Peru 2001 - II. část

 

II. část

 

 1.10.01

Bus se postupně plní domorodci v ponchech, kuklách, šátcích a kloboucích. V 6 ráno vysedáme v Punu. Je to jako jiný svět. Do sytě hněda ošlehaní indiáni se prohání na tříkolkách po dezolátních ulicích. Vytahujeme si batohy. Z vedlejšího kufru busu vylézá do šeda zaprášený autobusák. Chlapík v zelených oteplovácích s červeným froté ručníkem kolem krku kontroluje vykládání zavazadel. Vypadá jako vlekař po šichtě. Přejíždíme taxíkem do hotelu. V naší cimře je zima jako v psírně. Lehce se dospáváme a vyrážíme koupit jízdenky do Cuzca. Marně obcházíme kanceláře několika dopravců. Nakonec musíme stejně jet zpět na nádraží. Zástupce doporučované společnosti Civa je zcela neschopný. Naprosto není možné se s ním domluvit. Zpoza vedlejší přepážky na nás lehce nekoordinovaně mává chlapík s krví podlitýma očima. Není to zánět spojivek, ale chlast. Je na šrot. Nadšeně nám lámanou angličtinou, rukama a nohama sděluje, že slaví otevření nové autobusové společnosti. Jsme prý jejich první zákazníci. Další chlapík kladivem rozbíjí flašku šampaňského. Druhou láhev otevírá pusou. Než se nadějeme, máme plné sklenky vína. Chlapík za přepážkou už jenom nesrozumitelně huhlá. 3. mužík s vajíčkem ve vlasech (trošku to přehnal s tužením účesu.) odpaluje rachejtle. V kryté hale se to pěkně rozléhá. V nastálé mlze a hrozném smradu hasím očazenou pohorku. Notorik za přepážkou vytahuje lahváče. Radši mizíme. Jsem zvědav na slibovaný bus se záchodem a koupelnou.

 

Mikrobusem vyrážíme podél jezera Titicaca k Sillustani. Kocháme se úžasnými výhledy. Sytě modré jezero mění v měkkém podvečerním světle odstíny. Míjíme přízemní boudy na náhorní plošině. Indiáni v ponchech ručně plácají vepřovicové cihly z hlíny a suší je na slunci. Ženy nosí na zádech velké rance, z kterých vykukují děcka. Sillustani je vesnička z červených cihel ve žluté stráni na břehu jezera Umayo. Nadmořská výška je pěkných 4000 m.n.m. Vypadá to tu jako na Islandu. Na kopci nad vesnicí jsou tajemné kornoutovité hrobky, tzv. chulpy. Náš průvodce se snaží. Je následovníkem Komenského a vyznává jeho pedagogické heslo:"Opakování je matka moudrosti." Když asi po šesté vysvětluje, že chulpa je hrobka, přestávám jeho výklad sledovat. Chulpy, neboli hrobky, mají zevní plášť z velkých, pečlivě opracovaných kamenů. Vevnitř je ještě jakási mohyla z volně navršených šutráků. Zvenčí to vypadá jako zmrzlinový kornout částečně zapíchnutý do země. Některé chulpy, neboli hrobky, jsou vysoké až 12 metrů a pod nimi je vykopaná podzemní krypta pro zemřelého. Potulujeme se po rozlehlé planině plné hrobek. Jsou odsud překrásné výhledy na velký ostrov uprostřed jezera. Podvečerní světlo 4000 mnm, navíc odrážené téměř nehybnou vodní hladinou je naprosto neskutečné. Je to místo s úžasnou atmosférou klidu. Míjíme naší skupinu. Průvodce je ve formě. Zrovna vysvětluje :“Chulpa neboli hrobka…“. Zjevně o nic nepřicházíme. Jako majstrštyk čaruje s kompasem. Některé šutry zřejmě obsahují železo (jak naznačuje červená barva zdejšího prachu) a střelka kompasu nad nimi mění směr. 2 Američanky extaticky vydechují a málem omdlévají údivem. Ach jo. Podezřívám průvodce, že do šutru zasádroval kus magnetu. Vracíme se do Puna, zamlouváme si výlet na ostrovy Taquila a uchylujeme se do naší ledové kobky.

