Norsko 1. – 16. 7. 2015

Norsko 1. – 16. 7. 2015

1.7. Naše cesta začala v Jindřichově Hradci, kde jsme se s úsměvem a heslem, že stejně chcípnem, rozloučili s posledním delegátem z Radouní (mamina) a nastoupili do vlaku směr Praha. Po cestě jsme si s Markem vychutnávali posledních pár piv na dlouhou dobu. Nad nimi jsme vzájemně propadali čím dál většímu zoufalství, že naše, po okraj naplněné, krosny opravdu nemůžeme unést. Na druhou stranu však čím dál více narůstala naše natěšenost.

Po příjezdu do Prahy jsme se chtěli bezproblémově přesunout na letiště. Když jsme však dorazili na Nádraží Veleslavín, zjistili jsme, že po třech hodinách v ukrutném horku ve vlaku budeme muset čekat v ještě ukrutnějším horku na provizorní zastávce na autobus. V blízkosti neprovizorní zastávky totiž zuřil požár, který zdolávali stateční příslušníci hasičského sboru. Když nám konečně přijel autobus směr Praha letiště, s úsměvem na rtech jsme se přesunuli do nejukrutnějšího horka v autobusu a vyrazili na letiště. Tam jsme se měli setkat (a Marek seznámit) s ostatními účastníky zájezdu. Na letišti jsme ověřili, že náš let by opravdu měl odletět, tudíž že opravdu chcípnem a šli jsme si čekání na ostatní zpříjemnit do letištní hospody na Plzeň za krásných 89 korun. Za tu cenu jsme samozřejmě pili, jak nejpomaleji to šlo, stejně jsme však museli objednat ještě jednu, než konečně dorazili ostatní. Po společném pivu na seznámení a šťastnou cestu jsme se dali do přípravy zavazadel na cestu. Krosny bylo potřeba zabalit do ochranné folie, v tom jsme se s Markem ukázali jako opravdoví mistři, pro posměch všech ostatních. Po jakš takš úspěšném obalení krosen jsme se chtěli vydat zaplatit vypitá piva (penězi zabalenými v krosnách (pro opětovný posměch všech ostatních)). I tuto překážku jsme však půjčkou od Jany překonali a se zabalenými krosnami jsme se vydali k odbavení. Odbavení krosen proběhlo v pořádku, váha nepřesáhla povolených 20kg u nikoho z nás. U odbavení příručních zavazadel však nastala další komplikace, když rentgen objevil v mé tašce podezřelou mast, z které se vyklubala Mentolka určená jako elixír života na naše unavené svaly. Paní kontrolorka však byla neoblomná a Mentolka putovala do koše. Naše smrt již tedy byla nevyhnutelná. Nezbývalo než sklopit uši a odšourat se do letadla společnosti Norwegian směr Oslo-Norsko! Před odletem samozřejmě nesměla chybět ještě společná fotka celé skupiny v právě obdržených originálních tričkách, vyrobených speciálně pro tuto cestu.

Let proběhl hladce a zhruba v 9 večer jsme již čekali na norské půdě na svá zavazadla. Než jsme na letišti zjistili informace kdy a odkud nám jede vlak z letiště přímo do Osla (a také poprvé mohli na vlastní kůži zjistit, jak moc je veřejná doprava v Norsku drahá), vlak nám samozřejmě před nosem ujel. Při čekání na další proběhlo první ujídání zásob a odlehčování krosen. Na vlak jsme naštěstí nemuseli čekat nijak dlouho a zhruba v 10 večer jsme se již přesouvali do Osla, kde jsme prakticky pouze přestoupili na metro směr konečná zelené trasy - jezero Sognsvann, náš hotel pro dnešní noc. Během cesty jsme stihli prohodit pár prvních slov s norskou mládeží a dokonce se i „naučit“ první norská slova, která nám zněla zhruba jako „ TRN RUPKIS“ (jejich význam jsme zatím jen hádali). U jezera, po hledání alespoň trochu přijatelného místa na spaní, už nikdo neměl sílu stavět stany. První noc v Norsku tak byla pod širákem. Poprvé jsme také zjistili, že nejzbytečnější předmět v našich krosnách je bezesporu čelovka, jelikož i ve 3 ráno nebyla větší tma, než u nás navečer. V průběhu celé noci jsem postupně dospěl k názoru, že opravdu nesnáším racky, kteří nejen že celou noc nezavřeli zobáky, ale k ránu provedli i několik velmi nízkých průletů nad našimi hlavami, které člověka vylekaly podobně jako průlet opravdového letadla.

2.7. Po noci plné převalování, řvaní racků a k ránu pořádné sauně způsobené dávkou slunečních paprsků přímo na obličej a tělo zabalené ve spacáku rozčísla všeobecné snění vrchní buditelka výpravy Jana kolem půl 7 ráno. Nezbývalo nám než si sbalit svoje saky paky, posnídat a přesunout se T-banem (metrem) na autobusové nádraží, odkud nám jel autobus směr Gjendesheim-Jotunheimen. Mezitím co se během čekání na autobus Petr s Blankou snažili sehnat plynové bomby, abychom konečně mohli projevit své kulinářské schopnosti a poskytnout žaludku teplou stravu, já s Markem jsme se čirou náhodou seznámili s jednou dívkou ze Slovenska, pracující v Oslu. Ta nám mimo jiné oznámila, že „TRN RUPKIS“ znamená, dveře se zavírají, ale samozřejmě to vyslovujeme naprosto špatně. Pokusila se nás naučit i správnou výslovnost slov døren lukkes, to jsme ovšem neakceptovali. Pro nás norsky „dveře se zavírají“ bude již na vždy „TRN RUPKIS“. Se Slovenkou jsme se rozloučili a vyrazili na 5 hodinovou cestu autobusem do národního parku Jotunheimen.

Během cesty jsme skrz okna autobusu začali objevovat krásy norské přírody v podobě rozsáhlých lesů, divokých řek i zasněžených vrcholků hor. Čím více jsme se však blížili k cíli, tím více vzrůstalo mé a Markovo zoufalství úměrně s narůstajícím množstvím sněhu. Situace se však nakonec začala opět zlepšovat, a když jsme kolem půl 2 odpoledne dorazili do Gjendesheimu, naskytl se nám nádherný výhled na obrovské morénové jezero Gjende ležící v nadmořské výšce 984m. Po pořízení dostatečného množství fotek, obědě, doprovázejícího neustálým stěžováním, že s Markem stejně chcípnem, a chvilkovém relaxu jsme se kolem 3 hodiny konečně vydali na cestu s našimi přes 30kg vážícími mazlíky na zádech.

