Řecko 1998

Řecko 1998

 

okruh antickým Řeckem

 

 5.6. - 21.6. 1998

 

 1. den, 5. červen (Pá)

       Ve 13.15 odjíždím s kamarádem Pavlem linkou ČEBUS do Brna, odkud Kudrna Brno (klub cestovatelů a romantiků) pořádá zájezd do Řecka. I přes veškerou snahu se nám bohužel nepodařilo sehnat další lidi na dovolenou, tak s napětím očekáváme na osazenstvo v zájezdu.

     Do Brna přijíždíme přes menší problémy s autobusem kolem půl páté a tak zajdeme na poslední pořádnej oběd a pivo do nádražní restaurace. V 17.30 doplahočíme tašky na parkoviště k autobusu Kudrny (Karosa Lux s klimatizací!), kde nás přivítá hlavní organizátor zájezdu Tomáš, řečený “Čert". Tento MUDr. Čekatel (studuje posledním rokem medicínu) se ukázal během cesty jako skvělý průvodce a kamarád. Pomocníkem Čerta byl Pepa, starší chlápek, který měl především rozsáhlé historické znalosti.

     Naštěstí hned první pohled ukázal, že nedopadneme s lidmi jako minulý rok ve Skotsku. Jeli s náma páry mladých a docela mladých lidí, několika Slováků, a ve větším počtu byli zastoupeni Moraváci. Přímo před námi seděl Slovák Milo se svou sympatickou dcerou Jarkou, vedle nás další Slováci Igor s Andreou a před nimi pražáci Honza se Šárkou. Tato naše silná osma se později zrodila ve skvělou partu.

      Po 18. hodině jsme konečně všichni a v pojízdné sauně (tou dobou byla zrovna velká vedra) za necelou hodinu přejíždíme hranice s Rakouskem. Pak už nás čeká “jenom" noční přejezd přes Vídeň, Bad Fischau, Graz do Itálie. Ten proběhne vcelku v pořádku až na ty spousty přeleženin a únavy z nevyspání.

 

 2. den, 6. červen (So)

      Kolem 2.30 hod. přejíždíme hranice Itálie a přes řeku Rubicon a kolem San Marina, Riminy, Bari přijíždíme do italského přístavního města Brindisi (asi v 17.30 hod.). Trajekt do Řecka vyplouvá ve 20.45, tak máme čas prohlédnout si přístav a zajet s autobusem kousek dál po pobřeží a poprvé se vykoupat v moři.

      S malým zpožděním trajekt vyplouvá a my se připravujeme na noční plavbu. Více se seznamujeme se Slováky Milem a Jarkou u společně koupené Metaxy a tak prokecáme velkou část noci. Milo se ukáže jako vtipný společník, takže plavba docela příjemně ubíhá. Po půlnoci rozbalíme karimatky a spacáky a na pár hodin si schrupneme na skříňích s plovacími vestami.

 

 3. den, 7. červen (Ne)

 

      S krátkým zastavením na Korfu (Kerkira) v brzkých ranních hodinách konečně připlujeme do Igoumenitsi.(kolem 7.00hod.)

      Pasová kontrola proběhne bez problémů a my se vydáme autobusem kousek za město na menší plácek u moře (spíše to bylo menší smetiště plné různého harampádí). Tam se vykoupeme poprvé v moři, fasujeme první snídani v Řecku (tři koláčky a kakao) a přetáčíme hodinky o hodinu dopředu.

      O pár chvilek později už najíždíme prvních pár desítek kilometrů na řeckých silnicích v začínajícím vedru směrem na východ. Cestou stačíme pomoct ošetřit zraněného řidiče kamionu, který pravděpodobně chvíli před námi nezvládl řízení v zatáčce a vjel s vozem do skály. Projíždíme kolem údolí řeky Thiamis pohořím Pindos (po 11.hod) a zastavujeme na fotopauzy a nutné biopauzy - u Ioaniny. Kolem 15hod. projíždíme průsmykem Kataras v nadmořské výšce 1705 m. a přes údolí řeky Peneos konečně dorazíme k prvnímu bodu programu - Meteora (mnišské skalní místo v Thessalii). Tam se musíme převléknout do dlouhých kalhot a zaplatit vstupné - 500 DRG do kláštěra Megalo(n) Meteoro(n) - Metamorphosis (děda u vstupu tvrdě odmítl přijmout novinářskou i studentskou průkazku!). Klášter byl vystavěn ve 14. st. na skále čnící do výše 534 m n. m. Do kláštera se dříve dalo vstoupit jen po dlouhém žebříku, který se ve chvílích nebezpečí vytahoval nahoru. Žebřík nahradili “výtahem" pro tvrdé povahy sestávajícím se ze sítě a lana. Síť se vytahovala rumpálem z můstku vyčnívajícího nad skálou. Bezpečnější výstup na vrchol dnes umožňují schody vytesané do skály.

      Prohlížíme si místnosti plné různých starodávných artefaktů, které mniši dříve užívali, jídelnu i celkem brutálně zdobené zdi kaple (na stěnách byly obrázky svatých mužů mučených docela drastickými způsoby - pravý kontrast ve srovnání s poklidným životem mnichů). Z vyhlídky za klášterem se nám naskytne nádherný pohled do údolí na městečko Kastraki a obdivuhodné skalní útvary tyčící se okolo. Bylo naprosto neuvěřitelné na jak vysokých a nepřístupných skalách uměli mniši kláštery vystavět. Zdálky si pak ještě prohlídneme ostatní kláštery: Vaarlam, Rusano, Ajia Triada (tam je k vidění v provozu důmyslná lanovka), Ajios Stephanos. V klášterech Rusanu a Ajios Stephanos žijí jeptišky, v ostatních mniši.

      Na plácku u silnice uvaříme vydatnou večeři (rajská) a vydáme se na místo našeho prvního táboření - do kempu Afrodite v městečku Paralia Skotinas. Přijíždíme docela pozdě, takže stan stavíme skoro za tmy s menšími problémy a stačíme pomoct ještě ostatním nešikům. V tomto kempu máme možnost se poprvé, a naštěstí i naposledy, seznámit s tureckými záchody - hrůza!!!

     

 4. den, 8. červen (Po)

       Brzy ráno nás budí budíček a moje smrkání (trochu se projevuje alergie), na což hbitě reaguje Milo a pasuje mě na funkci ranního trubače.

     Vydáváme se na cestu do Soluně (Thessaloniki), kam přijíždíme okolo 10hod. Dostáváme rozchod do 14.00 a tak vyrážíme do města. Soluň je druhé největší město Řecka. Prohlídneme si Bílou věž na nábřeží, Rotundu (sv. Jiří), Galeriův oblouk (postavený římským císařem Galeriem na oslavu vítězství nad Peršany - tou dobou v rekonstrukci), chrám Ajia Sofias (sv. Sofie - byzantská kupolová stavba z 9st.) a hradby pevnosti na kopci, odkud byl nádherný pohled na celé město s Thermským zálivem. Čeká nás ještě prohlídka snad toho nejzajímavějšího, co tam bylo - archeologického muzea s exponáty z řecké Makedonie a Thrákie a nálezy z makedonských královských hrobek. Tam se projevuje má geniálnost, když jsem si s sebou vzal novinářskou průkazku a jednu zařídil taky pro Pavla. Po menší diskusi s pokladní dostáváme poprvé - a ne naposledy - lístek zdarma! Ušetříme 1000 DRG (cca 94 Kč)! Po pravdě řečeno mě Soluň moc neupoutala, je to město plné vcelku chaotické dopravy, neustále troubících aut a plné odpadků válejících se všude po ulici (jako ostatně téměř všude ve většině řeckých měst).