 

2.10.01

V přístavu nasedáme na palubu motorové lodi a vyplouváme na vody jezera Titicaca. Moc dobře si pamatuji, jak jsme jezero v zeměpise na základce hledali na mapě. Teď jsme tu. Jezero v nejdelším bodě měří 174 km, dosahuje hloubky až 200 m. Žijí tu posvátné 50 cm velké žáby. Bohužel žádnou nevidíme. Voda má asi 8 stupňů. Jezero není nejvyšším splavným jezerem, jak se traduje. V Andách je několik jezer ve výškách přes 4000 mnm. Titicaca je ale bezkonkurenčně nejznámější. První zastávka je na jednom z plovoucích ostrovů. Je jich tu přes čtyřicet. Vybudovali je indiáni z kmene Uros, jako projev svého extrémního separatismu. Před 600 lety se rozhodli, že nechtějí mít nic společného s Inky a Colcy, kteří se mezi sebou řezali v oblastech okolo jezera. Základem ostrova jsou vory z rákosu tortora. Domorodci je používají dokud nezačnou tlít. Pak je sváží dohromady a pokrývají je dalšími a dalšími vrstvami rákosí, aby doplnili to co zespod vyhnije. Chůze po ostrovech připomíná pobyt na vodní posteli. Občas někdo propadne do vyhnilé části, ale jinak to celkem drží. Na největším ostrově mají dokonce školu a obchody. Domorodci žijí v rákosových chýších, pohybují se po jezeře na rákosových člunech, živí se výrobou rákosových suvenýrů a předmětů a pojídají rákosovou dužinu. Zkoušíme si jízdu na krásném rákosovém člunu. Vypadá jako Heyerdalův vor Kon-Tiki. Dnes si plním jeden dětský sen za druhým. Nádhera. Člun pohání snědá paní v pestré sukni. Stojí na zádi a ze strany na stranu pohybuje pádlem opřeným o rozsochu vyčnívající z člunu. Pomalu obeplouváme ostrov. Na okrajích se trochu rozpadá. Snažím se fotit děcka, ale moc mi to nejde. Chvíli nepostojí. Jsou chuďata lehce umolousaná, do hněda spálená sluncem, pod nosem mají zaschlou nudli, ale vypadají spokojeně. Dožadují se bonbónů, ne jídla. To je dobré. Hlady asi netrpí. Nasedáme zpět na naší příjemně stabilní loď. Další 3 hodiny plujeme k ostrovu Taquilla. Průvodce nás učí jak obětovat koku vodám jezera. Na jezeře je pěkně mrazivo, hlavně díky ledovému větru. Zalézáme do podpalubí. Nahoře zůstává jenom notně asimilovaná paní v klobouku, ponchu, ověšená různými náhrdelníky a Angličanka v šortkách. Ostrov Taquilla obývá komunita lidí se zcela specifickými zvyky. Na ostrově prakticky není elektřina, ani žádné dopravní prostředky.Místo pozdravu si domorodci vyměňují lístky koky. Muži nosí široké pásy. Dostávají je jako dar od svých manželek, které k jejich výrobě využívají vlastní vlasy. Výstroj doplňuje hrubá bílá košile, černé krátké kalhoty a pytlík s kokou. Nejzajímavější je ale přikrývka hlavy. Je to jakýsi kulich. Podle jeho barvy a způsobu nošení lze poznat, zda je daný jedinec svobodný, zadaný nebo ženatý. To je docela praktický zvyk, který asi předchází řadě trapasů. U žen se to stejné pozná podle způsobu nošení sukně. Konec konců v západní civilizaci existuje podobná signalizace. Spíše se ale týká sociálního statutu (zlaté hodinky, značkové oblečení a podobné ptákoviny).   Indiáni z Taqilly mají další dobrý zvyk. Dříve než přistoupí ke svatbě, musí spolu oba zúčastnění jedinci minimálně jeden rok žít. Teprve pokud to ve zdraví přežijí a nerozmyslí si to, mohou se vzít. Rozvody už pak  nejsou povoleny. Nezbytnou podmínkou ke svatbě je také dům. To je tady ale otázka několika dnů, dostatku příbuzných a pomocníků a hlíny na výrobu vepřovicových cihel. Nezbývá než závidět. Přistáváme na jižní straně ostrova. Cesta z přístaviště vede do mírného kopce. 4000 m.n.m nám ale dává pěkně zabrat. O to častěji se kocháme výhledy na bolivijský břeh. Asi po 40 minutách se dostáváme do jediné zdejší vesnice. Vypadá jako z westernu. Koloniální arkáda vede na náměstíčko s kostelem. Potkáváme vyšňořené domorodce. Jsou velmi pilní a i za chůze namotávají vlnu na dřevěná vřetena. Obědvám výborného lososa a zeleninovou polévku. Mara zatím řeší v nedaleké chýši své zažívací potíže. Pak pokračujeme v malém treku kolem ostrova. Jsou tu moc pěkná místa. Po kamených schodech slézáme zpět do přístavu. V protějším směru nás svěžím krokem míjí bosý domorodý stařík s obrovským vakem na zádech. Tomu říkám aklimatizace. Já bych ty schody takhle nevyběhl ani s kyslíkovým přístrojem. Vzduch je tu vskutku hodně řídký. Dole v přístavu máme ještě chvíli čas. Aspoň po kolena se nořím do jezera. Voda je chladná, ale je celkem horko a s tropickým sluncem v nadhlavníku by se pár temp dalo udělat. Nechci ale domorodce pohoršit svým kachektickým těle a puntíkatými trenkami. Vyrážíme na zpáteční plavbu. Asimilovaná paní už zase sedí na přídi. Musí to být koka nebo co. Angličanka to vzdala. Na otevřeném jezeře je pěkně větrno a kosa. Večer zažíváme první tropický liják. Počasí je tu přesné jako hodinky. Začal říjen, začíná období dešťů.

