Turecko 2002

Turecko 2002

  


Trasa: Praha ●●● Istanbul ● Konya ● Göreme ● Uchisar ● Zelve ● Kaymakli ● Kayseri ● Sivas ● Erzurum ● Kars ● Ani ● Dogubeyazit ● Van ● Akdamar Iskelesi ● Tatvan ● Nemrut Dagi #1 ● Bitlis ● Batman ● Diyarbakir ● Siverek ● Narince ● Nemrut Dagi #2 ● Kahta ● Urfa ● Antalya ● Fethiye ● Ölüdeniz ● Pamukkale ● Denizli ● Selcuk ● Efes ● Izmir ● Menisa ● Istanbul ●●● Praha

 Posádka: Vladimír Janouš (Aladdin), Tomáš Kyslík (Kysloš)


13.7. Praha-Kamýk - 08.15 volám Kyslošovi domů, je úplně tuhej, ten hulič se zčunil a přišel domů až v 5h ráno, můj batoh váží skoro 20kg (valím tuny žrádla), 10.20 Kysloš doráží na Dejvickou, frčíme 119 na letiště, 10.50 Ruzyně, odbavení probíhá bez problémů, 12.00 odlet Boeingem 737, pěkné letušky, sedíme vedle čecho-kanaďanky Jacqueline - jede na blind na potápěčský kurs, fakt pohodářka, smích jak Lenka Dusilová, zrovna odmaturovala, pracuje na autodromu v Brně, k jídlu máme hovězí + brambory, pivo, zákusek, salát, letíme ve výšce 11,5 km, rychlost 800 km/h, 14.15 Istanbul - je šílený vedro, platíme za víza, kontrola pasů o.k., měníme prachy a hned před budovou letiště se na nás vrhají pičusové z hotelů a snaží se nás narvat do drahých busů jedoucích přímo do hotelu, my frčíme se spol. Havas na Aksaray, pěšky k mešitě Beyazit, zrovna spouští muezzin, válíme se na trávě před Modrou mešitou, pořádáme žranici, všude okolo spousta pěkných bab, v Modré mešitě jich je taky spousta (tajemné zahalené), ale navíc se tu poflakujou teplouši v tílkách, jeden maník se tu modlí s kšiltem dozadu na hlavě, tramvají na Aksaray a odtud metrem na otogar, kupujeme lístky do Konyi u společnosti Özkaymak, máme přes hodinu čas, takže sedíme v salónku busové společnosti, tady se seznamujeme s Alim - typický městský typ s předsudkama vůči Kurdům, žije většinu času v Holandsku a Konyi, Čechy zná taky - Prahu, Českou Lípu, ..., takže umí slušně mumlat česky, 22.00 odjezd deluxe busem, sedíme jako vždy úplně vzadu, před námi 2 čečetky, které se na nás pořád otáčejí, café, čaj, bábovka, 2x stavíme na hajzlík a občerstvení


14.7. Konya - 08.00 příjezd na otogar, Ali a my frčíme dolmusem do centra, Ali nás táhne do hotelu Mevlana, trošku vyšší cena za ubytování, ale pokojíček je hodně pohodovej, TV je v takový kleci, aby ji někdo neukradl, dáváme ranní očistu, chrupkáme, 11.30 vyrážíme do centra, mešita Aziziye je bohužel zavřená, ale stejně je asi nejhezčí zvenku (krásné minarety s balkónkama), hned vedle mešity jsou domácí potřeby, kde Kysloš kupuje lžičky, aby měl čím jíst vločky, česko-turecká konverzace s prodavačem fakt neměla chybu, couráme se směrem ke komplexu Mevlana, hned vedle komplexu je další mešita Sulemiye, která opravdu stojí za to, za studentský vstup lezeme do komplexu Mevlana - svatyně s hrobkama, muzeum tančících dervišů, muzeum kaligrafie a miniatur, malé koránky, hudební nástroje, atp. až do večera se poflakujeme po místních parcích a sledujeme slečny - Kysloš ulítá na zahalených dcérkách, kterých jsou zrovna v Konyi mraky, prolejzáme pár mešit včetně Aladdinovy na stejnojmenném kopci, před mešitou prodává dědek voňavky a hned na nás naběhne se stříkačkou, s díky odmítáme, touláme se v parku u mešity - nejvíc nás zaujala atrakce střelba na balónky, po cestě na hotel ještě kecáme chvíli s dalším borcem Alim (sociální pracovník), jdeme se svalit na hotel, probouzím se s křečema v břiše, brutal sračka, přesto mi to nedává a jdeme ještě do jednoho restaurantu u hotelu na čajík, ten máme zdarma, protože jsme na oplátku nabídli majiteli tabáček, z restaurace jsme chtěli odejít druhým vchodem, naštěstí nás včas zarazili (propadli bysme se pár metrů do staveniště), ještě jdeme naposledy mrknout k Mevlaně, atmosféra za zpěvu muezzinů je skvělá, balíme na hotel, v TV vysílá nějaká bulvární stanice historky z "lepší" společnosti - nechutné nagelované turecké popstars, radši vypínáme a spát
  


15.7. Konya - vstáváme už v 07.00, platíme za hotel a v 08.00 jsme už na cestě dolmusem na otogar, smlouváme o cena za bus do Göreme, všichni mají ale stejné ceny, takže v 09.00 busem do Nevsehiru, kde musíme tak půl hoďky čekat na minibus, který nás veze až do Göreme, v turist officu vybíráme nejlevnější ubytování v pensionu Sururi´s Place a slečna z turist officu hned volá majiteli pensionu, který nás za chvilku už nakládá do auta a valíme k němu, majitel má dvě krásné dcery (jedna ještě hodně mladá), mají dva psy, roztomilá malá kačátka, kecáme na baru s majitelem - prý pracuje jako agent, chytá v regionu Kayseri prodejce drog v týmu asi 8 lidí, samozřejmě jsme pro něj podezřelí, po chvíli nám začíná nabízet jednodenní tour po okolí (podzemní města Kaymakli, Derinkuyu, kaňon Ihlara, ...), ale za dost ošklivý ceny, takže nic, získáváme od něj docela užitečnou mapu okolí, vyplňujeme zmatený formulář pro fízly a navečer šlapeme pěkným kaňonkem do vesnice Uchisar, samozřejmě zabloudíme do místních zahrádek a popíchaní se musíme vrátit na začátek cesty, pak už jdeme správně, pár tunelů, luxusní výhledy do okolí, v Uchisaru se sápeme na místní citadelu, všude ve měste otravujou prodejci onyxů, na vrcholu se válíme určitě přes hodinku, perfektní výhledy, střídají se tu rodinky s pěknými dcérečkami, skoro na závěr přichází jedna moc pěkná, inteligentní a hlavně anglicky mluvící slečna (Fatma), hnědé oči, tmavé vlasy, bohužel má popáleniny na ruce, Kysloš se zabouchnul, Fatmina babička si nás pořádně prohlíží, vyměňujeme maily, Fatma normálně bydlí v Kayseri, teď je v Uchisaru u babičky na prázdninách a za 14 dní jede za strýčkem do Istanbulu, třeba se ještě uvidíme, loučíme se, z5 do Göreme jdeme už po silnici, kupujeme pivčáky, na hotelu trošku pomaleji odtéká voda ve sprše, takže je tam slušná potopa, žranice na pokoji - paštičky, efes, ještě na chvíli na kafíčko na terasu, klábosíme a pak už spát 
 


