Skotsko a severní ostrovy 1997

Skotsko a severní ostrovy 1997

 

 

9.7. - 25.7. 1997

 

1. den, 9. červenec (St)

 

      V 16 hod. byl naplánován odjezd zájezdu BIVAK KLUBu z Prahy, od stanice metra C - Roztyly. Na cestu vyrážím s kamarádem Pavlem a u autobusové zastávky se seznamujeme s naší sympatickou průvodkyní Hankou a jejím pomocníkem - bratrem Jirkou. Odjezd se protáhl asi o hodinu, protože ještě čekáme na dva chybějící členy zájezdu (ročník asi kolem 1930 !!), který nakonec stejně nedorazili. Asi umřeli. A tak vyjíždíme bez nich.          

     V autobuse si připadám jako na zájezdu domova důchodců. Alespoň takový byl první dojem. Jeli s náma asi čtyři rodiny staroušků a polovina lidí byla středního věku. Pouze pár účastníkům bylo přibližně stejně jako nám. Jak se ale později ukázalo, s většinou lidí se dalo dost dobře vycházet. Samozřejmě až na nějaké výjimky.                                                                     

      Hranici jsme přejeli asi kolem 20hod. a čekala nás první noc strávená v autobuse (hrůza) při nočním přejezdu Německem (okolo Frankfurtu) do Belgie.

 

 2. den, 10. červenec (Čt)

      Brzy ráno dostáváme první snídani u benzínové pumpy skládájící se z několika šátečků a čaje. Dopoledne (v 9,30hod.) přijíždíme do hlavního města belgického království - Bruselu. Vyfasovali jsme mapky a vydali se do centra.

      První zastávkou je prohlídka tamní katedrály - Cathédrale St-Michel (můj jmenovec - sv. Michal - je patronem města). Pak nás čeká prohlídka prý jedno z nejhezčích náměstí v Evropě - Grand Place, které je celé obklopené cechovními domy (Dům lodníků, Dům pekařů, Dům sládků, ...). Náměstí vévodí budova radnice z 15. st. Kolem symbolu města - sošky čůrajícího chlapečka Manneken - Pis (pozn. no, žádnej velkej zázrak) se dostáváme k budovám obklopujícím Place Royal (Královské náměstí) - Královský palác (Palais Royal) a Královská knihovna, budova Akademie atd. Další názvy si už nepamatuju, protože jsme se s Pavlem trhli od hlavní skupiny a prohlíželi si město sami - Park de Bruxelles, Colonne de Congrés

      Ve smluvenou dobu (11hod.) se s ostatníma scházíme u autobusu a vyrážíme směrem k pobřeží Severního moře do francouzského Calais, kde nás čekal trajekt přes Doverskou úžinu do anglického přístavního města bílých křídových útesů - Doveru. Pro mě, jako suchozemskou krysu, byla plavba velkej zážitek. Počasí sice nebylo ideální, ale i tak jsme celou dobu strávili na palubě a vychutnávali si slaný mořský vzduch a silný vítr. Asi po 1,5hod. loď společnosti SeaFrance (lepší a sympatičtější jsou trajekty anglické spol. P&O) vplouvá do Doveru, jenž nás vítal svými křídovými bílými útesy a já se těšil, až poprvé vstoupím na půdu "staré dobré Anglie".

      Po vylodění nás čeká ještě pasové odbavení. To proběhlo docela hladce (ještě, že invaze Romů neproběhla o půl roku dříve!). Imigrační úředník se mě zpočátku sice dotěrně vyptával, ale nakonec jsem s pomocí jednoho kolegy úspěšně prošel. Po tomto prvním poklábosení s místním domorodcem nás autobus vyvezl na vrchol křídových útesů, blízko Folkestonu, do kempu. Tam jsme se setkali s dalším českým autobusem směřujícímu do Walesu od stejné cest. kanceláře. Hned jsme si s Pavlem všimli a vzápětí hned litovali několika podstatných rozdílů mezi oběma našemi zájezdy: 1. koncentrace mladých děvčat byla v prvním autobuse daleko větší než v našem, 2. v zavazadlovém prostoru si navíc vezli 2 kytary a soudek piva.

      První večeře na anglické půdě je typicky česká - knedlíky, omáčka a maso. Generálka první noci strávené ve stanu půjčeném Bivak klubem proběhla bez problémů i přes silný mořský vítr.

 

 3. den, 11. červenec (Pá)

      První šokem hned druhý den je pro nás (tedy aspoň pro mě) budíček v 5,40hod. (respektivě 6,40 po přesměrování na anglický čas - o hodinu více). Po snídani skládající se z několika chlebů namazaných jakousi neidentifikovatelnou, ale docela stravitelnou pomazánkou jsme vyrazili na cestu, jenž byla ve znamení přesunu (7,30hod. místního času). Byla odporná hustá mlha a vlezlá zima.

      První polovinu dne strávíme v autobuse při přejezdu napříč Anglií na sever. Objeli Londýn a projeli kolem Coventry, Birmingham, Stoke. Na rozdíl od jížní části nebyla už severní Anglie tak hustě osídlená a ráz krajiny se svým charakterem podobal Skotsku.

      Poblíž hranice Skotska a Anglie odbočujeme z dálnice navštívit první zajímavé místo (17hod.) - Hadriánův val, zbytky historické starověké hranice, který odděloval římskou provincii Britania od území Skotů a Piktů. Byl to asi 2 m široký a na některých místech i stejně tak vysoký kamenný val dlouhý několik desítek kilometrů, notně narušený zubem času. Blízko místa zastávky se dochovaly zbytky starověkého opevnění pevnosti Birdoswald. Všude bylo k nahlédnutí plno nákresů a vysvětlivek, jak celé opevnění vypadalo. Poprvé - a jak jsme se přesvědčil ne naposledy - mě překvapila preciznost, s jakou se Britové starají o své kulturní a historické dědictví. Když si vzpomenu na stav některých našich památek .....

      Po večeři (bram. kaše, okurka, landšmíd, čaj), o dvě hodiny později, zastavujeme v místě našeho druhého přespání, které bylo domluveno na zvířecí farmě u "Chuanity". Ta se nacházela u vesničky Lochmaben, blízko městečka Lockerbie (tam, kde spadlo to letadlo po výbuchu teroristické bomby na palubě). Chuanita se ukázalo jako příjemná starší paní a její vnučka nás provedla po celé farmě. Vlastně to bylo takové malé zoo. Měli tady snad všechna domácí zvířata a navíc hady, ještěrky, i mývaly a podobné potvory. Přespali jsme v zadní části farmy u výběhu divokých prasat! V noci začalo drobně pršet.

  

4. den, 12. červenec (So)

       Ráno zase stáváme brzo - ostatně jako téměř vždy. Po snídani (makový závin s čajem) se v 7,50hod. vydáme do největšího města Skotska a třetího největšího města v celé Velké Británii - Glasgow (asi 1mil. obyv.).

      První zastávkou je nejkrásnější katedrála Skotska St. Mungo Cathedral  z 12. - 15. st. Prohlídli jsme si vnitřek katedrály, především pěkné výplně oken. Nejvíce však upoutaly těžké dřevěné dveře, proděravělé kulkami, vedoucí do zadní místnosti katedrály, kde se jakýsi malíř pokusil o sblížení Anglie a Skotska s trochou sarkasmu - anglický lev namalovaný vedle symbolu Skotska-jednorožce, který se velice přiblble usmívá. Okolo katedrály se také nacházel starověký hřbitov, který jsme si ale nestačili prohlédnout.

