Norsko 2001

 

 

aneb jak jsme chytali (nechytli) ryby

 

       Letošní výběr dovolené se nesl ve znamení nerozhodnosti, nejistoty a zmatku. Původní dovolená nevyšla kvůli krachu cestovky, tak bereme zavděk uvolněným místům na posledních chvíli přes své známé u CK KORLIN, která se specializuje na chytání ryb v norských fjordech. Hlavní důvod proč jsem kývl na souhlas byly samozřejmě ryby. Jako vášnivý rybář-amatér jsem vysedal stovky hodin na studených březích nejedné české řeky, avšak na svůj kapitální kousek jsem pořád čekal. S velkým úspěchem jsem doposud chytal jen různá nachlazení, rýmu, lelky a dokonce jednoho vlka. A podle prohlášení cestovky i ostatních rybářů prý chytí ryby ve fjordech i naprostý nerybář, tzn. úplný trotl. Takže když jsem si spočítal jedna a jedna, navnadil se spousty fotek rozesmátých rybářů a otevřených tlam ryb hrozivých rozměrů, vyšla mi docela slušná naděje na pořádný úlovek.

 

  1. den, 11.9.01 (Út)

      Na cestu vyrážím s Ivetou a hned po práci spěcháme k Pavlovi a Mileně do Krče, odkud vyráží první část naší výpravy za rybami. Jedeme do Norska vlastními auty, my s prvně jmenovanými v Opelu Omega a Gándhí, Petr, Olda ve VW Passat Combi. Nacpáváme auta k prasknutí, slibovaný gulášek je mi z nedostatku času odepřen a v 17,30 vyrážíme směrem na hraniční přechod Cínovec. Při průjezdu Dubím se bavíme a současně hrozíme při pohledu na volně postávající spoře oděné snědé ženy (h)různého věku. Fakt hustý. Cestou pozorně posloucháme nejnovější zprávy o teroristických útocích v USA. Těsně před hranicemi dáváme poslední českou večeři v hotelu a čekáme zpruzeně asi 30min. v zácpě před přechodem, který blokovaly kamiony. Pasová kontrola je OK a míříme přes Německo (Drážďany, Berlín, Hamburk). Přes menší problémy s orientací v nočních hodinách přejíždíme „opuštěný“ německo-dánský přechod Flensburg (3-4hod. ranní). Signál české stanice se někde u Drážďan ztratil, tak jsme odkázáni pouze na německý a dánský rozhlas. Takže víme prd. Na náladě nám moc nepřidává ani špatné počasí a déšť.

  

2. den, 12.9.01 (St)

      Pavel celou cestu kočíruje svou Omegu s několika menšími rauch a bio pausama a před 8hod. ráno přijíždíme do dánského přístavu Frederikshaven. Doplňujeme naftu a v 9hod. se naloďujeme na obrovský trajekt (8 pater) společnosti Stena Line do Osla. Cesta má trvat 7,5hod., tak čas krátíme spánkem na nepohodlných sedačkách, jídlem, blouděním po trajektu a kupováním maličkostí ve free-shopu. Kdybychom měli alespoň notebook a mohli tak krátit čas surfováním nebo hraním her např. na casino.com a napomoci tomu, aby cesta byl snesitelnější... Počasí se pomalu lepší. Do Osla připlouváme v plánovaných 17hod. V přístavu již na nás čeká druhá část výpravy. Ještě však musíme projít norskou celní kontrolou. Začínáme mít obavy – vidíme odstavené německé auto, které vzápětí míří do garáže a norští celníci začínají vyndavat tašku za taškou… Naštěstí vše projde celkem hladce, i druhé auto projelo a po přivítání s ostatními míříme do prvního záchytného bodu v Oslu, do hotelu na předměstí Haraldsheim. Z hotelu se klube hostel, zvenku vypadá docela fajn, pokoje jsou klasické, palandové s naprosto nezajištěnými a ošoupanými okny a to vše za 230 NOK za osobu. Druhá část výpravy (pomalá rota) míří do města na večeři, my (rychlá rota) vybalujeme české salámky, paštičky, sejrýčky, pivečka a kořalku a pořádáme kratičký mejdan u Gándího & spol. v pokoji. Z Gándího leze, že jejich auto mělo celkově přes 10 litrů tvrdýho, z čehož mi vstávají vlasy hrůzou při představě odstaveného auta a nekompromisních šťourajících rukou norských celníků…..

