Peru 2001 - I. část

 

I. část

 

23.9.- 11.10.2001

 

23.9.01 4:30

Budíček. Mara, který zalehl pně oblečený se vztyčuje v posteli, chápe se batohu a je připraven vyrazit. Nám co používáme pyžamo, to trvá trochu déle. 4:40 vybíháme do noci. Před hospodou U růžového sadu nás čeká Mirův kámoš s autem. Ve velmi dobrém čase přijíždíme na letiště. Odbavení probíhá bez obtíží. Kombinovanou linkou KLM a ČSA se přesouváme na letiště Schiphol v Amsterodamu. Je to obrovský komplex s centrální částí a řadou výběžků, od kterých startují letadla. Pomocí běžících pásů přejíždíme k naší stojánce. Holandsko se nezapře. Míjíme stánky s tulipány a sýry. Hlášení probíhají ve chrochtavé nizozemštině. Bez větších průtahů nasedáme do velkého Boeingu, který nás má přepravit do Nového světa. Let s hodinovým mezipřistáním na Arubě trvá asi 13 hodin a přenese nás přes 7 časových pásem a rovník, na jihoamerický kontinent. Mara po 2 Hypnogenech, panáku whisky a plechovce piva trochu zlobí. Škytá, heká, nekoherentně cosi mumlá. Pak upadá do lehkého bezvědomí. Letíme nad nekonečným Atlantikem. Po 9 hodinách jsme na Arubě - holandské kolonii v Karibiku. Očekávám prašnou runway s prchajícími ovcemi a rákosovými chýšemi pro celníky. Jsem nemile zaskočen moderní železobetonovou letištní budovou. Musíme prý z bezpečnostních důvodů opustit letadlo a hodinu povinně strávit mezi duty free obchody. Je to laciný trik, který v našem případě nevede ke zvýšení obratu v kšeftech. Všude prodávají Curacao (stejnojmenný ostrov je odsud nedaleko). Hodně oblíbené jsou tu pestrobarervné košile s květinovými vzory a palmami. Konečně pokračujeme v letu. Začíná to být zajímavé. Přelétáme rovník a dostáváme se nad Amazonii. Tropický deštný prales pod námi vypadá jako temně zelené moře. Jenom občas je přerušuje meandrující přítok Amazonky. Hodinu, dvě, dvě a půl letíme nad jednolitým kobercem vegetace. Biomasa dole nebere konce. Krajina se postupně začíná mírně vlnit. Po chvíli už se vlní těžce. Některá skaliska mají elegantní bílý poprašek. To takhle nízko pod rovníkem znamená výšku zhruba 5000 m.n.m. Nádhera. V 18:20 přistáváme v Limě. Palubní počítač ukazuje, že z asi 11 000 km dlouhé cesty nám zbývá posledních 5 km. S napětím očekáváme zavazadla. Preventivně jsme si je nechali v Praze omotat igelitem. Už jsou tu. Jenom Mirova kukla je mírně pocuchaná. Naše kokony to přežily bez úhony. Procházíme celní kontrolou, měníme peníze, asertivně rozrážíme dav naháněčů, kupujeme telefonní karty a pokoušíme se dovolat domů. Jde to napůl. Já slyším je, oni mě ne. Z 2. budky se nám to daří. Na skleněnou přepážku kukaně nesměle klepe chlapík s velkou žlutou cedulí:"taxi." Nahaněči jsou zde obzvláště dotěrní. Bočním východem se plížíme ven z haly. Angažujme sympaticky vypadajícího pantátu v mírně obnošeném sáčku. Nakládá nás do obrovského, také omšelého amerického bouráku. Vyrážíme směr centrální Lima. Nejdříve projíždíme slumy na okraji megalopole. Říká se jim Puebla Juentes (Města mladých). Bydlí tu nejchudší z asi 9 milionů obyvatel Limy. Nešťastníci, kteří odchází z hor za vidinou lepšího života ve velkoměstě tu končí v přízemních, vepřovicových domcích, bez valné naděje na zlepšení své situace. Tady kdyby nás Segundo Dias (náš řidič) vysadil, tak nám do 15 minut nezůstanou ani trenýrky- no Marovi možná ano. Na nárožích před barabiznami postávají temné postavy, sporadické pouliční lampy jen obtížně prosvěcují přímořskou mlhu. Ta patří k charakteristickým znakům Limy. Segundo se nechává zcela unést latinskoamerickými rytmy linoucími se z rádia. Tleská, luská prsty, nahlas si prozpěvuje, občas i drží volant. Za jízdy mi na mapě ukazuje, kudy jedeme a doporučuje různé památky. Na silnici se dívá jen sporadicky. Náš velký bourák s vrzáním a skřípáním pluje latinskoamerickou nocí. Za asi 30 minut jsme na Plazza de Armas, centrálním náměstí historické Limy. Náš hotel by měl být nedaleko na pěší zóně. Není. Ať hledáme jak hledáme, dům číslo 411 tu prostě chybí. Okolo panuje chaos. Hledáme pomoc u jednoho z policistů, kterých je všude plno. Absencí hotelu je překvapený stejně jako my. Také další strážce zákona nechápavě kroutí hlavou. Odhání 2 malé niňos, které se mi stihly omotat kolem nohou. Hotel prostě zmizel. Kolem obrněného transportéru se přesouváme k hotelu Espaňa. Je to obrovská, velmi členitá koloniální budova se zcela nepochopitelným půdorysem. Před 4 m vysokými dveřmi do našeho pokoje stojí několik antických soch. Na stěně visí Rembrandtův autoportrét a ve vitríně se válí mumie inckého dítěte. Z ploché střechy je hezký výhled na kostel San Francisco. Vydáváme se na průzkum okolí. Ve zšeřelých ulicích se prohání hloučky dětí, před spoře osvětlenými obchůdky postávají chlapíci ve svetrech. Na schodech katedrály na Plazza de Armas řádí skupinka pouličních umělců. Buší do bubnů, žonglují se vším možným, klučina s mírně očazeným tričkem roztáčí 2 hořící louče spojené lanem. Hrátky s ohněm jsou tu vůbec populární a věnuje se jim i několik dalších dětí ulice. Před dalším kostelem chvíli posloucháme hudebníky, kteří hrají na flétny quena a siku a v nervním tempu řežou do malé, desetistrunné kytary. Únava pro dnešek vítězí. Jdeme spát. První dojem je díky tomu, že lidé vypadají jako my, španělština zní povědomě a koloniální budovy nám také nejsou cizí, o něco méně exotický než loni v Thajsku.

