Maroko 2001

Maroko 2001

Letos se mi podařilo stáhnout hmotnost batohu bez jídla pod 10 kg, včetně jídla vážil při odjezdu asi 17 kg, nejvíc jsem stáhl hmotnost na oblečení - např. 4 trička, 4x spodní prádlo, 5 párů ponožek atd. 


 3.7. Praha-hl.nádraží - kupujeme plné jízdné do Chebu (nehorázných 110,-), vychutnáme posledního Gambáče a rychle zabíráme 2 kupé, odjezd 21.53, nakonec jsme rádi za 1 kupé, okno se dá otevřít jen buď úplně dokořán nebo vůbec - používáme mrkev jako zarážku, noc určitě jedna z nejhorších, vůbec se tam nemůžeme hejbat, každý spí v pozicích jak šnečí ulita, celní a pasová kontrola proběhne v klidu, ke konci cesty přisedá skopčák (Petr brousí nůž) 


 4.7. Frankfurt - deprese po ránu, docela kosa, 07.50 odjezd přes Offenburg do Strasbourgu. Strasbourg - sledujeme prosklenou střechu, dole obědvají frantíci, Michal tvrdí, že se půjde na střechu vy.... za 100 DEM, ale když si uvědomí, jak by si to vychutnali zespodu obědvající, sázka se ruší, následuje krátká prohlídka města - už jsme zde byli loni - katedrála (Petr ji naprosto znesvětí - mlaská přes celou katedrálu s paštikou v držce), jezdí zde supermoderní ufounský tramvaje, které zde prý nedávno zavedli, 13.12 odjezd do Paříže, příjezd okolo 18.00, zbytek dne strávíme v zahradách Jardin des Plantes, úplnou náhodou objevíme už předčasně první mešitu, 22.06 odjezd do Irunu (ESP) - vlak plnej naladěnej amíků (řvou víc než my) 


 5.7. Irun - šílená díra, asi půl dne lozíme po městě, střídavě žereme a spíme a sledujeme místní zabijáky - všichni nosí modré oblečení, na nádraží kupujeme rezervaci (ta je povinná ve všech neregionálních vlacích) za 500 Pta do Madridu, vlak je přistaven a my zjistíme, že je to náš vlak až do Algecirasu, v pokladně nám řeknou, že rezervace do Madridu máme použít až do Algecirasu, 13.15 odjezd do Madridu, příjezd okolo 21.00 - šílené dusno - 33°C, 23.00 odjezd do Algecirasu, na peróně je hromada lidí (maniaci z Afriky tady lozej v bundách a pro jistotu je maj ještě zapnutý), ale nakonec ubráníme naše 1 kupé, přijde průvodčí a samozřejmě chce rezervaci až do Algecirasu, asi čtvrt hodiny odporujeme a nechceme nic platit, takže to průvodčí vzdá, vzhůru chrupkat. 


 6.7. Algeciras - ráno je docela brutální, chce se nám nehorázně na hajzl ale v celém našem vagóně jsou oba úplně plné sraček až po horní okraj a v dalších vagónech blokují průchod chodbičkou maročtí “občané”, nakonec nám nezbývá než se tím davem proplazit, konečně dosednu na záchod a zamknu a najednou se dveře otevřou a otravujou mě marocké děti, které otevřely zámek zvenku pomocí nějaký blbosti, takže si to opravdu vychutnám - jednou rukou držím dveře a druhou se držím úchopu, protože to s vlakem slušně cloumá, hrrrrrrr ven z vlaku - ufffff!!!!!!, po cestě do přístavu projdeme několik poboček přepravní společnosti Transmediteranea, ale nepodaří se nám ani v samotném přístavišti sehnat lístek se slevou na Interrail, no co se dá dělat, trajekt (1700 Pta) je doslova příšernej - všude jsou obrazovky a na nich běží nějaké španělské seriály, paluba není přístupná, takže si nemůžeme vyfotit známou Gibraltarskou skálu, kterou pouze vidíme přes zaprasené sklo v podpalubí, vylézáme z trajektu v Ceutě a hned nás odchytne první drak jménem Abdul a domluví si s náma, že se sejdeme na hranici a pojedeme spolu grand taxíkem do Tetouanu, nám ale trvá dost dlouho, než se na hranici dostaneme, protože jdeme pěšky, takže už se s Abdulem neuvidíme, no nic, na hranici je neuvěřitelný bordel, osloví nás několik převaděčů a chtějí na nás pasy ale ty nekompromisně odpálkujeme, na hranici vyplníme formulář a asi půl hodiny čekáme než nám vyřídí propustku, měli jsme obrovskou kliku, protože najednou se za náma vytvořila asi 15 členná fronta, to bysme tam byly do zejtřka, při čekání jsme se ale nenudili, sledovali jsme chlápka v pyžamu s mercedesem, jak se marně snaží otevřít kufr - policajti v pohodě čekají, chlápek se potí jak saze, kufr nakonec neotevře, ale poldové ho nechají jet - jo hold hodně pohodová země, přejdeme hranici a už vidíme náš cíl - stanoviště taxíků - hned nás odchytne chlápek jménem Abdulah a za 20 DH (1 DH = cca 4 Kč) na osobu jedeme do Tetouanu - nasedáme do taxíku, říkám: “Du si sednout dopředu” - hm nakonec 4 sedíme vzadu a 3 sedí vpředu, hustá jízda, na otevření okna jsem si půjčil kličku a otevřel jsem ho úplně a pak jsem po cestě málem zemřel, nemohl jsem ani otevřít oči (vítr a prach) - po cestě vidíme první velbloudy a osly

  

Tetouan - Abdulah nám zařídil levný hotel asi za 30 DH včetně studené sprchy - luxus, ale hned se nám nasadil do našeho pokoje a začal docela zajímavý rozhovor - arabština, vedro na poušti, dokonce snědl pár kousků českého chleba s plátkovým sýrem (málem se přitom udávil), pak se stočil rozhovor na “čokoládu” - Michael ochutnal a to znamenalo velký problém, Abdulah prodával nejméně 1 unci za 500 DH, ale Michael se nemohl vykecat tím, že nemá prachy - nakonec všechno skončilo tak, že Michael nakoupil kouštíček (2 g) za 50 DH, ten hned vyhodil a našeho “milého” průvodce jsme vyprovodili, i když nás zval na mátový čaj (to je velká urážka, když toto pozvání člověk nepřijme), pak jsme čekali, až nás někdo v noci přijde odkráglovat, ne, poté jsme vyrazili na první prohlídku - vlezeme do medíny, neuvěřitelný smrad, po všem lezou kočky, po rybách lezou mouchy, krev na zemi, sračky a jiné “dobroty” plavou na ulici, my v tom chodíme v sandálech s bosýma nohama - Saigon - musím říct, že to byla spolu s Casablancou nejbrutálnější medíny co jsme viděli, začali jsme stoupat medínou nahoru na kopec, po cestě jsme narazili na hordy dětí, které se chtěli nechat vyfotit, tak jsme jim vyhověli, ale za chvíli odnikud vyběhl nějaký borec, který nás za to seřval, naštvaní jsme rychle prošli medínou zpátky do hotelu, opravdové oázy klidu, hotel byl celkem solidní - jednoduché postele, turecký hajzl - nešel moc dobře tím kbelíkem splachovat, ale luxusní samostatné sprchy, trochu jsme spočinuli a navečeru jsme vyrazili na zdejší hlavní náměstí, kde se zrovna konala nějaká slavnost a hrála kapela, poprvé jsme zkusili nějaký zvláštní druh placky, ani jsem jí nedojedl, na náměstí jsme potkali dalšího marockého “hajzla - vydřiducha”, nejdřív jsme chvíli kecali o fotbalu, pak řekl, že nás provede trhem, který se zde dnes večer koná, zatáhl nás ale rovnou do Cooperativy - berberské prodejny koberců, kde jsme z terasy viděli večerní osvětlený Tetouan (prej dobrej výhled - foťte - tma jak v tunelu) - a pak přišlo předvádění koberců a naše výmluvy (chudý student apod.), ubránili jsme se, (v shopu jsme potkali maníka, který nám vyřizoval víza na hranici (svět je malej)), ale náš průvodce vyžadoval 30 DH, tehdy jsme mu to ještě zaplatili, protože nevypadal jako nějaká měkota, pokus o nákup mátového čaje - negramotný prodavač náš plán zhatil, návrat do hotelu, good night! 