      Po té následuje rozchod a tak se s Pavlem vydáme na St. George Square (náměstí sv. Jiří). Cestou míjíme docela slavnou Glasgow University, kde se mimo jiné také učí český jazyk. Náměstí bylo obklopené sochami významných osobností, které ovlivnily dějiny Skotska (královna Viktorie, básník Robert Burns, sir Walter Scott). Tam jsme také stačili napsat pár pohledů našim známým a vydali se do obchodního centra.

      Hlavní třída byla plná lidí a různých muzikantů. Zarazila mě tam jedna věc. Stačilo odbočit z hlavní třídy do některé postranní ulice a člověk si připadal úplně někde jinde. Špinavé uličky, poničené baráky, vymlácená okna pobytá prkny - to vše krutě kontrastovalo s bohatou hlavní třídou jen o pár metrů dále. Po prolezení pár obchodů jsme se zastavili ještě u Ramshorn, jedné kostelní budovy postavené z červených cihel, ve které se hrálo divadlo. Tam nás odchytil místní průvodce, zahrnoval nás informacemi a byl evidentně potěšen, že mu pozorně nasloucháme. Já se ale více soustředil na porozumnění jednotlivých anglických slovíček než na samotný obsah výkladu. Každopádně to byl oboustranně věcný rozhovor.

      Bohužel na podrobnější prohlídku Glasgow nebylo víc času (zajímala by mě hlavně loděnice patřící k největším na světě) a my se o tři hodiny později přesunujeme na další zajímavé místo, na které jsem se ale hrozně dlouho těšil - Glengoyne distillery (palírna Glengoyne). Samotná palírna je umístněna u vesnice Dumgoyne, na úpatí Campsie Fells, a krásného vysokého kopce (vlastně to byla menší hora). Palírna byla malá, upravená - měla několik budov a skladů, kde pracovala pouze asi desítka zaměstnanců. Za prohlídku chtěli asi 2 libry. Sympatická dívčina nám každému dala panáka whisky na ochutnávku. Glengoyne, jednosladová whisky z Vysočiny, byla výtečná a měla jedinečně jemnou chuť. Na konci ochutnávky jsem se nechal vyfotit s tou sympatickou slečnou za barovým pultem, která se na mě usmívala a různě mi nadbíhala (alespoň podle mě; jiný názor má na to Pavel, který to prý viděl nezaujatě-lhář). Snímek se ale moc nevyvedl, protože slečna, se zjevnou snahou vykouzlit co nejneodolatelnější úsměv, se jaksi křečovitě zazubila a na fotce jsem jí málem nepoznal. Škoda. Prošli jsme hlavní částí palírny a dozvěděli se, jak taková “voda života” vzniká. Různé suvenýry, obrazové publikace a whisky bylo možné zakoupit v blízkém sympatickém obchůdku. Chtěl jsem koupit láhev domů, ale za 10-tiletou whisku chtěli něco přes 20 liber. Tak z koupě sešlo a koupil jí pouze v miniaturním vydání asi za 3 libry.

      Čekal nás přesun k jednomu z nejkrásnějších skotských jezer - Loch Lomond (asi v 18,30hod.) Bylo to skutečně nádherné jezero se spoustou ostrůvků. Počasí není nejideálnější - je pod mrakem a začíná drobounce pršet. I tak se vydáváme na krátkou procházku kolem jezera, ale bohužel jeho krásu nemůžeme plně vychutnat díky invazi neuvěřitelně dotěrných malých létajích mrch - muchniček. I když jsem byl na tento létající mor upozorněn už dříve, myslel jsme si, že trocha českého repelentu je zarazí. Omyl. Muchničky byly imunní proti jakémukoliv prostředku, který byl k dispozici - několik druhů českého repelentu, Off - krém i sprej. Nepomohli ani různé kombinace těchto "osvědčených" prostředků. Když jsme se později ptali jednoho Skota, jestli existuje nějaká účinná ochrana proti muchničkám, jen pokrčil rameny a odpověděl: "Go to the pub!" (této rady jsme se později důsledně drželi, i když muchničky nebyly v dohledu).

      Po večeři, která se skládala z guláše a muchniček, nám Hanka - průvodkyně, sdělila, že tu platí nový zákaz stanování a tudíž tu musíme přespat načerno. Problém byl v tom, že jsme museli počkat, až nebude v okolí ani noha, natož ruka. To bylo ztíženo příjezdem hasičů, protože nějaký individum v okolí se asi pokoušelo rozdělat ohníček a vymklo se mu to z rukou. Ale po hodině jsme se konečně dočkali odjezdu hasičů a strávili noc u parkoviště - v místě jménem Balmaha - doufajíc, že nás nikdo nevyhodí a že se muchničky nedostanou k nám do stanů. Stále drobně pršelo.

  

5. den, 13. červenec (Ne)

       Snídaně je ohlášena na 6hod. a my balíme stan za neustálého deště. O půl hodiny později se vydáváme na cestu krásnými a divokými Highlands. Zastavili jsme pouze ve strašidelném "údolí smrti" Glencoe. Místo, kde se kdysi střetli v krvavé bitvě McDonaldové a Cumbrové, v nás vyvolávalo velice smíšené pocity. Bylo to neskutečně krásné údolí lemované po obou stranách šedými horami a kopci s vřesovišti. Tmavé těžké mraky ženoucí se nízko nad zemí a hustá mlha okolo vrcholů hor - to vše působilo trochu depresivním dojmem. Stísněný pocit byl také umocněn nedostatkem slunečního světla, které ztěží pronikalo skrze husté mraky, takže celé místo bylo jakoby ponořené ve stínu.

      Hlavním cílem dne je zdolání nejvyšší hory Skotska i celé Velké Británie - Ben Nevis (1344 m). Asi v 9,30 nás autobus zaveze na parkoviště u Achintee Farm, odkud jsme hned vyrazili na vrchol. Bylo pod mrakem a foukal silný vítr, ale naštěstí nepršelo. Zpočátku jsme se s Pavlem dohadovali, která z těch krásných hor v okolí je asi Ben Nevis. Pro jistotu ale fotili každej větší krtinec, který se před námi objevil. Po hodině nám ale došlo, že po Ben Nevisu kráčíme skoro od začátku. Cesta nebyla zase až tak lehká, byla plná ostrých kamenů. Různě se klikatila a při pohledu výš už bylo jasné, že se nebudeme nahoře kochat pohledem do krajiny, protože celá špička hory byla zahalena do mlhy. Na vrchol jsme dorazili asi za 2,5 hod. Všude byla hustá mlha, že by se dala krájet a docela slušná zima. Udělali několik vítězných fotek a upalovali dolů. Cesta dolů byla ale o mnoho horší. Ostré kameny pro naše nohy byly doslova utrpení. Ten, kdo neměl pořádné horské boty ze zpevněnou podrážkou - jako např. já - si docela vytrpěl. Pro srovnání - cesta dolů trvala přes 3 hod. Po celou cestu dolů nás většina turistů zdravila, neustále se ozývalo sympatické "Hi" nebo "Hello".

 

       Pozdě odpoledne jsme dorazili mezi prvními k našemu výchozímu bodu a dali konečně pivo. Počkali na ostatní a vyrazili autobusem do Fort Wiliamu, ležícím u fjordu Loch Linnhe, nakoupit nějaké pohledy a suvenýry a trochu si prohlédnout městečko. Večer jsme dorazili do kempu Gairlochy, blízko Kaledonského průplavu. Tam jsme se mohli trochu zkultivovat. Při stavění stanu nás opět otravovali muchničky, ale naštěstí v menším množství než u Loch Lomondu, takže se to dalo vydržet. Po té jsme s Hankou a několika lidmi vyrazili do blízké vesnice, stejného jména jako náš kemp, do tea roomu na čaj a nějaké zákusky.

