Thajsko 2000

Thajsko 2000

      Letos se mi naskytla neočekávaná a docela výhodná příležitost navštívit jednu z exotických zemí – Thajsko a to prostřednictvím cestovní kanceláře Marco Polo International. O Thajsku jsem toho do té doby slyšel docela dost – od úžasných památek a panenské přírody počínaje a sexuální turistikou konče. Na obojí jsem byl moc zvědavý. Očkování z nedostatku času nestíhám, ale cestovka docela věrohodně tvrdila, že není třeba. Uvidíme, říkám si a pro jistotu přibaluju láhev whisky na vypálení zlých neduhů před každým jídlem.

  

1.-2. den, 9.-10.7. (Ne, Po)

      Na cestu odjíždím s Ivetou bez jejíž milé pomoci bych tento zájezd uskutečnit nemohl. S ostatními lidmi se setkáváme na letišti u přepážky Marca Pola. Odlétáme letadlem ČSA ve 12,35 a s jedním mezipřistáním v Dubai (po 6-ti hodinách, čerpání pohonných hmot) míříme do Bangkoku.

  ----------------------------------------

Letadlo ČSA typu Airbus A310-300, cestoní rychlost: cca 800-900 km/h, letová hladina: cca 10.500 m, venkovníteplota: cca - 45st. C

----------------------------------------

 

     Let probíhá celkem bez problémů, občas nějaká ta turbulence (jsem přitom hodně nejistej - taky jsem naposledy letěl asi v 10.-ti letech!), ale šlo to. Přes uličku mám výhled na Číňana-mafiána s velkým zlatým prstenem draka.

     V Bangkoku přistáváme v 7,40 místního času (2,40 hod. našeho času – 5hod. rozdíl), teplota 28st. C. Odbavení rychlé, bezproblémové, zástupci Marca Pola již nedočkavě čekají – česká delegátka Hanka a thajská průvodkyně Tip. Pak se fotíme na památku se sympatickou Thajkou ve slavnostním oblečení (vypadám na ní docela úděsně po 12-ti hodinovém letu) a těsnáme se do klimatizovaných mikrobusů zn. Toyota. Je dusno, pod mrakem. Řidič přesto drsňácky nasazuje černé brýle a svižnou jízdou se začleňujeme do místní dopravní špičky. V Thajsku se jezdí vlevo a dopravní předpisy se tu prakticky nedodržují. Kličkujeme docela slušnou rychlostí bez blinkru z pruhu do pruhu, přejíždíme plný čáry, předjíždíme auta zprava, zleva, z odstavného pruhu, těsnáme se tam, kde bych ani nečekal, že se vejdeme apod. Aut tu jezdí po silnicích neskutečný počet a mezi nimi bravurně kličkuje plno motocyklistů. Na chodnících i autobusových zastávkách vidíme lidi přidržující si před ústy a nosem kus látky či hadru jako chabou ochranu před všudypřítomným smogem. Motocyklisté i policisté, kteří se pohybují přímo v centru smogu, mívají často bílé respirátory. Musím přiznat, že z toho chaosu kolem jsem zpočátku trochu rozhozený. Ale to jsou asi všichni, kdo poprvé navštíví Bangkok. Prostě doprava v Bangkoku je jeden velkej bordel a ignoranství dopravních předpisů největšího kalibru.

     Ubytováváme se v krásném, ***** Amari Atrium Hotel. Setkáváme se s dalším thajským průvodcem Tonym a na uvítanou dostáváme welcome drink. Vše funguje na elektronické karty, hotel má posilovnu, bazén a vířivku – prostě paráda. Jsme ale tak hotoví, že hned padáme do postelí. Večer nás čeká tradiční thajské jídlo a thajské tance v restauraci Nipon (postavená z teakového dřeva). Tradiční thajské jídlo se skládá z několika pokrmů, které se jedí zprava do leva – polévka (hovězí s tofu), kuřecí se sladkým bramborem v chilli omáčce, kuře se zeleninou, krevety v těstíčku s medovou omáčkou, skleněné nudle. Tato jídla jsou rozdělena do misek, pokud se nějaká vyprázdní, personál okamžitě přinese znovu to samé. Jako příloha samozřejmě rýže. Vynikající jídlo. Po hlavním chodu si Thajci dávají různé sladké dezerty - kousky ananasu, kuličky červeného melounu a další sladkosti, až se to pomalu nedá jíst. Nakonec čaj nebo káva. Sedíme na zemi, bez bot; pro nás, zhýčkané Evropany, je navíc pod stolem prohlubeň na pohodlnější odložení nohou. Popíjíme Thai drink (sladký, alkoholický nápoj) a pozorujeme thajské tanečnice v nádherných pestrobarevných převlecích a maskách znázorňující různé divadelní výjevy z Ramajany. Thajské dívky jsou krásné a předvádějí neuvěřitelné pohyby svými prstíky, které ohýbají do neskutečných úhlů.

 ----------------------------------------

Thajci jsou neuvěřitelně tolerantní lidé, což především plyne z jejich národního náboženství – buddhismu. Základní principy tohoto náboženství pak aplikují i do svého každodenního života, třeba i do chování v dopravních prostředcích při každodenní špičce. Bez trpělivosti, tolerantnosti a klidné povahy byste se tu prostě zbláznili.

1 BATH = cca 1,10 Kč

 ----------------------------------------

 

3. den, 11.7. (Út)

      V 6hod. stáváme na snídani. Takhle brzy po ránu nemám na jídlo moc chuť, ale snídaně formou bufetu snad se vším, na co si jen vzpomenete, mě brzy přesvědčí o opaku. Cpeme se skvělými míchanými vajíčky, tousty s marmeládou, sýrem, ohřátou šunkou, párky, plátky ananasu, melounu, papaya, vše zapíjíme kávou a skvělými přírodními juicy, jejichž chuť je daleko bohatší a silnější než u nás. No, nesežerte to…

    V 7,30 odjíždíme na prohlídku Bangkoku. Jedeme kolem nejvyšší budovy ve městě – myslím, že se jmenuje Baj-jo (92 pater) nebo tak podobně..

