Thajsko 2000 (od Čerta) - II. část

 

 15.11. Dopoledne je zamračeno a střídavě lije jako z konve. Pozorujeme několik černožlutých ptáků před naší verandou. Nahrávám jejich cvrlikání a znovu jim je pouštím. Jsou z toho celí na větvi. Kroutí hlavami, natahují krky, opakují zvuky z nahrávky. Chvíli se koupeme a odpoledne déšť přestává. Vyrážíme na průzkum ostrova. Po jediné pontonové cestě docházíme až na severní cíp Ko Tao. Kolem cesty nese ostrov stopy vzrůstajícího zájmu turistů – bungalovy, cedule inzerující masáže, box, kohoutí zápasy. Problém odpadků řeší svérázným způsobem. Hážou je na zem vedle chýší. Severní část ostrova je výrazně méně obydlená. Mezi opuštěnými chatkami se dostáváme na kamenitou pláž. Moře je pěkně rozbouřené a vlny nás po chvíli vyhání z kamenů. Vracíme se zpět. Túry ve zdejším skleníkovém prostředí jsou dost náročné. Nutno podotknout, že po 3 dnech na ostrově nám zdejší atmosféra připadá zdrcující. Novodobí hledači ráje se tu snaží uniknout před konformním životním stylem. Spočívá to v tom, že si nechají vyholit hlavu nebo mají dreadlocks. In je tetování, co největší. Harmonogram aktivit je dost fádní - polehávání v sítích, na pláži, potápění, večer pro absenci jiných možných aktivit sledování filmů na DVD a jejich zapíjení colou. Ráj se evidentně nekoná. Pro řadu lidí to ale asi má své kouzlo. 1 Australan se zasněným výrazem v oku říká, že sem přijel na týden a už je tu 3. měsíc.

 

16.11. Ráno domlouváme šnorchlovací trip. Barman odbíhá a po chvíli se vrací s mírně zmateným, opáleným mořským vlkem. Vyjednáváme cíl a cenu. Kapitán Korkorán se vrhá do příboje a plave ke své loďce. Parkuje asi 50 m od břehu. Moc se nám ho nechce následovat. Na břehu očekáváme věci příští. Z člunu se ozývají harašivé zvuky a škytání motoru. Nějak to nechce naskočit. Nakonec se dílo daří. Zkorodovaný výfuk dýchavičně odfukuje a maník připlouvá ke břehu. Nabíráme ještě 2 Anglány. Vyrážíme kolem pobřeží na sever k poloopuštěnému ostrůvku. Lodivod nás vysazuje a odplouvá. Mara napodobuje zvuky útočících kanibalů, syčících hadů, vyjících asi mrožů, aby demonstroval co nás tu teď čeká. Ostrov sestává ze tří částí spojených písečnou kosou - momentálně zaplavenou. Na pláži je ještě několik dalších lidí. Vymetáme zajímavá zákoutí zátoky a průběžně odpočíváme na čnějících šutrech. Ve smluvenou hodinu pro nás kapitán skutečně připlouvá. Nástup do lodi z písečné mělčiny zalévané velkými vlnami se mění v náročný manévr. Brzy dostávám přes ksicht první vlnou. Mořský vlk se baví . Z brašny, kde mám peníze a foťák stéká slaná voda. Je zázrak, že neskončila na dně oceánu. Tam končím já i s kovovými schůdky, které mi námořník ledabyle spouští z okraje džunky. Špatně uchycený krám mi zůstává v ruce. Nořím se s ním do vln. Lodivod se smíchy svíjí na palubě. Hýká jako osel. Mara se taky řechtá, tak se k nim přidávám. Na 2. pokus se dostávám do lodi, kam s menšími obtížemi vytahujeme i Maru. Kapitán Korkorán není k utišení a ještě několik minut se hystericky chechtá. Pak nás bez pozoruhodností přiváží zpět. Dostáváme slevu. Takhle se už asi dlouho nepobavil. Navzdory tomu, že jsme se mazali krémem s faktorem asi 10, měli jsme na sobě skoro celou dobu trika a většinu času jsme trávili ve vodě, jsme se pořádně spálili. 10 stupňů od rovníku dělá sluníčko divy. Večer zapalujeme svíčku proti komárům. Doufám, že od toho neblafne naše rákosová chýše.