 

 6. den, 14. červenec (Po)

       V 7,30hod. se zastavíme u pomníku padlých vojáků Commando Memorial, odkud je hezký pohled na Ben Nevis (opět v mlze) a okolní hory. Projíždíme západním divokým pobřežím Skotska. Počasí není nejlepší, fouká silný vítr a na nebi se převalují těžké černé mraky. Zastavíme u malé benzínky s info centrem u Loch Cluanie a pak nás už čeká známý skotský hrad - Eileen Donan Castle. Hrad byl postaven Alexandrem II. v r. 1220. Je to nádherný hrad, umístněný na malém ostrohu spojený s pevninou kamenným mostem. Za ním se scházejí dva fjordy Loch Duich a Loch Alsh. Bohužel prohlídka hradu se neuskutečnila, tak jsme si ho aspoň obešli a prohlédli zvenčí. 

      Kolem již zmíněných fjordů jsme přijeli k zálivu Inner Sound, přes který byl teprve nedávno postaven nový most Kyle of Lochalsh (nebo Kyleakin - Lochalsh) vedoucí na největší z ostrovů Vnitřních Hebrid - Isle of Skye (Okřídlený ostrov). Tento ostrov byl objektem mnoha bájí starých Keltů, do dneška se dochovala řada magilitických obětních kamenů a mohyl. Celá historie Skye je spjata především se dvěma klany - Mac Donald a Mac Leod, po kterých zůstalo několik hradů po celém Skotsku.

 

      Po zaplacení mýtného autobus přejel po mostě na ostrov a kolem poledního dorazil do hlavního střediska ostrova - Portree. Je to malé, ale kouzelné dvoutisícové městečko ležící ve stejnojmenné zátoce. Prolezli jsme místní info centrum (to bylo vždycky první místo našeho zájmu kamkoliv jsme přijeli), nakoupili pohledy a různé publikace o Skyei a pak nás čekala návštěva severní části ostrova zvané Trotternish. Zastavili jsme pod Storrským pohořím, kde se nacházel asi 50m vysoký útes, zvaný The Old Man of Storr (Storrský stařík) a vydali se k němu. Cesta byla poměrně obtížná pro svou strmnost, ale výstup jsem s několika lidmi zvládl asi za půl hodiny. Přímo pod útesem vál prudký nárazový vítr, který s náma pořádně cloumal. Cestou zpátky nás nečekaně "přepadlo" málé stádečko ovcí s černými hlavami (ovce jsme po celou dobu zájezdu potkávali téměř na každém kroku), které se náhle objevilo za malým kopcem a za velkého bečení nás minulo v těsné blízkosti.

      Další zastávkou byl Mealt Falls (Mealtský vodopád) padající přímo do moře z malinkého jezera Loch Mealt. Na dohled se také nacházel známý, asi 100m vysoký, útes Kilt Rock, což je útes připomínající záhyby skotské sukně (slovo Kilt je označení pro skotskou sukni). Tento známý přírodní div je zvěčněn v mnoha obrázkových publikacích o Skyei i na mnoha skotských pohledech. Vyjasnilo se - foukal sice silný mořský vítr, ale bylo krásně slunečno.

      Další zastávkou byl Duntulm Castle (tedy spíše ruiny hradu) na úplném severu ostrova, dávném sídle klanu Mac Donaldů. Tam jsem mohl spatřit pravého skota při hře na dudy. Ze zbytku hradeb byl krásný pohled na sluncem jiskřící moře, nepříjemný byl opět silný vítr, který nás zanedlouho zahnal zpátky k autobusu.

       Dorazili jsme na místo přespání - do kempu Kinloch, blízko vesničky Dunvegan. Opět se ošklivě zatáhlo, počasí na Skyei bylo velice promnělivé. Po umytí se a postavení stanů (konečně nám vyschly) jsem se s Pavlem, Hankou a pár skalními lidmi vydali do blízké vesnice do místního pubu. Každý si zašel pro pintu Tennens lager - silné pivo mléčné chuti asi za 1,20 liber a usadili se do ošuntělých křesel kolem malého stolku. Dali jsme si malý turnájek v šipkách a po takových třech, čtyřech pivech jsme se ve zlepšené náladě vydali zpátku do kempu ještě spolu s Kathy - místní slečnou a jejím přítelem, které pozval pro změnu na české plechovkové pivo zn. Radegast k nám do tábora Hančin bratr Jirka. Byli to hrozně fajn lidi. V kempu párty pokračovala. Pavel s Vláďou a Jardou (bratři, se kterými jsme se seznámili v autobuse) vyměkli a odešli později mastit karty do stanu. Já zůstal a přerušoval svými vtipnými anglickými poznámkami (mě se aspoň zdály vtipné!) jinak plynulý rozhovor Hanky s Kathy. Asi kolem čtvrté hodiny se ve tmě zjevil stařík v pyžamu (ve kterém jsme po chvíli poznali jednoho účastníka zájezdu), který nám tlumočil přání ostatních lidí, abychom se trochu ztišili. Usoudili jsme tedy, že je čas jít spát. Vždyť druhý den nás čekala tůra v horách.

  

7. den, 15. červenec (Út)

       Po brzké snídani a pomalém procitání po pařbě minulého dne nás autobus dovezl k rodinnému sídlu klanu Mac Loadů - Dunvegan Castle, který se vypíná nad Loch Dunvegan. Na prohlídku hradu bylo ale bohužel moc brzy a tak jsme aspoň prošli pěkné zahrady kolem a nasbírali pár mušlí v zátoce pod hradem.

      Čekala nás tůra v jižní části ostrova, zvané Minginish, kde se nachází prý nejkrásnější pohoří v celé Velké Britáii - Cuillin Hills. Jsou to hory sopečného původu s nadmořskými výškami kolem 1000m. Tyčí se nad zátokami, či spíše fjordy, které bývají pojmenovány stejně jako jezera - loch. Autobus nás vysadil u vesničky Sligachan, která čítala asi dva domy. Tam se náš kolega Jirka - pasovaný na zájezdového šprýmaře - snažil uplatnit své dosti chabé znalosti jazyka anglického, na což málem doplatil jeden místní obyvatel, který právě natíral z žebříku část domu. Jirka ho "pozdravil" upřímným a hlasitým: "Good-bye, good-bye", z čehož byl tak překvapen, že málem z toho žebříku sletěl.