 

24.9.01

Snídáme na střeše našeho paláce. Velký zelený papoušek amazoňan se špatně vyspal a nepříjemně skřehotá. Cestou do jídelny musíme uctivě obejít obrovskou želvu, která důstojně kráčí neznámo kam. Kolem vysušeného dítěte ve vitríně se vydáváme do ulic velkoměsta. Jemně mrholí a je tak 15-20 °C. Obrysy budov halí typická mlha, garua. Vytváří ji chladný Humboldtův proud, který kondenzuje vodní páru a nově i smog. Všude ve městě je spousta policistů. Jejich přítomnost je uklidňující. Jenom nám trochu vrtá hlavou proč je jich tolik. Provoz na ulicích je nepřehledný. Chaotickou dopravní situaci krotí semafory a dopravními policisty. O úspěšnosti těchto opatření svědčí fakt, že některá auta mají i nerozbitá přední světla - výjimečně dokonce i obě. Přehlídka vehiklů, které plní ulice je různorodá, od obrovských, starých amerických bouráků, až po miniaturní Wolkswagen brouky a různé neidentifikovatelné křížence. Vzduch by se dal krájet. Vlhkou mlhu a olovnatý nádech doplňuje místy velmi intenzivní pach moči. Ulice jsou vedeny pravoúhle na sebe, což velmi zjednodušuje orientaci. Snadno tedy nacházíme terminál autobusové společnosti Ormeňo. Za pomoci rudimentární španělštiny a pantomimických hereckých výkonů si kupujeme jízdenku na odpolední bus do Pisca. Ještě máme čas, tak si jdeme prohlédnout katedrálu na Plazza de Armas. Průvodce nám dělá sympatický domorodec Julio. Opakovaná zemětřesení toho z původní stavby příliš nenechala. Po každé částečné destrukci byla katedrála dostavena v aktuálním stylu. Výsledek je nesourodý. Zajímavé jsou masivní dřevěné sloupy uvnitř katedrály. Jsou duté, což má zabránit sesutí budovy při zemětřesení. Slouží jako mohutné ventily, které při otřesech půdy odvádí stlačovaný vzduch ze základů stavby. Julio zcela otevřeně mluví o tom, že od pádu Inků v Peru pouze přejímali evropské trendy. Sami nic originálního netvořili. Překvapuje mě loajálnost až servilita, s kterou mluví o španělských dobyvatelích. Jejich aktivity vůči domorodcům se nedají označit za humánní a tolerantní. Očekával bych větší míru hořkosti a nenávisti. Čas ale zřejmě výrazně otupil hrany antagonismu a obě komunity sblížil a promísil. Na závěr prohlídky nám Julio hrdě ukazuje hrobku pokořitele Peru Francesca Pizzara. Mozaika na stěně znázorňuje dramatický moment. V písku na pláži Kohoutího ostrova nakreslil Pizzaro mečem čáru. Jeho společníci si měli vybrat. Na jedné straně čáry byla bezpečná, ale chudá budoucnost zpět v Panamě. Na druhé obrovské nebezpečí při dobývání Peru, potenciálně korunované pohádkovým bohatstvím. 12 dobrodruhů této Faustovské výzvě neodolalo. Jejich skupina doplněná asi o 200 mužů dokázala díky šílené odvaze, ještě větší bezohlednosti, podlosti a krutosti dobýt, zcela vyplenit a zlikvidovat obrovskou vzkvétající inckou říši. 

Vracíme se do hotelu a balíme věci. Po letmém obědě bereme taxík na autobusové nádraží. Lidí je tu spousta, autobus nikde. Se zájmem sledujeme maníka, který se prochází po nástupišti. Zlověstně si pošvihává s obuškem. Těžko říct, zda je to zdejší hlídač nebo lapka. Bus pořád nikde. Nikdo se tím příliš nevzrušuje. 1,5 hodiny po plánovaném odjezdu autobus konečně přijíždí. Vymotat se z Limy je obtížný a časově značně náročný úkol. Na různých nárožích a křižovatkách přistupují další domorodci. Každou chvíli z neznámých důvodů zastavujeme a na něco čekáme. Konečně jsme na Caretera Panamericana, panamerické dálnici. Projíždíme přímořskou pouští. Roční srážky asi 2 mm. Na jihu přechází v nejsušší místo na zeměkouli, poušť Atakamu. Moc zajímavé výhledy na kontrast mezi vyprahlou, suchou krajinou a Pacifikem. Místy míjíme oázy vzniklé podél řek stékajících z hor. Masiv And táhnoucí se od severu k jihu způsobuje zdejší extrémní podnebí. Zachycuje všechnu vláhu z deštných pralesů v Amazonské kotlině. Těsně vedle sebe tak může existovat extrémně vlhká a zcela suchá oblast. Za 4 hodiny jsme v Piscu. Asertivně prorážíme tradiční dav nahaněčů. Nejvytrvalejší je asi 10 letý, snědý klučina jménem Carlos. Ubytováváme se v hostýlku Pisco na hlavním náměstí, které se tradičně zove Plazza de Armas. Jdeme na večeři. I zde se po chvíli zjevuje neodbytný Carlos.

