Singapur 2007

 

Bylo rozhodnuto, pojedu do Singapuru. Jediné co jsem o něm tenkrát věděla bylo, že se jedná o velký přístav někde u Malajsie a že se tam nesmí plivat na zem žvýkačky. Jak se pomalu přibližovalo datum odletu, otevřela jsem atlas a překvapeně objevila, že je to ostrov, který se nachází téměř na rovníku. Ještě jsem se vybičovala zjistit, jaký je kurs české koruny ku Singapurskému dolaru a vyzbrojená těmito základními informacemi jsem vyrazila do neznáma.

 

 I. První dojmy

 První dojem nebyl zrovna příjemný. Už na palubě letadla jsme museli vyplnit imigrační kartičky na základě kterých nám potom bylo uděleno vízum. Požadovali po nás i adresu bydliště v Singapuru a osobní údaje kontaktní osoby. Nevím, jak to dělají turisté, co chtějí prostě jen na návštěvu města. Co mě ale nejvíc překvapilo byl velký nápis dole na kartičce: „Za přechovávání a distribuci drog je trest smrti, vítejte v Singapuru.“ Ne že bych byla zrovna drogový dealer, ale nepřišlo mi to jako moc vřelé přivítání.

Na letišti následovala důkladná pasová kontrola a pár zvědavých otázek, než mi konečně slečna bouchla do pasu razítko a zlegalizovala tak můj pobyt. Vízum bylo jen na 30 dní, takže jsem ho po měsíci za menší poplatek prodlužovala. Dodnes nevím, za co ten poplatek byl, když mojí kamarádce to vyřídili zadarmo, ale držela jsem se zásady, že s úřady musím být za dobře a požadovanou částku bez řečí zaplatila. 

Bohužel i prodloužené vízum mi vypršelo den před odletem. Doufala, že mi to nějak projde. Prošlo, ale bez všetečných dotazů se to neobešlo a opravdu ve mně byla malá dušička, když jsem se řítila už tak dost pozdě, na informační tabuli na mě výstražně blikal last call a uniformovaní policisté mě odváděli do malé kanceláře, aby mi přísně vypadající úřednice vyčinila a pak mi teprve milostivě dala další razítko a požehnání na cestu domů.

Druhý dojem byl teplotní šok. S obřím kufrem, notebookem a velikou příruční taškou jsem se vyplahočila před příletovou halu a málem jsem omdlela. V tom vedru a vlhku se mi zpotil i display na mobilu. Nabyla jsem dojmu, že tohle nemůžu přežít.

Ulovila jsem taxi, podivila se, že jezdí vlevo a cestu jsem strávila doslova s nosem nalepeným na okýnku. V autě byl příjemný chládek a rozkvetlé čisté město si mě pomalu začalo získávat…

 

II. Části města

 Do Singapuru jsem přijela pracovně. Bohužel se po pár dnech ukázalo že se slíbenou prací to nebude tak horké. Nejdřív mě to mrzelo, ale pak jsem se rozhodla, že si tu zkrátka udělám prázdniny. Měla jsem před sebou dva měsíce a nehodlala jsem je prosedět v apartmánu a truchlit. Vrhla jsem se na internet a našla si všechno možné o historii, zvycích a pozoruhodnostech nebo třeba jídelních specialitách. Na základě získaných informací jsem pak podnikala objevné výpravy.

Svou prohlídku jsem zahájila v Orchard Road, centru moderního Singapuru, v jejíž těsné blízkosti jsem bydlela. V této ulici jsou snad jen obchody, fast foody, hotely a sem tam nějaká banka. Celé je to propojené a propletené tak důkladně, že nic netušící turista vejde do jednoho nákupního centra, brzy ztratí orientaci v jakém patře se nachází, či dokonce zda je ještě nad zemí nebo už v podzemí a když po hodině až dvou bloudění konečně najde východ z toho blázince, je úplně někde jinde, dost možná i na opačné straně silnice. Trvalo mi celé dva měsíce než jsem si troufla tam vejít beze strachu a odhadnout kde se vynořím. Ulice sama o sobě ale působí příjemným dojmem, uprostřed je alej růžově kvetoucích stromů, všude je čisto a auta jezdí podle předpisů.

I když s tou pověstnou čistotou Singapuru to nebude tak horké. Ne že by tam nikoho nenapadlo odhodit na zem kelímek od coly. Jednou jsem prošla centrem o půl šesté ráno a bylo to jako u nás na stadionu po zápase Sparty proti Slavii. Ale když jsem se v osm vracela, bylo vše opět jako ze škatulky. Prostě mají na to lidi.

S čistotu souvisí i jiná věc. Jen výjimečně tam člověk narazí na žebráka. Občas někdo v metru vyhrává na hudební nástroj a pár invalidů v ulicích prodává papírové kapesníčky distribuované nějakou charitativní organizací. K tomu však mají dokonce průkazku s fotkou jako doklad, že jsou opravdu handicapovaní.

Jednou jsem se kamaráda ptala, jak to, že nemají žádné bezdomovce a on mi s vážnou tváří odpověděl že v Singapuru není dovoleno být bezdomovec. Doteď mi zůstává rozum stát jak poctivě ti lidé respektují všechny zákazy. Je to zakázáno a přes to vlak nejede. A přitom policistu by člověk ve městě pohledal…Když tak nad tím přemýšlím, snad jsem ani nikdy žádného neviděla!