      Nebe se ještě více zatáhlo, trochu se ochladilo a schylovalo k dešti. Ideální podmínky pro vycházku v horách! Sotva jsme vešli do Cuillin Hills, tedy spíše do údolí obklopené majestátními horami, začalo pršet. I přes déšť a horší viditelnost jsme však mohli obdivovat krásu těchto hor a na vlastní kůži pocítit nevyzpytatelnost místního počasí. Nikdo z nás se však nechtěl vracet a tak se dál pokračovalo po stezce klikatící se podél horského potůčku, který ústil do většího jezera. Po dlouhé době jsme konečně došli k pobřeží a naskytl se nám pohled na rozbouřené moře. Všichni jsme byli skrz naskrz promočení a prochladlí. Ale nebylo všem útrapám konec. Podle Hančiny mapky jsme měli navázat na stezku, vinoucí se podél pobřeží směrem k místu, kde na nás čekal autobus. Cestičku jsme ale dlouhou dobu nemohli najít a bloudili po pobřeží mezi všemožnými odpadky a harampádím, co vyplavilo moře. Po jejím nalezení nás čekala dosti blátivá a kluzká steztička, umístěná na svahu hor směrem k moři. Neustále pršelo. Po několika hodinách jsme konečně dorazili do malého přístavu v zátoce Loch Scavaig - Elgolu. Celou ušlou trasu odhaduju tak na 15 km. Neodpustím si vyjádření obdivu k výkonu nejstarších účastníků, kteří celou cestu zvládli celkem bez větších problémů, nereptali a zdrželi se rozhořčených poznámek o nepohodlí. O vyjádření obdivu k našim výkonům snad nemusím ani mluvit .... Musím poznamenat, že i přes veškeré potíže mi z výletu v horách zůstala nádherná vzpomínka, protože příroda je tam okouzlující a všem vřele doporučuji se tam podívat.

      Konečně jsme se v autobuse mohli převléknout a dát si pořádnou dávku grogu. Po rozvěšení mokrých věcí snad po celém autobuse se vydali na cestu z ostrova na západní skotské pobřeží. Celý zbytek dne si nás lidé, které jsme míjeli, zvědavě prohlíželi. Ani se nedivím. Naše Karosa se slovenskou značkou, ale s českými účastníky, vypadala doslova jako "pojízdná čínská sušárna". Autobus byl plný rozvěšených mokrých kalhot, ručníků a jiných svršků i spodků. Kolega sedící před námi, přezdívaný "Maskáč" (pro jeho maskáčovou vestu, kterou nosil neustále na sobě), sušil ponožky dokonce tím způsobem, že je prostrčil ven, jejich konce přivřel okýnkem a nechal je volně poletovat ve větru. Dovedete si určitě představit, co si o nás místní domorodci asi mysleli ...

      Tu noc jsme přespali v kempu u vesničky Loch Carron, ležící u fjordu stejného jména.

  

8. den, 16. červenec (St)

       Vstáváme tradičně v 6,30 (začínám si pomalu zvykat), přes noc zase začalo pršet. K snídani dostáváme misku ovesné kaše - moje oblíbená pochoutka. Zatímco Pavel několikrát ochutná a s odporem ohrnuje nos, já si jdu ještě dvakrát přidat.

      V 7,30hod. vyjíždíme a první zastávka je u zálivu Loch Torridon. Právě mezi ním a jezerem Loch Maree se vypíná krásné, divoké a pusté pohoří Wester Ross. Tam se nachází přírodní rezervace Beinn Eighe. Z parkoviště podnikáme peší výlet po této krásné rezervaci a máme možnost získat průvodce parkem po vhození 1 libry do automatu (samozřejmě se jednalo o publikaci). Neustále drobně ale vytrvale prší. Celá rezervace je vlastně ukázka starověkého pralesa, který se rozkládal na většině území dnešního Skotska. Jsou zde velké, pokroucené a velice vzácné Kaledonské borovice a jak ukazují ilustrační obrázky i několik chráněných druhů živočichů, brouků a rostlin. Nic z toho jsme však neviděli. Tedy kromě těch borovic. Oklikou se vracíme k výchozímu bodu na břeh jezera Loch Maree. Kdyby nebyla tak špatná viditelnost, mohli bychom vidět hory na druhém břehu jezera, především pak nejvyšší horu Slioch. Je ale mlha a pořád prší, tak vidíme prd.

      U městečka Poolewe nás čeká prohlídka Inverewe Gardens. Jde o překrásné a bohaté zahrady, jejichž pestrost vegetace je navzdory vysoké zeměpisné šířce umožněna blahodárným působením Golfského proudu a závětrnou polohou za horskými masivy Highlands. Dovnitř se dostávám za zlevněné vstupné (studentské slevy jsem využíval, kde to bylo jen trochu možné, i když student už dávno nejsem) aniž bych se prokázal studentskou kartou. Pavel je z toho trošku na mrtvici, protože si nechal před zájezdem udělat ISIC card, kterou však po něm nikdo nikdy nevyžadoval. Je docela teplo a konečně přestalo pršet. Zahrady jsou skutečně hezké a rozlehlé, za chvíli v nich ale začínáme bloudit a asi po hodince toho máme plný zuby. Všeho moc škodí. Uděláme pár snímků a vracíme se zpátky k autobusu.

      Posledním navštíveným místem je vodopád Measach. Voda říčky Dromy zde padá v kaňonu Corrieshalloch do hloubky 45m. Na vodopád se chodíme dívat z takový dřevěný plošinky, na kterou můžou pouze 2 lidi. Z pohledu jsem zklamanej, protože ve výhledu nám brání strom, který asi zapomněli vykácet. Pak se jdeme ještě podívat přímo nad vodopád, na železný most, na který, pro změnu, může 6 lidí. Na parkovišti u stánku si dáme malé občerstvení - pommes frites, ale připadali mi hodně odfláklé.

      Na noc přijíždíme do kempu v rybářském městečku Ullapool kolem malebného fjordu Loch Broom. Městečko bylo založené v 18. st. v době rozmachu rybolovu herinků. Postavíme stany a Pavel, Hanka, já a oba bráchové vyrážíme do města. Zase prší, proto naše kroky směřujou do nejbližšího obchodu s potravinama. Tam jsme koupili vaničku asi 2 litrový zmrzliny a hledali suchý místečko, kde bychom jí v klidu spořádali. Nakonec se rozhodli pro jednu prostornou hospůdku. Aby se výčepní moc neošíval, tak si každý koupil pintu Tennense a dali se do jídla. Kupodivu jsme se po této kombinaci neposrali. Jenže to nebyl konec. Časem se k nám připojili i další lidi a my se přesunuli do další menší knajpy. Tam jsme ochutnali Guinesse a pivo zn. Carfries, oba druhy stály asi do 1,50 liber. Dalo se to pít, ale český pivo je přece jenom lepší.

      S veselejší náladou jsme se v pozdních nočních hodinách vraceli do kempu.

 

 9. den, 17. červenec (Čt)

      Budíček byl “až” v 7,30 (konečně), protože to byl den ve znamení většího přesunu - tzn. i odpočinku.

      Náš autobys si to namířil až na nejzazší sever Skotska liduprázdnou krajinou hor, říček, jezer a fjordů. U jednoho takového fjordu - Loch Assynt - jsme zastavili si prohlédnout zbytky Ardvreck Castle, dřívějšího sídla rodu Mac Leodů. Obdivovat jsme ho mohli ale jenom zdálky, protože kolem bylo plno promočené země.

      Další zastávkou bylo malé městečko na poloostrově Faraid Head - Durness. V místním obchodě jsme dokoupili pár potravin, které nám rychle ubývaly a navštívili i nedaleké info centrum, kde Pavel opět (jako všude, kam jsme přijeli) skoupil téměř všechny pohledy.

      Kousek za městečkem leží hezká mořská jeskyně Smoo Cave, jejíž hlavní atrakcí je Dům s vodopádem. Jeskyně měla obrovský vstupní otvor. Na Dům s vodopádem bylo možné se podívat pouze pomocí loďky, ale odradila nás velká fronta a vysoké vstupné.

