Thajsko 2000 (od Čerta) - I. část

 

 I. část

 1.-29.11.2000

  

1.11. Akce začíná. Navlečeni do tropických uniforem působíme v nastávajícím pražském podzimu trochu jako uprchlí trestanci nebo chovanci. Let včetně přestupu probíhá dobře. Noc v letadle oživuje film The Kid a po rozednění moc zajímavé výhledy. Pod námi ubíhá Afghánistán – krajina v barvě našeho žlutošedého oblečení. Nad Indií se scenérie mění ve vodní svět. Delta Gangy je rozvodněná a mezi hnědými loužemi jen občas prosvítá země. Po necelých 10 hodinách a asi 9 000 km přistáváme v Bangkoku. 

 

2.11. Bez komplikací procházíme celní a pasovou kontrolou i davy naháněčů. Nabíráme informační letáky v turistické kanceláři. Vyhýbáme se letištnímu busu a jdeme se zblízka seznámit s místní dopravou. Na dálnici před letištěm čekáme na zastávce plné domorodců. Prohlíží si nás s ještě větším zájmem než my je. Naskakujeme do busu 29. Jde to lehce, chybí mu dveře. Rozšafný řidič a průvodčí se nás s úsměvem ptají kam jedeme. Za plné jízdy prohlíží naši mapu. Cosi nám thajsky vysvětlují. Nikdo nikomu nerozumí ani slovo. Aspoň se na sebe přátelsky zubíme. Po nějaké době šofér naznačuje, že máme přesednout. Nehádáme se s ním. Jsme na zastávce kdesi na předměstí. Na lavičce sedí 3 školačky v černobílých uniformách. S chichotáním si nás prohlíží – puberťačky. Aby řeč nestála ptáme se jich na cestu. Nadšeně se zmocňují mapy, radostně švitoří a mávají rukama. Postupně do navigace zatahují veškeré osazenstvo zastávky, kromě špinavého mladíka, který si cosi prozpěvuje a evidentně se pohybuje v jiném světě (drogy nebo schizofrenie?). Názory se různí. Postupně nám doporučují všechny busy, které tudy projíždí. Do jednoho uvedeného i v průvodci naskakujeme. Za 16B máme okružní jízdu po BGK. Opět nám radí asi 3 lidé, opět každý něco jiného. Pokoušíme se o čin hodný Marca Pola – zorientovat se v labyrintu zdejších ulic. Jednu dobu se mi to dokonce daří. Pak mi ale vedle sedící mladík naznačuje, že jsme na naši mapu ještě ani nevjeli. Balím ten zbytečný kus papíru a sleduji okolní chaos a neskutečný, kontinuální a zcela nepřehledný dopravní kolaps. Nakonec se podle železničního přejezdu, křižovatky označené latinkou a výjimečně zanesené i v naši řídké mapě chytáme a dojíždíme k cíli – čtvrti Banglamphu a ulici Khao San - první zastávce všech backpackerů v Krungthepu. Ubytováváme se příznačně v hotelu Marco Polo trochu mimo hektickou Khao San a vyrážíme na průzkum. Panuje tu čilý ruch. Mezi prodavači nudlí, palačinek s banány, grilovaného ovoce a masa, různých cetek, houpacích sítí, oblečení se proplétají tuk-tuky, mopedy, davy lidí. V rychlém sledu narážíme na prvního dealera drog a prvního pasáka. Oba asertivně odháníme. Khao San je už hodně zglobalizovaná davy turistů z celého světa. Asijská realita je tu silně naředěna euroamerickými vlivy, což není ideální, ale alespoň to zmírňuje prvotní šok z přechodu do jiného světa. V Internetové kavárně, kterých je tu spousta, navazujeme kontakt se vzdáleným domovem. Jdeme se podívat k řece Chao Phraya. Pěkná břečka. Se zájmem sleduji pár rybářů. Myslím, že jediné co se tu dá chytit je cholera, možná břišní typhus. Zmatek a ruch na Khao San vrcholí, stejně jako naše únava. Jdeme spát.

 

3.11. Po ránu je na Khao San překvapivý klid. Snídáme (smažená rýže s nasekaným kuřetem a zeleninou - lahodné, palačinka s banánem a medem - excelentní) a vyrážíme na prohlídku čtvrti Ko Ratanakosin. V záhybu řeky Chao Phraya na jakémsi poloostrově je soustředěna většina historických zajímavostí. Dopravní situace v BGK je za hranicí kolapsu, v agonii před exitem. Navíc se jezdí vlevo. Dopravní předpisy jsou jednoduché - přednost má silnější. Přejít silnici je nebezpečný a zdlouhavý manévr. Nakonec se nám to daří. Postupně se kolem hradeb královského paláce dostáváme ke chrámu Wat Pho. Zařazujeme neplánovanou návštěvu tržiště u řeky. Trhovci pilně sekají, krájí, smaží, míchají, pečou, rožní. V páře z hrnců se rýsují stánky s rybami všech velikostí a tvarů, sušenými, nasolenými chobotničkami, kraby, krevetami, ale i vlaštovčími hnízdy, krásně barevným kořením a rudými feferonkami. Zrakové vjemy doplňuje směsice vůní, pachů a zvuků. Tržiště je zčásti na terase nad řekou. Nedávno skončily monzunové lijáky. Mezerami mezi prkny každou chvíli vystřikuje hnědá voda. Některé úseky jsou zatopeny do půli lýtek (našich, tzn. po kolena domorodců). Nikomu to moc nevadí. Stánky holt stojí ve vodě. U silnice se na nás vrhají davy řidičů tuk-tuků a lžou jako když tiskne. Prý je dnes vše zavřené, kromě „Big standing Buddha“ nebo „Lucky Buddha.“ O těchto atrakcích není v našem průvodci ani zmínka. Evidentně kamuflují nějaký obchůdek, kde podlí šoféři dostávají provizi za nalákání turistů. Prcháme do klidného areálu nejstaršího chrámu v BGK - Wat Pho. Velký, složitý komplex s řadou zvonovitých věží (stup a chedi) různých velikostí vykládaných barevnými kamínky, které se ve slunci nádherně blyští. Věže slouží jako pohřebiště nebo pokladnice. Moc pěkné a exotické. Prohlížíme si několik viharn – jakýchsi kapliček, ve kterých jsou různě velké, většinou zlaté sošky Buddhy. Čiší z nich klid a pohoda. Trochu mě ale překvapuje záliba ve zlatě a přepychu. Příjde mi v rozporu s hlavními Buddhistickými dogmaty. (1.Život je utrpení (dukha) 2.Utrpení pochází ze žádostivosti (tanha) 3. Žádostivost lze potlačit. 4.Buddhismus je k tomu cesta). Další důležitou součástí chrámu je bot nebo uposatha - hlavní chrámová loď. Ve Wat Pho ji vyplňuje unikátní 46 metrů dlouhá socha ležícího Budhy. Na nohách má perletí znázorněno 148 Budhových kladných vlastností. Jako projev úcty tu na sošky lepí zlaté plíšky a zapalují 3 vonné tyčinky (za Budhu, jeho učení (Dharma) a bratrství všech buddhistů (Sangha)), které se někdy kombinují se symbolem buddhistického klidu a harmonie – lotosovým květem. Na lavičce se bavíme s klučinou mnichem. Z Evropy zná Anglii a fotbalistu Beckhama. Přes trh s posvátnými amulety, které jsou tu velmi oblíbené, jdeme ke Královskému paláci. Palác je velkolepý. Řada zajímavých, pečlivě a do detailů zdobených barevných budov, obrovská, ve slunci se blýskající zlatá stupa, vzácná náboženská relikvie – smaragdový Budha, symbol Thajska. Královský kult je tu zakořeněný hodně hluboko a vypadá to, že si domorodci stavbu těchto vypiplaných budov, kterých je tu přes 100 užili. Současný král plným jménem Phrabaatsomdet Boramintaramahaphumiphonadunyadet je nejdéle vládnoucí žijící panovník. Je to sympatický, osvícený monarcha, který rád hraje na saxofon a složil thajskou hymnu. V každé domácnosti mají kromě buddhistického oltářku také jeho fotografii. Na zdi kolem komplexu je vymalována zdejší verze staroindického eposu Ramajana. Hemží se spoustou příšer, bitev, heroických scén.