 

25.9.01

Mikrobus, který jsme si včera zamluvili nás vyzvedává trochu dříve než bylo v plánu. Vajíčka od snídaně si balíme sebou a později jimi krmíme psy na pláži. Cestou do přístavu míjíme několik hektarů pokrytých hromadami prázdných škeblí. Musí jich tu být miliony. Odpad z továrny na zpracování plodů moře. V přístavu je živo. Rybáři vytahují ranní úlovek a čistí sítě. Hejna pelikánů obklopují jejich lodě a paběrkují na zbytcích ryb. Se svými dlouhými zobáky, voletem a těžkopádným letem vypadají jako pterodaktylové. Přetahují se o ryby a hlasitě klapají zobany. I na pláži je živo. Mezi chaluhami, vyplavenými torzy krabů a rybími kostřičkami se prohání psi. Trousí bobky obohacené o škrkavky dlouhé jak makaróny. Fasujeme záchranné vesty a motorovým člunem vyrážíme k Islas Ballestas. Cestou míjíme tajemný obrazec vyrytý na svahu poloostrova Paracas. Je to jakýsi obrovský trojzubec nebo svícen. Jedni si myslí, že se jedná o halucinogenní kaktus, jiní v tom vidí navigační pomůcku (nevím,k čemu by mořeplavcům byla, když by ji viděli jen chvíli). Samozřejmě nechybí ani hypotéza o astronomických hodinách. Dávné kultury by musely být astrologií doslova posedlé. Za observatoř a astrologickou pomůcku jsou považovány snad všechny jen trochu tajemnější stavby, od Stonehenge přes obrazce Nazca, Machu Picchu, pyramidy atd. Zajímalo by mě, zda archeologove kteří možná v budoucnu budou zkoumat zbytky naší civilizace budou také považovat stadiony, veřejné záchodky nebo jiné zachované artefakty za astronomickou pomůcku. O mysu Canaveral si ale zase třeba budou myslet, že to byl zábavní park. 180 m vysoký a 74 m široký světlý obrazec v tmavém svahu je každopádně velmi zajímavý a tajemný. Pokračujeme na ostrovy, které jsou pokryty šedobílou vrstvou ptačího trusu (guana). Producenti tohoto přírodního dusičnatého hnojiva se tu procházejí, poletují, vysedávají na skalách. Ostrovy jsou přírodní rezervací a žijí tu velké kolonie kormoránů, racků, ale i tučňáků a spousty dalších mořských ptáků. Na pláži se to hemží tuleni. Obrovská zvířata pózují i na kamenech vysoko nad mořem. Nechápu jak tam vylezli. Legračně zvedají přední část těla a hlubokým hlasem bučí. Ve zdejších vodách nemají žádné přirozené nepřátele a ryb kolik si zamanou. Je to na nich vidět. Někteří prý váží až 600 kg. Nebýt El Nina, které je občas zažene o kus na jih, tak by asi blahobytem praskli. Pleskavě se pohybují po pláži. Občas líně bojují o macaté tulení krasavice. Připomíná to sumo. Každou chvíli se kousek od našeho člunu vynoří zvídavá hlava a rychle zase zmizí před cvakáním foťáků. Ve vodě jsou tato masivní zvířata doslova ve svém živlu. Je to úžasný zážitek, sledovat je v jejich přirozeném prostředí. Asi hodinu obeplouváme ostrovy a pak se vracíme do přístavu. Oběd v rybárně na pláži nám zpříjemňuje robustní umělec se zapletenými pramínky černých vlasů. Sedí na bedně, která má vzadu kruhový otvor. Nahlas zpívá, doprovází se mlácením na krabici a ještě k tomu rotuje kolem své osy. Není divu, že je po chvíli řádně zpocený a krůpěje potu mu odstřikují z copánků až k místu kde sedíme. Do výkonu dává vše, mohutně koulí očima, na krku mu nabíhají žíly. Úžasný výkon.