       Vracíme se zpět do kempu, kde dostaneme volno 3 hodiny na opalování a koupání v moři s docela slušnými vlnami. Po večeři se koná bojová porada o plánu vrcholového výstupu na Olymp, sídlo bohů, respektivě na jeho nejvyšší vrchol Mytikas (2917 m). Pod označením Olymp se totiž rozumí celý horský masív a první řecký národní park. Hlavní hřeben je divoce rozeklán v 7 vrcholů.

      Čeká nás přesun kolem městečka Litochor na úpatí Olympu, kde stavíme stany na louce. Před spaním je však nutné provést ještě jednu důležitou věc - oběť bohům. A tak já, Pavel, Čert, Pepa a pár ostatních lidí natlakujeme plechovku Gambrinusu a pěnu postupně rozstříkáme po silnici. Koukáme na obrazce, které se tvoří a každý vidí úplně něco jiného - žábu, zajíce, želvu s useknutýma nohama, šneka; ale nakonec se shodujeme na obrazci vypadající jako mapa výstupu na Mytikas (Čert ještě sfoukává dva potůčky piva na asfaltu k sobě, aby jsme se jako v pořádku sešli), posílili se zbytkem Metaxy, která nám zbyla z trajektu a šli spát.

 

 5. den, 9. červen (Út)

       Stáváme ve 4.30hod.!! a připravujeme se na obtížný výstup. Při balení věcí poprvé na vlastní oči spatřím kudlanku nábožnou, která se mi pokouší vlézt do tašky, ale nemám na ní po ránu moc náladu, tak jí nekompromisně odpálkuju.

      V 6.hod. zastavujeme autobusem v místě Prionina (1100 m), odkud vyrážíme na vrchol v několika skupinách. Samozřejmě, že my (já, Pavel, Čert, Igor a pár dalších lidí) jsme v té první, vrcholové. Zpočátku se nám daří držet krok s Igorem, ale tento slovenský horal nám po čtvrt hodině lehce zmizí z dohledu. Je jasno a začíná být docela vedro.

      Asi po dvou hodinách dojdeme k prvnímu a jedinému záchytnému bodu - chatě ve 2100 m (refuge A), kde musíme zaplatit 500 DRG pokud si chceme jen sednout na lavičky a sníst vlastní svačinu. A tak nabereme vodu a pokračujeme dál. Čeká nás nejobtížnější úsek cesty - výstup na vrchol Skala (2911m. n.m.), hned vedle Mytikasu. Cesta je strmá a plná drobného kamení. Po jednom kroku nahoru člověk sklouzne o dva zpět, takže se musel obrnět přímo božskou trpělivostí. Když vysílení konečně staneme na Skale, naskytne se nám krásný pohled na nedaleký vrchol Mytikas. Problém je, že se na něj dá dostat pouze slezením poměrně strmé soutěsky na opačné straně Skaly  a pak následuje prudké stoupání až na vrchol. Není to zrovna příjemný pocit, když si člověk uvědomí, že jedno pitomý uklouznutí ho může stát ošklivý úraz. Cestou nahoru potkáme vracejivšího se Igora, který nám radí nejlepší cestu a za 4 hodiny a 15 minut konečně staneme na nejvyšším vrcholu Řecka - Mytikas (2917 m.n.m.)!!! Hned pořizujeme vrcholové fotky a unaveně, ale šťastně si vychutnáváme ten úžasný pocit, jaký zažívají pravý horolezci po zdolání hory. Podepisujeme se ve vrcholové knize a rozbalujeme svačinu. Pavel vytahuje placatku a tak se zahříváme vnitřně. Z pohledu dolů se na jedné staně kochat nemůžeme přes hustou mlhu, na druhé straně je ale docela hezky vidět do hluboké údolí.   

 

      Asi po 45 minutnách na vrcholu zažijeme na vlastní kůži, jaká je statická elektřina prevít. Začalo to tím, že začala zvučet železná tyč zapíchlá v kamení a všechny nás začalo svědit ve vlasech. Růženě (jediné ženě v našem týmu), která se před chvilkou držela té tyče, začaly stávat vlasy a já se začal smát. Ale jen do té doby, než mi kromě vlasů za chvíli stály v pozoru i chlupy na rukách. Zvednu ruce výš a s každým menším zvednutím cítím, jak vzduch neuvěřitelně houstne. Křiknu to na ostatní a přidává se ke mě ještě Čert. A tak tam jak blbci “hromosvodi" stojíme s rukama nahoře a neuvědomujeme si blížící nebezpečí. Po chvíli začínáme dostávat do rukou malé elektrické výboje. Hned na to se zatáhne, začnou padat kroupy a poprvé se nepříjemně zableskne blízko nás. Michalovi (jmenovec ze zájezdu) jedinému došla vážnost situace a tygřím skokem skáče mezi kameny. Teprve teď se vzpamatujeme i my a řítíme se okamžitě dolů. Čert musel ještě přesvědčovat brňáka Frantu (ten se později stal hlavním vtipkařem zájezdu), který nás pravděpodobně přes naslouchadla neslyšel, pojídal svačinu a docela v klidu Čertovi odpověděl: “Já su Sýkora, já to slítnu!!" Kroupy začínají padat v daleko větší frekvenci a bodají nás nepříjemě do uší. Každou chvíli hřmí a hrozivě se blýská v naší blízkosti. Se staženým zadkem kloužeme po mokrých kamenech co nejrychleji dolů, čímž se zvyšuje riziko klopýtnutí či uklouznutí a tím i nepříjemného úrazu. Naštěstí to všichni zvládneme v pohodě. Od Skaly dolů přestává pršet a pomalu se zase vyjasňuje. Dorazíme do chaty, kde dáváme čaj na povzbuzení a sestupujeme dolů. Cestou nás dobíhají rozběhnutí nákladní osli, kteří sami bez pána naučeně sestupují do údolí a tak jim raději uhýbáme z cesty. Všechny mokré věci na nás už skoro uschly a asi po 3,30 hodinách přicházíme zničeně k parkovišti autobusu, kde na nás čeká pořádná večeře (chlupaté knedlíky, uzené maso a zelí - nic moc).

      Když později probíráme celou situaci s elektřinou, dospějeme k jednoznačnému názoru: Bohové se na nás rozlobili, protože jsme jim nedopřáli žádnou oběť na cestu zpět!

     Po 17hod. se chystáme na delší přesun. Projíždíme údolím Tempe a celou cestu drobně prší. Do Thermopyl přijíždíme okolo 22hod. Rozděláme stany na louce, už bez deště, a potmě se jdeme koupat do sirných teplých pramenů vyvěrající přímo ze skály. Musím říct, že takovou skvělou relaxaci po náročném dni jsme si opravdu zasloužili.

  

6. den, 10. červen (St)

       Asi v 6.45 nás budí Milo a láká na ranní horkou koupel. Zpočátku se nám moc nechce, ale je to super osvěžující. Celý ten div přírody konečně vidíme v denním světle, tak se koupeme a střídavě fotíme.