  

3. den, 13.9.01 (Čt)

      Ráno v 8 hod. nás budí šouravý pohyb otevřené okenice a jakýsi chlápek nám leze do pokoje. Začínám na něj rozespale křičet, on si nás asi teprve teď všímá, omlouvá se v polštině, něco brebentivě vysvětluje a mizí. Je nám docela špatně při představě, co nám v noci mohlo do pokoje nalézt za individua a v lepším případě ukrást doklady položené na stolku pod oknem. Snídani máme zajištěnou formou bufetu, ochutnáváme skvělé naložené kousky rybího masa a kazíme si chuť smradlavým, asi kozím, uzeným sýrem. Mažeme a balíme chleby s paštikama na cestu a po 9hod. hledáme skrz Oslo výpadovku E6 na Trondheim. Čeká nás cesta dlouhá přes 500 km, k tomu se po norských silniních jezdí 80km/hod, na krátkých úsecích dálnic „dokonce“ 90km/h. Prostě voprus. Míjíme první značky s losem, ale během cesty bohužel žádného nezpozorujeme. 120 km za Oslem odbočíme z dálnice u měta Hammar na hlavní dálkovou silnici č. 3 a u Elverunu pokračujeme směrem na Trondheim. Zastavujeme na několika lesních zastávkách s WC, příroda moc pěkná, ale prší a je dost kosa. Jen co vlezeme do lesa, nacházíme velké křemenáče a spousty borůvek. Mistrem houbařem se pro dnešek stává Petr, který našel dva obrovský křemenáče. Hned se s nimi fotíme a necháváme je na místě (červivý). Zhruba v 17,30 a celkem plynulé jízdě přijíždíme do kempu CK KORLIN, kousek za osadou Rodal. Přesná adresa místa je Utsikten Hyttesenter, Valsoybotn. Přijíždíme na malé náměstíčko okolo něhož jsou rozmístěny chatky. Poohlížíme se místním správci, ale naše druhá část – pomalá rota – nás rovnou posílá do chatky č. 11, kterou nacházíme až po menším bloudění. První dojem byl příšerný! Vnitřek chatky byl rozdělen na dvě oddělené ložničky s palandami a větší vstupní místností s kuchyňkou. To by bylo ještě v pořádku, s tím jsme počítali. Při vstupu nás však sráží do kolen ostrý pach rybiny, palandy jsou plné prachu, v lednici nechali naši předchůdci pár věcí s plísní na povrchu (a ušlechtilá rozhodně nebyla!) a skrz skleničky není vidět přes mastné fleky. Po doušku uklidňujícího panáku začínáme vše dávat do cajku. Večer se pak všichni scházíme ve společenské místnosti, kde popíjíme panáčky, Gándhí (přejmenovaný na „mámu“) a Olda (táta) brnkají na kytáry. Jejich spolubydlící Petr byl toho večere přejmenován na „parchanta“, aby byla rodinka kompletní. Iveta začíná střídavě blednout a červenat, ale ani ne tak z kořalek jako spíš kvůli zákeřné invazi bacilů…

Od kamaráda v Praze dostáváme celkem podrobné SMS zprávy o nejnovější situaci v USA a ve světě, které nevěstí nic dobrého…

 

 4. den, 14.9.01 (Pá)