16.7. Göreme - 08.30 vstávát a cvičit, ranní sprcha na probrání, kupujeme vodu na dnešní vodsírku, obíháme směnárny (všude nás chtěj natáhnout), nakonec nám slečna z turist officu poradí, že na poště mají nejlepší kurs, je to pravda, ale stejně je to dost fucking kurs, takže měníme jen pár dolarů, šlapeme směr Göreme Open Air museum, ale ještě před ním uhybáme do "Sword Valley", hned od začátku máme psí doprovod (ale pejsek je v pohodě), bloudíme, najednou vidíme ve skále nějakou zahrádku a už na nás mává takovej bezva starej prďola, který v takový jeskyňce ve skále přebývá, kecám s ním německy, protože aspoň pár slovíček umí (5 let pracoval v Německu), nemá tu nic kromě cigaret, černý začouzený konvice a chroští na oheň, fakt výbornej zhulenec, kecáme, fotíme se, nabízíme tabák, dědek machruje, že má 1 dům přímo v Göreme a další 2 domy v Ankaře - to jistě :-), bloudíme dál, cpeme se meruňkama, které rostou všude okolo, hardcore cesta do "Red Valley" - pár kostelů, jeden s freskama, kde malý vyděrač chce za vstup do kostela 1 mil. TL za osobu - fuck off, 1 mil. dohromady a buď rád, pokračujeme už většinou po vrstevnici s výhledama do všech možných údolí, jedním z nich riskneme návrat do Göreme, ale vůbec netušíme, kde jsme, naštěstí potkáváme 2 četníky, kteří nás zavedou do skvělého kostela a valí s náma směr Göreme, najednou jsme na místě, kde už jsme jednou byli, s díky se loučíme a ještě pěkně dlouho šlapeme tunelama nahoru na silnici nad Göreme, jsme úplně vodpálený, v campu kupujeme od vyděrače vodu za 1 mil. a pak už naštěstí jen z kopce okolo vstupu do Göreme Open Air muzea, jen mrkneme na vstupné - nehorázných 15 mil. TL - tak to si můžou strčit někam, rychle nákup 2,5 l Coly, sprcha a za chvíli zase do půjčovny mopedů, půjčujeme si Peugeota na 3 hodinky, je to paráda, nejdříve frčíme do Uchisaru, jestli náhodou nenatrefíme na Fatmu, samozřejmě nic, z5 přes Göreme do vesnice Cavusin pod místní citadelu, při parkování mopedu najednou cítíme pach spálené gumy - naše motorka to naštěstí není, jen za zdí to pěkně čudí, chvíli očumujeme okolí a pak už k velkým "pérům" po cestě do Zelve, skvělé prolejzačky, ale jinak pozlátko pro turisty - velbloudi, stánky, ..., radši zdrháme do Zelve, je to tu stejně jako v Göreme Open Air muzeu oplocené a chtějí vstupné, takže otočka a hurá směr Ürgüp, dokonalý výhledy, odbočka na Avanos, na skále těsně před Avanosem stavíme na jedné vyhlídce, ale v tu chvíli přijíždí na stejné místo bus s turistama, takže rychle pryč o kousek výš, na další vyhlídce je jen pár lokálů, takže tam to zapíchneme, pohoda, západ slunce, přijíždí 1 Turek s harémem modelek, zjišťujeme, že na motorce nesvítí přední světlo a stmívá se fakt rychle, takže perdíme zpátky do Göreme, všechno o.k., házíme čajík v naší oblíbené místní (a tedy levné) čajovně, jdeme na hotel, majitel tu zrovna pořádá party a na terase se není kam pohnout, takže se vracíme zase do čajovny, píšu pohledy, vracíme se na hotel, party jede naplno, dusot tanečníků k nám doléhá na pokoj, vraždíme mouchy na pokoji


17.7. Göreme – Kysloš chrápe jak zabitej, 9.00 jdeme na terasu zaplatit, majitel tu ale zatím není, takže sledujeme jeho dcerky, jak připravují snídani pro 2 turistky, který přijely včera, majitel přijíždí, chvíli nás ignoruje, platíme, ještě v ceně máme pár minut na netu, takže rychle posíláme maily domů a pryč odsud, jdu hodit pohledy na poštu, kupujeme papírky na tabáček, tabák pomalu dochází, kupuju ještě vody a sotva dojdu na otogar, odjíždíme minibusem do Nevsehiru, tam na busáku necháváme bágly v jednou kumbálku, do kumbálku je ale vidět a navíc není zamčený, což se nám příliš nelíbí, ale po několika ubezpečeních, že to pohlídají, se necháme přesvědčit a ve 12.00 odjíždíme local busem do Kaymakli, 12.30 Kaymakli – jediný místo, kde si prodavač vstupenek všimnul, že Kysloš má neaktuální ISIC a napařil mu brutální vstupné, město rozhodně stojí za to, skvělý šachty, průlezy, škoda, že nemáme baterku, protože by se určitě dalo pár chodeb blíž prozkoumat, v jednom z temných průlezů to trošku zaneřádím, protože už jsem neměl sílu vydržet to až na povrch, v turistických stánkách před vstupem do podzemního města kupuju magické očko (alláhovo oko), který by mělo člověka chránit před zlem, pořádáme sváču u silnice, najednou jede zase bus zpět do Nevsehiru, takhle rychle jsem rozhodně nikdy nesbalil, v buse s náma jede pěkná chic francouzka, za 15 minut po příjezdu do Nevsehiru už sedíme v buse společnosti Göreme a frčíme do Kayseri, bohužel bus jede zpátky do Göreme a Avanosu, takže se cesta malinko protáhne, už z dálky před Kayseri jsou perfektní výhled na horu Erciyes Dagi (3 916 m), 17.00 Kayseri – dolmusem do centra, odkud šlapeme pěšky směrem k citadele, hned nás odchytává pičus – prodejce koberců a táhne nás do uliček bazaru, předváděčka v krámu, po 10 minutách konečně pochopí, že mu z nás nic neukápne, pokračuje do vytipovaného hotelu Hunat hned za mešitou Hunat, ubytování je výborný, sprcha, sympatická obsluha, i když si skoro vůbec nerozumíme, hned nás zvou na čajík, máme pokojík s výhledem na mešitu Hunat, dokonce tady mají silnější deky v pastelových barvách, 19.00 razíme ven, v komplexu Hunat právě dnes začíná knižní festival spojený s koncertem tradiční turecké hudby, zatím se teprve připravují, takže jdeme omrknout interiér mešity Hunat a stejnojmenné medresy (prohlídka hrobky), vracíme se na koncert – 1 docela pěkná zpěvačka, která navíc hraje na flétnu a kytaru, 1 zpěvák s mandolínou, malej capart, kterej hraje na klávesy a bubnuje, hlavní bubeník, 2 další kytaristi, jedou s malými přestávkami asi 2 hodiny, takže chvilkama odbíháme na bazar projít si noční uličky, v prodejně koření a sladkostí nám dávají ochutnat sladký suk posypaný kokosem a plněný ořechama – nechutně sladký, říkají tomu "turkish viagra", na trhu už to všichni balí, takže se vracíme na koncert, kde to jde zrovna do finále, jdeme se ještě projít, kysloš kupuje hc cigára BEST – samozřejmě humus, ještě chvíli očumujeme baby a jdeme chrupkat 
  