      Po snídani se přesuneme pár kilometrů dál k místu slavné bitvy u Thermopyl. Dříve tu byl jen malý průsmyk ne širší než 15 m, jenž byl strategicky významnou spojnicí mezi severním a jižním Řeckem. Zde se několik tisíc Sparťanů a Řeků pod velením spartského krále Leonida rozhodlo hrdinně postavit na odpor obrovské perské přesile (480 př.n.l.), které podlehli až díky zradě. Fotíme

pomník vystavěný na počest tohoto krále u Malijského zálivu a staneme na malém pahorku, kde se nalézá moderní pamětní deska s proslulým starořeckým dvojverším: “Cizinče, zvěstuj Lakedaimonským, že my tu ležíme, poslouchajíce jejich zákonů."          

      Okolo městečka Bralos, kde máme kratičkou fotopauzu, přijíždíme v 9hod. ke slavné věštírně Delfy. Ta se nachází na několika terasách nad sebou na svahuParnassu s rozhledem na protější svahy u stejnojmenné vesnice. Původně tubyla svatyně a věštírna dračího boha Pýthóna, kterého Apollón v boji přemohl a jeho uctívání nahradil vlastním kultem. Kněžka Pýthie  tuv Apollónově chrámu pronášela v extázi nesouvislé výkřiky nad trhlinou v zemi, z níž vycházeli omamující páry. Kněží pak ze zvuků sestavovali odpovědi, často dvojsmyslné. Věštírna byla často dotazována ve státních i soukromých záležitostech a hrála důležitou úlohu zejména při organizovaných akcích. Podle nedávných zjištění však geologové nenalezli žádné známky nějakých par či plynů, jenž prý unikali ze země, a tak se mluví o velkém podvodu delfské věštírny. Údajně prý měla k dispozici rozsáhlou síť zvědů, podle jejichž výpovědí pak věštby skládala.

      Musím říct, že Delfy mě nesmírně zaujaly. Už jenom tím, že u vstupu získáváme free entrance na novinářskou legitimaci. Procházíme Svatou cestou k pokladnicím městských států (např. Athény, Megara, Théby, Korint), zbytky Apollónova chrámu, divadlo, pohřebiště a stadion. Podél posvátného pramene Kastaliá (Pýthie se musela umýt v tomto prameni před věštbou a vložit do úst list vavřínu) dojdeme do dolní části, kde se nachází zbytky Gymnasionu, chrámu Athénina a pokladnice Massalie. Naštěstí nám zbývá ještě čas, tak si zajdem prohlédnout muzeum - no nekupte to za další volný lístek! Přímo za schodištěm se nachází kopie tzv. pupku světa - omphalos, který byl umístěn v Apollónově chrámu. Podle pověsti prý Zeus vyslal dva orli, jednoho ze západu, druhého z východu a kde se setkali tam hodil tento posvátný kámen, považovaný ve středověku za střed světa. V sálech se nacházejí památky z tzv. pokladnic, např. sfinga ze sloupu, kterou postavili občané z ostrova Naxu, zejména však bronzová socha vítězně se usmívajícího vozataje, jenž tvořila součást čtyřspřeží. Sochy se mohou fotit, ale bez blesku. Problém je, že nám nejde blesk vypnout, tak se za každým pořízeným snímkem jen omluvně usmíváme.

      Po 11hod. odjíždíme přes městečka Arahova, Distomo a vcelku zbytečně ztrácíme čas přesunem na prohlídku kláštera Ossios Loukas. Jde sice o docela pěkný klášter s dalekým rozhledem do krajiny (a my opět dostáváme free ticket), ale za takovou časovou ztrátu to zase nestálo. Pozn. do té doby ušetřeno na vstupech 4.700 GRD!!!

      Na noc přijíždíme do kempu Platanitis, blízko města Naupaktos. Zde máme možnost se vykoupat jak v moři (to bylo pekně ledový), tak se i opláchnout pod sprchou. Po večeři kupujeme snad jediný červený víno v obchůdku kempu spolu s Milem a Jarkou - za 2.000 GRD (0.7l). Slabou náplastí na bolest při placení je, že nám k tomu dají grátis igelitku ledu. Tak si vychutnáváme toto ne moc dobré, ale za to docela drahé víno. Tady také začne kurs slovenštiny od našich sousedních “bratrů", který se pak s námi táhne celý zájezd. Především Jarka se může potrhat smíchy, když se marně snažíme přijít na to, jak se řeknou názvy věcí ve slovenštině. Naučíme se tam "životně důležitá slova" - např.lievik - trychtýř, lienka - beruška, špongia - houba na tabuli, trúd - trubec, živica - pryskyřice, rezeň - řízek, mačka, bocián, korytnačka, ale drevokocúra Jarka neznala - prý správný název zní veveruška, detailisti. Další dny pokračujeme i v překladu Večerníčků: Ferdo mravec a Truhlík - Ferda mravenec a brouk Pytlík, ale co nás nejvíce dostalo bylo přeložení Křemílka a Vochomůrky - Kremianok a Chocholúšik. No, docela jsme se zasmáli! Před půlnocí ještě uvaříme polívku, kterých má Milo v tašce několik pytlíků a jdeme spát.

  

7. den, 11. červen (Čt)

       V 7.30 odjíždíme se přeplavit trajektem z Andiriado Ria na Peloponéském poloostrovu. Plavba trvá něco přes čtvrt hodiny a plujeme na menším otevřeným trajektíku. V 10hod. zastavujeme na koupačku na pláži blízko Kouroutas (západní pobřeží Peloponésu).

 

      V 11.30 přijíždíme do areálu Olympie. Podle mytologické tradice založil olympijské hry Pelops, a to na usmíření ducha zavražděného tchána Oinomaa. První historicky doložené hry se konaly v r. 776 př.n.l. Po dobu her ustávaly mezi řeckými obcemi válečné konflikty. Hry se časem rozrostly v pětidenní až sedmidenní sportovní slavnosti.

      Platíme poloviční lístek (600 GRD) a s Pavlem, Milem a Jarkou si hned za vchodem prohlížíme zbytky rozsáhlého Gymnasia a Palaistry, kde se závodníci připravovali na závody. Kolem Filippeionu (pozůstatky kruhové stavby, jenž dal vystavět po bitvě u Chairóneie Filip Makedonský), zbytky fontány (tzv. exedra Heroda Attika), Héřina chrámu, Metróonu (chrámu Matky bohů) a několika pokladnicích, do nichž si různá řecká města ukládala své kultovní předměty a obětiny, přicházíme podchodem (ten je z římských dob) k olympijskému stadionu. Na stadionu se pak s Čertem a řidiči autobusu vysvlečeme do půl těla a trapně napodobujeme běh starověkých závodníků. Podél Síně ozvěn se dostáváme ke kamenným základům Diova chrámu s pozůstatky obrovitých sloupů. V něm se nacházel jeden ze sedmi divů starověkého světa - třináct metrů vysoká socha sedícího Dia. Prohlížíme si Leónidaion (ten sloužil jako ubytovací budova pro významnější návštěvníky), Feidiovu dílnu a zbytky domu kněží. Právě tam potkáme dovedně skrytého tlustého hlídače s píšťalkou v hubě, který zuřivě píská na každého, kdo se dotkne kamene za provazem či si sebere nějaký ten šutr na památku. Jak jsme časem zjistili, píšťalka byla asi nejoblíbenějším upozorňovacím prostředkem pro Řeky. Celým areálem nás provází Pavel, který to má dobře naučený. Jarka k tomu poznamenala, že určitě kvůli tomu celou noc nespal a studoval při baterce.