 

3.10.01

Odpočinkový den. Regenerujeme se z předchozích akcí. Internetíme, prohlížíme si katedrálu v Punu. Na tržišti kupujeme suvenýry. Okrojované babky vysedávají ve stáncích a pletou vlněné výrobky, které rovnou prodávají. Kupuji si svetr z pravé alpačí vlny v přepočtu za asi 300 Kč. Večer opět prší. Liják změnil ulici v rozbahněné brambořiště. Na chodníku málem zakopávám o uříznutou beraní hlavu, kterou prodává indiánská stařenka. V kukani na křižovatce policista freneticky mává svítící tyčí. Snaží se tak řídit provoz. Marně. Řidiči na něj kašlou. Taxíkem přejíždíme na autobusové nádraží. Bus zvenčí nevypadá špatně. Netušíme co nás čeká. Přiopilý lanař pěkně kecal, když vykládal o excelentních službách jejich společnosti. Jediné co z jeho řečí byla pravda je, že jedeme autobusem. Slibované video samozřejmě nefunguje, topení také ne, chodbičkou vane mrazivý vichr z nedovírajících oken. Naše místa rozhodně nejsou prostorná, navíc na ně mají místenky další 2 Peruánky. Tohle všechno bych ještě s klidem přešel. To že nám nefungují dálková světla je už horší. Potkávačky chabě osvětlují rozoranou silnici do vzdálenosti zhruba 4 m. Co ale nesu nejhůř je skutečnost, že jedeme třicítkou zhruba na dvojku. Není mi jasné, zda jiné rychlostní stupně nefungují, nebo je řidič neumí použít. S největší pravděpodobností hrají roli obě možnosti. Takhle do Cuzca živí nebo aspoň v tomto miléniu nedojedeme. V hlavě mi začíná blikat výstražné světélko. Nechce se mi do noci, ale když vidím řidiče, je rozhodnuto. Obtloustlý chlapík tupě, apaticky zírá na cestu. Snažím se od něj zjistit zda už jsme v Juliace. Skelně hledí vpřed. Odmítá se mnou komunikovat. Řvu mu do ucha a lomcuji s ním. Pořád nic. Naštěstí mi odpovídá kolemjdoucí stařenka. Tak s tímhle busem dál odmítám jet. Kluky nemusím dlouho přesvědčovat. Vybíháme do nočního lijáku. Řidič se šroubovákem je nám v patách. Cosi kutí na zadním kole. Motor vaří. Stoupá z něj bílá mlha, která halí bus. Lije jako z konve. Naštěstí kus odsud stojí další bus směřující do Cuzca. Máme kliku. V rychlosti si kupujeme jízdenky. Bus je plný domorodců. Nechci jim nijak křivdit, nemůžou za to, ale je tu neskutečný puch. Směrem k zadním sedadlům kde sedíme notně houstne. Sem snad všichni chodí na záchod. Mara hledá výkaly pod sedátkem. Jako zdroj pachu lokalizujeme ženu sedící před námi. Když rozhrne deku do které je zabalená, začnou nám slzet oči. Tak tohle je síla. Smrad dosahuje neskutečné intenzity. Mažeme si pod nos deodorant a Mara nasazuje kapuci. Ještě že sem proudí čerstvý vzduch rozbitým oknem zalepeným izolepou. V zadním skle jsou 3 kulaté otvory. Snažíme se přesvědčit, že vznikly špatným couváním. Díry po kulkách jsou ale díry po kulkách. Mara se nadavuje a zpod kapuce cosi nesrozumitelně vykřikuje. 7 hodinová cesta v pojízdné maštali zcela rozleptává jeho psychiku. Ještě v taxíku v Cuzcu a následně v hotelu stále opakuje:" To je hrozný smrad kluci, to se nedá vydržet, neskutečný puch." Noční Cuzco vypadá moc pěkně. Prodíráme se křivolakými úzkými uličkami. Náš hotýlek je v půli strmých schodů. Máme krásný výhled na Plazza de Armas.

