Přechod pohoří Brenta

Přechod pohoří Brenta
 
Čtvrtek 18.9.2014
Tentokrát máme v plánu přechod Brenty, konkrétně ferratu via delle Bocchette (305). Vyrážíme zhruba v poledne, kdy nás Petr postupně nabírá v našich domovech. Jedeme tentokrát s roční přestávkou ve třech (tedy Petr, Majkl a já), Vláďa se omlouvá z pracovních důvodů. Bereme s sebou úvazky, ferratový set a helmu – tu jedinou jsem si musel půjčit za 150 Kč (čtvrtek půjčení, pondělí vrácení). Míříme do Madonny di Campiglio, kde máme vyhlídnutý kemp na přespání. Nemáme ho ale zamluvený, tak jen doufáme, že pozdě večer bude ještě recepce otevřena. Cestujeme přes Rozvadov – Mnichov – Innsbruck – Bolzano. Nakonec nejedeme až dolů přes Trento, jedeme vrchem a tak trochu bloudíme. Navigace nás trochu zrazuje, jinou alternativu nemáme, chvíli zkoušíme Google maps, nakonec ale okolo 22hod parkujeme před branou Campingu Fae. Naštěstí se v domě svítí a chlápek nám ukazuje místo na stan. V kempu bylo jen pár karavanů, jinak naprosto volno. Stan pro tři lidi máme za chvilku postavený a něco před půlnocí do něj uléháme a celkem komfortně se vyspíme.
 
Než vyrazíte na dovolenou nezapomeňte si uzavřít cestovní pojištění.  
 
 
Pátek 19.9.2014
Ráno vstáváme před 7hod, balíme na túru vše potřebné, naplňujeme vodou naše camelbaky a dáváme rychlou snídani. Okolo 8hod platíme dohromady 35 € za kemp a přijíždíme ke stanici lanovky Groste. Máme dnes v plánu dojít na chatu Alimonta, což je dost časově náročná túra. Lanovka premává od 8:30, tak si dáváme výborný kafíčko na povzbuzení v baru u lanovky a platíme asi 8 éček za parking na 2 dny. Nasedáme do kabinkové lanovky (11,50 € na osobu) a s mezi přestupem vystupujeme v Passo del Groste (2442 m). Na verandě u baru dáváme pivko z vlastních zásob a asi v 9,30hod vyrážíme po stezce Sentiero Benini do sedla Bocca del Tuckett (2649 m). Cesta je hezká, nenáročná, fotíme panoramata, dokud nám to počasí dovolí. Zhruba po hodině se napojujeme na první ferratu, jde ale o jednoduché přechody. Počasí je stále celkem příznivé – chvíli probleskuje modrá obloha, jinak ale spíše zataženo. Dle předpovědi by mělo lehce pršet až odpoledne a údajně jen 1mm, takže čekáme jen krátkodobou přeháňku. Cestou se dáváme několikrát do řeči s Italem, který jde stejnou cestu. Čekají nás první žebříky, sestupy několika sněhovými poli a klesáme do sedla Bocca del Tuckett (2649 m), odkud zrovna skupina Italů sestupuje k chatě Refugio del Tuckett. Okolo 13hod v tomto sedle dáváme oběd a pak pokračujeme prudce vzhůru ferratou via delle Bocchette Alte okolo vrcholu Cima Brenty (3151 m). Cesta začíná být náročnější díky stoupání a do toho se začíná počasí zhoršovat. Okolo 16hod nás čeká dlouhý žebřík vzhůru na Spallone del Massodi (3001 m), ale objevuje se komplikace v podobě drobného deště, který přechází do malých krupek. Moc se tím nenecháváme rozhodit, vždyť má pršet jen trochu a určitě to brzy přestane. Předpověď se ale bohužel nijak nenaplňuje a s přestávkami prší i nadále. Je zataženo, mlha, takže z výhledů dolů je prd. Počasí se postupně s přibývajícím časem dále zhoršuje a nakonec je z toho regulérní průtrž mračen. Ferrata nakonec klesá prudce dolů a teprve pak si užíváme v hojném počtu kovové žebříky v prudkém klesání ve stěně. Leje jak z konve, jsme už promočení až na kost a do toho šplháme dolů prudkou ferratou, namrzlýma prstama se přidržujeme žebříků a jistícího lana, přecvakáváme se karabinama a doufáme, že nám to neuklouzne. Nakonec stojíme na římse asi uprostřed klesání a v tom největším lijáku vytahujeme mapu, protože si vůbec nejsme jisti, kde to vlastně jsme. Cesta se rozdvojuje, jedním směrem je ukazatel na chatu Brentei a ne na Alimontu, jak jsme si mysleli. Na druhou stranu není značení, ferrata tudy asi pokračuje dále sedlem a zase vzhůru. Vzhledem k počasí se rozhodujeme pro okamžité klesání k chatě, pořád máme zhruba 200 m dolů po dalších, místy převislých, žebřících a psychika začíná být na bodu mrazu. Do toho jsme neustále jako pod sprchou díky vodě, která prudce stýká po stěně. Začínáme se modlit, abychom později natrefili na otevřenou chatu a nemuseli někde bivakovat pod skálou. To si moc nedokážu představit, vzhledem k tomu, že jsem měl celý baťoh promočený i s náhradními věcmi a v botech jsem měl už regulerně až po kotníky vodu. Okolo 18hod jsme konečně dole z ferraty Sentiero Oliva Detassis (396) a sněhovými poli spěcháme po cestě do údolí. Po půl hodince neustálého deště docházíme k rozcestníku a konečně si můžeme zhluboka vydechnout – ukazatel ukazuje 15 minut k chatě Alimonta (2580 m), kde jsme měli dlouho dopředu rezervován nocleh. Teď zpětně pochopíme, že jsme šli dobře, jen jsme si cestu trochu zkomplikovali a k chatě Alimonta jsme přišli zespodu a ne z vrchu, jak bylo zprvu naplánováno (jak jsme poté zjistili, jednodušší a kratší cesta na Alimontu vede ze sedla Bocchetta Bassa Massodi nahoru po ferratě 305 přes Cima di Molveno a pak sestupem k chatě. To platí dvojnásob v hustém dešti. My jsme ale zvolili náročnější sestup po žebřících po ferratě Detassis). To nás ale zase v tu chvíli tak moc netrápí, jsme rádi, že jsme konečně v suchu na chatě, kam dorazíme v cca 19hod. Svlíkáme totálně promočené svršky a s obsluhou si připomínáme zamluvený nocleh. Naštěstí mají na chatě naprosto luxusní sušárnu, kde jsme strávili hodně času – kvůli teplu i postupnému rozvěšování mokrých věcí. Starost nám dělají hlavně totálně promočené pohorky, ve kterých bychom druhý den asi nemohli jít dál, pokud by se alespoň trochu nevysušily. Naštěstí se daly boty dát přímo nad fukar s teplým vzduchem, takže věříme, že by se přes noc mohly trochu vzpamatovat. Večer si dáváme fazolovou polívku a několik litrů čaje na zahřátí, domlouváme snídani na druhý den se servírkou, která uměla anglicky a vyzpovídáme šéfíka chaty směsicí angličtiny a italštiny ohledně časové náročnosti túry na druhý den, která by nakonec nemusela být tak brutální, jak jsme si zprvu mysleli. Chlápek hlásí, že počasí by prý druhý den dopoledne mělo být slunečné, až odpoledne se pak čekají zase přeháňky. Zakončujeme den dvěma pivkami a ve 22hod zavírají bar, tak jdeme pomalu spát. V chatě není tolik lidí, takže máme pokoj pro 8 lidí jen pro sebe. V pokoji se netopilo, takže se přikrýváme dvěma dekami a snažíme se usnout. Tedy alespoň já, který má tradičně problém s usnutím na horských chatách. Pár hodin spánku tedy musí stačit. Taková klasika. Jinak chata byla moc pěkná, vše ve dřevě, čistý a tento víkend se chata zavírala pro turisty a opět otevírala až v prosinci na zimní sezonu.
 