 

17.11. Ráno nasedáme na kocábku společnosti Songserm expres (říkáme jim piráti Východních moří) a zahajujeme plavbu na ostrov Ko Phangan. Slečna za námi intenzivně zvrací. Houpe to pekelně. Abychom snížili amplitudu výkyvů, uchylujeme se do podpalubí. Brzy zjišťujeme, proč není vhodné otvírat okénka. Při obzvláště velkém náklonu lidé u otevřeného okna mizí v gejzíru vody. Další zjištění je, že není vhodné na lodi číst. Pěkně se mi zvedá žaludek. Jsem rád, když po 2 hodinách, s dokonale rozbouřenou endolymfou ve vestibulárním aparátu, opouštíme naši kocábku. Ko Phangan je mnohem větší než Ko Tao. Je tu několik vesnic kolem pobřeží a více silnic s pevným povrchem. Přejíždíme do zátoky Ban Tai a ubytováváme se v chýši asi 2 metry od moře. Jdeme se naobědvat a pak čekáme v chatě až přejde déšť. Následně pomáhám domorodcům kácet palmu. V koruně stromu mají chycené lano, za které ještě s několika chasníky tahám. Další maník motorovou pilou útočí na kmen. Netrvá dlouho a asi 10 metrová palma se impozantně, s mohutným žuchnutím kácí k zemi. Kokosáky a gekoni se rozlétají po okolí. Jeepem odjíždíme na nechvalně proslavenou pláž Hat Rin. Místo, kde probíhají bestiální úplňkové mejdany poháněné pivem Singha, whisky Mekong, ale hlavně trávou, halucinogenními houbičkami a Ecstasy. Přejíždíme hornatou část ostrova. Silnice se dost kroutí, prudce klesá a stoupá. Zase lije. Procházíme po bahnité cestě mezi řadami barů, obchodů, kaváren, které sem narychlo nanesla vlna zájmu turistů. V každé putice mají DVD a skoro celý den běží filmy, včetně nejnovějších kusů, které u nás ještě nepřišly ani do kin. Jdeme až na pláž, která je posetá vyplaveným svinčíkem, kokosáky, kusy dřeva, lahvemi. Bude potřeba dost piv a psychoaktiv, aby to tu člověk začal považovat za ráj. Nabídka podnikavých domorodců kvapem saturuje poptávku povalečů z celého světa. V jednom baru se tématicky díváme na film Pláž a zapíjíme to kokosovým koktejlem. Na rákosovou střechu baru bubnuje tropický liják. Shodujeme se na tom, že vize ráje v panenské zátoce, kde všichni žijí prostým, jednoduchým životem, je dost morová nuda. Na korbě dalšího jeepu se po klikaté silnici za deště vracíme do našeho srubu. Připomíná to jízdu na horské dráze. Takový rollercoaster nemají ani v Disney Worldu. Jdeme se vysprchovat. Sprcha spočívá v sudu s vodou pod širým nebem. Ani ho nepotřebujeme. Mýdlo smývá monzunový slejvák. Celou noc s naší haciendou lomcuje vítr a déšť. Čekáme kdy se s námi rozloučí střecha.

 

18.11. Ráno pro změnu lije jako z konve. V azbestové chýši se začínáme nudit. Balíme věci a v krátké přestávce v dešti odjíždíme na Hat Rin. Snažím se vyřídit rezervaci lodí a následně vlakem do Ratchaburi. Marně. V turistických informacích zařídí přesun do BGK na letiště. Na složitější úkoly nejsou připraveni. Většinou ovládají asi tak 5 frází, které zcela náhodně používají, bez ohledu na dotaz. Po návštěvě 3. kanceláře to vzdávám. Čekáme v sandwichovém baru a ve 14:00 vyrážíme lodí na Ko Samui. Cesta probíhá překvapivě hladce. Dokonce bez nevolnosti vystupujeme na molu, kde už se houfují supi (nahaněči, taxikáři, potápěčští instruktoři). Je zajímavé, jak tito veskrze materialisticky založení tvorové, kteří by si pro baht nechali vrtat čéšku tupým, rezavým vrtáčkem, jeví amatérský zájem o filozofii. Všichni se nás velmi naléhavě táží:"Kam kráčíte?" Na jejich quo vadis chci odpovědět, že nevím, že život je věčné hledání. Nakonec ale se ale s jedním z nich domlouváme na odvozu do městečka Na Thon. Nastává další pokus o rezervaci jízdenek, tentokrát zdařilý. Paní v kanceláři zpěvným hlasem potvrzuje objednávku :"Surataniiiiiiiiii   -   Ratchaburiiiiiiiiii, twooo tickeeeets." Přesně to chceme. Jdeme se ubytovat do hotelu Sea view s výhledem na rušnou ulici a palmy. Moře nevidět. Stále střídavě prší. Kompenzujeme si předchozí pobyt v přírodě nadšeným pobíháním po městě. V celém Thajsku mají dost svérázný přístup ke copyrightu. Pojem duševní vlastnictví je tu jen prázdné slovo. Za směšné ceny (od 150-250 B) si tu můžete koupit nejnovější hudební CD, hry nebo software. Tyto produkty výrobní haly Microsoftu nebo Sony viděly maximálně z letadla. S originálem měly společnou jen vypalovačku a to ještě jen přechodně. Jsem u vytržení. Mara mě musí krotit. Již jsme dost promoklí, tak se vracíme do cimry. Na chodbu mezitím nainstalovali několik lavórů, do kterých chytají vodu celkem volně protékající stropem.