Již po několika desítkách metrů jsme zjistili, že na tom s Markem nebudeme tak špatně. Všichni ostatní členové naše tempo nestíhali a začali zaostávat. Při čekacích pauzách jsme tak alespoň mohli zdokonalovat naše fotografické schopnosti. A že bylo co fotit, měli jsme krásné počasí, tudíž lehké zchlazení u prvního vodopádu (šíleně studeného), který jsme potkali, přišlo vhod. Stejně tak závody na igelitových taškách v již vyježděných bobových dráhách na sněhu. Předem zakoupené funkční oblečení se začalo ukazovat jako opravdu funkční a velmi užitečné. Ať již od potu, vody nebo sněhu jak triko, tak kalhoty byly suché během chvíle. Čím výše jsme stoupali (první den s nejtěžšími krosnami jsme prakticky pořád jen stoupali), naskytoval se nám hezčí a hezčí výhled jak na jezero Gjende, tak na okolní vrcholky hor. Po zdolání několika sněhových polí (zatím ještě s funkční impregnací a suchou nohou), jednoho výstupu pomocí řetězu, přeskakování vodopádu po kamenech a zhruba 3 a půl hodinách chůze jsme se dostali na nejvyšší bod hřebenu Besseggenu – Veslfjellet (1743 m.n.m.). Nastoupali jsme tedy již zhruba 650 výškových metrů. Odměnou nám byl neskutečný výhled na jezero Gjende se zasněženými hřebeny hor v pozadí, které velmi připomínaly Alpy i přes jejich poloviční velikost. Na úseku z Gjendesheimu po Veslfjellet jsme potkávali nejvíce turistů z celého pobytu. Tato turistická trasa patří mezi jednu z nejvíce navštěvovaných v celém Norsku. Občas jsme si připadali jako v Krkonoších, jelikož velká část turistů byla našimi krajany. 

Nyní nás čekal sestup po hřebeni Bessegenu. Tento sestup byl zřejmě nejnáročnější a nejnebezpečnější ze všeho co jsme podstoupili. Při sestupu se nám naskytl první pohled na druhé, k našemu údivu zamrzlé, jezero Bessvatnet ležící zhruba 500 metrů výše, než jezero Gjende. Na protějším břehu jezera Bessvatnet jsme během sestupu, také díky Markově bystrozrakosti a mému superzoom foťáku, poprvé viděli stádo sobů. Sestup byl opravdu náročný, po 9 večer jsme však všichni úspěšně dorazily na skalní hráz Bandet horního jezera. Zde jsme poprvé zažili, jak otravní mohou komáři v Norsku být. Návrh Jany spát opět pod širákem byl tedy jednohlasně zamítnut. Po postavení stanů jsme se dali do našeho prvního vaření v Norsku. Nedovařená a téměř nepoživatelná směs sójových kostek, rýže, smetany a kari koření opravdu nebyla to, co jsme očekávali. Řekli jsme si tedy, že necháme něco i pro soby a radši jsme se dojedli sušeným masem a šli spát.

3.7. Druhé dopoledne v Norsku bylo ve znamení zatažené oblohy a pokračování do kopce, z kopce, do kopce z kopce kolem 2258 metrů vysokého vrcholu Besshøe na rozcestí turistických cest vedoucích do Memurubu (pokračování nejoblíbenější turistické cesty Memurubu – Gjendesheim. Mezi těmito chatami jezdí pro snobštější, línější a rozumnější lidi lodě, které tyto měkkýše dopraví do Memurubu a ti tak absolvují pouze cestu zpět do Gjendesheimu), nebo do Glitterheimu (cesta pro pravé horaly, kteří se nezaleknout vody, sněhu ani skály tudíž přímo pro nás). Cestou k rozcestí jsme minuly další zamrzlé jezero Bjornboltjonne, jeho stav náš již ani nepřekvapil, jen jsme pokrčili rameny a šli dál. Pomalu začal houstnout turistický ruch, opět s velkým podílem Čechů. Potkali jsme mimo jiné trojici, která stejně jako my nepatřila mezi snobské měkkýše, ale přišla odtud, kam my měli namířeno. Jejich informace, především o tom, že nedaleké vodopády jsou velmi rozvodněné a jejich přechod, zejména odpoledne, není téměř možný, nás všechny velmi uklidnily. Na rozcestí jsme uhnuli z hlavní turistické tepny a začali sestupovat k dalšímu (překvapivě nezamrzlému) jezeru Russvatnet. Jelikož však tato trasa je turisty mnohem méně navštěvovaná, nebyly ani cestičky ve sněhu tolik vyšlapané. Proto jsme se najednou ocitli nad lavinovým převisem, kudy měla vést cesta dolů. Po bližším průzkumu jsem usoudil, že tudy to opravdu nepůjde. Nastal čas na první improvizaci a převis jsme radši pořádným obloukem obešli. Sestup k jezeru byl prakticky buď sněhem, nebo podmáčenou půdou. Boty začaly vysílat první náznaky, že pokud si přeji mít nadále suché nohy, měl bych co nejrychleji změnit terén. To se naštěstí vyplnilo, ale na velmi krátkou dobu. Během této krátké chvíle, kdy jsme stále sestupovali k jezeru Russvatnet, jsme opět zahlédli stádečko sobů, nyní již podstatně blíže než předešlého dne. Poté se však objevila další překážka. Řeka, ústící do jezera, vypadala na první, druhý i třetí pohled nepřekonatelně. Já s Markem jsme však díky odvaze, odhodlání a dlouhým nohám nakonec cestu našli. Zbytek poprvé okusil teplotu norské vody na vlastní nohy, když byl uchýlen k přebrodění řeky v sandálech.