Údaje dle Sports trackeru:
- ušlá vzdálenost: cca 15 km
- doba túry: cca 10hod
 
Sobota, 20.9.2014
Vstáváme zhruba před šestou hodinou, balíme věci, doplňujeme vodu a v 7hod snídáme housku s máslem, džemem, nutelou a suchary. K tomu čaj a kafe dle výběru. Za snídani platíme 6 €, ubytování 25 za osobu a pivo bylo za 4 éčka. Asi v 8,30 vyrážíme z chaty. Je krásně, sluníčko, téměř azuro. Míříme nahoru do sedla Bocca degli Armi (2749 m) několika sněhovými poli. Sníh je naštěstí trochu rozbředlý díky příznivému počasí, takže to klouže jen trochu. A tak si pro jistotu pomáhám holemi, kluci zase svými nesmeky. Ze sedla pak prudce stoupáme ferratou (305) s několika žebříky okolo vrcholu Torre di Brenta. Čeká nás snadný, ale velmi vzdušný traverz po skalních římsách a parádní výhledy do údolí i na ostatní vrcholy. Tuhle část ferraty via delle Bocchette Centrali si užíváme plnými doušky, jaká příjemná změna oproti včerejšku! Ferrata je lehká (A/B), jistíme se karabinami a fotíme jako diví. Včera jsme potkali na Cima Brentě dva sestupující Čechy, kteří šli včera tuto trasu v mlze, takže vůbec nic neviděli, takže si to teď užíváme dvojnásob. Ferrata po nějaké době klesá, traverzy a římsy ale dále pokračují a cestou pozorujeme vrtulník s filmaři (asi), který několikrát krouží okolo. Zhruba okolo 12hod sestupujeme do sedla bocca di Brenta (2552 m). Odtud vede pohodlná cesta (318) po vstevnici až na chatu Brentei, zhruba za hoďku jsme tam. Zde si dáváme gáblík z vlastních zásob a zapíjíme točeným pivkem za 4 éčka. Začíná opět drobně pršet, tak neleníme a vyrážíme na cestu dolů. Zhruba za další hodinu dojdeme k chatě Casineti a odtud je to již jen ½ hodiny k parkovišti Vallesinella po cestě (317). Zde se rozhodujeme co dál – zda dojít do Madonny pěšky nebo si vzít taxi. Jednomyslně jsme pro druhou možnost a Petr svou vytříbenou italštinou objednává po telefonu taxi z cedule u stánku stylem: „tre persona – Vallesinella to Groste“. Stačíme se jen trochu najíst a už přijíždí chlápek z Transporterem a za 15 min jsme zpět u auta na parkingu u lanovky (cca 16hod). Platíme 25 éček za taxi, převlíkáme se u auta a jdeme na kafíčko do baru. V 17hod pak zamíříme k dálnici u Trenta (jako směrem k jezeru Lago di Garda), zastavujeme ještě u Coopu nakoupit nějaký ten špek, sýr a těstoviny a s menšími přestávkami bez nějakých dopravních zdržení přijíždíme přes Bolzano, Innsbruck, Mnichov, Rozvadov a Plzeň zhruba před 2hod ranní do Prahy.
 
Údaje dle Sports trackeru:
- ušlá vzdálenost: cca 16 km
- doba túry: cca 8,30hod
Cesta autem z Prahy do Madonny a zpět: 1638 km