Vandr 1999

Vandr 1999

 

  aneb jak vše dopadlo úplně jinak

 

      Na tento rok jsem plánoval velkolepou cestu do Irska, a to autem s několika přáteli. Cestovkou se nám moc jet nechtělo, tak jsme půl roku dopředu sháněli potřebné informace o cestě na vlastní pěst. Celá akce bohužel nevyšla z finančních důvodů, přesněji řečeno z důvodu drahého zapůjčení vozu. A tak jsem přijal náhradní řešení, kterým bylo cestování s lidmi historického šermu, s koňmi a v dobových gotických kostýmech. Říkal jsem si, že to může být docela dobrý úlet a tak jsem souhlasil. Nejhorší však bylo, že jsem neměl vhodné oblečení na sebe. Od pasu dolů jsem jakž-takž historicky oblečen byl, nahoru však ne. Musel jsem malinko improvizovat. Do baťohu jsem nacpal oblečení na trénink, stan, boty, jídlo a přes bágl meč se závěsem (ten byl téměř nutnou podmínkou účasti na vandru!). Mohlo se vyrazit. Když jsem vážil svoji Gemmu, dost mě vyděsila ručička váhy, která nervózně kmitala okolo čísla 20. Představil jsem se, jak se potloukám asi 14 dní s tak těžkou zátěží na zádech a udělalo se mi špatně. Ale co, nějak to dopadne. A taky že jo.

 

 3.-5. červenec (So-Po)

 V sobotu brzy ráno má sraz první, základní skupina. Na Florenci se srazím se členy skupiny historického šermu „Páni Krašova“: Čezy (Honza), Pajda (Pavel-přezdívaný tak od doby, kdy si zlomil nohu), Meigr (další Pavel) a Regie. Každý ze skupiny tak měl svou přezdívku. I když jsem se tomu vehementně bránil a do skupiny oficiálně nepatřil, začali mi říkat dle jednoho romantického italské filmu – Mício. Já vím, že je to strašný, přesto jsem tomu zabránit neuměl.

Pozn.: Abych upřesnil známost s touto skupinou, tak se musím zmínit, že právě s Čezym jsem se já a Pajda seznámili minulý rok v Řecku a zájem o historii nás dost skamarádil. Došlo to dokonce tak daleko, že se Pajda do skupiny přihlásil a já, i když ve skupině oficiálně nejsem, se občas účasťním jejich akcí.

Takže ráno se pohodlně usadíme do autobusu na Žebrák (tam kde měla celá akce začít), a to i taky díky místenkám, které jsem koupil den předem. Na Žebráku, resp. na Točníku (velice hezký hrádek), se konala akce pořádající skupiny Merlet. Nacházíme skvělé tábořiště přímo pod Žebrákem a nastávají dny klidu a odpočinku v horkým, letním počasí. Trávíme dny čekáním na ostatní osoby skupiny nezřízeným lenošením, koupáním, válením, čtením básní Jarouška Seifertů, jídlem, pitím … a vůbec. V sobotu se k nám připojili první osůbky – Šárka Marcelou (s koňmi Luckym a Grantem), neplánovaně se připojí jedna milá osůbka Martinaa v neděli dorazí další část výpravy: vedoucí skupiny Marek, Megie (oba na koni) a Ladril. Očekával se příjezd zbytku – Evalda s Inkou, ty však během cesty potkala nějaká nepříjemná příhoda s koněm a museli to tak vzdát. Takže pokračujeme v leháru, hrajeme pravý beach volejbal a nohejbal. Postupem času se ukazuje, že kůň Lucky asi nebude schopen cesty. Pořád se plaší a vůbec jankuje a tak se Šárka s Marcelou dohodnou na odvozu svých koní taky proto, že koně nejsou moc přivyklý nočnímu spaní v přírodě. A tak zůstáváme v omezeném počtu a chystáme na úterý ráno odjezd.

 --------------------------------------------------

 „Jen věř mi, byl bych k smrti rád,

by se tvé oči usmívaly,

až budeš večer přišívat,

co ti mé ruce potrhaly.

 

Ty ruce, jež mi posavad

se bez tvých ňader prázdné zdály.

Jen věř mi, byl bych k smrti rád,

by se tvé oči usmívaly.

 

Až budeš potom usínat

ať spí se ti, jak spí se králi,

jenz vyhrál bitvu o svůj hrad

strmící na vrcholu skály.