18.7. Kayseri – vyrážíme na kraj města mrknout na pár hrobek – nic zajímavýho, zato výhled na Erciyes jsou super, neskutečná lajna prodavačů melounů s neuvěřitelně nízkýma cenama, musíme se rychle vrátit k citadele, kde máme sraz s Fatim, mladíkem, kterého jsme potkali včera na knižním festivalu, Fati mrská anglinu líp než my, takže ideální průvodce, nejdříve jdeme do Velké mešity (Ulu Camii), interiér mešity není na první pohled nijak zvláštní, ale Fati nám ukazuje pod kobercem poklop, pod kterým je studna s chladnou vodou, před mešitou lezeme do krámku s náboženskýma věcičkama a tak dlouho očumujeme takový kořeny=kartáčky na zuby, až je dostáváme jako pozornost podniku, pokračujeme bazarem do starého karavanseraie – jsou tady haldy ovčí vlny, skvělej smrádek, sledujeme chvíli, jak vlnu zpracovávají, sotva vylezeme, chytá nás mladík-businessman-prodejce koberců a zase jede show s kilimama, tak dlouho do nás hučí, až se pro jeden kobereček nadchnu, ale nabízím relativně nízkou cenu 15USD, asi hodinu se mě snaží předvádět jiné koberce, které je ochoten za 15USD prodat, ale ten můj jen za 20USD, zkouší mě i zmást hodně podobnejma kobercema, ale ten můj má special pastelový barvy, takže smůla, samozřejmě show pokračuje, dělám, že už odcházím a nakonec se ve finále dohodneme na 17 USD – uff, byla to fuška, ale kilim je nádhernej, Fati to jen pobaveně sleduje, pokračujeme i s ní do medical muzea, muzeum zahrnuje 2 medresy, všude spousta infa o historii zdejší medicíny – sultáni + jejich ženy, učebny, soukromá modlitebna, hrobka, lékařské rostlinky, nástroje na přípravu lektvarů, sterilizátory, operační sál, kobky pro mentálně postižené, chirurgické a zubařské nástroje, oblečení pacientů, sultánů, nemocniční lůžka, místo, kde se provádí autopsie, lezeme ven, s Fatim ještě chvíli kecáme o svatbě a námluvách, ženy se tu vdávají tak okolo 15 let, ve větších městech trochu později, na východě turecka určují nevěstu většinou rodiče, z5 do obchodu s koberci – zabalit a zaplatit, ještě procházíme část bazaru a loučíme se s Fatim, vracíme se do hotelu, před hotelem u mešity se nějaký dědci srocují a mávají nad hlavou transparentama, dáváme odpoledního šlofíka, sprcha, platíme za hotel, ještě na čajík do medresy Hunat, pak už dolmusem na otogar a odtud se společností Kizilirmak do Sivasu, stavíme ve všech dírách po cestě, furt se vyklápí kufr busu, najednou stop v nějaký prdel, už mi to trochu leze na nervy, vypadá to, že jsme dojeli, z motoru to brutálně čudí, nakonec ale pokračujeme dál, za mnou sedí parchant – furt ječí a šťouchá mě do žeber, 18.00 Sivas – hned u nádraží je fotbalové hřiště, takže chvíli sledujeme fotrose fotbalisty, jak potí krev, pěšky do centra, bohužel přicházíme skoro za tmy, kysloš kupuje 50g toho nejbrutálnějšího tureckého tabáku – sláma v igelitu v přepočtu asi za 10 Kč, jdeme na hlavní promenádu, sledujeme místní zoufalce na kolech a bruslích, pak přes park k největší místní památce Cifte Minare Medrese a hlavně Sifaiye Medresesi – 4 eivany, sedíme v medrese, všude v eivanech jsou krámky – pozlátko pro turisty, dáváme čajík, mají tu i citrónový a pomerančový, 22.45 zvedáme kotvy a pěšky zpátky na otogar, ještě pokec s místníma fízlama, kolem projíždí hlučná svatba, pochčijeme park, vyzvedneme bágly z úschovny na otogaru a hups do busu společnost Eregli směr Erzurum, odjezd 24.00 
  


 19.7. Erzurum - přijíždíme úplně rozlámaný kolem 07.00, rušíme variantu zde přespat a kupujeme ještě na dnes lístky do Karsu se společností Dogu Kars, uschováváme batohy, kousek od nádraží jezdí autobusy poblíž centra, ještě malý kousek pěšky k medrese Cifte Minareti - skvělá stavbička (hlavně zvenčí), žádné vstupné, ve Velké mešitě zrovna probíhá výuka koránu pro malé děti, mešita je zvláštní svou atypickou dřevěnou kupolí (jen zevnitř), chvíli odpočíváme a pokračujeme k místní citadele, návštěva má smysl jedině proto, že jde vylézt na Clock Tower, odkud jsou super výhledy do okolí (Erzurum je šílená díra), jde vylézt i na hradby, odkud jsou zajímavé výhledy do ghetta pod citadelou, jdeme z5 dolů, po cestě fotím roztomilou čečetku a její kamarády, jdeme mrknout na 3 hrobky Üc Kümbetler - zvenku docela fajn, potkáváme místního prodavače koberců, který zároveň nabízí turistům organizaci výstupu na Ararat, jen tak orientačně chceme znát jeho první nabídku - 400 USD, určitě by to šlo dostat na něco mezi 200 a 250 USD, ale my stejně máme 300 USD na celou třítýdenní cestu, takže Ararat nehrozí, ale každopádně už je možné se na Ararat dostat (ještě před pár lety to bylo bez šance), ještě jdeme prolézt pár mešit, v mešitě Lala Mustafa krátce poklábosíme s 2 izraelcema, 1 z nich je hodně našláplej, ví spoustu věcí o ČR, básní o Masarykovi a předválečných letech, pořád zmiňuje ČR jako obrovského přítele Izraele (dodávka Messerschmitů v roce 1948 při bombardování Tel Avivu egyptským letectvem), naposledy byl v Praze v roce 1982, co se týče řešení palestinsko-izraelského konfliktu, jedinou možností podle něj je samostatný palestinský stát, dává nám ještě pár rad na cestu, v medrese Yakutiye chtějí vstup, takže rychle náhlednu dovnitř a pryč odsud, v parku házíme čajík a pak se za pomoci místních studentů doplazíme na otogar, náš minibus ve 13.00 nejede, maník v busové společnosti nám přepisuje jízdenku na 14.30, zatím sledujeme krásné slečny, které ale bohužel jedou k Černému moři (kdo by taky kromě turistů jezdil do díry jako je Kars), samozřejmě ve 14.30 náš minibus nikde, takže už značně vytočený jdu zmastit toho kokota, co nám prodával lístky, uklidňuje mě, že v 15.00 určitě něco pojede, nakonec skutečně v 15.00 odjíždíme, v minibuse se nedá hnout, navíc pičus za mnou si pořád dává ruku na moje opěrátko, čtvrthodinová pauza ve vesnice Horasan, sotva vytáhneme z baťůžku flašku Coly, 2 polednice z busu už nastavují prázdné kelímky - fuck off, rychle pokropím traktory kousek od nádraží, pár fotek a rychle pryč, asi 70 km před Karsem přibíráme pár lidí z minibusu jiné společnosti (kleknul jim bus), pěkná jízdá podél řeky, kopce porostlé trávou, 19.00 Kars - vyskakujeme v centru, pěšky do hotelu Tekel - chtějí šílený prachy, už odcházíme, ale nakonec to bereme za rozumnou cenu včetně snídaně a hlavně je 4-hvězdičkový hotel, takže fakt luxusní pokojíček - TV, lednice, sprcha s vanou, fén, ... ještě se domlouváme na další den na výlet do Ani, upadám do komatu 
 


 

