Sydney a Tasmánie

Sydney a Tasmánie

27.12. Odjezd z Brna, odlet z Vídně Sbalení jsme se sešli v Křídlech. Táta nám nabidnul, že nás hodí do Brna na žlutou linku SA, která jede přímo na letiště Schwechat ve Vídni. Jízdenky jsme měli koupené přes internet. Ve Vídni jsme prošli naším prvním odbavením a bezpečnostní kontrolou. Po tomto prvním stresu jsme si v bezcelní zóně sedli na poslední evropské tocene pivko. Nalodili jsme se do pěkného letadla Austrian Airlines, které pro Air China zajišťovaly tento let do Pekingu. Letušky byly vstřícné a usměvavé, filmy byly v angličtině. Co víc si přát. Možná trochu spánku navíc. Z desetihodinoveho letu jsem usnul na cca 2.5 hodiny a v Pekingu to bylo znát. Nezabral ani prášek na spaní, který jsem si nechal od obvodaka pro tento případ předepsat.

28.12. Přestup v Pekingu, výlet do centra Pekingu Ráno přilétáme do Pekingu. Let trval 10 hodin a časový Ráno přilétáme do Pekingu. Let trval 10 hodin a časový rozdíl v pásmech oproti ČR je +7 hodin. Pekingské letiště je obrovské, jedno z největších co do rozlohy i odbavených cestujících na světě. Všechny velké aerolinky létají i přes Peking, kde žije 21 miliónů obyvatel. Všechno zde je megalomanske. Jelikož jsme měli cca 13 hodin na přestup, chtěli jsme se podívat na rychlíka do centra města. Začíná čínská divočina. Hned v první frontě jsme zjistili o čem dnešní Čína je - o frontách a o kamerách všude kolem. Čekali jsme na pasové kontrole, kde nám otrávená úřednice scanovala obličeje, potom na imigrační kontrole, kde nám stejně zpruzena úřednice vydala papíry na 24- hodinový pobyt v Číně. Následně si mě vybrala celnice na bezpečnostní kontrole, projela mě od hlavy az k patě scannerem a přitom mě i prošacovala. Nevím, co se jí nezdálo ;-) Potom jsme sešli na vlak bez řidiče, který nás dovezl do hlavní haly a odtud jsme byli navedeni na stanoviště taxíků. Cena na Náměstí nebeského klidu stála 115 juanu a to jsme jeli cca 20 km. Cestou do centra jsme zažili kolony na osmiproude silnici, kde i přes fungující semafory řídil dopravu policista. Všude kolem se tycily honosne mrakodrapy bank, pojišťoven a úřadů. Auta kolem nás byla také výstavní. Po procházce přes náměstí jsme zamířili do Zakázaného města, kde jsme při koupi vstupenek museli ukázat pasy. Jak už jsem zmínil, skoro na každém sloupu veřejného osvětlení byly kamery, nijak ukryté, aby je asi právě všichni hned zaregistrovali. A to i v menších uličkách. Zakázané město bylo okouzlující, tak propracované a uzavřené samo v sobě. Chtěli jsme zažít i něco místního a tradičního, kromě až otravne neodbytnych a do nekonečna smlouvajicich místních obchodníků. Podle rady z průvodců jsme se rozhodli najíst v restauraci Mr. Shi. Na ulici se nám vnutila drozka, že nás tam za 100 juanu vezme všechny tři. Jízda byla nezapomenutelna. Vjizdel s námi do velkých křižovatek na červenou mezi auta, autobusy, cyklisty, další drozky, do toho skákali ze všech směrů do silnice chodci. Větší neorganizovany chaos jsem v životě neviděl. Ale fungovalo to. Nikomu se nic nestalo. Zjevně všichni očekávají od všech všechno a proto se nic nestane. Nebo je to jen naše evropské precitlivele vnímání jenom toho, co se může stát? Každopádně jedinečný zážitek. Objednali jsme si nudlovou polívku a plněné knedlíky spenatem a hovězím. Bylo to výborné, jen ty hůlky... Bojoval jsem s tím neskutečně. Uz se setmělo a venku byla pěkná zima. Trvalo nám asi půl hodiny, než jsme chytili taxíka na letiště. No, dva taxíky jsme chytli, ale řidičům se takhle večer na letiště asi nechtělo a kroutili hlavou, že tam ne. Navíc domluvit se s taxikářem anglicky, bylo nemožné. Neuměl nikdo a tak na řadu přišla gesta s roztaženýma rukama jako aero a nebo prst zabořeny do mapy u ikony letadla. Na letišti jsme měli ještě dost času, takže jsme polehavali na sedackach, popíjeli kafe a jedli jsme polehavali na sedackach, popíjeli kafe a jedli toasty z místních obchodů. Odlitame v 01:45 místního času. Letadlo bylo větší než to předchozí, sedadla byla 3-4-3. Ale čínské letušky byly jako z kamene. Jaký to rozdíl oproti Rakušankám, o kterých jsem neměl žádné velké mínění, a tímto se jim omlouvám. Asi vypadám jako Číňan, protože mi letuška dala formulář pro imigrační úřad v čínštině a ne v angličtině jako ostatním. :-)