      Vstáváme v 9:30 a připravujeme se na den „D“, tzn. první rybaření na moři, resp. na fjordu. Půjčujeme si prut (700,- Kč/týden) a kupujeme šňůru za nekřesťanských 1.300,- Kč (250m). Začínáme navazovat pilkr a návazce na mořský prut s multiplikátorem. Nikdo pořádně neví, jak to vše navázat, takže je u toho docela prdel. Nakonec se nám to jakž-takž povede za pomoci několika dračích uzlů a na nejrůznějších částech těla nám vznikají první originální piercingy ze všudypřítomných háčků. V poledne odjíždíme s ostatními rybáři tranzitem Korlinu k molu, kde dostáváme instrukce k ovládání a startování člunu a vyjíždíme na fjord v kompletní sestavě chaty č. 11 – Pavel, Iveta, Milena, já. Předtím si samozřejmě musíme koupit kanystr benzínu (10 l za 140,- NOK). Počasí nám nepřeje – chvílema prší, kosa. Vlny jsou snesitelné. Vyjíždíme spolu s Gándího člunem někam dál na fjord, a zastavujeme, kde nás napadne. Cestou vytahuje Petr z druhého člunu na třpytku první makrelu. My tu samou rybu vytahujeme po chvíli pilkrování uprostřed fjordu z hloubky cca 80m. Rozdělujeme se a míříme hlouběji do fjordu. Asi po třech hodinách máme celkově 5 makrel ulovených na pilkrování. Samozřejmě i na lodi člověk musí myslet na své biologické potřeby, tak se střídáme v čůrání do kýblu. Na chvíli ztrácíme orientaci a bloudíme, ale nakonec dorazíme k našemu přístavišti. V zátoce kousek od mola Pavel chytá na třpytku první malou tresku obecnou (dorš) a pak přímo z mola i makrelu. Kucháme náš dnešní úlovek, přijíždějí kluci a mají pouze tu jednu makrelu, kterou chytil na začátku Petr. Další lodě se stahují a vytahují slušně zaplněné bedny. Raději mizíme do tábora, kde si dáváme sprchu a výbornou houbovku z křemenáčů á la Pavel.

 ------------------------------------------------

Souhrn úlovků člunu č. 4 :

Pavel – 3 makrely, 1 treska

Milena – 2 makrely

Michal – 1 makrela

Iveta – rýma, horečka (chudák)

 -----------------------------------------------

 

 5. den, 15.9.01 (So)

      Konečně azuro!!! Plni elánu vyjíždíme na moře, nádherný počasí, jedeme docela daleko až na fleky, který nám včera popsal šéf kempu. Až po 2-3 hodinách pilného pilkrování-onanování (jak tomu ode dneška říkáme) chytá Pavel první menší kelery (treska tmavá) a Iveta svou první rybu – malýho červenýho okounka s neuvěřitelně velkýma vytřeštěnýma očičkama. Naši 3 hoši ze sousedního člunu míří někam dál, my končíme s onanií a pomalu se vracíme. V naší zátoce konečně zakouším pocit rybářského štěstí – na českou třpytku mi zabírá dorš (treska obecná) docela slušné délky – 65 cm. Skvělej pocit. Poté Pavel chytá ještě jednoho menšího dorše. Vítězoslavně nesu svou tresku ke stolům, kde už plno rybářů kuchá a filetuje dnešní úlovky. Vidím na všech stolech vyskládanou rybu za rybou a na trávě leží dorš s délkou něco přes metr. Sklapnu čelist a pouštím se do vyřezávání filetů, které stejně nejsou moc velké, protože dorš má velkou hlavu, ale menší tělo. Na všechny dopadá těžká deprese. Nechápeme, jak je možný, že ostatní přinesou vždy více než my. Neúspěch dne podtrhují kluci se svými třemi rybami za den. Začíná malinko pršet, objevuje se krásná duha. Jediný co se nám snad dneska povede je se pořádně ožrat. Večer – ping pong, šipky, gin s tonicem, kytary. Iveta je stále nachlazená.

 ----------------------------------------- 

Souhrn úlovků:

Pavel – 2 kelery, 1 okoun

Michal – 1 dorš

Iveta – 1 okoun

 ----------------------------------------

  

6. den, 16.9.01 (Ne)

      Azuro, teplo. Na počasí začínáme mít štěstí, což se však nedá říct o rybaření. Vstáváme v 10:30, s Pavlem vyjíždíme sami na ryby. Po 2 hodinách pilného onanování a dopití obou termosek s čajem a grogem nám dochází trpělivost a připlouváme do naší zátoky na tresky. Vrchol krize nastává v okamžiku, když na třpytku vytahuju za žábry zblblou malinkou tresku. Krize ve světě a v chatě číslo 11 vrcholí!!! Naštvaní jedeme autem alespoň kousek za kemp na houby a borůvky, ale ani na ně nemáme štěstí. Naše špatná nálada se však zdaleka zmírňuje při procházce v krásné norské krajině s vysokými kopci a hustými lesy s mechovým a vodou nasáklým vřesovým kobercem! K dokonalosti chybí už jenom ty ryby….

Večer se vrací ostatní rybáři, nic moc nenesou a radí nám kam plout – hodně daleko, až za trajekt, směrem k volnému moři. V blízkém okolí přístaviště už prý nic moc není. Tak nakupujeme v prodejně pár twistrů, pohledy a dostatečnou zásobu benzínu.

