Král Šumavy 2001

 

 aneb jak jsem přežil závod na kolech (160 km)

 

Silniční závod Král Šumavy ve mně zanechal tak nezmazatelně útrpné vzpomínky, že jsem se ho rozhodl trošku popsat z mého, tedy silně amatérského, ale zato zase velmi realistického, pohledu.

 Na Kinga vyjíždíme v následující sestavě:

-          Pavel (ostřílený matador, letos ujetých pár tisíc km)

-          Tomáš (další borec, najeto přes 500km)

-          já (nehoráznej optimista a blbec s pouhýma 220km na kontě).

 

 Start v 6:30 v Klatovech na náměstí.

Na start dorážíme trochu později, masa bláznů na kolech už se dala do pohybu, a já se snažím dofouknout i tak měkké gumy a Tomáš se zase zdržuje spravováním takové nepotřebné věci jako je přední brzda. Asi v 6:40 projíždíme startem a vydáváme se s pár opozdilci na trasu. Drobounce prší, kosa - prostě ideální počasí na kolo. První kilometry jsou v pohodě, hravě s klukama držím krok. Předjíždí nás pár očividně nadupaných borců na silničních kolech, my s „krosákama“ jsme o dost pomalejší. Hlavně si řikáme – nepřepálit začátek! Cestou míjíme docela dost jedinců, kteří zalepují duše svých silničních kol. Jsem dvojnásob rád, že mám Stratose.

Kopec Velhartičák (15.km) mě poprvé (a ne naposledy) odděluje od Pavla s Tomášem, kteří mi rychle ujíždějí. Holt nenatrénovanost už začíná být znát. Šlapu na nejlehčí převod a kopec ne a ne skončit. A to je teprve začátek. Nahoře na mě kluci čekají, dáváme občerstvení, Pavel cigáro. Začínám mít takové nejasné tušení, že to dnes nebude lehký. Dost mírně řečeno. Čeká nás pěkný sjezd, ale zase chčije a studený vítr nám dává zabrat. Asi na 30.km na mě dopadá první krize, předjíždí mě nějaká bába, zrychluju a vracím jí to, ale ženská má vytrvalost a hlavně lepší kondici než já a pak už jí jen vztekle koukám na záda. Kluci se opět trhaj a já zůstávám sám se svou depresí. Začínají mi dost těžknout nohy v mírném stoupání, k tomu se přidávají jisté pálivé problémy s močením. Holt, má sedací část není zvyklá na takový dlouhý posed a začíná protestovat...

Po 36km se cítím trochu lépe, za což především může změna profilu tratě – sjezd k Otavě. Na křižovatce dle ukazatelů a pokynů pořadatelské hlídky odbočuju na Sušici, kudy vede docela slušná cesta. I tak se mi zdá, že jedu nějak pomalu. 49.km – konečně občerstvovací stanice. Kluci už se v pohodě docpávají, já dojíždím asi poslední, protože ženský u stánků chvíli po mě začínají všechno balit. Tak rychle do sebe cpu perník, banán, pomeranč, a do láhve doplňuju ionťák. Začíná mě hřát nejen horký čaj v žaludku, ale i pocit, že jsem právě překonal své denní maximum. Pojízdné depo spravilo Tomášovi brzdu, tak můžeme pomalu zase vyrazit. Na dofouknutí kol jsem dočista zapomněl.

Pár dalších kilometrů je celkem v pohodě. V obci Rozsedly odbočujeme dle ukazatelů na Šimanov (63.km), o kterým sem slyšel strašný věci. Tomáš je někde vpředu, Pavel mě před kopcem před námi začíná povzbuzovat. Opravdu se na něj netěším. Jedeme cestou mezi loukami a pastvinami, kde začíná první stoupák. Pavel nasazuje vrchařské tempo a mizí mi z dohledu. Já jedu pomalinku. Chvíli to vypadá, že si užívám krásy okolní přírody. Ve skutečnosti ale nějak nemůžu popadnout dech… Kopec pokračuje táhlým, ale docela mírným stoupáním až do obce Šimanov. V tu chvíli si myslím, že nejhorší mám za sebou. Tak strašný to zase nebylo, pomyslel jsem si. Když ale vyjedu z vesnice, měl jsem chuť to okamžitě zabalit – přede mnou se tyčil neuvěřitelně strmej krpál, jaký jsem snad ještě neviděl ( natož abych ho někdy jel). Ale nechce se mi to vzdát a potupně sesednout z kola. Tak jedu cik cak, nohy mám těžký jako prase a začínám sprostě nadávat. Někde uprostřed kopce mě předjíždí cyklista, který v Šimanově lepil duši. To se mu to jede, když je odpočatej! Na kopci mě Pavel vítá s cigárem v hubě. Nechápu, jak to ten chlap dělá – kouří, chlastá a podává takovýhle výkony. Nohy se mi třesou jak po nějakým záchvatu. Pavel mě chlácholí, že nás čeká už jenom jeden horší kopec – Javorník. Nevím, jestli jsem mu dobře rozuměl, protože mě silně hučí v uších...