      Cestou na nejsevernější pobřeží ostrova Británie směrem na východ se zastavíme ještě u Kyle of torgue crossing, odkud je hezký pohled na záliv okolo silnice. Čeká nás místo našeho dalšího přespání - kemp prakticky přímo ve městě Thurso. Poblíž se nacházel přístav Scrabster, odkud jezdí trajekty do Stromnessu na Orknejích.

      Večer svoláváme poradu po té, co jsme se dozvěděli místa, která na Orknejích navštívíme. Dohadujeme se s Hankou a vyjednáváme, aby nás pustila o trajekt dříve, protože bychom rádi viděli i hlavní město - Kirkwall (ten nebyl v plánu cesty). Hanka souhlasí, musíme ještě podepsat papír, že veškerá rizika během cesty na Orkneje přebíráme na sebe.

      A tak jsme začali balit věci a psychicky se připravit na zítřejší ranní výsadek v tomto složení: já, Pavel, Vláďa s Jardou a Maskáč, který si ale jede pouze prohlédnout Stromness a nejdřívějším trajektem se zase chce vrátit. Sice se zarážíme nad smyslem takto absolvované cesty, ale co. Je to jeho věc. Jdeme brzy spát a těšíme se na zítřejší výlet, jenž byl nazván jako “vandr po Orknejích”. Ještě téže noci si už poněkolikáté všímám, že noci ve Skotsku nejsou zdaleka tak temnými jako u nás. Děje se tak pravděpodobně díky jeho severnější poloze.

 

 10. den, 18. červenec (Pá)

       Probouzíme se podle plánu ve 4,00hod. a v ranním chladu s ještě zalepenýma očima začínáme balit stany a připravené věci do baťohů. Vyrážíme raději svižnějším tempem do pár kilometrů vzáleného Scrabsteru. Tam jsme dorazili brzy před šestou a tak si koupíme lístek tam i zpět za 14 liber dokonce i s uvedením našeho jména (sumu nám pak Hanka později splatila). Chvíli si prohlížíme přístav a malé čluny páchnoucí rybinou a v 5,45 nastupujeme na trajekt společnosti P&O. Je docela hustá mlha a tak máme obavy, abychom z plavby něco měli. Chvíli po šesté se spouštějí motory lodi a nabíráme kurs dál na sever. Mlha se naštěstí pomalu trhá a asi po hodině jízdy se dočkáme pohledu na největší atrakci ostrova Hoy, okolo kterého je plavba vedena, - The Old Man of Hoy (Hoyský stařík). Jedná se o pískovcovou skálu tyčící se osamoceně do výšky 140 m, jež byla erozí oddělena od ostatních útesů. Na palubě čekáme na nejlepší výhled na “staříka”, abychom ho mohli vyfotit.

      Asi po dvou hodinách připlouváme k přístavu Stromness na hlavním ostrově Orknejí - Mainland. Mlha se rozpadla úplně, na nebi je jen několik mráčků a slunce nás začíná pomalu zahřávat. V takové počasí nevěřil ani ten největší optimista. Po vylodění naše kroky míří samozřejmě kam jinam než do info centra. Nakupujeme zase pohledy, mapku Orknejí a vybíráme si nějaké prospekty. Tam zjišťujeme, že odtud jezdí autobus přímo do Kirkwallu, což by nám značně ulehčilo cestu a ušetřilo čas i nohy, protože asi 15-ti km trasu jsme chtěli absolvovat pěšky. Jako “hlavní mluvčí” se vyptávám na čas a místo odjezdu autobusu, do kterého nám zbývá asi hodina. Tak se jdeme cournout po centru asi dvoutisícového městečka, které je vstupní branou na Orkneje. Procházíme se po úzké, ale moc hezké Victoria Street, kde jsou okolní domky postaveny ve starším stylu. Pak se usadíme na lavičce s výhledem na přístav a dáváme první sváču na ostrově.

      Ponecháváme Maskáčesvému osudu a autobusem míříme do hlavního města (za 2 libry).   Cestou jsme zpozorovali, že celý ostrov je prakticky jedna velká placka s malými kopci a je tedy dost dobře vidět daleko do krajiny. Asi za 30min. vystupujeme na konečný v Kirkwallu a hledáme první záchytný bod - náměstí nebo kostel. Po chvíli hledání nacházíme obojí.

      Bezesporu nejcennější stavbou v Kirkwallu je St. Magnus Cathedral. Celá je vystavěná z červeného vápence v normánském stylu a pochází z poloviny 12. st. Jsou zde pohřbeny i pozůstatky sv. Magnuse. Projdeme si vnitřek katedrály, který mi splývá s vnitřkem mnoha katedrál, které jsme již navštívili. Na lavičce před kostelem za nádherného počasí pořádáme oběd skládájící se ze dvou párků, chleba a pití v krabičce. Po chvilkovém lenošení se vrháme do další prohlídky města. Tato pětitisícová metropole byla založena Vikingy a její charakter připomíná norská města (nemohu posoudit, v Norsku jsme ještě nebyl). Procházíme si zbytky Bishop´s Palace i se strážní věží a blízký Earl´s House, ale jen zvenčí. Ještě navštívíme informační centrum, několik obchodů a vydáme se ven z města.

      Našim dalším cílem je zdolání kopce Wideford Hill (226m) odkud je prý hezká vyhlídka po okolí. Stoupáme k němu po silnici a záhy i po nerovné louce okolo kravských ohrad. Slunce začíná nesnesitelně hřát a z nás leje celou cestu až na vrchol. Námaha však nebyla marná a nám se naskytne skutečně nádherný výhled na Kirkwall, mořské zátoky Scapa Flow (na jihu ostrova) a Wide Firth (na severu) a mnohé ostrůvky kolem. Odpočíváme a občerstvujeme se při pohledu na tento neskutečně “kýčovitý” obrázek. Konečně mám možnost se převléknout do něčeho pohodlnějšího a měním zpocené a nepohodlně džínsy za vzdušné kraťasy. Cestou dolů narážíme na plot s brankou a už předem je nám špatně při představě, že bychom museli plot obejít. Tušíme na brance nápis jako: “Zákaz vstupu” a podobně, ale jsme mile překvapeni upozorněním: “Prosíme, zavírejte za sebou branku”. Pokračujeme v cestě a komplikovaně přelézáme elektřinou nabitý plot ohrazující pastviny. Konečně se dostaneme na hlavní silnici a z dálky fotíme celý kopec. Tady nastávají první problémy, především u mě. Začínám kulhat a zaostávat za ostatníma, protože mám boty, ještě ne pořádně vysušené od výletu v horách na Skyei a tudíž nejsou moc rozšláplé. Množící se puchýře mi zabraňují s ostatníma držet tempo. Náhradní boty jsme si nevzal kvůli ušetření místa v baťohu, a tak mi nezbývá než zatnout zuby a šlapat dál. Ostatní jsou na tom sice podobně, ale pravděpodobně ne tak strašně jako já. K tomu mi začaly úplně červenat uši díky agresivnímu sluníčku a tak přehazuju přes hlavu košili. Nikdo si nevzal s sebou opalovací krém ani brýle; kdo taky mohl podobné počasí tušit!

