Šumava - Edov 2015

Šumava - Edov 2015

EDOV 2015

 

Říká se, že se nemáme na nic těšit, jinak se to nepovede. My se těšili už od května a povedlo se. Takže nevěřit příslovím? No, do Venezuely se raději moc netěším…… Ale zpět.

 

Den první

Poslední přípravy a nadešel kýžený a dlouho očekávaný pátek. Jedeme na chalupu na Šumavu. Kamarád Eda tam má malý penzionek. To místo se sice jmenuje Křeplice, ale pro nás je to Edov. Ještě poslední nákupy, aby všeho bylo dost. Jsem přeci „hostitel“, tak ať je dost jídla, pití, prostě všeho. Mohlo mne napadnout, že podobně uvažovali všichni a tak se ve finále na chalupě sešlo tolik jídla a pití, že i kdyby se tudy přehnala vlna imigrantů ze Sýrie, nikdo by nezůstal hlady. Ještě že to nevěděli….

Blíží se čtvrtá a já vyčkávám příjezd Rantířováků,  Dany s Jardou. Pojedeme společně. A už jsou tady. Dali jsme nezbytnou kávu, naložili sud a ostatní zásoby a jedem! Sleduji Danu ve zpětném zrcátku. Moc nechvátá, asi netuší, že už mi žízní chrastí jazyk. Ale jedeme a čeká nás prosluněný víkend.

Poslední serpentina před Libínským Sedlem a sjíždíme na úzkou cestu do lesů. Ještě pár set metrů a jsme tady.

Přivítal nás úžasný výhled do údolí a Jarda v úžasu plesá nad tou krásou. To se prostě ani po letech neokouká. Vítá nás Eda s Jarkou (Boškou – se š) a jdeme se ubytovat. Krátká prohlídka a Eda hlásí, že sud je naražen. Vychlazený Budvar a úchvatný výhled z terasy do údolí, prostě to začíná jak v pohádce.

Čekáme na Pražáky. Jací budou ti noví? Ti noví, co s námi pojedou na dovolenou? Shodujeme se, že Pavel by s debilama nekamarádil, takže snad budou fajn? Vím, o čem mluvím, tedy píši. Osobně vím, jak jeden pitomec dokáže otrávit jinak hezkou dovolenou. Ale jak se dále dozvíte, obavy nebyly na místě. Petr s Dášou zapadli naprosto dokonale.

Už jsou tady! Polibky, podávání rukou, vynášení dalších a dalších zásob jídla a pití….. Petr mimo jiné dovalil třílitrovou láhev Myslivce a vzal si do hlavy, že se musí okamžitě vypít. A dělal pro to maximum. Večer se trochu ochladilo, tak jsme navlékli bundy a šli k ohni. Byl to dobrej nápad, u ohně bylo skvěle. Jedlo se, pilo se, zpívalo se. Hráli jsme s Jardou na kytary a bylo nám fajn. Pilo se pivo, víno, kořalky a zejména Myslivec. Už mi tekl i ušima. Když už jsem cítil, že mám fakt dost, potácel jsem se ke svému pokoji. Nejvyšší čas! Jakej debil postavil právě můj pokoj na kolotoč? Poslední myšlenka byla, zda by nebylo lepší se ráno neprobudit? V noci prý ještě Marcela vpouštěla Petra s Jardou, které někdo zamkl venku.

 

Den druhý

5:30 – zvoní resp. hraje Marcely budík. Léta si ho dává na tento hroznej čas. On jí vzbudí, ona si s úlevou řekne, že ještě nemusí vstávat a spí dál. Snad abych si neodvykl, ho nechává i v sobotu a v neděli. Čert by mne vzal, protože já už neusnu. Zatímco Marcela klidně odchrupává dál, já si dělám inventuru těla. „Boty mám zuté, ostatní oblečení taky. Poblitej nejsem, dobrej začátek. Nohy i ruce mám, žaludek dává o sobě vědět kručením, což je dobrý signál“. Hlavu mám tutově, zejména zátylek to potvrzuje jemnou a tupou bolestí. V puse mám děsně a tak první věc, kterou udělám, je čištění zubů. Ještě se mi mimořádně podařilo na chvilku zavřít oči, ale to už jsem opět vzbuzen Marcelou, která si jde dát na terasu první kávičku a cigárko. S foťákem kolem krku se vyplížila a já se dal do oblékání. Hlad je hlad. Přivítalo mne nádherné, prosluněné ráno. Neskutečná krása. „Ještě že jsem se probudil“, blesklo mi hlavou po nočních myšlenkách.

Ženský již vařily kávy, čaje a stůl se prohýbal pod dobrotama všeho druhu. Od pomazánek, pečiva až po bábovku, domácí vánočku a svatební koláčky. Boška ještě uvařila výbornou bramboračku, prostě to nemělo chybu. Petr pořád trval na dopití flašky, takže po snídani hned pár panáků, pár piv a hodnej Jarda se ujal úlohy vedoucího expedice. Naplánoval nám trasu k potoku a kolem něj do vsi a zpět. Na papíře to nezní špatně. Jarda se s tím nepáral. Žádné hledání značek a stezek, prostě logicky potok teče dole, tak jdeme po louce a lesem dolů do údolí. Kdo nás pozoroval a slyšel z dálky, tak si myslel, že se točí další díl Homolkových….