29.12. Odlet z Pekingu, přílet do Sydney Let byl v pohodě, ale startovali jsme o půl hodiny Let byl v pohodě, ale startovali jsme o půl hodiny později a to se ukázalo být zásadní. Nabrali jsme z Pekingu směr východ a nad Japonskem jsme se ztočili na jih a přes oceán a Papuu nad Austrálii. Už ji vidíme, australskou pevninu, později i všudypřítomné krásné pláže a Sydney. Let trval 10 hodin a rozdíl v pásmech je +3 oproti Pekingu a +10 hodin oproti ČR. Přistání bylo trochu kostrbate, před dosednutim si s námi pohrál vítr a proto jsme dosedli celkem tvrdě. Na kufry čekáme dalších 40 minut a proto jsme nestihli přestoupit na vnitrostátní let do Hobartu. Honzovi v Pekingu zabavili při bezpečnostní kontrole power banku a do kufru mu úředníci vložili jen vysvětlující dopis. 40 minut před odletem nám paní na přepážce na International Airport řekla, že to je na Domestic Airport ještě půl hodiny a k tomu check in a kontrola... Snažili jsme se zpoždění reklamovat u Air China, se kterou jsme do Sydney přiletěli, ale kancelář měli už zavřenou. Na konec nám aspoň paní na přepážce Virgin Australia vyšly vstříc a prodaly nám letenky na druhý den 7:05 ráno za a prodaly nám letenky na druhý den 7:05 ráno za symbolických 50 $ na osobu. Za původní (zpáteční) letenky jsme dávali 590 $! Kamarádka Martina, která v Sydney pracuje v kavárně, nám zařídila přes telefón odvoz z letiště do jejího bytu. Vezl nás její kamarád Timmy, původem Japonec. Stejně tak nám zařídila přes jiného kamaráda Tobiáše odvoz brzy ráno na letiště. Neskutečně nám tím pomohla. Večer jsme ještě vyrazili na pláž a poprvé pomohla. Večer jsme ještě vyrazili na pláž a poprvé jsme se "pomazlili" s oceánem. Neskutečný zážitek nechat si po cca 35 hodinách letu a pobytu na letištích ošplouchnout nohy a vidět tu nekonečnost a sílu. Při následné procházce po promenádě u pláže Dee Why nám nad hlavami zpívali, nebo spíš krákali, pestrobarevní papoušci. Vůbec nám to však nevadilo.

30.12. Hobart - Salamanca Market, Food Festival Do Hobartu přilétáme kolem deváté hodiny. Tam už na nás čeká Kuba. Překvapil nás zezadu a my, ač unavení, jsme byli plni dojetí, že ho po roce a půl vidíme naživo a jsme byli plni dojetí, že ho po roce a půl vidíme naživo a můžeme ho obejmout. Zavezl nás k sobě domů. Poznáváme Anike (švédskou studentku) a Bena (Australana s filipínskými kořeny), spolubydlící Kuby v domě. Každý má svůj pokoj a svoji koupelnu se zachodem. Je tu i Michal, Kubuv kamarád z Prahy, se kterým hrál za Duklu Praha. Skvělý pohodar a turista, který už tři roky pracuje v Sydney a byl se na týden v Tasmanii za Kubou podívat. Společná je potom kuchyně, obývák, garáž a balkon s výhledem na celé město. Ten je úžasný. Odpoledne se vydáváme směr centrum a přístav. Zde si prohlížíme krásné závodní jachty účastníků tradičního závodu Sydney - Hobart. V centru se fotime s bronzovou sochou klokanice. Máme i štěstí, na známé promenade Salamanca probíhají trhy a v přístavu je Food Festival. Jídlo a pití z celého světa na jednom místě. Na doporučení se zastavujeme u stánku s vínem Josef Chromy, což je český emigrant, který zde udělal jak se říká díru do světa. O několik dnů později plánujeme návštěvu jeho firmy, vinohradu i jeho osobně v Launcestonu na severu ostrova. Je to jedno z nejlepších vín v Austrálii, které získalo mnoho ocenění. Je opravdu výborné a které získalo mnoho ocenění. Je opravdu výborné a tak si kupujeme jednu flašku za druhou. V Austrálii je povoleno řídit s 0.5 promile v krvi, ale Kuba si nebyl jistý, kolik má. Proto se byl policistů, kteří kontrolovali auta vyjíždějící z centra, zeptat kolik má a jestli může řídit auto. Nadýchal 0.17 promile a tak jsme potom kolem nich mohli projet a jelikož ho poznali, tak nám s úsměvem uvolnili cestu.

31.12. Hobart, Mona Gallery, Mount Wellington Po snídani vyjíždíme na Mount Wellington, 1.271 metrů vysokou dominantu strezici Hobart. Odtud je krásný výhled na město a široké okolí. Jsou vidět i vzdálené písečné pláže. Naštěstí není vrcholek s vyhlídkou v mracích, což bývá často. Za to tu dost fučí a na všech fotkách vypadáme jako bychom jeli na motorce. Je to taková tasmanská Milešovka. O Tasmancích se na Mainland (Austrálie) s malou nadsázkou říká, že jsou lehce degenerovaní. To kvůli tomu, že tento ostrov byl velice málo osídlen, když sem začali Angličané v 18. století vozit první trestance. Proto se tady postupem času začali "množit" rodiny mezi sebou a na některých to je prý vidět dodnes. Nějakou nemocí nabo úchylkou určitě trpí taky David Walsh, který na sázkách na koně a chrty zpronevěřil několik milionů dolarů. Aby nemusel do vězení, tak několik milionů dolarů. Aby nemusel do vězení, tak se s vládou dohodl, že částku, kterou dluží na daních, investuje do kultury na Tasmánii. Proto založil a dále rozvíjí na předměstí Hobartu od roku 2014 MONA Gallery, galerii a muzeum starého a nového umění. Galerii vytesanou do skály v útesu nad i pod úrovní moře, kde je možné za 28 $ zhlédnout opravdu jedinečné, extravagantní a někdy i zvrácené exponáty a projekce. Jedná se o jedinou galerii podobného typu na světě, která je uvedena v každém průvodci o Tasmánii a Hobartu. Dnes se dostavuje jet-lag (reakce na velký časový posun), který mě pronásleduje následujících několik dnů vždy odpoledne kolem třetí hodiny. Kuba jel zavézt Michala na letiště a my si prošli historické centrum plné staveb z 18. a 19. století. Zajímavá byla především čtvrť Battery Street s původními domky prvních osadníků a Kelly's Steps, schody spojující historické centrum s touto čtvrtí. Večer jsme se zajeli s Kubou podívat do centra na oslavy nového roku a na ohňostroj. V centru bylo živo a veselo.