 

4.10.01

Mara se nějak dlouho sprchuje. Kdyby měl po ruce rejžák, asi by na něm nezbyl ani kousek kůže. Začínám mít obavy o jeho duševní zdraví. Sestupujeme z našeho kopce na náměstí. Kupujeme letenky zpět do Limy. Informujeme se na možnost projít si Inca trail. V jedné kanceláři nám chlapík tvrdí, že má přítelkyni z ČR. Nevím jestli to znamená, že dostaneme slevu nebo naopak. S Inca trail to ale každopádně nevypadá dobře. Stálo by nás to 160 USD. Museli bychom jít se skupinou dalších turistů, průvodců a nosičů. Vzdáváme to. Na MP pojedeme vlakem. Taky to není nejlevnější. Tahají tu z turistů prachy jak se dá. Musíte jet speciálním vlakem za 30-70 USD. Navíc cestu nemůžete přerušit. Vlak pro domorodce stojí asi 3 USD, ale do toho vás nepustí. No nic. Znechuceně jdeme na Internet. Cestou "domů" se stavujeme na jedno. Po 4 třetinkách jdeme otestovat zdejší noční život. Přecházíme na nápoj Cuba Libre. Jedná se o rum z cukrové třtiny s Colou. Barmanka nás při míchání nápoje nešetří.Ve 3 ráno se potácíme po schodech k našemu hotýlku. Je to komplikovaný výstup.

 

5.10.01

Kupujeme si Bolleto turistico. Univerzální vstupenku, která platí na všechny hlavní atrakce ve městě. Začínáme prohlídkou katedrály. Opět několikrát přestavovaná. Zemětřesení tu pěkně řádí. V hlavní chrámové lodi je řada krucifixů s velmi zrasovaným Ježíškem, celým od krve. Španělé si vskutku potrpí na krvárny a důkladně provedené mučeníčko. Mají tu obraz ukřižování prý od Van Dycka. Moc zajímavá je obrovská Poslední večeře Páně. V pozadí se tyčí zasněžené vrcholky And a apoštolové pojídají inckou specialitu, pečené morče. Prolínání křesťanství s původní inckou kulturou a náboženstvím se označuje jako synkretismus. Vedle kostelíku La Compania si prohlížíme tržiště s mírně nevkusnými uměleckými předměty a velkým modelem Machu Picchu. S tržnicí sousedí zdejší vysoká škola. V jejich zdech se skrývá velmi bizarní přírodopisné muzeum. Ovčí siamská dvojčata, vycpaní ptáci naházení ve skříni. Zavařovačky se zárodky ovcí, prasat, ale i lidí naloženými v lihu. Maru zaujala obrovská ropucha, vznášející se v obzvláště velké zavařovačce. Úžasná sbírka. Vracíme se do hotelu a z verandy kreslíme katedrálu na náměstí.

