Putování po Islandu (2008)

 

  (20.7.-4.8.2008)

 Letěli jsme letadlem společnosti Airberlin z Mnichova Airbusem do Keflavíku. Přiletěli jsme na mezinárodní letiště o půlnoci a vypůjčili jsme si v půjčovně BUDGET zamluvené terénní vozidlo Landover Defender pro 9 osob.Když se sklopila zadní 3 sedadla, bylo tam relativně dost místa pro naše zavazadla a naše putování po Islandu mohlo začít. Landover měl sání do motoru vyvedené vysoko ke střeše a svým pohonem 4 x 4 byl připraven na krkolomné cesty a přejezdy řek.

Kolem celého Islandu se táhne asfaltová silnice, po které jezdí většina turistů. Ukazatele upozorňují na zajímavá místa, o kterých se lze dočíst v každém informačním centru. Naši cestu jsme začali na jihu, kde je spousta zajímavých míst a cílem cesty bylo projet vulkanickým vnitrozemím na sever.

Přivítalo nás pravé islandské počasí – silný vítr, hustý déšť a zima. Pršelo skoro celou dobu, co jsme byli na jihu. Islanďané déšť neřeší – nepoužívají deštníky a zřejmě jim padající voda vůbec nevadí. Chodí v dešti, jako by nepršelo a turistům říkají deštníkoví lidé….

Při cestě vnitrozemím jsme zažili chvíle napětí i zoufalství, prchali jsme ze stanu před nepřízní počasí do bezpečí auta, modlili jsme se, aby naše auto vydrželo kamenité a krkolomné cesty v černé sopečné pustině a hlavně aby vždy bezpečně vyjelo z proudu řeky na druhý břeh. Když se voda přelila přes kapotu a dostala se na baterii vypnula elektroniku, přestal fungovat posilovač řízení a vozidlo se v proudu řeky stalo skoro neovladatelným. Ale náš zkušený a šikovný řidič Pavel všechny situace dobře zvládl a dovezl nás bezpečně k cíli.

Duhové hory ve vnitrozemí, ozářené slunečními paprsky, hrály všemi barvami a byly velkou odměnou za dlouhou a namáhavou cestu. Tato trasa patří mezi 10 nejkrásnějších treků světa a skutečně stála za to. Jinak na nás vnitrozemí působilo depresivně – nekonečná planina černé škváry a špinavé krajiny, kde vítr kvílel a vířil drobný černý prach. K celkovému dojmu pustiny přispívalo i počasí – déšť, mlha a vítr. Krajina byla jakoby bez života, podobala se měsíčnímu povrchu. Jistě by vše bylo méně depresivní, kdyby svítilo sluníčko. Překvapila nás spousta květů, které rostly v té černé pustině. Růžové, žluté a bílé květy zdobily černou zem. Bylo to jako zázrak v beznaději.

Když jsme minuli velké ledovce, výrazně se oteplilo. U jezera Mývatn bylo doslova krásné počasí. Tato oblast je vulkanická, s kouřícími a zapáchajícícmi útvary, ale je i krásně zelená, díky husté trávě, která se vlní ve větru. Jezero s modrou vodou je obklopeno mnoha zajímavostmi, které jsme navštívili.

Islanďané jsou přátelští a usměvaví a pracovití. Celá země je obklopena drátěnými plůtky, za kterými se pasou koně, krávy a ovce. Všude se zpracovává seno na zimu, ale políčka s úrodou člověk téměř nezahlédne. Stromů mají skutečně málo a lesík je raritou. Domky jsou nové, úpravné a moderně zařízené a u každého stojí několik terénních aut a nezbytná trampolína pro děti a džakura na koupání v termální vodě.. Na farmách jsme často viděli traktory Zetory . Hodně tu také jezdí vozidel Škoda Octavia.

Všichni turisté jsou ochotní si s vámi popovídat, co již kde viděli, co se jim líbilo a kam se hodlají ještě podívat. Potkali jsme i odvážné cyklisty s plně naloženými zavazadly, kteří statečně šlapali do pedálů proti větru do kopců a to nejen po asfaltových cestách. Na silnicích mimo města je velmi řídký provoz, často nepotkáš jiné vozidlo. Řidiči si ohleduplně vyhýbají na úzkých prašných cestách a vždy se přátelsky pozdraví.