1.1. Začátek campování, Cape Raoul Track Začátek campování, Cape Raoul Track Po velice krátkém spánku, který činil cca tři hodiny, jsme se pabalili a vyrazili na čtyřdenní campování po tasmánském East Coast. Tasmanie je jedinecny ostrov. Lidé nejen z Austrálie sem přicházejí především za odpočinkem a krásnou nedotčenou přírodou. Více než jedna třetina celého území je tvořena národními parky nebo jinými druhy chráněných oblastí. Vše potřebné jsme nakoupili den před tím, takže fakt, že na státní svátek je opravdu vše kromě benzinových pump zavřené, nás nezaskočil. Po několikahodinové jízdě a krátkém bloudění při hledání výchozího místa pro Track Raoul parkujeme hledání výchozího místa pro Track Raoul parkujeme v NP Tasman na konci prašné silnice vedle nově zbudovaného přírodního campu. To ještě netušíme, že kvůli pozdnímu návratu z krásného výletu zde budeme i nocovat. Při vstupu na stezku si musíme vyčistit boty a podrážky na připravené masince. Proděláváme první zkušenost s buší. Vědomi si možného setkání se všemi možnými jedovatými hady a pavouky, postupujeme podle rad a v nepřehledných místech dupeme. Máme respekt k divoké přírodě. Na jedněch schodech jsem dokonce i hada vyplasil, byl však malý, asi ještě hade, a pelasil hned do křoví. Po sedmikilometrovem vyslapu se dostáváme na mys Cape Raoul, nejjiznejsi část Tasmanskeho poloostrova JV od Port Arthur. Z vyhlídky se kocháme úchvatnými několikasetmetrovými skalisky a útesy mizícími ve vodách oceánu. Směrem, kterým se díváme do moře, je Antarktida. Cestou zpátky se už nijak nezastavujeme a v podstatě na jeden zátah se vracíme stejných 7 km zpět k autu. Už je poměrně pozdě a tak zaplatíme 10 $ za osobu za nocleh v campu vedle silnice. Záchody suché - s jasnými instrukcemi, jak s "osobním odpadem" naložit, sprcha ohřívaná teplem ze sauny, která stojí v dřevěné chatrči a divočina všude kolem. V campu je tak cca 15 aut. Radka s Honzou spí na nafukovací matraci v autě, já s Kubou potom ve stanu.

2.1. Fraycinet NP Ráno bylo úžasné, stejně jako v noci byla slyšet různá zvířata z buše. Nejvíce krákaly kukubary, což je místní pták podobný vráně. Plní dojmů z předešlého tripu jsme se pobalili a vyrazili směr sever, kde byl cílovou destinací NP Fraycinet a známé pláže Wineglass Bay a Hazards Beach. Tady jsem si vyzkoušel řízení a jízdu vlevo. Na silnicích v pohodě, ale na křižovatkách, odbockach, sjezdech a nájezdech to bylo trochu s adrenalinem ne ani tak u mě jako u zbytku osádky. Výhodou byla automatická převodovka, trochu líná, ale pohodlná. Po zaplacení poplatku za vjezd autem do NP (24 $) zahajujeme kroužení na veřejném parkovišti. Zde jsme s Radkou vlastním tělem hlídali uvolněné místo pro naše auto, než Kuba znovu přijede. Nebyl však absolutně žádný problém. Dvakrát jsme na projizdejici zakroutili hlavou, že toto místo není volné a oni to brali s úsměvem a jeli hledat dál. Zažíváme taky první blízký kontakt s malými klokany, tzv. wallabies. Následoval 11 km dlouhý track, který vedl nejdříve vyprahlou busi a cesta nás dovedla na Hazards Beach. Protože bylo už opravdu vedro, neváhali jsme vyzkoušet vody Tichého oceánu. Byl ledový, ale euforie byla tak velká, že to nevadilo. Jen Radka vyměkla a smočila jen kotníky. Dále jsme přešli přes úzkou šíji k další pláži, světoznámé Wineglass Bay. Po krátkém posezení na sněhově bílém písku jsme vyrazili po 600 schodech přes krásný lookout zpět na parkoviště. Do campu jsme přijeli okolo osmé hodiny večer, což už je pro zabrání volného místa v bezplatném campu dost pozdě. Viděli jsme, jak několik aut krouží skrze camp a hledá volný spot. Líná huba, holé neštěstí. V jednom spotu byly dva stany a jedno auto, zkusili jsme se tedy zeptat, zda se tam ješte nevejdeme. Dvě dámy a malý dvouletý a velice roztomilý klucik nebyli proti. Dokonce ještě svůj druhý stan přesunuli o kousek dál, aby se tam ten náš vešel a měli jsme svoje soukromí. Dámy byly velice milé, ochotné a srdečné. Malý John byl v obličeji otekly od stipancu od komárů a pod okem měl modřinu, jak spadl na umyvadlo. Byl taky celý špinavý, prostě neposeda. Trochu jsme pohovořili, uvarili si večeři (vařili chlapi), nakrmili mrkví wallabies, kteří zde byli jako domácí mazlicci, a šli se podívat na pláž a z útesu si zarybařit. Nic jsme nechytili, ale především pro mě to byl velký zážitek. Nikdy jsem s velkým prutem nechytal, natož ve vlnách oceánu. Byl jsem jako malé děcko. Chvíli po setmění jsme šli spát, stejně jako zbytek campujicich.