Další občerstvovačka je až na 100.km. Uvědomuju si bohužel až moc dobře, že nejsme ještě ani v půlce závodu. Pokračujeme s Pavlem v cestě, Tomáš už je někde v hajzlu. Cesta na Javorník vypadá celkem nevinně - pomalé, ale dlouhé stoupání, které se přiostřuje (8 km, převýšení 400 m). Pavel tradičně ujíždí, já se mrcasím jak to jenom jde. Na jedné lesní zastávce se cpu pastou-gelem a energetickou tyčinkou, která mi pomáhá z nejhoršího. Na chvíli. Dojíždí mě nějakej borec a hle - je to Tomáš. Prej na nás někde čekal a my ho minuli aniž bychom se navzájem všimli. Chvíli se lopotíme do kopce spolu, ale nakonec to se mnou psychicky nevydrží (nedokázal udržet mé pomalé vytrvalostní tempo) a i on mi po chvíli ukazuje stále se vzdalující záda. Na závěr mě ještě předjíždí pár lidí a dokonce dvě ženský. Jsem už na tom opravdu bídně a k tomu mě začalo píchat v koleni. Na Javorníku u zastávky čekají oba kluci (Pavel prý 35 min.). Rozhodujeme se buď dojet k další občerstvovačce a nebo se osvěžit v blízké hospodě. Jsem rád, že jednomyslně odhlasujeme to druhé, i když to na sobě nedávám moc znát. Koleno mě pobolívá a svaly na nohou už taky značně protestujou. O zadnici ani nemluvě... Strávíme velmi příjemnou hodinku v hospodě a snažíme se trochu usušit mokré věci. Objednáváme dvě konvice čaje, rumy, polívku a pro mě kompot. Teď už vím, že bez tý hodinky v teple (i toho ostatního) bych nedojel. Oknem vidíme mezi mraky kousek azura, tak optimisticky vyrážíme.

Koleno se mi dalo jakž-takž do kupy a od tý doby se mi jede docela fajn, pokud se to tak dá vůbec říct. Počasí se trochu umoudřilo, ale k azuru to má pořád daleko. Projíždíme Kašperky a opravdu libově si vychutnáváme prudký sjezd - vítr mrazivě bičuje naše zbídačená těla, prokřehlé ruce také dostávají zabrat a voda na silnici nám zase nepříjemně máčí nohy. V Rejštejně míjíme značku s občerstvovací stanicí, ale samozřejmě, že tam už žádná nebyla. Začíná nás trochu znepokojovat, že cestou už dlouho nevidíme žádný oficiální ukazatele. Podle mapy z časopisu o Králi Šumavy odbočujeme směrem na Srní. Kluci opět nasazují tempo á la Lance Armstrong, já se mrcasím svým tempem 9 km/h. To sou přesně okamžiky, kdy bych zuřivě rozšlapal na kousíčky svůj tachometr... Veškerá zásoba sušenek mi došla, tak zastavuju u lesního stánku nad řekou Otavou. Tam mě odchytává pár chlápků a ptá se zda budu ještě závodit (všimli si soutěžního čísla na zádech). Z mého sebejistého přikývnutí jsou očividně rozladění a hned mě prudí ať si pospíšim, že jsou tu od toho, aby do večera stihli sebrat všechny ukazatele. Jsem nasranej z toho, jak se ke mně ti burani chovali a se zaťatými zuby šlapu na Srní. Odporný strmý serpentiny, cestou dlabu snickers a se zoufalství si zpívám. Nevím už co mám dělat, abych nemyslel na bolest v nohou a zadku. Jeep s pořadateli mě předjíždí. Cesta na Srní není naštěstí moc dlouhá, i tak na mě kluci na vrcholu čekají pár desítek minut. Zase mrholí.