 

6.10.01

Bereme taxík na vlakové nádraží. Motoráčkem vyrážíme směr Machu Picchu. První část cesty je tak strmá, že vlak musí jet cik-cak. Vždycky ujede pár set metrů šikmo svahem. Chlapík přehodí výhybku a vlak couvá do dalšího svahu. Kolem trati postávají domorodci. Někteří s kameny. Projíždíme slumem mezi baráčky z vepřovicových cihel, skládkami odpadků. Vlak u výhybky se skřípáním brzdí a náš oddíl nadskakuje pod údery dojíždějících vagónů. Na to, že jízdenka stála 30 USD, jsou poskytované služby dost mizerné. Hlavně že nádražáci mají slušivé obleky, kravatky, vestičky a elegantní pláště. Když se podívám kolem sebe, věděl bych o lepším způsobu jak využít balík peněz, který jim proudí z dopravy na Machu Picchu. Projíždíme vyprahlou, zažloutlou pampou. Občas se za oknem mihne pár baráčků mezi kterými pobíhají prasata, ovce, slepice. Postupně se ale ráz krajiny začíná radikálně měnit. Řeka Urubamba nás přivádí do tropického pásma. Okolní svahy se pokrývají hustou, sytě zelenou džunglí a různobarevnými květinami zamotanými mezi propletené šlahouny. Citelně se oteplilo. Vítejte ve skleníku. Za 4 hodiny jsme v Aguas Calientes. Prodíráme se davem domorodců, kteří před nádražím prodávají různé suvenýry. Městečko vzniklo na zájmu turistů o nedaleký div světa Machu Picchu. Podle toho to tu vypadá. Ubytováváme se v Hostal Joe. Paní domácí je velmi překvapená, že nám vadí, že nedostaneme klíče od pokoje. Jedná se o malou, vlhkou místnost. Místo jednoho okna je zavěšená moskytiéra, kterou by bez obtíží proletěl i kondor, natož komár. Tato noc nebude krátká. Procházíme městečkem se zajímavými výhledy na údolí Urubamby a okolní džungli. K našemu naprostému znechucení zjišťujeme, že za 8 km cestu busem k Machu Picchu chtějí 9 dolarů. Už máme těch vydřiduchů plné zuby. Je to tu velká turistická past, kde z vás tahají prachy na každém kroku. Poselství je jasné. Chcete vidět Machu Picchu? Tak koukejte řádně zaplatit. Machu Picchu je jednou z nejvíce ohrožených památek na seznamu Světového dědictví. Omezit turistický ruch by ale mohli fairovějším způsobem, než nehorázným zvyšováním poplatků. U starého vlakového nádraží si sedáme na pivo a sledujeme cvrkot. Je tu dost rušno. Zkoušíme kreslit. Velmi jsme tím zaujali několik pouličních prodavačů, kteří mi koukají přes rameno. Asi 6 letá holčička si to chce také zkusit. Dávám ji papír a propisku. Chvíli kreslí scenérii před sebou, ale pak se nechává inspirovat svou představivostí. Kreslí hory, usměvavé sluníčko, stromy, jakési keříčky (že by koka?) a v předu postavičku dívky. Moc hezké. Mrzí mě že u sebe nemám pexeso, abych ji za její výtvor mohl lépe odměnit, tak ji aspoň dávám propisku. Vzácný obrázek si schovávám. Nakupujeme zásoby na zítřejší cestu a zalézáme do naší vlhké cimry. Zase už lije. Na mohutném fikusu nebo co to je, před naší kobkou se usadila žabka kuňkalka. Deptá nás tichým, ale neodbytným skřehotáním. Do toho se přidává Mara hlasitým, ale neodbytným chrápáním.

 

 

 