   ----------------------------------------

 V Bangkoku je prý oficiálně hlášeno okolo 4 mil. aut (ale údajně jich jezdí po městě daleko více). Thajské království má 62mil. obyvatel, Bangkok okolo 10mil. Králem je Ráma IX. a je v Thajsku velice oblíbený. Thajci jsou šílení patrioti, nenechají na svého krále dopustit a thajskou hymnu můžete slyšet klidně dvakrát denně.

   ----------------------------------------

 

      Projíždíme okolo spousty billboardů a poutačů s tvářemi politiků – zrovna probíhaly volby do místního zastupitelství. Po přejezdu mostu přes řeku Chao Phraya se nám naskytne pohled na spousty solných polí.

 

 ----------------------------------------

Soná pole jsou asi 15 cm hluboká. Přivádí se do nich moršká voda a 3 měsíce se nechává odpařovat. Takto získaná sůl má vysoký obsah minerálů a používá se především v kožedělném průmyslu. 

   ----------------------------------------

 

     Všímáme si, že u každého baráčku nebo obchůdku stojí malinké zmenšeniny buddhistických chrámů na kuřích nožkách, tzv. domečky duchů s malým Budhou, slonem, svíčkami a vonnými tyčinkami. Thajci si totiž nepřejí, aby se duchové nastěhovali do jejich domovů a snaží se je přesvědčit, že pobyt v domečku jim bude skýtat mnohem větší pohodlí. Proto jsou stavbičky bohatě zdobeny, denně zásobeny vonnými tyčinkami i něčím dobrým na zub. Tyto chrámečky jsou určeny pro dobré duchy, kteří mají chránit majitele obydlí před těmi zlými. Thajci leckdy k takovému domečku přidávají malý žebříček, aby usnadnili duchům přístup. Jeden takový pěkný chrámeček stál i vedle našeho hotelu…

     Kousek dál za Bangkokem zastavujeme na prohlídku kokosové farmy, kde nám vysvětlují a názorně ukazují výrobu kokosového oleje a kde ochutnáváme i kokosový cukr. Prohlížíme si spousty stánků s různým vetešnictvím a za 20 B kupujeme kokos. Dostáváme brčko a po vypití nám kokos rozseknou a ochutnáváme kokosovou dužinu. Docela osvěžující, ale dužina je taková divná…

     Floating Market (Dum Merm Sa Duan) – plovoucí trh. Nasedáme na vrtkavou dlouhou loď a projíždíme vodní kanály na špinavé a zapáchající vodě. Plujeme okolo spousty chatrčí na kůlech a pozorujeme život na vodě. Náš lodivod se s námi občas nemazlí, zvýší rychlost, takže to pár lidí odnáší malou smradlavou sprškou. Pak přesedáme na loďku s lidským pohonem, projíždíme pomalu plovoucím trhem a plno prodavačů si nás „přitahuje“ a nabízí (nebo spíš vnucuje) různý serepetičky, ovoce, zeleninu, apod. 

     Po obědě v jiném hotelu, opět stylem bufetu (výběr Thai, Chine, European food) a po láhvi thajského piva Singha (bublinkové, nahořklé pivo) míříme do královského paláce. Počasí je stále zamračené. Královský palác = nádhera. Úžasná architektura, zlacené věže ve tvaru zvonu, několikametrové sochy strážců svatyně. Musíme být patřičně oblečeni, tzn. dlouhé kalhoty, triko zahalující ramena a boty s pevnou patou. Dávám se do řeči s jedním mnichem (ostatní mniši se s velkým zájmem fotí s Ivetou) a poté co mu řeknu odkud jsem dodává, že zná náš fotbalový tým, a hned ujišťuje, že thajský národní tým je taky dobrý. ‚Hm, kdyby byl váš tým dobrej, určitě bych o něm někdy slyšel…‘ (pozn.: to jsem si říkal pro sebe). Míříme do chrámu, kde mají nejposvátnější symbol Thajska - smaragdového Budhu (Emerald Budha). Zouváme se a vstupujeme skrz dav lidí dovnitř. Budha je asi 75cm vysoký a stojí na vysokém podstavci, takže není moc dobře vidět. Sedáme si na zem do sedu se zkříženýma nohama, ale hlavně tak aby nohy „nevytrčovaly“ vpřed. To by byl docela průser a bralo by se to jako znesvěcení chrámu. Smaragdový Budha má prý tři typy oblečení (dle tří ročních období) a vždy když začne nějaké období, sám král Budhu převléká do určeného roucha. Pokračujeme v prohlídce audienční a korunovační síně a dalších budov. Tony nám vše vysvětluje a Hanka opatrně překládá (v areálu král. paláce údajně smí vykládat pouze delegovaný thajský průvodce).

     Dnešní nabitý program pokračuje ležícím zlatým Budhou (46m dlouhý, 15m vysoký) ve Wat Pho a Zlatým Budhou ve Wat Traimit v China town, kam přijíždíme díky příšerné dopravní zácpě jen tak-tak před zavíračkou. Zlatý Budha má asi 3m a je prý nejtěžší zlatou sochou na světě (5,5 tuny). Každopádně návštěvy těchto dvou památek stojí za to. Posledním bodem programu je návštěva Gems Gallery (ukázka výroby šperků + možnost nákupu za velmi výhodné ceny). Tak tohle je ráj především pro ženský (že Iveto?) a chudák chlap pak jenom smutně stojí se svěšenou hlavou a nevěřícně si prohlíží svou peněženku po tak nemilosrdném průvanu.

  ----------------------------------------

Tak jako skoro ve všech budovách je zřetelně znát až drastický přechod z dusného a teplého prostředí na ulici do studeného klimatizovaného prostředí v budovách. Thajci jsou v tomhle úplní magoři, klimatizace jedou všude na maximum a my neustále riskujeme nachlazení (taky to druhý den ráno odnáším prosedění docela perných chvil na WC).