Když svítí severské sluníčko, je krajina nádherná, pohádková, pestrá svými horskými štíty a ledovci, barevná svojí přírodou. Když je zataženo, skučí vítr a mrholí nebo hustě prší, má Středoevropan pocit chladu, nevlídnosti a pustiny. Léto je zejména na severu a ve vnitrozemí překvapivě teplé a příjemné. Jen všudypřítomný vítr ruší poklid pozorování, ale rozhání mouchy a komáry, takže člověka vůbec neobtěžují. Na mořských útesech posedává, poletuje a křičí spousta ptáků, z nichž nejkouzelnější jsou papuchálci, které má Island ve znaku.

Dlouhá polární zima, kdy slunce není vidět několik měsíců, musí být pro každého velice depresivní. Island je zemí ohně a ledu – je nádherný, neopakovatelný a tajůplný. Má zajímavou a bohatou historii a před sebou velkou budoucnost….

 

Náš program:

Pondělí 21. 7.

Strávili jsme noc v penzionu kousek od letiště a po snídani vyrazili do Rejkjavíku. Stále prší… Dopoledne jsme nakupovali zásoby a plynové bomby a naučili se skládat věci do auta tak, abychom se tam lépe vlezli. Přesunuli jsme se asi 40 km do blízkosti geotermální elektrárny NESJAVELUR, kde jsme měli nocleh v hotelu Nesbur (postel s vlastním spacákem, cena 25 200 ISK pro 6 osob). Navštívili jsme elektrárnu a místní pracovník nám podal zajímavý výklad o zpracování horké vody tryskající ze země (360 stupňů) – ohřívá čistou vodu na 100 stupňů a ta je vedena nadzemním podlažím do Rejkjavíku a po trase dlouhé 40 km se ochladí o 5 stupňů a vytápí celé hlavní město. Večer jsem předčítala z Jamese Heriota.

 

Úterý 22.7.

Po snídani jsme odjeli poznávat historii. Stále prší …Navštívili jsme PINGVELLIR – přírodní propadlinu, kde se od 9. století ustavil parlament a byla to první demokratická vláda v Evropě. Islandský parlament tam každoročně zasedal a účastníci z nejvzdálenějších míst tam cestovali 14 dní na koni. Místo je pro ně posvátné a bylo zvoleno také proto, že je dobře dostupné, je tam dost pitné vody a místa na vyvakování a trávy pro koně. U nás v té době byla ještě Velkomoravská říše…..

Dále jsme navštívili oblast gejzírů a obdivovali jsme zápach a stříkání gejzírů. Pak jsme se přesunuli k vodopádu GULFOSS, který je zlatým vodopádem a má dvě kaskády. Hodně fičel vítr, ale ukazovalo se první sluníčko. Pokračovali jsme ke kostelu SKÁLHOLT, který byl sídlem biskupství od roku 1056 n.l. Po cestě na ubytování jsme ještě stihli vodopád SELJALANDFOSS. Ubytovali jsme se v hostelu ve SKOGARU, kde je blízko velký vodopád a kolem něj vede krásná turistická trasa kaňonem.

 

Středa 23.7.

Ráno jsem šli v pláštěnkách k vodopádu SKOGARFOSS a pak nahoru stezkou nad vodopád kolem řeky Skoga. Cesta vedla na okraji soutěsky, kterou se prodírala říčka a vytvářela přes lávové kameny řadu kaskád a vodopádů. V poledne jsme se vrátili do hostelu na instantní polévku z pytlíku a odpoledne jsme vyrazili autem na další poznávání. Nejprve to byl ledovcový splaz SOLHEIMJOKUL. Vypadal jako špinavý sníh v černém lomu na škváru. Dále jsme pokračovali na výběžek nejjižnějšího cípu Islandu DYRHOLAEY – zde jsme prohlíželi skály, útesy, ptačí kolonie a černé pláže. Vichr a zima znepříjemňovaly pobyt na útesech. Navštívili jsme i maják a skalní bránu. Nakoupit potraviny jsme zajeli do městečka VÍK.

 

Čtvrtek 24.7.