20.7. Kars - Kyslošův den "D", 08.00 snídaně v luxusním salónku s dalšíma turistama, bagetky, med, marmeláda, sýr, ovčí sýr, melouny, rajče, okurka, olivy, vajíčka natvrdo - Kysloš si dává skoro všechno a zapíjí to fantou a cafém, 8.30 vyrážíme dle domluvy taxíkem za památkami v Ani, v taxíku s náma jede 1 turek a 1 frantík, žijící v Istanbulu, díky tomu, že ovládají turečtinu, máme všechny formality vyřízené během hodinky – nejdříve musíte do tourist officu, kde si vás zapíšou, pak se jede k fízlům pro razítko a nakonec skončíte v Kars muzeu, kde si koupíte lístek, v pohodě ukecáváme studentský vstup, pak už to mastíme 120 km/h směr Ani, asi 10 km před Ani začíná kolekce checkpointů, radši házíme foťáky pod sedačku (slyšeli jsme, že tu foťáky zrovna nemilujou), vojáci pouze checkují pasy a povolení od fízlů z Karsu, 9.30 jsme před hlavní branou v Ani, vojáci nás pouští dovnitř, foťáky nám nezabavili, takže nekompromisně fotíme (ale samozřejmě ne příliš okatě), arménské kostelíky jsou fakt skvělý, ale asi nejhezčí na Ani je kaňon řeky, která tvoří přírodní hranici mezi Tureckem a Arménií, na druhé straně řeky jsou všude po kopcích vidět kulometná hnízda arménské armády, procházíme si katedrálu (název ani moc neklame, stavba je relativně vysoká a architektura na slušné úrovni), od katedrály se jde většinou k mešitě, kde však hlídkuje turecká armáda s dalekohledem a dál vás nepustí (pokud byste šli dál, dorazíte k zřícenině hradu s ještě lepšími vyhlídkami na kaňon řeky a dál do Arménie) – hmm, obrovská škoda, nedá se nic dělat, takže pokračujeme dál, Kysloše už od příjezdu do Ani bolí břuch, teď se to ale rapidně zhoršuje, 12.00 jsme z5 u taxíku, naši spolujezdci nám vyprávějí, že asi před 5 minutami zabavili vojáci 2 němcům filmy, ale my jsme prošli v pohodě, Kyslošovi je na blití, slušně si to v taxíku užívá, 12.30 jsme na hotelu, z Kysloše to jde ze začátku spodem, ale je mu pořád dost zle, takže na moje doporučení poprvé zkouší pomoct si prstem v krku – a už to jde, 13.00 jdeme obejít místní busové společnosti, do Dogubeyazitu ani Agri už dnes nic nejede, uvažujeme o cestě do Igdiru (kousíček od Araratu), přespání v Igdiru a druhý den pokračování do Dogubeyazitu, Kysloš je ale tak na sračky, že to vzdáváme, kupujeme si lístky do Agri na další den ráno a jdeme se ubytovat do hotelu Karavanseray, hodně jednoduchej hotýlek, jen co je pravda, ale obrovský štěstí, že jsme dneska nikam nejeli, Kysloš pokračuje ve velkém stylu – plný umyvadlo blitek, vždy tak po půl hodince běží zase, musel ztratit šílený množství vody, navíc má totálně roztrhanej zadek, prostě si lehce užívá, blije i nosem, protože to pusa nestíhá, úplně vyčerpanej usíná, jdu se projít na místní pevnost Kars Kale, pod pevností je u pěkná mešitka a opět arménský kostelík, vstup do pevnosti je zdarma, z vrcholu pevnosti jsou hodně slušný výhledy na okolí, na řeku Kars, lezu dolů a chvíli brouzdám po ghettech v okolí řeky, najednou mě málem přejede řidič náklaďáků a brutálně mě pročudí, takže to radši balím a mizím z5 na hotel, 19.00 jsem u Kysloše, už nezvrací, takže to vypadá nadějně se zítřkem, valím pro chleba, juice a vodu a pak do i-net café, spojení je úplně strašný, šlape to jak šnek, místní drůbež tu hraje PC hry, posílám maily a rychle pryč, už po druhý potkávám v Karsu 3 Izraelce, bydlí v našem hotelu, v noci přichází slušná bouřka, good night 
  


21.7. Kars – dnes je velký den pro turecké mladíky – mazáci jdou do civilu a nastupujou myšáci, vstáváme už v 7.00, 7.45 začíná čekání na minibus pryč z týhle díry, sedíme v "salonku" společnosti Kafkas Tour, pořád nás uklidňují, že bus sice nepřijede v 8h, ale určitě v 8.30, házíme čajíky, v TV běží šílený turecký hity, přichází hlavní šéfka kanceláře – obézní baba s hodně vostrým pohledem, v 8.20 nás nějakej mladík odvádí pryč do jiné busové společnosti, tady tvrdneme až do 9h, kdy naštěstí přijíždí minibus, v 10.45 pauzu v městečku Horasan, všude po cestě lze z busu sledovat včelaře, kterých v oblasti mezi Karsem a Horasanem požehnaně, jednoho dědka bereme asi pár km za jedno městečko, kde uprostřed ničeho vystupuje a dohaduje se o ceně za tohle krátký svezení, po cestě z Horasanu konverzujeme s místníma borcema, zjišťuju, že náramek, který mám na ruce má přesně barvy PKK (červená, zelená, žlutá), 12.10 přijíždíme do Agri, kupujeme lístky do Dogubeyazitu, pozvánka na čaj od busové společnosti, 13.00 odjíždíme, ale hned po 5 minutách zastavujeme u pneuservisu, kde musíme vyměnit gumy – stará pneu byla skoro na proužky, 13.30 jede se dál, na všech checkpointech nás nechali být, takže už v 15.00 přijíždíme do Dogubeyazitu, hned mažeme do jednoho levnýho hotýlku, ani se moc nezdržujeme a šlapeme si to na otogar zjistit spoje do Vanu, pak k místním kasárnám (právě přijímají nováčky), haranti se s náma táhnou až k nějaký fabrice v posledním shluku domečků pod palácem Ishak Pasa, pak se naštěstí objevuje microbus, který nás doveze až k paláci, Kysloš jde na prohlídku paláce, já už jsem tam byl před pár lety, takže relaxuju na skalce před palácem, krásně si zdřímnu a sotva vstanu, už vidím Kysloše, jak balí nějaký čečetky, kousek od paláce směrem do kopce je ještě pevnost a mešita, kde zrovna probíhá svatba a zevnitř se linou náboženské písně, sápeme se k pevnosti, ale v sandálech to není zrovna ideální, protože kopec je hodně prudký a je to samá hlína a uvolněné kameny, rychle se vracíme microbusem zpátky do centra Beyazitu, stalo se něco neuvěřitelnýho – i když jsme ho nikde nemohli sehnat, právě tady v jedný pasáži kupujeme evropský tabák – Drum, chceme vyfotit západ slunce nad Araratem, takže sprintujeme na kraj města, kolem nás krouží haranti jak hejno supů a atakujou nás klasickejma větičkama, který vás po pár minutách opakování úplně vodkouří, úplně nás dodělá, když se odnikud vyřítí na kole jeden z místních dementů, vyplázne na nás jazyk, vydá se sebe neskutečnej blicí zvuk a zmizí v jedný z uliček, fotky Araratu nakonec docela vyšly, kupujeme colu a bagetky a kecáme až do noci na sklizeném trhu se zeleninou, do hotelu se přistěhovali další turisti, takže čekáme na volnou sprchu, a pak už chrupinkat 
  