 

            Chceme jet pro informace na nádraží. Volíme vozidlo s příznačným názvem tuk-tuk. Je to tříkolka poháněná dýchavičným motorem, která se v zatáčkách nebezpečně naklání. Zase se s ní ale dá výborně manévrovat ve zdejší hektické dopravě. Vybíráme si opodál stojícího šoféra, který si nás moc nevšímá. Souhlasí, že nás vezme na nádraží, ale nejdřív nám ukáže šťastného Budhu. Už je to tady. Dopadá to dle očekávání. Po hodině jízdy v dopravní zácpě, kdy nám výfuky větších vozidel (všechny) bafají pod nos, absolvujeme s chrchlajícím šoférem (Bangkokský smog jen mírně fortifikovaný vzduchem dělá divy) návštěvu polorozpadlého, nepříliš zajímavého chrámu, diamantové, zcela nezajímavé burzy a končíme na náměstí, kde je všechno možné, jenom ne koleje. Už nemám morál se s podvodníkem dohadovat. Radši než k brachiálnímu násilí se uchylujeme k evakuaci vozidla. Pozor na tuk-tukáře před hlavními památkami. Pěšky pokračujeme k nádraží. Chodit po BGK je hrůza. Jezdit čímkoliv taky. Díky nikdy nekončícím zácpám (dopravním) jdou na dračku speciální záchody do aut. Asi po 2 hodinách kličkování mezi všemožnými vozidly, stánkaři, davy lidí se dostáváme k cíli. Opět selhala mapa (možná náš orientační smysl). Zvažujeme koupi nové, ale docházíme k závěru, že spíše než sehnat novou mapu by bylo na místě postavit nové město. Vyzvedáváme jízdní řády a jdeme se najíst do nádražky. Bambusové výhonky a ústřice v těstíčku. Kde je mé předsevzetí o střídmé stravě? Předraženým taxíkem se vracíme na KS. Vyžaduji po taxikáři aby spustil taxametr. Odmítá, prý se to v zácpě nepoužívá. Spíš se to nepoužívá při transportu naivních a ještě neostřílených troubů. Zácpa je tu neustále. Příště už mě nenapálí. Aspoň jsme si všechny záludnosti ozkoušeli v jeden den. Na Khao San vyhlašujeme soutěž o nejlepší palačinku s banánem. Všechny jsou výborné. Díky bodům za umělecký dojem ale vítězí drobný stařík nad korpulentní cukrářkou. Vrávorající maník se mě ptá co je dnes za den. Večírek se mu evidentně vydařil.

 