Tak jako je Orchard Road centrem obchodu, je pobřežní část města okolo Raffels Place a City Hall administrativním centrem. V obrovských mrakodrapech sídlí všechny významné firmy na úřady. V těch jen o malinko menších pak hotely.

Pohled na výškové budovy v zapadajícím slunci z parku, který je na blízkém poloostrůvku je opravdu úžasný a nechybí na žádné pohlednici. V jejich těsném sousedství ostře kontrastují kouzelné malé barevné domečky jako pozůstatek starého města, ve kterých je spousta příjemných restaurací a kavárniček. A společně vypadají jako velicí šediví, sklenění obři a malinkatí barevní trpaslíčci a přesně vystihují, jak na mě Singapur působil. Kontrast nového a starého, tradice a pokroku, Evropy a Asie. Prostě něco mezi…

Jenom se trochu rozkoukala po centru a jako každý téměř suchozemec, který se octne na ostrově, jsem zatoužila vidět oceán. Odvážně jsem nasedla na metro s konečnou stanicí Harbour Front, kde jsem tušila moře a k mému překvapení mě jezdící schody z metra o 15 minut později vyplivly uprostřed nákupního centra Vivo City, na které by člověk potřeboval nejmíň GPS. Po tradičním bloudění jsem se octla na střeše tohoto megakomplexu, která byla upravená trochu jako park s velice romantickým výhledem na nákladní jeřáby, trajekty a špinavé moře. Zklamaně jsem nasedla na metro a jela domů.

Ve stanici China Town jsem se rozhodla, že když oceán stojí za starou belu, třeba aspoň tady narazím na něco pěkného. A okamžitě jsem se zamilovala!!

Uzoučké ulice lemované nízkými barevnými domky, rozvěšené červené papírové lampiony a podivná směsice vůní a pachů, které se linuly z jednotlivých krámků… Mí Singapurští kamarádi nikdy nepochopili, co mě tam tak táhne. Marně jsem jim vysvětlovala, že mrakodrapy a supermarkety máme taky. Pro mě byla čínská čtvrť pořádná dávka exotiky, pro ně smrdutá a ne zrovna nejbezpečnější část města.

Dá se tam koupit úplně všechno. Od kýčovitých upomínkových předmětů přes vkusné a hodnotné řemeslné výrobky jako například hedvábné vyšívané šaty a ručně malované čajové soupravy, až po čaje, léčivé bylinné směsi a sušené cokoliv (ovoce, mořské plody a přísahám že i zvíře, co mi dost připomínalo veverku).

Já jsem se hned při první návštěvě stala hrdou majitelkou saténového kimona s motivy draka a i při každé další jsem si něco odnášela. Nakoupila jsem tam také všechny dárky domů. Výhodou (i když pro mě se to ukázalo být spíš zkázou) je, že snad i v tom nejposlednějším stánku berou i platební karty.

Kromě obchůdků je tam i nepřeberné množství hospůdek a restaurací. Některé sice působí mírně žloutenkově, ale když jsem časem sebrala odvahu a vyzkoušela je, nic mi z jídla nikdy nebylo. Má oblíbená byla především Food Street, kterou každý večer v šest hodin zaplavily stoly a židle a pod širým nebem hodující turisté. Byly tam snad všechny kuchyně světa a důkladně okořeněné. Pálivou chuť jídla lidé zpravidla splachovali čerstvým mlékem z thajského kokosového ořechu, kterému barmani jen useknou špičku mačetou a servírují tak v ekologickém balení.

China Town se stala mou nejmilejší částí města a prochodila jsem ji křížem krážem. A kdyby mi před rokem někdo řekl, že budu v Singapuru v Čínské čtvrti chodit na hodiny salsy a vytáčet taťuldy, co mi budou po ramena, asi bych nevěřila…ale o tom později.

V Singapuru mě naprosto fascinovalo, v jaké shodě tam žijí všechny možné národy a náboženství. Byla jsem v křesťanském kostele, v buddhistickém i hinduistickém chrámu a dokonce i v muslimské mešitě. Chyběl mi jen židovský svatostánek, ale to neznamená, že tam nikde není, jen jsem k němu nejspíš nezabloudila.

Všechny chrámy jsou volně přístupné, často dokonce i opatřené informačními letáčky o historii místa a vlastním náboženství a kde to tradice vyžaduje, disponují i slušivými záclonami, do kterých případně přiodívají hanbaté evropské turistky. Jinde zase vyžadují vyzutí obuvi.

Stejně to je i se směskou národností. Je tam kromě čínské čtvrti taky indická, arabská a malajská. Všechny jsem navštívila, a přestože China Town zůstala mým favoritem, i ty ostatní mají co nabídnout. Nacházejí se v těsném sousedství, mnohdy oddělené jen řekou nebo cestou a odlišné kultury žijí v klidu vedle sebe. Kde se dobře daří, tam se neválčí…

A samotné centrum má teprve zajímavé národnostní složení. Lidé ze všech koutů světa a na můj vkus překvapivě málo Asiatů. Asi pozůstatek z koloniální doby. Dokonce jsem nabyla dojmu, že v Singapuru ani žádní Singapurci nežijí. Každý z mých pozdějších přátel na tuto otázku odpověděl zavrtěním hlavy. Můj vůbec nejlepší kamarád Johan mi k mému velikému pobavení hrdě vykládal, že je Holanďan a když jsem ho poprosila, ať mi tedy řekne něco holandsky, odpověděl: „Ich heisse Johan, eine heisse Chocolate bitte“. Holandsky sice neumím, ale německy k jeho smůle ano, takže jsem ho rychle vyvedla z omylu…

  

III. Město zákazů

Už jsem se o tom zmínila, že Singapur je město zákazů. A to někdy dost kuriózních. Téměř všude na člověka číhá přeškrtnuté červené kolečko se symbolem, co se tu nesmí. Když jsem dorazila já, nejžhavější novinou byl zákaz kouření ve všech veřejných prostorách. Ten jsem ocenila.