 

7.7. Tetouan - brzy ráno okolo 06.00 vstáváme a razíme na nádraží, první ranní bus je obsazený jedeme tedy okolo 07.30 společností La Ideal do Chefchaouenu (15 DH), horského městečka v pohoří Rif, parkoviště busů je slabě řečeno totální chaos, asi 5 minut po odjezdu už se v busu poblila první marocká holčička, stejně jako v první taxíku i zde v busu hraje totální marocká musica, jedeme krásnou krajinou přes malé vesničky, máme i hezkou spolucestující, která ale umí mluvit jen arabsky, a asi za 2 a půl hodiny jsme na místě, vyskáčeme z busu a hned se na nás nalepí první pseudoguide, ke kterému se po cestě do medíny připojí další dva, nakonec to však vzdají, hledáme hotel, objevíme jeden hodně luxusní, ale je plný, další také, ale naštěstí za chvíli objevíme hodně levný (20 DH), který není ani moc daleko od hlavního náměstí, pokoje normál až na hmyzáka, který mi leze po polštáři, sprcha zatím hodně hustá - společně s tureckým hajzlem, neuvěřitelný puch (nějaká zatuchlina), ale přesto osvěžující, prohlédneme si místní kasby (10 DH) - hliněná čtvercová stavba, zahrada, kolekce starých keramických nádob, zbraní, koberců apod., všude samé mešity, jdeme ještě jednou na busové nádraží, abychom si zajistili jízdenky na další den, ale prý nám to prodají až těsně před odjezdem, takže zase naštvaní šplháme stoupák do centra, na zdejším hlavním náměstí vidíme a fotíme krásné pávy vyhřívající se na náměstí a pak už se vracíme do hotelu, od 15.00 do 16.00 dáváme opalovačku na terase našeho hotelu - vedro hrozný, ležíme na zádech, pod námi 50 litrů potu - úplně na koupání, odpočinek (mažu si ohromnou placku s pařeným sýrem - úplná pizza) a navečer opět razíme do města, Michal fotí nějakou holku - ta se málem psychicky zhroutila a utekla, ochutnáváme poprvé mátový čaj - dali nám největší slaďák na světě - víc cukru než vody, odtud jdeme na konec města na místní pohřebiště a až do západu slunce sledujeme medínu z kopce nad městem  


 

8.7. Chaouen - na nádraží čekáme na prodavače jízdenek, ten vůbec nepřijde, ale když přijede bus, naskáčeme do něj a jsme rádi, že jsme rádi, na konci autobusu nějakej maročan piští jak pomatenej, ale po 5 minutách se uklidní, cena za bus do Fesu 44 DH + 10 DH za zavazadla, jede s námi největší bouchač za celou dobu pobytu v Maroku (počítat ale taky neumí 2x44 = 98), kousek za Chaouenem zastavíme na křižovatce, 2 chlápci s plnejma taškama vyskáčou z našeho busu a přeběhnou do prohlédnutého, tvrďák se jenom obejme s policejní hlídkou a jede se dál, asi po hodině a půl jízdy stavíme ve městě Ouazzane, kde se otevřou dveře autobusu a následuje půlhodinová nabídka různého marockého jídla, hlavně čokoláda, žvýkačky, sušenky, těsně před odjezdem tvrďák zkope venku nějaké menší dítě a frčí se dál, malá zastávka, aby si tvrďák dal palačinku, asi po další hodině a půl jízdy opět stavíme, vidíme, jak všichni venku kmitají okolo tvrďáka, nejdřív mu vyčistí a vyblejskají boty a pak celý bus čeká, než si tvrďák zakousne něco dobrého, v autobusu Michal nevědomky šlape v čerstvých blitkách a nějaká stará ženská se mu úplně špičkově směje, my se přidáváme, do Fesu dorážíme asi ve 13.00.

Fes - hledáme hotel, první se nám cenově nezdá, a pak se nechám já a Lukáš zpracovat faux guidem, který nás chvíli tahá po medíně a ukazuje hotel, kde mají nehorázné ceny (chytře říkají cenu - one fifty, takže jsme nejdřív rozuměli jen 50, ale naštěstí jsem zachtytil jejich sprostej fígl), a tak mu utečeme, zase nás dožene, ale už nás nechá být, protože ho Lukáš odpálkuje hláškou: “Každýmu dáváme pouze 1 šanci !!!” (faux guide šel žrát domu hlínu), seženeme hotel za 30 DH hned u slavné brány Bab Bou-Jeloud, luxusní sprcha, hajzly mají snížený podhled, takže si Petr užije trochu krve ve vlasech, vzhůru na prohlídku města, sami objevíme zdejší medersu Bou Inania (10 DH) - školu, opravdu překrásná - krásné dřevěné ornamenty a zellij (klasické marocké zelené a bílé kachlíky), ve fontánce se omývají muslimové a vzadu medersy se modlí, pak navštívíme Musée du Batha (10 DH) (museum marockého umění) - jako v každém jejich museu je zde keramika, zbraně, koberce, dřevo, stříbro, kachlíky atd., procházíme zaprasenými uličkami s mnoha obchůdky až nás odchytne malý kewl DJ s čapkou, který umí dokonce hodně dobře anglicky a ukáže nám zdejší nejslavnější mešitu Kairaouine (samozřejmě se do ní nesmí, ale aspoň nás dovedl tam, odkud je vidět do dvora a na terasu jednoho domu - berberská family prodávající koberce - odkud bylo také mešitu trochu vidět), vidíme také skleněné kopule - školy koránu - chodí tam děti od 3 do 7 let, opět následuje krátká přehlídka koberců, dále nás dotáhne do koželužen, velká “vůně”, kupuju kožené papuče za 75 DH (původně 150 DH) a vypijeme šálek mátového čaje při kterém nám opět nabízí koberce - samozřejmě slevují na ceně, chtějí něco na výměnu jako třeba naše brýle nebo hodinky, ale samozřejmě si to nemůžeme dovolit (nejvíc jsem ho dostal, když jsem přeslechl normální cenu a nabídl mu svojí cenu 50 DH za koberec, který stál okolo 1000 DH a na kterém někdo makal dva měsíce) a mizíme zpět do hotelu, malému průvodci dáme nějakou almužnu a pryč a spát (ve 03.00 jsme samozřejmě všichni vzhůru - muezzin řve jak na lesy) 


    