      Návštěvu muzea všem doporučuji. Opět platíme poloviční vstupné a obdivujeme Práxitelovu sochu Herma chovajícího v náručí malého Dionýse, a sochu okřídlené bohyně Vítězství Níké. Po vstupu je u stěn instalována sochařská výzdoba z Diova chrámu; na vých. štítě se nacházejí scény z jezdeckého závodu Pelopa s Oinomaem, na záp. výjevy z boje Lapithů s Kentaury. Vcelku dobře se zachovala i série výjevů z chrámového vlysu s tematikou dvanácti prací Hérakleových. Vše se dá fotit, tak opět fingujeme nevědomost o zákazu užívání blesku. Muzeum je vcelku malé, ale plné úžasných soch a předmětů.

      V 16.30 přijíždíme do Zahara, kde je ale zrovna siesta, tak jedeme do nedalekého kempu v Tholo. Postavíme stany a po večeři se my (tzv. zadek - zadní část autobusu) vracíme do večerního Zahara na nákupy. Tam nakupujeme volejbalový míč + vína + zeleninu na přípravu řeckého salátu. Chceme vzít ještě kozí sýr, místní lahůdku a tak v jednom krámu napodobuju kozu - rukou dělám kozí bradku a Pavel mi pak na hlavě imituje prsty rohy. Prodavač vcelku rychle pochopí a snímá plechové víko, pod kterým je v podlouhlé vaničce naložen bílý sýr ve vlastní šťávě docela nevábně vypadající. Přesto ho na zkoušku vezmem. A dobře uděláme.

       Po návratu uspořádáme volejbalový mač, kde my – zadek - přehrajeme předek a po výhře, obalený pískem, skáčeme do vln. Na večer je sice připravena bečička piva zn. Hostan, kterou však vypijí starší účastníci, my mladší pořádáme "beach party" u moře. Milo udělá skvělej řecký salát (papriky, rajčata, okurky, olivy, kozí a ovčí sýr, olej), který výborně chutná v kombinaci s několika druhy řeckých vín. Kozí sýr se ukáže jako skutečná pochoutka, která se skvěle do salátu hodí. A opět pokračuje Jarčina lekce slovenského jazyka.

  

8. den, 12. červen (Pá)

       Odjíždíme nezvykle až okolo 9hod. díky opožděným raňajkám - pardon, snídani. Asi za hodinu přijíždíme do Kalamatyjen na nákupy, protože město nemá výraznější historické památky. Po předchozí noci na pláži jsem trochu nastydnul a nemohu moc mluvit, tak sháním nějaké prášky na krk. Jdu do obchodu s nápisem Farmakeio, kde mě prodavač něco zdlouhavě vysvětluje a Čert zjišťuje, že je to prodejna pesticidů. Prohlížíme malé obchůdky přeplněné různými věcmi, kde Milo kupuje kraťasy a já pastilky Halls. Nakonec zajdeme do malé “Ouzovny" konečně ochutnat místní specialitu - Ouzo. Je to celkem silná lihovina anýzové chutě, kterou místní zapíjejí ledovou vodou. Po dopití nám stařík u pultu doplní sklenice na účet podniku a ve zlepšené náladě se vracíme k autobusu.

      Za pár hodin zastavíme na malebném místě u Stoupy na vykoupání v nádherné skalní zátoce s modravou vodou. Přes kratičkou fotopauzu u Langada. přijíždíme (asi v 15.30) do městečka Areopoli. Slunce opět neuvěřitelně pálí a my si pomalu prohlížíme malinké krámy a úzké uličky. Tady se potvrzuje naše pozorování, že se Řekové v úmorném vedru moc nenamáhají pracovat. Na stavbě vidíme pár dělníků ve stínu tlouct kladivem do kamenných kostek, evidentně bezmyšlenkovitě.

    Cestou do místa dalšího přespání pořizujeme pár snímků s hezkým pohledem na věžovitou vesničku Vathio. Stavíme stany na písečné pláži pod tavernou s menším ubytovacím zařízením Mapmapi, ale silný vítr nám to trochu znemožňuje. Po večeři nám řidiči sdělují, že do této doby máme ujeto 3.227 km. To je docela dobrý důvod k oslavě, tak to jdeme zapít do blízké taverny. Opět ochutnáváme Ouzo, Retsinu (víno s pryskyřičnou příchutí), frapé (studené kafe - skvěle osvěží v horku), a ostatní i jídla - řecký salát a souvlaki (šašlik, maso na rožni). V noci končíme a platíme jako poslední a s překvapením zjišťujeme, že předchozí to za nás už nevědomky zaplatili. S pocitem spokojenosti si jdeme lehnout a já jdu spát na pláž pod širák, protože mořský vzduch prý léčí.

     

 9. den, 13. červen (So)

       Ve 4.55 hod. stáváme a můj stav z hlasivkami se moc nezlepšil. Ze včerejška máme za úkol vzbudit ty, co chtějí na ranní výšlap (asi 10 km) na mys Tenaro, nejjižnější cíp Řecka a evropské pevniny vůbec. Většina stává a z těch, co zůstávají nás naštěstí nikdo nepošle někam, že je takhle brzy po ránu budíme. Budíme i Mila, kterému se moc nechce a rozhodnutí nechává na Jarce. Ze stanu se ozve jakési Jarčino nesouhlasné zamručení, ze kterého jsme vydedukovali, že takhle se asi nějak řekne ve slovenském slangu ne. A tak vyrážíme bez nich.

      Zhruba za 1,5 hod. dorazíme k cíli. Na východním obzoru je trochu pod mrakem, takže slibovaný východ slunce není moc dobře vidět. Obhlídneme maják a sestoupíme po skalách až k moři kvůli pořízení nejlepších snímků. Cestou zpátky nám botanik a zoolog v jedný osobě - Vašek, ukazuje přejetou užovku, kterou si bere do baťohu a kus dál i smrtelně jedovatou housenku (tu kupodivu nechá jít).

       Po příchodu (8.30) zbalíme stany, posnídáme - jako vždy - dva chleby s pomazánkou a čajem a v 9.20hod. odjíždíme. Cestou na sever zastavíme na vykoupání u Githio a přijíždíme do Mystry. Mystra vznikla ve 13 st., kdy kníže z Morey dal vybudovat na výběžku hory Taygetos pevnost Misithras. Na jejím úpatí vzniklo město Mistrá, která ve svém nerozvinutějším období měla 50.000 obyvatel, zatímco blízká Lakedomonia (Sparta) rychle upadala. U kasy dostáváme opět free ticket (ušetřeno 1200 GRD), z čehož jsou naši slovenští přátelé už na mrtvici. Od vchodu vystupujeme k Dhiavatiko, pak navštívíme klášter Pandanassa, který je v Mystře jako jediný ještě v činnosti a kde jsme požádáni cedulí si navléci zástěry, čehož využívám pouze já a jsem tam pak za blázna. Procházíme celým objektem, prohlížíme si nástěnné malby a kolem nás pobíhájí spousty maček (koček - vliv slovenštiny). Prohlížíme si spousty dalších památek - Monemvasiská brána, paláce, kostelíky Aghios Nikolaos a Aghios Sofia a po stezce vystoupíme k villehardouinovské pevnosti, od níž se rozevírá nádherný rozhled přes kotlinu řeky Eurétu na pohoří Parnonas a Tayjetu. Cestou dolů proběhneme v rychlosti (málo času) kolem Metropoli (biskupský chrám), zastavíme si prohlédnout Aghios Demetrios, kde se nacházelo i malinké muzeum a míříme na parkoviště k autobusu.