4.11. Za 3,5 B, rozdíl oproti sumě 250 B o kterou nás oškubal včerejší taxikář, se regulérní MHD přesunujeme na nádraží. Dieselovým motorákem se sedačkami uzpůsobenými pro drobné domorodce odjíždíme do Ayuthai. Po vlaku neustále prochází prodavači s občerstvením a grilovaným masem. BGK je pěkně rozlehlý a trvá dlouho, než z něj vyjíždíme do okolních rýžových políček. Za 1,5 hodiny a 15 B jsme v Ayuthai. 400 let byla hlavním městem thajského království, metropolí, která ve své době konkurovala Londýnu. Krásné město zničili barbarští barmští nájezdníci.Nakonec je vyhnal král Taksin. Později o sobě začal prohlašovat, že je Budhův nástupce. Poddaní ho umlátili v sametovém pytli, aby královská krev neposkvrnila zemi. Motorovou pramicí se přeplavujeme do města. To je ze všech stran obklopeno soutokem 3 řek, které spojuje umělý kanál. Sázíme na nezkaženost zdejších obyvatel a stopujeme tuk-tukáře. Řidič příliš neovládá zdejší místopis a z nalezení našeho hotelu (jednoho z asi 8 ve městečku) má ještě větší radost než my. Ubytováváme se a procházíme městem. Každou chvíli jsou domy přerušeny zbytky fantastických staveb. Na molu si najímáme motorovou džunku s lodním šroubem na dlouhé pohyblivé tyči. Sympatický, usměvavý domorodec s námi obeplouvá město. Fantastický, exotický a velmi příjemný zážitek. V domech na kůlech okolo řeky panuje pohoda. Obyvatelé na nás vesele mávají a smějí se. Děcka se koupou v husté, hnědé řece a skáčou z mostu. Asi po 45 minutách přijíždíme k první zastávce. Chrámu Wat Chai Wattanaram v  rannému Ayuthajském stylu, silně ovlivněném khmerskou architekturou. Je to naprosto úžasné. Obrovská homolovitá věž (prang) z které by měl radost Däniken nebo Freud, se tyčí mezi zbytky menších věžiček a galerií sedících Budhů. Prangy mi silně připomínají kosmické rakety i se schůdky a okénky vysoko nahoře. Mají prý znázorňovat posvátnou horu, centrum vesmíru. Houby. Podle mně byli architekti megalomanští erotomani nebo je inspirovali mimozemšťané. Mara mé hypotézy neakceptuje. Chrám je krásný. Loďkou pokračujeme ke 2 dalším menším chrámkům. Ve srovnání s prvním krasavcem mi nepřipadají už tak zajímavé. Uvnitř druhého probíhá buddhistický obřad. Mnich u vchodu žehná příchozím pruty namočenými ve vodě. Lidé si kupují dlouhé role oranžové látky, kterou zdobí 19 m velkou zlatou sochu sedícího Budhy. Polohy v kterých je Budha znázorňován tzv. asany a mudry, jsou vysoce symbolické. Sedící Budha, který se dotýká jednou rukou země znázorňuje okamžik, kdy Sidharta odolal nástrahám zlomyslného ďábla, který ho chtěl opakovaně rozptýlit z meditace. Poklepáním na zem Budha vždy stvrdil, že odolal pokušení. Budha s oběma rukama složenýma v klíně znázorňuje meditaci. Spojený palec a ukazovák (jako znak OK) symbolizuje Budhu přednášejícího své učení. Ležící znázorňuje smrt pozemské podoby Budhy a jeho přechod do Nirvány. V předsálí chrámu se koná masové pálení vonných tyčinek a v modrém dýmu je vidět sošky polepené zlatými plíšky. Sympatický kapitán nás bez potíží odváží přesně na místo kam slíbil. Jsme rádi, že BGK manýry sem ještě nedorazily. V dřevěné, baculaté loďce připomínající Noemovu archu večeříme a vracíme se do ubytovny. Se smíšenými pocity hodnotíme fakt, že i zde, v malém městečku sídlí několik Internetových kaváren. Píšeme maily, štamgasti v rohu smaží hry, vlastník cyber brlohu poslouchá přes internet rádio. O kus dál lidé v chýších na břehu řeky zapalují bambusové lucerničky a ke komunikaci stále ještě používají hlasivky. 

 

5.11. Půjčujeme kola stylu Ukrajina a vyrážíme na okružní jízdu. Chvíli mi trvá zvyknout si na jízdu po levé straně. Dopravní předpisy si tu ale vykládají velmi volně. Nikomu moc nevadí má tendence jezdit v protisměru. Prohlídku začínáme v chrámu Wat Phra Mahathat. Masivní komplex staveb z červených cihel, malebná kamenná hlava obrostlá kořeny stromu. Některé věže jsou povážlivě nakloněné a jiné drží pohromadě jen silou buddhistické víry. Celé je to velmi impozantní a tajemné. Opět otevírám debatu o mimozemském zdroji inspirace zdejších stavitelů. Mara mé úvahy opět ignoruje. Přes silnici přecházíme do chrámu Wat Ratburana s krásným raketovitým, falickým prangem. Stojí na něm sochy podivných okřídlených bytostí. Zbožně k nim vzhlížejí postavičky lidí asi poloviční velikosti. Pro mě je to hotová věc. Byli tu a basta. Krásným parkem s jezírky jedeme k další obrovské raketě. Jsem nadšen. Tohle už musí přesvědčit i skeptika Maru. Cestou vybírám zatáčku a málem narážím do slona. V autoškole mě neučili, jestli má slon přednost. Každopádně mu ji dávám. Objížďka chrámů (tzv. waťárna) pokračuje v bývalém královském paláci Wat Phra Si Sanphet s 3 masivními zvonovitými věžemi (že by jiní ufoni?). Sympatické slečně, která tu dělá disertační práci z fakulty enviromentalistiky na téma chování v archeologických památkách, vyplňujeme dotazník. Kostrbatou angličtinou formulovaným dotazům moc nerozumím, ale slečna se moc hezky usmívá. Waťák pro dnešek završujeme v chrámku, který připomíná mexickou pyramidu a následně u jezírka na jehož břehu leží obrovský kamenný Budha. Pak přejíždíme řeku a vyrážíme za město. Projíždíme po pontonových cestách mezi chýšemi, chrámky a občas docela snobskými baráky. Domorodci tradičně mávají a smějí se. Nevím jestli na nás nebo nám, ale působí sympaticky. Cestu lemují smečky polodivokých psů, bambusové keře, kokosovníky, banánovníky a občas zarostlý kanál. Po pár kilometrech se dostáváme k dřevěnému mostku přes bažinu. Za ním je už konečně jen prašná cesta roubená z jedné strany skromnými chýšemi na pilonech a z druhé řekou nebo spíš mokřadem. Na hrázi přes mokřinu nás míjí klučina na terénní motorce. Nahlas zdraví a zubí se na celé kolo. Po chvíli slyšíme divný zvuk. , vzduchem letí snědé tělíčko a řvoucí Honda a pak už jen vyvalily se vlny zdola, rozlily se v čirá kola. Hladina mokřadu se zavírá. Pak se ze zeleného slizu noří motorkář. Zase už se zubí. Příliš ho nerozhodil fakt, že se málem zabil a motorka mu vrčí kdesi u dna. Řidič dodávky, kterému se motocyklista v zatáčce duchapřítomně vyhnul nechápavě kroutí hlavou. Při pokusu vylovit stroj sám málem končím v tekutině, která má s vodou společné jen skupenství a to ještě ne úplně. S houfem děcek zabahněnou a chaluhami pokrytou mašinu konečně vytahujeme. Motorkář nadšeně líčí svou nejčerstvější historku a všichni se výborně baví. Tušíme, že toto byl vrchol dne, tak se po chvíli vracíme do města. Čeká nás noční přejezd do Chiang Mai motorovým vlakem, lehátkovým vozem. Úzkou chodbu z obou stran lemují řady kotců a díky klimatizaci je tu zima jako na Sibiři. Mara si na sebe postupně obléká téměř veškeré své šatstvo. Příliš to nepomáhá , tak se temperuje slivovicí. Nadává jako špaček. Tato noc nebude krátká. Za okny naší pojízdné ledničky ubíhá tropická krajina. Od stevardky si kupuji meloun a ananas. Nevím jestli je to nejrozumnější nápad.