Po příchodu k jezeru následoval pozdní oběd. Jelikož se vylepšilo počasí, konečně jsme mohli poshazovat přebytečné vrstvy. Tři dny bez umytí se nám už zdálo docela dost a v neposlední řadě nechtěli jsme s Markem být jediní, kdo nebyl ve vodě. Slovo dalo slovo a šli jsme se koupat do jezera. Při zhruba 10 vteřin trvající koupeli, zahrnující skok do vody, výběh ven, namydlení mýdlem a druhý skok do vody, jsem zjistil, že jezero od zamrznutí dělí snad jen slunce, které vysvitlo. Po obědě, „koupeli“ a chvilkovém relaxu jsme vyrazili dál vstříc hučícím vodopádům, které zmínila trojice Čechů. Cestou jsme potkali první turistky na této trase. Nad jejich výbavou pak kolovaly debaty až do večera. Dvojice Rusek (jak jsme u vodopádů zjistili) šla totiž v riflích a plátěných keckách. Vodopády, které se dále rozvětvovaly v nespočet ramen, byly opravdu tvrdý oříšek a zdržely nás na dlouhou dobu. Na několika málo ramenech byly postaveny dřevěné, či plastové mostky. Většinou jsme si však museli poradit vlastními silami. Marek a já, naším tempem samovolně pasovaní do role vůdců skupiny, jsme většinou hledali místa, kudy jednotlivá ramena přecházet. Několikrát jsme však museli pomáhat ženské části výpravy. Po přeskočení ramena s našimi věcmi jsme se museli bez zátěže vrátit a přeskákat s krosnami holek. Jelikož nás při této činnosti viděla již zmiňovaná dvojice Rusek, pomohli jsme i jim. Celé odpoledne vydrželo nádherné počasí. Krajina, kterou jsme procházeli, byla taktéž nádherná. Sníh a skálu vystřídaly porosty borůvek, brusinek a zakrslých bříz, vrb a tújí. Téměř po celý zbytek odpoledne jsme šli podél jezera Russvatnet, společnost nám téměř celé odpoledne dělala dvojice sobů. Jelikož cesta vedla z větší části velmi podmáčeným terénem a z menší části trochu méně podmáčeným terénem, boty začaly rezignovat na jejich waterproof schopnost. Zhruba v polovině cesty kolem jezera jsme se od něj odtrhli a začali stoupat k mostu přes říčku Blatjonnae. Přechod jsme si však vzhledem k postupující únavě nechali na další den a ubytovali jsme se na místě s nádherným výhledem na jezero a okolní hory. Pro mne osobně nejkrásnější den v Norsku měl možná i vliv na zlepšení našich kulinářských schopností. Špagety s cibulí, česnekem, protlakem a parmezánem byly naprosto výborné.

4.7. Po již každodenní rutině, kterou tvořilo zazvonění Jany budíku, probuzení ostatních, nevrlé skuhrání, že se nám vstávat nechce, ještě nevrleji pak vstát, uvaření ovesné kaše, spálení si jazyku při jezení ovesné kaše, umytí ešusu a zabalení si, jsme opět vyrazili na cestu. Po pár minutách jsme dorazili k říčce Blatjonnae, ze které jsme byli všichni uneseni. Při prvním pohledu na valící se masy vody jsem měl husí kůži. Přechod však nebyl žádný problém, neboť přes říčku byl zbudován most. Mohli jsme tedy bez problémů pokračovat v naší cestě. To, že jsme cestou vídali na vzdálených vrcholech stáda sobů či vzdálené ledovce nás již ani nijak moc neudivovalo. Po zhruba dvou hodinách nás čekala další překážka. Výstup do zasněženého sedla mezi vrcholy Vestre Hestlægerhøe a Austre Hestlægerhøe. Kdyby moje boty uměly mluvit, museli by se mne ptát, jestli si z nich dělám srandu, nebo to myslím vážně. Po výstupu do sedla nás původně měl čekat sestup do údolí opět nekonečným sněhem. Cestou však byly velké propady sněhu způsobené říčkou Hestbekken, tekoucí pod sněhem. Rozhodli jsme se, že si raději trochu zajdeme a vezmeme to oklikou po kamenných polích, které z dálky vypadaly jako schůdnější terén. Z blízka to samozřejmě bylo trochu jinak. Mezi kamennými poli ležel sníh, který se zejména v okolí kamenů velmi rád propadal. Nebyl tak problém skončit po koleno, někdy i po pas ve sněhu. Takto cesta pokračovala prakticky až k mostu přes řeku Sjoa, po cestě na Glitterheim. Cestou ke Glitterheimu jsme také viděli největší stádo sobů za celou dobu našeho pobytu. U Glitterheimu jsme strávili oběd s poobědní siestou, jelikož bylo již od rána krásné počasí, mohli jsme slunci ukázat těla a nachytat nějaký bronz. Nechtěně při tom během pár minut padlo balení neskutečně dobrého sušeného ananasu určeného pro mne a Marka na celý den.

Z Glitterheimu vedou dvě cesty, delší přes vrchol Glittertind a kratší údolím podél řeky Sjoa. Jelikož jsme prakticky od prvního dne nestíhali původní plán, byla zvolena kratší cesta údolím. Údolí bylo krásné, opět plné zakrslých vrb, bříz, vřesu, mechorostů a rozkvetlých konikleců. Dokonce i boty stihly přes oběd lehce vyschnout a začaly o mně na zhruba hodinu smýšlet lépe. I přes to vše mne stejně trochu mrzelo, že jsme přes Glittertind nešli. Cesta údolím byla opět plná potůčků a mokřadů, ale prakticky po rovině. Naskytla se nám zde i příležitost vidět jednoho soba prakticky na dosah ruky. Po necelých třech hodinách jsme začali opět stoupat a to se vším všudy. Terén, kterým jsme se měli doslova vydrápat k soustavě jezírek Veslgluptjonnen v sedle mezi vrcholy Ryggehøe napravo a Veopallan nalevo, byla další zatěžkávací zkouška pro tělo i mysl. Překonat jsme museli tři padlé kamenné laviny, po kterých následovalo stoupání sněhem do svahu, který by hravě mohl soupeřit s nejednou černou sjezdovkou. Po náročném výstupu jsme však byli odměněni nádherným pohledem na první ze soustavy jezírek obklopeného vrcholky hor. Jelikož však bylo již téměř půl 7 večer, začali jsme pomalu hledat místo k přespání. Terén nás také nenechal odpočinout, široko daleko jen sníh a v něm ostrůvky skal. Prakticky při každém kroku se tu nohy bořili do sněhu po kolena a hlouběji. Začaly padat dokonce i takové návrhy, že budeme stanovat na sněhu. Což jsme na pohled zklamané Ivě velmi rychle zamítli. V daných podmínkách přijatelný plácek na stanování byl naštěstí nalezen zkušeným horalem Petrem. Stačilo pouze hůlkami vypáčit a vyházet půlku kamenného ostrůvku ve sněhu. Po 8 hodině jsme však již všichni měli stany postavené, díky bohu nikdo na sněhu. Zřejmě kvůli lehké únavě chutnal kuskus s tuňákem z rukou kuchaře Marka po dochucování solí, jako by byla večeře vařená v mořské vodě. Roli dosolovače jsem tedy pro následující dny převzal já. Při večeři začala Jana sýčkovat, že bude pršet. V kombinaci se zvuky padajících lavin, které se ozývaly celý večer, tato informace Markovi začala dělat těžkou hlavu. Zazpívání Soft Kitty, warm Kitty však vše napravilo a mohli jsme jít v relativním klidu spát.