3.1. Binalong Bay, St. Helens Po snídani balíme všechno zpátky do auta a odjíždíme na sever na pobřeží u města St. Helens. Je to poslední campovaci den, a tak je na programu leharo a zevling. Dost času ale trávíme v autě. Do bezplatného campu přejíždíme po obědě. Trefili jsme ho až po chvilce bloudění. Výhled máme ze spotu přímo na pláž. Na koupání to úplně není, studený vítr a chladná voda nás odradily. Za to se daly podniknout pěkné vycházky po plážovém písku, utesech a krásném okolí. Záchody v campu byly jak jinak než suché - s jasnými instrukcemi, jak s "osobním odpadem" naložit, sprcha žádná. Tu jsme našli a náležitě všichni za 2 $ na 5 minut využili v centru městečka St. Helens. Tech pět minut bylo hraničních, rychleji bych to nezvládl a každý, kdo zažil nutnost namydleny vylézt ze sprchy a jit hodit do automatu další cash, ví o čem mluvim. :-) Austrálie ma automatu další cash, ví o čem mluvim. :-) Austrálie ma taky jeden unikát. Čím vyšší hodnota mincí, tím menší peníz. Takže dvoudolarovka má velikost naší koruny a padesaticent je zase vetsi nez nase padesátka.

4.1. Launceston, Josef Chromy Winery Přejíždíme na severní pobřeží do Launcestonu, druhého největšího města na ostrově. Stoupame serpentinami přes nevysoke pohoří, kde je vegetace jako v příbězích od Karla Zemana o cestě do pravěku, obrovské kapradiny, přesličky a vysoké a více než 2.000 let staré pinie. Zde jsem si znovu zařídil vlevo. Odpoledne jsme dorazili do vinařství Josef Chromy. Máme domluvenou osobní schůzku s panem Chromym, kde mu předáváme dárky z Čech - knihu o jeho rodném městě Žďáru nad Sázavou ve fotografiích z padesátých let a ze současnosti. To mu udělalo očividnou radost a u jedné fotky si hned vybavil historku, jak pod oknem onoho domu randil s dívkou a protože se tam bavili už dlouho, tak na něj někdo z okna vylil nočník. :-D Příběh pana Chromeho je fascinující. Emigroval sem v padesátých letech, neuměl anglicky a neměl žádnou kvalifikaci. Začal pracovat jako teenager na jatkách. Postupně si založil svoje řeznictví, expandoval a poté vše prodal a koupil vinohrad. Založil vinařství a to se mu povedlo postupem času rozšířit na největší a nejslavnější vinařství na Tasmanii. Jeho vína získala řadu ocenění. Následně se pustil i do projekční a developerske činnosti a v Launcestonu a v Hobartu realizuje jeho realitní a developerská společnost několik velkých projektů. Prestavel starou chátrající nemocnici na byty a kanceláře, v blízkosti vybudoval rodinné centrum. U místních je velice vážený a respektovaný také jako filantrop. Poobědval dokonce s anglickou královnou a byl vyznamenán českým státem anglickou královnou a byl vyznamenán českým státem za činnost v zahraničí. Vždy je velice rád, když se setká s někým z Čech. Přijal nás společně s Markétou a Lukášem (studenty fyzioterapie z Prahy, kteří cestovali před statnicemi po Austrálii a Novém Zélandu) velice vřele a ukázal nám osobně své vinice, vinařství, sudy s vínem, sídlo své firmy v nejstarším domě ve městě a dokonce i svůj luxusní byt se třemi venkovními zahradami v svůj luxusní byt se třemi venkovními zahradami v posledním patře zrenovované budovy nemocnice. Je to sympatický starší pán. Česky rozumí, ale mluví anglicky. Pobavil nás však některými českými hláškami s roztomilým přízvukem. Například "Ať nám stojí" , když se ťuká sklenicemi s vínem nebo "Je to víno dobré nebo stojí za hovno?" :-) Večer odjíždíme směr Hobart, který je 190 km směrem na jih. Na dálnici je povoleno 110 km/h, dálnice se však v některých úsecích teprve staví a bylo zde omezení. Přijíždíme po desáté hodině večer.