9.7. Fes - vstáváme, dáváme si ranní sprchu a pak následuje další hodina opalování na terase, pak zase sprcha a teprve pak vyrážíme, jdeme nejdříve do další medersy El-attarine (10 DH), dále přes palmové zahrady Bou-jeloud ke královskému paláci a pak odlehlou části starého města (ještě větší bída, týrání oslů) zabloudíme, ale nakonec se zase vrátíme zpět a jdeme na kopec, který je mimo chaos města, je nesnesitelné vedro, jdeme přes hřbitov ke zdejším kasbám a poté k hrobce Merenidů, zde už jsme úplně mrtvý, ale dokážeme se doplazit k hotelu, navíc nakoupit maximelouny a citróny a rozvalit se na posteli a pak sežrat ve dvojici polovinu toho obrovského melounu, sprcha, večerní procházka v ulicích medíny, dožíráme meloun, Michael dostává poprvé depresi 


 10.7. Fes - všude po pokoji je bordel z melounů, ale my prostě a jednoduše odejdeme a makáme do nového města (úplně něco jiného než medína) na vlakové nádraží, nádraží je krásně uklizené a na perón jsme vpuštěni až těsně před odjezdem vlaku (tvrdě si každé nádraží hlídají, zamykají apod.), musíme připlácet 3 DH za cestu do Meknes (kvůli tomu, že jde o rychlík), kupé hodně kvalitní, asi za hodinu jsme v Meknes (Michaelova rostoucí deprese) 


 

Meknes - pěšky šlapeme do medíny, zůstaneme hned v prvním levném hotelu, na který narazíme (asi za 25 DH), hotel je zajímavý tím, že se všude loupou zdi a je plný fízlů a vojáků, v pokojích se nedá vůbec dýchat a největší nářez je sprcha se zdmi obalenými uschlou havětí a člověk radši stojí při sprchování s roztaženýma nohama, protože vanička je opravdu hodně chutná, navíc ve sprše bliká žárovka a nedá se nikam pořádně odložit oblečení, hajzl není o moc kvalitnější - 1x1 m velký, tma jak v ..., takže pouze trošku světla proniká škvírou pod dveřma, jdeme s Petrem na poštu, ale nějakej magor asi neumí ovládat přepojení telefonu na volání do Evropy, takže nakonec nepohrdnu teleboutiquem, kde asi 15 sekund volám (10 DH) dědovi do Říčan (pořád ho zajímá, odkud volám, i když je mu to na velký kulový), prohlídku města zahájíme u obrovské brány Bab-el-Mansour, která je vstupem do královského komplexu, začneme s mausoleem Moulaye Ismaila, která mě zaujala co se týče interiérů úplně nejvíc z Maroka, neplatíme ani vstupné, pouze malý příspěvek hlídajícímu Arabovi, Michalovi se hroutí foťák - 12. snímek a film se mu přetočí na začátek (stejná situace jako loni ve Francii - i když už po “opravě”), Michal naprosto rozhozenej (navíc pořád myslí na to, že v Tetouanu mu nabízel “čokoládu” nějaký nastrčený polda a pak ho prásknul), pokračujeme ke královskému paláci, který je samozřejmě zavřený pro veřejnost, až se doplazíme ke starobylým sýpkám Heri-es-Souani (10 DH) na obilí a pak už rychle zpět na hlavní náměstí, kde se zrovna koná nějaká slavnost nebo průvod, bubeníci a trubači hrají od 17.00 až do 20.00 hod, rychle makáme do muzea Dar Jamai, než nám zavřou, sbírky jsou klasika - keramika, zbraně (trošku kvalitnější a rozsáhlejší sbírka nožů a šavlí), panovnická ložnice - takový menší harém, atd., pak nás čeká medersa Bou Inania - konečně možnost lízt do pokojů studentů a na terasu, odkud je vidět Grand Mosque, navečer se chystáme projít zdejší trhy - stále však pokračuje slavnostní průvod, hromady lidí se na nás lepí jak komáři na krvavou kozu, nakoupíme aspoňplacky a vodu a mažeme z5 do hotelu 


 

11.7. Meknes - 06.00 vstáváme dost brzy, abysme dorazili co nejdřív ke zbytkům starobylého římského města Volubilis (cca 200 n.l.), na stanovišti taxíků nám nadhodí úplně nehorázné ceny, obracíme se na petit taxi s nadějí, že by těch 33 km do Volubilisu zvládly, ale hodí nás pouze za město, kde je další velké stanoviště grand taxíků, zde to usmlouváme na přijatelných 100 DH (původně chtěli 250 DH) za všechny, do Volubilisu přijíždíme těsně před 07.30 a jsme úplně prvními návštěvníky, vstup stojí 20 DH, ale stojí to za to, průvodce nelhal, opravdu hodně zachovalé památky, chodíme areálem asi do 09.00 - všude lezou totální blýskavý černý brouci, Petr jednomu dává hnusný furé bonbóny a ten má žranici na pár dní, vidíme několik bývalých chrámů, vítězný oblouk, lázně apod., máme šíleně času, takže se rozhodneme jít do města Moulay Idriss, poutního místa, kam chodí každý Muslim (víckrát než jednou za život), pokud se nemůže dostat do Mekky, jdeme po silnici, všude jezdí oslíci, Petr a Michal už nemůžou pít pořád jenom vodu, kupují Coca-Colu, od té doby už u samotné vody nezůstaneme, najednou nám sám zastaví chlápek s mercedesem, že nás do Moulay Idrissu sveze, samozřejmě si myslíme, že bude něco chtít, ale po chvíli vysvětlování jsme v autě a zjistíme, že tenhle chlápek žil 20 let v Evropě a že jede do města na trh, takže jsme s přehledem za pár minut v poutním městě, samozřejmě se na nás nalepí hned nějací “průvodci”, ale prostě je odpálkujeme, jdeme směrem k mausoleu Moulaye Idrisse, objeví se cedule “vstup pro nemuslimy zakázán” a závora, takže otáčíme, na trhu nakoupíme citróny a za pouhých 28 + 10 DH (pro zprostředkovatele) za všechny frčíme zpět do Meknes (dobrá hudbička se line z magneťáčku), večer jdeme nakoupit pořádný melouny, u prvního stánku chtějí za kilo 8 DH (nehoráznost 1.třídy), hned u druhého stánku stojí 3 DH za kilo, vybíráme si asi 8 kgový, Maročan počítá 8 x 3 = 26, rychle ho opravíme, nakoupíme, po cestě zpět míjíme zavčelený a zavosený stánky s tureckým medem a kosmonauta, který ho prodává, vzhůru na žranici do hotelu, meloun si vychutnáme při západu slunce na terase hotelu, NIGHT! 


 