22.7. balíme, makáme na microbus do Vanu, času je dost, pojedeme opět později, od 8.30 se začíná microbus zaplňovat, nakonec jsme spočítali 21 lidí, 9.00 odjezd, poslední pohledy na Ararat, pastevci vedou stáda do nižších poloh, frčíme přes díru Caldiran do Vanu, pevnost jsme viděli jen z microbusu, Van nakonec úplně vynecháváme, chvíli bloudíme po městě, nakonec nám jeden borec odchytí úplně narvaný microbus, který jede do vesnice Gevas, nakonec nás tam ještě natlačí, jede nás tentokrát 24 kousků, kecáme s kurdským doktorem, sympatický starší pán, který vypráví o tom, jak kurdové nemají šanci dostat se do tureckého parlamentu, v Gevasi všichni vyskakujou a začíná smlouvání o přepravu do Akdamaru, nakonec jsme vyměkli a řidič nás obral o slušnej peníz (zase tak hrozný to nebylo), 12.30 Akdamar, už potřetí potkáváme německou dvojku, který zabavili vojáci filmy v Ani, Němci si zaplatili celou loď na ostrov Akdamar a teď čekají, zda se objeví nějaký další zájemci, necháváme si bágly v campu a jdeme zkusit koupačku v jezeru Van – sliz, u břehu plave nějakej sajrajt, 13.30 Němci vybírají prachy a nakonec se zaplní úplně v klidu celá loďka, asi 20minutová plavba na ostrov, arménský kostelíček na ostrově je perfektní, biblické motivy na fasádě kostela se zachovaly v neuvěřitelně dobrém stavu, když prolezete kousek od kostela dírou v plotě, lze v pohodě vylézt na kopec, odkud jsou hodně luxusní výhledy na pevninu a okolní ostrůvky, jdeme se znovu koupat, voda je tu krásně čistá, ale sliz je to furt, 15.30 odjezd z ostrova, Němci nás berou jejich autíčkem (pronajali si na měsíc auto i s tureckým řidičem, kterému platí jídlo i ubytování J) na hřbitůvek s kostelíkem a pak nás vyhazují těsně před Gevasem u benzínky, začínáme stopovat, hned druhý náklaďák nás bere, konverzace brzy končí, protože turecky neumíme skoro nic, náklaďáček si pěkně mákne – přejezd přes průsmyk ve 2 300 m.n.m., pauza na jídlo a povinný čajík, 19.00 Tatvan – jdeme mrknout do Turizm Officu, jestli mají ještě otevřeno, v tu chvíli u chodníku zastavuje dodávka – je to známá místní figurka Mehmet, který se celý den potuluje kolem Turizm officu a chytá turisty, měli jsme šílenou kliku, zrovna to už balil a jel domů do své vesnice v horách, nakládáme bágly a vyrážíme do hor, hned po pár metrech nás staví fízlové a hučí do Mehmeta, že by si ten svůj vehikl mohl trochu spravit, pár přátelských poklepání, pár výmluvných Mehmetových pohledů a policajti radši mávnou rukou a nechávají nás jet, v autě s náma jede ještě Mehmetův syn Ahmed se svou manželkou (což jsem původně netušil, takže jsem si jí hned začal prohlížet a zpovídat – takže menší faux pas), stoupáme po silnice podél jezera Van (je úplněk, takže nádhera), najednou Mehmet odbočuje na brutal polní cestu a po půl hodině skákání přijíždíme do jejich vesnice, seznamujeme se s 2 Čechama – Pavlou a Karlem z Ústí – fakt pohodáři, Pavla dneska prožila krušný den – drobné zdravotní potíže po rybičce z Akdamaru, u Mehmeta spí ještě 3 Holanďani, večer kecáme u čaje, Mehmetova rodina nás obskakuje, má 3 mladé dcérky, pak spoustu menších capartů, který tady předvádí karetní triky, které se naučili od turistů, který tu byli před náma, spíme na zahrádce u baráku, lítají tu nějaký velký brutal bzučáci, ale v tý tmě nejsme schopni poznat, co to je, radši se zapínám až po hlavu do spacáku a spát 
  


23.7. 7.30 vstáváme, 8.00 Mehmet nás žene na snídani, klasická snídaně – jogurt, sýr, čaj, docela přecpaný plníme flašky vodou a v 9.00 vyrážíme vzhůru směr Nemrut (v Turecku existují Nemruty dva, tenhle je míň známej), asi kilometr nad vesnicí stavíme u "kostelíka", kde teče čisťounká voda z hor, pastevci tu vedou tisíce koz a ovcí, na vše dohlíží pes kulturista (fakt samej sval), stádo vydává brutal zvuky, pár neposedných oveček musí pastevci trošku usměrnit, je tu i Mehmet (jeho manželka prý onemocněla a je u doktora v Tatvanu), Mehmet tvrdí, že jejich rodina vlastní asi 1500 malých a 3000 velkých ovcí a koz), vodsírka na vrchol pokračuje, 12.00 hurrá, jsme nahoře, perfektní výhledy na kráter, dole jsou 2 jezera – menší a teplejší zelené a větší modré, házíme HC padák dolů – skály, šotolina, ještě v horní části se na jedné skále potkáváme s třema Kanaďanama – 2 borci + 1 barbie girl, zažili jsme s nima jednu docela slušnou scénku – všichni 3 si chtěli udělat hromadné foto na okraji skály a 1 z kanaďanů přitom lezl úplně na okraji a uklouzla mu noha, ale naštěstí se zachytil rukama o kámen a vytáhl se zpátky nahoru, reakce ostatních byla klasická: "oh fuck, that was fucking scary", k jezerům jsme dorazili tak v 15.00, tzn. že ten sestup nám fakt trval asi 2 hodinky, sotva dorazíme na hlavní cestu k jezerům, potkáváme Pavlu a Karla a společně se jdeme vykoupat k modrému jezeru, lokálové nás očumujou jako největší atrakci dne, docela slušně fouká, takže i plavání v jezeru je docela namáhavý, přístup do vody po kluzkých kamenech také není ideální, když člověk vyleze ven z vody, je docela vostrá kosa, najednou přichází jeden Turek (Kenan) a začíná nás přemlouvat, ať si s ním dáme plavecký závod, nejdřív nemůže pochopit, že se nejdřív musí stanovit směr a místo, kde se bude otáčet, atp. už jsme strašně utahaný, ale nakonec na to Kysloš jde (Turek netuší, že Kysloš závodně plaval), takže sotva udělají pár temp, Kysloš je o dobrých 5 metrů dál, prostě neměl žádnou šanci, 17.20 pospícháme, abychom stihli Mehmetovu rodinku na jedný planině, kam vodí stáda na pastvu, stíháme to jen tak tak na 18.00, ale odjezd se trochu protahuje, dostáváme jogurt a placky, 19.30 konečně se začínáme skládat na valník za traktorem, nikdo se nemůže ani pohnout, 25 lidí, 10 nemocných koz a ovcí, všechny visí na mě, ostatní se moc dobře baví, jedna ovce mi krvácí přímo na nohu, beran mě šťouchá rohama do žeber, po 20 minutách už zase stavíme, pastevci si totiž všimli, že se jim 4 ovce zatoulaly a běhají někde po vrcholcích hor, asi po dalších 20 minutách je přivedou zpátky k valníku, hodně se ochladilo a všichni klepeme kosu, lokálové navrhujou zpívání na zahřátí, Kysloš s velkým úspěchem zpívá místní song, pastevci vedou zatoulané kousky zpět k hlavnímu stádu, takže zase dál mrzneme na valníku, nakonec to vzdáváme a makáme pěšky, abychom se aspoň trochu zahřáli, už za tmy nás dojíždí traktor s valníkem, dcerky nás ukecávají, že jako hosty nás musí dovézt domů, že to nejde, abychom to šlapali pěšky, takže já s Karlem jedeme na spoji traktoru a valníku, Kysloš a Pavla se ještě vmáčkli na valník, stojím v podstatě jenom na jedný noze, Kysloš sedí na valníku v hodně kvalitní poloze – moc fajn na třísla J, 20.30 vyskakujeme na kraji vesnice u smradlavý stoky, ve 21.00 už sedíme u večeře – polévka, rýže, lečo omáčka, čajík, dcerky si dělají prdel z Kysloše – říkají mu "lemon", protože má blond vlasy, jedna z dcerek zkouší náš tabáček – úplně se vodpálila, trénujeme slovíčka, která jsou stejná v češtině i turečtině: beran, kravata, čaj, …, jsem na sračky – šílený bolesti hlavy, zad a svalů, beru dva IBU 400 a asi po 2 hodinách usínám, jeden z Kanaďanů je taky pěkně v hajzlu – má ostrý žaludeční potíže, good night   