      Navečer se ubytujeme v kempu Xenilau Tolo, kousek od Nauplia. Stavíme stany a couráme po okolí. Všude na silnicích vidíme přejetý hady, takže se obezřetně díváme, kam šlapeme.

 

 10. den, 14. červen (Ne)

      Budíček je v celku rozumnou hodinu - 8hod. Necháme postavené stany a v 9.15 odjíždíme do nedalekých Mykén prohlédnout si ruiny kdysi slavného mykénského hradu. Mohutné ruiny začal prokopávat německý obchodník a archeologický nadšenec Heinrich Schliemann v druhé pol. 19 st. a odkryl zde poklady nesmírné ceny. Mykény byly střediskem velké civilizace, která se zhruba udržela 500 let. Jedním z vládců hradu byl i Agamemnón (král, který dle Homéra vedl řecká vojská při tažení na Tróju), a o němž si Schliemann myslel, že objevil jeho hrob.

     U vchodu dostáváme, jak jinak, volnou vstupenku (1500 GRD) a prohlížíme si “kyklopskou zeď", která je postavena z vápencových kvádrů až 5 m velkých a o níž se věřilo, že jí mohli postavit jen jednoocí obři - Kyklopové. Proslulou Lví branou (3 m vysoká s reliéfy dvou lvic vztyčených na zadních nohou) postavenou ve 13 st. př.n.l. se dostáváme do hradu. Procházíme kolem trosek někdejší sýpky a Schliemannova hrobového okruhu A. Cestou po kamenné rampě se dostáváme do paláce obydleného vladařem a trůnního sálu (tedy spíš toho, co zbylo) a dál kolem trosek Athenina chrámu a různých dílen a skladišť. Zajímavý je dodatečně přistavěný výběžek opevnění z konce 13st., chránící podzemní pramen. Pavel se dočte, že k prameni je nutné si vzít baterku, takže ještě s pár cizinci v zádech sestupujeme do tmavé jeskyně. Je tma jako v pytli, schodiště je prudce strmé a nepříjemně klouže. V polovině cesty někteří z nás bolestivě narazí na dvě úzké železné tyče a po chvíli sestupujeme na dno. Je tu pěkně vlhko, ale žádný pramen nevidíme. Cestou zpátky narazíme na Čerta s Pepou, kteří mě sprostě oloupí o baterku. Prohlížíme si ještě dvě výpadové branky a Lví branou se vracíme zpět. Jdeme si ještě podívat na Lví hrobku a dvě nejhonosnější hrobky v Mykénách - Atreova pokladnice a hrobka Klytaimnestry.

 

    K večeru se vracíme do kempu, kde kupujeme s Čertem a Pepou dohromady pětikilového melouna, kterého nakonec spořádáme ve třech bez Pepy (ten se někde zapomněl), a který nám později pěkně protáhl střeva. Jdeme na pláž se vykoupat. Fouká docela silný vítr a ani vlny nejsou nezanedbatelné. Na kopci si prohlížíme ruiny nějakého hradu a nacházíme malované střepy z nádob. Na to je přeborník hlavně Honza, který toho najde spousty.

        V 18hod. odjíždíme autobusem na noční prohlídku Nauplia. Couráme v teplém podvečeru spolu s Milem, Jarkou, Honzou a Šárkou a prohlížíme si krámky a restaurace. Zajdeme na jedno malý Ouzo a máme docela štěstí, protože na blízkém náměstí se koná jakási přehlídka národních tanců (Milo má prozměnu smůlu, protože si nevzal kameru) a po chvíli očumování a seznamovaní se s melodickou řeckou hudbou se rozhodneme zajít do restaurace ochutnat pravé řecké jídlo. Sedíme na zahrádce v parku a objednáváme gyros v pitě (kousky masa, rajčata, hranolky, majonéza zabalené ve slané placce - asi za 350 DRG). Jsme docela rozežraný a tak si ještě přiobjednáváme souvlaki v pitě. Kolem nás opět pobíhají kočky a nám dochází, odkud maso na jídlo berou. Ovce jsme totiž za dobu pobytu neviděli ani jednou. Kočky proto překřtíme na gyrose a psy na šuflíky (od souvlaki). Procházíme dál večerním Naupliem a u všech hospod vidíme zapnuté televize přeladěné na mistrovství světa ve fotbale. Jednou dokonce vidíme televizi stát uprostřed silnice a před ní sedět pár Řeků. Ty jsou ochotni pro jakoukoliv zábavu přerušit i dopravu.

      Vracíme se k autobusu a okolo 23. hodiny do kempu. Jelikož už nemáme žádné víno, zajdeme do noční restaurace nad pláží. Tam potkáme Frantu s Liborem (další srandovní člověk se zájezdu) a objednáváme si každý sklenici červeného víno. U ní dokážeme vydržet asi do 2.30 i přes docela nepříjemný vítr. Za víno platíme 3.000 GRD (tzn. každý 500 GRD za skleničku) a vracíme se do kempu.     

 

 11. den, 15. červen (Po) 

      Odjíždíme v 8.15 a posílení výbornou ovesnou kaší s meruňkami (odlišný názor na toto jídlo má jako vždy Pavel) míříme do Epidaura. Na počest Asklépia - boha lékařství byly ve starověku stavěny četné chrámy, které byly zpravidla spojeny s nemocnicemi. Nejslavnější z jeho chrámů byl právě v Epidauru, kde se také konaly každé 4 roky atletické a dramatické hry /Asklepiády/. Mnohé léčebné techniky starověkých lékařů byly poněkud pochybné. Hnisání např. byl pro ně dobrý způsob léčení rány, s oblibou pouštěli žilou (aby odstranili přebytečnou krev a nastolili rovnováhu), oblíbené byly i pročišťovací léky, kterými vyvolávali zvracení a průjmy. Velmi rozšířenou léčebnou metodou byla “inkubace" - nemocní přišli do chrámu boha Asklépia, kde strávili noc v posvátné svatyni doufajíc, že se jim zjeví sám Asklépios a poradí jim, jak se mají léčit nebo je popřípadě sám rovnou uzdraví.

     Do Epidaura přijíždíme brzy dopoledne a tentokrát při prokázání se novinářskou legitimací dostáváme “pouze" slevu - 700 DRG. Prohlížíme si obrovský amfiteátr - jedno z nejlépe zachovalých divadel v Řecku. Divadlo má skvělou akustiku - člověka stojícího dole a hovořícího normálním hlasem bylo slyšet v pohodě až úplně nahoře. Dohodneme se s Pavlem, Čertem a Honzou a zkoušíme zapět Tři čuníky na jevišti, ale pamět nám vynechává, tak to vzdáváme. Prohlížíme si zbytky chrámů a “nemocnic" s kanálky (soudíme, že buď na krev nebo průjmy) a stihneme shlídnout i zachovalé sochy v malém muzeu, které otevřeli až na Frantovo moravácké zvolání: “Otéévřtéé, vždýť sme sí to zaplatíli!!!”

      Po poledni přijíždíme do Starého Korintu prohlédnout si Akrokorint. Cesta vede nahoru křižáckou branu a opevňovacích systémů byzantského původu. Přicházíme do rozsáhlého vnitřního prostoru a kolem zbytků mešity přicházíme na vrchol kopce s nádherným výhledem na Korint a okolí, kde se ve starověku nacházel chrám bohyně Afrodity, jejíž služebnice provozovaly chrámovou prostituci. Před návratem vyšlápneme ještě jeden kopec se zbytky opevnění.