   ----------------------------------------

    

4. den, 12.7. (St)

      V 5 ráno telefon: „This is your wake-up phone. This is ….“. Snídaně a rychlý odjezd na letiště. Začíná naše cesta na sever v šesti lidech (já, Iveta, Hanka, Petr, Šárka, Tip). Další thajský průvodce Tony se má s námi setkat až v Chiang Mai. Takže to vypadá na takový malý rodinný výlet. Ještě, že s námi nejedou ty klasický český rodinky s vřískajícíma harantama...               

     Letíme do Phitsanuloku Boeingem 747. Jsme docela vyřízení, chrapošíme, já se ještě k tomu necítím moc dobře po tý sr…průjmu. Iveta straší, že občas trpí kinetózou (nevolnost z cestování), shání se po dostatečném množství papírových pytlíků a dopuje se Nokinalem. Docela mě tím vyvádí z míry, takže jsem si Nokinal vzal taky. Let nám trvá asi 2 hodiny. V Phitsanuloku přistáváme za deště, který trvá od včerejšího dne, takže cesta na sever nám pěkně začíná. Ubytování je v hotelu TOP LAND a v 11 hod. vyrážíme mikrobusem do Sukhothaie (asi 60km). Pomalu přestává pršet, je pod mrakem, dusno. Asi 10 km od cíle je zařízen oběd v thajské restauraci – pečené kuře, sladké nudle, polévka (vývar), zelenina, rýže, voda, čaj a nakonec banán s dezertem – sladká lepená rýže zabalená v banánovém listě. Výborné.

     V komplexu památek prvního hlavního města a státu Sukhotai (království Sukhotai založeno r. 1238) začínáme s prohlídkou nejrozsáhlejšího chrámu Wat Mahathat, nebo spíš toho, co z něho zbylo. Přesto je na co se koukat. Dovídáme se, že typická poloha Budhy (sed v lotosovém květu, levá ruka složená v klíně, pravá opřená o koleno a špičky prstů se dotýká země) znázorňuje Budhovu prosbu Zemi o sílu proti zapuzení Máry (zlý duch). Stojící Budha zase vyjadřuje prosbu o déšť. Typickým znakem sukhotaiského období je postava Budhy s tělem ženy (štíhlý). Dalším znakem pro sukhotaiskou architekturu je zakončení staveb korunkou znázorňující lotosové poupě. Památky jsou úžasný. Prohlížíme se pagodu Wat Sa Si na ostrově uprostřed jezírka. Tip vysvětluje, že písmo bylo za období 3. krále Sukhotaie Ramkhanengha převzato od Khmerů. Od té doby se změnilo jen několik znaků. V současné době Thajci používají 44 písmen.

   ----------------------------------------

Ať jsme se vrtli kamkoliv, všude okolo nás pobíhali spousty psů. Díky buddhismu se tu neutrácí žádné zvířecí přírůstky, i když je nikdo nechce. Běžné je odnášení malých psů a koček ke dveřím buddhistických chrámů, kde se už o ně postarají. Kdyby se dověděli, jaký osud by je čekal u nás…

  ----------------------------------------

 

     O pár kilometrů dále se nachází chrám Wat Sri Chum s naprosto úžasným, 11,5m vysokým Budhou Prá-á-čana (Budha, který umí /smí/ mluvit). Do tohoto chrámu se kdysi sjížděli bojovníci před bitvou pro radu. Jejich král je pěkně vodil za nos, protože vždy prošel chodbou v chrámu za sochu, odkud svým hlasem, znásobeným dobrou akustikou, promlouval ke svým bojovníkům a udílel jim rady do bitvy. Takže to vlastně vypadalo, že promlouvá sám Budha. Poslední zastávku máme u krásné pagody se „slony“ Wat Sorasan.

     Večeři máme opět v hotelu v Phitsanuloku a ochutnáváme polévku s citrónem a krevetami (ta mě teda vůbec nevzala), dál kuře, vepřové ve sladkokyselé omáčce, sépie, nudle (to vše bylo dobré) a na závěr opět ovoce (ananas, papaya, meloun).

 

 5. den, 13.7. (Čt)

      Odjíždíme drožkou „samlor“ (vozík pro 1-2osoby tažený lidskou silou na kole) ke chrámu Wat Mahathad, kde mají bronzového Budhu, údajně nejhezčího v Thajsku z klasického sukhotaiského období. Je opravdu super. Kolem sedícího Budhy je patrná aureola. Po Smaragdovém Budhovi je druhým nejuctívanějším Budhovým spodobněním v celé zemi. V chrámu vidíme i několik menších rozdílných sošek Budhy znázorňující jednotlivé dny v týdnu. Thajec se vždy modlí k té sošce, která vyjadřuje den, kdy se narodil. Dny v týdnu jsou stejné jako u nás, akorát středu mají rozdělenou na den a noc. Každý den má i svou barvu. Dál vidíme sošku tlustého, vysmátého Budhy, který je takový všeobecný, prostě happy.

 

  ----------------------------------------

 Thajská vlajka - bílá barva - znázorňuje buddhismus

                - červená -       - „ -       Thajsko

                 - modrá -        - „ -       království

    ----------------------------------------

 

     Prohlížíme různý stánky, otravuje nás nechutná žebračka s dítětem a neodejde, dokud ji každý něco nedá, cítíme docela slušnej pach všude okolo, pozorujeme místní lidi v zatuchlý jídelně, raději prcháme do hotelu.