 

6.11. Noční jízda vlakem není nic moc. Na spodním lehátku si připadám jako v BGK na křižovatce. Randál a pach výfukových plynů z dieselových motorů komplikuje usnutí (po delší jízdě by zřejmě zcela znemožnil probuzení). Mara zase ve svém kotci díky rafinovaně umístěnému vyústění klimatizace pomalu omrzá. Nepomáhá ani zákrok srolovaným 100+1. V noci okolo zajímavá zatopená krajina, po rozednění z mlhy vystupují elegantní, štíhlé, vysoké siluety palem. V Chiang Mai se ubytováváme v hotýlku nedaleko nádraží, půjčujeme kola a vyrážíme na horu Doi Suthep. Zdraví rozum, pud sebezáchovy a únava však naštěstí po několika km vítězí. Zavčasu nám dochází, že po noci ve vlaku, těsně před tropickým polednem, v kolonách aut a mracích fotochemického smogu, na kolech s kterými se obtížně jede už po rovině, by 15 km dlouhé a poměrně strmé stoupání asi nedopadlo dobře. Není čas na hrdinství. Dle hesla práci strojům, nakládáme kola do prvního taxíku dodávky a hladce vyjíždíme nahoru. Je to pěkný krpál. Na vrcholku budíme s koly dost velký rozruch. Takové magory tu ještě neviděli. Po 300 schodech stoupáme k chrámu Doi Suthep. Zajímavé výhledy na oparem pokryté Chiang Mai hluboko pod námi. Chrám stojí za to. Je obklopen malebnou zahradou s řadami zvonů různých velikostí, které vydávají líbezné zvuky. Strom s velkými, jasně fialovými květy krásně kontrastuje se sytě modrým nebem. Idylka. Abychom svými šortkami v chrámu nepohoršovali, půjčujeme si erární kalhoty. Mara vypadá jako chirurg po šichtě, já jako bezdomovec po šichtě. Uvnitř chrámu je chladivá mramorová podlaha, ve které se odráží zlatá stupa. Moc pěkné. Z nádoby s ledem si kupuji velký, chlazený kokosový ořech. Prodavač do něj zkušeně mačetou vysekává otvor. Uvnitř jsou asi 2 litry lahodné tekutiny (není mi moc jasné jak se tam dostala.) To není jako křížalky u nás na vánoce. Ořech má 3 vrstvy. Zevní zelenou slupku, prostřední dřevnatou vrstvu a vnitřní mazlavou a chutnou dužinu, kterou vyškrabuji brčkem. U nás se kokosáky prodávají bez zevní slupky a už notně vysušené.

 

            Vyrážíme na sjezd do Chiang Mai. Chceme se stavit u vodopádů ve zdejším národním parku. Přehnané vstupné (200B rozuměj relativně k ostatním atrakcím, které tu stojí tak 20-40B) se nám nechce platit. O pár serpentýn níž se jdeme po stezce podívat kousek do monzunového pralesa. Procházíme spletitým porostem kolem říčky. Je tu skleníkové klima a po chvíli nás všechno kouše a svědí. Celí orosení se vracíme na silnici a sjíždíme do ZOO. Nic moc. Unavení hroši, sloni, opice, akvária s kapry a tolstobiky, pro zdejší návštěvníky asi exotické ryby, pro nás ani moc ne. Jdeme se navečeřet, zaměstnankyně alteruje roli zpěvačky a servírky. Obojí ji celkem jde.

 

7.11.Ráno taxíkem na autobusák a busem do Chang Dao. Vozidlo se postupně plní. Tísníme se na drobných sedačkách a koleny vybulujeme plech na předchozí řadě. Průvodčí se za plné jízdy vyklání z dokořán otevřených dveří. Do busu se vrací jen když míjíme kamiony nebo větší auta. Krajina chytá tropicky bujný a jedovatě zelený nádech a na severu se objevují krásné zelené pahorky (Už vím o čem psal velký Hemingway. Jiný kontinent, ale stejné klimatické pásmo). Po asi 2 hodinách vystupujeme ve vesnici Chang Dao. Autobus odjíždí. Mara zjišťuje, že s jeho foťákem. U sympatické, anglicky výborně hovořící paní si půjčujeme kola. S ručně namalovanou mapou okolí vyrážíme kolem zajetých hadů k jeskyním. Moje kolo má několik závad – zcela vyklochtanou přehazovačku, volné středy, padající řetěz a sedlo v ostrém úhlu vzhůru. Dost to bolí. Tohle nebude na dlouhé túry. Zatracený krám, zlatá včerejší Ukrajina. Tropickou krajinou s bujnou vegetací a krásným výhledem na 3. největší horu Thajska Chang Dao se s vrzáním a rachtáním propracováváme vpřed. Po asi 5 km se dostáváme k jeskyním. Posuňkovou řečí najímáme průvodkyni. Zapaluje karbidovou lampu. Moc to nehoří. Zběsile pumpuje a lampička začíná s hučením pěkně žhnout. Následujeme ji do ústí temného tunelu. Mara je pesimista. Dnes už se prý rozloučil s foťákem a teď se rozloučí i se životem. Neodporuji mu. Procházíme rozlehlými sály, chodbami, místy po 4 v naprosté tmě lezeme klaustrofobicky úzkými průduchy a hlavou mlátíme do nízkých stropů. Paráda. Je tu dost horko. Vzduch se ani nehne. Pěkně z nás teče. Průvodkyně před námi komíhá jako velká světluška nebo celkem sympatický Charon. Kahan místy poblikává a Mara se loučí se životem. Speleologové by tu řičeli blahem. V dómech jsou úžasné krápníkové formace. Každá se nějak jmenuje. Průvodkyně podsvětím nám ukazuje slony, žáby, Budhy ve všech polohách, vodopády, lotosy, ňadra (pořádná) atd. Jednotlivé útvary láskyplně poplácává, do jednoho plochého krápníku mlátí jako do bubnu. Vydává to zajímavý zvuk. Tak za tohle by byla v Macoše solidní pokutka. Sestupujeme kamsi dolů ke zlověstné, temné podzemní propasti. Zpátky se vracíme jinou cestou. Je to fantastický labyrint. Rozhodně doporučuji k návštěvě. Před jeskyní v jezírku krmíme obří ryby a pokračujeme dál k horám. Po 500 schodech šplháme ke klášteru Paraplong v bujné vegetaci na svahu hory. Mniši si vybrali krásné místo. Kocháme se výhledy a pak se kolem hadů už definitivně srovnaných se zemí vracíme do vesnice. V buse do Chang Mai s hrůzou nacházím ve své tašce zapůjčený rezavý řetěz na kola. Jako vyslanci ČR v severních provinciích Thajska jsme zcela selhali. Telefonicky se z Chang Mai snažíme situaci napravit. Nikdo to nebere. Procházíme noční trhy s neskutečným sortimentem padělaného oblečení.