Ráno jsme za deště odjeli z ubytování ve Skogaru a směřovali jsme do vnitrozemí. Měli jsme obavy, jak přežijeme dalších 10 dní pod stanem za tak nepříznivého počasí a jak budeme vařit v takovém větru na malých plynových bombách… Cesta byla určená pouze pro vozidla s náhonem na všechna kola. Byla nejen hrbatá, plná děr a ostrých lávových kamenů všech velikostí, ale několikrát jsme jeli i přes řeky a brodili jsme a občas nám voda natekla dovnitř. Bylo to nebezpečné a dobrodružné. Krajina byla sopečná, divoká pustina, černá a kvetoucí. Cílem dnešní etapy byl camp LANDMANNALAUGARD, který leží u Duhových hor. Jsou nádherné, ale stále pršelo. Postavili jsme stany, zaplatili 4 000,- ISK a Lucka s Petruškou zůstaly na noc v chatě, protože byly nachlazené (připlatili 2 000,- ISK). Po večeři – rýže s instantní omáčkou jsme si vyčistili zuby, oblékli si plavky a vnořili jsme se do přírodní laguny na konci kempu, kde byla termální voda přitékající ze zřídla potůčkem. Bylo to super – místy byla voda tak horká, že se tam nedalo vydržet. Po koupeli jsme byli červení jako raci, rychle převléct na dešti a šup do spacáků!

 

Pátek 25.7.

Ráno jsem se vzbudili v kempu a počasí bylo sice chladné, ale nepršelo! Sbalili jsme stany a pomalu jsme uklízeli tábořiště. V kempu stanovalo hodně lidí a míchaly se tu různé světové jazyky. Ota objevil pramen horké vody a do něho jsme vložili v punčoše 15 vajec. Nechali jsem je tam 45 minut a mezitím si nastěhovali věci do auta. Dvě vejce praskla a ostatní nebyla dost uvařená. Lucka je dovařila v kuchyňce. To byla snídaně! Konečně vylezlo sluníčko a my jsme vyrazili do Duhových hor na tůru. Šli jsme nádhernýma barevnýma horama, které čoudily jako pekelné hrnce. Blízko kouře byla půda a kameny horké a kouř silně zapáchal sírou. Šli jsme pomalu nahoru až na vrchol jedné hory a si 1200m nad mořem. Výhledy byly nádherné, barvy od růžové přes červenou, modrou a zelenou do žluté a fialové. Krása! V tom ostrůvky květů různých barev a tvarů a také tůňky s modrozelenou vodou. Šli jsme lávovým polem plným obsidiánových kamenů a Petruška měla plné kapsy šutrů. Ota si po cestě dělal bidet v krystalcích sněhu a lebedil si, jaká je to slast. Z výletu jsme se vrátili, uvařili polévku v kempu a vyrazili autem na sever. Naším cílem byl kemp asi 100 km daleko – NÝIDALUR.

Tam jsme u brodu potkali cyklistu – Čecha z Olomouce pana Kozáka. Jel od května na kole přes Skotsko na Island. Dali jsme krajanovi chleba a sýr a hodili s ním kus řeči. Brodil se s kolem řekou, kde byl silný proud a studená voda. Obdivovali jsme jeho odvahu a samotářství. V kempu bylo málo stanů, ale teplá sprcha za 400,- ISK na osobu a horký čaj na dobrou noc – to byla pohoda, pohodička. Usínali jsme v úplném bezvětří ve stanech na měkké a huňaté trávě….. V noci přišla vichřice, která nám položila stany. Museli jsme utéct do auta, věci naházet dozadu a asi od 3 hodin ráno jsme dospávali v sedě v autě. Hrozná noc! Ráno jsme byli celí rozlámaní a nevyspalí.

 

Sobota 26.7.

Ráno bylo krásné počasí, nebe téměř bez mráčků, ale fičel studený vítr, který Kunovským strhával pudingové vločky ze lžíce, ještě než je donesli do pusinky. Po snídani jsme vyrazili na cestu 140 km dlouhou na sever. Čekaly nás 2 brody, kde valila voda a ten druhý brod byl obzvláště nebezpečný a proto jsme se včera večer od něho vrátili a rozhodli se přejet ráno, kdy teče méně vody z ledovců. Naším cílem bylo jezero MÝVATN – komáří jezero. Po cestě jsme si prohlédli dva vodopády na řece Skjálfandafjót a sice Áldeyarfoss – bazalové (čedičové) útvary připomínaly obří kovové krystaly po obou stranách kaňonu, na jehož dně se drala divoká řeka. Druhý vodopád GODAFOSS, velice malebný v zelené zemědělské oblasti, který pro Islanďany je svatým vodopádem (do něho jejich stařešina kdysi hodil sošku pohanského boha a Islanďané přijali křesťanství). Ubytovali jsme se ve Vogaru v rodinném penzionu, kde jsme měli pokoj pro 6 lidí ( na osobu 3600 ISK) a společnou kuchyňku a koupelnu s dalším pokojem, kde bydleli Španělé. Po obědě jsme navštívili okolí – obchod s potravinami, kostel, nové termální koupaliště a obdivovali jsme dýmající obrovský výměník tepla nad městečkem. Večer jsme pozorovali ptáky u jezera v mračnech komárů, kteří neštípali! Po večeři jsme si opět četli z Heriota.