Jen věř mi, byl bych k smrti rád,

by se tvé oči usmívaly.“

 

(Jaroslav Seifert – Nejkrásnější bývá šílená, Jarní Rondeaux)

 ----------------------------------------------

 

 6. červenec (Út)

 Od skupiny se odděluje Meigr s Martinou (ta to zabalila o den dříve), a hodlají se opět připojit k nám později. Vyrážíme směrem na Skryje v docela slušným hicu. Popruhy baťohů začínají víc a více řezat do ramen a my funíme jako soumaři. V polovině cesty nastává první problém – kůň Marka začne bez zjevných příčin kulhat a odmítá jít dál. Po delším přemlouvání kulhavým krokem pokračuje v cestě. To trvá celý zbytek cesty až do Skryjí, do kterých dorazíme naprosto vyřízení. Marek s Megie se rozhodnou nepokoušet osud a zdraví zvířete a zařízují odvoz koní domů. Takže tím pádem je vážně narušen celý plán cesty už první den putování. S ostatníma se dohadujeme co a jak, nakonec si řekneme „padla“, pouze Ladril hodlá dál pokračovat. Čekáme na večerní autobus do Prahy spolu s Čezym, Pajdou a Regie, a to střídavě v hospodě, u zastávky u koní a předběžně vymýšlíme náhradní plán. Jsem z toho všeho pořádně otrávený. Měl jsem totiž nejasné tušení už od doby, co nevyšla cesta do Irska, že letošní dovolená nebude asi přesně podle mých představ. Navíc ještě k tomu se proti nám spiknou i všichni bohové počasí a začne pořádná průtrž mračen s kroupy. Nakonec jsme rádi, že jedeme do Prahy.

  

7. červenec (St)

 Toto je pro nás osudný den, rozhodujeme se co dál. S Pajdou a Čezym se nakonec u oběda dohodneme na náhradním řešením – vezmu auto a projedeme si pěkně pár hradů, zámků a zřícenin na Moravě a v jižních Čechách. Všichni se shodujeme, že by to mohla být docela dobrá akce, přesto mi to náladu moc nezlepšuje. Naopak. Infikuje se i Čezy, kterýmu špatná nálada vydrží ještě pár dní. Tento den je taky proslaven vznikem našeho originálního hesla a zvolání – KILLMISH!!! Pro nezasvěcené nemá cenu vysvětlovat jeho význam ani vznik, stějně by to (možná i nás) nepochopili. Nic ve zlým panstvo.

 

 8. červenec (Čt)

 Dopoledne naberu Pajdu a Čezyho a jedeme směrem na jih, na Tábor. Během cesty leje jako z konve. Nálada nic moc. Malinko jí vylepšuje Těžkej Pokondr. Dorazíme na Kozí Hrádek, kluci se i přes vytrvalý déšť rozhodnou na něj podívat, já zůstávám v suchu, v autě. Ze Soběslavi si to namíříme k vesnici Dírná, kde se v její blízkosti nachází krásný zámek Červená Lhota, jenž je oblíbeným místem natáčení mnoha filmových pohádek. I přes vytrvalý déšť tu je spousta lidí. Je zrovna polední přestávka, tak čekáme na prohlídku v blízký hospůdce. Za plný vstupný platíme 35,- Kč. Pozdě odpoledne parkujeme v Jindřichově Hradci. Pořád leje, ale míň. Je už pozdě, a tak nestíháme poslední prohlídku hradu a zámku. Míříme proto do Telče, prohlížíme úžasný náměstí a zapadneme do hotelový restauračky. Tady to začínáme pořádně rozjíždět a dáváme biftek. Ušetřené peníze za dovolenou alespoň pořádně prožereme! Toto je naše moto. Killmish!!!

Na noc parkujeme v kempu Řásná, asi 9 km od Telče. Tam chtějí 220,- Kč za všechny (auto+3 lidi+stan+ jakýsi nehorázný poplatek místního úřadu za osobu). Rozděláváme můj skvělý stan, který jsem koupil těsně před akcí za 2.000,- Kč (nejlevnější a nejvhodnější stan dle mé představy, kterým jsem v Praze viděl) a tiše se modlím, aby zatěžkávací zkouškou prošel. Trošku si zacvičíme s mečem, vínem a jídlem se trochu snažíme svou náladu vylepšit.

 ujeto: 224 km

 

 9. červenec (Pá)

 V noci hodně slušně leje, stan se zdá, že bez větších problémů vydržel. Tak mám radost. Jedeme zpět do Telče a dáváme snídani v Café baru na náměstí. Tam Pajda s Čezym upoutávají „svým zjevem“. Rozhodnou se totiž cestovat i v autě po goticku – v kostýmech a v dobovým oblečením. Pouze já tento nápad hatím, a to z důvodu nedostatku věcí a hlavně se mi to zdá trochu ujetý. Chodit na středověký akce v kostýmech – OK, ale cestovat takhle po městech moravských a českých, když se ještě k tomu pohybujeme autem? Nic proti, ale do toho jsem prostě nešel. Sice mi to oba tak trochu vyčítají, ale nic nezmůžou. Prostě nemám, tak co mám dělat….?