 

8.11. Pěšky brousíme po Chang Mai. Prohlížíme si chrám Wat Phra Singh v lannském, severothajském stylu. Kluci před chrámem hrají fotbal s míčem upleteným z rákosu. Mladí mniši v oranžových róbách je se zájmem pozorují. U dalšího chrámu Wat si Koet je zajímavá masivní věž a z její zdi vystupují torza slonů. Copperfield hadra. Otrnulo nám a v restauraci zkoušíme místní speciality – já kuře kari a Mara polévku Tom Yam, u které je výslovně napsáno – ostrá. Varuji ho, ale nedá si říct. Mrzí mě, že nás následujících 20 minut někdo nefilmoval. Mara už ani nemluví. Na čele má kapky potu jako hrachy a na tváři lividní, nezdravý ruměnec. Já také cítím nezvyklé teplo v obličeji. Slzí mi oči a spustilo se mi z nosu. Oba pokrmy jsou oheň v pevném skupenství. Okoralými rty prosím o účet a rychle mizíme. V nedaleké herně hrajeme hry na Playstation obklopeni bandou školáků. Tak se nám to zalíbilo, že nám málem ujíždí vlak do Lampangu. Vlastním tělem stavíme projíždějícího taxíka. Mávám mu před obličejem jízdenkou na vlak (angličtinu už vzdávám je tu stejně většinou k ničemu. Pantomima nebo názorná demonstrace jízdenky nebo obrázku je lepší). Naskakujeme do vlaku a odjíždíme do Lampangu. Zjišťujeme kde je tu autobusové nádraží a jak se zítra dostaneme na sloní farmu a jedeme se ubytovat do města. Hotel neníz nejlepších. Je to jakási obdoba paneláku. Zdi by potřebovaly vymalovat. V recepci mají fotku, která připomíná Lao ce Tunga. Mara večer při pohledu na svou zarudlou hlavu a ruce a bledé tělo suše konstatuje že vypadá jako nepovedená šachová figurka. Nejsem na tom o nic líp.

 

 9.11. Brzy ráno jedeme busem do distriktu Hang Chat. Vystupujeme na dálnici 37 km od města a po boční opuštěné silnici pokračujeme pěšky do výcvikového tábora pro slony. Jsme nadšeni naprostou absencí turistů a reklam. Po asi 2 km se dostáváme do tábora. U značky pozor slon narážíme na prvního volně pobíhajícího tlustokožce. Štráduje si to přes cestu a rozšafně mává chobotem. O kus dál je stáj s dalšími. Krmím masivní živočichy banány. Nejdřív jim plody loupu. Mahut mi názorně ukazuje, že to není potřeba. Trs banánu s chrupnutím mizí slonovi v tlamě i se šlupkou a stopkou. Hned se dožaduje dalšího. Obrovské zvíře mě sonduje, pošťuchuje chobotem. Prstíky na jeho konci si překvapivě jemně bere banány z mé ruky. Spokojeně frká, plácá ušima a mlaská. Větší trsy omotává chobotem. Je to jako krmit velký, vlhký vysavač. Pomocí lešení se šplháme ne hřbet mohutného tlustokožce. Je to tak 3 metry vysoko. Sedíme na sedačce z tuk-tuku, kterou má zvíře ledabyle zavěšené na hřbetě. Před námi se uhnízdil mahut - sloní řidič nebo žokej. Je to seschlý, snědý mužík. Cestou zpívá tklivé písně, bubnuje chobotnatci do lebky tyčí zakončenou hákem. Slon je mimochodník. Vykračuje oběma nohama na jedné straně současně. Sedačka se tím pádem dost kymácí. Yan Pen, jak se náš 4 letý nosič jmenuje, se každých 50 metrů dožaduje chobotem nějaké laskominy. Banány rychle dochází. Je to tím, že mu je mahut nestydatě ujídá. Mlsný tlustokožec je z toho rozmrzelý. Rozhořčeně frká, flatuluje, až se sedačka otřásá, zlostně švihá chobotem v podrostu, pohybuje se ještě klackovitěji. Je to pěkný puberťák. Sloni jsou překvapivě hbití, chodí velmi obratně a projdou i po velmi úzké pěšině. Mají šikovně rozvrženou váhu, takže na rozdíl od jiných dopravních prostředků neničí džungli. Rčení o slonovi v porcelánu evidentně vymyslel někdo, kdo chobotnatce viděl jen na obrázku. Projížďku končíme ve vesnici. Před chýšemi se popelí slepice, prohání psi a kočky a tu a tam chobotem mrská slon. Sesedáme a jdeme našemu korábu džungle koupit něco na zub (na kel). Pak si prohlížíme sloní mámu se slůnětem. Mládě ještě moc neovládá chobotek. Když dojdou banány, nasává mojí ruku a dost slintá. Sloni mají překvapivě měkkou a teplou kůži porostlou řídkými, tuhými štětinami. Dívají se bystrýma, hnědýma očima a vše sondují a zkoumají zvídavými choboty. U jezírka sledujeme ranní hygienu. Stádo rozverných tlustokožců se rochní ve zkalené vodě. Potápí se, převalují, stříkají po sobě a mahutech. Ti se zuby nehty snaží udržet na jejich hřbetě. Je vidět, že si to všichni užívají. Následuje ukázka výcviku. Sloni, kteří se dožívají nějakých 80 let, se během 5 roků v táboře vycvičí pro práci v lese. Nosí klády na klech nebo je válí nohama a choboty před sebou. Větší kusy berou ve dvou. Z masivních klád obratně staví hranice. Dokáží přejít po úzké lávce. Jsou velmi šikovní. Pracují do svých asi 60 let a pak jdou do důchodu a v klidu dožívají na farmách určených pro sloní důchodce. Jsou tu velmi oblíbení a patří k symbolům Thajska. Za den sežerou asi 200 kg rostlinné potravy, vypijí 20 l vody. Jsou březí 22 měsíců. Asijský slon, na rozdíl od afrického, má menší uši, nejvyšší bod je hlava, má 1 prst na chobotu. Loví je do jam a lákají na samičky.