     Autobusem sjíždíme dolů k místu, kde stojí chrám Apollónův. Z něho se zachovalo pouze sedm dórských sloupů. Máme asi 2 hod. rozchod a tak prohlížíme krámky okolo, především však prodejnu nádherně malované keramiky. Všichni se nakonec scházíme vhospodě u George, jejíž spolumajitelkou je Češka (přesněji řečeno Moravanka). Dávám si moussaku s hranolkami, což je nákyp s baklažány a mletým masem. Každý si dává něco jiného - např. tzatziky- pokrm z jogurtu, okurek, česneku a oleje atd. Cestou k busu kupujeme flašky červeného (co jiného?) zn. Aplia (vynikající víno) a publikaci o řecké mytologii - česky (2500 GRD)!

      Asi v 17.30 si prohlížíme z mostu skutečně monumentální dílo - Korintský průplav. Průplav významně zkracuje vzdálenost mezi Jadranským a Egejským mořem. Dlouhý je přes 6 km, šířka asi 22 m, hloubka vody 8 m, a stěna se v nejvyšším místě tyčí 80 m nad vodní hladinou. Myšlenka postavit průplav vznikla již za císaře Nerona, ale kanál byl dokončen až na konci 19.st. Pořizujeme společnou fotku a v nedalekém obchůdku nakupujeme pohledy.

     Po 18 hod. se koupeme na pláži města Loutraky a za hodinu směřujeme na mys Ireon, kde máme přespat. Musím poznamenat, že kouzelnější místo k přespání jsem ještě neviděl. Je to sklalnaté místo u moře pod majákem, kde se nacházejí ruiny starověkého Héřina chrámu. Prostě bomba. Po večeři sedíme na kamenných základech chrámu ve známý sestavě (já, Milo, Jarka, Pavel, Honza se Šárkou), pijeme červený víno, zpíváme, jíme melouna, olivy a je nám skvěle.

 

 12. den, 16. červen (Út)

      V 5.30 stáváme a po hodině odjíždíme na celodenní prohlídku hlavního a největšího města Řecka - Athén. Podle řecké mytologie založil Athény Kekrops, napůl člověk a napůl had. Město má bohatou historii. Od počátku se těšilo přízni bohyně Athény, která věnovala městu sazenici olivy a stala se patronkou města. Athény mimo jiné ovlivnily světové dějiny. Zrodila se tady přímá demokracie, kdy se občané podíleli na vládě a mohli hovořit a hlasovat na veřejných shromážděních.

      Do Athén přijíždíme v 9.30. Nejprve si prohlížíme malý olympijský stadión, přestavěný koncem 19. st. pro účely prvních novodobých olympijských her (r. 1896). Jen tak pro srandu si zaběhneme kolečko, a po nejrychlejším doběhu mi tak půl hodiny třeští hlava. Sluníčko svítí o sto šest a už teď je vedro k nevydržení. Před autobusem ještě čekáme na Čerta, který nám byl vyměnit peníze a ve známé sestavě (Já, Pavel, Milo, Jarka) razíme k první památce - posvátný okrsek Dia Olympského (tzv. Olympieion). U kasy chtějí vstupné 500 GRD a my procházíme opět zadarmo. Obdivujeme skutečně monumentální 17m vysoké sloupy vesměs s koryntskými hlavicemi. Nepozorovaně si beru šutr mramoru do kapsy. Hned za touto památkou se nachází Hadrianův oblouk (z r. 130 n.l.) - tou dobou v lešení - a přes rušnou třídu s celkem chaotickou dopravou se dostáváme pod vršek, kde stojí nejznámější památka - Akropole. U vstupu se prokazujeme legitimací a jsme opět vpuštěni zadáčo (lístek stojí 2000 GRD). Pavel ještě zařídí pro Jarku slevu na studentskou kartu. Stoupáme širokým schodištěm, které končí monumentálním starověkým vstupním prostorem - Propylajemi. Za tureckého panství bylo v Propylajích umístěno skladiště střelného prachu, který zapálil blesk a část Propylají rozmetal. Prohlížíme si malý iónský chrámek zasvěcený bohyni Athéně Níké (Athéně Vítězné). Ovšem ústředním chrámem Akropole je Parthenón (Panenský chrám), který hned po průchodu snad každého překvapí svou mohutností. Severně od Parthenónu se rozkládá chrám Erechtheion. Jeho nejznámější částí je sloupová předsíň, v níž plní funkci sloupů ženské sochy, tzv. karyatidy (dívky z arkadské obce Karyai). Z vrcholku je hezký pohled na město a je vidět spousty památek rozkládající se pod kopcem či na menších kopcích okolo. Bohužel jejich blížšímu prohlížení se nemůžeme věnovat vzhledem k časové tísni a tak si razíme cestu skrz obrovský dav lidí zpět. V parku pod Akropoli rozbalujeme chleba a konzervu šunky a po té razíme do Plaky. Procházíme spousty krámků v malých uličkách a nakupujeme různé blbůstky domů. Nejvíce nás zaujaly obchůdky se starožitnostmi a soškami. Mít víc času, tak tam nechám snad všechny peníze. V 13hod. máme sraz před autobusem, ale jen ti co chtějí jít do národního muzea. Jsme docela nerozhodní, ale potkáváme Pepu s Tomášem a tak s Pavlem jdeme s nima. Jarka s Milem pokračují v prohlížení krámků. Do muzea dorazíme asi za 45min (díky husté dopravě) a opět dostáváme zadarmo lístek - 2000 GRD (už mě to unavuje stále opakovat). Muzeum je strašně rozlehlé a památek nepočítaně. Asi po půl hodině mi z toho jde hlava kolem a dokonce se přistihnu, že začínám za chůze podřimovat. Vzdáváme to, dokupujeme jako vždy nějaké pohledy a autobusem se vracíme před olympijský stadion, kde na nás čekají ostatní.

-----------------------------------------------------------

  Pozn.: V Athénách mě samozřejmě nejvíce zaujaly památky, které jsou naprosto úžasné; malé krámky s různými věcmi a maličkostmi, které udělají radost. Na druhou straně mě docela vadilo množství lidu na památkách (především na Akropoli), ale tomu se asi nedá vyhnout, vedro a chaoz v dopravě. Po městě jezdí nepočítaně žlutých taxíků a lidí na fichtlech, který se nenamáhají moc dodržovat předpisy, takže ze silnice se stává jeden velký a troubící kotel. Malá motorka je v takovém přecpaném městě asi skutečně nejlepší prostředek.

-----------------------------------------------------------     

     Cestou zpět se zastavujeme na koupání mezi Kineloua Ag. Theodori a vracíme se na staré dobré místo (mys Ireon), kde se někteří z nás koupají - hlavně nebojsa Franta, který chytí do skleničky malou rybičku a nahlas jí trpělivě opakuje svá tři přání.

      Po večeři opět sedáme na ruiny Héřina chrámu a pijeme víno. Tentokrát se pařba protáhne a já s Jarkou vydržíme asi do 5.30hod. Celou noc naše povídání ruší hromové chrápání, ozývající se z vedlejších trosek. Tipujeme to na Frantu. Chceme počkat na východ slunce, ale rozum nakonec vítězí a na dvě hodiny si jdeme ješte lehnout.