5.7. Vařit z vody umí každý, i když my jsme se zatím moc neukázali, ale co dělat když vám dojde voda? Vařit ze sněhu! Toho byl všude dostatek, spíše přebytek. Dnešní dopolední cíl byla chata Spiterstulen, od které nás dělilo zhruba 5 hodin chůze, prakticky pouze sněhem. Jany sýčkování o dešti se naštěstí nevyplnilo, prozatím, a my mohli po ranní rutině vyrazit. Nekonečná cesta bořivým sněhem, pod kterým, jak boty často zjišťovaly, téměř všude tekla voda, nebyla nijak záživná. Pro zpestření cesty a udržení dobré morálky jsme si Markem zpívali pochodové písně. Do pochodových písní spadalo cokoliv, u čeho jsme aspoň trochu znali slova, Danem Landou počínaje a dechovkami konče. Zhruba po dvou hodinách bezmyšlenkovitého šlapání ve sněhu nás probrala další překážka. Cesta dál pokračovala pouze přes několik desítek metrů širokou říčku, ve které byly rozesety kameny, po kterých najít cestu nebylo vždy snadné. Po necelých dvou hodinách další chůze jsme byli odměněni krásným výhledem na celé údolí Visdalen s nejvyššími vrcholky Skandinávie v pozadí, se spoustou vodopádů a řekou Visou, protékající celým údolím. V údolí se také nacházela chata, spíše rekreační středisko, Spiterstulen. Od oběda nás dělilo sestoupat o něco přes 300 výškových metrů po kamenech, sněhu, štěrku a místy i písku. Po příchodu na chatu a zjištění předpovědi na následující dny jsme zjistili, že sýček Jana měl bohužel pravdu a mělo by pršet. Plán na příští den, výstup na nejvyšší horu Skandinávie Galdhøpiggen byl tedy bohužel zrušen. Jelikož jsme byli po několika dnech opět aspoň relativně v civilizaci, méně otužilí členové výpravy využili možnosti za poplatek se osprchovat. Já s Markem jakožto již neohrožení seveřané jsme samozřejmě volili více drastickou možnost koupele v místním jezírku. Civilizaci jsme však využili také, koupí nejdražšího piva v životě, ještě horší než jeho cena (80 NOK -> necelých 250 kč) bylo po pár dnech zjištění, že v místních obchodech stojí méně než polovinu.

Odpolední siesta se tento den lehce protáhla a na další cestu jsme vyrazili až po 5 hodině odpoledne, proto jsme toho do večera již moc neušli. Pokračovali jsme dál podél řeky Visy údolím Visdalen. Po pravé straně jsme se po cestě mohli kochat nádherným výhledem na ledovec před Galdhøpiggenem i okolní vrcholy. K večeru začal foukat velmi studený vítr, priorita tedy byla najít místo na stanování co nejvíce kryté před větrem. Přijatelné místo jsme našli zhruba hodinu a půl chůze od Spiterstulenu. Po vztyčení tábora jsme se dali do vaření. Další delikatesa, nad kterou by i pan Pohlreich slintal, byla čočka s nakrájenou klobásou. Oslavné písně na naše schopnosti se však nepěli dlouho, jelikož úderem 9 hodiny večer se na nás přivalila předpověď Jany o dešti. Nezbývalo tedy, než se schovat do stanů a v našem případě se začít modlit, aby náš stan přežil.

6.7. Stan noc přežil, čekala ho však druhá zatěžkávací zkouška. Pršet totiž nepřestalo, byla zima a ke všemu foukal studený vítr. Nejen že jsme celý den nemohli vyrazit na další cestu, kvůli dešti jsme byli nuceni praktický celý den zůstat ve stanu. Jediná náplň dne tak byla spánek a poslouchání písniček na mobilu. Při vzácných chvílích, když na chvíli přestalo pršet, jsme se do velitelského stanu Jany, Petra a Blanky přesouvali na válečné porady a vítané partie Bangu! Na poradě bylo rozhodnuto, že pokud takto špatné počasí přetrvá, nemá cenu pokračovat dále naplánovanou trasou (Leirvassbu-Skogadalsbøen-Vettisfossen-Øvre Årdal) a místo toho se vrátíme do Spiterstulenu, kde vymyslíme co dál.

7.7. Nejhorší den v Norsku byl za námi, počasí se však nezlepšilo. Vyrazili jsme tedy zpět do Spiterstulenu. Tam jsme na recepci zjistili, že odtud jezdí autobus do městečka Lom, odkud pak dále směrem do druhého národního parku Hardangervidda. Při čekání na autobus do Lomu jsme se pomalu loučili s Jotunheimenem, zamačkávali slzy při pohledu na skupinky turistů vedené guidem na Galdhøpiggen a jako správní Češi v chatě obsadili všechny elektrické zásuvky nabíječkami bez toho, abychom si v chatě cokoliv koupili. Příjezdem autobusu na dlouhou dobu skončily naše túry, které vystřídalo luxování našich NOKů dopravními společnostmi. Naše první zastávka v Lomu vedla do místního supermarketu, kde jsme objevili největší klenot norského potravního průmyslu, sušenky Bixit (nejlevnější sušenky, které jsme našli, avšak neskutečně lahodné!). Díky dobrému pocitu z levného nákupu jsme na kasu přihodili ještě bagetu přecpanou krevetami, ta už tak levná nebyla, i přes to ale byla vynikající. Po lehkém obědě jsme vyrazili do centra Lomu, kterému vévodí sloupový kostelík Stavkirke z 12. století a skanzen obsahující 22 budov z let 1613–1900. Jelikož počasí stále nebylo příznivé, prohlídku městečka jsme lehce urychlili a přesunuli se do místní kavárny na kávu/horkou čokoládu a vynikající domácí vafle. Tam jsme v teple a suchu vydrželi bez problému čekat až do příjezdu autobusu do Sogndalu, naší další zastávky na cestě do Hardangerviddy.