Mikrobusem pokračujeme v cestě na poloostrov Paracas. Zastavují se tu plameňáci při migraci z Chile. Je po poledni a pouštní slunce už stačilo rozpustit pobřežní mlhu. Krásně zbarvení ptáci na slunci doslova září a dělají čest svému jménu. Průvodce se mi snaží namluvit, že mění barvu podle složení potravy. Nevím, nevím. Prohlížíme si zajímavé muzeum. Lidé Paracasské kultury byli známí tím, že z estetických důvodů tvarovali pomocí klacíků a obvazů novorozencům lebky. Výsledek vypadá jako ostatky mimozemšťanů. Zdeformované lebky s nezvykle vytáhlou okcipitální částí působí strašidelně. Na lebkách se velmi často nacházeli trepanační otvory. Zřejmě jimi chtěli vypouštět duchy (vážné psychické poruchy), které svými plastickými zákroky na zrajícím mozku museli nutně vyvolat. Pokračujeme dále do okrové pouště pod sytě modrým nebem. Úžasná krajina náhle ostře končí. Pod 100 m srázem burácí Pacifik. V oparu na obzoru se tyčí podivné skalní útvary. V divokém, rozeklaném pobřeží voda vyhloubila fraktálovité rozeklané jeskyně a geologické oblouky. Na azurovém nebi se vznáší siluety dravců. Tak tomu říkám pustina. Je to konec světa. Země na úsvitu věků, kdy život teprve pozvolna opouští oceán a vítězí nad geologií. Vybavuje se nám Buriánův film Cesta do pravěku. Naprostá fantazie. Pouštní krajinou, silnice tu není, se přesouváme do rybářské vesničky Lagunetta. Začínám pociťovat lehké bublání v žaludeční krajině. Že by kilčo amazonských banánů, které jsem si koupil od usměvavé stařenky? Na pláži si prohlížíme vyvržené mušle, některé dost velké, řasy, chaluhy, různé kostřičky. Od oceánu fouká ledový vítr. Cesta mikrobusem zpět do Pisca mi dělá problémy. Posledních 10 minut popoháním bus i silou vůle. Vře to ve mně jako v papiňáku. Konečně jsme na Plazza de Armas. Nedočkavě se deru z autobusu. Ani se neloučím s průvodcem, odstrkuji všudypřítomného Carlose a zjišťuji, že nikde nejsou veřejné záchodky. Situace je kritická. Naštěstí se nade mnou slituje recepční z našeho hotýlku a odemyká mi jeden volný pokoj. Možná je to tím, že jsem jí ráno pochválil snídani, kterou nám připravila. Mara si myslí, že důvodem byly mé prý extrémně vypoulené oči. Tak nevím. Otázku toaletního papíru řeším až po akci, která měla velmi překotný průběh. Naštěstí mi v kapse zůstaly vstupenky do muzea v Paracasu. Kluci večeří, já si dávám dietku. Lokálním busem přejíždíme do Icy, kde už za tmy vysedáme na tržišti plném domorodců. Prodíráme se davem. Je tu nějaký problém s elektřinou- nesvítí. Svíčky jsou chabou náhradou žárovek. Jestli se odsud dostaneme se všemi zavazadly, bude to malý zázrak. Vytváříme semknutý útvar a rezolutně si razíme cestu nepřátelským územím. Máme kliku, po pár stech metrech slyšíme zřízence ochraptěle vykřikovat: " Nazca, Nazca, Nazca." Měl by navštívit svého otorhinolaryngologa. Kvapně nastupujeme do busu. 1. část 4 hodinové cesty oživuje chlapík, který v chodbičce vede zanícený monolog a pak nám za pár centimů prodává cukrlátka. Později se dozvídáme, že monolog je litánie na životní průšvihy, které danou osobu postihly. Prodej bonbónů je způsobem obživy přijatelnějším než žebrání. Následně nám v TV pouští hudební klipy z 80. let. Exoticky vyhlížejí spolucestující se pohupují do rytmu (euroamerická pop music je zřejmě celosvětově chytlavá). Paní za námi na klíně chová asi 3 letou spící indiánskou holčičku se sytě černými vlásky a šikmýma očima. Venku ve tmě ubíhá pouštní krajina. Pozvolna začínáme stoupat do hor. Asi v 9:00 jsme v Nazce.

 