7.10.01

Budíček v 5 hodin ráno. Vyrážíme podél řeky Urubamby. Pomalu svítá. První paprsky slunce vytahují vlhkost z nasáklé džungle. Po asi 3 km celkem příjemné procházky divokou krajinou přecházíme přes řeku a začíná výstup. Odbočujeme z prašné silnice, která se cik cak šplhá do svahu. Radši volíme schody, které jdou přímo skrz hustou vegetaci. 450 výškových metrů ve skleníku je slušná zabíračka. Pěkně z nás lije. Jsem ale rád, že mě kluci přemluvili, abychom šli pěšky. Už té komerce bylo dost. Vegetace postupně řídne. Pořád ale je proti tomu Boubín prořídlý remízek. Vpravo se objevuje vrchol Wayna Picchu. Výhledy na okolní hory pokryté hustou vegetací nemají chybu. První incké terasy zrychlují náš krok. Už se nemůžeme dočkat. Za hodinu a 15 minut jsme před vchodem do tajemného města Machu Picchu. Borec v pokladně tradičně nemá drobné. I přes takto vzniklé zpoždění jsme téměř první, kdo se do komplexu dnes dostává. Skoro běžíme po jedné z teras, stoupáme posledních pár schodů a je to tu. Naprostá nádhera, neuvěřitelná fantazie, totální žrádlo. Krásné, tajemné město z šedobílého granitu se rýsuje na sytě zelené planině pod námi. Elegantně se nad nim tyčí homole Wayna Picchu. Tak tohle je opravdu hlína. Stálo to za to. Nad komplexem se vznáší lehký opar. Je to naprostá nádhera. Nikdo neví k čemu město sloužilo. Bylo to sídlo posvátných panen slunce? 80% koster, které se tu našly patřily ženám. Jednalo se o poslední skrýš Inky před Španěly? Bylo to gigantické obřadní a náboženské centrum? Jak je možné, že uniklo pozornosti Španělů a zůstalo utajeno až do roku 1911, kdy je pro západní svět znovuobjevil Hiram Bingham? Proč obyatelé město opustili? Způsobila to epidemie? Nájezdy amazonských kmenů? Otázek je mnoho, odpovědi prakticky žádné. Z okolních deštných pralesů stoupá pára. S Mirkem vyrážíme na průzkum města. Mara medituje a suší promočené oblečení. Machu Picchu má 2 části. Jednu obytnou a druhou ceremoniální. Prohlížíme si Chrám slunce s kruhovým půdorysem, schody podél kterých protéká pramínek přerušovaný řadou bazénků. Bloudíme v komplexu, o kterém se archeologové domnívají, že sloužil jako vězení. V centru města je velké náměstí, na kterém znuděně postávají 3 lamy. Jsou to světově proslulé lamy, které pózují na pohledech a kalendářích z Machu Picchu. Jedno flegmatické zvíře zkouším krmit, ale naprosto mě ignoruje. Po schodech stoupáme na prostranství, kde se nachází chrám 3 oken a Hlavní chrám. Stejně dobře by to ale mohla být sázková kancelář nebo zubní ordinace. Nikdo zkrátka moc neví a už se asi nikdy nedozví. Kamenická práce starých Inků je obdivuhodná. Obrovské mnohouhelníkové kameny do sebe přesně zapadají a drží bez použití malty. Na nejvyšším místě městského komplexu je zajímavý kámen Intiwatana. Při zimním slunovratu, kdy je slunce (Inti), nejvyšší bůh Inků, nejdále od země, je ke kameni symbolicky přivazují, aby je neopustilo. Svátek se nazývá Inti Raymi. Intiwatana připomíná siluetu Wayna Pichu. Podle stínu vrhaného kamenem prý Inkové určovali rovnodennost a slunovrat. Nikdo ale neví, jak to dělali. Všechno jsou to nepříliš podložené hypotézy. Stejně tak mohl kámen sloužit třeba jako stupně vítězů. Sestupujeme do periferní části komplexu, kde stojí obrovský balvan údajně vyzařující tajemnou energii. Na něm Bingham našel jméno francouzského dobrodruha, který Machu Picchu navštívil dávno před ním. Za balvanem se tyčí krásná homolovitá hora Wayna Picchu – Mladá hora. Je to výzva, které nemůžeme odolat. Zahajujeme výstup. Je to zhruba dalších 150 výškových metrů po úzkých stezkách, fixních drátech, rozviklaných schůdcích.  Ještě že větší část cesty jdeme ve stínu. I tak z nás ale pěkně lije. Od rána jsem snědl jen 2 malé oplatky. Dostávám se do mírné hypoglykémie a potím se o to víc. Když po 45 minutách sedíme na terase vysoko nad Machu Pichu, je nám ale fantasticky. Máme neuvěřitelný výhled na údolí Urubamby dobrých 600 m pod námi. Obklopují nás vysoké hory pokryté sytě zelenou džunglí, za nimi jsou ještě vyšší hory pokryté ledem a sněhem, za nimi už jen mračna. Je to nepopsatelná nádhera. Úzkou jeskyní po 4 prolézáme na vrcholek Wayna Pichu, kde je také několik inckých teras a rozvaliny jedné budovy. Nemá to chybu. Zahajujeme sestup. Jde to pomalu. Schůdky jsou dost úzké, pěšinky dost kluzké a propasti okolo dost hluboké. Machu Pichu se mezitím změnilo v jarmark. Mraky lidí, davy vřeštících děcek si na hlavním náměstí kopou s PET flaškou od Coca Coly nebo se řežou batohy. Jakýsi vytrvalý indián zkouší hrát na píšťalu, ale není ho v tom rambajzu skoro slyšet. Je to děs. Pokoušíme se s Mirkem kreslit Wayna Pichu. Za chvíli jsme obleženi houfem dětí, které nám radí, opírají se o nás, ukazují si na naše kresby. Nebe se pokrývá hustými mraky a začíná lehce poprchat. Celkem šikovná Peruánka se chce se mnou vyfotit. Nevím, jestli to mám brát jako kompliment nebo důkaz toho, že jsem široko daleko největší exot. Spíš asi 2. možnost. Po noci v pochybném hotýlku a orientačním běhu s převýšením 600 m, není moje vizáž zrovna reprezentativní. Prohlížíme si ještě obytné čtvrti a vyrážíme na zpáteční cestu. Nožky už mi lehce dřevění, ale dolů to jde snadno. U piva na zahrádce v Aguas Calientes z nás padá únava. Machu Pichu je naprosto fantastické místo. S pocitem dobře vykonané práce nasedáme do vlaku a vracíme se do Cuzca. Máme asi 45 minut zpoždění. V Cuzcu stopujeme taxíka, který už veze jednoho člověka. V autíčku velikosti polského fiátka nás sedí 5 plus batohy. Hned nás taky zastavuje policajt. Čekáme, že taxikáře exemplárně umlátí obuškem, ale nic moc se neděje. Nechá nás a jedeme dál. Taxikář netuší, kam chceme jet a musíme ho navigovat.