 

19.11. Noční bouřka mě nechává na pochybách, zda zítra vyplujeme a pokud ano, zda doplujeme (jinam než na dno). Ráno rozšiřuji svoji sbírku pirátských CD ROMů. Trvající deště a nízká oblačnost zvýšily vlhkost na úroveň solidního pařeniště a snížily teplotu na nějakých 20-25 stupňů Celsia. Zdejší obyvatelé jsou nastaveni na jiné teplotní rozmezí. Vytahují bundy a dlouhé kalhoty. Ve 2 hodiny se naloďujeme a opouštíme vlhký a dekadentní ostrovní svět. Už se těším až opět spatříme vřelé, čisté, usměvavé, vstřícné, sympatické, otevřené, mírné tváře nezkažených domorodých obyvatel, místo oteklých, spálených, poďobaných, alkoholem otupělých, potetovaných, náušnicemi, nánosnicemi, náobočnicemi, náretnicemi vyzdobených obličejů našich euroamerických soukmenovců. Moře je překvapivě klidné. Míjíme zajímavý archipelag Ang Thong. Z mlhy a nízké oblačnosti vystupuje řada zelených ostrůvků různé velikosti a tvaru. Za 3 hodiny jsme na pevnině. Busem přejíždíme do Pun Phin a nasedáme na vlak do Ratchaburi. Už chápu rozdíl mezi rapid (náš nynější vlak) a express train. Drkotáme se v dřevěném vagónku, kde hustý vzduch usilovně rozráží několik větráků. Otevřenými okny sem zaléhá ohlušující řev motorů. Raději se nepídím po původu podivných úderů a rachocení. V zadní části soupravy kde sedíme se setrvačností koncentrují mušky a obtížný hmyz z celého vagónu. Jsme tu jediní Evropané. Mara zahání nudu už 3. miskou rýže s asi kuřetem. Chystám mu Endiaron. Sám si ale taky dávám. Prodavač nápojů, mi při pohledu na mou kari svačinku beze slov podává orosenou láhev vody. Je potřeba. Domorodci jsou z nás nadšeni a nabízí nám pivo v plechovce. Nějak těch 10 hodin cesty vydržíme.

 