Chystáme se na prohlídku zámku v Telči (trasa A). Chtějí vidět studentský průkazky, šupáci, tak to máme za plný vstupný – 50,- Kč). Máme štěstí na sympatickou průvodkyni, kterou samozřejmě upoutá „exotické vzezření“ mých kamarádů. Zámek v Telči je super (tu trasu jsem již procházel podruhý), zahrada taky stojí za to. Obědváme dle doporučení příjemné obsluhy v Café baru v restauraci U Zachariáše a jedeme na další blízký hrad Roštejn. Je to hodně zajímavej hrádek, jede se tam lesem hodně tajemně osvíceným slunečním světlem. Tady konečně upoutáme svým mladistvým, studentským, upřímným, skromným zjevem a platíme 15,- Kč za prohlídku a k tomu 5,- Kč za vstup na věž. Prohlídka ujde, upoutá hlavně stará „snajprovka“, ale skvěle udělaná.

Vracíme se opět přes Telč a míříme přes Dačice, Jemnice na hrad Bítov. Máme štěstí, stíháme na poslední chvíli poslední prohlídku s trochu nervózní, mladou průvodkyní. U pokladny po nás opět chtějí studentský průkazky, váhu kupodivu nemá ani novinářská legitka a tak zase full entrance - 55,- Kč. Prohlídka ale stojí za to, jako atrakci tam mají vycpaný miláčky zdejšího, trochu podivínskýho pána. Jedná se o jeho oblíbené psy a kočky. Fakt síla. Jako skoro na každém hradě či zámku tu mají zvláštní zrcadlo – když se prý do něj podívá dobrý člověk, do roka omládne, zlý člověk zase zestárne a zošklivý. A tak se po delším váhání přece jen do zrcadla dívám.

Z Bítova zastavujeme v Moravských Budějovicích na večeři (za neustálého drobného deště) a dorazíme do místa cíle, kde se zdržíme přes víkend – Hrotovic. Zde se koná středověká akce a večerní sobotní bitva. Kromě toho zde máme sraz s Meigrem a Martinou, který jsme předem upozornili na změnu plánu a oni s ním souhlasili.

 ujeto: 136 km

  

10. červenec (So)

 Dorazí očekávaní lidé, na sobotní bitvu začne pršet hrozným způsobem, jsme všichni celý prochcaní; včetně karimatky, na které jsem s Martinou seděl a pozoroval bitevní vřavu, a tak tu noc raději spím v autě. Večer po bitvě ještě jdeme s pár lidmi do restaurace do města (samozřejmě na biftek – byl skvělej). Nemůžu opomenout zmínit rozhovor Čezyho s číšníkem, ze kterýho jsme byli hodně dlouhou dobu hotoví:

Čísník: „Dáte si ještě limonádu?“

Čezy: „Ano“

Číšník: „A která to byla?“

Čezy: „Byla to ta žlutá, ale dal bych si radši kolu“.

  

11. červenec (Ne)

 V neděli dopoledne projíždíme mým „bílým bleskem zn. Škoda“ rozbahněnou loukou a vyrážíme dále na Moravu v tomto složení: já, Meigr, Martina, Pajda, Čezy. Zastavujeme v Moravském Krumlově, ve městě ale nic zajímavýho není, tak razíme dále. Prosazuji zastávku v Dolních Kounicích, kde je klášter Rosa Coeli. O tomto klášteře jsem hodně slyšel, kromě toho znám o něm skvělou písničku od brněnský skupiny F.T. Prim, a tak jsem na něj pěkně nažhavenej. Po chvíli bloudění nacházíme budovu, která by mohla být onen klášter, zmrazí nás však cedule na bráně – „Zákaz vstupu – soukromý pozemek“. Nemůžu uvěřit vlastnímu zraku a znechuceně odcházíme. To ještě netušíme, že klášter Rosa Coeli je trochu jinde…