12.7. Meknes - brzy ráno makáme na busové nádraží a hned odjíždíme docela solidním autobusem (bosse dělá chlápek, kterej neuvěřitelně chrochtá a labužnicky žvejká v hubě kus železa) do města ve středním Atlasu jménem Azrou, v Azrou necháváme batohy v úschovně (původně jsme plánovali jet autobusem v 01.00 ráno až na Saharu, dokonce i hlídač v úschovně tvrdil, že tam o půlnoci pořád ještě bude, ale nakonec vše dopadlo jinak), Petr jako jediný má normální boty, ostatní jdeme v sandálech, z hlavní silnice uhneme a nějakou cestou projdeme kolem pár chalup, občas jsme napadeni divným velikým černým hmyzem, který zabijí už bzukotem (zachraňse kdo můžeš), cedry vidíme jen zdálky, štěstí nám přálo - seznamujeme se s místním borcem, který nás asi za 20 DH dovede k cedrovému lesu a zpět, nejdříve jdeme asi hodinu po silnici, ale pak šup do lesa a lezeme šílenej krpál, všichni jsme černý - černý nohy, ruce, no prostě skoro všechno, Petr si kopec hodně vychutnává s igelitkou, nahoře zjistíme, že vlastně stojíme na osamocené vysoké skály a pod námy jsou vidět všechny okolní lesy, vidíme několik cedrů (většinou to však byly takový zparchantěliny, ale pár hezkých jsme viděli, i když se k nim přes džungli ostnatých keřů nedalo dostat), na hodinu se usadíme pod velký cedr a dopíjíme poslední zbytečky vody, cesta dolů byla doslova a do písmene příšerná, v sandálech to bylo o držku, úplně mrtvý jsme se dostali k silnici, průvodce to tu naštěstí dobře znal, zavedl nás tedy do blízké vesničky, kde jsme se napili, umyli a natočili vodu do láhví z malého koryta (extasy), ze kterýho kousek opodál nechutně chlastali ovce, celou cestu zpět do Azrou jsme si lili vodu na hlavu, náš průvodce (jmenoval se Boujeloud) nás na závěr pozval na čaj, vypili jsem asi 4 sklenice a každý ostatní 2 až 3, takže docela dobrá hostina, Petr si čaj okyselil citrónem, který “vůbec” nebyl cejtit přes celou místnost, nakonec asi v 18.00 odjíždíme busem do Mideltu (nějakej borec nás pustí sednout), všichni v busu mluví jenom o finále fotbalu (v busu je TV, ale nefunguje), bus je šíleně narvanej a stejně šíleně i zapáchá, Michal sedí vedle Marokánců, který ho pořád otravují francouzsky (Michal zrovna francouzštině nevládne), na otázku jakou maj nejradši vodu nám ti maniaci odpoví: “Saharu”, asi 30 km před Mideltem najednou bus zastaví v nějaký díře a všichni jdou čumět do restaurace na fotbal, vidím oba góly Z.Z., ale když už tam jsme přes hodinu, tak mi začíná pomalu docházet trpělivost, naštěstí asi ve třetině 2.poločasu odjíždíme, nějaký dítě se poblilo před busem, vcházíme dovnitř, nějaká ženská se válí na místě kámošů a žere polívku, vyhazujou ji, ale Lukáš zjišťuje, že je to pod ním dost mokrý, pomalu se rozjíždíme, vedle Petra si sedá obézní ženština, která si hned na uvítanou krkne a prdne .... smrad, všichni se dusíme, nakonec přijdou i naši sousedi, kteří ji už vyhodí nadobro, v Mideltu už je tma, naštěstí je hned vedle nádraží levný luxusní hotel, vlítneme do sprchy, mejeme i špinavá trička (moc se to nezlepší, ale aspoňo trošku míňpáchnou), těsně před spaním nás jde otravovat další Marokánec, docela nás vystraší, když tvrdí, že k dunám Erg Chebbi, kam jsme chtěli další den jet, jezdí jen šíleně drahé jeepy (asi za 200 DH na osobu), ale my jdeme v klidu spát 


 13.7. Midelt - vstáváme, balíme, ranní sprcha, fotky z terasy, běžíme ven, ale jsou zamčené dveře od hotelu, za chvíli nám někdo naštěstí otevře, čekáme na bus a najednou se Lukáš plácne do čela - nechal v hotelu mickeymousovský (odrazkový) brýle (do odjezdu v tu chvíli chybí 3 minuty), maká do hotelu, bus přijíždí, Lukáš naštěstí přibíhá, ale bez brýlí (v hotelu už stihli důkladně uklidit), naštěstí se přece jen v úložném prostoru najde místečko pro naše bágly, ale v buse to vypadá špatně - všechna místa obsazena a asi 10 lidí v uličce, starší dědci řvou a upadají do komatu, no co se dá dělat, 1 a půl hodiny stojíme (starý dědek si musel sednout a lízat nějaký ženský boty), pak zastavíme v nějaký na jižanské poměry trošku větší díře a dokonce se uvolní 6 míst, Češi jsou jako vždy nejrychlejší, za další hodinu stavíme ve městě typickém svými růžovými hliněnými baráky jménem Er-Raschidia, v busu se nedá dýchat, vylézám ven, ale venku si člověk moc nepomůže, tipuju okolo 45 °C, asi za půl hodiny pokračujeme dál, po cestě není nic jiného než minivesnice typu 1 až 2 hliněné boudy a čas od času někdo vystoupí (raduje se, že je doma a že se bude další měsíc celý den rejpat v nose), představuju si, kdyby mě tu někde vysadili bez peněz nebo kdybych tu měl žít (SMRT!!!!), asi ve 12.30 jsme v Erfoudu, náš bus má pokračovat až do vesnice Rissani, odkud se jezdí do pouště, ale naštěstí nás v busu odchytnou nějací místní borci a domluví s námi levnou dopravu k dunám jejich minibusem za 20 DH na osobu, samozřejmě nám potvrdí, že jeepy jsou opravdu nehorázně drahé, nejdřív řeknou, že tu minibus bude za čtvrt hodiny, ale pak zjistíme, že musíme čekat asi 3 hodiny do 16.00 než přejde největší vedro (nesnesitelné - největší hic za celou dobu pobytu), po chvíli pobytu na slunci máme všichni dost, na náměstí poprvé zkoušíme juice vymačkaný přímo z pomerančů (totální jízda), dokonce dokážu poslat pohled, ale jinak se pořád chladíme v nějaký šílený prodejně keramických nádob a minerálů z pouště (zajímalo by mě, kolik let čekají, než prodají 1 kus), opět nám někdo nabízí “čokoládu”, ptáme se na pivo, prý se dá sehnat v některých hotelech asi za 20 DH, v 16.00 opravdu předjede rádo by minibus, spíš je to takový to bankovní auto, asi hodinu v něm čekáme, umíráme vedrem, nakonec zjistíme, že jsme čekali na nějakýho maníka s igelitkou s mrtvýma kohoutama, nějakej jinej domorodec tvrdí, že “hotel”, kam jedeme vlastní jeho otec a že nám dá slevu na pokoje a píše na papír nějaký vzkaz, byl to nějakej výmysl, ale stejně jsem mu nic nedal, takže co?, pak už konečně razíme, v autě nás jede 11, dveře auta nefungují, nějakej chlápek je musí pořád držet a zavírat, asi po čtvrt hodině zastavíme u hliněný boudy, kde někdo prodává keramiku, najednou pokračujeme dál a vidíme, že na střeše přibyli 2 pasažéři, sledujeme stíny, jak skáčou, řidič se asi v poušti dost dobře vyzná, všude jsou milióny cestiček, jak každý řidič jezdí jinou zkratkou, nakonec asi po hodině a něco jízdy zastavíme u hliněné ohrady, domluvíme se hned na další ráno, řidič nás hodí zpět v 06.00, O.K., jdeme k hotelu, a kohopak nepotkáme - Čechy s Karosou, asi pět minut s nima kecáme, a pak už s nima vůbec naštěstí nekomunikujeme, sprcha teplá jak chcánky - opět spolu s hajzlem, navečeru jdeme lozit po dunách (ty jsou narozdíl o příjezdové černé pouště klasické žluté, zde trošku červenější), pití je zde nehorázně drahé (6 DH za třetinku vody, coly či fanty), domorodci skvěle hrajou na bubny, už ve 22.00 jsme na pokoji (40 DH), vzduch jak v sauně, nedá se to vydejchat, pořád chodím do teplé sprchy i s tričkem a trošku to chladí, pokoušíme se usnout, ale fakt se to nedá 


 