 

24.7. vstáváme už v 7.00, 7.30 klasická snídaně u Mehmeta, 8.00 – odjíždíme i s Pavlou, Karlem a jedním z Kanaďanů do Tatvanu, Mehmetovi za jeho služby dáváme každý jen 7,5 mil. TL (Pavle pak Mehmet šeptal, že to prý nepokrylo ani to jídlo, co jsme dostali – kecy), frčíme, Mehmet hraje nasranýho, ještě si vklidu vyřizuje věci ve městě, vykládá ovce na porážku, staví se v tourist officu a pak nás vyhodí na kraji Tatvanu, šlapeme na hlavní rozcestí, odkud zkoušíme stopovat směr Diyarbakir, sotva dorazíme na kraj silnice, Pavla s Karlem už bere auto do Bitlisu, my se snažíme něco chytit asi hodinku, přímo do Diyarbakiru samozřejmě nic nejede, navíc hned vedle nás stopují 3 ženský s děckama, žebrají u nás vodu, zastavují nám jenom dolmuše za prachy, takže je všechny fuckujeme pryč, Kysloš navíc v jednom z nich nechává vodu, nakonec to vzdáváme a tím samým dolmusem, kde zůstala naše voda, frčíme do Bitlisu, šlapeme přes celý město až k nějaký autoopravně, mechanici nás hostí čajíčkem a zkouší nám i pomoct sehnat nějakýho stopa, půl hodiny nic, hodina nic, nakonec nás bere jeden maník se synem, jedeme jenom díky synovi, který umí aspoň plácnout pár základních vět v angličtině, jsou to borci z Batmanu, po cestě musíme zastavit, protože přichází brutal průtrž mračen a není vidět ani na krok, vyskakujeme před Kozlukem, kde po čtvrt hodině stopneme náklaďák, který nás ale pouze hodí do Kozluku, tady je to skoro bez šance, najednou se opět vynořuje mladík s otcem a nakonec se s nima vydáváme do Batmanu, v autě jede šílená kurdská music, taťulda jede skoro pořád přes 120 km/hod, takže máme chvílema docela bobky, v Batmanu to zkoušíme stopnout dál, ale zase se nedaří, nakonec už Kysloš naposledy rezignovaně mávne rukou a v tu chvíli staví jeden maník, který dělá u místní naftařský společnosti, bere nás do Bismilu, navíc už nemá skoro žádný turecký prachy, takže si u něj za docela fajn kurz měníme 50 USD, v Bismilu už nás hodí rovnou na stanoviště microbusů do Diyarbakiru a my už stejně máme pro dnešek stopování dost, 18.00 konečně Diyarbakir, hledáme nějakej rozumnej levnej hotel, objevuje se jedna z místních figurek – dement s "8" na tričku, pořád na nás něco mele a jako, že nás dovede do hotelu, po cestě dává lidem úplně vklidu tatranky za krk, nejde se ho zbavit, nakonec se k nám přidávají další mladíci, aby se ho zbavili, ale taky bez úspěchu, jednou fláknul tatranku i takovýmu staršímu týpkovi, kterýho to už fakt nasralo a začal po dementovi házet plastový kbelíky, dement se nás drží jak klíště, ale nakonec se přece jenom schováváme v našem hotýlku – rychle se sprchujeme a hned razíme k mešitě Nebi, kde máme sraz s Karlem a Pavlou, Pavla s Karlem najednou potkávají místní borce, který je dneska brali stopem, takže hned pozvání na čaj a jídlo, trošku jsme se upejpali, takže si chceme ještě koupit döner, ale už je nikde nemaj, takže aspoň chleba, rajčata a okurky a pak hurá na hotel, kde bydlí Carlos s Pavlou, na pokoji je pekelný vedro, žranice (meloun, sýr, salámek), chlastáme čistej líh (96%) z víčka od flašky – Kysloš i Carlos to trošku blbě spolkli a hoří jim hrdlo, zbytek už radši namixujeme s juicem, kecáme až do půlnoci, kdy nás vyhání majitel hotelu, sotva dojdeme na náš hotel, usínáme


25.7. spíme jak zabitý do 8.30, sprcha a pak rychle na prohlídku města, protože už na 13.30 máme jízdenky na bus do města Siverek, Diyarbakir jako město stojí určitě za to, podle mě jedno z těch nejzajímavější, spousta temných uliček, prostě paráda, jdeme mrknout na velkou mešitu Ulu Camii, malej pičus s vytřeštěnýma očima nám chce dělat průvodce za "pouhé" 3 USD, fuck off, bloudíme uličkama až k místní pevnosti Kalé, lezeme po hradbách, všude pod náma soukromé bazénky, šokoval nás jeden barák – jedna část slušně nakloněná do ulice (fakt na spadnutí) a propojený betonovým můstkem s druhou podobně zhroucenou částí, rychle pádíme podél městských zdí až ke smradlavé díře, kterou se dá opět vylézt zpátky na hradby, pak si to svištíme asi přes 1 km po hradbách – po pravé straně slušný výhledy do ghett, po levé staré město se spoustou mešit a jiných zajímavých stavbiček, zase začínají votravovat voprsklé děti s jejich oblíbenou hláškou "money, money", z hradeb je vidět i hodně rozsáhlý hřbitov na kraji Diyarbakiru, slejzáme z hradeb dolů a jdeme do jednoho z karavanserajů, který je ale předělaný na deluxe hotel, přesto nás pouští dovnitř mrknout na krásný dvůr a do zadní části, kde mají bazén (slečna nás zve ať se přijdeme za pár kaček vykoupat, my ale už musíme zpátky na hotel), házíme spršku, bágly ještě necháváme na recepci, měníme prachy a jdeme si koupit CD plný mp3 s kurdskou hudbou, hned ho nechávám checknout na recepci hotelu, kde mají PC, 13.30 přesouváme se service busem na otogar, haranti pro změnu votravujou s prodejem žvejkaček, prodavač vody a limonád žebrá o tabáček, ale máme už jenom tak malinko, že má fakt smůlu, 14.00 odjezd luxus busem, 15.15 Siverek – taxikáři se nám zase marně snaží nakecat, že minibus do Kahty nejede, chvíli hledáme a nakonec objevíme dvůr, odkud jezdí microbusy do Kahty, jede to až v 17.00, atakuje nás místní mladík, který si chce potrénovat svojí němčinu – nevybral si rozhodně toho pravýho, už neumím skoro nic, plácám do toho anglický i francouzský slovíčka, ale německý mě napadnou málokdy, hned nás zve na čaj a placky, měníme maily, asi po půl hodině utrpení končí a my makáme opět na microbus station, kde právě místní chudáci tyranizují slepýho tlouštíka a mají z toho ohromnou prdel, zjišťujeme, že microbus staví po cestě do Kahty ve vesnici Narince, která leží asi 23 km pod Nemrutem, jedeme jak s hnojem, ale cesta stojí zato, protože trasa vede přes jezero, do doku přijíždíme právě včas, jenom se rychle nalodit a frčíme, byla to fakt klika, protože tu jezdí jen 1 trajekt, takže když vám těsně ujede, ještě se slušně načekáte, 18.30 Narince – zase marný pokusy nabídnout nám "výhodný" a jediný možný způsob dopravy na Nemrut, rychle je vodpálkováváme, kupujeme vody, kolem nás projíždí poslední dolmus směrem nahoru na Nemrut, rozhodujeme se, že půjdeme pěšky až na vrchol třeba i do noci, 1 auto vracející se seshora nám nabízí odvoz za 20 USD, což už se asi úplně zhroutili, asi úplně předposlední auto ten den směr na Nemrut nás bere zadáčo, sympatická paní s manželem, ale po 15 km staví u hotelu Eufrat ve vesnici Karadut, chvíli něco dohadují, pak se nás pokouší naverbovat do hotelu, odmítáme, doufáme, že nás hodí až nahoru, ale chlapovi už nenaskočí motor a my musíme pokračovat pěšky, asi po 1 km ostrýho stoupání zjišťujeme, že před námi není 7, ale 9 km brutálního stoupáku, přichází tma, šlapeme s baterkou, zeshora už jezdí microbusy a auta, šílenej krpál, uff, poslední 4 km jsou ale úplně nejlepší, skoro pod vrchol někdy okolo 22.00 jede nahoru správce parku, takže na korbě toyoty pick-upu dojíždíme až k pensionku pod Nemrutem, mají tu hodně hustý ceny – např. čaj za 1 mil. TL, rozbalujeme spacáky a uleháme ještě se 2 docela pěknýma Slovinkama pod dřevěné stoly, kde trochu míň fouká, zabalený až po hlavu usínáme 
  