 ----------------------------------------------

Souhrn úlovků:

Michal – 1 malinká treska (asi 20cm)

Jinak VELKÝ KULOVÝ!!!!!

 ----------------------------------------------

  

7. den, 17.9.01 (Po)

      Vstáváme v 6 hod, dokonalá příprava a v 7hod. předjíždíme naším autem tranzit Korlinu, abychom byli v přístavišti dříve. Máme v plánu špionskou stíhací akci. Čekáme na odražení jednoho vyhlídnutého člunu, který vždy přivezl asi nejvíc ryb. Vyrážíme za nimi v přiměřené vzdálenosti. Jedeme jinou, kratší, trasou okolo lososích sádek. Za 2hod., někde za drahou trajektu, se nám však ztrácí v mlze a my, spolu s „rodinkou“ z vedlejšího člunu, jedeme chvíli podél břehu, odbočujeme do jednoho z ramen a jedeme až kam to jde. Milena začíná mít strach, abychom skrz mlhu trefili zpět. Zastavujeme ve skalnaté zátoce - my, chlapi, zkoušíme twistry, holky onanii. Chytáme celé dopoledne a až na pár kelerů chycených na twistry nemáme nic. Rodinka s parchantíkem kotvící v jedné ze zátok hlásí SMS-kou, že natrefili na hejno (chytli 5 ryb). A my pořád ne a ne takové hejno potkat. Střídáme se v chytání, rozvalujeme se na sluníčku, čůráme do kýblu, jíme, pijeme a aspoň si užíváme krásných výhledů na fjord a vysokých strmých kopců okolo. Po pár hodinách otráveně jedeme zpět. Chlápek z kempu nám včera říkal, že pokud dnes nechytíme nic, pojede odpoledne s námi. Proto v 16hod. přijíždíme do kempu, ale chlápek se najednou začíná cukat, že by to bylo s náma moc riskantní a že bude jistější, když pojede sám a bednu ryb nám přiveze. Rybářská hrdost jde stranou, souhlasíme! Na večer skutečně porcujeme asi 20 ryb, převážně kelerů a konečně tak tvoříme základ našemu mrazáku. Většina ostatních rybářů už prý hlásí plno nebo skoro plno. Dokonce svolujeme jedné chatce uložení ryb v našem mrazáku, protože k nim se ryby již nevejdou. V klubovně pak spíláme našemu prokletému rybářskému osudu a plánujeme výlet do Trondheimu na druhý den. Když nejdou ryby, podíváme se alespoň po městě. Konečně se při kořalce seznamujeme s místními správci a Liborem, který nám navrhuje trochu riskantní brzký ranní výlet k zakázaným sádkám v omezeném počtu. Táta, máma, parchantík a Pavel se připravují na 3hodinu ranní.

      Na vysvětlenou – v sádkách norští rybáři vykrmují lososy. Zbylé krmení ze sádek propouští sítě na dno nebo se rozptyluje po okolí, kde se zdržují větší hejna ryb. Přístup k sádkám blíže než 150m je ale přísně zakázán pod vysokou pokutou; při porušení nařízení místní domorodci okamžitě volají policii, v extrémním případě prý zastrašují střílením z pušky. Proto je výlet k sádkám riskantní, ale na druhou stranu je to jasná rybářská tutovka!!!

 

 8. dne, 17.9.01 (Út)

      Pavel se vrací v 9hod. konečně s velkým počtem ryb a hned vyjíždí s klukama zase k sádkám. My se pomalu probouzíme a před polednem kotvíme u sádek taky. Samozřejmě v předepsané vzdálenosti od bójek. Slunce opět krásně hřeje, ale ryby ani ťuk. Zkoušíme různá místa, já s Ivetou se trháme, napichujeme na trojhák filety z kelera, ale kromě jednoho „záběru“ a mého unáhleného zaseknutí nic. Po návratu jedeme do prodejny ve vedlejší vesnici kupovat nanuky a chleba, který nás vyjde pěkně draho – 18,- NOK. „To musí být nějakej super chleba“, říkáme si. J Na večer nás čekají tzv. „lososové hody“ od KORLINu, sedíme u ohýnku mezi prvními a těšíme se na lososové podkovičky na ohni a lososový krém. Krém je vynikajicí a podkovičky taky nejsou k zahození. Iveta s Milenou se pravdivě představují jako socky z úřadu a po svolení se vrhají k zbylému krému, aby jej namrazily do Prahy. Libor se rozmýšlí, jestli i teď s námi podnikne noční výpravu k sádkám, nakonec svoluje a bere nás v omezeném počtu.