Přes Brno máme namířeno na Blansko, do Moravského krasu. U vchodu do Kateřínské jeskyně (15,- Kč) s prosbou pozdržím průvodkyni, protože čekáme na opozdivšího, někde močivšího Čezyho. Představte si situaci, jak se na betonovém ochozu u vchodu do jeskyně zničeho nic zjeví zelený človíček v historickém kostýmu, přibližuje se kolébavými, téměř žabími přískoky a křičí: „Ojojojojojojojojojojo!“ Když funící Čezy dorazí, začneme s prohlídkou jeskyně. Ta je naprosto úžasná, všude stalaktyty, a ty další druhy rampouchů – prostě paráda. Z jeskyně míříme na Macochu, za pohled dolů chtějí 5 Kč, syčáci. Chceme se svést lanovkou dolů, chtějí po nás ale nehorázný peníze, obsluha vleku nás ale ujišťuje, že pěšky po stezce to je kousek. Jak to okomentoval Meigr ve svém cancáku: „Nikdy nevěřte obsluze lanovky po té, co ji odmítnete“. Cesta totiž trvá poněkud déle. Na asfaltce se pak stylem „vláček“ přibližujeme k místu parkování, z čehož nevěří jak cyklisti, tak pojízdný vláček, kterému bráníme v cestě. Vyhlídneme si kemp Olšovec v Jedovnici a dobře děláme. Přijemný prostředí, skvělý sprchy, záchody. Platíme 240,- Kč (auto+5osob+2stany). Rozvěšujeme mokrý věci na sluníčku. Dojdeme do lesa na dříví a hrajeme volejbal. Nad námi se začíná nepříjemně zatahovat a blejskat a tak rychle rozděláváme oheň, stavíme stany a děláme večeři. Půl hodiny na to všichni sedáme za průtrže mračen v autě, večeříme a pijeme víno, co jsme koupili cestou. Po chvíli už moc neprší, tak se přemisťujeme do stanu. Můj stan opět skvěle drží.

 ujeto: 205 km (i za sobotu)

  

12. červenec (Po)

 Ráno nás budí příjemné sluníčko, ale náladu trochu kazí prázdná zadní guma u auta. Měníme ji za rezervu a razím s Meigrem do města do pneuservisu. Za 100,- Kč máme gumu opravenou, vyměněnou a zkontrolovány i další pneumatiky. Mám rád vesnici!

V kempu naložíme ostatní a razíme zpět do Brna. Cestou se mi jízda pořád nějak nezdá, auto trochu škube a zdá se mi, že poněkud plave. Ostatní jsou taky toho názoru, akorát nic neříkají. Projíždíme Brnem a hledáme místo k zaparkování. Při čekání na červenou nám nějakej Brňák oznamuje, že máme defekt. Zastavujeme a zjišťujeme, že guma je opět prázdná. Shit! Teď si teprve uvědomuji, že jsme s prázdnou gumou ujeli asi 20 km! Opět ji nahrazujeme rezervou a jedeme do blízkého pneuservisu, kde žádám novou duši. Majitel mi tam nabízí za Škodovku 5.000,- na ruku, a já ho posílám do míst, kde slunce nesvítí. Taková drzost, svoji škodověnku prodat takhle pod cenou! Fuj! Platím nehorázných 255,40 za novou duši a výměnu pneumatiky a rychle pryč z těchto mafiánských míst. Nakonec parkujeme v zapadlý čtvrti a já posléze zjišťuju, že je to nějaký cikánský ghetto. Od tý doby se modlím, aby se něco s autem nestalo. Procházíme střed města a teprve teď objevuji jeho krásu. V Brně jsem byl v minulosti už několikrát a nikdy mě moc nezaujalo. Teď ale začínám svůj názor pomalu měnit. Ale hlavně to co nám vyrazilo dech, bylo zjištění, že Brno je plný nádhernejch holek. Nekecám! Nevím jestli to bylo prázdninama či na nás zanechalo následky těch pár dní samoty, každopádně na každém kroku jsme se ohlíželi, funěli, slintali, spínali ruce a křičele: „Za co!“

 Pozn.: Toto zvolání jsme pak krapet rozvinuli podle verze jednoho slovenského vtipu od Martiny – Jánošíka vedú pod šibenicu a on se pýtá ľudí: „ Za čo, ľudia, za čo?“. A ľud odpovídá: „Za rebro“. Naše verze – „Za čo?“. „Za žebro“, příp. „Ža čo?“ „Ža žebžo, ty debžo“ apod.