     V 11 hod. check out (nutná kontrola před každým odjezdem, zda jsme nevypili nějaké nápoje z minibaru v pokoji), oběd a Boeingem (40-50 lidí) letíme asi 2 hod. stylem zastávkového autobusu do Chiang Mai (máme totiž dvě mezipřistání v nějakých městech). Let byl docela příšernej, konečně jsme v Chiang Mai; jsme rádi i proto, že poslední přistání nebylo od thajských pilotů vůbec jisté. Letadlo se před posledním přistáním všemožně naklánělo, propadalo a to přistání, no…darmo mluvit. Udivilo mě, že všichni ostatní byli naprosto v klidu. Ještě že jsme s Ivetou před odletem opět spolkli Nokinal. Je pod mrakem, 30st. C. Rovnou z letiště míříme do továrny na výrobu stříbra, různých šperků a nádobí a pak do továrny na výrobu misek a výrobků z bambusu a teakového dřeva. Pozorujeme i přímo jejich zdobení zlatem (nalepováním zlatých plíšků). Thajci jsou neuvěřitelně šikovní. V každé továrničce je pak obchod se zbožím.

     Ubytováváme se v Surikongse Hotel, přímo naproti stánkům bazaru, a po welcome drinku odjíždíme na typickou kantonskou večeři s ukázkami severských tanců.

  ----------------------------------------

 kantonská večeře = severská, barmská večeře a je odlišná od té „čínské kantonské“.

   ----------------------------------------

     Sedíme v obrovské místnosti velikostí připomínající školní tělocvičnu, na zemi mezi stovkami cizinců. I přes ty masy lidí nás ihned obsluhují dívky v tradičním oblečení, věší nám na krk květy jasmínu spojené šňůrkou a fotí na památku. Servírují nám polévku (kuřecí), rýži, lepenou rýži, smažené kuře, smažený banán, smaženou vepřovou kůži (podobné našim škvarkům) se sósem, zeleninu ve vlast. šťávě, vepřové s pálivou omáčkou. Vše zapíjíme „tradičním pitím“ – Heinekenem .J Po jídle dostáváme pražené rýžové placky + kávu (čaj). Během jídla pokukujeme po jevišti, kde pěkně Thajky opět neuvěřitelně ohýbají zápěstí a prstíky. Po jídle venku představení pokračuje nějakejma tradičníma tancemi a vše zakončuje miniohňostroj. Po návratu do hotelu se vrháme do ruchu nočního města, zajdeme na panáka pravé thajské whiskey Maekhong a pak do nočního bazaru, připomínající naše vietnamské tržiště, ale s naprosto odlišným přístupem a myslím, že i kvalitou nabízeného zboží. Přeci jen existence velkých manufaktur v Asii patřících známým oděvním firmám je na tržišti hodně znát. Tady se člověk taky naučí něco z obchodničiny – smlouvat. Několikrát se mi daří usmlouvat cenu o dvě třetiny nižší, ale to bylo jen někdy. Přece jen existuje jakási pomyslná hranice, pod kterou obchodníci nepůjdou. I tak se určitě musí ti malí žluťáci uculovat nad slušným výdělkem. Prodejci buď umí dobře anglicky, nebo umí anglicky jenom číslovky anebo neumí ani jedno, ale zase mají kalkulačku, která je pro každého thajského obchodníka naprosto nezbytnou pomůckou.

 

 6. dne, 14.7. (Pá)

      Po snídani míříme do Maetaeng Elephant park. Jak už z názvu vyplývá, čekají nás sloni, resp. slonní trekking. Kupujeme malý banánky za 20 B/trs a nasedáme na sedačky připevněné na slonním hřbetu. Vydáváme se na okružní jízdu okrajem džungle za pobízení našeho mahuta (cvičitel slonů), který seděl slonovi za krkem. Náš slon je nějaký líný, nechtěl se moc hejbat z místa, pořád by jenom žral banány a natahoval k nám chobot. Naše průvodkyně Hanka si dokonce během jízdy mění místo s mahutem - sedí slonovi za krkem, její mahut se zase nehorázně rozvaluje na sedačce. Máme skvělej výhled na okolní kopce s džunglí, do toho se opírá sluníčko – prostě paráda. Po návratu je pro turisty připravená slonní koupačka v řece a pak pozorujeme minicirkusové představení á la cirkus Kludsky. To co ale předvádějí sloni tady, se nikde jinde v cirkuse jen tak nevidí. Hned po té nasedáme na vrtkavý bambusový vor a pomalu sjíždíme kalnou řeku. Opět můžeme pozorovat divokost džungle po obou březích a z bezprostřední blízkosti. Petr přijímá nabídku lodivoda, půjčuje si bidlo a kočíruje vor. Když toho má dost, nabízí mi výměnu, ale s jistou předtuchou odmítám. Dobře dělám. Lodivod upozorňuje Petra na kámen uprostřed, Petr nereaguje a najednou se trhnutím zastavujeme. Petr v tu chvíli vypadá jako baletka – pár sekund balancuje na kraji voru, pak se ale poroučí do špinavé řeky. Lodivod okamžitě skáče pro něj. Jsme z toho všeho tak trochu v šoku, že nestíháme nedobrovolně koupajícího Petra fotit. Zbytek plavby pak Petr tráví ždímáním svršků, spodků a vyléváním vody z ledvinky. Vracíme se zpět do sloního kempu na oběd (opět bufáč). Naprosto libově si cpeme pajšl.

 ----------------------------------------

Sloni držení na farmě se po 50. roku života pouští do volné přírody dle mezinárodní úmluvy na ochranu zvířat. Většinou slon prožívá svůj “důchod” blízko své bývalé farmy. Sloni se dožívají asi 70 let. Samice je “v jináči” asi 18 měsíců, než porodí slůně. Mívá několik slůňat za život. Vzácností je narození bílého slona, který je vždy darován císaři. Slon indický, na rozdíl od svého bráchy slona afrického, nevydrží dlouho na slunci a odlišuje se menší velikostí uší. 