 

            Na terásce s výhledem na sloní stáj obědváme a pak se vracíme k dálnici. Stopujeme. Asi po 3 minutách nám zastavuje dodávka. Na korbě se vezeme zpět do Lampangu. Vyzvedáváme věci v hotelu a busem odjíždíme do Phitsanuloku. Lístek se mi zdá nějaký drahý. Je to tím, že jedeme klimatizovaným busem s lůžkovou úpravou, puštěnou TV. Stevardi roznáší pití a chipsy. Zhýralost. Příště si musíme dát větší pozor. Název společnosti VIP nás měl varovat. V Phitsanuloku, kde není ani písmenko latinkou a jiného Evropana nevidět, přesedáme na další bus do Sukothai. Díky blížícímu se svátku Loi Krathong jsou všechny hotely plné. Rezervaci, o kterou jsme se pokoušeli 2 dny předem z Chang Mai odmítli. Nakonec se nám před jedním hotýlkem zjevuje velmi ochotný Angličan, který tu žije. Plynulou thajštinou nám zařizuje ubytování u své sousedky v dřevěném srubu na chodbě oddělené od okolí závěsem. Nad postelí máme perfektní moskytiéru. Super. Jdeme se najíst. Čím více na jih se dostáváme, tím víc gekonů pobíhá po zdech hostinských zařízení. Jako spolubydlící dále máme velkého lučního koníka a hnědého brouka.

 