26.9.01

Mikrobusem přejíždíme na lokální malé letiště. Vyčkáváme v jakési čekárně, až na nás přijde řada. Radši moc nevycházíme, protože venku číhají davy nahaněčů s pohledy a tričky. V TV pouští velmi zajímavý dokument BBC o Nazce. Netrvá dlouho a padne i vysvětlení o astronomickém kalendáři. Muselo to přijít. Naštěstí to hned vzápětí uvádí na pravou míru. Čar na planině je mnoho a hvězd nad nimi ještě víc. Některé čáry tedy mohou čistě náhodou mířit na některá souhvězdí. Při computerové analýze zjistili, že jakákoliv souvislost mezi čarami a souhvězdími je čistě náhodná. Spokojeně si pochrochtávám. Vzápětí mluví Däniken o mimozemském původu obrazců, které podle něj označují přistávací dráhy. Jeho vysvětlení vyvracejí tím, že některé runwaye vedou přes kopce a byly by nepoužitelné. Na jiných jsou zase naskládány pravidelné řádky volně ležících kamenů. Evidentně zde nic nepřistálo. Škoda. Momentálně se archeologové kloní k tomu, že se jedná o jakési mapy spirituálního světa, do kterého vstupují zdejší šamani po požití halucinogenů (výtažek z kaktusu sv. Pedra). Mapy mají rituální význam. Šamani obchází obrazce, aby přivolali déšť. To se jim tady v poušti moc nedaří. Musí tedy zesílit své snažení. Obvod obrazců se tak zvětšuje. Pěkné vysvětlení. S 2 hodinovým zpožděním nám naznačují, že se máme přesunout na letištní plochu. Pozorujeme různé, často dost muzeální letouny. Naše 4 místná Cessna patří k zachovalejším kouskům. Dalších 30 minut čekáme, nikdo neví na co. Konečně se drápeme do malého letadélka. Pilot nemůže nahodit motor. Mara je mírně nervózní. Pilot to nevzdává. Vyluzované zvuky a skřípání ale nejsou příliš nadějné. Po chvíli přibíhají 2 chasníci s náhradní baterií. Začínají se hrabat v motoru. Mara se hrůzou potí. Motor konečně naskakuje. Mara bledne. Po překvapivě krátkém rozjezdu se letoun svižně odlepuje od země. Zhruba za 10 minut jsme nad pampou s obrazci. Nejprve vidíme dlouhé rovné čáry, trojuhelníky a široké pásy. Nepřekvapuje mě Dänikenova hypotéza. Opravdu to vypadá jako letiště. Pilot nám rukama a hlasitým řevem ukazuje jednotlivé obrazce. Mara by byl evidentně radši, kdyby spíše sledoval palubní desku. Chvíli trvá než dokážeme rozeznat poměrně špatně viditelné, ale moc pěkně a detailně provedené obrazce. Pod námi defilují kolibřík, kondor, papoušek, opice, astronaut. Obraze jsou natolik rozměrné, že ze země jsou neviditelné. Někteří archeologové se proto domnívají, že kultura Nazca musela používat teplovzdušné balóny. Po 35 minutách přistáváme. Mara má radost. Vracíme se do Nazcy. Kupujeme jízdenky do Arequipy. Přes Internet sdělujeme nejnovější zážitky a pak už je čas jít na zastávku. Tušíme delší čekání. Uchylujeme se do bufetu u cesty. Asi 4 lety nino se stoickým klidem močí přímo ve dveřích podniku. Mara uhýbá na poslední chvíli. Kupujeme si lahev Pepsi-Coly. Expirace únor 1999. Tomu odpovídá i jemný povlak plísně kolem zátky. Dostáváme se do pravého latinskoamerického maňana rozpoložení. Čas tu plyne líným tempem. Nikdo nikam nespěchá. Zítra (maňana) je přece taky den. S hodinovým zpožděním přijíždí bus. Sjíždíme k pobřeží, kde se noříme do mlhy. Takhle nějak si představuji Mars. Cihlová, dokonale pustá krajina beze stop života je zahalená mlžným oparem, který zapadající slunce zbarvuje do ruda. Asi po 3 hodinách zastavujeme v motorestu. Je to něco jako Rohlenka, jenom uprostřed pouště. Nejbližší osada je asi 40 km daleko. Od blízkého oceánu fičí ledový vichr (chtěl jsem napsat severák, ale ten by tu vanul od rovníku a byl by asi teplý, takže spíš jižňák. Jiná polokoule je jiná polokoule). Přízemní chatrč má v oknech místo skel kartony z tvrdého papíru. Vevnitř burácí latinskoamerické rytmy. Řidič si dává večeři. My vzhledem k odlehlosti místa a evidentním komplikacím se zásobováním čerstvými produkty tu odvahu nemáme. Jenom doufám, že šoféra nezlomí záchvat infekčního průjmu někde v zatáčce. Po půlhodince pokračujeme v cestě. Postupně odbočujeme z pobřeží a stoupáme do hor. Na videu v buse nám pouští vystoupení komiků. Tele tele je proti tomu klenot světové kultury. Větší hrůzu si lze jen těžko představit. Okna busu zrovna moc netěsní a hodně citelně se ochladilo. Ve 2:30 ráno přijíždíme do Arequipy. Je děsná zima. Odchytáváme jednoho ze 2 taxikářů, kteří v tuto pokročilou hodinu ještě zevlují na nástupišti. Je to šejdíř. Snaží se mi namluvit, že hotely, které mu vyjmenovávám spadly nebo jsou zavřené nebo obojí. Chce získat provizi za to, že nás odveze do nějakého konkrétního hotelu. Dosahuje naprostého opaku. Podobné finesy totiž známe z Thajska. Necháváme se vysadit na Plazza de Armas a přesedáme do dalšího taxíku, který nás už bez problémů odveze do útulného hotelu La Reyna, který měl být podle předchozího podvodníka zavřený.

 

27.9.01

Ráno nás budí hlasitý ryk z amplionů. Pod našim oknem se houfuje jakási demonstrace. Špalír lidí v tradičních kloboučcích zcela ucpal ulici. Někteří třímají transparenty. Čekáme kdy nastoupí vládní jednotky a nastane masakr. Naštěstí se nic neděje. Mara je znechucen: "To nemají co na práci, že tu tak demonstrují?" Osobně se domnívám, že demonstrují právě proto. Skandování hesel pozvolna slábne v dálce. Odvažujeme se vyjít na ulici. Obzor města zdobí krásné 5 až 6000 m vysoké sopky pokryté sněhem. Je to nádhera. Na Plazza de Armas si prohlížíme následky nedávného zemětřesení. Masivní katedrála vypadá, že každou chvíli spadne. Jedna její část to už udělala. Zbytek drží dřevěné lešení. Vrchol věže s masivním křížem se povážlivě naklání ke straně. Jdeme se téměř po 24 hodinách zase jednou pořádně najíst. Dalším bodem programu je prohlídka kláštera Santa Catalina. Komplikovaný labyrint různých nádvoří, uliček, prostranství, průchodů. Domky jsou vyvedeny v zajímavých barvách- azurově modré a cihlově červené. Z různých míst jsou krásné výhledy na okolní velehory. Ideální místo pro rozjímání. S Mirkem se pokoušíme jeden takový výhled nakreslit. Klášter je doslova město ve městě a chvíli nám trvá najít cestu ven. Jdeme se podívat do zajímavého muzea. Hlavní vzácností je mumie asi 12 leté incké dívky Kyanity. Neuvěřitelnou náhodou ji nalezli na vrcholku vulkánu Ampato. Před 500 lety ji zde obětovali, aby usmířili horská božstva. Její tělo pokryl led. Před pár lety došlo k erupci sousedního vulkánu. Na vrchol Ampata napadal černý sopečný popel. Sluneční paprsky absorbované černým popraškem rozpustily led. Pod ním se objevila kamenná mohyla. Stovky let skrytá incká princezna z ní vypadla. Náhodou se zde vyskytující horolezci ji nalezli asi o 60 metrů níže v kráteru, ještě než ji slunce stačilo poškodit. Neuvěřitelný, ale pravdivý příběh. Obětování dívky předcházel rozsáhlý rituál. V Cuzcu sám Inca vybral nejkrásnější pannu. Následně ji v majestátním průvodu vedli přes vysoké hory do 160 km vzdálené Arequipy. Dívka musela mít velký strach. Na druhou stranu to však pro ní byla ohromná pocta. Pomohla svému lidu a měla zajištěné místo mezi bohy. Zajímalo by mě, jestli u takto silně věřících může víra zmírnit strach ze smrti. Domnívám se, že ne, že pud sebezáchovy je silnější. Vystrašenou princeznu vyvedli na vrchol sopky. I dnes s špičkovým vybavením je to náročný výstup. Jak to dokázali v rákosových sandálech a ponchech z lamí vlny je nejasné. Na vrcholku Juanitu oblékli do krásného roucha. Unavená, vyčerpaná, strachem a zimou roztřesená dívka pak dostala nápoj z cocy a alkoholu. Omámenou ji usmrtili úderem do hlavy. Prohlubeň na jejím čele je dodnes patrná. Juanita má husté, uhlově černé vlasy, široké obočí, dokonale zachované zuby. Prodělala řadu moderních lékařských vyšetření po celém světě. Nyní odpočívá v skleněném mrazícím boxu v Arequipě. Je to moc zajímavá expozice. Jdeme rozdýchat dnešní zážitky do útulné hospůdky. Následně si vyřizujeme výlet do kaňonu Colca, internetíme a jdeme spát.