5.1. Bruny Island, speed boat cruising Bruny Island, speed boat cruising Vyrážíme na výlet na Bruny Island, kde máme domluvenou jízdu na Cruise Speed Boat podél divokého pobřeží. Jako poslední jsme se vešli na trajekt, i když jsme nebyli na řadě. Ostatní auta, která přijela (3) na čekačku před námi, měla privesy a proto by se do poslední lajny na lodi nevešla, my ano. Very, very lucky. Dojeli jsme akorát zrovna, když majitel společnosti, která výlety pořádá - pan Pinnecott, vyvolával na účastníky pokyny, kam se mají seradit pro nalodění. Loď byla cca pro třicet pasažérů a měli jsme štěstí, že dopředu se nikdo moc nehrnul. Později jsme poznali proč. Stále nám sympatická posádka připomínala, že na přídi to houpe a že budou na otevřeném oceánu velké vlny. Preventivně jsme lupli Kynedril a ještě i zázračnou zazvorovou pilulku proti mořské nemoci zázračnou zazvorovou pilulku proti mořské nemoci od posádky. To byl klíč k nezapomenutelnému zážitku, namísto vrhani žaludečních kyselin přes palubu. Vyfasovali jsme rybářské pláštěnky s kapuci. Jízda byla uchvacujici, rychlost závratná, skoky na vlnách větší a větší a skály, které jsme viděli zblízka neuvěřitelné. Dvakrát s námi posádka projela ve velké rychlosti mezi dvěma skalami, kde nebylo zrovna moc místa, a adrenalin byl hned vysoký. Zastávky byly postupně u dechberoucich skalisek, které jsou prý druhé nejvyšší na světě, přírodního sifonu, kde voda tryska pod hromadicim se tlakem do výšky skulinou v útesu a také u siluety kapitána Cooka. Na konci vidíme na malých ostruvcich vyhrivajici se tulene, někteří z nich dovadeli v divokých vlnách. Cestou zpět se posádka pokoušela najít delfiny, kteří by se k nám připojili na cestu zpátky do přístavu a doprovodili nás. Neměli jsme to štěstí, viděli jsme pouze skupinku cca 5 delfinu, kteří se však jen na pár chvil ukázali, zaskakali pro pobavení a nabrali kurs pryč od naší lodi. Na cestě zpět do Hobartu jsme se stavili v malé fabrice na čokoládu, kde jsme koupili domů do Čech něco na zub. Tyto malé a většinou rodinné firmy jsou na Tasmanii tradiční a vyhlášené. Potkali jsme po cestě i výrobnu whisky, medu, sýrů a další. Stále jsme se v diskusi v autě vraceli k zážitkům z lodi, které jsme měli a že vynaložených 135 $ za osobu určitě nelitujeme. Na bytě jsem byl pořád tak zamyšlený, že jsem prošel sitkou proti hmyzu na balkón... Kuba hned reagoval, že se to za ten rok ještě nikomu nestalo - holt mám aspoň tento primát. :-)

6.1. Přelet do Sydney, ubytování na Dee Why Vstáváme v 5 hodin ráno. Letadlo nám letí přesně v 7 hodin. Přemýšlíme, že bychom využili Uber jako v Hobartu, ale nakonec se nabídla Anike, že nás na letiště zaveze. Je to jeji premiéra jizdy vlevo. Všechno zvládla perfektně a jsme na letišti na čas. Při cestě na zvládla perfektně a jsme na letišti na čas. Při cestě na letiště oslovila Kubu na benzince paní u pokladny "my darling" a takto brzo po ránu mu zvedla náladu, bylo zo milé. V Sydney bylo krásné a teplé slunečné počasí. Zřídili jsme si Opal Card, která platí pro jízdu MHD v Sydney zahrnující autobusy, vlaky, trajekty. Nabili jsme na ni počátečních 50 $, které se nám budou postupně při cipovani odečítat (trajekt/ferry za 7 $, autobus za 4.50 $, vlak z/na letiště 17.50 $). Z letiště jsme jeli vlakem do centra odkud jsme se nalodili na trajekt směr Manly. Po vypluti jsme obkroužili světoznámou Sydney Opera House, v kontrastu s bleděmodrou oblohou vypadala úchvatně a majestátně a opravdu připomíná mořské musle, což byl původní záměr dánského architekta Utzona. V přístavu v Manly na nás čekal Garry, Kubův přítel, který mu je v Sydney tak trochu otcem, protože mu Kuba v Narrabeenu trénoval syna a mají velmi vřelý až Kuba v Narrabeenu trénoval syna a mají velmi vřelý až rodinný vztah. Po přátelském přivítání nás zavezl na naše ubytování, kde budeme po celý týden. Jde o byt se dvěma pokoji a obyvakem s kuchyní, který máme ve stylu Air bnb na týden za 600 $. Mám svůj vlastní dětský pokoj :-) po zhruba ročním dítěti a cítím se taky jako dítě. Po spaní na karimatkách ve stanu a na nafukovačce s Kubou mám konečně svou nafukovací matraci a můžu se na ní roztáhnout. Po těch několika nocích plných bratrské lásky ve stanu a na nafukovacce si znovu maximálně užívám svůj životní prostor. Radka s Honzou spí v ložnici na manželské posteli a Kuba v obýváku na gauči. Po ubytování jsme vyrazili natěšeni jako správní středoevropané hned na pláž v Dee Why. Na nebi ani mráček a velké vlny byly pro nás pohádkou. Bylo okolo 34 stupňů Celsia a i přes mazání faktorem 50 jsme cítili červené fleky ze sluníčka. Byli jsme pozváni na podvečerní barbique u Garryho doma. Byla tam celá jeho rodina a taky Ivanka, Češka která v roce 1979 emigrovala ve 13 letech i s rodiči do Austrálie a zůstala v Sydney. Šlo o moc fajn posezení s velice milými lidmi. Nad hlavami nám přelétávali papoušci a cvrkaly cykády. Pravá hruskovice, kterou jsme jim předali, moc chutnala a některým i vyrazily slzy. Večer jsme dali poradu nad tím, co budeme dělat druhý den, kdy hlásí v Sydney přes 40 stupňů Celsia.