Pořadatelský jeep se drží v závěsu těsně za mnou, což mě dost znervózňuje a nutí mé, už tak zbídačené tělo přinutit k vyššímu výkonu. Asi se mi to nedaří, protože mi kluci opět ujížděj. Po 10 km stíhací jízdy po celkem slušném asfaltu mě konečně pořadatelé předjíždí, aby ukázali, kam odbočit. Stále drobounce prší. Z avizované krásy přírody bohužel moc nemám, za to bolesti svalů, teď už snad po celém těle, si užívám až to hezký není. Nevím už jak si sednout, aby mě aspoň na chvíli nebolela prdel!

Na rozcestí na Skelné (opět tu měla být občerstvovačka asi před 2 hodinama) se s Pavlem a Tomášem setkávám a podle mapy hledáme další trasu. Pavel si to naštěstí vše pamatuje, takže nemůžeme zabloudit. Předjíždíme totálně odepsanýho borce (pamatujeme si ho z hospody na Javorníku), který je tak v hajzlu, že tlačí kolo z kopce! Hurá, nejsme (nejsem) poslední. Odbočujeme na prý poslední velký kopec - Vysoký Hřbet. Opět krásná krajina, kravičky, lesy, zelená tráva a já jsem opět totálně v hajzlu. Tradičně dojíždím kluky na rozcestí pod kopcem. Odbočujeme na svažující cestu přes bývalou vesnici Zhůří a napojujeme se na hlavní silnici doprava, směrem na Klatovy, podle výrazných uzakatelů asi 50m před křižovatkou. Ukazatel vlevo zvěstoval pokračování delší trati (250km). Celých těch 50 metrů ke křižovatce si pro jistotu pořád opakuju: „Doprava, Michale, musíš jet doprava!" Tomáš už je opět někde vpředu, Pavel se kousek vrací, aby mě psychicky povzbudil. Prý máme před sebou jen sjezd a samou rovinku až do cíle.

Užíváme si krásný sjezd s několika nebezpečně ostrýma serpentýnama. Kolo mi na podhuštěných galuskách jede zase nějak pomalu. Začínáme odpočítávat kilometry do Klatov. Jede se mi čím dál hůř a pomaleji. Asi 15 km před cílem nás dojíždí jeep pořadatelů a oznamuje, že poslední závodník je kousek za náma a asi nás každou chvíli dojede. To nás trochu povzbuzuje k vyššímu výkonu. Teda spíš Pavla, ne mě. Nějak nedokážu adekvátně reagovat. Začínám být už totálně vodsranej, nohama už jen setrvačně pohybuju, svou železnou vůli jsem vyplivl spolu s plícema někde v posledním kopci. Sušenky došly, ale i tak už mi z nich bylo na blití a zbylá studená voda v láhvi mi už lezla i ušima. Hlava se točí jak na kolotoči, chytají mě křeče do promrzlých rukou, mám chuť s kolem praštit a někde v příkopě v klidu umřít.

5 km do cíle! Vodepsanýho borce za náma nikde nevidím. Asi začínám ztrácet zrak nebo si ze mě pořadatelé vystřelili. V Klatovech už věřím, že dojedu. Snad. Musím! Do cíle přijíždím chvíli za Pavlem v 19,35 hod - pořadatelé to naštěstí ještě nezabalili a měří časy. Po pěti minutách mírného bezvědomí si všímám výsledku - 473. místo, čas - 13:05:26. 13hodin na cestě!!! Po odečtění všech zastávek a hodiny v hospodě to může dělat tak něco přes 10hodin čistého času v sedle. Uf! V závodce na nás čeká pivo a gulášek, který mi ve dvojitém provedení zachraňuje život. Bez prdele. Před očima se mi pomalu začíná vyjasňovat a teprve teď si uvědomuju, že jsem za dnešek překonal trojnásobně své denní maximum. Odnesli to ale kluci, kteří na mě museli neustále někde čekat. Nakonec se podle výsledkové listiny umisťuji na pěkném předpředposledním místě (tzn. třetí od konce). Víc mě ale těší, že jsem nevzdal, což se nedá říct o několika desítkách účastníků, kteří nedojeli.

Dokázal jsem si, že to dokážu. Jenom přemýšlím, jestli to za tu sado-masochistickou bolest v zadnici, zádech a nohou vůbec stálo?!

Jak by řekl kolega-cyklista, který popisoval stejný závod na horských kolech: „Ženský mají porod, my chlapi máme Krále Šumavy“.

 Michal Schauhuber

Více fotografií si můžete prohlédnout na&nbsp;<a href="https://www.facebook.com/ecestopisy" target="_blank">Facebooku</a>. Podpořte tam náš projekt!</em></p>