 

Neděle 27.7.

Po bohaté snídani jsme se celý den toulali v okolí jezera Mývatn. Navštívili jsme několik vulkánových polí, kde jsme okukovali kouřící a bublající díry plné bahna, síry a příšerného chemického zápachu. Z větších hromad kamení syčela vřelá pára a celá hromada duněla a třásla se jako parní kotel před výbuchem. Kupodivu i v téhle pusté sopečné krajině rostly květinky (řebříčky, silenky nadmuté, mateřídouška) a pípali kulíci – malí roztomilí ptáčci, kteří nehopsají, ale sunou se rychle jako kuličky. Obdivovali jsme zatopený kráter Vík, kde vzniklo zelené jezírko nedaleko sopky Krafla . Byla tu další geotermální elektrárna pro oblast Rekjahlídu. Odpoledne nás chlapi vzali na černý sopečný kráter, který se tyčil v oblasti Dimmuborgir ( sopka Hverfall). Cesta na kráter znamenala vyšlapat kolmou stěnu černé škváry vysokou asi 150 m a nahoře jsme obešli kráter po obvodu – 3 km. Dolů se nám prášilo pod nohama a černý prach jsme měli všude…. Večer jsme ještě zajeli prohlédnout si pseudokrátery u jezera Mývatn, které byly krásně porostlé trávou a v jejich okolí byl ráj pro vodní ptactvo.

 

Pondělí 28.7.

Kaňon řeky Jokulsa a Fjollum nás čekal dopoledne. Je 25 km dlouhý a říká se mu Grand kaňon Islandu. V něm je 6 vodopádů, z nichž největší je DETTIFOSS (šířka 100 m, výška 42 m). K vodopádu se jelo prašnou kamenitou cestou pro terénní vozidla. Od parkoviště jsme šli v silném větru k vodopádu a prach nám lítal do očí, uší, vlasů a do pusy. Vodopád padal silným proudem do hlubiny a jeho vody byly šedivé, špinavé. Při dopadu se v paprscích slunce klenula nad kaňonem duha. Kousek od Dettifossu byl další velký vodopád SEALFOSS. Svačili jsme venku schovaní za kamenem, ale šedý písek nám vítr nasypal i do másla a sardinek. Pokračovali jsme dál kamenitou cestou do ASBYRGI a odbočili jsme do kaňonu na vycházku do čedičových skal, kde příroda vytvořila úžasné skalní útvary. Při zpáteční cestě jsme si okoupali nohy v čistém potůčku. Ubytovali jsme se v LUNDURU v kempu, měli jsme pevné ubytování v místní škole na lehátkách za 2500,- ISK na osobu. Ve společné kuchyňce nebylo skoro žádné nádobí. Po příjezdu jsme se rychle osprchovali v místním koupališti, protože to patřilo k ceně za ubytování. Po večeři jsme četli Heriota.

 

Úterý 29.7.

Po snídani jsme vyrazili do přírodního amfiteátru v ASBYRGI. Je to stěna vysoká 90 m a hnízdí na ní buřňáci. Z jezírka u lesa jsme pozorovali a filmovali kačenky a buřňáky. Pak jsme vyjeli cestou na pobřeží na severovýchod. Po dálnici měří přes 138 km, ale my jsme si ji zkrátili vnitrozemím po silnici plné děr a kamenů a prachu na 35 km. Dojeli jsme k mořským útesům, kde od místa nazývaného RAUNDANES jsme podnikli 8 km tůru po útesech. Pozorovali jsme mořské ptáky. Bylo z počátku slunečno, ale foukal studený vítr. Pozorovali jsme racky (žlutonohý, stříbřitý, mořský a šedý), ústřičníky, vodouše, konipasy, kulíky zlaté, sokola stěhovavého, bekasinu s mláďaty (nebo to byla slučka malá). Ke konci vycházky se dostavila hustá mlha, která nás obklopila a zvlhčila. Autem jsme jeli dál na sever do městečka PÓRSHÓFU, kterým jsme projeli a u moře za městem jsem se utábořili. K večeři byly těstoviny s parmezánskou omáčkou a sýrem a čaj. Umyli jsme se u jezera a u ohýnku jsme si četli Heriota.

 

Středa 30.7.