Ale třeba v městské hromadné dopravě (která má mimochodem zkratku SMRT = Singaporean Mass Rapid Transport) se nesmí téměř nic než spořádaně sedět. Zákaz kouření je celkem pochopitelný. Zákaz jídla a pití dokonce i na nástupišti může být dost otravný. Ale nejvíc jsem si lámala hlavu nad zákazem jehož přeškrtnutý symbol mi nápadně připomínal vybuchující bombu. Zákaz teroristických útoků??? Odpověď jsem našla nečekaně na tržišti s ovocem, kde jsem nejdřív ucítila a až pak uviděla plod s hrbolatou skořápkou, něco mezi ananasem a kaštanem. Přímo neuvěřitelně smrděl. Asi nejvíc mi to připomínalo moč. Na internetu jsem dohledala, že je to durian, místní lahůdka. Dokonce nové a hypermoderní budovy opery na pobřeží byly navrženy, aby toto ovoce připomínaly. Naštěstí jen vzhledem. Durian smrdí zkrátka tak příšerně, že platí zákaz vstupu s ním do autobusu i metra. Kdo si ho chce dát, musí se asi plahočit pěšky.

Jen jednou jsem sebrala odvahu a dala si zmrzlinu s příchutí durianu. Chutnalo to trošku jako normální vanilková, ale ten smrad byl něco hrozného. Považuji se za člověka, co sní celkem cokoliv, tím spíš, když se jedná o něco exotického, co jím možná poprvé a naposled v životě. Ale tentokrát jsem to nezvládla. Durianová zmrzlina skončila v popelnici.

Dalším kuriózním zákazem je určitě zákaz žvýkaček. Až když vám to někdo zakáže, uvědomíte si, jak moc vám chybí… Důvody jsem našla na internetu možné dva. Buď je to prostě proto, aby je lidé neplivali na zem, jinak se chodníky brzo změní v jednu velikou žvýkačkovou past. Druhou možností je, že někdo kdysi lepil žvýkačky do dveří v metru, ty nešly zavřít a blokovalo to hromadnou dopravu. Těžko říct, oba důvody mi přijdou více méně stejně přitažené za vlasy.

Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem v lékárně narazila na bělící orbitky. Nakoupila jsem do zásoby a žvýkala o 106. Svým objevem jsem se pochlubila mým místním kamarádům a ti mi nechtěli věřit. Napřed mi namlouvali, že to asi je nikotinová žvýkačka a pak žasli, že jsem je koupila jen tak a ani jsem nemusela podepisovat žádné prohlášení. Sami si je ale nekoupili. To se přece nesmí.

Samozřejmě nechybí ani zákaz dělání nepořádku. Ten dodávali do veřejného povědomí například i v autobuse, kde světelná tabule ohlásila jméno příští stanice a následovala větička : „Please do not litter“. Dále třeba zákaz veřejného močení, zákaz chodit ve vlastním domě nahatý nebo polonahý, dokonce i zákaz pohřbívání (Singapur zoufale trpí nedostatkem prostoru a urna je úspornější než hrob). Za vandalismus je běžným trestem fyzický trest pod dohledem lékaře. Jestli se jednou dostanu do politiky, čeští vandalové se podiví…

Zákazy se očividně vyplatí, protože bezpečnost města je neuvěřitelná. Chodila jsem tam třeba každý večer v deset hodin běhat do parku, což bych si v ČR nikdy netroufla. Dokonce jsem po příjezdu několik dní vůbec neměla klíč od bytu. Prostě jsme nezamykali.

Jak jsem se už zmínila, v Singapuru je trest smrti. Jednou, zrovna když se ve všech mediích řešila poprava někoho v Americe, zeptala jsem se kamaráda, kolik lidí tak popraví u nich za rok. S ledovým klidem mi odpověděl, že každý pátek pověsí tak 10-12 odsouzených. To byl pro mě pořádný šok. Nicméně můj kamarád je velký šprýmař, tak nevím, jestli si ze mě utahoval nebo ne. Nějak už jsem se po tom nepídila, takže se omlouvám, pokud tu podávám mylné informace.

 

IV. Jídlo

Tak jak se dá už z národnostního složení očekávat, v Singapuru člověk může narazit na nepřeberné množství kuchyní z různých konců světa. Začnu ale potravinami v supermarketech. Jsou jen o něco málo dražší než u nás, podstatně větší cenový rozdíl jsem zaznamenala pouze u mléčných výrobků. Důvod je celkem zřejmý, nemají kam dát krávy, a proto všechno dováží z Austrálie a Nového Zélandu. Co mě dost překvapilo je způsob balení potravin. Přišel mi trochu megalomanský a pro jediného člověka je to někdy nevýhoda, protože zbytečně velká balení nestíhá spotřebovat. Mléko je ve dvoultirovkách, juice rovnou v pětilitrovce (takový menší kanystrJ ), jogurty v kilových kyblíčcích.