    Zvyšujeme tempo (já frekvenci kulhání) kvůli nedostatku času. Po zdolání asi 8 km s několika krátkými zastávkami dorazíme přes Fin town až k první zajímavé památce - Maes Howe. Jedná se o unikátní neolitickou pohřební mohylu. Unikátní   především proto, že se do ní vloupali Vikingové (asi ve 12. st.) a na zdech zanechali cenné runové nápisy. U kasy kupujeme lístek asi za 2,50. Pavel před prodavačem mává svou ISIC kartou, ale zase bez úspěchu, protože studentské sleva se na tuto památku nevztahuje. Vstupujeme do mohyly, jenž zvenčí vypadá jako zarostlý kopec, malým otvorem s nízkým tunelem a tak pár metrů absolvujeme sehnuti. Narovnáváme se v malém vlhkém prostoru (asi tak 4x4m). Vnitřek byl obložený břidlicí a kamenem. Kromě nás se tam naskládalo dalších 20 cizích turistů, takže tam nebylo moc k hnutí. Poslední vstoupil průvodce nebo spíš vypravěč a začal vykládat o historii mohyly. Zpočátku se docela chytám, pak se ale náš průvodce rozpovídal o něco rychlejí a obsah mi začínal velice rychle unikat. Hůř na tom byli kluci, který z výkladu asi vůbec nic neměli. Prohlídli jsme si aspoň runový nápisy a kresby hada, draka a dalších zvířat vyrytých do kamenů Vikingy. Po půl hodině vycházíme ven a u kasy kupujeme publikaci o památce. Lenošíme ve stínu a já si oblepuju hohy náplastmi. Na silnici před sebou spatříme blížící se velkou skupinu lidí, v níž poznáváme členy zájezdu v čele s Hanku. Když zjistili, jak dlouhou cestu už máme za sebou, nechtěli nám věřit. Zatímco celá skupina si jde prohlídnout mohylu, s klukama se vydáváme napřed (já kulhajíc vždy o pár metrů za nima), abychom měli klid při focení dalších atraktivních míst.

      Dostáváme se ke Stones of Stenness, což je menší útvar velikých plochých kamenů zasazených do země do kruhu. Cestou dál míjíme několik osamělých Standing Stones (mytický keltský menhir) a u jednoho z nich potkáváme párek skotských novomanželů spolu s několika dalšími lidmi. Chceme si je vyfotit, ale dřív než stačíme něco říct, tak hlavní fotograf vrazí hezkou nevěstu se sympatickým ženichem mezi nás a začnou zuřivě fotit oni nás. Mezi focením stačím prohodit pár slov s ženichem a dovídám se, že Českou republiku nejenom že zná, ale v Praze už i několikrát byl. Jsem rád, že nepatří mezi ostatní nevzdělance, kteří většinou konstatují: “Oh, you are from Czechoslovakia!?”. Na závěr přeju novomanželům hodně štěstí a pomalu kulhám za klukama k další památce.

      Mezi jezery Harray a Stenness leží nejznámější megalitický kamenný kruh na Orknejích - Ring of Brodgar. Skládá se z 36 dochovaných kamenů (původně jich bylo 60!). Tento útvar, postavený keltskými kněžími - druidy, byl skutečně pozoruhodný. Postavil jsem se do středu, tam kde je nejvíc energie, a zkusil si představit jak celý tento úžasný kamenný kruh stavěli. Chvíli jsme pak odpočívali ve stínu velkých kamenů a vydali se dál po té, co nás dohnala hlavní skupina.

      Pokračovali jsme v cestě podél dalších početných stád krav a býků. Pozdě odpoledne nás celá skupina došla a společně jsme hledali vhodné místo na nocleh, už hodně blízko západního pobřeží. Vyhlídli si nerovnou, ale jedinou louku v okolí plnou vysoké trávy u staré a opuštené budovy na břehu jakési jezera. Konečně si moje nohy a spálené uši mohly odpočinout. Vyplýtvali jsme ještě pár snímků na “kýčovitý” pohled na zapadající slunce a utahaný jak psi ve stanech okamžitě usli, pohodlí-nepohodlí.

 

 11. den, 19. červenec (So)

         Ráno jsme se probudili celkem brzy a kupodivu docela v pohodě. Tělo nebolelo, ale chodidla ano. Nedokážete si představit co jsem vytrpěl, když došlo k nazouvání bot na bolavé nohy!

      K další památce to bylo pouze několik kilometrů směrem k pobřeží. Tam se nacházely vykopávky vesnice Skara Brae, jenž byly dokonce starší než pyramidy. Díky tomu, že byly uschovány v písku, se na své stáří ruiny této 5 tisíc let staré vesnice zachovaly v pozoruhodně dobrém stavu. Na prohlídku bylo ještě moc brzy, branka byla zamčená, tak jsme ji přelezli. Vesnička byla z vrchu odkrytá a my mohli do ní nahlédnout z ptačí perspektivy a utvořit si obrázek o stylu života pradávné rodiny. Pak jsme odpočívali u pobřeží Atlantského oceánu a chladili nohy ve studené vodě. Slunce opět začalo nesnesitelně pražit.

      Naše průzkumnická skupina opět vyráží vpřed, hlavní skupina si jde prohlídnout Scaill House, dům starého nábytku. Opět za klukama kulhám v těsném závěsu. Namířili jsme si to zkratkou po cestě okolo pastvin a pak pokračovali po silnici. U jednoho stavení si doplnili zásoby vody a kolem poledne po několika hodinách úmorné chůze konečně dorazili zpátky do Stromness. Hodili baťohy na trávník pod strom a šli si koupit do obchodu vaničku zmrzliny na osvěžení. To byla pohoda. Nakonec jsme ještě došli pro pár lahvových piv, z nichž nám nejvíc chutnal místní The Red Mac Gregor. Po odpočinku jsme společně i s hlavní skupinou dorazili do přístavu, odkud nám plula loď zpátky do Scrabsteru v 15hod. V přístavu se zrovna konala jakási slavnost, všude bylo plno lidí, hlavě mladých. Na pódiu hrála kapela zajímavý country-rock, konaly se různé soutěže, např. házení šipek do tabule s papírkama, ale největší pozornost upoutalo pohyblivé sedátko s jakýmsi nebožákem - za 20p se mohl kdokoliv pokusit trefit míčem označené místo a shodit tak dotyčného do kádě s vodou. Měli jsme možnost nasát atmosféru slavnosti a vychutnat si tak poslední minuty strávené na Orknejích. V určenou dobu pak nastoupili na trajekt a zanechali za sebou mizející Orkneje, na které budu vzpomínat vždy jen v tom nejlepším, i přes všechny problémy s puchýři (a ušima), které nás potkali. Beze sporu to byl jeden z nejhezčích zážitků během cesty po Skotsku!!

      Cestou zpátky jsme měli opět možnost vyfotit si Hoyského staříka, který byl daleko lépe viditelný, než předtím. Za 2 hodiny trajekt dorazil do přístavu, kde čekal autobus, aby nás dovezl do kempu. Tam jsme se konečně osprchovali a až do večera si vzájemně propichovali puchýře. Večer bylo ve městě pěkně divoko, všude jančili teenageři, a opilecky na sebe hulákali - slavili asi nějaký skotský svátek. Vyrazili jsme taky do města do jedné prostorné hospůdky ochutnat další značku piva Mc Ewan´s.

 

 12. den, 20. červenec (Ne)

       V sympatickém čase - 8,30 odjíždíme z Thursa směrem na jih. Projedeme kolem Dunbeath a zastavíme u největšího hradu v severní HighlandsDunrobin Castle. Je to majestátní sídlo vévodů ze Sutherlandu s překrásně upravenými zelenými zahradami na pobřeží pod hradem. Opět využíváme studentského vzhledu a kupujeme zlevněné vstupné - asi 3,50. Prohlížíme si celý hrad s výkladem průvodce a taky díky mnoha informačních letácích u každé památky.