14.7. - Erg Chebbi - ve 02.00 to vzdáváme a jdeme ven, tam je okolo 20 ° C, já a Petr si dáváme ranní kávu (nejdřív mi chutnala, ale ráno jsem měl v puse jak v polepšovně a pachuť mi z huby zmizela až v Erfoudu, kdy jsem ji něčím pořádným zajedl) a čaj a asi okolo 03.00 usínáme na venkovních kamenných lavicích, v 05.00 vstáváme, fotíme nespokojené velbloudy a makáme přes duny někam dál, východ slunce je perfektní, i když na fotkách vůbec nevyšel, ale moc si to nevychutnáme a makáme zpět k hotelu, kde už zrovna přijíždí náš řidič s minibusem, rychle bereme batohy, ty nám hoděj na střechu minibusu a uvnitř nás je tentokrát asi 13, tentokrát na mě zbylo hodně hustý místo - sedím pouze 1 půlkou prdele a druhá je ve vzduchu, takhle sedím asi přes 3/4 hodiny, jedeme s největší prasetem na světě, asi 15letým marockým smraďochem, kterýmu páchne z huby jak z popelníku, ze zubů mu asi brzy zbudou jen červy a navíc hází v minibusu každejch 500 m jeden pukavec, takže všichni umíráme, po cestě jedeme také přes netypickou šedobílou poušť a navíc narazíme na jiný domorodce s minibusem, kterým to v poušti chcíplo, naštěstí náš řidič není největší zachránce, takže po čtvrt hodině jedeme dál, vyskakujeme najednou ve vesnici Rissani, mám dost, přestupujeme na taxík a za 10 DH nás hodí do Erfoudu, takže nás cesta zpět celkem vyšla na 35 DH na osobu, vylejzáme ven z taxíku, rychle nakupujeme bagety a zajídáme salámem a sýrem, konečně opět levná voda, skoro nikdo z nás už nemá peníze, jdeme tedy do banky vyměnit valuty a já vypsat šeky, já a Petr si myslíme, že nás obsluhuje ženská, ale Michal nás upozorní a je to opravdu chlap v růžový košili - neuvěřitelný, lidi, kteří pracují v bance jsou asi v Maroku hodně v pohodě, mají tam klimatizaci apod., rychle se vracíme na náměstí a po chvíli dohadování s taxikářem bereme cestu do města Tineghir (200 km) za 50 DH na osobu, těsně před odjezdem se skloní k okýnku taxíku nějaká stará ženská zahalená v černém a žebrá - všichni uhýbáme, protože vypadá, že má lepru (bez keců), cesta hodně v pohodě po předchozích hrůzách, projíždíme pár městeček, všechny ženy chodí zahaleny v černých hábitech, vedro vrcholí, asi v půli cesty vezme nás řidič z milosti nějakou mladou ženskou s dítětem na zádech, ale naštěstí chce svézt jen kousek cesty, takže se dítě asi nestačilo posrat a zavonět celý taxík, v Tineghiru sháníme melouny, ale nemají je, domluvíme se s naším řidičem, aby nás dovezl do kaňonu Todgha (pro všechny za 50 DH), cesta ke kaňonu je suprová, ale v kaňonu už je pár turistů, což nás štve, ale je to logický, přímo u našeho hotelu vyvěrá pramen, který je úžasně ledový, domlouváme si s hoteliérem spaní na terase (užíráme hroznové víno, které visí přímo nad náma) a dáváme krátký odpočinek, pak necháváme Lukáše spát a razíme kaňonem mimo ruch (turisti se projdou jenom nejužší částí kaňonu, tj. 300 m a dál nechodí, takže máme úplný klid), po cestě objevíme malou lagunku, kde se všichni vykoupeme a umyjeme trička, jdeme asi 3 hodiny a pak otáčíme zpět k hotelu, Lukáš už čeká a po chvíli vyrážíme na druhou stranu než předtím do vesnice sehnat pečivo a pití, pečivo nikde nemají, kupuju si aspoňsušenky a veselou krávu (kupodivu nebyla otevřená krabička) a makáme zpátky a lezeme do jídelního stanu před hotelem, kde si poprvé dáváme salade de mixte (brambory, zelí, olivy, cibule, paprika, rajčata, okurky, olej!!! a majonéza!!!) za 25 DH což je pořádná mísa, dojíme a asi po 10 minutách se udělá Petrovi blbě, maká na OO, tvrdil, že nevěděl, jestli má dřív blejt nebo srát, ale nakonec se ani nepoblije (škoda!), jdeme spát (na terase šíleně fouká vítr takže se přesuneme ke schodům) 


 15.7. Gorges du Todra - vstáváme dost brzy, je mi taky trošku blbě, ale časem to přejde, máme obavy z toho, jestli nás vůbec někdo sveze do Tineghiru, naštěstí pod námi je hotel, kde stojí jediný taxík, zkouší otevřít kufr, ale nejde mu to, takže házíme batohy na zahrádku, ale pak vyjde z hotelu jinej maník a ten kufr otevře, takže zase dolů s batohama a do kufru, za 50 DH nás hodí do Tineghiru, zde si domluvíme za tvrdé peníze (80 DH na osobu - opět cca 200 km) cestu do města Ouarzazate, veze nás nějaký mladík, který nevypadá příliš zkušeně a navíc musí skoro celou cestu držet jednou rukou prasklé přední sklo, aby se na něj nevyvalilo

 

Ouarzazate - šlapačka do hotelu Es-salam (40 DH na osobu, normální evropský hajzl a ne zrovna kvalitní sprcha), vedle hotelu objevujeme supermarket (asi jediný v Maroku) - kupujeme piva (vyrobené v Casablance - licence) v plechovkách za 10 DH za kus, než dojdeme na pokoj, tak nechutně zteplá (a ten idiot recepční chtěl zrovna vyplňovat formuláře), chrupkáme, razíme do “centra”, poprvý máme všichni kšiltovky, určitě přes 40 ° C, vlezeme za 10 DH do rozsáhlých kaseb, ale uvnitř není zhola nic, jenom bílé zdi, vyrážíme nakupovat - prolezeme pár obchůdků - v pohodě vždy utečeme, v dalším obchodě máme trošku problémy, ale opět se z toho vyvlíkneme, konečně narazíme na obchod, kde si za 50 DH (a kšiltovku) získávám maxi marockou vlajku a já s Petrem uvažujeme o koupi tuarégských křížů, opouštíme obchod, ale tak nějak jako kvašáky to v nás uzraje a vracíme se zpět a kupujeme za 2 x 90 DH, po asi 5 hodinách pařby se vracíme do hotelu, večer poprvé vyzkoušíme žlutý meloun (mě hodně chutná, ostatní pohrdají) 


 

16.7. Ouarzazate - brzy ráno vstáváme a razíme na stanoviště taxíků, kde musíme hodně dlouho hledat nějakýho maníka, kterej nás za 200 DH (komplet) sveze ke slavným filmovým kasbám Ait Benhaddou (+ 2 hodiny čekání a zpět), kasby hodně zupíkový, všude plno čápů a hlavně asi 10 cm dlouhej černej cvrček, kterej když crvkne, tak padaj zdi, frčíme zpátky do Ouarzazatu a odtud busem do Marrakeche, cca 200 km jedeme skoro 6 hodin (zatím největší strach, co se týká busu - odpružení nefungovalo vůbec - jumpy jak blázen i na rovince, ale hlavně nefungovaly brzdy, takže řidič celou cestu brzdil motorem, samozřejmě zrovna tento úsek vede přes vysoký průsmyk Tizi-n-Tischka, takže jsme se moc nesmáli, uvnitř busu opět hromadný blití