Cesta do Sogndalu trvala zhruba tři hodiny, naštěstí jsme po cestě měli několik zpestření. Po cestě jsme na chvíli zahlédli pasoucí se losici, což byl bohužel jediný los z celého Norska, který se nám ukázal. Poprvé jsme se také dostali k fjordu, kolem fjordu Lustrafjorden jsme pak pokračovali prakticky až do Sogndalu. Z kochání se fjordem jsme byli po cestě vyrušeni, když autobus musel zastavit kvůli volně pobíhajícím lamám po silnici. Lamám? V Norsku? Na silnici? Nikdo z nás nechápal. Zatím co v přírodě byla jediná starost s místem na stanování vůbec takové místo najít, ve městech bylo míst na stanování dostatek. U každého, pokud to nebyla zahrada rodinného domu, však byla cedule „No camping“. V případě Sogndalu jsme se tak museli vyškrábat na kopec za městem k dřevěnému týpí, které jsme viděli již z města. Zavřenou branku a plot, čímž byl vstup ohraničen, jsme čirou nehodou přehlédli. Plácek u týpí se ukázal jako krásné místo na stanování s výhledem na celé město pod námi i se začínajícím fjordem. Jediná nepříjemnost byl dotěrný hmyz, jelikož jsme však povečeřeli naší již osvědčenou špagetí delikatesu, nenechali jsme si náladu zkazit.

8.7. Hardangerviddu jsme měli již na dosah ruky, z čehož byli všichni kvůli dvoudenní nečinnosti natěšeni. Naší poslední zastávkou měl být Flåm, turistické centrum na břehu Aurlandsfjordu. Na cestě ze Sogndalu do Flåmu jsme dostali příležitost vžít se do kůže Lea DiCapria a Kate Winslet a nechat si provětrat vlasy při plavbě přes fjord na trajektu. Další vzpomínka na Titanik následovala hned po příjezdu do Flåmu, jemuž vévodila největší loď, jakou jsem kdy viděl. Po pár minutách tupého zírání s otevřenou pusou jsme se vydali na prohlídku Flåmu. Vůně z připravovaných rybích specialit se linula všude kolem nás. Rozhovoru chtivým prodejcům však stačilo říct, že jsme z České republiky a hned jim došlo, že u nás kšeft neudělají. I my jsme tak na prázdno polkli a šli si dát paštiku se suchary do místního parku. Flåm je znám pro nejstrmější železnici v severní Evropě, která nás měla přes přestupní stanici Myrdal dovézt do stanice Finse, konci našeho kodrcání, odkud jsme měli opět poznávat krásny norské přírody. Na tuto cestu jsme se vydávali v již ochuzené sestavě. Ve Flåmu se od nás odpojili Jitka s Ivou. Železnice prochází horských údolím říčky Flåmselva s krásnou přírodou a několika vodopády. U toho největšího, Kjosfossen, vlak na několik minut zastavuje, aby fotoaparáty turistů dostaly opět co proto. Cesta z Flåmu do Finse začíná prakticky ve výšce hladiny moře, dále stoupá až do výšky 1222. To z Finse dělá nejvýše položenou železniční stanici v celém Norsku. S přibývající výškou se začala měnit i okolní krajina, pro naši nesmírnou radost k horšímu a horšímu. Finse ležel pod přikrývkou sněhu místy vyšší než člověk. Po zjištění informací, jestli jsou turistické cesty schůdné nám, díky bohu, nebylo doporučeno původně zamýšlenou trasu, obejít ledovec Hardangerjøkulen a vrátit se zpět do Finse, vůbec začínat. Otázkou tak bylo co dál.

Po válečné poradě bylo rozhodnuto, že se přes Haugastøl přesuneme jižněji do Hardangerviddy do Lisethu k vodopádům Vøringsfossen. Problém byl však, že abychom mohli dopravním společnostem v Norsku dál dělat radost ždímáním našich peněženek, museli jsme si na to počkat další 4 hodiny. Nastal tedy čas na zdokonalování se v Bangu! v příjemném teple horské chaty. Po příjezdu do Haugastølu jsme měli mít pohodlný čas na přestup do Lisethu. Nikdo z nás však netušil, kam na přestup jít. Z pohodlného času se tak stal téměř úprk a doběhnutí autobusu na poslední chvíli. Cesta do Lisethu z počátku nenaznačovala, že by se sněhové podmínky více na jih měly lepšit. Blíže k Lisethu sníh naštěstí začal postupně mizet, vypadalo to tedy, že se konečně dočkáme a po třech dnech začneme opět šlapat. I přes to, že do Lisethu jsme dorazili až před půl 10 večer, vodopády jsme si nemohli nechat ujít ještě před večeří a spánkem. Za to jsme byli odměněni nádherným pohledem na 183 metrů vysoký hučící vodopád padající do údolí Måbødalen. Po nezbytném pořízení několika desítek na chlup stejných avšak potřebných fotek jsme v přítomnosti rojů komárů rozbili tábor, navečeřeli se a s natěšením na zítřejší pochod šli spát.

9.7. Radost z opětovného pochodu trvala zhruba čtvrt hodiny, po které se cesta krásným březovým lesem proměnila v nekonečné brodění podmáčeného rašeliniště za přítomnosti vydatného deště. Boty se mnou po třech dnech relativního příměří chtěli okamžitě a na trvalo rozvázat veškeré závazky. Rozvodové papíry byly naštěstí již během podepisování zničeny intenzivním deštěm, nezbylo tedy než si spolu čvachtat dál. Cesta pokračovala celé dopoledne více či méně podmáčeným terénem horské tundry. Déšť naštěstí ustal a chůze tak byla příjemnější a my mohli více naší pozornosti věnovat opět norské krajině. Ta byla v Hardangerviddě naprosto odlišná od té v Jotunheimenu. Hardangervidda je největší náhorní plošina severní Evropy, Alpy připomínající vrcholky hor, přítomné v Jotunheimenu, zde vystřídala zvlněná krajina s nekonečnými výhledy. Stáda sobů pak idylické cinkání zvonků ovcí. Díky všudypřítomnému trusu ovcí, který byl dle našeho odborného úsudku stoprocentně trus losí, jsme tato zvířata vyhlíželi za každým rohem, samozřejmě marně. I přes pozdní začátek pochodu, způsobený obstaráváním mapy, a podmáčený terén ubíhala cesta dobře a téměř jsme zvládali dodržovat časy udávané v turistických mapách. To byla doposud nezdolatelná meta. Před 5 hodinou odpoledne jsme tak minuli chatu Hedlo a dostali se na kamennou „dálnici“, jejíž výhoda byla krásná chůze po obrovském placatém kameni. Nevýhoda však zároveň byl sám kamen, na kterém se stany staví opravdu těžko. Jedinou možnost, kromě té jít „durch“ (neboli skrze) noc do padnutí, slibovaly z dálky viditelné ovčácké chaty, u kterých by snad mohl být plac a vhodný terén na naše stany. Jelikož začal k večeru foukat velmi studený vítr, byli jsme opravdu rádi, že náš úsudek byl správný a v závětří jedné z chat na nás čekalo vytoužené místo na spánek.