Ráno jsme sbalili stany a přepadli obchod Samkaup v městečku Pórshóf, v parku jsme pak bohatě posnídali jejich skvělé jogurty a pečivo. Pak jsme jeli do HÚSAVÍKU, kam jsme dorazili ve 13 hodin a už ve 13,30 jsme vyplouvali na pozorování velryb (whale watching). Na dřevěné plachetnici bylo s námi a posádkou asi 40 turistů. V ceně pro 6 osob 22 400,- ISK byla horká čokoláda a skořicový koláček. Během plavby jsme zahlédli ocasy velryb a jejich dýchací vodotrysk, ale byly velké vlny a mnohé ženy trpěly mořskou nemocí (včetně Jany). Jedna mladá turistka dokonce omdlela a uhodila se do hlavy a to byl důvod k předčasnému návratu do přístavu. Protože jsme místo 3 hodin absolvovali jen dvouhodinovou plavbu, nabídli nám novou cestu nebo vrátit peníze. Nechali jsme si peníze vrátit, takže nás výlet nic nestál. Hned jsme v Húsavíku navštívili muzeum velryb, kde jsme strávili 2 hodiny. V muzeu byly úžasné exponáty všech druhů velryb a historie velrybářství, zachycená na dobových fotografiích a obrazech, ale také na filmech. Vstupné pro 2 osoby 1 400,- ISK. Pak nákup v supermarketu a autem jsme pokračovali k AKUREIRY a po cestě jsme našli jeden zapadlý kemp na louce pod skalami. Patřil nějaké rodině a večer nás přišla zkasírovat sestra té rodiny (750,- ISK na osobu). V kempu byla pouze studená voda, tak se chlapi sprchovali z hadice venku za boudou, my ženy jsme se umyly v umývadýlku u WC. K večeři jsme si uvařili brambory s mlékem a moc nám chutnalo. Večer jsme nestavěli stany a spali jsme pod širákem na igelitu a karimatkách pěkně narovnaní podél auta. Noc proběhla v klidu a pohodě, ráno ani nebyla moc rosa, i když jsme byli 50 km od severního polárního kruhu.

 

Čtvrtek 31.7.

Po snídani (vločky s pudinkem) jsme vyjeli směrem k Akureiry. Po cestě jsme z auta viděli labuť zpěvnou. Dojeli jsme do DALVIKU, kde informace pro turisty měli u venkovního termálního bazénu. Tam nám doporučili trasu do údolí hor s prudkým stoupáním od jednoho statku do výšky 700 m nad mořem (byli jsme přímo u moře, takže slušný kopec). V cíli cesty mělo být jezírko a po cestě krásné výhledy na zasněžené štíty hor, ledovec a moře. Statečně jsme stoupali trávou a vřesem, později po kamení k vrcholu. Viděli jsme bělořitě okrového, kulíky zlaté, krkavce, sokola a chaluhy. Cestou zpět jsme našli i vodopád. Islanďanů je málo a jejich turistické trasy jsou značené pouze dřevěným kolíkem zapíchnutým v zemi s modrým nebo červeným koncem. Občas kolík vyvrátí vítr nebo ovce a tak není vůbec snadné, jít po značkách. I my jsme bloudili…. Navečer následovalo blažené koupání v bazénu v Dalvíku (za osobu 350,- ISK, děti zdarma). V areálu byl tobogán, dvě džakury s horkou vodou 40 a 42 stupňů, bazén na plavání, nahřívárna pro děti a pršící deštník. Koupaliště bylo téměř prázdné, řádili jsme tam 2 hodiny. Nejvíc legrace jsme si užili s plováky pro neplavce a na tobogánu. Ota byl kouzelný, jak nasedal na dva koníky vyřezané z barevných polymerů, které byly určeny pro předškoláky. Bylo to nádherné zakončení pěkného dne s pořádnou hygienou. Hladoví a vymáchaní jsme naskákali do auta a řidiče jsme udržovali při životě sušenkami a bonbony. Po cestě jsme narazili na golfové hřiště s velkým stanem – jurtou, kde byl i kemp. Stanovali tam jenom dva cyklisté (Holanďani) a my. Cena za osobu 1000,- ISK Využili jsme jejich kuchyňky, která patřila k hostelu a uvařili si rýži a omáčku k večeři. Večeřeli jsme skoro v 11 hodin. Noc byla chladná, lokli jsme si slivovice a rychle jsme zapadli do stanů.

 

Pátek 1.8.