17.00 Marrakech - hned z nádraží makáme na bus a hurá do Asni - bus hodně brutální - všude kovový trubky, bordel a ještě k tomu řidič Kojak, vyrážíme, autobus skoro prázdnej, ale po 5 minutách stavíme v jiné části Marrakeche a následuje hodina čekání na zaplnění busu - samozřejmě zase miliony smraďochů nabízej nějaký marocký shity (žvejkačky, vody z prasečího měchu, čokoládu, zmrzlinu, atd.), babka žebrá, tvrdě ji odfuckujeme, Kojak se někde ztratil (asi s kornoutem zmrzliny - ja, schmeckt gut !!!!), dlouho nebyl k nalezení, ale nakonec odjíždíme, stavíme v každý vesnický díře 20.00 Asni - vesnice tak pro 100 lidí, potkáváme jednoho Slováka, nakupujeme pití, frčákujeme minibusem, 17 km (4 x 25 DH) do Imlilu, jízda celkem slušná, jenom se strachujeme o batůžky, který hopsaj na střeše

21.00 Imlil - ubytujeme se v hotelu Café Aksoual za 4 x 25 DH, dáváme si extasiodního tonica a sprchu (občas úplně přestává téct, jinak normálně teče čůrkama) 


 

17.7. Imlil - vstáváme v 06.00, část equipmentu necháváme v hotelu (hodný majitel hotelu nám je dává do zvláštního pokoje a pak za to ani neplatíme), bereme pouze batoh se spacákem, 2 láhve s vodou, 3 placky, nejdříve vystoupáme asi 300 m převýšení nad Imlil, ale pak zase skoro celou výšku ztratíme, protože cesta vede z kopce do sousední vesnice, kousek za vesnicí začíná klasická tvrdá stoupačka po šutrech, lezeme jak kamzíci, objevujeme pramen s vodou, samozřejmě ji já a Michal vychlemtáme, pak se “občerstvujeme” Colou v poslední vesnici pod Toubkalem asi ve výšce 2600m, potkáváme 2 Čechy, který tvrděj, že tu byl asi před tejdnem Stráský s manželkou, i když nazpátek viděli jít jenom jeho, stoupáme dál, musíme pořád uhejbat mezkům, který tahaj bagáž francouzským turistům, po cestě všude mezčí shity, pak míjíme jednoho maniaka, který má asi ve 3000 m “obchod” s Fantou a Colou - sedí v nějakým výklenku ve skále, o kousek výš dostávám extraterestriální problémy, nakonec se okolo 13.00 doplazíme k záchytnému bodu - chatě Toubkal Hut (3207 m), problémy u mě nepolevujou, takže Michal a Petr razí na Toubkal dnes, asi v 18.00 jsem zase O.K. - za šutr, kam jsem to hodil, bych rozhodně nechodil - posraná plocha o rozloze 2 x 1 m a spotřeba = 1 hajzlpapír, okolo 20.00 se vrací Michal s Petrem úplně sedřený, šli špatnou cestou, prý pure hardcore (samý srázy a suť - klouzačka) a pak už se začalo smrákat, takže museli z5 na chatu, spíme venku u chaty, ve spacácích je trošku zima, ale dá se to vydržet 


 18.7. Toubkal Hut - Michal s Petrem vychrupávají, já + Mickey mažeme do hor, v chatě se zeptáme správce na správnou cestu, takže razíme GOOD LUCK!, všude suť, plzíme přes obrovské balvany, naštěstí nás předejde 1 skupina, která nám odhalí, že jsou po cestě značky (hromádky kamínků), takže hodně pomalým tempem stoupáme, Lukáš pořád chlastá a každou chvíli chce zastavovat, nejdřív mu upadne ze srázu láhev, takže chlandíme z mý, ale pak dojde voda, takže jsme rádi, když narazíme na horský potůček, pokračujeme přes hodně brutální sráz, který zdoláme jen silou vůle (jedna velká klouzačka), dostáváme se na hřeben, kde opouštím Mickeyho (kdo je pomalej je mrtvej), samozřejmě bez vody, mažu na vrchol Jbel Toubkal (4167 m), ale ten pořád ne a ne přijít, nakonec se tam doplazím, nahoře je 1 skupina Frantíků s horským průvodcem, čumí na machra Aladdina s foťákem, lehkou bundou, prestigema, a zbytkem vody v láhvi, chvíli vychutnávám vrchol, fotím okolní panoramata, Mickey pořád nepřichází, najednou jsem na vrcholu sám a zvedá se vítr, takže pádím dolů, asi 20 minut pod vrcholem vidím Lukáše, jak se svíjí v křečích a bleje jak šakal (pro Mickeyho luxusní výstup - nejdřív se pochcal, pak posral a potom už jenom blil), samozřejmě neměl nic k snídani, takže si to opravdu vychutnává (blije jenom vodu), když sejdeme asi do 3600 m, udělá se Mickeymu už mnohem líp, ale mě zase naopak hůř, úplně mrtvý se doplazíme k chatě (14.30), Michal s Petrem se tu nudili celej den, takže nás opouští a makají z5 do Imlilu, já + mickey vydejcháváme, asi v 16.00 vyrážíme taky, i když asi půl hodiny slušně leje (měli jsme z pekla štěstí), dolů do Imlilu doslova letíme, dorazíme asi v 19.30 úplně mrtvý, dáváme si čůrkovou koupel, jdeme na mint tea + tonic, pak jdeme chrupkat 


 19.7. Imlil - spíme asi do 09.00 (zasloužené), potom hups na jediný dopravní prostředek do Asni - korba rezavýho náklaďáku, přišpendlí se k nám polskej nosáč s papírkem v nosní dírce, cesta docela O.K., lidí přibejvá, ale pořád přijatelné, potkáváme crazy truck - přední kola předváděj šílenej tanec, veze slámu, zabírá úplně celou “silnici”, další nářez je podobný náklaďák jako náš, ale je trošku víc naloženej lidma (hrozen jak prase), dojeli jsme

Asni - grand taxíkem jedem do Marrakeche (Polák jede s náma)

 

Marrakech - ubytujeme se v hotelu Aarbia (25 DH), dobrá sprcha, evropský hajzl, ulička u hotelu unforgetable (skládka s pomeranči a jinými ..., všude na tom kočky, jedno ráno se v těch pomerančovejch šlupkách někdo přehraboval - úplná Smrad Avenue), vyrážíme po památkách (po cestě kupuje Petr ségře dřevěnýho hrocha a Michal želvu) - medersa nejhorší ze všech, vybírají 10 DH, ale uvnitř probíhala rekonstrukce, takže všude lešení, na střechu se taky nemohlo a hlavně už tu byly Deutsche Touristen, následuje koubba (hrobka) Almorávidů - sucks too, vracíme se do hotelu, všude jezděj motorky a troubí, když ještě navíc za mnou zatroubí na nějakej nesmysl malej maročánek, chytne mě beserker a pořádně ho seřvu, v hotelu se uklidníme a razíme na hlavní náměstí Jemaa-el-Fna, dáváme si zase několik juiců (za den jsme jich vychlastali každý asi 20) od stánkařů (dokonalá konkurence), pak mažeme do cinemy, platíme 8 DH za celý večer v kině, dávají film “Návrat čínského mistra” s Jackie Chenem, ale teprve pak přijde totální výplach - indický film “Dcera Himalájí”, vůbec nechytáme děj filmu, vypadá to jako 5 sestříhanejch filmů a do toho čas od času nějakej hudební klip z 80. let, nevydržíme a vracíme se do hotelu, Mickey zůstává a vrací se do hotelu až v 01.00 ráno 


 