20.11.Kolem 5. hodiny mě budí z neklidného spánku razantní zastavení vlaku. Jsme v Ratchaburi. Mara spí jako špalek. Nereaguje na mé pokusy ho vzbudit. Nakonec ho přivádím k vědomí - částečně. Stojí v chodbičce se svěšenými rameny a víčky na půl žerdi. Vůbec nechápe, která bije. Sbírám zavazadla a hledám cestu ven. První dvířka blokuje spící chasník. Odmítá se hnout. Teprve druhá se dají otevřít. Vyskakujeme na nástupiště a vlak odjíždí. Mara se probouzí. Necháváme zavazadla v kanceláři výpravčího, kterou s ním obývá obří saranče. Před nádražím se na nás vrhá tradiční smečka supů. Za odvoz na plovoucí trhy považují horentní sumy (400B). Asertivně je odmítáme a sedáme si před jediný otevřený krámek. Jeho vlastník signalizuje, že bus na plovoucí trhy by měl přijet tak do dvou hodin (možná dnů, to jsem z pantomimy přesně neodečetl). Dlouhou chvíli nám krátí dva bojovní kohouti. Stařík, který ze svého živého vlastnictví ještě nechce mít polotovar, jednoho ptáka přiklápí klecí připomínající zvon. Druhý bojovný jedinec zběsile krouží kolem a hledá, kde nechal tesař díru, aby z konkurenta udělal drůbky. Po chvíli nás to už nebaví tak bereme projíždějícího taxíka za přijatelnějších 250 B. V Damnoen Saduak se na nás sápe podnikavá ženština a snaží se nám vnutit loďku i s manželem u pádla. Nemáme zájem a náš odchod si vykládá jako výzvu ke smlouvání. Domlouváme se na poloviční ceně za dvojnásobnou dobu jízdy. Takové nabídce se nedá odolat. Ještě mě chce ošidit při placení, ale že 500 – 200 není 100 mi dochází rychle. Loďkou poháněnou ušláplým manželem vyrážíme na plovoucí trhy. Po chvíli se nám daří mu behaviorálně vysvětlit, že stánky se suvenýry nás nezajímají (naše kyselé ksichty mluví zcela jasně). Bere nás na autentičtější části tržiště. Je brzo ráno a život kolem řeky se teprve probouzí. Lidé se protahují na terasách, myjí se v řece, kalnou vodou si čistí zuby, jiní už pomocí kladek spouštějí loďky obtěžkané prodejním artiklem. Centrální kanál se začíná plnit trhovci. Nahlas vychvalují své zboží. Na loďkách se smaží, peče, uzavírají se obchodní transakce. Od usměvavé cukrářky v okolo plující loďce si kupuji výborné kokosové palačinky usmažené na plechu na dně loďky. Servíruje mi je na palmových listech. V kombinaci s malými banánky zakoupenými z plovoucího stánku s ovocem jsou velmi lahodné. Mara dnes není při chuti. Následek včerejší nezřízené žravosti kontaminovaných potravin. Z loděk kolem nás lze koupit široký sortiment zboží od kuli klobouků, přes vyřezávané sošky, ovoce, zeleninu. Mara v loďce už dost nervózně poposedává. Parkujeme u záchodků. Je kolem 9:00 a začínají přijíždět turistické busy z Bangkoku Romantika v mžiku mizí a my taky. Tentokrát stopujeme domorodý bus a s jedním přestupem za 40B se vracíme do Ratchaburi. Mara stále nevypadá moc dobře. Spřádáme další plány a své služby nám nabízí neodbytný člověk s jedním zubem v ústech. Je velmi vstřícný, ale jako turistický průvodce nemá moc co nabídnout. Po 10 minutách usilovného přemýšlení s radostným výkřikem na mapě lokalizuje náš dnešní cíl. Zdvořile mu děkujeme a jdeme na vlastní pěst zjistit, jak se do cíle dostat. Hledáme autobusovou zastávku. Busová doprava je tu velmi pružná. Busy staví na znamení a na zastávky se příliš nehraje. Nakonec se ptáme v bance, kde nám velmi ochotná paní ukazuje na kolem projíždějící autobus. Naskakujeme do něj. Jsem skeptický, ale bus jako zázrakem skutečně jede do Kanchanaburi. Cestu zpříjemňuje domorodá hudba a Marčovy komentáře vlastní zdivočelé peristaltiky. Taxikář na nádraží v Kanchanaburi se nás tradičně snaží natáhnout. Nekompromisně srážím cenu. Chlapík se pokouší smlouvat. Z mého skelného pohledu a po noci ve vlaku dost sešlého zevnějšku však rychle poznává, že nemám náladu na žerty, tak souhlasí. Bráníme se únavě a vyrážíme k mostu přes řeku Kwai. Most je zajímavý spíše dramatickou historií než fyzickým vzhledem. Ještě se stavuji ve válečném muzeu, kde je řada fotografií spojeneckých zajatců, kteří za 2. sv. v. stavěli zdejší železnici. Večer si čtu na terase. Kolem 2. hodiny ranní se nám do cimry snaží dostat nějaký podroušený borec. Nechá si domluvit. 