10.7. Po rozlepení očí a vykutálení se ze stanu nás všechny čekal velmi povzbuzující pohled na padající sníh nad naší plánovanou trasou. Ta naštěstí nakonec směřovala jinudy. V dopoledních hodinách a značně promrzlí jsme dorazili k další chatě Hadlaskard, kde jsme si chtěli v teple na chvíli odpočinout a zahřát se. Když se obsluze chaty podařilo sdělit nám, že i za pár minut v teple bychom museli platit spoustu NOKů, kterých už jsme i tak měli poskromnu, zachovali jsme se jako správní Češi a šli si raději odpočinout ven do větru a zimy. Když jsme po dalších pár hodinách chůze přišli k řece a nemohli dál, zjistili jsme konečně, co znamená ta podivná značka s bosou nohou a kameny u několika řek v mapě. Z brodění ledové řeky jsme byli všichni nadšení, jiná možnost ovšem nebyla. Když jsme se na rozcestí hned za brodem rozhodovali, zda jít kratší cestou s dalším brodem, nebo delší cestou kolem majestátného vrcholu Hårteigen, volba byla jasná. Samozřejmě to byla volba špatná. Od začátku výstupu k vrcholu, již z dálky ukazujícího náš směr, vedla cesta prakticky pouze sněhem, nebo do kopce, nebo sněhem a do kopce. Stoupání byla poměrně náročná, za každé takové stoupání jsme však byli odměněni čím dál krásnějším pohledem jak na Hårteigen, tak na převážnou část celé náhorní plošiny.

Cesta vedla přímo až k úpatí hory, výhledy jsme si však užívali jen chvíli, protože zde neskutečně foukalo. Začali jsme proto klesat směrem k chatě Torehytten, jak jinak než sněhem. Sněhu zde bylo tolik, že jsme díky sněhovým krám mohli překonat další brod bez přezouvání do sandál. Jelikož nohy v botách byly už tak skrz na skrz mokré, efekt byl sice stejný, ale ušetřili jsme si aspoň nějaký čas. To bylo ovšem jediné pozitivum místy několik metrů silné pokrývky sněhu. Nebýt prozíravosti Petra, jež si stáhl turistické mapy do mobilu, a výdrže jeho smartphonu, bloudíme tam ve sněhu ještě teď, protože převážná část turistických ukazatelů (trolíků) ležela pod sněhem. Již na první pohled nebezpečné pukliny, které se občas vyskytovaly ve sněhu, se jako nebezpečné opravdu ukázaly, když sněhem znechucený a rozptýlený turista (já) nevěnoval dostatečnou pozornost při přechodu jedné praskliny, uklouzla mu noha a kolenem si přisedl jednu z hůlek. Hůlka skončila ve tvaru luku a při pokusu o narovnání samozřejmě praskla. Se smrtí smířenému turistovi (mně) tedy nezbývalo než si přiznat, že stejně chcípne a pokračovat dále pouze s jednou hůlkou. Pláže s hula hula tanečnicemi, jemným pískem a míchanými nápoji, které jsme očekávali za každým dalším horizontem, však stále nepřicházely. S nadějí, že snad další horizont vše změní, jsme pokračovali dále. Žádný další horizont naší situaci nechtěl změnit, jelikož však celé odpoledne po delší době opět svítilo slunce a předpověď na další dny nebyla ideální, snažili jsme se ujít co možná nejdále. Kolem 8 hodiny večer jsme museli uznat, že již nemá cenu lámat to přes koleno a na prvním místě, kde šlo postavit stany, jsme tak učinili. Parhelia kolem slunce společně s osvícenými vrcholky hor, kterými jsme se mohli kochat při stavění stanů a vaření večeře, nám byly aspoň malou odměnou za tento náročný den.

11.7. V noi byla zima. Taková zima, že sníh byl ráno úplně zmrzlý. Po umrzlém sněhu, který se vůbec nebořil, se šlo krásně. Díky tomu jsme naše již tak ďábelské tempo mohli vyšponovat téměř do nebeských výšin. Boty trucovaly, přes noc naschvál vůbec nevyschly. Abych nohy udržel aspoň chvíli v relativním suchu, vzpomněl jsem si na mládí strávené u Kutila Tima a MacGyvera a z rezervních igelitových pytlíků si udělal vlastní Gore-Tex. V průběhu dopoledne se začalo lehce oteplovat, sníh se tak začal opět bořit. Okolo půl 1 jsme dorazili k poslední chatě před zlatým hřebem našeho putování – Trolím jazykem. Do té doby byla cesta velmi monotónní, pouze nekonečná sněhová pole s ostrůvky kamenů pro odpočinek. Příchodem na chatu Tyssevassbu byl na chvíli monotónnosti konec. Nejen že, jak jsem již dlouhou dobu tušil, mnou vyrobená ochrana před vodou v botách neobstála, ale také nám díky Janě byla dopřána velká porce smíchu. Janě totiž do kadibudky, pro naše obrovské potěšení, spadly sluneční brýle. Když však začala dělat psí oči na Petra, nezbylo mu nic jiného než se kopě výkalů postavit čelem a na klacku Janě brýle vytáhnout. V chatě byl také k zakoupení proviant, když jsme s Markem spatřili krabici s nápisem Bixit, naše srdce zaplála radostí a museli jsme si jako dezert po obědě jedno balení koupit. Po delikátním dezertu jsme již mohli vyrazit směrem k Trolímu jazyku. Nadšení ze zábavy i dobrého jídla na chatě nás rychle přešlo, nejen že jsme opět celou cestu šlapali čím dál měkčím sněhem, ale také začalo pršet. Nebe nad cílem naší cesty nasvědčovalo, že počasí nad jazykem je ještě horší. Než jsme k jazyku došli, pršet na chvíli přestalo. Poprvé jsme tak mohli vidět neskutečnou nádheru Trolího jazyku na vlastní oči. Přes den je zde velké množství turistů, proto jsme si sebrali spodní čelisti ze země a šli hledat místo na stany s tím, že si jazyk necháme na později, až turisti odejdou. Přímo nad jazykem je plácek na stanovaní, kde již pár stanů stálo, hledání tak nebylo těžké. Déšť nás nechal stěží postavit stany. Rozhodli jsme se tedy, že fotky ceněné zlatem pořídíme brzy ráno před opětovným návalem turistů. Zbytek večera tak opět patřil naší aktivitě pro špatné počasí - Bangu!