Mně se Singapur nejvíce pojí s banány a mangem, arašídovým máslem, výbornými zeleninovými polévkami v konzervě značky Heinz, které u nás stále marně sháním, a samozřejmě sushi. To se dá koupit čerstvě balené v supermarketech za opravdu příjemnou cenu. Odborník by tím asi pohrdl, v restauraci servírují lepší, ale mě bohatě stačilo. Jedla jsem ho každý den a to poslední jsem obrečela. V Čechách si sushi vzhledem k cenám vždy důkladně rozmyslím.

Co mě naprosto nadchlo byla široká nabídka ovoce…jak taky jinak v tropech. Papája, mango, kokos, banány, avokádo, starfruit, ananas i meloun a spousta dalších se dají čerstvé koupit na každém rohu za cenu přímo směšnou v porovnání s ČR. Naopak jablka, jahody, pomeranče, grepy nebo třeba hroznové víno patří mez dražší dovozové zboží. A takové lychee jsem si nasbírala rovnou čerstvé na výletě do národního parku deštného pralesa.

Pokud je člověk líný vařit jako já, je Singapur pro něj to správné místo. Strava v restauracích, fast foodech nebo v mých oblíbených food courts vyjde dokonce levněji než když si ji připravuje sám. Řetězec fast foodů je tam opravdu bohatý. Od jednoho McDonalda člověk alespoň v centru zpravidla dohlédne k další pobočce. Dále Burger King, Pizza Hut a spousta dalších, které ani neznám. Bohužel už je patrný rozdíl mezi starší generací, která holduje tradiční zdravé asijské kuchyni a malými dětmi, které se ládují hamburgery.

Já jsem odmítla cpát se něčím, co můžu jíst i doma, když už jsem jednou v Asii, a odvážně jsem zkoušela všechno možné i nemožné, na co jsem tam narazila. Párkrát mi z pusy málem šlehaly plameny, občas jsem to vzdala a šla jsem se dorazit čokoládou, ale mnohem častěji jsem byla příjemně překvapená a výborně jsem si pochutnala.

V době mojí návštěvy byl v Singapuru měsíc věnovaný jídlu a pro turisty byly připravené nejrůznější speciality a ochutnávky. V informačním centru jsem při jedné návštěvě ukořistila poukázku na místní specialitu Black pepper chilly crab zdarma. Hned jsem zavolala do jedné restaurace v Clarky Quay, což je krásná čtvrť plná restaurací a hospůdek kolem řeky s bohatým nočním životem, kam jsem chodila často večer na procházky a všem hodujícím zvědavě koukala do talíře, a zarezervovala jsem stůl. Další den jsme se vypravily s kamarádkou na večeři ve velkém stylu. Poukázka se vztahovala jen na porci kraba, přílohy a nápoje jsme si hradily samy. Objednaly jsme si tedy toho slavného kraba, nějakou zeleninu a tradiční přílohu, kterou nám doporučil číšník a jejíž název jsem už úspěšně zapomněla ( hot buns???). Byly to v páře dělané nebo smažené malé knedlíčky mírně nasládlé chuti. Tvarem mi dost připomínaly marsmallow.

Jídlo bylo vynikající až na to, že jíst kraba čínskými tyčinkami se ukázalo jako nadlidský úkol. Po 10 minutách zoufalého boje jsme si řekly o příbor a ochotný číšník nám donesl i další prapodivné jídelní nástroje, jakési šperháky a škrabky. Moje stolování se bylo něco mezi chirurgickým zákrokem a bitvou. Omáčka skončila na ubruse i na mém tričku a jen mizivě málo jsem úspěšně dopravila do pusy. Uklidňovala mě skutečnost, že německá dáma u vedlejšího stolu se do boje pustila dokonce rukama. Doma jsem se potom dojedla míchanými vajíčky. Souboj k krabem je totiž v porovnání s mizerným výnosem masa vysoce energeticky náročná záležitost.

Taky Singapurská zmrzlina má něco do sebe. Podle mého mínění by měla být v tom horku na předpis. Alespoň ji tedy prodávají na ulici na každém rohu za symbolickou cenu. Je velmi podobná naší ruské zmrzlině a mají ji v nejrůznějších příchutích včetně již zmíněné durianové. Prodavač vždy odsekne pořádný kus a vloží ji podle zákazníkova přání mezi dvě oplatky nebo dva krajíčky toastového chleba, který je pro větší atraktivitu obarvený na zeleno nebo růžovo případně dost šílená kombinace obou barev. Gelato v italském stylu tam pořídíte také, ale podstatně dražší.