 

28.9.01

Ráno vyjíždíme na dvoudenní výlet mikrobusem. Průvodkyně Clarissa nám hrdě ukazuje okolní vulkány s exotickými názvy – Pichu Pichu, El Misti, Chachani, Ampati. Všechny mají 5-6 000 m.n.m. Jsou nádherné. Po asfaltce se s mikrobusem šplháme vzhůru. Místy je kus svahu sesutý a ze silnice zbývá jen úzký proužek. Řidič Umberto je naštěstí rozumný a i Mara se po chvíli uklidňuje. Poměrně rychle stoupáme na peruánské altiplano, náhorní rovinu ve výškách přes 3000 m.n.m. Krajina je porostlá řídkými trsy žluté trávy a obzor lemují 6000 vrcholy. Zastavujeme nedaleko stáda vikuní. Mají hnědou barvu, světlou náprsenku a dlouhý krk. Jejich srst je velmi kvalitní a vzácná. Je zakázáno je chytat a stříhat. Stádečko si od nás udržuje uctivý odstup. Sjíždíme z asfaltky na prašnou cestu. Projíždíme kolem převrácené cisterny. Několik chlapíků z ní odsává obsah. Exploze by mě příliš nepřekvapila. Zastavujeme v horské vesnici. Sestává ze 3 domků a jedné lamy. Jsme zhruba ve výšce 3 800 m.n.m. Zatím nemáme potíže s výškovou nemocí, ale pro všechny případy je v autobuse bomba s kyslíkem. Clarissa nám jako prevenci doporučuje kokový čaj a žvýkání této zajímavé byliny. Nemusí nás dvakrát pobízet. V horké vodě napařujeme několik lístků. Zelený vývar nemá nijak zvlášť lahodnou chuť. Nedočkavý turista u okolního stolu vyjídá lístky přímo z hrnku. S pusou plnou koky se šťastně usmívá. Ve dveřích hospůdky stojí výše zmíněná lama a stoicky přežvykuje. Venku pobíhá houf dětí, pusinky silně vyboulené. To co žvýkají nejsou žvýkačky Winter Fresh. Nasedáme do busu a také se pouštíme do čerstvě zakoupených zásob. Lístky se navlhčí na jazyku, chvíli se cucají a pak se vsunou za tvář. Je potřeba si vzít pořádnou hrst. V sušené coce je asi jenom promile kokainu. Předávkování nehrozí. Aby se alkaloidy lépe vylouhovaly, je dobré si dát do úst trochu popele (lipta para coca). Vápenec v popeli alkaloidy rozpustí. Po přidání popele mi prakticky hned začíná trnout tvář, jazyk a po chvíli i patro. Kokain je znám svými anestetickými účinky, pro které se používal v očním lékařství. Žmoulám balíček listů jako divý. Těším se, že přestanu pociťovat žízeň, hlad, nebudu muset spát. Výsledek není nejlepší. Mám plnou pusu listí, škručí mi v břiše a klidně bych si zdřímnul. Nějak to nefunguje. Ještě chvíli počkám, ale pak se uchyluji k tradičnímu způsobu utišení hladu a místo listí se cpu oplatky. V této části hor je altiplano pokryto mokřinou. Vidíme stádo lam a alpak. Alpaky jsou velmi chlupaté, s krátkým krkem a tupým čumákem. Lamy, alpaky a vikuni jsou představiteli čeledi Camelidae. 4. člen - guanako je velmi vzácný a žije jenom divoce, stejně jako vikuni. Dostáváme se do nejvyššího místa našeho putování – sedla ve výšce 4 850 m.n.m. 2 holky v buse jsou grogy a bezvládně lapají po dechu. Kyslíku zde vskutku není mnoho. Při rychlejších pohybech se mi motá hlava. Když vstávám ze dřepu, vidím zajímavé mžitky před očima. Výhledy jsou ale úžasné. Sedlo je pokryto mužíky z navršených kamenů. Domorodci tudy prochází měnit vlnu z lam a alpak za potraviny. Vždy tu postaví mohylku, aby získali sílu hory. Taky jednu stavíme. Od sympatické indiánky kupuji za 300 Kč hustý svetr z alpačí vlny a vlněné rukavice asi za 80 Kč. Maru koka taky příliš nezasytila a vytahuje pytlík chipsů, které si koupil dole v Arequipě. Balíček je díky nižšímu tlaku v této výšce nafouklý jako balón. Stejný osud potkal láhev s minerálkou. Je tvrdá jako kámen a chová se jako šampaňské. Otevření lahve mám spojené se sprchou. Sjíždíme do vlídnějších oblastí. Serpentýny nás přivádí do městečka Chiva. Rezervovaný hotýlek působí zvenčí dosti dezolátním dojmem. Vevnitř je to trochu lepší. Místo čistících prostředků tu používají naftu. Na schodech si připadám jako v benzínce v USA. Doufám, že tu v okruhu tak 30 metrů není žádný kuřák. Na dvorku několik maníků cosi svařují. Když zapnou svářečku, ztlumí se nám světla. V haciendě na náměstí si dáváme lehkou svačinku. Následně vyrážíme do termálních lázní. Vzduch je tu dosti čerstvý a větřík až mrazivý. V bazénku s tak 40 °C teplou vodou je ale nádherně. Pohodu doplňují nádherné výhledy na okolní hory. Ani to tu příliš nepáchne sírou. Marova rudá hlava se spokojeně vznáší v hřejivé lázni. Po chvíli se k nám přidává náš starý známý, nedočkavý konzument koky. Podle toho jak mu svítí očka za zamlženými lenonkami a jak energicky brázdí zdejší termální vody, usuzuji, že se stihl důkladně předávkovat. Spokojeně si lebedíme. Marka s Mirou se mi daří vyhnat s bazénku teprve pod pohrůžkou blížící se tmy. Zšeřelým kaňonem Colca se vracíme do Chivy. Pořádně se ochladilo. Na Plazza de Armas (jak jinak) večeříme ve velmi útulné hospůdce s vyhřátou velkou pecí a pastelově rudou barvou na stěnách. Ještě máme dnes jeden bod programu – návštěvu peni, večírku se zdejší tradiční hudbou. Těším se do pořádně zaplivané špeluňky, kde do sebe budou maníci v ponchech a sombrerech házet jednoho panáka za druhým a kde po chvíli začnou vzduchem létat židle a hudební nástroje. Mé očekávání bohužel není naplněno. V čisté nezajímavé místnosti stojí na pódiu kapela kromě tradičních nástrojů vybavená elektrickou basou. Musí se jim nechat, že hrají pěkně, ale je to sterilní a přežvýkané pro turisty. Zastřený zvuk queny (dlouhá píšťala) a siky (Panova flétna) se mi moc líbí. Ve chvíli, kdy do hospody s mohutným hlaholem vstupuje náš předávkovaný compadre, se zvedáme a odcházíme do hotelu. V naší sluji je nehorázná zima. Jégrovky, kalhoty, triko, fleecová mikina, 2 deky a prostěradlo omotané kolem hlavy mě dostávají z nejhoršího.