 

 13. den, 17. červen (St)

       V 8 hodin je budíček a pálící slunce mě probouzí zpoceného v péřovém spacáku (jiný nemám) na podlouhlém kameni chrámu. Franta se nás ptá, zda v noci “nezpíval". Odpovídáme mu, že ano a ne málo, na což Franta reaguje: “No to víte, bez uší (bez naslouchadel) sa moc neslyším".

     Po 9. hodině opouštíme toto nádherné místo a v Loutraki zastavujeme nabrat vodu a nakoupit jídlo a pár předmětů na památku. Po té nás trajekt přeplaví z Ria do Andiria a kousek za tímto místem se jdeme vykoupat. Bylo to snad nejhnusnější místo v Řecku. Moře bylo černé díky nějakým usazeninám a špíně a pobřeží vypadalo jako velké smetiště. Někteří odvážlivci (spíše hlupáci) do moře vlezou, my hledáme mezi harampádím zajímavé kameny, mušle a sépiové kosti.

      Na noc přijíždíme na ostrov Lefkáda, kde v kempu Kariotes máme přespat. Je to docela malý kemp, ale má jedno velké plus - bazén! Jsem ještě trošku malátný z nevyspání, ale bazén mě z toho probral. Konečně máme možnost ze sebe smejt sůl, kterou strouháme několik dní ze všech částí těla. Rozbalujeme stany a navečer vyrážíme autobusem do hlavního městečka ostrova - Lefkas. Nakupujeme zásoby jídla a hlavně pití na večer (opět skvělé červené víno - Apelia Black Label) a zeleninu na řecký salát. Pak jdeme s Milem a Jarkou na dlabanec do malé restauračky, kde teprve asi otvírali. Objednávám ouzo, frapé a souvlaki v pitě. Kuchař se na mě během objednávání pořád zubí, takže si nejsem jistý, zda mi rozumí a nebo si ze mě dělá srandu. Naštěstí všechno pochopil a my si docela pošmáknem. Nakonec mu platíme v drobných a chvíli trvá, než pochopí, že mu dáváme navrch tučné spropitné (asi 50 GRD!).     

     Večer v kempu připravujeme salát a pijeme víno. Tuto pohodu na chvíli přeruší nález škorpióna před dámskou umývárnou (toho si nadšeně bere do lahvičky biolog Vašek a hned ho utopí v rumu, barbar) a všudepřítomné gyroše (mačky-kočky), kterých tam je nepočítaně.

 

 14. den, 18. červen (Čt)

      Ráno opatrně vyklepáváme boty a spacáky a hledáme škorpióny. Odjíždíme v 9hod. a zastavujeme na 30min. v Lefkádě (zase kupujeme víno a plechovku Heinekena). Čeká nás pobyt na armových plážích ostrova (aspoň tak to psali v programu) a cestou zastavujeme na fotopauzu u Limana s pohledem na větrné mlýny na pobřeží. Odtud je nádherně vidět skalnaté pobřeží s velkými vlnami a postupující odstíny modrého moře. Dorazíme na pláž blízko Kathismu, kde máme být až do večera. Slunce zase nepředstavitelně pálí a my se hned vrháme do moře. To je nám docela znemožněno velkými vlnami (některé okolo 2m), které jsem ještě neviděl. Přes počáteční těžkosti se dostáváme dál do moře, kde to suprově houpalo. Docela problém byl se dostat zase zpátky na břeh. Pokud člověk nevystihl moment, kdy jsou vlny nejmenší - a to ve většině případů nevystihl - tak se musel zatraceně snažit dostat se v pořádku na souš. Člověka taková vlna zabalila a hodila po hlavě do písku na pobřeží s menšími kameny.      

      Pečeme se na sluníčku a rozhodneme si dát volejbalový mač. Hrajeme ve třech (já, Pavel, Čert) proti “aktivním staříkům" - jak je nazval Pavel: Milovi, Frantovi a Liborovi. Trochu je podceníme a nepodaří se nám už náskok dotáhnout. Tuto prohru nám pak Milo neustále připomíná během dne. Asi se ho dotklo to přirovnání k “aktivním staříkům”. Pak ještě s Pavlem stačíme hloupě prohrát proti Čertovi s Igorem a raději se jdeme vykoupat. Mám menší kolizi s vlnami, což odnesou odřené lokty od písku a tak se do vln už raději nepouštím. Pepa nás poté informuje, že je tu zákaz koupání kvůli rozbouřenému moři a že se tu dříve utopilo několik lidí. Pozdě, ale přece. Nejlíp na to vyzraje Franta, který dovádí jako malej kluk na písku pobřeží a čeká na největší vlnu, aby ho zchladila. Procházíme se (už docela dobře připečení) podél pobřeží a pořizujeme umělecké snímky vln třeštících se divoce o skály.

     Navečer se rozhodneme opět vrátit do kempu Kariotes a v bazénu si hrajeme na aquabely, kohoutí zápasy a vodní pólo. Průvodci mají problém se správcovou kvůli údajnému znečištění sprch a velikému hluku a tak raději klidníme hormony. Opět pijeme červené víno a potichu kecáme dlouho do noci.

  

15. den, 19. červen (Pá)

      Odjíždíme až v 9,30, protože Jarmila stávkuje (mám na mysli autobus, který tak pojmenovali řidiči). Dobíjíme baterku od jednoho Němce a zase zastavujeme v Lefkádě na nákupy (nemusím snad zdůrazňovat, že jsme nakoupili další víno). Před polednem se přeplavujeme trajektem na mys Aktion. Kousek dál si prohlížíme ruiny jednoho z největších bývalých byzantských měst Nikopolis a za ním máme zastávku na koupání na hezké pláži.

   Dalším bodem programu je prohlídka Nekromandió - věštírny mrtvých  blízko obce Mesopotamo. Zdejší krajina byla ve starověku spojována se záhrobním životem a kladl se sem jeden ze vstupů do podsvětí. Vypráví se, že zde byla věštírna, kde se návštěvníkům zjevovaly duše zemřelých a odpovídaly na jejich dotazy.V r. 1958 byly nalezeny ruiny několika těchto budov a brána, kterou archeologové nazvali Hádova brána. Pod hlavním sálem byla objevena klenutá podzemní místnost s mnoha otvory ve stropě a se zbytky zařízení, která připomínala kladkostroje. Návštěvníci byli pravděpodobně oblouzněni vínem nebo drogami a prostřednictvím těchto kladek se jim zjevovali poletující “duchové".

       U kasy dovedeme k dokonalosti náš požadavek volné vstupenky a tak pokladnímu ukazujeme legitku a štěkneme: “Czech press, free ticket". Ten je z toho očividně vyveden z míry, a zmateně se ptá kolik jich chceme. A tak dáváme dva volné lístky i Jarce, která šla hned po nás (ušetřeno 500 GRD). Prohlížíme si ruiny místností se zbytkem keramiky a sestupujeme po úzkých schodech do tmavé a vlhké podlouhlé chodby - věštírny. Hledáme díry ve stěnách, kde byly umístěny kladkostroje a nakonec si tu tmavou díru vyfotíme (snímek ale nevyšel). Vylezeme zpět na ruiny, odkud je hezky vidět do daleka a z ptačí perspektivy se díváme na zbytky základů.