      Pokračujeme v cestě do Dornochu, kde si prohlížíme katedrálu ze 13.st. - St. Gilbert Cathedral, vystavěnou na popud biskupa Gilberta z Moravy, který sem přeložil své sídlo. V katedrále si bereme pár pohledů, za něž do kasičky vhodíme více než štědrou kompenzaci - 2 Kč. V místním infor. centru kupuju nový film do foťáku a v blízkém obchodě i pár drobností a pohledů.

      Přes fjordy (které se ve východním Skotsku označují slovem - Firth) Dornoch a Cromarty přijíždíme do Inverness. Toto sympatické město leží u Moray Firth, který odděluje Severní moře a Kaledonský průliv. Prohlídli jsme si docela moderní centrum plné obchodů a asi nejdůležitější památky skotské architektury ze 17. a 18. st. - Inverness Castle a St. Andrews Cathedral. Po asi 2 hodinové prohlídce nás konečně čekala jízda kolem dlouhého, úzkého a hlubokého jezera Loch Ness. To je součástí tektonického zlomu táhnoucího se napříč Skotskem; je vyplněn řadou jezer a je znám jako tzv. Kaledonský průliv. Autobus zastavil v Exhibition Centre, Drumnadrochit, kde jsme si vyfotili maketu Lochnesky v jezírku a prohlídli pár obchodů se sevenýrama a publikacema.

      Na noc bylo zajištěno přespání v kempu Borlum, blízko břehu jezera Loch Ness. Tam jsme potkali další zájezd Čechů, kteří poznávali Skotsko na kole. Bylo hezké počasí a tak jsem měl v plánu po večeři prohlídnout si jezero a pokusit se navázat kontakt s Lochneskou, ale z plánu sešlo

hned ze dvou důvodů: 1. směrem od vrcholků blízkých kopců padala rychle do údolí mlha, 2. s lidma z vedlejšího autobusu se dojednala menší oslava. Tak jsme popadli pár plechovek dvanáctistupňového piva zn. Radegast a šli se bavit. Hrálo se na kytaru v docela teplém podvečeru. Později se k nám přidal jeden němec se svou přítelkyní a zahrál a zazpíval vysokým hláskem pár “slaďáků” od kapel typu Mr. Big (Wild World) apod. Šli jsme spát až pozdě v noci.

 

 13. den, 21. červenec (Po)

       Ráno nás budík vzbudil v 6,30hod. a před naším stanem se “záhadně objevilo” asi 30 prázdných plechovek od piva. Přemýšleli jsme, jestli bylo námi skutečně vypito tolik piva, ale pak nad tím mávli rukou, vyhodili tu opileckou spoušť a rychle balili věci.

      Okolo osmé hodiny nás autobus dovezl k dávnému sídlu rodu Mac Donaldů - Urquhart Castle. Na prohlídku bylo brzy a my zase přelézali asi tři branky než se dostali ke vzorně udržovaným zříceninám hradu. Prošli se po rozpadlých ruinách, ale z očekávané vyhlídky na jezero nic nebylo díky husté mlze. Po půl hodině nám přišel vynadat správce a tak zase došlo k přelézání plotů zpátky k autobusu.

      Našim hlavním cílem byla tůra v Grampian Mountains. Cestou jsme jen krátce zastavili na vyhlídce na The Lecht and Strathdon (okolní hory a kopce) a kolem poledne přijeli na parkoviště blízko břehu krásného jezera Loch Muick. Odtud jsme vyrazili za krásného slunečního počasí na horu Lochnagar (1125m), považovanou za nejkrásnější skotskou horu. Leží poblíž Balmoralského polesí, kde na místním Balmoral Castle tráví v srpnu každoročně dovolenou královská rodina. Cesta na vrchol vede po kamenné cestě nijak zvlášť obtížné a tak ji zvládáme za 2 hodiny. Z vrcholu jsou nádherně vidět i daleké hory a kopce, jejichž přibližné směry a jména s nadmořskými výškami jsou vytesány do železné destičky přímo u vrcholku hory. Po krátkém občerstvení se vydáváme na zpáteční cestu, tentokrát však jinou, delší trasou. Ta je lemována z obou stran rozkvetlými vřešovišti a potokem stékajícím do údolí, tvořící na některých místech nádherné vodopády. Už zdálky můžeme pozorovat krásnou modř jezera Loch Muick, ke kterému dorážíme za pár hodin. V něm konečně můžeme smejt prach z cesty, ale i pro naše nohy je voda moc studená. K autobusu přicházíme červený od neustále pálícího sluníčka podél cesty vedoucí kolem celého jezera (a opět pořizujeme pár “kýčovitých” fotek).

      Po večeři (jakási mexická směs od Vitany) přijíždíme do Ballateru, kde v kempu hodláme přespat. Prohlížíme si s klukama město a v obchodě opět nakupujeme pohledy a potraviny. Neodoláme a společně se skládáme na 2l vanilkový zmrzliny. Tu spořádáme v kempu a je nám po ní všem blbě. Tím se zmrzlinama končíme!

  

14. den, 22. červenec (Út)

       Odjíždíme v 8,30 po silnici na dohled od Balmoral Castle, který byl však znepřístupně díky blížícímu se termínu pobytu královny. Cestou míjíme malé “ostrůvky” lesů, snad prvních větších ve Skotsku, co jsem si všiml. O pár kilometrů dále se nalézá Glenshee Ski Center - místní lyžařské středisko. Projedeme Perthem, a tím se definitivně rozloučíme se skotskou Vysočinou.

      Přes impozantní most nad Firth of Forth (na dohled se nachází i slavný železniční most Forth Rail Bridge, div techniky konce 19. st.) přijedeme do hlavního města Skotska - Edinburgh. Tato půlmilionová metropole, založená Římany, je považována za jedno z nejkrásnějších evropských měst. Přes centrum přijíždíme přímo až pod dominantu města - skálu, na níž se tyčí impozantní  Edinburgh Castle. Vstupné činí 5,50 liber, neplatí zde studentská sleva. Prošli jsme branou Gate house stráženou dvěma vojáky ve stejnokroji a prohlídli celý hrad - Great Hall, Mons Meg - asi 6-ti tunové dělo, St. Margaret´s Chapel - nejstarší stavbu města, Military Prison, Dog Cemetery, dále korunovační klenoty skotských panovníků (koruna, meč, žezlo) a kámen Svobody, na něž jsme vystáli velkou frontu, atd. Pak jsme se rozhlíželi z hradeb a čekali na každodenní výstřel z děla ve 13hod. (tradice dodržující se od konce druhé pol. minulého století).

      Po prohlídce hradu jsme si to namířili dolů po Royal Mile okolo St. Giles´ Cathedral. Ulice byla plná lidí i tradičně oblečených dudáků. Po prohlídnutí The Scott Monument jsme vystoupili až na Calton Hill, odkud byl dobrý výhled na město. Na jeho vrcholu se nachází nedostavěný National Monument, trochu připomínající řeckou architekturu. Bohužel jako vždy nebylo na podrobnější prohlídku města víc času a tak ještě stačíme projít některá zajímavá místa - a zpátky k autobusu. Odjíždíme v 18hod. za zataženého počasí s mírným deštěm.

      Na noc přijíždíme do kempu vzdáleného asi 5 mil od Jedburghu. Tam v místním baru ochutnáváme další značku piva, tentokrát australský Foster´s. Líbí se nám tácky, tak si každý bereme jeden do kapsy. Paní za pultem se toho všimla a přinesla nám ještě jedny úplně jiné. Je nám docela trapně. Pomalu zapíjíme žal, protože je to poslední noc strávená ve Skotsku.