  

9. den, 18.9.01 (St)

      Ve 3:30 se docela svěží srážíme na náměstíčku (Libor, Pavel, parchantík Petr a já) a vyrážíme rychlým člunem k sádkám na druhé straně fjordu. Je nádherná noc, teplo a hvězdy na nás neuvěřitelně blikají. Sem tam zpozorujeme padající hvězdu a každý z nás si v duchu přeje chytit co nejvíc ryb. Za krátkou chvíli se přiblížíme k sádkám a co nejtišeji  přivazujeme člun k boku lodi, sloužící jako stanoviště norských rybářů. Začínáme pilkrovat-onanovat. I tentokrát si ryby dávají na čas. Pomalu se rozednívá a hodinky ukazují něco po šesté, když chytám první, asi výzvědnou makrelu. Makrela je úžasně bojovná ryba a i přes pevný prut je zážitek poznat její dravost. 20min je klid a pak připlouvá hejno. S každým ponořením pilkru vytahujeme na návazcích jednu nebo více ryb, hlavně makrely a menší kelery. Jednomu většímu a divočejšímu keleru dokonce musím povolovat multiplikátor, aby se my nevysmekl; druhý měl zase tak nenažraně zaseklý koncový trojháček v držce, že mi trvalo celých 5 drahocených minut, než jsem mohl pokračovat v pilkrování. Po půl hodině máme každý tak 15-25ryb (makrely, kelery) a Petr i jednoho menšího dorše. V ohraničených sádkách pár metrů od nás vyskakují a doslova jezdí po hladině hladoví lososy. Okolo 8hod. slyšíme na břehu přijíždějící auto, tak rychle odrážíme a nenápadně míříme pryč. Cestou vyzvedáváme nachytané krabi z klece a o kus dál zkoušíme chytit pár mníků. To se povede jenom Liborovi. U mníka se musí při zabrání trochu povolit šňůra a zasekávat se zpožděním (hm, smůla, kdybych to věděl, mohl jsem mít včera jednoho takovýho). Na závěr vytahuji středně velkého červeného okouna s vykulenýma očima, který cestou nahoru nevydržel velký přetlak. Chcípnul. Je opět krásné počasí, ale začínají být velké vlny a  zvedá se vítr. Meditujeme na fjordu, vystavujeme tváře slunci, necháváme se pohupovat vlnami a jen tak se zvyku onanujeme na pár místech cestou do přístaviště. Pro dnešek máme docela nachytáno. Na cestě zpět projíždíme pomalu kolem břehu naší zátoky a vidíme malé tresky u dna v hloubce asi 10m. V přístavišti pak konečně můžeme spolu s Ivetou a Milenou pořídit pár rybářských záběrů a vychutnávat si pocit filetovat vlastnoručně nachytané ryby (ryby rovnou filetujeme, nekucháme).

     Zbytek dne se nese ve znamení odpočívání a balení věcí na cestu zpět. Vracíme půjčené pruty, předáváme lodě a naposledy se kocháme výhledy na náš krásný fjord. Teprve dnes se od majitele cestovky dovídáme, že jsme měli ohromný štěstí na počasí – byl to první teplý týden za celou letošní sezónu. Ale hned dodává, že rybám se tohle počasí nelíbí, tak proto míň braly. Sice nám ryby moc nebraly, ale na druhou stranu – zajeli jsme přece do Norska především na dovolenou a zarybařit si a ne „narybařit“. No i když…. Mícháme na večer poslední gin s tonikem z našich zásob a jen tak decentně popíjíme s ostatníma. Jdeme raději dřív spát, protože zítra v 5 ráno je předávka chat.