 

29.9.01

V 5:45 mě z hibernace budí bušení na dveře. Venku už je světlo. Hned po snídani najíždíme na koku, která má chránit i před mrazem. Poskakování a dřepy fungují lépe. Další svetr by byl vůbec nejlepší. Našim věrným mikrobusem vyrážíme do údolí Colca. Na prašné silnici nadskakujeme jako klokani, projíždíme tunely, kde po straně máme tak 10 cm rezervu. V oblaku prachu se zvolna pohybujeme vpřed. Zastavujeme asi po 50 km na Cruz del Condor. Jedná se o vyhlídku, nad kterou poletuje asi 8 kondorů. Kondor je jedním z největších ptáků s rozpětím křídel kolem 3 metrů. Váží 10-11 kg. Létá převážně ráno, kdy k letu využívá příznivé termiky. Prakticky nemávají křídly. Bez zjevného úsilí se majestátně vznáší nad hlubokou propastí. Nemá to chybu. Jsou nádherní. Docela mě překvapuje, že tak majestátní zvíře je mrchožrout. Staří kondoři když cítí, že slábnou, údajně páchají sebevraždu střemhlavým pádem z výšky. Cestou zpět zastavujeme na několika vyhlídkách kolem údolí Colca. Jedná se údajně o nejhlubší údolí na světě. Počítáno od vrcholků okolních hor dosahuje hloubky přes 3000 m. Na délku měří asi 100 km. Výhledy na členité údolí a staré incké terasy ve svazích jsou opravdu nádherné. Sluníčko pěkně připaluje. Brunátná hlava chlapíka z Islandu zahanbuje i jeho karmínově rudou mikinu. Vypadá to, že každou chvíli exploduje. Jedna ze zastávek je u zaprášeného bagru v malé vesničce. Na lešení u kostelíka sedí obrovský orel. Nechávám se vyhecovat a usměvavý chlapík mi orla dává na ruku. Je překvapivě lehký. Jeho žluté oko si mě se zájmem prohlíží a zobáček velikosti kuchyňského nože mi komíhá pár centimetrů před obličejem. Jsem rád, že mám sluneční brýle. Nerad bych si odvážel vlastní sklivec v lahvičce. Chlapík mi dává na hlavu klobouk a pták se na něj drápe. Doufám že ho sytě rudá hlava nedaleko zevlujícího Islanďana nevyprovokuje k útoku. Obědváme v Chivě a pak se stejnou cestou jako včera vracíme do Arequipy. Cestou do sedla pozorujeme stádo lam:"Jsou dobře ochlupené." Obdivuji je. "I dobře chutnají," vzpomíná Mara zasněně na alpačí bifteček, který měl k obědu. Cynik. Nahoře v sedle se neidentifikovaný spolucestující dopouští činu z nejhanebnějších. Prdí jako kanonýr. V řídkém ovzduší považuji toto chování za krajně nefér. Za trest bych navrhoval deset dřepů. Došel nám popílek a bez něj je žvýkání koky o ničem. Aspoň žvýkáme prach, kterého je tu habaděj. Žlutou prašnou clonou prosvítá intenzivní slunce. Cesta bez koky je úmorná. Situace se obrací k lepšímu v naší známé horské hospůdce. Prodavačka nás zásobuje popílkem obzvláště vysoké kvality. Hned nám cesta ubíhá rychleji. V Arequipě se znovu ubytováváme a jdeme koupit jízdenku do Puna. Kancelář společnosti Ormeňo je úplně jinde než ukazuje mapa. To nás po minulých zkušenostech už tolik nepřekvapuje. Stejně mají jenom předražené lístky do první třídy. U konkurenční Cruz del Sur jsme úspěšnější. Následně si ve zdejším pipi grilu dáváme výborné kuře. Vrchní nás varuje, ať si dobře hlídáme batohy. Jídlo zapíjíme Inca Colou. Je to asi nejrozšířenější zdejší nápoj, který chutná úplně přesně jako žvýkačka Pedro v tekutém stavu. Dalo by se to použít jako lepidlo a myslím že i jako cement, popřípadě železobeton. Na skleněné výloze kantýny jsou namalovaná kuřata, u dveří stojí velký poutač s křiklavým nápisem a obrázky kuřat, vevnitř se všichni ládují touto drůbeží a na rožni rotuje asi 20 oškubaných ptáků. Trošku mě překvapuje, když do hospody strká hlavu kolemjdoucí domorodec s dotazem:"Máte kuře?" Že by koka? Mara dnes na této magické bylině frčel celý den. Vypadal jako býložravec a když mluvil, tak mu z pusy padalo listí. Že by měl menší chuť k jídlu ale nepozoruji. Za kostřičku, kterou nechává na talíři by se nemusel stydět ani kondor po půstu.