  ----------------------------------------

 

     Čeká nás několik dalších zastávek, jako návštěva farmy orchidejí, kde chovají i siamské kočky a psy a kousek dál přijíždíme k Mae Sa Falls – tedy vodopádu, který má 10 úrovní. Nedá nám to a šlapeme až na tu 10. úroveň, jsme neskutečně propocený a ještě k tomu je docela špatný přístup k potoku. Po nepříjemné invazi malých hajzlíků-termitů mažeme dolů. Cesta vede pralesem a neustále slyšíme plno podivných, vřeštivých zvuků a plno šustění. Na stanovišti u minibusu kupujeme vodu a longan – takový chlupatý kuličky, s bílou jedlou dužinou uvnitř (osvěžující).

 

 7. den, 15. 7. (So)

      Po snídani odjíždíme na návštěvu horských kmenů v Hilltribe. Cesta do hor je dlouhá, náročná, proto si ji zpestřujeme poustěním videa. Tip nám pouští příšernej americkej shit o hrdinném prezidentu USA v podání Harissona Forda, který pobije všechny teroristy ve svém, tedy prezidentském letadle. Never more. V těsné blízkosti hor fotíme super-libovej pohled na rýžová pole, makající zemědělce a v dálce pak hory zalesněné hustou, zelenou džunglí.

     První z kmenů si říká Akha a patří mezi ty stěhovavé. Ihned po výstupu z minibusu se k nám vrhá pár dětí, někteří v tradičním oblečení a nabízí se nám k focení. Samozřejmě za peníze. (1 foto/10-20,- B). Vstupujeme dokonce do jednoho příbytku a prohlížíme si tu temnou díru s podlahou z udusané hlíny.  “Tak tohle je ložnice, tohle obývák a toto je kuchyň…” vysvětluje Tip a nakonec ukáže dozadu na ohniště s velkým kotlíkem uprostřed. V takzvaném obýváku seděl houf dětí a pozoroval Eurosport na velké televizi. Neskutečnej kontrast. Fotíme si pár chýšek a dědu bafajícího dýmku (20 B). Jen co ho vyfotíme, dědula se na nás uculí a odhalí tak černý zuby. Škoda, to už vyfotit nestačíme... Přesunujeme se do vedlejší vesnice. Horský kmen Yao pochází původně z jižní Číny a proto pochopitelně mluví i píší čínsky. Žijí trochu víc “komfortněji” v postavených baráčcích než jejich sousedi. No, možná to je moc luxusní slovo pro jejich chýšky z cihel. Opět lezeme jedný rodiny do baráku. Vnitřek se ani moc nemění. Jsou zde jednotlivé přepážky ze závěsů a hadrů oddělující ložnice od obýváku a kuchyně. Pozurujeme jeden obzvláště oddělený prostor. Tip vysvětluje, že když se někdo z rodiny žení nebo vdává, oddělí se takto pro novomanžele ložnice. Hm, dovedu si představit ty chvíle vášně za přítomnosti celé rodinky… Místní domorodce neprosto nevyvádí z rovnováhy fakt, že se jim po bytě prochází tlupa senzace-chtivých turistů a chovají se jako by sme tam ani nebyli. Ve vesnici je opět plno stánků s nejrůznějšími tradičními předměty. Obě vesnice mě navenek trochu zklamaly, jsou hodně zkomercializované, už jsou prostě na přítomnost cizinců zvyklý a hodně toho využívají. Na druhou stranu stylu jejich života se to až tak moc nedotklo – teda když pominu tu televizi...

     Míříme na nejsevernější konec Thajska do proslaveného Zlatého trojúhelníku (Golden triangl). Přirozenou hranicí je tu veletok Mae Khong oddělující státy Barmu, Laos a Thajsko. Navštěvujeme místní muzeum a dovídáme se něco málo o historii výroby a pašování opia. Opiu se také říká “černé zlato”, odtud proto ten název – zlatý; trojúhelník proto, že je zde hranice již zmíněných tří států. Dovídáme se něco málo o řece Mae Khong. Prohlížíme si na pohlednicích zvěčněné obrovské ryby, např. rybu pojmenovanou Queen of Nagas (dlouhou asi 7,80m!), připomínající obrovského úhoře, jenž tu ulovili američtí vojáci v roce 1973. Jak jsem se ale později dozvěděl z internetu, tak to byla tak trochu fikce, protože podobnou rybu sice našli vojáci někde na základně v USA a vzhledem k tomu, že je tento druh typický pro řeku Mae Khong, tak si ji Thajci tak trochu vypůjčili a vyretušovali k obrazu svému... Dále zíráme na rybu zvanou Giant Cut Fish, připomínající obrovského sumce, avšak né tak dlouhou, za to pořádně těžkou (cca 100 kg). Tato ryba se loví pomocí sítě a pomáhá celá vesnice. Její maso je prý výtečné a také pěkně drahé. Nastupujeme do dlouhé motorové loďky a vyrážíme na plavbu po Mae Khongu. Máme na sobě vesty – přece jen člověk nikdy neví a kromě toho místní tok má zatraceně silný proud. Řeka je prý asi 2000 km dlouhá a dosahuje hloubky až 50m!!! Její voda je kalná, trochu páchne a plave na ní spousta bordelu - projevuje se tu začátek deštivého období. Rozhodujeme se na chvíli zastavit na druhém břehu v Laosu. Počasí je nádherný, slunce pálí. Kupujeme pohledy a známky z Laosu. Obdivujeme pálenky s naloženými zvířátky – hadem, ještěrkama, a dokonce pálenku s naloženým dlouhým (ale opravdu dlouhým!) tygřím přirozením. Ochutnáváme pálenku s hadem. No, slušně silná lihovina s podivnou, asi hadí, pachutí. Pěkně zahřála.

     Vracíme se na thajský břeh a míříme do hraničního městečka Mae Sai sousedící s Barmou. Chceme navštívit také tuto zemi, ale vyřízení formalit prý trvá několik hodin a na to bohužel nemáme dostatek času. Obědváme v místním hotelu a jídlo je zde skutečně ostré. Prohlížíme si místní trhy se všemožným zbožím a nakupujeme různé maličkosti. Následuje dlouhý přesun minibusem zpět do Chiang Mai (několik hodin). Cesta celkem unavuje, ale člověk se nenudí. Jedeme okolo hor a kopců pokrytými v těsné blízkosti silnice hustou zelení pralesa nebo okolo rýžových polí. Nádhera. Počasí střídavě slunečné.