 

 10. den, 19.9.01 (Čt)

      Stáváme ve 4:30 a nastává nejhorší okamžik celého zájezdu – odjezd a balení mražených filetů do polystyrenových beden. V místnosti s mrazáky jsme první a daří se nám vše poskládat bez větších problémů do dvou celkem nových (a asi i cizích) beden. Bedny skládáme do kufru auta spolu s dalšími osobními věcmi (což je trochu náročný) a odjíždíme před počínajícím zmatkem. Jedem opět v osvědčené sestavě spolu s Gándího autem do Osla. S přibývajícím svítáním se počasí začíná kazit, ochlazuje se asi na 11stupňů (ještě v noci bylo 15), občas sprchne. Projíždíme krásným úsekem mezi vysokými zalesněnými kopci, ze kterých v kaskádách padá voda, všude plno jezer, klasických dřevěných chat se „zatravěnou“ střechou…prostě nádhera. Několikrát zastavujeme, abychom si vše vyfotili a zvěčňujeme si už asi pátou duhu. Do přístavu v Oslu dorazíme po 14hod. po menším bloudění a nevíme kam zaparkovat, protože všude je reservé. Nakonec přeparkováváme auta z jednoho takového parkoviště na klasické placené. Sice už na autech nacházíme vypsané kartičky s našimi SPZ, ale norsky neumíme a anglicky se nás ti norští tutani ani neobtěžovali informovat. Tak doufáme, že se nic dít nebude. Prohlížíme si střed Osla - všude samý King Burger, McDonald a spousta lidí. Kupujeme pár suvenýrů a s Ivetou utrácíme norský korunky za připáleného hamburgera v King Burgeru, ostatní si vyhlídli stánek s občerstvením na náměstí. V přístavišti potkáváme druhou část naší výpravy, od kterých jsme se za dobu pobytu v Norsku trochu více separovali. Oni byli divní, my taky. Ale jinak. Hned u kasy s lodníma lístkama nastává problém – cestovka se asi přepsala a na jednom lodním lístku je datum o 2 dny pozdější. Diskutuju s chlápkem u pokladny, nakonec nám dává jednu kabinu pro čtyři místo plánovaných dvou kabin po dvou. Teprve až teď zjišťujeme, že na plavbu do Norska jsme měli taky 2 rezervovaný kajuty, což jsme vůbec netušili…. Naše blbost. Kajuta nás všechny velmi příjemně překvapí čistotou a pěknou toaletou se sprchou. V místní jídelně si s Ivetou dáváme špageti a krabí salát, to vše za 46 NOKů, což nás překvapuje, protože jenom špagetti stály 40,-. Pavel s Milenou platí dokonce ještě míň a Gándhí povzbuzen nepozorností chlápka u kasy si zpruzeně odnáší jídlo už za plnou cenu 85 NOKů. Dobré jídlo zapíjíme pivkem z duty-free shopu. Pak odpočíváme v “gamblerského“ koutku u herních automatů. Na mě přichází kakání, tak se vracím do kajuty a děsím se toho, zda to, co ze mě vypadne, proleze docela malým otvorem. S napětím tlačím na splachovadlo, chvíli se nic neděje a pak veškerou mou odloženou nadílku do sebe vcucne vakuový záchodek za děsivýho zvuku… Oddechuju si. J Po vypití několika silných pivek a pár jablíčkových panáčků se dopotácíme do kajuty, nařizujeme budík v lodním radiu a chrupkáme…

 

 11. den, 20.9.01 (Pá)

      6:45 budíček, v 7:30 přistáváme. Budíme se kávou z automatu a tatrankou. Vyjíždíme z lodi bez jakékoliv celní kontroly a míříme rovnou k přechodu Flensburg na dánsko-německých hranicích. Skoro u hraničního přechodu na nás bliká Gándhí, nemá ani kapku benzínu. Vymlouvá se na špatně obdržené informace o vzdálenosti k hranicím od pomalé roty. Naštěstí ho táhneme asi jen 1km k benzínce, kde pro změnu zase nedokázal nastartovat, tak přicházejí opět na pomoc startovací kabely… V Německu chytáme šílenou asi hodinovou zácpu, na okruhu kolem Hamburgu to samý, prostě porod. Po válečné poradě na benzince se rozhodujeme jet přes přechod Hřensko (kvůli free shopu) a pak do hospůdky v Ústí nad Labem, kde prý skvěle vaří. Vzhledem k pozdní hodině ale nestíháme ani jedno a tak si aspoň vyprosíme večeři v baru-diskotéce v Lovosicích asi ve 22,30. Do Prahy dojíždíme okolo půlnoci, zmražené ryby v polystyrenový bedně vydrželi celou cestu v perfektním stavu.

 

Michal Schauhuber

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!