A když máte veliký hlad a k tomu odvahu experimentovat, doporučuji komplexy zvané food court, pokud navíc trpíte i strachem ze žloutenky, zkuste o něco luxusnější řetězec Food Republic. Food court je obvykle dvůr pod širým nebem nebo přízemí nějakého supermarketu, kde se soustředí všechny možné i nemožné ukázky asijské kuchyně za cenu přímo směšnou. Food Republic je zastřešená a hygieničtější varianta food courts. Jídlo si můžete sami kombinovat, ne jen hlavní chod a příloha, ale z vystavených pekáčů vám na talíř dají všechno na co si ukážete. My s kamarády jsme se vždy rozdělili, každý ukořistil dva pokrmy co mu byly nejsympatičtější a pak jsme společně hodovali a navzájem ochutnávali. Moje oblíbené byly zejména indické placky roti prata, což je něco na způsob tortily, kterou vám šéfkuchař na požádání zapeče třeba s vajíčkem, sýrem, nebo cibulí a kterou pak trháte na kousky a namáčíte v curry omáčce. Další tamější hit jsou jarní závitky, které dnes běžně seženete v každém čínském bistru v Praze a třeba ještě carrot cake, připomínající mi selskou omeletu, ve kterém jsem ovšem marně hledala mrkev a o původu jeho základní složky jsme se dokonce vsázeli. Nikdo nevyhrál, protože to jsou jakési cucky z rýžového těsta a tak bujnou fantazii jsme tenkrát neměli.

Jednou jsem se dala zlákat turistickým průvodcem, který sliboval nevšední zážitek při ochutnání rojaku, malajského ovocno zeleninového salátu v pikantní omáčce sypaného drcenými oříšky. Průvodce nelhal, zážitek to byl v skutky nečekaný, ovšem jedna lžička rojaku byla pro mě myslím dost na celý zbytek života.

Vyhlášenou specialitu sting ray, což měla být vynikající pochoutka z rejnoka jsem bohužel neochutnala, protože jsem si ji šetřila na zakončení pobytu a to se Singapur zrovna připravoval na veliké svátku duchů a všechny food courty měly 3 dny zavřeno.

Poslední večer mě skutečně zachvátil děs, že se do Singapuru třeba už nikdy nepodívám a že jsem ještě tolik věcí nestihla!!! A protože Sting ray byl pasé, z dalších nevšedních zážitků doporučovaných turistickými průvodci jsem volila mezi návštěvou sněhového centra (kde je možno zapůjčit si zimní oblečení a svést sněhovou bitvu nebo dokonce sáňkovat) a ochutnávkou drinku, který podle tajného receptu míchají na jediném místě na světě - v Raffels Hotelu v Singapuru.

Ostrov byl totiž kdysi objeven sirem Raffelsem, a proto všechno nějak významné nese jeho jméno. Má tam vlastní zastávku metra, ulici, hotel, drink, dokonce jsem se později ve škole na přednášce dozvěděla o květině s největším květem na světě rostoucí v rovníkové Asii - Rafflesii. Nebylo těžké spočítat si dvě a dvě…

Abych zmírnila smutek z loučení, rozhodla jsem se tenkrát pro Raffels drink. S mým nejlepším kamarádem Johanem jsme si tedy už s mými zavazadly cestou na letiště udělali zastávku v Raffels Hotelu, který je samozřejmě jeden z nejdražších na celém ostrově. S dvaceti kilovým kufrem, který byl v pokročilém stadiu rozpadu (no jo, aerolinie a výrobci kufrů snad mají nějakou tajnou dohodu) a držel pohromadě pomocí důmyslného systému špagátků (jak mi jej doma vynalézavě opravil tatínek), notebookem, příručním zavazadlem, které si s tím kufrem v ničem nezadalo a krabicí ve které jsem měla dort na rozloučenou, jsme bloudili po hotelu a hledali ten jediný bar, kde ten zázrak míchají. Když jsme ho konečně našli, zhrozili se z ceny 17 dollarů a nehorázné přirážky za obsluhu, ale přece jen jsme si jej objednali. Chutnal jako vodka s juicem, ale určitě je to něco o moc speciálnějšího, když to stojí takové peníze…jak říkám, recept je tajemství. A já jsem odjela s klidným pocitem, že jsem vyzkoušela co se dalo…

Když už jsem u nápojů, nesmím vynechat pivo. Bohužel nejsem žádný pivní fanda, takže jsem místní zázrak Tiger Beer, které je prý nejlepší na světě neochutnala. Dále je tam všude k dostání Heineken, Carlsberg a samozřejmě nechybí ani americký Budweiser. Jen musíte počítat s poněkud vyšší cenou, stejně jako za všechny ostatní alkoholické nápoje.

 

V. Tradice, pověry a něco málo z historie

Tedy především ty pověry. Tradice si totiž dodržuje každý po svém, podle toho, z jakého konce světa odvozuje svůj původ (nezapomínejte, že nikdo v Singapuru není Singapurec).

 Zato pověrám tam věří snad všem, co jich na světě existuje. Moji kamarádi mi s naprosto vážnou tváří vyprávěli o Pontianě, krvelačné upíří bestii, co vyhledává mladé muže a těhotné ženy a saje jejich krev. Řádí prý hlavně za tmavých nocích na osamělých místech a vyznačuje se vůní jedné konkrétní květiny, jejíž název mi tenkrát v angličtině bohužel nic neřekl. Johan si jednou večer v restauraci dokonce odsedl od našeho stolu a postil si do sluchátek hudbu, protože mluvit o Pontianě ji prý přivolává.