  

15. den, 23. červenec (St)

       V 7,30 odjíždíme z kempu směrem ke skotskému pohraničí. Zdálky si prohlídneme Jedburgh Abbey (opatství) z 12. st. a vyfotíme Last Shop in Scotland. O pár hodin později přejíždíme hranice. Zastavujeme u obrovských kamenů po každé straně silnice, na nichž je z jedné strany napsané Scotland a na druhé England. U jednoho z kamenů pak všichni zapózujeme pro skupinové foto.

      Zanecháme za námi skvělé Skotsko, které mi za pár dní hodně přirostlo k srdci díky jeho divoké kráse, a jedeme po dálnici směrem na Londýn. Na cestě se zastavíme v malém městečku - Durhamu, kde je impozantní, raně gotická Durham Cathedral. Vyfotíme si místní menší hrad a opět navštívíme informační centrum, kde zase nakupujeme pohledy a vybíráme brožurky do sbírky.                                                    

      Druhým objektem naší prohlídky je York. Je to asi 130 tisícové městečko, jemuž se v minulosti pro jeho výstavnost říkalo “hlavní město severu”. Toto městečko se pyšní především nejmohutnější katedrálou v Británii - York Minster. Cestou k ní se procházíme po středověkých hradbách s několika městskými branami - např. Monk Bar, Micklegate Bar. Katedrála na mě udělala velký dojem. Skutečně jde o obrovskou stavbu. Jinak byl York sympatické místo   s úzkými,   středověkými   uličkami   (např. Shambles), které byly plné davy lidí a přes pěší zónu centra se dalo docela stěží dostat. Centrum bylo plné různých atrakcí, komediantů i malířů, co kreslili obrazy na zem podle předloh. Podle ukazatelů jsme se chtěli podívat na hrad. Šipky nás nasměrovali ke Clifford´s Tower, což je jakási velká okrouhlá stavba na kopci, ale žádnej hrad to teda nebyl. Na podrobnější prohlídku nezbyl čas a už ani peníze.

      Po asi dvouhodinové prohlídce Yorku nás čekala únavná jízda po dálnici M1 okolo měst Sheffield, Chesterfield, Nottingham, Derby, Leicester a Rugby. Ve večerních hodinách pak se konečně zařadili do dlouhé kolony aut směřujících do centra Londýna. Konečně se autobus vymanil ze zácpy a namířil si to na předměstí Londýna - Hackney, kde se nacházel kemp Tent City. Musím po pravdě říct, že to byl jeden z nejhorších kempů, ve kterých jsme spali. Umývárny a záchody byly v ne zrovna udržovaném stavu a když jsem viděl sprchy, tak mě hned přešla chuť se toho večera umývat - jednalo se o velkou umývárnu, kde na každé straně bylo asi deset sprch, které se spouštěli jenom najednou - no prostě jako v koncentráku!! Raději jsme šli spát a těšili se na zítřejší prohlídku Londýna.

  

16. den, 24. červenec (Čt)

       Asi v 8hod. přijíždíme do centra hlavního města Velké Británie, devítimilionového Londýna, o rozloze téměř 50 x 50 km. Na prohlídku byl určen velitelský čas asi 3 hodiny, takže nám bylo jasný, že jestli chceme vidět co nejvíce, musíme pořádně máknout.

      Parkujeme na východním okraji Hyde Parku, nedaleko Speaker´s Corner, proslulého řečiště (asi v 8hod.). Hned od začátku jsme se s Pavlem a oběma bráchama trhli od ostatních, aby nás nezdržovali a Pavel vedl rychloprohlídku Londýna. Okolo sochy Achilla v Hyde Parku jsme prošli kolem pomníku a oblouku Wellingtona k Buckingham Palace, sídle královny, před kterým je postaven pomník královny Viktorie. Přes krásně zelený St. James´s Park si namířili k Whitehall, kde sídlí ministerstva a konají se stát. přehlídky, prošli kolem Cenotapl (památník padlým vojákům I. a II. svět. války) a Horse Guards (královská jízdní garda) a přišli až k nábřeží, kde se tyčil impozantní Big Ben s Houses of Parliament, St. Margaret Church a okus dál Westminster Abbey. Kolem sochy W. Churchilla rozkopanýma ulicema došli k pomníku královny Boadicei k Westminster Bridge. Pak nás čekala prohlídka Westminsterského opatství, zhlídnutí Westminster Cathedral a cesta zpátky k Whitehall okolo slavné Downing Street, kde v č. 10 sídlí britský ministerský předseda (byla ale zavřená a hlídaná “bobíkama”). Dále se podívali na Piccadelly Circus a Trafalgar Square, kde jsme si odskočili do National Gallery, ale ne na prohlídku obrazů, ale na záchod .... Stačili jsme ještě projít Soho - čínskou čtvrť, vyfotit si jednu z čínských bran a navštívit i British museum, kde jsme se totálně ztratili ve snaze najít dochovalé ostatky pračlověka - marně a potom rychle spěchali k autobusu. Za necelé tři hodiny jsme stačili projít možná víc než maximum možných památek a míst. Bohužel za tak krátkou dobu nebylo možné vychutnat atmosféru tohoto úžasného velkoměsta s obrovským množstvím lidí a aut v ulicích. Každopádně Londýn určitě patří k místům, které stojí za to navštívit několikrát, protože jedna prohlídka nestačí.

      Ve 12,30 se rozloučíme s Londýnem a míříme směrem k Doveru na trajekt. Ten proběhne bez obtíží a v Calais se vyloďujeme asi v 19hod. za opět zamračeného počasí. Mysím, že každého trošku přepadl smutek, když jsme opouštěli Anglii a porozovali vzdalující se křídové útesy v okolí Doveru. Čekala nás opět únavná cesta na východ a poslední večeře (asi 100km od Bruselu) na parkovišti, kterou jsme slavnostně pojali tím, že jsme si šli třikrát přidat. Po večeři opět přečkáme noc hrůzy v autobuse v marné snaze o usnutí.

 

 17. den, 25. červenec (Pá)

       Na poslední snídani zastavíme u benzínky asi 20km od Norimberka (v 8hod.). Hranice přejíždíme kolem 11hod. a po zdolání trasy Stříbro - Plzeň - Praha konečně dojeli v odpoledních hodinách do Prahy. Vybrali jsme pár telefonů a adres od nejsympatičtějších lidí a rozloučili se s nima. Tak skončil náš slavný zájezd po Skotsku.

 ------------------------------------------

      Po celkovém zhodnocení musím konstatovat, že se výlet do skotských končin mimořádně vyvedl a pěju slova chvály na žďárskou cestovku BIVAK KLUB, které se podařilo zorganizovat skvělou akci. Řidiči (Slováci) byly v pohodě, Karosa šlapala tak, ja měla, tzn. no problem a polní kuchyně byla velmi dobře poživatelná. Samozřejmě nesmím opomenout pochválit naší průvodkyni Hanku (i jejího bratra Juru), která se perfektně starala o naše pohodlí, zúčastnila se každý pařby a maximální spokojenost lidí byla u ní vždy na prvním místě (s čímž byli nejvíce spokojeni hlavně slaroušci). Už nyní jsem rozhodnut, že na jeden z dalších zájezdů se vydám se stejnou cestovkou (kterou všem vřele doporučuju), tentokrát do Irska.

 

Michal Schauhuber

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!