 

30.9.01

Dospáváme deficit z předchozích dnů. Zatímco kluci čekají na snídani, jdu se podívat do kostela Sv. Francisca. Poslední zemětřesení ho řádně poznamenalo. Přes celou jednu zeď se táhne velká trhlina. Pod puklou kupolí probíhá mše. Být jejím účastníkem, modlím se, aby to na mně nespadlo. Věřící zpívají chorál. Je mi nějaký povědomý. Po chvíli poznávám Blowing in the wind od Boba Dylana. Po snídani se uchylujeme zpět do pokoje. Z balkónu se pokouším nakreslit Monasterio St. Catalina. Ve 12 se musíme vystěhovat. Zevlujeme po městě. Na Plazza de Armas je obzvláště živo. Domorodci se oddávají nedělní siestě. Vyšňořené rodinky s dětmi korzují po náměstí. Nechávají se fotit fotografy s obstarožními aparáty. Ještě máme čas, tak jdeme na jedno (po pravdě řečeno dvě). Pak taxíkem přejíždíme na autobusák. Jednooký chlapík kontroluje jízdenky. Jenom doufám, že to není řidič. Kupodivu bez zpoždění vyrážíme na cestu. Chodbičku busu ihned obsazuje amatérský kněz v károvaném, flanelovém sáčku. Divoce rozhazuje rukama, chvílemi mocně řve jako samec vikuni v říji. Mává biblí, až lidem v prvních řadách vlají vlasy na hlavě. Začíná mě štvát. Chtěl jsem si v klidu číst, ale to se v tomhle randálu absolutně nedá. Chlapík má neskutečnou výdrž a přestává teprve po 45 minutách. Tak konečně bude klid. Nebude. Ke své hrůze zjišťuji, že kněz sedí přímo za mnou. Dalších 20 minut si nahlas předčítá ze své opotřebované bible. Tak tohle bude dlouhá cesta. Následně se hrozně nahlas čímsi láduje. Pak konečně usíná. To že chrápe jako pohan je ve srovnání s jeho předchozími vokálními výkony zanedbatelné. Pomocník řidiče se snaží uvést do provozu video. Je vytrvalý a ke slovu přichází i šroubovák. Marně. Vzdává to asi při pátém pokusu. No lepší než další večer lidového humoru. Frčíme nocí ozářenou měsícem. První zastávka je motorest v poušti. Kněz si kupuje svačinku. Pokračování cesty je opět ve znamení jeho hlasité konzumace. Světlo a pohyb v buse vyplašilo olbřímí můru. S hlasitým vrčením poletuje mezi sedadly. Kněz hlučně chrápe. Doufám, že nesbírá síly na půlnoční mši. Slečna přede mnou si sklopila sedátko. Otázka kam s nohama se stává neřešitelným rébusem. Poloha paragraf nebo roznožka zcela znemožňuje spánek. Aspoň vidím nádherný východ slunce nad jezerem Titicaca. Na jedné zastávce přistupují děti s občerstvením. Kněz si kupuje svačinku. Ten chlap už se zase cpe a pak zase usíná. To je neuvěřitelné. Následuje fantastický zážitek. Slečna přede mnou vrací sedátko do vzpřímené polohy. Po 6 hodinách se mi daří natáhnout nohy na první pokus. Je to dobré. Nebudu muset z busu lézt po 4. S inteligentním dotazem: "Lago Titicaca?????" se probouzí i kněz. Ne Lipno.

Konec I. části

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!