 

21.11. Ráno jedeme taxi motorkou na nádraží a pak busem do NP Erawan. Snídáme a kolem řeky Kwai Noi přecházíme k vodopádům. Mají 7 úrovní a zabírají 2 km řeky. Je to paráda. U každé kaskády myslíme, že už nic hezčího nepřijde, ale vždycky přijde. Vodopády jsou zasazeny v hustém monzunovém pralese. Těžká romantika. Střídají se vysoké, štíhlé přepady s nízkými, širokými peřejemi. Nad vodou visí šlahouny a liány. Hustou vegetací se prodíráme k dalším a dalším úrovním. Erawan je 3 hlavý slon, který vystupuje v eposu Ramajana. Vodopády ho mají připomínat. Asi po 2 hodinách se přes tůňky a zajímavé krasové jevy dostáváme k cíli výpravy – 200 m skalní stěně porostlé bujnou vegetací. Z výšky se řítí 1., nejhezčí část vodopádu. Nádherná scenérie. Kocháme se a vyrážíme zpět. U opuštěného srubu v pralese nás ruší tupé žuchnutí. Podrostem se dere asi 20 cm gekon, který spadl z trámu. Nevím jestli pád způsobil chvilkový mikrospánek nebo metrový, zelený had, který se vine po vnitřní straně střechy. Gekon zřejmě bleskově zabilancoval a dospěl k závěru, že případná vnitřní zranění způsobená pádem jsou lepší než výlet trávícím traktem nebezpečně vypadajícího plaza. Duchapřítomný ještěr sedí na trámu a tváří se neutrálně (to je ale asi setrvalý stav, který by se nezměnil ani ve chvíli kdy by mizel ve chřtánu jiné potvoře). Ani mu nevadí, že si ho z blízka fotíme. Buď je notně odvážný nebo po pádu ještě napůl omráčený. Chvíli s posvátnou hrůzou sledujeme hada, který se plazí po trámu nad naší hlavou. Pak nám mizí z očí. Radši srub kvapem opouštíme. O kus dál se ve stromech a liánách prohání opičí rodinka, v řece plavou hejna ryb, při koupání v jedné malebné tůňce pod vodopádem se nám o nohy otírá něco studeného, velkého, tvrdého. Radši kolem metrového varana rychle prcháme z příliš živé džungle.

 

22.11. Mara ze záchodu hlásí problém. Taky se necítím nejlíp. Ordinuji odpočinkový den. Půjčujeme kola a vyrážíme do JEATH muzea. V kopii bambusového srubu, který sloužil jako ubikace pro válečné zajatce za 2. Sv.v. jsou vystaveny řady fotografií a novinových útržků o stavbě zdejší Železnice smrti. Stavěli ji váleční zajatci a měla sloužit k rychlé přepravě japonských invazních vojsk do Barmy. V řadě článků figuruje heroická postava chirurga Dunlopa. V polních podmínkách za pomoci na koleně vyrobených nástrojů tu operoval a léčil tropické choroby. Ty v kombinaci s podvýživou, avitaminózami a 12 hodinovými pracovními šichtami vedly k asi 50% úmrtnosti zajatců. Dost hrůza. Realita opět mnohonásobně překonala fikci, kterou popisuje Pierre Boule v knize Most přes řeku Kwai. Po prohlídce muzea se s několika motorkáři přeplavujeme pramicí na 2. břeh řeky Kwai. Na kolech pokračujeme k chrámu Wat Tham Mongkon Thong. Je vestavěný ve svahu rozeklané skály, na nejpěknějším místě v celém okolí. Vypadá to že poslední turista sem zabloudil kolem roku 1960 a to omylem. Mniši si nás zvědavě prohlíží. Po strmých schodech stoupáme k jeskyni vysoko ve skále. Na jejím okraji stojí skupinka Budhů a za nimi začíná několik tunelů. Archaickou pákou na bedně se zažloutlými pojistkami se snažíme zapnout světlo. Nejde to. Aspoň si z jednoho oltářku půjčuji svíčku a vyrážím na průzkum tunelu. Po chvíli se dostávám ke schodům, které strmě klesají kamsi dolů. Svíčka není nejlepší zdroj světla. Mraky netopýrů piští už hodně blízko mé hlavy. Radši se vracíme. Na lavičce před jeskyní s nádherným výhledem do krajiny meditujeme. Budí nás kolem jdoucí mnich. Dává nám na cestu láhev vody a přeje nám hodně štěstí. Obyvatelé jsou tradičně velmi přátelští. Vracíme se do města. Cestou k půjčovně kol debatujeme kolik ran bambusovou tyčí, na kterou část těla je za pozdní vrácení kol. Naštěstí se nic neděje.