20.7. Marrakech - vstáváme v 06.00 a ukecáme taxikáře na 150 DH na osobu tam i zpět k vodopádům Cascades d´Ouzoud vzdálených 170 km, asi po 160 km sjedeme na prašnou cestu a frčíme k vesnici Ouzoud, ale nějakej fuckerskej španělskej bus se dostal před nás a nedá se předjet a žereme prach, který na nás hází, nakonec řidič busu pochopí a sjede ke kraji do škarpy a nechá nás jet, nad vodopády si dáváme tonicy, chvíli chodíme po skalách nad vodopády, pak sypeme dolů, kde se koupou místní týpci, Michal se koupe taky v tý sračce (nahoře nad vodopádem jsem viděl koupající se oslíky), my jenom chladíme nohy, sledujeme maniaky, jak se potápějí pod silným proudem vodopádu, Mickey obžera si dává salade de mixte, dáváme si resta až do 14.00, pak jedeme z5 do Marrakeche, vedro jak v orangutaní prdelce, odpočíváme, padáme do paláce El-badi (všude samý čápi), odtud lezeme do Saadiens Tombs (hrobky Sádů), kupujeme žlutýho melouna, hroznové víno, toniky, resta v hotelu a ťape se na žrádlo na náměstí ke stánkům, ochutnáváme národní jídlo tajine (skopové, fazole, mrkev, okurka + chillák a placka), polívku harira (žereme dřevěnou lžící, v polívce je všechno), Petr má potom večer žůžově střílející peckoidy a zaneřádí nejen hajzl, ale i svojí košili, těsně před spaním jdeme kupovat kazety, vybíráme dost dlouho (taky díky prodavači negramotovi), nakonec usmlouváme 1 kazetu za 12 DH, vyberu si 5 a idiot prodavač neumí počítat, vyndává mutantí kalkulačku, něco zmáčkne = 1220, řvu na toho magora, že je to 60 DH, ale ten exot něco vyťuká znova a vyleze mu 1100, Michal mu napíše, že 12+12+12+12+12=60 DH, ale ten vymaštěnec zase vezme kalkulačku a vyjde mu 1220, už mě nasere, tak na něj řvu a říkám 60 a on to bere, Petrovi dokonci prodá za těch 60 DH 6 kaset, na spaní si dáme zase pár džusíků

 

 21.7. Marrakech - házíme ranní džusíky, hopsáme na nádraží, čekáme hodinu, já + Petr ochutnáváme kuřecí bagetu s olivama, hups do vlaku, klimatizace hučí, hačáme, pohoda

 

Casablanca - jdeme žumpoidní mlhou k hotelu, cestou si dáváme Petr a já v McDonaldu (tak hodně jsme klesli) Maxi best of menu za 40 DH, hotel je šílenej, jmenuje se Medina, majitel vypadá jak úchylnej vrahoun, pokoj stojí 30 DH na osobu, jdeme k mešitě Hassana II. (největší v Maroku, dostavená v r. 1993), kocháme se Atlantikem, vracíme se, kupujeme hroznový víno, Petr maká na hajzl, hází to vedle, takže to tam pak musí chvíli smejvat vodou z kýblu, myjeme si víno v umyvadle, které je rezavé od oleje do motorky, na pokoji šílenej smrad, jdeme omrknout sprchu, která je až na střeše, poprvé říkáme radši ne - černá komora 1 x 1 m, rezavá trubka, na podlahu není vidět, děs a hrůza GOOD NIGHT!!! 


 22.7. Casablanca - jedeme lokálním busem na nádraží, Michalovi je zle, má u sebe roztrženou bankovku na 10 DH, vecpe ji prodavači na nádraží, ten ale už Michalovi vrátil drobný, takže setřel, řval na Michala ale Michal ho nasraně odpálkoval větou “That´s your problem, man!!!, časem se mu nálada zlepšila

 

Rabat - zpocený jak koně hledáme hotel, projdeme jich asi 7 a nakonec zakotvíme v coolovým hotelu Hotel de Marrakech (cena trošku vyšší - 40 DH), projdeme pár památek - Hassanovu věž , mausoleum Mohammeda V. (otec nynějšího krále Hassana II), Chelah (bývalé římské město - neuvěřitelné ptačí, vosí i kočičí hnízdo), Michal umírá na otravu vajec a je fakt na sračky, Petr si kupuje broskve a my s Mickeym víno, všichni máme kvalitní sračky, Lukáš jde k holičí - nechá se za 30 DH oholit a ostříhat, i když to z našeho pohledu (zarostlíci) vůbec nepotřebuje, Michal se válí ve vlastní krvi, ponecháváme ho osudu, a razíme naposledy do centra shánět pro Petrovu matku nějakej postříbřený teapot, ale je to už poslední noc, takže vše zakončíme v místní “restauraci”, já a Mickey si dáváme hariru a omeletu (už jsme hodně vytvrdli), Petr si dává kuřecí tajine (příloha - potřetí servírované stejné brambory), nadlábnem se, Petrovi se začíná chtít na OO, my s Mickeym chceme zaplatit a pak vidím, jak Petr řve, že hodí kozáčka přímo na ulici, neví, kde je náš hotel, řvu, že jenom 50 m odtud, Petr to nakonec přece jen stihne (a to mu někdo obsadil přízemní hajzl a musel o patro výš) 


 23.7. Rabat - razíme do English Bookshopu - Petr kupuje originální 1.vydání Stopařova průvodce po galaxii, já horor 666 a 1.vydání Kmotra, mastíme na vlak, asi 1 hodina zpoždění, vlak úplně plnej, plný i uličky, postáváme i posedáváme kousek od hajzlu, nějakej chlápek tam vejde a za chvíli čumíme, že do uličky vplula žlutá tekutina, nějaká ženská si v tom vymachala nohy, nemůžeme skoro dýchat, konečně vystupujeme v díře jménem Sidi Kacem - nehorázná díra, vedro pomalu jak v poušti, všude cejtit propan butan, hned u nádraží sedí 2 prodavači s kýblama s ledem, město je daleko, takže mají úplnej monopol na prodej potravin, Michal razí do centra a po něm i Petr a já, kupujeme bagety a vodu, Lukáš vypráví, že viděl, jak prodavač napíchl zespoda jogurt, kousek se napil a pak ho dál prodával, k tomu jeho sandwichi bych si nikdy ani nečuchl (bageta, vejce, mléko)

vlak Sidi Kacem - Tanger - máme kupé, ale nefunguje klimatizace, což je hodně drsný, ke konci cesty se přifaří do našeho kupé šílenej islámista, přemlouvá nás na jeho víru, po čtvrt hodině pochopí náš životní přístup (konverzuje hlavně Mickey, protože ovládá dobře francouzštinu), 3 hodiny čekáme na odjezd trajektu, je už kolem půlnoci evropského času, u Majkla drobná prohlídka, na lodi šílená klebza, Petr má depresi, že mu zůstalo asi 20 DH, které už za nic neutratí 