7.1. Sydney Jelikož jsme věděli, že bude obrovské vedro (40°C), nikam jsme ráno nespechali. Teploty přes 40°C jsou v Sydney tak 2x za léto. Měl jsem svůj "dětský pokoj" a matraci jenom pro sebe a to je zřejmě důvod, proč jsem se vyspal nejlíp od 26.12. Po snídani jsme vyrazili busem směr Warringah Mall, tedy do klimatizovaneho prostředí, pokoupit nějaké suvenýry a dárky pro naše prostředí, pokoupit nějaké suvenýry a dárky pro naše rodiny a blízké. Strávili jsme tam skoro čtyři hodiny, protože tam bylo příjemně a obchodů nespočet. Podotýkám, že nejsem žádný shopoholik, ale odsud se mi nechtělo. Venku bylo doslova na chcipnuti, ale stejně jsme vyrazili do centra klimatizovanou linkou B1 až na Wynyard. Ve stínu mrakodrapů jsme prošli nejstarší čtvrť zvanou The Rocks, kde přistála první loď s trestanci z Velké Británie v roce 1886 a je zde i nejstarší dům v Sydney, Cadmans Cottage. Uličky měly svou pitoreskní a jedinečnou atmosféru. Znovu jsme se pokochali výhledem na Operu a Znovu jsme se pokochali výhledem na Operu a trajektem přijeli na Manly. Neděle je považována za Family Day a proto je veškeré MHD za 2.50 $. Na Manly jsme si sedli na kraj pláže a popili pár piv při západu slunce. Škoda, že pivo taky nebylo za poloviční cenu. :-) Po setmění jsme zahlédli possuna, který hledal něco na zub u přeplněných popelnic.

8.1. Sydney, centrum Dopoledne jsme vyrazili do centra. Jeli jsme znovi zrychlenou autobusovou klimatizovanou linkou B1 spojujici Northern Beaches s centrem. Jako první zastávku jsme si vytyčili Fish Market, který nám byl doporučen. Po cestě jsme procházeli tzv CBD, tedy Central Business District, finančním a obchodním srdcem města plným mrakodrapů a také několika historických budov z dob viktorianske éry (Town Hall, Victorias Building, St. George Church a další). Zastavili jsme se taky v Darling Harbour, živé a stále pulzujici ctvrti plné kaváren, klubů a atrakcí, kde místní tráví volný čas při práci. Na trhu nás čekal Vincent, Kubuv bývalý asistent trenéra z Narrabeenu, kde hrával. Tento srdečný původem Ital nás provedl svojí prodejnou čerstvých ryb, dal nám ochutnat čerstvé ústřice a krevety a nechal nás podržet si za vousy živého humra. Krásný zážitek, s Ráďou jsme ústřice ještě nejedli a tak jsme měli viditelný respekt. Ale pokapanou citronem jsme ji z mušle vycucli jako morgana s colou. Potom jsme si dali mořské plody v místním tržišti a vydali se směr China Town. Tato čtvrť měla svoji typickou atmosféru. Nápisy na obchodech byly místy jen v cinstine a na ulicích jsme se prodirali davem asiatu všech národností. Tržnice, na kterou jsme mířili, měla dnes zavřeno, a tak se sem musíme vydat ještě jednou. Jsou zde totiž i obchody se suvenýry za dobré ceny. Pokračujeme směr Opera. Celkem jsme se prošli, ale většinu cesty jsme šli ve stínu mrakodrapů, a tak nám 33°C ani tolik nevadilo. Opera byla krásná, tak majestátní a jedinečná, prostě úchvatná. Na každého musí zapůsobit. musí zapůsobit. Stejně tak se nám naskytl i pěkný výhled na Harbour Bridge. O kousek vedle kotvila obrovská zaoceanska loď Carnival, na kterou se vejde až 4.000 turistů a pasažérů. Nakonec jsme ji viděli i odrážet od břehu a zablokovat už tak rusny příjezd do přístavu. Odjíždíme busem zpět na Manly, kde se večer scházíme na večeři s několika dalšími Čechy, kteří pobývají a pracují v Sydney. V surfařské restauraci jsou každé pondělí steaky a jiná jídla za polovic, to se nám hodí.

9.1. Sydney, tenis Dopoledne jsme stale jen sledovali předpověď počasí, abychom nejeli přes celé město na tenis zbytečně. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit a risknout to i přes 90% pravděpodobnost srážek v podvecernich hodinách. Jedeme s Kubou MHD po obědě na WTA a ATP turnaj v Sydney Olympic Parku. Postupně vystridame bus, dva vlaky a znovu bus. Cesta trvá hodinu a půl i přesto, že nám spoje všude krásně navazují a necekame nikde déle než 3-5 minut. Olympic Park je nádherný a taky obrovský. Z fleku by se tam mohla olympiáda konat znovu. Dáváme si thajské Pa-tai a jdeme hledat kurt, kde bude hrát Bára thajské Pa-tai a jdeme hledat kurt, kde bude hrát Bára Strycova, moje oblíbená hráčka. Za vstup platím 24 $ na celý den a na celý program, moc dobrá cena. Usedame i s dalšími českými borci na tribunu o čtyřech řadách asi pět metrů od bocni čáry kurtu. Bára nastupuje a rozcvicuje se. Vypadá nervózní. Za zády jsme si natáhli českou vlajku, kterou mi půjčila Radka za podmínky, že Bára vyhraje a vlajku podepíše. Bez obav, ségra, to vyjde. ;-) V prvním setu tekla už 1:3 a zaznělo i pro ni několik typických nadávek a ulevení si. Ale dokázala se zvednout a i díky naší podpoře a dalších zhruba deseti českých fanoušků vyhrát 6:4 a 6:2. Po zápase nám přišla poděkovat, měla ocividnou radost. Vřele a ochotně podepsala dětem tenisové míčky a mně vlajku. S každým kdo měl zájem se vyfotila, je to velká sympaťanda, taková živočišná hráčka, která je ve skutečnosti ještě drobnější než v TV. Mám ohromnou radost, že Bára vyhrála, že za námi přišla, že se se mnou vyfotila a že byla taková kamaradská a příjemná. Já ji prostě miluju. :-) Dále jsme šli na centr kurt Ken Rosewall Arena, kde se hrál australský duel mezi Gavrilovou a Rogovskou. Byl to pěkný tenis v krásném prostředí. Za stavu 1:1 na sety a 5:4 pro Gavrilovou začalo pršet a zápas i celý zbylý program byly přeloženy na středu. Zpátky na ubykaci nás hodil Michal v dešti autem, těch cca 35 km jsme jeli přes hodinu.