10.11. Ráno přejíždíme do staré Sukothai. Je to asi 12 km daleko. Ve zdejším historickém parku (UNESCO World Heritage, něco jako Kroměříž) již téměř týden probíhá festival Loi Krathong. Všude jsou kvanta stánků a davy lidí. Vzácné zbytky chrámů dostávají pěkně zabrat. Jsou posety benzínovými lampičkami, stojánky na rachejtle. Starobylé kameny jsou v jejich okolí očazeny do žluta a černa sirnými plameny a petardami. Po zemi se vinou kilometry kabelů pofidérně slepených izolepou. Několik maníků instaluje nové rachejtle a snaží se zakrýt vypálený kus trávníků. Ve vzduchu čpí síra. Svátek je svátek. Jsme trochu zaskočeni. Prohlížíme si několik chrámů, které jsou malebně umístěné na umělých ostrůvcích. Pro sukothajský styl jsou charakteristické věže ve tvaru obrácených lotosových květů. Celý komplex, i když momentálně zahlcený lidmi, je moc pěkný. Půjčujeme si kola. Tentokrát sáhl vedle Mara. Za neskutečného, drásavého vrzání ložisek devastovaných kamínky a pískem, vyjíždíme za městské zdi do severního chrámového komplexu. Je tu božský klid (když Mara nejede na kole) a několik drobných prangů. Pokračujeme na západ. Po kamenné pěšince se drápeme do kopce k chrámu, kde odpočíváme ve stínu stojícího Budhy. U Mary se začínají projevovat příznaky hypervatismu. Okolní architektonické skvosty ho přestávají zajímat a stále básní o rajských ostrovech na jihu. Přes rýžová políčka kolem několika dalších chrámu se vracíme do města, kde navštěvujeme malebný chrám .Několik lidí tu z banánových dužin a palmových listů vyrábí kratongy. Jsou to lodičky, do kterých se zapichují vonné tyčinky a svíčky. Pouští se po vodě jako poděkování bohyni vod za úrodu. Právě v tomto chrámu před několika sty lety vyrobila nudící se manželka zdejšího potentáta první kratong. Věnovala ho králi, kterému se to tak zalíbilo, že z pouštění Kratongů udělal národní svátek. Je to opravdu moc pěkný zvyk. Čekáme až se setmí a pak se přesouváme zpět do historického parku. Je to nádhera. Stupy, sochy Budhy, chrámy jsou lemovány tisíci narudle svítících lampiček. Ty jim dodávají tajemný vzhled a krásně se zrcadlí v jezírcích. Nad obrysy staveb vyrýsovaných plamínky lampiček visí obrovský měsíc v úplňku. Mystický zážitek trochu kazí hlasitá, monotónní, mečivá hudba linoucí se z repráků. Procházíme labyrintem stánků, u kterých panují naprosté bakchanálie, totální obžerství. Stoly se pohýbají kily grilovaného masa, ražniči, masových koulí, kuřat, ryb, mně neznámých potvor, sušených, nasolených a vyžehlených sépií, ovoce. Divoce se smaží a praží, vaří a griluje. U stánku si skupinka dětí kupuje pytlík pražených housenek a s blaženým úsměvem se do nich pouští. Na výběr jsou ještě sarančata a několik dalších představitelů hmyzí říše. Cestovatel by se neměl nad ničím ošklíbat, ale na tohle nemám nervy. Mara si dává kuřecí řízek na špejli, já koštuji neznámé dužinaté ovoce (aspoň myslím). V 8 hodin zasedáme do chrámu Wat Hahathat, kde začíná světelná a hudební show. Šedivý, shrbený patriarcha vypráví mladé dívce historii města, kterou asi 100 herců přehrává v pozadí. Střídají se období klidu s válkou. Nastrojené a namalované tanečnice předvádí tradiční tance. Jsou moc pěkné (tance i tanečnice). Ve stoje nebo v sedě elegantně pohybují pažemi s dlaněmi vytočenými v ostrém úhlu. Masivní zbytky chrámu jsou krásně nasvícené a na závěr se strhne ohňostroj. Rachejtle se tříští o staleté trosky, spirály ohně olizují letité kameny, Je to moc hezké. Ne každý den máte příležitost přihlížet demolici světového kulturního dědictví. Vracíme se na trh. Za mlhou z pánví a hrnců hustou tak, že by se dala krájet (jako smažené chobotničky), přicházíme k rybníčku brčálníku – vodní ploše pokryté souvislou vrstvou vodního květu, slizu a chaluh. Uprostřed probíhají souboje na bambusové kládě položené asi 2 metry nad vodou na překřížených kůlech. 2 bojovníci(ce) vyzbrojení každý jednou boxérkou se snaží shodit protivníka do vody. Mile překvapují 2 velmi bojovné holky. Se zarážející vervou se mlátí přes rozesmáté obličejíky. Pokračují v boji i když už visí hlavou dolů jen za nohy. Úžasný výkon. Po nich nastupuje ranař, který i s trenkama, vodou nasátou boxérkou a úsměvem neváží víc než 30 kg. Na jeho ptačím, kostnatém tělíčku se žížalkovitě kontrahuje nitkovité svalstvo. Proti němu bude bojovat na zdejší poměry solidně stavěný atlet. Jsme přesvědčeni, že z pavoučího muže udělá do 30 vteřin fašírku. Publikum je chladné, nikomu se moc nechce sázet. Nakonec se nějaké peníze vyberou a gladiátoři lezou na kládu. Favorit se výborně baví. Laškuje se soupeřem, rozhoupává kůl. Kyne publiku, pózuje až do prvního zásahu. S překvapeným výrazem v obličeji se vydává vstříc puškvorci. Davy šílí. Ve 2. kole si už dává větší pozor. Spiderman již skoro letí, ale klepítkem se na poslední chvíli zachytává. Favorit se dostává do nezáviděníhodné pozice kolébka, kdy visí pod tyčí. Drží se rukama a omotanýma nohama. Pavoučák mu sedí na břiše. Jednu ruku ledabyle omotanou kolem klády. Druhou mlátí atleta přes držku hlava nehlava. Favorit nemá šanci a podruhé si prohlíží puškvorec zespod. Obalený chaluhami a notně naštvaný se pouští do třetího kola. Tentokrát padají oba. Pavoučák ale celkově zaslouženě vítězí. Krásný zápas. Prodíráme se dál chuchvalcem lidí a vůní. Dostáváme se k notně omšelému ringu osvícenému nažloutlým světlem archaických luceren. Hemingwayův duch se vznáší hodně nízko. Uvnitř si zrovna dva asi 8 letí kluci rukama nohama snaží docela úspěšně vytřískat mozečky z hlaviček. Zápas končí. Mara řičí nadšením. Do ringu nastupují další asi tak 20 letí gladiátoři. Vlasáč poměrně civilizovaného vzezření a nebezpečně vypadající vyholený valchař. Klaní se ve všech rozích a zápas začíná. Vlasáč rychle zjišťuje, že to nebude žádná sranda. Netrvá dlouho a je poprvé na zemi. Aby zachránil situaci, pouští se odvážně do útoku. Špatné časování. Nízce vedený direkt jde vedle. Jeho momentálně zcela nekrytá hlava se nevyhnutelně střetává s kolem letící soupeřovou nohou. Není co řešit. Rozhodčí jen na chvíli přerušuje resuscitaci, aby vyhlásil jednoznačného vítěze. Knockoutovaný borec nevypadá dobře. Po chvíli ale přichází k vědomí a dokonce nejistým krokem opouští ring. Jen doufám, že to byl jen otřes mozku a ne subdurální krvácení. Dále do ringu nastupuje kníráč slušně řečeno asketického habitu. V druhém rohu se zahřívá chasník trestaneckých rysů a tupého, nenávistného pohledu pod vystouplými nadočnicovými oblouky. Mezi vypracovaným hrudním svalstvem se mu vlní vytetovaný tygr. Hrozná kreatura. Kníráč je odvážný. Taky ale tuší potíže. Tygr po hlavě útočí. Během 30 vteřin jeho vražedný direkt neomylně nachází soupeřovu bradu. Kníráč padá jak hruška. Trenér táhne jeho bezvládné tělo do rohu. Tygr by ještě do někoho kopnul. 3. vystoupení toho nemá se sportem příliš společného. Jeden ze soupeřů je totiž opilý (zřejmě whisky Mekong). Už od začátku vrávorá a obtížně trefuje svůj roh. Krvelačné publikum se těší na pořádnou řezničinu. Střízlivý soupeř to chce mít z krku. Nekompromisně opilce opracovává rukama i nohama. Překvapený piják chce jít do clinche. Špatná volba. Soupeř mu koleny brutálně přepočítává žebra. Rozhodčí už se na to nemůže dívat. Kontumačně zápas ukončuje. Celou show umocňuje fanatický řev konferenciéra, pištivá hudba, která ve vypjatých okamžicích graduje a přechází do crescenda. Zadírající se tóny i ve mně budí silnou touhu někoho zmlátit (nejlépe autora a interpreta.) Opět se noříme do lidského panoptika okolo. 2 transvestité předvádějí na pódiu trapnou show a publikum se výborně baví. Kousek vedle tančí několik ženských. Za poplatek je možné se k nim přidat. Nevycházíme z údivu. Poslední částí dnešního programu je masivní ohňostroj. Pozorujeme ho ze břehu rybníčka, pro případ, že by začalo hořet. Ještě se díváme na skupinku lidí, kteří vypouští malé, teplovzdušné balóny. Plátěné navoskované vaky poháněné hořícím bambusovým špalíkem rychle vylétají a vysoko nad zemí se mění v malé svítící tečky. Balónů je plné nebe. Vypadá to moc pěkně. Dodávkou (já v sedě, Mara ve visu za nacpaným dopravním prostředkem) se vracíme pod naši útulnou moskytiéru. Byl to plodný den.