26.7. 4.00 začíná frmol kvůli východu slunce, 4.30 vstáváme, balíme spacáky, ten pičus správce parku chce za vstup 3 mil. TL, zrovna v tu chvíli se u nás vynoří 2 Češi, kteří prý předchozí den platili jen 1,5 mil. TL, chvíli se dohadujeme, až to ten vyděrač vzdává a jdeme za normální vstupné, je ještě pořád šílená kosa, 10 minut na vrchol Nemrutu k sochám, je tu tak 40 lidí, čekáme na východ slunce, okolní kopce jsou úžasně osvětlené, přesně jak jsme očekávali, vynořují se odnikud carlos s pavlou, jdeme mrknout, kde v noci bivakovali oni, kecáme při čajíku, pak jdeme omrknout sochy na opačné straně hory, vcelku to ujde, ale těžko říct, jestli to stojí za tu námahu, Nemrut u Tatvanu byl rozhodně lepší, vracíme se k pensionu pro bágly, snídáme a v 8.00 razíme pěšky dolů s očekáváním, že nás někdo vezme, mastíme brutální rychlostí, stopuju to, jdeme asi 6-7 km/hod, pěkně bolí chodidla, po 7km nám staví četníci a berou nás asi o 2km níž, kde mají svou stanici, Kysloš sprintuje zaneřádit hajzlík, dolů zatím nejezdí žádný vehikly, protože ještě nestačili nikoho vyvézt nahoru, pokračujeme dál až na konec vesnice Karadut, kde nakonec bereme dolmuse do Kahty za docela vysokou cenu, ale pořád relativně výhodnou, Kahta je prachsprostá provinční žumpa, kde nic není, ve 12.00 odjíždíme microbusem přes Adiyaman do Urfy, řidič je starej dědek a kára už mu moc nejede, 15.00 Urfa, je neskutečný vedro, oklikou přes centrum do hotelu Dogu, kde chtěj sice relativně nízkou cenu, ale neodpovídá to rozhodně úrovni hotelu, takže si připlácíme trochu víc za luxusní hotýlek Ipek Palas (ale je to včetně snídaně), na pokoji větrák, výborná prostorná sprcha, relaxujeme až do 18.00, pak vyrážíme na döner!!!, přestože průvodce zrovna u Urfy varoval ohledně pouličního stravování (zkažené maso), tak naschvál zkoušíme místní dobroty i s prasečí vodou, pokračujeme ke komplexu mešit a hrobek, údajné místo narození Abraháma – oddělené vstupy pro muže a ženy, ženský tam mají na pokoukání rozhodně víc věcí, pokec s dalšíma 2 Čechama – taky dobrý socky, šlapeme dál k jezírkům s posvátnými kapříky, je jich neskutečný množství nahuštěný v minijezírkách, v podstatě když člověk šáhne do vody, měl by si jich pár vytáhnout, samozřejmě na kraji jezírek oxidují prodavači krmení pro kapříky, pijeme "posvátnou" vodu v jedné z hrobek, celý areál je perfektní – spousta zeleně, kanálky, růže, vodotrysky, poflakujeme se tu až do noci, ještě večer mám drobnější sračku, ale usínám bez problémů. 
  


27.7. vstáváme docela brzy, oba jsme na sračky, maso ze fčerejška asi nebylo zrovna košer, asi 2 hodiny bojuju se sračkou a pak už jsem relativně o.k., zato Kysloše to vyřídilo na pár dní, je mu i na blití, brutal křeče v žaludku, přesto celé dopoledne couráme po centru, Kysloš zle rozdejchává zdejší vedro, procházíme hlavně úzkými uličkami bazaru, až zabloudíme někam do okrajových ghet, haranti atakujou, jeden dokonce Kysloše štípne, ale stačí utéct, než ho Kysloš zmasakruje, asi po hodině bloudění se vymotáme do centra, úplně vodpálený vedrem zdrháme na hotel, Kysloš zase zaneřádil hajzl, sprcha, bágly necháváme na recepci a už poněkolikáté razíme směr centrum, kupujeme hc pohled s tureckou armádou, který chceme poslat našemu veliteli roty v Praze, relaxujeme ve stínu na dvoře mešity, poslední rozloučení s kapříkama, 15.30 jsme na hotelu, nějakej maník z našeho hotelu právě vyjednává s dalšíma turistama o ceně za výlet do vesnice Harran (zdejší hliněné baráčky mají tvar úlů), dostáváme taky nabídku, sice hodně výhodnou, ale už máme koupený lístky na bus do Antalye, takže odmítáme, Kysloš jde pro velký úspěch zase srát, 16.00 razíme zkratkou na otogar, společnost, u které jsme kupovali lístky je přepsala na jinou, takže přesun do jejich čekárny, bus pro změnu nepřijel, nakonec pro nás přijíždí taxík, který nás veze na kraj města, kde vidíme, že náš bus má úplně rozsekaný přední sklo, takže asi hodinu trvá než nahodí náhradní, je to fatální jízda – Kysloš se nemá kde vysrat, děti řvou a piští, navíc při zastávce na otogaru v Gaziantepu zabírají 4 slečny naše sedadla, chvíli sedím vedle řidiče, pak se pár lidí uskrovní a dokonce sedíme zase spolu s Kyslošem, ale bohužel těsně vedle mimina, který řve celou dobu jízdy, mám dost, Kysloš chce pauzu na …, ale bus už je plný, takže ani v Adaně ani v Mersinu nestavíme, asi nejhorší noc pro Kysloše, svíjí se v křečích, jeho největší zážitek z týhle noci, byl následující: přišly zrovna brutal křeče, Kysloš se podíval na hodiny v buse 0:02 a zavřel v bolestech oči, když už bylo z nejhoršího pryč a myslel si, že už určitě uběhla tak čtvrt hodinka a že už určitě brzy zastavíme, otevřel a oči a na hodinách svítilo 0:05!!! asi moc fajnová noc 
  


28.7. 02.00 konečně pauza, Kysloš je už tak vyřízenej, že už se mu snad ani na tech záchod nechce, oba jsme vodvařený jak vokurky, další pauza okolo 06.00 těsně před městem Alanya, v Alanyi už část lidí vystupuje, zbytek pokračujeme až do Antalye, mimino už je totálně rozmrzelé a stupňuje jekot, nechápu, že už se nevyřvalo z podoby, 10.00 Antalya, úplně tuhý vylejzáme na busovém nádraží, odtud hodně luxusním (a podle toho i drahým) busem pokračujeme do Fethiye, docela pěkná cesta přes hory, 13.30 Fethiye – taxikáři zase rozjíždějí svou hru, že microbusy jsou plné a jak strašně výhodný ceny mají oni, po pár minutách přijíždí minibus (jezdí přes den cca každých 5min!!!), za rozumnou cenu frčíme do zátoky Ölüdeniz, je to neuvěřitelný pozlátko – past na turisty – bary, disco, vodní atrakce, …, na pláži se platí vstup jen do laguny, která stejně nestojí moc za to (pláž u otevřeného moře je mnohem lepší), shazujeme hadry a letíme hned do vody, vedle nás se opalují 2 dost pěkný slečny, voda je azurově čistá, i přes mraky sluníčko docela brutálně pere, večerní nákup pití, čekáme na tmu a než vypadnou pičusové hlídající "národní park modrá laguna", ale nikdo z nich nehodlá odejít, dokonce přichází jeden z nich ať odsud koukáme zmizet, na pláži se objevuje dalajláma – mladík s úplně vylepanou hlavou, holí a bílým županem, úplně s klidnou tváří diskutuje s týpkem, kterej nás chtěl vyhodit, radši se přesouváme kousek stranou a snažíme se usnout za zvuků disco zvuků ozývajících se z teras místních hotýlků. 