Slyšela jsem spoustu různých duchařských historek - také o staré nemocnici poblíž letiště, která ve druhé světové válce padla do rukou nacistům a ti tam mučili vězně. Straší tam a když se ji vláda pokoušela několikrát dát zbourat, stávaly se na pracovišti podivné nehody, tak ji nechali stát opuštěnou a napospas džungli dodnes.

Také příběhy o posednutí různých osob zlým duchem jsou časté jako houby po dešti.

V srpnu se všude ve městě začaly objevovat malé hromádky jídla na zemi v ozdobných nádobách a okolo zapálené vonné tyčinky. Hned se našlo několik ochotných duší, co mě varovaly, ať jídlo nejím a v žádném případě na něj ani nesahám nebo nekopu do něj, protože srpen je měsíc duchů, něco jako u nás dušičky, ale trvá to celých 30 dní a že duchové po setmění vylézají z hrobů, ale když snědí toto nachystané jídlo, lidem dají pokoj. Tenkrát mě jeden kamarád zcela vážně upozornil, že v srpnu je lépe večer vůbec nevycházet z domu.

Píšu o tom proto, že obyvatelé Singapuru jsou neuvěřitelně pověrčiví a když člověk není dopředu připravený, může ho to nemile překvapit. Mluvím z vlastní zkušenosti. Po první noci v apartmánu jsem ráno vyprávěla spolubydlící, že jsem měla zvláštní pocit, jako by se mnou byl někdo v pokoji. Všichni totiž šli večer pryč a já tam usínala v cizím prostředí úplně sama. Očekávala jsem shovívavý úsměv a odpověď typu to se ti jen zdálo, ale místo toho mi Alla hned sdělila, že už více lidí mělo stejný pocit a že v apartmánu je pravděpodobně duch a co jsem přesně cítila a jestli jsem i něco viděla… A to člověku moc odvahy nedodá.

Od toho okamžiku jsem večer v posteli vždy mívala oči i uši na šťopkách, lekala se při každém zvuku a zuby jsem si čistila zásadně se zavřenýma očima, abych v zrcadle za sebou náhodou neviděla přízrak. Je to prostě psychóza, které člověk snadno podlehne. Nejhorší noci byly, když opravdu všichni odjeli a já byla 3 dny úplně sama v celém bytě pro 11 lidí. Celou noc jsem všude svítila a na očích jsem měla klapky co dávají v letadle. Ležela jsem schoulená pod dekou ve třiceti pěti stupních, zpocená jak myš, ale připadala jsem si tak víc neviditelná. A k dovršení všeho jsem měla na počítači puštěnou nahlas hudbu. Usínala jsem zásadně až ráno když se rozednívalo (což je v Singapuru v sedm). Tady v České republice nemůžu pochopit, proč jsem tak blbla, ale tam je ta pověrčivost snad nakažlivá…

Ráda bych zmínila i trochu z historie ostrova, ale nijak hlouběji jsem se jí nezabývala a tudíž jsou mé znalosti v této oblasti dost útržkovité.

Ostrov byl osídlen už kdysi dávno, ale oficiálně byl objeven sirem Raffelsem někdy v devatenáctém století. Dost dlouho nebyl ostrov samostatný, nejdříve byl britskou kolonií (dodnes se tam jezdí vlevo) a ještě v nedávné historii spadal pod Malajsii. Zrovna v době mého pobytu se konaly mohutné oslavy nabytí samostatnosti, všude byly transparenty hlásající Happy Birthday Singapore (myslím, že to bylo 42 let) a několik dní oslav vrcholilo největším ohnostrojem, co jsem si kdy viděla.

Tenkrát jsem se zeptala, jak se té samostatnosti domohli, když to tak mohutně slaví, musel to být asi dlouhý a náročný boj. Kamarád se rozesmál a prostě mi vysvětlil, že Malajsie Singapur jako ekonomicky neperspektivní a zaostalý odkopla. A pak se našel jeden schopný politik a dnes je to stát s osmnáctou nejvyšší životní úrovní na světě.

Dost jsem jim záviděla, když jsem viděla v televizi přenos slavnostního projevu hlavy státu, který byl součástí megalomanských oslav na pobřeží. Všichni stáli a s nadšením poslouchali a tleskali a pak se chytli za srdce a zpívali hymnu. Mají tam ty svoje politiky asi rádi…

Symbolem města je Merlion, což je takový rybo-lev, kterého prý kdysi kdosi spatřil jak vystupuje z moře. Je sice prokázáno, že tam nikdy lvi nežili a že se tedy pravděpodobně jednalo spíš o tygra, ale už je to jednou Merlion a jeho obrázek nechybí na žádné pohlednici a soška v žádných suvenýrech. V nadživotní velikosti stojí jeho socha na pobřeží před obchodními mrakodrapy v City Hall a z pusy mu stříká fontána. Kdo nemá fotku s Merlionem, jako by v Singapuru ani nebyl

 

VI. Volný čas

Nejoblíbenějším rekreačním místem je bezpochyby ostrůvek při Singapurském Harbour Front nazývaný Sentosa. Nikdy jsem nepochopila, co je na něm tak úžasného. Se Singapurem je spojený mostem a tak se tam dá dostat autem, pěšky, neuvěřitelně kýčovitým vláčkem, samozřejmě lodí a nebo kabinkovou lanovkou nad průlivem. Vždy je ale za vstup na ostrov poplatek 2 dolary plus cena za dopravu. Jako kouzelné slůvko na výběrčí mýta platí Sentosa Cove, což je název obytné čtvrti na Sentose, kde žijí místní milionáři a přece po vás nikdo nebude chtít vstupné, když jedete na návštěvu. Je dobré mít v záloze ještě nějakou skutečnou ulici, kterou si snadno zjistíte na mapě a na ostrov tak můžete kdykoliv zadarmo (pokud tedy nejdete pěšky, to pak moc věrohodně návštěva u milionáře nepůsobí).