     Po večeři v hotelu v evropském stylu se opět vrháme na noční nákupy.

 

 8. den, 16. 7. (Ne)

      V 7.hod. snídaně, check out a odjezd do chrámu Doi Suthep položeným téměř na vrcholku hory stejného názvu (1.600m). Byl založen roku 1419. Jedeme k němu po 17km dlouhé silnici. Hora dříve tvořila přirozenou hranici mezi Thajskem a Barmou. Do chrámu se vstupuje po strmém a dlouhém schodišti z obou stran lemovaném zábradlím ve tvaru posvátných hadů Nágů (ochránců Buddhy). Nahoře fasujeme oblečení (máme kraťasy a tílka) a vstupujeme bosi do komplexu. Je úžasnej, krásná architektura, zlatý střechy. Přebíháme rychlou chůzí dlaždice rozpálené od slunce, fotím naprosto libovýho mnicha-tlouštíka, usměvavého, navazující hovory s cizinci. Prostě takovej ďáblík. U vstupu do jedné svatyně se necháváme “požehnat” od mnicha v chrámu, mává nad náma ratolestí namočenou ve vodě. Samozřejmě za drobný příspěvek.

  ----------------------------------------

 Dočetl jsem a taky sám poznal, že lidé na východě přisuzují darováním peněz naprosto odlišný význam, než je tomu u nás. Berou to totiž jako výraz poděkování, úcty a požehnání a né jen jako pouhou almužnu. Není až tak důležité, kolik dáte. Pro Thajce (a další východní národy) je důležitý samotný význam darování peněz; to, že oceňíte jejich službu, práci či jen že třeba přispějete malým dílem k zachování památek.

   ----------------------------------------

     Od chrámu je nádherná vyhlídka na celé město skrz nízké mraky s horami v dálce. Na konci si pak každý zazvoníme na zvony podél jedné zdi komplexu. Pod chrámem na nás čeká červený pick-up, který nás veze do nedaleké horské vesnice Hmong. Cesta vede po silnice, za chvíli se však mění v jakési vyschlé řečiště se spoustou ďolíků, prohlubní a kamenů, takže si slušně naklepáváme zadek. Vítá nás opět komerční vesnička, s mnoha stánky a opět se vtíráme do příbytku nějaký rodinky. Lidi zde žijí spolu se zvířaty. Otravují nás docela malí parchanti, takže jim občas něco dáme, aby daly pokoj.

     Míříme do výrobny deštníků, vějířů a dělníci nám navrhují cokoliv namalovat třeba na ledvinku nebo obal od foťáku. Iveta nabídku přijímá a za 20 B dostává krásného zlatého dráčka na ledvince. Prohlížíme si výrobní postup a okukujeme zdejší rozsáhlou prodejnu. Za nedlouho sedíme v jiné manufakturce, tentokrát na výrobu hedvábí. Pozorujeme přímo za sklem jednotlivé fáze vzniku – od larev bource morušového, z něž vyrostou housenky, které se vydatně krmí zeleným listím do doby, než budou připraveni se zakuklit. Po té se přemístějí na takové dřevěné prolézačky, kde pak samotné zakuklení probíhá. Po té se tyto chlupaté chuchvalce vezmou do misky s vodou a z nich se za pomocí dřevěného kolovratu získávají hedvábné nitě (to pozorujeme na vlastní oči). Z nich pak vzniká proslulé thajské hedvábí. Prohlížíme si prodejnu s látkami a oděvy a obdivujeme skutečně nádherné věci, a přitom za slušnou cenu.

     Obědváme v restauraci po cestě na letiště, odkud ve 14hod. nabíráme směr do Bangkoku.

 

  ----------------------------------------

 khaotav – tradiční thajský pokrm, lepená rýže (snack)

tómuanon – sladká, lepkavá, zelená, osmažená rulička (kokos. krém, mouka, sezam, kousky kokosu)

      ----------------------------------------

     V 16.15 jsme v Bangoku, let jsme přežili, všichni jsme ale naprosto utahaní. Míříme do našeho známého oblíbeného hotelu AMARI ATRIUM, pak bazén, vířivka a pelíšek.

 

 9. den, 17.7. (Po)

      Ráno máme na programu návštěvu opičího města Lomburi. Navštěvujeme Opičí chrám v centru města, kde naprosto volně pobíhají malé opičky. Jsou zde chráněné a lidé jim nosí spousty ovoce. Proto jsou taky pěkně rozmazlený. Kupujeme pro ně nějaké bobule a krmíme. Jen jednou si kleknu a zezadu mi nějaká opičí mrška skočí za krk. Dalo mi docela práci se jí zbavit. Pokud jim totiž nedáte co chtějí, klidně vás rafnou do ruky. Malé bobule a oříšky si rychle cpou do pusy, schovávají si zásoby v tvářích jako křečci a natahují ručičky pro další přísun. Přes ulici navštěvujeme další chrám, také s opicemi, ale jde o jinou tlupu. Tyto dvě tlupy si striktně hájí svá území a často mezi s sebou svádí urputné boje. Pozorujeme i okolní okna domů, která jsou zamřížovaná, právě proto aby zamezili vstupu malým opičákům. Jediného, čeho se opice bojí, jsou hadi. Myslím, že v tom se nám taky docela podobají…

     Z opičího města jedeme do Autthayi. Po obědě si prohlížíme druhé hlavní město Thajska. Procházíme mezi památky a obdivujeme barmskou architekturu, pagody orientované od jihu na sever se zakončením v podobě květu z lotosu. Nakonec navštivujeme chrám s velkým bronzovým Buddhou. Opět se zouváme a prohlížíme sochu ze všech stran. Jde to ale docela těžko, lidí je tu jako na tržišti.