 

8.10.01

Vyspáváme po náročném výletu. Cestování se na nás již začíná podepisovat. Mira včera vytuhl a ani nešel na večeři, Marovi se do ruda spálený nos pokrývá jemnou žlutou krustičkou hnisu. Mně se rozpadl zip na batohu. Čekám že při pozítřejším letu bude můj spacák a ponožky roubit cestu z Cuzca do Limy. Snažíme se proniknout do některého muzea, ale všechna jsou kvůli jakémusi svátku zavřena. Jdeme vyprovodit Mirka na bus do Limy. Sázíme na jistotu. Pojede s osvědčenou Cruz del Sur. Po cestě zpět nacházíme otevřené muzeum. V pěti místnostech je pár střepů, lebek, 1 mumie a asi 50 školáků na výletě. Žáci jsou dokonale otrávení. Poslouchají walkmany, balí spolužačky a heroická národní minulost je jim zcela ukradená. O kus dál navštěvujeme kostel Santo Domino, který Španělé postavili na místě inckého chrámu Coricancha. Koloniální nástavba při každém zemětřesení spadla, incké základy drží. Nedá se příliš mluvit o symbioze 2 stylů. Mezi dokonale opracovanými inckými zdmi je nalepený katolický klášter. Začíná pořádný liják. Okolní kopce mizí v husté mlze a notně se ochladilo. Radši se stahujeme do hotýlku.

 

9.10.2001

Ráno potvrzujeme letenky do Limy a pak se drápeme na kopec nad Cuzcem k pevnosti Sacsayhuaman. Naprostá paráda. Komplex je obklopený 3 řadami masivních zdí z obrovských balvanů až 300 tun těžkých. Nikdo neví, k čemu to sloužilo. Komplex vypadá jako pevnost. Před kým by se tu ale v centru své obrovské říše bránili? V době kdy Inca Pachacutec Sacsayhuaman stavěl, byl nejbližším a prakticky jediným potenciálním nepřítelem kmeny amazonských indiánů. Ti by ale 1. nebyli schopni z horké a vlhké Amazonie přejít přes 4-5000 metrů vysoké, ledové vrcholky And a 2. proti dlouhou cestou vyčerpaným, omrzlým a přidušeným borcům v bederních rouškách, mávajícím klacky, dřevěnými luky a oštěpy není nezbytně nutné stavět 3 řady 8 metrových hradeb. Na ty by stačila ohrádka z rákosu. Kdo ví, co tu na ně útočilo. Spíše se ale zřejmě jednalo o sluneční chrám nebo obrovské obřadní místo. Je to záhada. Další hádankou je, jak mohli bez železa opracovat obrovské balvany tak dokonale, že drží pohromadě bez malty a nelze mezi ně zasunout ani žiletku. Odvážní archeologové tvrdí, že Inkové možná používali jakýsi výtažek z rostlin, po kterém kameny změkly a bylo možné je snadno krájet. Zajímalo by mě, co by tato tekutina udělala při styku s kůží neopatrného kameníka nebo se stěnami jakékoliv v té době používané nádoby. Sacsayhuaman je naprosto fantastické a tajemné místo. Shora opevnění připomíná zuby nějaké šelmy (údajně pumy). Kocháme se výhledem na Cuzco, kreslím. Asertivní peon budí klimbajícího Maru a snaží se mu prodat projížďku na koni. Jdeme se podívat do jednoho ze zdejších klášterů. Mniši si tu nežili špatně. Kupujeme si láhev vína a meditujeme na střeše našeho hotelu.