Trochu neschůdná cesta, ale jdeme. Ti optimističtěji naladění, jako třeba já, se radovali z výletu. Ty menší optimisté, jako Pavel, trousili cestou poznámky, jako že už jdeme dvě hodiny z kopce, takže logicky nás čeká to samé opačně. Cestou jsme našli plný košík hřiba. Byl obrovskej, zdravej, krásnej a jeden jedinej. Po dlouhé cestě lesem (stále z kopce), jsme potkali hajného (pár jsme jich ostatně měli i v sobě J). Poradil nám směr, avšak po pár metrech stejně přišlo rozcestí na tři cesty. Vydali jsme se prostřední. Když jsme vyšli z lesa, rozevřelo se před námi úžasné údolí, travička jak koberec, rybníčky jak z pohádky, plné leknínů a pstruhů, stromky osypané švestkami, broskvemi, nádherné, upravené domky, skoro až kýč. Krásný kýč. Ještě pár zatáček po cestě a jsme ve vsi. Kostel, Jednota a hospoda. Ani jedno místo z této trojice nebylo otevřené. Nápis na ceduli u hospody stál Pavla s Petrem pár let života. Zavřeno, jsme na výletě. Pavel zanaříkal. „Na chalupě máme 5 kg masa, 5 kg nadívaných křídel, 5 kg sekané, 5kg guláše, hektolitry piva, vína a kořalky a my jsme takoví pitomci, že sedíme před zavřenou hospodou a čeká nás cesta do kopce“.

Já byl po té noci celkem skvěle naladěn a zdál jsem se i plný sil, tak jsem to tak černě neviděl. „Hurá zpět na chalupu“! Vyrazili jsme do kopce – převýšení přes 600 m. Během první hodinky jsme se rozdělili do několika skupinek. Mně to fakt sedlo a tak i díky trackovým holím jsem se držel v čele. V čele s Dášou, která na rozdíl ode mne nenesla žádná přebytečná kila, trénovanou Danou a Jardou. Cesta byla dlouhá a pořád do kopce. Ve Stádlech jsme se raději vyhnuli kravám a býkům za ohradníkem a pak už jsem v první malé skupince dorazil do cíle. Hned jsem začal točit piva kamarádům, kteří docházeli za mnou. Napadlo mne, že by byl prospěšný čin a dobrý fór natočit pár piv a vzít je poslední skupince na cestu. Odhadoval jsem, že budou už někde na kraji lesa a tak jsem vyrazil s půllitry v ruce. Na kraji lesa však nikdo nešel. Našel jsem je až téměř ve společnosti ovcí a býků ve Stádlech. Mám dojem, že jsem jim tím pivem snad zachránil nebo alespoň prodloužil život. Vypadali fakt ušle až na Marcelu, která šla v poslední skupině zejména proto, že fotila vše, co cestou potkala… Jejich tempo bylo zničující a tak jsem s prázdným sklem vyrazil zpět na chalupu. Ještě jsme telefonicky navigovali Janu s Fandou, kteří sešli z cesty, ale po chvíli jsme byli opět všichni u piva. Po nezbytném odpočinku a panáku Myslivce (ta flaška snad nemá dno?) jsme zahájili přípravy na večer. Já s Edou jsme nadělali dříví na oheň, Jarda rozdělal a udržoval oheň a Petr připravoval grilování. Jarda u ohně přemýšlel, zda je ještě hodnej nebo začíná být méně hodnej. Trochu jsme s Petrem přehnali hecování se a pak nezbylo, než zachovat tvář a skočit do bazénu. Prý má 15 stupňů. Pak jsme se dozvěděli, že měl 13 – 14 st.C. Odolali jsme nápadům přítomných dam, že je škoda močit trenky a hupli jsme tam v nich. Zima byla tak 50 mm až jeden centimetr. Alespoň to hlásilo to čidlo pod pupíkem J. Ale co tě nezabije, to tě posílí. Byli jsme jak znovu zrození. Následovalo pití, konzumace dobrot z grilu a opět zpěv s kytarou. Hodnej Jarda kytaru nevytáhl, protože prý ho bolely nějaké č ččč? Prostě bříška. Seděli jsme dlouho do noci a bylo nám krásně.

 

Den třetí

5:30 hodin – probouzím se. I když jsem budíka Marcele vypnul, tak už jsem naprogramovaný. Prostě se vzbudím a čekám, kdy ten hajzl bude zvonit. Nebude, protože jsem ho vypnul. Ale stejně už neusnu. Válím se v posteli a těším se na snídani. Vítá nás ještě krásnější a ještě slunnější den, ale poslední…. Marcela s foťákem kolem krku jde na první kávu a cigáro, já na snídani. Opět stůl plný dobrot, opět krásně, snídaně s výhledem do krásného údolí, máme před sebou celý den, ale poslední… Nálada je výborná, ale ve vzduchu se pořád vznáší to „poslední“ a odpoledne jedem domů. Dávám si poslední dvě piva, Petr taky a jsou fakt poslední. Sud je prázdnej, Myslivec taky a děvčata se dávají do konzumace vín, míchaných nápojů atd. Jarda s Marcelou ještě nadhodili  myšlenku realizace plánovaného výletu na Boubín, ale nesetkali se s ohlasem. Ten včerejší byl za dva. Pár jedinců ještě dalo krátkou procházku po okolí, my ostatní seděli, jedli, pili a vyprávěli. Uteklo to. Balení, poslední fotky, loučení. Napadá mne, jaká náhoda nás svedla dohromady? Nejet na Kapverdy, tak jsme se v životě nepoznali. Kolik fajn lidí chodí po světě a nepoznáme se, protože se prostě nesejdeme, protože se mineme? Je to náhoda a my ji měli. Člověk má talent spíš potkávat pitomce. A to denně. My se potkali a těšíme se na další a další shledávání. Jede se domů a těšíme se na další setkání. Bude to až na letišti – směr Isla Margarita?

Vláďa Novák, České Budějovice

 

Více fotek naleznete na našem Facebooku!