Na ostrově je několik hotelů, nepřeberné množství barů a restaurací, asi tři poměrně velké písečné pláže a pár dalších atrakcí, ze kterých jsem navštívila například lanovku na jeho vrcholek, dráhu pro motokáry a laserovou show. O víkendech jsem si tam nikdy netroufla, protože je to jedna z velmi oblíbených destinací a prý tam doslova není k hnutí. Ostrůvek ze 70% uměle vybudovaný a dál už se nepokračuje jen proto, že si Malajsie postěžovala, že jí Singapur narušuje námořní prostor.

Takže stavíte hrady z písku dovezeném bůh ví odkud, ležíte ve stínu palem vysazených už vzrostlých a vypěstovaných někde ve skleníku a když zatoužíte vyhřívat se na kamenech co jsou po okrajích pláží, překvapeně zjistíte, že jsou z plastu a navíc duté. Čekám, kdy někdo přijde s nápadem postavit okolo ještě velikou kulisu otevřeného oceánu, protože obrovské tankery poněkud kazí výhled a draze zaplacenou idylu tichomořského ostrůvku. V noci je ostrov zajímavě nasvětlený, což ostatně platí i pro centrum. Díky jejich posedlosti těmi malými světýlky jsem si připadala i v srpnu trochu jako na Vánoce

Na jedné ze zmiňovaných pseudopláží se každý večer koná přestavení zvané Songs of the sea, což je obrovská a jak už je pro Singapur typické neskutečně kýčovitá laserová show, kterou ovšem rozhodně stojí za to vidět. Když se po setmění začne odehrávat příběh o zakleté vesničce a po pláži-pódiu zmateně a neorganizovaně pobíhá pár herců, člověk se ptá, kam nacpali ty miliony dolarů, které vybudování téhle rarity spolklo. Ale po 10 minutách se show skutečně rozjede a divák jen valí oči. Nemám slov k tomu, abych to věrně popsala, to se prostě musí vidět. Jen by se pak člověk možná měl na chvíli zamyslet, jestli se ty peníze nedaly využít lépe…

Rozhodně za návštěvu stojí Singapurská zoologická zahrada a prý také noční safari, které jsem bohužel kvůli komplikované dopravě uprostřed noci musela oželet. Ale i ta ZOO je skvělý zážitek. Mnohem větší kontakt se zvířaty (opravdu dobrý pozor na opice nad vaší hlavou!!!), výborně zpracované informační cedule a krásné prostředí mě nadchly. Navíc je celý areál dobře zorganizovaný a není příliš rozlehlý, takže se člověk neplouží celý den od výběhu k výběhu, aby nakonec zjistil, že to nejzajímavější stejně omylem minul, jak je běžné v ČR.

Místním lákadlem je především párek bílých tygrů, ale mají i spoustu dalších vzácných zvířat. Dokonce i tučňáci a lední medvědi vypadali spokojeně, což mě na rovníku dost překvapuje. Za zmínku taky stojí umělecky založení sloni, kteří choboty drží štětce a malují obrázky na papír vyrobený z nestrávené celulózy obsažené v jejich trusu a prodejem obrazů si na sebe přivydělávají.

Jízdu na slonovi jsem si odpustila, protože mi ho bylo líto, snídaně s opicemi byla zase moc finančně náročná, ale viděla jsem aspoň komentované krmení orangutanů a koupel slonů.

Kromě zoologické zahrady jsem objevila další dvě místa, kam se dá utéct, když člověk v tom městě plném aut a krabicovitých mrakodrapů zatouží po přírodě. Prvním je botanická zahrada, která se nachází poblíž centra. Je veliká, krásně upravená, vzorně popsaná a rozdělená do různých oddělení. Moje oblíbená byla Evolution garden, která měla představovat vývoj země od stromatolitů až po nějaké ty kytky. V chodníčku jsou dokonce pro větší věrohodnost obtisknuty stopy pravěkého ještěra.

Nachází se tam také několik jezírek, potůčků a vodopádů a uprostřed jednoho jezírka je dokonce podium pro orchestr, který tam často pořádá koncerty. Vstup na trávníky je dovolený, takže tam spousta lidí pořádá pikniky, hraje freesbee nebo jen tak lenoší. Ti sportovně založení tam chodí běhat.

Singapurskou národní květinou je orchidej, mají ji dokonce i na mincích a proto není divu, že celá jedna část zahrad je věnovaná právě orchidejím. Za malý poplatek (jinak je vstup do celých zahrad zadarmo) se dostanete opravdu do pohádky. Orchideje nejneuvěřitelnějších barev, tvarů a vůní kam až oko dohlédne. V životě jsem neviděla tolik odrůd od jedné květiny pohromadě. Singapurci navíc dál neustále šlechtí a šlechtí a pokud na ostrov zavítá nějaká významná osobnost, pojmenují po ní nejbližší šlechtitelskou novinku. Tak v sekci VIP orchid garden narazíte třeba na Kofi Anan orchidej.