 

23.11. Ráno přejíždíme na SZ k Barmským hranicím. V horách porostlých pralesy jsou zbytky Železnice smrti. Mezi skalami procházíme k Pekelnému průsmyku, asi nejobtížnějšímu místu v průběhu železnice. Je to 10 m široký, 18 hluboký a asi 400 metrů dlouhý zářez ve skále. Primitivními nástroji ho tu vyrubali váleční zajatci. Uprostřed průsmyku stojí asi 25 m vysoký strom. Stihl tak vyrůst za 55 let od konce války. Žírná země. Po náspu z kamenů nalámaných v průsmyku se prodíráme dál. Krásné výhledy na údolí řeky Kwai a na západě na hraniční pohoří mezi Barmou a Thajskem. Roste tu spousta bambusu a ze stromů se snáší obří listy, které s žuchnutím padají na zem. Stezka je dost špatně schůdná, tak se po čase vracíme. Na silnici stopujeme dodávku, která nás odváží k NP Soi Yok. Odtud pokračujeme busem. Prodavačka, která ráno roznášela čerstvě vypadající ražniči má nyní na tácku několik smrsklých okoralých mumiek, které tak do hodiny pokvetou a do večera se budou s bzučením vznášet nad tácem. Kolem na hadry rozstříleného jeepu hlídaného kordonem policistů se vracíme do Kanchanaburi. Večer se z novindozvídáme, že z nedalekého vězení předchozí den uprchlo několik trestanců a pokusilo se překročit hranice s Barmou. Asi se jim to nepovedlo.

 

24.11. Titulek v Bgk Post: "Barmští uprchlíci pozdě v noci odsouzeni k smrti" potvrdil, že jsme se nemýlili. Vlakem se přesouváme do Nakhon Pathom. Jednu chvíli si myslím, že nám chytly motory, ale to jen paní za mnou si zapálila své ranní bakhara. V Nakhon Pathon si prohlížíme největší buddhistický monument na světě, 120 metrů vysokou stupu. Je to pořádný kolos. Cestou zpět pozorujeme na tržišti prodavače červů a brouků. Jedna paní zrovna vybírá několik chrobáků, kteří unaveně pádlují nohama a dává si je do igelitového pytlíku. V BGK se ubytováváme na Khao San a jdeme do Národního muzea. Zajímavé. Spousta zbraní, nosítek, perletí vykládaných předmětů, rouch, vykopávek. Chybí mi tu ale vysvětlující popisky. Večer procházíme po rušné Khao San.

 