Probudilo nás opět sluníčko a svěží vítr. Balení stanů nám šlo radostně, protože vše bylo suché. Narovnali jsme se do auta (už v tom máme praxi) a pokračovali směrem po severozápadním pobřeží. Objížděli jsme poloostrov SKAGI a občas jsme zastavili a prohlíželi si přírodní zajímavosti. V poledne jsme se prošli na útesy a pak jsme dole u potůčku uvařili polévku v kotlíku k obědu. K večeru jsme si našli plácek na travnatém útesu, kde jsme postavili stany a přespali. K večeři jsme uvařili zajímavou směs těstovin, nudlí do polévky a rajské omáčky. Ani rackům to nechutnalo. Spalo se nám měkce ve vysoké trávě, od útesů se ozýval křik mořských ptáků. Ota pozoroval labutě zpěvné, rybáky, racky, buřňáky, potáplice severní a chaluhy. Na druhé straně silnice totiž bylo jezírko plné vodního ptactva, zkrátka pastva pro ornitology. Před spaním jsem opět četla pár kapitol z Heriota na dobrou noc – ze stanu do stanu.

 

Sobota 2.8.

Probudili jsme se do mlhavého počasí, jemně mžilo a vše bylo mokré. Uvařili jsme čaj a posnídali zásoby a sbalili jsme mokré stany. Asi v 9,30 jsme vyrazili na 250 km dlouhou cestu směrem k Reykjavíku. V hotelu NESBUD jsme měli rezervovaný nocleh. Po cestě jsme měli v plánu prohlížet si krásy ostrova. Kousek od REYHOLDU jsme navštívili místo, kde tryskají ze země horké prameny a kde pěstují ve sklenících rajčata a využívají geotermálního zdroje. Koupili jsme si pytlíček s 5 rajčaty za 100,- ISK (našich 20 Kč). Po prohlídce jsme se přesunuli na místo, kde žil slavný islandský vůdce a učenec a kde ho také na pokyn norského krále zavraždili. Dále jsme pokračovali na místo HRAUNFOSSAER + BARNFOSS, kde jsou 2 vodopády. Vypadalo to, jako když tečnou z boku skály – nad nimi žádná řeka, jen travnatá stráň. Další vodopády byly na řece, která tekla z ledovce. I když to byla ledovcová řeka, začínala se trochu barvit do modra a už nebyla tak moc špinavá a šedá, jako většina ledovcových řek. Po prohlídce vodopádů bylo hrozné horko a chtěli jsme jet do bazénu v okolí, ale nejbližší plovárna byla u přeplněného kempu a tak nemělo cenu to ani zkoušet. Popojeli jsme dál, opět kamenitou cestou mezi horama. Cesta byla rozbitá a hrbatá a počasí se pokazilo, tak jsme se rozhodli uvařit u potoka večeři – rýži + lunch a čaj a kávu. Po večeři jsme dorazili do hotelu Nesbúd, kde byla pro nás rezervace 3 pokojů s vlastním spacákem. Sprcha po 3 dnech byla příjemná na naše zpocená těla a zaprášené vlasy. Večer jsme se sbalili na cestu do letadla a před spaním jsme četla z Heriota.

 

Neděle 3.8.

Měli jsme před sebou poslední den na Islandu, protože ve 23,50 nám letělo letadlo do Mnichova. Pršelo, přejeli jsme do Reykjavíku a toulali se městem a utráceli jsme poslední penízky za dárky. Odpoledne jsme strávili na termálním venkovním koupališti, kde se nám to moc líbilo (cena za osobu 360,- ISK). Rozhodně jsme si tam skvěle zaplavali, což by se v Modré laguně nedalo, proto jsme ji vynechali. Opět jsme si hráli ve vodě s plasty pro neplavce a míčem a střídavě se nahřívali v horké vodě. U jednoho obchodního centra jsme v zastřešeném parkovišti uvařili poslední večeři – rýži s boloňskou omáčkou a kávu. Byli jsme nuceni vyhodit ještě plné plynové bomby do koše, protože do letadla nesmí. Zamířili jsme k letišti a ve 21 hodin jsme vrátili auto. Ujeli jsme 2500 km ! Na letišti jsme přebalili zavazadla igelitovou folií a krátce po půlnoci jsme odstartovali boingem 737 do Mnichova.

Nezapomenutelná dovolená! Nádherná země! Tolik neobvyklých věcí jinde neuvidíte. Natočili a zpracovali jsme i film z našeho pobytu a rádi si připomínáme kouzelné chvíle z této severské země.

                                            Jana Hanušová