A pokud vám i posekaná a uklizená botanická zahrada přijde moc vyumělkovaná, zbývá na útěk do přírody už jen přírodní rezervace deštného pralesa, která se nachází zhruba uprostřed ostrova. I tady bohužel potkáte davy lidí, turistů i bežců. Park je poměrně rozlehlý, vedou tam asfaltové silničky i přírodní chodníčky a údajně je tam spousta zvířat. Viděla jsem všehovšudy velkého varana a pár mravenců. Byla jsem dost zklamaná, protože u vstupu jsou varovné cedule: „Prosíme, nekrmte opice“, a to pak má člověk pocit, že mu budou přímo skákat za krk…nic, ani jsme je nezahlédli. Možná trucovaly, protože jsem jim drze kradla úrodu lychee.

Vypravila jsem se tam hned dvakrát. Jednou jsem si užila deštný prales se vším všudy, když nás uprostřed výletního okruhu zastihl pravý tropický slejvák a bouřka a úzká stezka se během pěti minut změnila v dravou říčku. Podruhé, tentokrát bez koupele, jsem se vyšplhala i na nejvyšší horu Singapuru Bukit Timah Summit, která měří celých 163,63 metrů nad mořem a na jejímž vrcholku se k mému překvapení nenacházel McDonald.

Noční život v ulicích města tepá nejživěji ve čtvrti Clarky Quay kolem zátoky a ústí řeky Singapore River. Je tu nepřeberné množství restaurací, z nichž některé i na kotvících či dokonce pojízdných lodích, snad ještě více barů a poměrně dost diskoték. Pro milovníky adrenalinových sportů tu nabízejí atrakci Bungee, na kterou jinak narazíte taky v Prátru nebo na Matějské a kde vás upoutané do sedačky vystřelí k nebesům a pak tam lítáte jako hadr na holi v poměrně slušné výšce a když zrovna nezvracíte, můžete město vidět z ptačí perspektivy. Děkuji, až příště…

Kdo chce vidět město z výšky, má ještě tři další možnosti. Buď vyjet si na nejvyšší možný mrakodrap, což hotel v jehož posledním patře je restaurace a dát si tam něco stylově předraženého nebo si koupit lístek na nově otevřené obrovité ruské kolo na pobřeží, které je větší než pověstné London Eye nebo si zaplatit výlet horkovzdušným balonem. Já se svým strachem z výšek jsem se zmohla jen na tu restauraci.

A moje vůbec nejmilejší volnočasová aktivita byly hodiny salsy v čínské čtvrti v Pagoda Street. Jednou mě tam vzala kamarádka a od té doby jsem nevynechala jedinou lekci. Chodila jsem zásadně bez partnera, ale kupodivu bylo vždy víc tancechtivých mužů než dívek, takže jsem nikdy nezůstala sedět. Navíc trenéři rychle prokoukli, že o tancování něco vím (12 let společenského tance se nedá zapřít), takže si mě často brali jako partnerku pro výuku. Za 7 dolarů za vstup člověk získal nealko nápoj dle svého výběru, cedulku se jménem a už se tančilo. Chodila jsem vždy na lekce pro začátečníky a zůstávala jsem tam i na pokročilé. Mí partneři byli obvykle ve věku mého táty a starší a výškově mi byli zhruba po prsa, ale výborně jsme se všichni bavili.

Samozřejmě, že když už jsem byla v Asii, vyzkoušela jsem i jógu. Jako většina Evropanů jsem se domnívala, že se jedná o nepříliš náročné protahování a hlavně relaxaci. Když jsem se telefonicky objednávala na první lekci, ostře jsem protestovala, když mi nabídli skupinu začátečníků. Nedali ale jinak, takže jsem se kysele koukala po skupince více méně důchodců, do které mě zařadili. Pak přišel mladý a svalnatý trenér a já se nestačila divit. Nevím, jestli bylo horší protahování nebo posilování, ale ve výsledku mě bolely svaly, o kterých jsem dřív netušila, že je mám, a když jsem náhodou nějaký cvik zvládala bez větších obtíží, hned u měl byl instruktor a poopravil mě do správné pozice a zase už to táhlo a bolelo. V zrcadle to vypadalo, že člověk vůbec nic nedělá a přitom pot se z nás jen řinul. Bohužel musím přiznat, že většina důchodců to zvládla lépe než já. Na druhou stranu jsem je po pár lekcích poměrně snadno dohnala.

 

VII. Závěrem

 V Singapuru jsem strávila báječné léto a tímto jsem se jej pokusila přiblížit i ostatním. Je to taková ochutnávka exotiky, ale ještě pořád velmi civilizovaná a poznamenaná evropskou kulturou.

Jak už jsem zmiňovala, odlet jsem měla zpestřený menší nepříjemností kvůli propadlému vízu a tak jsem si nestihla proměnit zpátky Singapurské dolary na eura. V Čechách jsem nenašla banku, která by vykupovala Singapurský dolar a tak jsem aspoň měla důvod, proč musím zpátky do Singapuru. Tento problém mi vyřešil tatínek, když mi na služební cestě do Číny moje peníze proměnil. Ale já už si najdu nějaký jiný důvod, abych se tam vrátila…

 Kristýna Hanušová