 24.7. 03.00 - Algeciras - jdeme pěšky na vlakové nádraží, je zamčené, vytahujeme alumatky, spíme přímo v chcánkách (hodně hustej smrad) u nádražní haly, naštěstí už v 05.00 vstáváme, frčíme regionálním vlakem do Bobadilly, čekáme na spoj do Madridu (pouze Intercity, tzn. rezervace + příplatek - okolo 2000 Pta na osobu - nehoráznost), Petr si mění v bance 20 DEM na peseta, rezervaci ani příplatek nekupujeme, místo toho to utratíme za polívku a pivo v automatu, naskočíme do IC vlaku, obrovskej luxus - všichni si vezou sluchátka a sledují nějakou americkou komedii na videu (naše záchrana - asi se díval i průvodčí), asi po 3 hodinách přijde průvodčí, zjistí, že nemáme nic, je ale hodně v pohodě, vyrazí nás až za 3 stanice, odkud už jede regionální vlak na nádraží Madrid-Chamartin, čekáme 3 hodiny, Lukáš a já se složíme na 1 poslední bagetu, už nemáme ani peseto (a taky nehodláme měnit), skáčeme do vlaku do Irunu, všichni ve vlaku mají rezervace, jenom my na to klasicky prdíme, takže průvodčí (fucker jeden španělskej) říká jasnou větu GET OFF, asi po 2 hodinách vystupujeme na první zastávce ve městě Avila, ubytujeme se s alumatkama pod lavičkama na perónu, luxusní noc 


 25.7. Avila - vstáváme, kolem nás pořád lozí nějaký 3 důchodci, který choděj z jednoho konce nádraží na druhý (závody v chůzi), skáčeme na vlak a klasická vychytávka pomocí regionálních spojů Avila - Vitoria - Irun - Hendaya - vítězný pokřik FRANCIE!!!!, už francouzským vlakem jedeme do Bayonne - nákup v supermarketu - každej utratil přes 40 FF (Petr dokonce 80 FF), bagety, toniky, hermelíny, mrkve, banány, džusy, papriky, atd., odtud zpět vlakem na pláž do vesnice Guethary 


 26.7. Guethary - luxusní hermelínový snídaně, pijeme, hamáme, válíme se, čas od času uděláme nějakou fotku, koupel, dadáme celej den, já + Petr se holíme žiletkama Astra ve slané vodě (fakt nářez), navečeru začíná pršet, přesouváme se na nádraží a hajdy spinkat (spíme hned vedle nádražních hajzlíků) 


 27.7. Guethary - budí nás nádražní zřízenec, jedem do Biarritzu, z nádraží ťapkáme cca 4 km do supermarketu, nakupujeme, Mickey nás opouští - prý jede do Waterloo a dál prozkoumávat Belgii, jdeme na jinou pláž do vesnice Bidart - úplná superpláž, celý zbytek dne voyerujeme, večer se jdeme všichni koupat, běžím ven k ručníku a cejtím v plavkách “pískový hovno” (písek fakt všude), sprchujeme se, sluníčko pražilo totálně, všichni jsme úplný indiáni, večer chvilku operujeme qůli dešti, ale nakonec přespíme na pláži 


 28.7. Bidart - Majkl odjíždí (v pátek 31.7. už byl doma), prý celou noc mlátil myši láhví (psychóza) a já s Petrem se báječně flákáme na pláži, paří to úplně nehorázně, takže večer jsme spálený ještě víc, usínáme na pláži, probouzí mě ježek, který se uvelebil těsně vedle mýho spacáku, začíná dost pršet, makáme k jedinýmu možnými přístřeší - hajzlům, shit - plno - nějaká drůbež se tu vykecává, pak ale odjíždí, takže zabíráme místo u hajzlíků, vybalujeme spacáky a chrupkáme (ale šílenej smrad - byly tam navíc popelnice) 


 29.7. Bidart - v 06.00 razím pro bagety, štěstěna se na mě usmála, nacházím v blátě 50 FF (zupa), celý dopoledne prochrápeme na pláži, najednou zjišťujeme, že už je 12.00, hupsnem do supermarketu a potom hned na nádraží v Biarritzu, ramena trpí jak blázen, ale statečně pokračujeme v naší cestě, jedem do Bayonne a odtud na pro mě už známou Ondres Plage, jdeme na pláž, žranice, na noc se radši vracíme k nádraží, kde stojí osvědčena busová budka, noc pro mě luxusní, pro Petra hrůza, celou noc jsem chrápal 


30.7. Ondres Plage - žranicová snídaně a hupky dupky na pláž, počasí stojí za prd, spíme, valíme se, po pláži chodí magor s detektorem kovů a další tam furt dokola hází s diskem, navečeru jdeme z5 k budce, před “naší” budkou sedí mentálně postižená ženština, po 30 minutách vyrazí směrem ke kolejím, zrovna když chce přejít se spustí zvonek a začnou se zavírat závory (ženština dostává psychickej šok), noc jedna z nejhorších, Petr do mě buší láhví vždycky když začnu chrápat 


 31.7. Ondres Plage - chceme jet vlakem do Bayonne, ale vlak nepřijel (trochu jsem si splet francouzský slovíčka), stopujeme a za 15 minut nás vezme fanoušek španělskýho techna, šílená komerce - hrůza a děs (spíš disco než techno), jinak je to ale pohodář

vlak Bayonne - Dax - v Daxu makáme rychle do supermarketu, a pak objevíme super CD, takže Petr maká rozměnit prachy, kupuje si TechnoForce a oba si koupíme HipHop Francais

vlak Dax - Bordeaux - v Bordeaux docela dlouho čekáme, protože vlak má zpoždění

vlak Bordeaux - Blois - bez komentáře

 

Blois - vokouknem město, hlavně zdejší zámek, kupujeme bagetu, jdeme chrupkat na nádraží (ten zprasenej automat na nádraží mi natočil jen 1/5 kalíšku s kávou) 


1.8. Blois - snídaně, už podruhý mě dostal automat, tentokrát nastavil špatně kelímek, musel jsem tam hodit ruku, opařit se, vyrvat kelímek a znova ho tam hodit, množství opět jako předchozí den (už jsem ten automat fakt chtěl rozkopat)

vlak Blois - Tours - z Tours jedeme do Langeais

 

 Langeais - prohlídka (zadarmo, prošli jsme hodně zkušeně) zámku

vlak Langeais - Saumur

 

 Saumur - opět jsme došli k zámku, ale tady byl tvrdě jištěný vstup, takže jsem se nedostali ani na dvůr

Chrupkáme opět na nádraží (dokonce jsme si to domluvili s nádražákem), šílená zima, vůbec jsem se nevyspal 


 2.8. Saumur - vlakem do Tours a odtud do Paříže

 

Paris - máme asi 7 hodin času, jdeme k Louvru, kde fakt nevěřím vlastním očím, potkáváme šílence největšího kalibru Mickeyho, říkám, že je to NEJTVRDŠÍ Z NEJTVRDŠÍCH - na 6 dní měl 30 FF, jezdil po severu Francie, každý den měl 1 bagetu a vodu z kohoutků na nádražích, jednu noc spal na poli u hnoje a probudil se a všude po něm lezli slimáci, flegmouš Mickey je prostě ze sebe smetl a jel dál

- vlak Paris - Praha - zabíráme kupé, přisedá 1 Francouzka, po 2 hodinách vypadne ven


3.8. Praha Hl. nádraží - 11.00 - vystupujeme u VŠE, kupujeme noviny (předseda poslanecké sněmovny Václav Klaus - šok, lezeme s Petrem do metra - hned za rohem na nás vybafne revizorka, vypisuje nám pokutní papírek, v metru je další, naštěstí nás neodchytí, do busu si radši vezmu lístek a taky že jo, další revizor, konečně doma ====== sprcha, svíčková, chrupkat END OF STORY


Hodnocení (5 bodů nejvíce, 0 bodů nejméně):
Tetouan (3), Chefchaouen (4), Fes (5), Meknes (3), Volubilis (2), Moulay Idriss (2), Azrou (2), Erg Chebbi (4), Gorge du Todra (4), Ouarzazate (4), Marrakech (5), N.P. Toubkal (4), Cascades d´Ouzoud (4), Rabat (3), Casablanca (3)

Vladimír Janouš