      Čeká nás poslední zastávka - Parga. Máme 2 hodiny času a tak si prohlížíme docela pěkné městečko s úzkými křivolakými uličkami plnými krámků s nejrůznějším zbožím (od alabastrových sošek až po záchranný plovák s vyobrazením hrdinné party z Pobřežní hlídky). U restaurace neodoláme a dáváme si frapé s gyrosem v pitě. Chceme roztočit naše poslední peníze, ale nenacházíme vhodný předmět. Nakonec kupujeme s Jarkou zmrzku a vracíme se k autobusu.

      K večeru dorazíme na naše staré-známé první tábořiště - smetiště u moře blízko Igoumenitsi. Po večeři je nám dáno v plén červené víno, Retsina a Ouzo na účet Kudrny. A tak netroškaříme a nalejváme si plné hrníčky. Pozdě večer se přesunujeme do přístavu, kde prý máme strávit noc někde na parkovišti. Čekáme zda Čert nevyjedná dřívější odjezd z přístavu, ale nakonec se opět přemisťujeme kousek dál po silnici, nad naše smetiště, na kopec s výhledem na přístav, kde naše pařba pokračuje. Jsem rozhodnutý tuto poslední noc nespat a vydržet až do rána, proto si beru jen karimatku bez spacáku. Po půlnoci ale všichni vyměknou, někteří z nás i trochu přeberou (že Pavle?). A tak zase zbydeme s Jarkou sami (ne že by mě to až tolik vadilo!). Po půlnoci se pak spolu jdeme podívat směrem dolů po silnici, odkud se ozývá hlasitá hudba a přijdeme na venkovní diskotéku s mraky lidí. Chceme se tam zajít podívat (lístek stál 1.000 GRD), ale v teplákách, co jsem měl na sobě, se mi tam moc nechtělo. Kromě toho jsem peníze stejně neměl u sebe. Vracíme se zpátky a ve 4hod. si jdeme lehnout. A tak trochu klepu kosu na zemi bez spacáku.

  

16. den, 20. červen (So)

      Budíček je v 5hod. a ta hodina se mi na zemi zdála věčností. Přesouváme se do přístavu a naloďujeme na trajekt. V 7.15 vyplouváme za slunečného počasí (jiné počasí - kromě jednoho dne - tam ani nebylo) a necháváme za sebou břehy řeckého světa bohů a úžasných památek. Jsem docela přepadlý a osvobozuje mě frapé v 1.5-litrové láhvy od Dobré vody. Tu spořádáme s Jarkou skoro celou sami. Čeká nás dlouhá plavba, a tak se trošku dáme dohromady (hygiena) a hrajeme vrchcáby s kostkami. Ještě dopoledne se přesuneme na zadní část lodi. Docela včas zabíráme poslední místa před invazí české skupiny, která nastoupí v zastávce na Korfu. Dáváme sváču (nebo oběd?) a chvíli spíme, bavíme se, jíme, pijeme a dopalujeme se na sluníčku. Poslední peníze necháme v shopu za Metaxu a Ouzo. Skoro po celou plavbu jsou slušně velké vlny, takže to docela houpe. Několikrát jsem dokonce nerozhodný, zda se mi chce zvracet či nikoliv (to bylo asi z toho pití). Nakonec usnu na sluníčku, kde se stačím ještě “přiopéct", takže barvou v obličeji připomínám spíše naše romské spoluobčany.

      V 17.15 připlouváme do Brindisi. Už zdálky můžete vidět propastný rozdíl mezi zalesněným řeckým břehem a špinavým, průmyslovým pobřežím Itálie. Vyloďujeme se celkem bez problémů, seřizujeme si hodiny o hodinu zpět a vyrážíme na dlouhou cestu italskou botou na sever. Čas si krátíme hraním karet s Čertem a Jarkou a dopíjením zbytku červeného vína. Zbytek dne rozdělíme na spaní, koukání na video a jídlo.

 

 17. den, 21. červen (Ne)

      Celou noc přejíždíme italským územím a zastavujeme na nutné biopauzy. Chvíli po 9.hod. konečně přejíždíme italskou hranici a před 17.hod. i rakousko-českou hranici blízko Mikulova. V Brně jsme asi za hodinu, takže splníme plán být zpět v 18. hod. Od řidičů se dovídáme, že skvělá Jarmila (autobus) s námi najela 6.200 km.

      Nastává chvíle loučení a sbírání kontaktů na nejsympatičtější lidi. Loučíme se se skvělými řidiči, Pepou i Tomášem “Čertem" a domlouváme se na společném srazu v Brně na akci “Setkání swjetobježníků". S ostatními pak chceme zajít na pořádnou večeři do nádražní restaurace, ale zrovna zavírali. Tak se loučíme se sympaťáky-Slováky Milem, Jarkou, Igorem i Andreou. S Honzou i Šárkou máme společnou cestu do Prahy a tak se díváme na spoj. Kupujeme noviny a dovídáme se výsledky voleb - docela nás překvapil mocný finiš Vaška Klausů. Ve 20hod. (a s půlhodinovým zpožděním) nasedáme do vlaku Intercity a kolem 23.hod. dorazíme do Prahy.

 

------------------------------------------------------------------

 Shrnutí:

      Podle mého názoru byl zájezd mimořádně úspěšný hned z několika důvodů:

- prakticky hned od začátku jsme vytvořili skvělou “mezinárodní” partu s našimi východními bratry, Čertem i ostatními z autobusu

- nikdo ze zájezdu nebyl vyloženě typ věčně problémového a nespokojeného typu, takže se téměř s každým dalo velice slušně vycházet

- program zájezdu byl celkem flexibilní - až na některé výjimky - a totéž platí i o průvodcích

- s Kudrnou jsem jel poprvé, ale nabyl jsem přesvědčení, že je to velice kvalitní cestovka, co se týče typu poznávacích zájezdů (stejně jako žďárský Bivak Klub)

- samozřejmě nesmím opomenout, že díky mé dřívější “novinářské práci” jsme na vstupech ušetřili - 14.300,- GRD = cca 1.330,- Kč.

 

Jediné co bych vytknul Kudrnovi, že téměř na všechny památky vyhradil málo času a že se celý zájezd dal naplánovat v daleko pohodovějším tempu. I polní kuchyně trochu zaostala za mým očekáváním (kuchyně na zájezdu s Bivakem byla lepší). 

    Řecko mě skutečně upoutalo. Nejen svými plážemi a fantasticky čistým mořem, ale i úžasnou minulostí a památkami, které ovlivnily světové dějiny. A tím se může pochlubit jen málokterá země. Lidé jsou těžce v pohodě, ochotní a usměvaví, ale dokážou být i pěkně uřvaní. Krajina je tam na začátku léta nádherně zelená a je zde plno rostlin i živočichů, které v našem pásmu nenalezneme. Dá se říci, že k aktivnímu životu se místní lidé probouzí až když zapadne slunce. Je to pochopitelné vzhledem k velkým vedrům, která panují přes den. Na druhou stranu špína a stav některých památek a pláží mě utvrdil v přesvědčení, že Řekové jsou povahou docela lajdáci a o své dědictví se moc nestarají. Hodně Řeků jsme během dne viděli sedět v tavernách či barech, jak popíjejí ouzo a dívají se na televizi. Místní domorodce, které jsme viděli za celou dobu skutečně pracovat, bych mohl spočítat na prstech jedné ruky. Nezávidím jim také hustou a mnohdy i chaotickou dopravu a hlavně příšerné vedro. To bylo někdy až nesnesitelné, a to byla polovina června. Trochu zklamáním pro mě byla i řecká města se spoustou odpadků na ulicích.

                                                                                       Michal Schauhuber

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!