10.1. Sydney, Taronga Zoo, North Head Je středa, máme v plánu vyrazit do místní Taronga ZOO, která je na cestě směrem do centra. Kuba už ZOO, která je na cestě směrem do centra. Kuba už je zjevně unavený z našeho zběsilého tempa a touhy zažít a vidět toho co nejvíc, a tak se dělíme. Trasu nám ukázal a dal nám i indicie kudy a čím kam. Sám si šel zaběhat, sednout na kávu na pláž, pozdravit pár kamosu atd. Přestupy i s několika dotazy na místní zvladame a jsme před bránou zoo. Je krásná, velice dobře a přehledně organizovaná. Je situována ve svahu, trasa prohlídky vede dolů k pobřeží, kde se lze nalodit na trajekt nebo se lanovkou vyvézt zpět nahoru k autobusum. Cena je 46 $ na osobu. Zde se rozdělujeme a dáváme si cca 3.5 hodiny na projiti. Je teplo a tak klokani líně leží na zemi, koaly jen tak v rauši sedí a visi na stromech a i ostatní zvířata jsou taková zvadlá. Roztomilý je tasmansky čert, spíš čertík. V pravidelných osmičkách obchází svůj výběh a sem tam se zastaví a vytasi na nás zuby. Nádherná byla sekce věnovaná australským zvířatům. Návštěvník vstoupí do ohrazeneho areálu, kde jde po chodníku mezi klokany, jezurami a emu. Oproti jiným zoo mi zde chyběla některá zvířata. Z velkých kockovitych šelem tu byl pouze tygr. Roztomila a vtipná byla show lachtanu v jejich "divadle". Chtěli jsme Kubovi nějak poděkovat za všechno, co pro nás doposud udělal, tak jsme si naplánovali piknik. Nejlepší výhled na centrum města je z North Head, severního útesu, který chrání zatoku před sílou otevřeného oceánu. Západ slunce sice nedopadl, ale i tak tam bylo krásně a viděli jsme odjíždět i obří zaoceanskou loď. Předali jsme Kubovi dárek, společnou zaramovanou fotku před Harbour Bridge pro připomínku naší návštěvy a že ho máme rádi. Měl z ní upřímnou radost a my vlastně taky.

11.1. Sydney, Coogee to Bondi Walk, South Head, paddleboarding, zataženo ale dusno Už druhý den má být zataženo a sluníčko asi stejně jako včera neuvidíme. Nicméně je dusno, asi 28 stupňů, a jak už moc dobře víme, sluníčko tady intenzivně opaluje i přes mraky. Dnes je v plánu absolvovat procházku po známé Coastal Walk po pobřeží mezi plážemi Coogee a Bondi na jihovýchodě města. Cestou se nám otevírají jedinečné výhledy na jednotlivé zátoky, pláže a útesy. Vyhlášenou pláží a zatokou pro surfare je Tamarama Beach. Tady mají milovníci surfu ideální podmínky pro svoji zalibu, velké a pravidelné vlny. Walk je dlouhý cca 7 kilometrů. Na jeho konci přicházíme na proslulou Bondi Beach, kde je možné potkat celebrity z celého sveta. Je tu zjevná i tzv. beach culture, tedy taková ta přehlídka borců "pumpiček" a holek v bikinách s perfektní postavou a umělým hrudníkem. Je to trochu snobárna. Navíc koupání v oceánu je upozadovano na úkor surfingu. Z kilometru pláže je koupání a plavání dovoleno třeba jen na sto metrech mezi prapory, ve zbytku se surfuje. Díky zatazenemu nebi navíc nemáme takový pohled a dojem z pláže, jako by tomu bylo při slunečném počasí. Zpět jedeme na South Head, jižní útes, který chrání vjezd do zátoky přístavu z oceánu, odkud chceme lodí přes uzinu na Manly. Cipneme si vstup na molo, kde čekáme na loď na Manly. Obsluha nás ale informuje, že na Manly jede jen katamaran soukromé společnosti, kde neplatí předplacené Opal Card a musíme si koupit zvláštní jízdenku. Na katamaran nás pracovník pustil s tím, že zaplatíme na lodi. Nikdo nepřišel a při výstupu z lodi na Manly se na nás stejný lodivod jen usmál a nic nechtěl. Opět důkaz pozitivní a vstřícné nálady zdejších obyvatel. Na Manly si pujcujeme doublekayak a taky zkoušíme v dnešní době popularni paddleboarding. Najít balanc mi chvilku trvá. Ne, není to jako snowboarding, toto je o dost těžší, protože vás s prknem nic pevně nedrží a vlny si chodí, jak chcou. Navíc udržet rovnováhu při záběru padlem taky není jen tak. Když už nejsu ani sám sobě nebezpečný, začínáme se s Kubou nahánět a schválně srážet do vody. Kubovi se nemůžu rovnat (byl už na prkně nekolikrat) a tak prohrávám 4:9. Ale sranda byla a to byl základ. :-) byl základ. :-)