 12.7. Budíček v půl 6 a hurá na focení! Přes noc naštěstí přestalo pršet, mohli jsme si tak konečně jít všichni zapózovat na Trolí jazyk s 800 metry ničeho pod námi. Jelikož jsme si schválně přivstali, skála byla téměř prázdná. Měli jsme tak dostatek času se pokochat neuvěřitelným výhledem na jezero Ringedalsvatnet pod jazykem. Po pořízení fotek možných i nemožných póz jsme se šli ještě na chvíli dospat. Jelikož jsme cestu z Lisethu na Trolltungu zvládli ve vynikajícím čase tří dnů, mohli jsme si to dovolit. Další budíček byl okolo 10 hodiny. Přálo nám štěstí a počasí bylo o hodně přívětivější než ráno, mohli jsme si tak ještě udělat pár fotek nenabalení jak Eskymáci. Tímto skončilo naše putování po nezapomenutelné norské přírodě. Teď již stačilo ujít 11 kilometrů do Skjeggedalu a zpět do civilizace. Loučení s Hardangerviddou však nebylo jak objímat starého přítele a společně se poplácávat po ramenou. Převážná část cesty do Skjeggedalu vedla jak jinak než sněhem. Po překonání nekonečného sněhu nás na závěr čekal sestup březovým lesem po obrovských kamenech, na který má kolena vzpomínala ještě dlouho potom (cestu s téměř tisícem kamenných schodů postavili během let 2012 a 2014 šerpové z Nepálu za zhruba 1 milion NOKů). Snědení pětiny (vše jsme samozřejmě dělili téměř rovným dílem) balíčku gumových medvídků tak naše klouby dozajista ocenily. Po třech dnech jsme byli zpět v civilizaci. S opustivšími Jitkou a Ivou jsme se v Bergenu měli ale setkat až za 3 dny. Měli jsme tedy spoustu času. To nám začalo hrát do karet, když jsme zjistili, že jediný spoj ze Skjeggedalu do Oddy, odkud jsme se měli přesouvat do Bergenu, stojí 100 NOKů za asi 20 minut jízdy. Opět jsme nemohli nechat pošpinit českou pověst, řidiči jsme poděkovali a vyrazili pěšky. Vzhledem k tomu, že již bylo poměrně dost hodin, mělo se naším domovem pro dnešní noc stát městečko na půli cesty mezi Skjeggedalem a Oddou – Tyssedal. Po příchodu do Tyssedalu však nastal problém společný pro všechna města – všude plno krásných míst na stanování s nepříliš krásnými cedulemi „No Camping“. Nocleh jsme nakonec našli díky značnému štěstí a mé všímavosti u místní zavřené pily.

13.7. Po probuzení jsme se přesunuli na autobusovou zastávku čekat na autobus do Oddy, který měl jet co nevidět. Jak už to u nás bylo ve zvyku, opět nic nešlo podle plánu. Autobus samozřejmě ne a ne přijet. Když po další chvíli čekání konečně přijel, s otevřeným motorem tažen odtahovým tahačem, řidič se na nás pouze usmál a nechal se táhnout dál. Nezbývalo nám, než si počkat na další. Když jsme přijeli do Oddy, nastala otázka co dál. Do Bergenu totiž z Oddy vedly tři cesty. Jedna podél pobřeží fjordu Sørfjorden, druhá tunelem skrz pevninu a třetí trajektem přes Rosendal. Jelikož jsme stále měli 2 dny na to dostat se do Bergenu, naše nasazení značně opadlo a při rozhodování, kterou cestou se vydat, nám ujeli všechny spoje na všechny tři cesty. Zbytek dne jsme tedy museli strávit v Oddě. Konečně jsme si tak mohli po několika dnech dopřát čerstvé jídlo z místního supermarketu. Ano. Bixitky nemohly chybět, navíc jsme objevili, jak téměř dokonalá chuť samotných sušenek může být ještě znásobena zapitím každého sousta čerstvým mlékem. Kombinací krabice čerstvého mléka a balení sušenek jsme tak začali být téměř posedlí. Po nutném občerstvení jsme se vydali na prohlídku města. Odda je krásné městečko na břehu fjordu s terasovitě postavenými malebnými domky a velmi kontaktu chtivými důchodci. Kolem Oddy vedou dvě „turistické cesty“ (po tom, jakými turistickými cestami jsme doposud chodili, si nemohu uvozovky odpustit). Každá z jedné strany obchází město a končí v kempu na jeho druhé straně. Po prohlídce centra jsme se tak vydali jednou z nich směrem ke kempu. Jelikož trasa vystoupala téměř až nad město, naskytl se nám nádherný výhled na celé okolí města společně s fjordem a vrcholky ledovce Folgeffona. Ač se to zdálo neuvěřitelné, díky krásnému výhledu jsme objevili i pravděpodobné místo na nocování na (až moc podezřele) zeleném plácku za místní opuštěnou továrnou. I přes to jsme došli až do kempu. Hned na začátku kempu pro nás bylo obrovské lákadlo, sprchy a teplé! Zpočátku jsme váhali, zda jako neubytovaní do sprch můžem nebo ne, po 11 dnech nemytí a dvou v ledové vodě jsme však neváhali nijak dlouho. Zde však byli na notoricky neplatící Čechy zřejmě zvyklí, zadarmo totiž byla pouze voda o teplotě srovnatelné s horskými jezery. I když nás to stálo hodně přemáhání, hekání a kvílení, nechtěli jsme kazit naši pověst placením teplé vody, musela nám tak postačit velmi osvěžující sprcha ledová. Kemp se nachází u jezera Sandvevatnet, na opačném konci Oddy co fjord. U jezera jsme strávili zbytek dne. Do vody jsme se však neodvážili nikdo. Po příjemném odpoledni u jezera jsme se vydali na obhlídku našeho nocležiště. Již průchod hrůzu nahánějící skládkou plnou sutě naznačoval, že jsme se zřejmě radovali zbytečně. Obavy se potvrdily, podezřele zelená tráva totiž vůbec nepatřila paloučku plnému běhajících jednorožců a třpytících se víl, ale zdemolovanému minigolfovému hřišti. Následovalo tedy každodenní hledání místa na spaní. Naději skýtalo okolí druhé „turistické cesty“, která vedla lesem nad městem. Tato cesta však byla dosti frekventovaná, i ve večerních hodinách jsme tu potkali několik lidí a téměř všichni si s námi chtěli povídat, převážně o Trolím jazyku. Pravděpodobně vhodné místo na nocleh objevil Petr po pár minutách. Nakonec se místo opravdu osvědčilo, po vyrvání desítek vzrostlých náletových dřevin. Kromě toho se místo nacházelo bezprostředně vedle zmiňované cesty. Po postavení stanů, večeři, pravidelné partičce Bangu! a modlitbě, aby nás v noci nikdo neukradl, neokradl nebo nesnědl, jsme mohli jít spát opět na zcela jedinečném místě.   