     Dnes je v Thajsku státní svátek, začíná období dešťů, kdy muži chodí na 3 měsíce do kláštera. Zde se vzdělávají a aby se uživili, musí každé ráno vyrazit mezi lidi a žebrat o jídlo. To se pak odnáší do chrámu, kde se společně rozděluje. V Thajsku se bere jako samozřejmost fakt, že muži by měli alespoň jednou za život strávit pár měsíců v klášteře. Je to bráno jako veliká událost a novice vždy vyprovází bohatě vyzdobený průvod lidí s dary pro daný klášter.

     K večeru míříme zpět do Bangkoku, konkrétně na letiště. V 18:30 nám letí letadlo na Koh Samui. Odlétáme spolu s Petrem a Šárkou a loučíme se s našimi skvělými průvodci. Čeká nás let (cca 1,45hod.) letadlem typu ATR, tzn. trochu větším větroněm. Je tam místo asi pro 40 lidí. Tady už to bylo o něco horší, když se startovalo, připadal jsem si jako na horské dráze. A já horskou dráhu nemám rád. Během letu se podává jídlo a náš hlad nakonec vítězí nad případnou nevolností. Rychle se stmívá, takže ze slibovaného výhledu na ostrovy a pobřeží východního Thajska nic není. Naštěstí let probíhá celkem OK. Iveta se sice taky tváří všelijak, ale potupně vrhnout do sáčků jsme naštěstí nemusel ani jeden z nás.

     Přistáváme na malém letišti na Samui a malované „vlakové“ přepravníky nás dopraví do jedné z bambusových chýší s honosným nápisem: Arrival terminal. Tady si vyzvedáváme zavazadla a připravení průvodci nás odvážejí do hotelu. Nás do Chaweng Buri Resortu a Petra se Šárkou do Lamai Beach Resortu. Ubytováváme se v malých, ale skvělých bungalovech, samozřejmě se všudypřítomnou klimatizací, televizí a plným minibarem.

     A dále následovaly dny plné odpočinku, slunce, nezřízeného žraní, lenošení, válení, opalování, výletů apod. Proto další dny budu popisovat stručně.

 

 

 10. den, 18. 7. (Út)

      Snídaně do 10hod., počasí nádherné, skoro bez mráčku, krásnej bazén, moře asi 30 m od bungalovu, opalování, koupání v moři, procházka po pláži, skvělý ovocný shake (20-25 B), necháme se „tetovat“ (malůvka na tělo, asi po 2 týdnech zmizí) – nechávám si létajícího draka, Iveta nějakou dračí ještěrku či co, cena 250 B za znak, objednáváme thai drink a otravujou nás nějací malí kluci, asi Němci, mají také „tetování“, každý prý za 400 B (‚hm, když jste blbí a neumíte smlouvat‘, říkám jim česky…). Večerní trhy, večeře v thajském baru-restaurantu (sqělá polívka a kuř. maso), náhodná návštěva indického krejčího a rovnou z toho byla objednávka ušití obleku (kalhoty, vestička, sako, + sako se zvednutým límečkem) a kostýmu pro Ivetu. Skvělé látky a myslím, že i dobrá cena – vše komplet za 8000 B. Stopujeme pick up na stadion, kde probíhají zápasy v muay thai, vstup za 500B. Prostředí jak v akčním filmu, dřevěné lavice plné turistů, zápasy docela ujdou, ale bojují samí střízlíci, žádnou krev nevidíme, tak jsme trochu zklamaní. Ostatní cizinci jsou z toho ale unešení, během zápasu vyhrává muzika v podání dvou domorodců - píšťala a bubínek.

 

 11. den, 19. 7. (St)

      Odpoledne vyjíždíme na prohlídku vodopádů Namuang Waterfall I (18,5m) a II (79m). Jdeme cestičkou pralesem a z okolních šustivejch zvuků nemáme dobrý pocit. Asi za 30min. jsme na místě, sem trochu zklamanej, vodopád není strmá skála, ale pozvolné kaskády, tak se drápeme dál nahoru cestičkou v džungli, strašně z nás leje, vylezu kam to jde a fotím skoro orgastický pohled na zalesněné hory (nebo spíš kopce) s mořem a ostrůvky v dálce. Pod vodopádem si dáváme ovocný shake s ledem – dobré ale sladké, odpočíváme a razíme na vodopád No. II. Ten je libovější, všude ale plno lidí koupajících se v jezírku pod vodopádem, vracíme se na hlavní silnici, vidíme přejetého psa, který ještě žije, přejíždějí okolo něj auta, až pak ho jeden vesničan stáhl za ocas do příkopu a ponechal osudu (smrti). Drsná scéna. Stopujeme červený pick up a vracíme se asi za 100 B na osobu do Chawengu. Večer máme první zkoušku u krejčího, ti Indové jsou váženě šikovní!

 

 12. den, 20. 7. (Čt)

      Snídaně opět skvělá, výborný vaječný omelety (ale mají tu moc sladký juicy), moře, opalování, bazén (to vše asi 5x dokola), večer půjčení mopedu za 250 B/den, stará thajka mi ukazuje jak se to řídí, vyjíždím s problémama s rovnováhou, ale rychle se učím. Jedeme za město k první památce - Big Budha (obrovská pozlacená socha několik desítek metrů vysoká), skvělej, zářící, nádherný pohled do zátoky a na blízké ostrovy, slunce pálí jako ďas, vracíme se zpátky, konečně si prohlížíme v denním světle uspořádaný shluk bambusových chýší představující Samui Airport, dáváme zde večeři, a na naší Chaweng Road pak zkoušíme opět šaty u Inda, večerní nákupy.

