyrazit cestou domů, protože se obáváme zácpy před Mnichovem kvůli večernímu finále EURA ve fotbale mezi Němci a Španěly.

Vyjíždíme z Canazei, ale cestu nám po pár kilometrech zahrazují policisté, protože se zde koná nějaký Giro di Italia nebo co. Vláďa z policisty dostává lámanou informaci, ze které dedukujeme, že dřív než za 2 hodiny trať nezpřístupní, tak to otáčíme. Cestou míjíme český autobus, kterému chce asertivní Petr předat informaci o uzavírce, přibrzďuje, otevírá dveře, ale už je pozdě a autobus nám málem ty dveře ustřelí. Jak se to říká – za dobrotu na žebrotu…  Vyrážíme tedy cestou k dálnici k Bolzanu a navigace ne a ne pochopit, že se nehodláme vracet původní cestou a ještě po 30km nám hlásí „jakmile to bude možné, otočte se“. Cestou koukáme po nějaké útulné kavárničce, kde bychom se mohli nasnídat. Nakonec vjíždíme přímo do Bolzana, zastavujeme u dvou samoobslužných benzinek, ale Petr rozmazleně vyžaduje osobní přístup, tak projíždíme celým městem až se nakonec napojujeme na dálnici směrem na Brenner. Po pár kilometrech sjíždíme k benzince, Petr konečně čepuje a dáváme si sladkej rohlík s kafem v místním bufáči. Pokračujeme na Brenner a těsně před hranicí s Rakousy zastavujeme nakoupit nějaké italské dobroty.

Pak už nás čeká celkem pohodová cesta přes Rakousko, chvíli popojíždíme v zácpě před Mnichovem, a u naší první benzinky v ČR zastavujeme tradičně před Mekáčem na oběd. Pak už to jde celkem rychle, Petr valí do Jesenice vyhodit Vláďu, Majkla na Chodově a mě v Kobylisých asi v 18,30hod.

 

Michal Schauhuber

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!