25.11. Vyplouváme lodí po řece Chao Phraya. Je to nejrychlejší a nejpříjemnější způsob cestování po Bgk. 1. Zastávka Wat Arun - Chrám úsvitu. Krásný, raketovitý, bílý prang s vypiplanými detaily a ve větru cinkajícími zlatými ozdobami. Před chrámem si prohlížíme nalíčené a vyšňořené krasavice, s kterými je možné se za poplatek vyfotit. Slečna vedle nás vytahuje z brašny asi 3 metrového hroznýše. Ještě nikdy jsem neměl hlavu škrtiče, navíc notně naštvaného pobytem v tašce, méně než 20 cm před obličejem. Ještě cenťák a s křikem bych se vrhl do řeky. Slečna si všimla mých ztuhlých rysů a změny barvy. Snaží se mě uklidnit: "On nekousat." Kolem jdoucí japonský turista, při spatření hada, leknutím málem polyká kokosový ořech i s brčkem. Po řece pokračujeme do moderní části města se spoustou mrakodrapů. Chvíli se procházíme rušnými ulicemi a pak přeplouváme do Čínské čtvrti na trhy. Jedná se o úzkou ulici narvanou lidmi a stánky. Celkový chaos a ruch zesilují borci na motorkách a zásobovači s velkými balíky zboží. Naší výhodou je, že jsme o hlavu vyšší a zhruba o 20 kg těžší než asi 6000 subtilních Číňanů a Thajců, kteří se tísní v nejbližším okolí. Úspěšně se prodíráme vpřed. Prodávaný tovar je nezajímavý. Je to takové gigantické vietnamské tržiště. Hledáme nějaká exotičtější místa. Rybí trh, od kterého jsme si hodně slibovali, je dnes poloprázdný. Obvyklá sbírka lisovaných chobotniček, ryb a korýšů nás už nemůže překvapit. Vracíme se na Khao San a jdeme vyzkoušet thajskou masáž (zdravotní). Za kritérium výběru volíme estetickou kvalitu masérek. Dopadá to tak, že nás hodně pěkná slečna odvádí do zákulisí, kde je méně pěkná slečna (pouští se do Mary) a škaredý chlap (začíná opracovávat mně). Naštěstí ho po chvíli střídá další masérka. Holky si vesele povídají do praskání našich kroucených kloubu a lámaných kostí. Některé chvaty zavání dlouhodobým pobytem na traumatologii. Kolébka - leh na zádech přes koleno, zvedák - lámání páteře za ruce semknuté za zády, dupák - procházka po stehnech (naštěstí bosky), dvojitý Nelson – klasický zápasnický chvat vylepšený o kroutivé pohyby trupem atd. Marova masérka je rychlejší a většinu chvatů s hrůzou vidím dřív než jsou aplikovány na mně. Část akce probíhá v leže na zádech, část na břiše [jen cítím, jak se mi prsty masérky noří mezi žebra] a část v sedě, kdy už nám jenom lámou vaz, dloubou do očí, plácají po tvářích atd. Při masáži obličeje slyším z vedlejší postele, kde mučí Maru, hlasité pleskání - ne dlouho neboť mi slečna začíná kroutit ušima. Masérky se snaží s námi konverzovat. Když mi někdo sedí na zádech a dloube mě do žeber, přestávám být hovorný. Po hodině jsem rád, že odcházím po svých.

 