14.7. Bylo rozhodnuto. Do Bergenu pojedeme z Rosendalu lodí. Přesunuli jsme se tedy zpět do centra Oddy na autobus do Rosendalu. Jelikož jsme neměli již téměř žádné peníze, počítali jsme se zakoupením jízdenek platební kartou. Lína huba holé neštěstí, tak jsem se řidiče autobusu raději zeptal. Jeho odpověď „cash only“ nás moc nepotěšila. Petr se napůl dobrovolně přihlásil, že zkusí štěstí a vybere peníze z bankomatu. Štěstí stálo při nás a Petr v bankomatu vyhrál dostatek peněz na cestu. Mohli jsme tedy vyrazit. Během cesty jsme viděli spoustu zajímavých věcí, ledovcovým splazem ledovce Bondhusbreen a mohutnými vodopády Furebergsfossen, které se přejíždějí po mostku, začínaje a dle našeho názoru továrnou na ponorky a sádek na krevety konče. Autobus nás dovezl přímo až k lodi, která jezdí do Bergenu. Tam jsme měli být ale až zítra ráno, dnešní den byl tak vyhrazen na Rosendal. Rosendal je městečko s přístavem plným jachet, plachetnic a dalších plavidel s několika turistickými zajímavostmi v okolí. Nikomu z nás se už šlapat moc nechtělo, takže jsme převážnou část dne strávili poflakováním v místním turistickém centru. Marek si před odletem domů musel mermomocí splnit ještě koupání v moři. Když již bylo dost poflakování, vyrazili jsme tedy na místní „pláž“ zakreslenou na plánku města. Poté co jsme na kamenitý břeh fjordu, zmiňovanou pláž, dorazili, Marka odhodlání ke koupání přešlo. Čím dál tím víc však začali být odhodláni postupně Petr, Jana i Blanka. Marek začal opět získávat sebedůvěru a odhodlání a tak bylo rozhodnuto. Se vzpomínkou na Gimliho hlášku z třetího Pána prstenů: Elf jde do podzemí a trpaslík se bojí? Do smrti by se mi smáli! jsem nakonec tlaku okolí podlehl i já. Oproti horským jezerům byla slaná voda ve fjordu jak termální pramen, to znamená, že se v ní dalo vydržet i jednu či dvě minuty, ne jen jednu či dvě vteřiny. Po splnění cíle a následnému rozmrznutí v místní kavárně jsme se vydali hledat místo na nocleh. Nakonec jsme objevili nádherný plácek přímo na břehu fjordu. Zbytek večera jsme tak strávili opět na unikátním místě, kde bylo moře vidět, slyšet i cítit ve vzduchu.

15., 16.7. Nadešel náš předposlední den v Norsku. Brzy ráno jsme s posledním projevem čecháčství, když jsme se kvůli levnějším jízdenkám začali všichni tvářit jako studenti, nastoupili na rychloloďoautobus a nechali se odvézt do Bergenu. Rychlost lodi byla opravdu vysoká, cesta tak ubíhala rychle. V Bergenu, největším přístavu Norska s obřími nákladními loďmi i jachtami, na nás již čekali Jitka s Ivou, které dorazili o den dříve. Dnešní noc jsme za odměnu, že jsme přežili, měli strávit v místním hostelu. Naše pokoje však měly být připraveny až ve 3 hodiny odpoledne. Po přivítání s holkami jsme tedy vyrazili na prohlídku nádherného nábřeží města, během které jsme si navzájem sdělovali naše zážitky. Bryggen, nejstarší část města s dřevěnými domky, které dříve patřily do Hanzovní ligy a byly hlavním centrem obchodu v severní Evropě, byl opravdu nádherný. Dnes domky slouží jako hlavní turistická třída, kde jsou ke koupi suvenýry všeho druhu. Stejně úchvatné byly rybí trhy, na kterých bylo k sehnání vše od mořského ďasa až po steak z velryby. Na první pohled nás zaujaly také hamburgery z losího a sobího masa. Byl již téměř čas obědu. Mořské speciality jsme si naplánovali až na večeři, hamburgery tedy byly jasná a výborná volba na oběd. Bergen je označován za nejdeštivější místo Norska, to se nám během dne několikrát potvrdilo. Prohlídku města jsme tak přerušili a šli se schovat do hostelu na recepci. Naše pokoje byly naštěstí připraveny dříve, mohli jsme se tedy ubytovat. Po 14 dnech nás čekala nejlepší teplá sprcha v životě a nejměkčí postýlka, ve které jsme čistí a voňaví bez problému vydrželi až do večeře. Na tu jsme opět vyrazili na rybí trh. Vše zde vypadalo delikátně, bylo tak těžké si vybrat. Když se nás u každého stánku ptali odkud jsme a my vždy odpověděli, že z Čech a šli dál, řekli jsme si dost čecháčství. Nakonec jsme si tedy s Markem dali nejdražší večeři v životě, která nás každého stála 1100 Kč, ale stála za to. Talíř plný výborně připravených slávek, krevet, nasekaných královských krabů, klepet dalších krabů a půlky humra byl neskutečný. Po vynikající večeři jsme šli ještě dokoupit poslední suvenýry, platební karta byla tak horká, že se téměř začala tavit, nastal tedy čas návratu na pokoj. Nezapomenutelné dobrodružství v Norsku tak bylo prakticky u konce. Druhého dne ráno jsme se pouze přesunuli na letiště a pomalu se začali připravovat na návrat zpět do reality. 

 

Zdeněk Soldán