 

 13. den, 21. 7. (Pá)

      Po snídani vyrážíme na celodenní výlet po celém ostrově, startuju mopeda a řítíme se k Hin Da a Hin Yai – skály, které svým tvarem připomínají mužské a ženské přirození (fakt úplně přesně), jedeme do Samui Aquarium (vstup 250B) – spousty ryb + osobní krmení želv, možnost focení s tygrem (pořádnej macek) za nekřesťanský peníz (nebereme). Další památkou je Budha Footprint, který nacházíme po chvíli bloudění. Mniška v bílém na nás kontroluje oblečení a ukazuje cestu – procházíme menším staveništěm, v tom největším bordelu chrápe v síti mnich ve žlutým hábitu, šlapeme po dřevěných schodech krpál nahoru, okolo hustá džungle, slyšíme plno šustění, po cestě nám přebíhají ještěrky od těch nejmenších až po slušně velký varany. V chrámu fotíme obrovský otisk, je odtud nádherný výhled na deltu řeky a hory s mořem v dálce. Asi za půl hoďky parkujeme v dalším chrámu s pozlacenou střechou – Temple Khunaram, kde mají vystaveného libovýho mumifikovanýho mnicha ve skleněné vitríně. Tento mnich zemřel při meditaci v poloze lotosového květu, proto je považován za Budhu-osvíceného. I brýle mu byly na očích zachovány. Razíme si to po silnici do hl. města Nathonu, a jsem si už řízením mopedu tak jistý, že to rozpaluju na neuvěřitelných 80 km/h! V Nathonu míjíme takovej normální přístav a parkujeme na hlavní třídě mezi spousty dalších motocyklů. Opět prolejzáme krámky a dáváme si amerikánsko-paďourský oběd v restaurantu – kuřecí stehýnka s hranolkama (delikatesa), milkshake – k jídlo to nebyl moc dobrý nápad. Jo, předtím si dávám výbornou thajskou polívku s nudlema. Tankujeme (raději si nechám benzín natankovat, všude mají nápisy jen v thajštině) a ukrajujeme další kilometry severní silnicí. Zastavujeme jen na malou koupačku s výhledem na severní ostrovy – Kho Tau. Opět se dostáváme k Big Budhovi a okolo Samui airportu, malá zajížďka a při poslední horší zatáčce mám kolizi – netroufám si na písku u silnice více sklopit mopeda, neukočíruju to a vjíždím v plné rychlosti do betonového pangejtu, ze kterého vylítnu do bambusovýho roští. Naštěstí mám tolik duchapřítomnosti ale hlavně štěstí, že stroj udržím na dvou kolech. Vše je naštěstí OK, jen mám malý šok z představy, co by se asi stalo, kdybych mopeda položil na tom písku... Brrr. Na Chawengu vracím tu ďábelskou motorku, večer si vyzvedáváme obleky-jsou naprosto úžasný, Ind se nám klaní až k zemi. Pak další nákupy, večeře.

 

 14. den, 22. 8. (So)

      Nic zvláštního – snídaně, koupačka, opalovačka. Za zmínku snad stojí večeře v mexické restauraci – jídlo ostré a dobré, obsluhoval nás sám majitel – amerikánec jak vyšitej, kšiltovka, šortky, lidi divný-Američani, nezřízeně se cpali a chlastali, vidím tu spousty smíšených párů (běloch + thajka). Zde také vidím poprvé opálenou (resp. spálenou) Thajku. Není o co stát, vypadá to příšerně….

 

 15. den, 23. 8. (Ne)

      Vstáváme v 6:10 na východ slunce, je fakt libovej, fotíme, okolo nás se prohání spousty psů, málem zaspíme snídani, pozorování života na pláži – jdeme na thajskou masáž. Na pláži na nás pokřikujou báby-masérky na dekách, ale mi si raději vybíráme chýšku patřící k jednomu hotelu, kde masérky vypadají skutečně profesionálně. Masáž nemá chybu, sice u každýho druhýho tlaku mám co dělat abych nekřičel bolestí. Moje masérka je štíhlá, sympatická, ale má děsivou sílu v prstech – mohla by s nima drtit ořechy. Prochází se po mě, kroutí mi ruce, nohy, ale jinak super. Na konci masáže se pobaví i masérky - při konečném masírování hlavy a následnému trhnutí mi v ní totiž vždycky hrozivě křupne, takže sem nakonec rád, že je konec. Cena nešla usmlouvat – 350 B. Holt cena za hotelové služby! Na pláži je také oblíbená možnost půjčení skútru u Thai-frajerů-plavčíků - 15min./500 B, nutnost vyplnění a podepsání fomuláře. Zbylo mi asi 2000 B, takže jdeme do toho. Skútr dokáže jet hrozivě rychle, ale jako začátečník mám docela strach, tak se mírnim. Je to ale zážitek, který stojí za to vyzkoušet. Na večer je v našem Chaweng Buri Resortu naplánovaná show s Elvisem Presleym. Je docela věrohodnej až na to velký panděro, který mu vylejzalo z každýho kostýmu. Užíváme si poslední večer na Koh Samui, trochu ho ale narušuje negramotná číšnici - říkám jí několikrát o Carlsberg Beer a ona mi vždy donese osmažený chleba s česnekem, začínám být už docela nasranej, ale přichází jiná, která vše chápe hned napoprvé: „Ááá, Kárlsbrk“. Číšnice mají naprosto zblblej a zdeformovanej sluch od spousty skopčáků… Jinak pohodovej večer.

 

 16.-17. den; 24.-25.7. (Po, Út)

 Deprese z odjezdu. Nakupujeme poslední věci na památku, ovoce, balíme a domlouváme transfer na letiště. V 16,30 nás nakládá minibus a odváží na letiště. Letíme opět „Á-Té-eRkem“ zpět do Bangkoku a vzlétnutí opět pekelně cítíme. Během letu dostáváme sváču se zmrzlinou. Po příletu do Bangkoku chvíli bloudíme, než trefíme cestu, nebo spíš rampu na International Airport. Zde už potkáváme staré známe ze zájezdu, nakupujeme za poslední bahty něco domů na zub. Letíme naším airbusem s ČSA, stavíme opět v  Dubai a v 11,30 dosedáme na runway v Ruzyni. 

 Autor: Michal Schauhuber

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!