 

11.11. Ráno přes Phitsanulok do Lopburi. Cesta probíhá bez pozoruhodností. Lopburi je specifické hejny opic, které tu volně pobíhají. Ubytováváme se v překvapivě luxusním hotelu s TV, mramorovou koupelnou, opicemi za oknem. To vše za 180 B. Večer se jdeme podívat k nedalekému chrámu, v jehož osvětlených ruinách řádí stovky opičáků. Vesele ručkují po drátech s elektrickým vedením a lucernách. Je to jako scéna z Planety opic nebo Knihy džunglí.

 

12.11. Noc je dost divoká. Hrozné horko a ruch. Uvažuji o sepsání remaku známého kusu Opice na rozpálené plechové střeše. Ty potvory tam po sobě hážou dlažky a lahváče. Spát se moc nedá. Pozoruji několik čiperných exemplářů, které šplhají po pletivu za našim oknem. Krmím je nechutnými chipsy, které jsme si včera koupili. Neprotestují. Jen musím dát pozor, aby nevlezly do pokoje. Ráno procházíme městečko a zbytky královského paláce – zajímavá směs khmerské a francouzské architektury. Úžasný je Prang Sam Yot. Opice tu jsou jako doma. Vybírají si vzájemně blechy, hrají si, páří se, pospávají.

 

             Procházku městem završujeme na tržišti s ovocem a následně masem. Bledý Mara prohlašuje, že asi bude zvracet. Ani se mu nedivím. Přesouváme se do herny, kde lze za 15 B na hodinu smažit hry na Playstation. Asi po 50 B, s mozoly na prstech odcházíme na vlak do BGK. Je neděle podvečer a vlak je nacpaný k prasknutí. Jedeme na stojáka. Pěkná sauna. Naštěstí vlak každou chvíli staví a otvírá dveře. Po 3 hodinách jsme v BGK. Na nádraží marně hledáme poštovní schránku a otevřenou směnárnu. Nasedáme do vlaku na jih.

 

 13.11. Před rozedněním vysedáme v Chumphonu. Busem přejíždíme k molu, kde se naloďujeme na rezavou, chatrně vypadající džunku. Další cestující jsou podivné, potetované existence s náušnicemi všude možně. Úvod cesty po řece docela jde. Pak ale vyjíždíme na otevřené moře s pořádnými vlnami. Musím se držet roštu na podlaze, abych neopustil palubu hlavou napřed. Orientuji se podle domorodých námořníků. Dokud se smějí, jsem klidný a vím, že ještě nejdeme ke dnu, i když mám silný pocit, že už ano. Z přídě se k nám postupně stahují promočení spolucestující. Šplíchá to pěkně až k nám. Do toho smaží tropické slunce. Naše prosolené, neoholené, zarudlé, nevyspalé ksichty dostávají zabrat, obzvláště Marův. Nos mu svítí jako žárovka. Ještě že nevidím sebe. Docela se divím, že nikdo netrpí mořskou nemocí, i když pár holek nevypadá moc dobře. Jedna bezvládně, rezignovaně leží na palubě. Cesta do ráje je trnitá. Po 3 hodinách připlouváme k zelenému ostrůvku. Vypadá velmi lákavě a malebně. Po přistání se prodíráme davy naháněčů na pláži a taxi jeepem přejíždíme po prašné cestě mezi štíhlými palmami na jih ostrova. Na zemi se válí spousty kokosáků. Ubytováváme se v bungalovu na kůlech s verandou a sprchou za 150 B. Je pekelné vedro, ale větrák v chatce nefunguje. Elektřinu tu pouští jen na pár hodin večer. Jdeme se poprvé vykoupat do Indického oceánu. Bílá pláž, zelené, teplé moře, nakloněné palmy, málo lidí. Už vím, kde asi fotí kýčovité záběry do kalendářů. Obědváme a vyrážíme šnorchlovat. Nezávisle vypadající potápěčky se ptám, kde je to nejlepší. Ukazuje nám několik míst v zátoce. Jestli ale prý chceme vidět něco opravdu super, máme plavat támhle za tu bojku, k tomu bílému šutru. Většinou tam prý bývá spousta žraloků. Nejsem si jistý jestli s těmito potvůrkami chci sdílet jeden oceán. Slečna mě ujišťuje, že nejsou agresivní a ještě na nikoho nezaútočili. Nevím, nevím. Potápíme se kolem útesů. Změť korálů u dna, mezi tím hejna rybek různých barev a tvarů. V korálovém podrostu se hemží další zvláštní živočiši. Následně se procházíme po ostrově. Horko a riziko pádu kokosáku z 8 metrové palmy na hlavu nás dovádí zpět na pláž. Obzor na jihu se zatahuje černými mračny. Z potápění mě ruší tropický liják. Supr sprcha. Vracíme se k bungalovu. Peru, jíme, měníme peníze, internetíme. I tady se lze dostat do cyberspace. Nechutné, ale příjemné. Večer koštujeme zdejší pivo Singha. Po částečně probdělé noci ve vlaku, v tropickém vedru to dopadlo dle očekávání. Po 3 kouscích Mara usíná na lavičce před naší chýší, já při procházce na pláži. Je to romantika. Písek v puse ji ale trochu kazí. Přesouvám se do chatky, kam s mírnými obtížemi dostávám i vláčného Maru.

 

 14.11.Vyrážíme na obojživelnou výpravu ke žraločímu útesu. Plaveme nad různými korálovými útvary, větvičkami, rozbrázděnými koulemi připomínajícími mozek. Pomalu se propracováváme kolem pobřeží. Když toho máme dost, drápeme se na šutry u břehu a pokračujeme pěšky. Z kamenů před námi se rozprchají krabi. Po schůdcích šplháme na vyhlídku na kopci. Krásné výhledy. Prodíráme se dál. Po souši už to nejde, tak se zase noříme do vln. Pobřeží strmě spadá do vody. Je členité a zajímavé. Plaveme až ke konci misu a pak se vracíme. Byla to pěkná štreka. Jsem rád, že jsme ji zakončili se stejným počtem končetin, s jakým jsme začali. Jsme vylouhovaní a svraštělí jak tresky. Naše těžce zkoušené obličeje jsou vylepšené o otlačeniny od potápěčských brýlí. Klopýtáme zpět do chatky. Večer si čteme na verandě.

konec I. části

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!