 


 

29.7. další dny už jenom hodně stručně, protože už jsem neměl moc sil pokračovat v psaní deníčku, jenom se vyvalovat na pláži rozhodně není velká zábava ani pro mě ani pro kysloše, takže si na pláži užíváme ještě jedno dopoledne a pak už rychle pryč odsud směr Pamukkale, sotva vyskočíme ve Fethiyi, zrovna kolem projíždí narvanej microbus, kterej jede do Denizli, microbus se v horách trošku trápí, ale nakonec je to úplně v pohodě, v Denizli asi půl hoďky čekáme, než se najdou další turisti, který jedou do Pamukkale, hned dostáváme od jednoho maníka nabídku na ubytování v penzionu u jedný madam, využíváme toho, ale nechceme platit za pokoj, takže se domluvíme a spíme venku u bazénu, ještě večer nás bere madam autem nahoru nad Pamukkale, takže si to krásně projdeme z kopečka, obíháme amfiteátr, pár dalších římským památek a pak už hurá k travertinovým kaskádám, je tu dost lidí, ale ještě se to dá, většina kaskád je bez vody, vždycky to tu v průběhu týdne střídají, střídavě vodu rozvádějí do odlišných částí kaskád, voda vyvěrá z termálních pramenů uprostřed kopce (teď je však u pramene hotel, kde si musíte zaplatit vstup, abyste se mohli v termálech vykoupat), západ slunce je dokonalej, scházíme hlavní cestou po kaskádách dolů, zpátky na hotel, dokonce si dovolujeme vynikající večeři a pak už spinkat, Kysloše pořád oblejzá nějaká kočka a leze mu do spacáku   

 


 

30.7. Pamukkale – vstáváme hodně brzy, abychom byli u kaskád než dorazí další turisti, Kysloš se přes noc úplně osypal v obličeji i po celém těle, vůbec netušíme, co to je (později v Istanbulu jsme zjistili, že to byly blechy – asi z kočičky), razíme opět k travertinovým kaskádám, budku, kde se má platit vstup obcházíme fikanou zkratkou, po ránu je tu jen pár lokálů, jejichž haranti klidně lezou do jezírek, kam je vstup zakázán, takže se přidáváme, po čtvrt hoďce přibíhá hlídač a začíná řvát, my v pohodě odcházíme a lokálové jsou taky v klidu, ještě si procházíme další lokality se zbytky římských památek, balíme věci a stopem se dostáváme do Denizli, odkud zkoušíme dál stopovat do Selcuku, ale ani po hodině v šíleným vedru se to nedaří, ale někdo nám poradí, že za pár minut odjíždí do Selcuku vlak a na ten jsou dost velký studentský slevy, takže sprintujeme na nádraží a vážně za pár minut odjezd, takže kupuje lístky za pár šupů a frčíme do Selcuku, klimatizace nefunguje, takže je ve vagónech slušný vedro, asi po 3 hodinách přijíždíme do Selcuku, tam asi hodinu obcházíme různý hotely a hádáme se o ceny, ale nakonec se musíme do jednoho už jednou odmítnutého hotelu vrátit a domlouváme si ubytování na terase na střeše, kde se vyvalujeme na kobereček, večer jdeme zkusit tureckou „pizzu“, kupujeme zásoby jídla na další den a do noci vykecáváme na terase hotýlku


31.7. Selcuk – vstáváme okolo 6h a pěšky si to míříme k jedné z nejprofláklejších památek v Turecku – Efesu, po ránu, kdy ještě není takový vedro, je to docela příjemná procházka, k vstupní bráně přicházíme ještě asi čtvrt hodiny před otevřením, takže chvíli čekáme, vstupný je trošku mastnější, ale když se člověk dostane do areálu jako první, je to ideální, protože si ještě chvíli užije klidu, než dorazí hlavní masa turistů, ty přichází asi tak hoďku po otevření, každopádně nejhezčí záležitost v areálu je Celsiova knihovna a hlavní amfiteátr, projdeme v pohodě asi půlku celého areálu a v tu chvíli doráží davy turistických skupinek s průvodcema, takže zbytek procházíme hodně rychle a mastíme zpátky do hotelu, bereme bágly, platíme, ještě házíme jedno řezaný masíčko a opět na stop, zase určitě přes hodinu marných pokusů, pak nám staví bus, takže to vzdáváme a frčíme za prachy do Izmiru, odkud plánujeme levnou jízdu vlakem do Istanbulu, ještě máme asi 2 hodinky času, takže jdeme vydychnout do jedný mešity u nádraží a pak na jídlo do jedný pouliční brutal restauračky, asi v 17.00 nám odjíždí vlak, někdo nám říká, že vlak pojede do Istanbulu asi 17hod, což dává průměr asi 30 km/hod, což nás úplně vodpráskne, navíc nemáme místenky a místo sedadel na nás zůstává mačkání v uličce u hajzlů, což už fakt nevydejchám a rozhodujeme se, že na první větší zastávce vyskakujeme a jdeme na bus, kecáme s jedním mladíkem, se kterým vystupujeme ve městě Menisa, borec nás dovede až na busový nádraží, odkud nám to asi za půl hoďky jede, luxus bus, navíc v Istanbulu bude nejpozději za 8hod, takže v klídku usínáme 

  


 

1.8. Istanbul – přijíždíme okolo 6hod, na radu Pavly a Carlose jdeme do nějakýho hodně levnýho hostelu, zase se dohadujeme o cenu, hotel je plnej turistů a samozřejmě Čechů, nakonec tam zůstáváme v pokoji s dalšíma 2 kanaďanama, který jedou asi na půl roku do Asie, nemají pomalu ani mapu, nic, žádný představy, co je čeká, takže jim dávám pár důležitejch rad, kalíme na pokoji vodku, zbytek pobytu v Turecku věnujeme nákupům, konečně na třetí pokus lezu do paláce Topkapi – moc pěkný, až na mraky lidí 

 


2.8. Istanbul – přesun na letiště a hurá domů, jdeme na pivko k Zívalům, v metru na Dejvický potkáváme jednoho borce z kasáren, kterej nám sděluje, že se zase trošku přitvrdilo, takže se mám v pondělí na co těšit, doma upadám do komatu, END!


Hodnocení (5 bodů nejvíce, 0 bodů nejméně):
Istanbul (4), Konya (3), Göreme (5), Kaymakli (3), Kayseri (4), Sivas (1), Erzurum (2), Kars (2), Ani (4), Dogubeyazit (5), Akdamar (5), Tatvan-Nemrut (5)

Vladimír Janouš

Více fotografií si můžete prohlédnout na Facebooku. Podpořte tam náš projekt!