12.1. Sydney, odlet Dnes máme volnější režim. Hlavní je se pobalit, uklidit byt a pokoupit zbytek suvenýrů blízkým a známým doma v republice. Doslova skáču po kufru, abych ho zavřel. Jedeme do centra nejdříve Uberem s pákistánským řidičem za Michalem. Nechavame mu tam jidlo, které nám zbylo v lednici a taky krémy, sprchace a další věci, které se už nevejdou do našich zavadel, protože musely uvolnit místo těm novým suvenýrům. Potom v Manly na "ferrynu" a naposledy kolem Opery do centra. Tady se loučíme s Kubou, děkujeme mu za všechno a je nám jasné, že se s ním zase přinejmenším několik měsíců neuvidíme. Teď je na řadě on s návštěvou. Sedáme na vlak, který není klimatizovany a je v něm úmorné vedro. Protože nemám v kufru místo, jsem oblečený do dlouhých kalhot a pohorek, takže dost trpím. Na letišti stihame ještě poslední australské pivko a jdeme na palubu. Po startu jsme zažili malé drama. Na palubě cca hodinu po startu zřejmě upadlo malé zhruba roční dítě do bezvědomí. Že se jedná o malé dítě jsme zjistili až když ho maminka držela v náručí. Tatínek utíkal uličkou pro pomoc. Vyvolali rozhlasem doktora a po cca deseti minutách povyku a nejistoty, kdy letušky uklidňovaly minutách povyku a nejistoty, kdy letušky uklidňovaly ostatní cestující a evidentně samy trochu panikarily (což nebyl vůbec příjemný pohled), si naštěstí máma své dítko znovu chovala v náručí. Velmi dobrá práce doktorky, která hned přiběhla na pomoc, i ostatních. Let trval 10 hodin a byl pohodlný, na málo místa na nohy jsme si u čínských aerolinií už zvykli. V Pekingu nás čeká v pět ráno teplotní šok, je -5°C. Řadíme se do fronty na International Transfer, kde si postojime skoro hodinu. Po průchodu pasovou a bezpečnostní kontrolou jen polehavame a posedavame v hale a čekáme 5 hodin na odlet směr Vídeň. Další skoro desetihodinovy let absolvujeme celý za světla. Díky casovemu posunu 7 hodin se zdá, že letíme chviličku, v 12:20 odlet z Pekingu a v 15:15 přílet do Vídně. Ve Vídni nás ale čeká nepříjemnost. Nepřijely nám kufry. Když jsme se ptali na informacích Austria Airlines, tak nám příjemná pracovnice řekla, že zůstaly v Pekingu a přiletí zítra dalším letem. Vyplnili jsme tedy formulář se jménem a adresou, kam budou kufry doručeny "as soon as possible". Na dotaz co to mohlo způsobit, našla v počítači kód 63, což značí bezpečnostní kontrolu. Kufr mi nakonec dovezli až domů a to v neděli v deset hodin večer. Bohužel je dost zničený - utrhle madlo, dva promacknute rohy a několik oderku a skrabancu. Obsah však naštěstí odpovídá. Zkusim to pořešit přes pojištění zavazadel, uvidíme. Ale protože byl kufr pujceny, znamená to, že musím koupit nový a tento si tím pádem nechám. Takže budeme mít doma jeden "nový" cestovní kufr. :-) Tato nemila příhoda ale nemůže zkazit skvělý dojem z tohoto nezapomenutelného výletu plného nových poznání, jedinečných zážitků a pozitivní nálady, která byla všude kolem. Patří taky velký dík všem účastníkům zájezdu. Kubovi za to, že se o nás velmi dobře postaral, naplánoval aktivity a poskytl svůj byt v Hobartu. Honzovi za zprostředkování všeho na letištích a Radce za její "mateřskou" péči.

Olda Sklenář

 

Zajimavosti:

Koše jsou všude jen dva.

Na recyklovatelný odpad a na ostatní odpad.

Blikáni na kruhovych objezdech.

Cena MHD v Sydney - 4.50 a 17.50 $.

Pitná voda v celé Austrálii je zdarma.

Drzi klokani a srazeni klokani na silnicích.

Rubbish Day, 2x ročně nepotřebné věci lidé vynesou na ulici před dům a kdokoliv si to může vzít. Zbytek potom sveze město.

Hovězí je levnější než kuřecí nebo vepřové.

Držitelům australského řidičáku je dovoleno řídit s 0.5 promile alkoholu v krvi. Alkohol se dá mimo bary a restaurace koupit jen ve specializovaných obchodech zvaných liquer shopy.

Ti z Mainland, jak se říká hlavnímu kontinentu Austrálie, si dobirají Tasmance kvůli jejich historii a incestu v minulosti.

Velmi oblíbený je cricket, dodnes jsem ho nepochopil. Může se hrát i tři dny jeden zápas.

Označení P a L pro mladistvé za volantem.

Jedno lahvové pivo (375 ml) stojí v Liqoir shopu cca 5.50 $, six pack (6 ks) potom 24 $ a big pack (24 ks) 54 $!

Prodavačky v supermarketech dávají zboží do přichystaných tašek.

 

Nej tohoto výletu:

Největší vlny v jakých jsem se koupal.

Nejmilejší lidé se kterými jsem se potkal.

Nejmilejší lidé se kterými jsem se potkal.

Největší vedro jaké jsem zažil.

Nejkrásnější příroda kterou jsem kdy viděl.

Nejpodivuhodnejsi zvířata která jsem viděl.

Nejlepší víno které jsem pil.

Poprvé jsem řídil auto vlevo Poprvé jsem jedl ústřice a čerstvé krevety.

Poprvé jsem zkusil paddleboarding.

Celkem jsme strávili v letadlech 42 hodin.

 

Více fotografií si můžete prohlédnout na naší FB stránce. Lajkujte, sdílejte.