26.11.Ráno lodí a tuk-tukem přejíždíme k hadí farmě. Je to jeden ze 2 takových ústavů na světě a jediný v Asii. Vyrábí tu antiséra a zkoumají hadí jedy. Na přidružené farmě chovají koně. Očkují je hadími jedy ve vzestupných koncentracích a následně od nich odebírají protilátky. Koňům to nijak nevadí. Moc zajímavé místo. 2 nevzrušení zaměstnanci nám ukazují odběr jedu. Demonstrují to na kobře královské (největší jedovatý had na světě). Jeden kobru obouruč drží za krkem. Druhý nastavuje Petriho misku. Had se do ní zakusuje. Duté jedové zuby jsou zahnuté a překvapivě velké. Svalová kontrakce vymačkává jed z jedových váčků na boku hlavy. Miska se skoro celá plní nažloutlou tekutinou. Kobry produkují nervově paralytický jed na rozdíl od zmijí. Ty používají hemolytický toxin. Za odměnu dostává poslušný plaz svou oblíbenou pochoutku – dalšího hada. S hrůzou sledujeme kanibalský počin. Metrová mršina v kuse mizí za pomoci pinzety kobře v tlamě. Na scénu přináší 2 kobry siamské, pro změnu nejjedovatější hadi na světě. Jsou sice menší, ale rychlejší. Ošetřovatel je nese za ocas v natažených rukách. Hadí čelisti mu cvakají centimetry od nohou a pasu. Zřízenec - evidentně adrenalinový nadšenec - se nedrží hesla nedráždi kobru holou rukou. Tahá zvířata, jejichž uštknutí by ho do 30 minut poslalo do márnice, za ocas, plácá je po hlavě, šermuje jim před očima rukama, šťouchá do nich nohama. Baví se když na něj naštvaný plaz s hrozivě rozevřeným kožním límcem na krku a vyceněnými jedovými zuby útočí. Blázen. V jednu chvíli se pod asi 0,5 metrovým schodem, na kterém sedíme svíjí a k útoku chystají 3 kobry. Fakt že v případě uštknutí by byla pomoc na blízku nás moc neuklidňuje. Použití hadi odbíhají kamsi do oploceného výběhu. Nikdo se moc nestará kam. Při další prohlídce si budu dávat pořádný pozor kam šlapu. Moderátor loví z pytle plaza, který je bez sebe vztekem. Hned v první chvíli maníka několikrát kouše do ruky. Herpetolog se směje, z ruky mu teče krev, had mu útočí na obličej. Prý není jedovatý. Na závěr přináší masivního hroznýše a věší ho zájemcům na krk. Znuděný škrtič napůl dříme a splihle visí. Hladím si ho. Má suchou a chladnou kůži. Jdeme se podívat do hadího muzea, kde identifikujeme hada z pralesa - zřejmě zmije bambusová. V duchu gekonovi blahopřeji. Pak si prohlížíme rozsáhlou sbírku všech možných plazů – jedovatých, nejedovatých, škrtičů, které tu mají v teráriích. Perfektní zážitek. Vracíme se na Khao San a vyrážíme ke stadionu Ratchdamnoen – modle všech thajských boxerů. Asi hodinu čekáme před stadionem a pak nás za 200 B pouští dovnitř. Kolem ringu je amfiteátr ze schodků. Klimatizace jede naplno a je tu pěkná zima. Ring je správně omšelý a v rozích jsou plivátka jako u zubaře. Lze očekávat amatérské stomatologické zákroky lokty a koleny. Thajský box neboli Muai Thai je asi nejúčinnější bojové umění. Ve srovnávacích zápasech vítězí šampióni v thajském boxu nad bojovníky jiných stylů. Může se útočit kteroukoliv částí těla na kteroukoliv část těla soupeře. Údery rukama a kopy nohama jsou jen pro zahřátí. Zápasy rozhodují kolena a lokty. Jednu dobu byl tento sport zakázaný. Docházelo k řadě smrtelných úrazů. Následně jej s modifikacemi povolili. Boxeři nyní musí být bosky, nosí suspensory a boxérské rukavice. Omotávání rukou koňskými žíněmi a nalepování střepů už je zakázáno. Thajský box je masově oblíbený. Je tu řada tréninkových campů a největší pocta je být šampiónem v Ratchdamnoen nebo Lumphini. Na programu je asi 10 zápasů. Před každým se zápasníci klaní a modlí ve všech rozích. Pak předvádí tance charakteristické pro jejich výcvikové campy. Na krku mají květinové věnce a na hlavách čelenky. Ty jim nakonec sundají a jde se do akce. V rohu sedí kapela, složená z bubínků a píšťaly. Hudebníci podle vývoje zápasu mění rytmus hudby. V průběhu večera stoupá kvalita zápasů. Všichni aktéři jsou ale hodně bojovní a stateční. Dorostenci to ještě tolik neumí a opracovávají se z dálky. Starší borci už zapojují i lokty a kolena a pěkně zblízka si jimi masírují žebra. Musí to dost bolet. Jeden zápasník inkasuje úder kolenem na plexus solaris. Ještě 10 vteřin vrávoravě stojí a pak se pod nim roztékají nohy. KO. Většina zápasů probíhá až do konce (5 kol po 3 minutách). Zápasy v Sukothai byly živelnější, tohle je zase techničtější podívaná. Každopádně zajímavý zážitek.

 

27.11. Pomalu se balíme a pak vyrážíme na průzkum Bangkokských kanálů. Nemáme štěstí. Narážíme na samé vydřiduchy, kteří chtějí nehorázné ceny. Nemáme chuť se s nimi dohadovat, tak se jen projíždíme po řece Chao Phraya. Vystupuji u nádraží a zkouším dojít pěšky ke kanálu Klong Noi. Procházím tržištěm, kolem zašlého chrámu. Cesta končí. Dnes se nedaří. Vracím se na Khao San, kde mám sraz s Marou, který viděl zajímavé tržiště se vším možným.

 

28.11. Nakupujeme prezenty, kontrolujeme, zda nám někdo něco nepřidal do batohů a narvanou dodávkou odjíždíme na letiště. Divím se, že po skoro týdenním pobytu v bangkokském olovnatém ovzduší naše plíce nespouští alarm v detektoru kovu. Čeká nás mohutný skok geografický (Asie-Evropa), klimatický (tropické léto - sychravý podzim), teplotní (35°C - 5°C), časový (-6 hodin), kulturní. To vše lze absolvovat během 10 hodin v letadle.

 

29.11.V 9 hodin ráno přistáváme na Ruzyni. Praha nás vítá sychravým podzimem, zimou a mlhou. Je na čase vrátit se do reality. Buddhisté mají pravdu - vše je pomíjivé, nic netrvá věčně.

 

Tomáš Hájek

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!