 

10.10.01

Brzo ráno taxíkem přejíždíme na letiště. Aero Continental nemá zrovna nejlepší pověst, takže se připravujeme na nejhorší. Kupodivu to probíhá vcelku bez pozoruhodností. Jen s mírným zpožděním přistáváme v Limě. Chceme si přerezervovat letenky už na dnešek. Důvodem je to, že nám došly peníze a navštívitelné zajímavosti. Pobočka KLM na letišti je zavřená. S pomocí ochotného policisty telefonujeme do jejich pobočky ve městě. Paní v nás vzbuzuje jiskřičku naděje. Na dnešek večer mají ještě volná místa. Chce ale vidět naše letenky. Vsázíme vše na jednu kartu a za téměř poslední zbytek peněz bereme taxi do čtvrti Miraflores.  Taxikář se nás tradičně snaží natáhnout a celkem se mu to daří. Tím pádem přicházíme o dnešní večeři. V kanceláři KLM zjišťujeme, že by nás změna rezervace stála 130 USD. Tak to je trochu moc. Dalším taxíkem přejíždíme do hotýlku, kde jsme spali první noc a kde na nás čeká Mira. Po vypočítání letištních poplatků, ceny za ubytování a zítřejšího taxiku na letiště nám zbývá na jídlo asi 5 solů. To bude hladových 24 hodin. Povalujeme se v hotelu, čteme, dopisujeme deník a pak vyrážíme na poslední procházku po Limě. Sedíme na schodech na Plazza de Armas. Jsme již trochu přesyceni dojmy. Vracíme se do hotelu.

 

11.10.01

Spíme jak nejdéle to jde. Kolem poledne lehce vyhládlí vyrážíme na letiště, kde až do večera lelkujeme. V 8 hodin nastupujeme do letadla. Cesta probíhá dobře do doby než mě budí hlášení palubního rozhlasu, zda není na palubě doktor. Nechce se mi pravda, ale Hippokratova přísaha je Hippokratova přísaha, i když nám jí četli v originále a tak z ní nikdo nerozuměl ani slovo. V úzké chodbičce letadla leží omdlela čínská stařenka. Naštěstí to není nic vážného, zřejmě dehydratace a mírná otrava jídlem. Po chvíli přichází k sobě a po návštěvě záchodu si už ani nestěžuje na bolesti břicha. Debata probíhá zprostředkovaně přes další Číňanku, která umí španělsky a holandskou letušku hovořící španělsky a anglicky. Je to taková tichá pošta. Paní je asi po hodince zcela v pořádku. Letušky mě za odměnu posazují do business class. Mezi obchodníky v oblecích ve svém orvaném tričku a kalhotách, z kterých se dají číst útrapy minulých dní, působím dost zvláštním dojmem. Okolní snobové jsou sice zpočátku trochu překvapení, ale nakonec to všichni zvládáme. Na monitoru, který se vyklápí z opěradla běží nejnovější filmy (Tomb Rider, Knight´s tale atd.) Bohužel už zrovna končí, takže se aspoň dívám na jejich závěry. Po stisknutí příslušných tlačítek se sedadlo mění v postel. Celé se sklopí a dole vyjede opěrka pro nohy. Celkem příjemné. Za těchto podmínek rozhodně nehrozí syndrom ekonomické třídy (trombóza hlubokých žil v nohách způsobená dlouhým sezením ve stísněných podmínkách). Zase tu ale hrozí syndrom business class, konkrétně hodně drahá kocovina. Další cesta probíhá bez výraznějších zajímavostí, až na to, že Mara po požití 3 Hypnogenů a 2 lahvinek (malých) vína je ještě v Amsterodamu na letišti dosti vláčný. Z Prahy nás už pak ale naštěstí bez obtíží odváží autem domu. Asi v 1 ráno jsme šťastně v Kroměříži.

 Tomáš "Čert" Hájek

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!