Meigr sám se pokřtil průvodcem Brnem a vedl nás do jedné prý úžasné hospůdky na oběd. Párkrát se ztratil a my měli chuť ho za to žebro skutečně někam pověsit, nakonec však dorazíme do šermířského klubu L.A.G. Jedná se o restauraci skvěle vybavenou historickými zbraněmi a různými doplňky. Prostě skvělé prostředí, s neméně skvělou krmí. Naprali jsme se takovým způsobem, že jsme skoro nemohli chodit.

Dalším našim cílem byla hrobka kapucínů.Do ní se pohřbívali především mniši z řádu. Otvory v hrobce pronikal dovnitř vzduch, který těla postupně vysušoval. Proto se mnoho těl zachovalo v poměrně dobrém stavu. Uviděli jsme tak skutečně unikátní ukázky zachovalých ostatků těl mnichů a jiných významných osob – např. svobodný pán František Trenck, velitel kdysi obávané jednotky pandurů. Vstup jsme opět měli za plno – 30,- Kč. Každopádně to stojí za vidění. Chystáme se rovněž prohlédnout výstavu mečů, ale v pondělí nepremávají. Jejich škoda a naše ještě větší. Razíme přímo na radnici, na rozhlednu. Zrovna začíná lejt a tak odtamtud můžeme krásně přehlídnout celé město, kde prší a kde ne. Míříme pomalu zpět k autu a já s Meigrem se snažíme trochu krotit v ohlížení za dívkami. Ale nejde to!

Autu naštestí nic nechybí a našim příštím cílem je vesnička Popovičky, přesněji řečeno kovář a zbrojíř v ní žijící – mistr Patrick Bárta. Chvíli čekáme, než přijede, každopádně jsem překvapen jeho mladistvím vzhledem . O to víc mě pak těší, že má slabost pro čínská bojová umění i zbraně, které vyrábí nejraději. Tak si u něj hned jednu objednávám, Pajda s Meigrem taky nezůstávají pozadu s objednávkami. Zbrojíř Bárta je drahý, za to se prý může pyšnit velice kvalitními výrobky. Později mám možnost pár jeho výrobků vidět a musím potvrdit, že byly naprosto dokonalý.

Rozhodneme se přespat v Rosicích, kde to už známe z jedné středověké akce konané minulý rok. Zastavíme se ještě v příjemném baru-restauraci, kde opět spínáme ruce nad krásou místních dívek. Nenápadně si fotím pěknou kuchařku-blondýnku. Do toho vše pronese Meigr nezapomenutelnou větu. Po té, co se trošku všichni uklidníme, Meigr sdělí informaci naprosto, ale naprosto mimo naše chápání i mimo celej rozhovor: „A maj tady krásnej hřbitov, čoveče“. To nás všechny naprosto dostává, raději platíme a jedeme ke kostelíku na vršek. Tam rozbalujeme stany, rouháme se bohům kvůli počasí, cvičíme, pijeme víno, ládujeme se druhou večeří, atd. Snad díky kostelíku v naší blízkosti poprvé za noc neprší!

 ---------------------------------------

„Valnou část svého rozsáhlého majetku jsem propil a prohýřil se ženskými. Zbytek jsem bohužel jen tak zbůhdarma prošustroval.“

IV.

(šermířský klub L.A.G., nápis na lístku)

------------------------------------------- 

ujeto: 93 km

  

13. červenec (Út)

 Z Rosic vyrážíme celkem pozdě (asi v 11hod.) a míříme opět do Brna. Místo snídaně dáváme rovnou oběd – smažené nudle s kuřecím masem v Asijském bistru. Velká porce za 60,- Kč neměla chybu. A zase ty ženský! Míříme opět na výstavu mečů blízko kapucínské hrobky, kde jsme včera neměli štěstí. Člověk za pokladnou nevěřícně zírá, když tam napochodují čtyři postavy ve středověkém oblečení a jeden v civilu, který vypadal jako jejich průvodce. Pozn.: za průvodce skupiny jsem byl skutečně pasován. „Tak jsme tady“ povídám, „žádáme historickou slevu“. „My si jdeme pro ty meče“ doplňuje sebevědomě Čezy. Stařík v pokladně začne koktat: „Ale já o ničem nevím….. mě nikdo nic neřekl…“. Raději ho uklidňujeme a vysvětlujeme situaci s kostýmama. Dostáváme alespoň studentskou slevu. Výstava je malinká, zato nádherná. Byla tam ukázka některých Bártových prací, jak se pokoušel o rekonstrukci mečů z té či oné doby, a popravdě řečeno „pokus o rekonstrukci“ je hodně zavádějící. Ty meče prostě neměly chybu!!! Shlídneme ještě výstavu středověkých peněz, oblečení, hudeb. nástrojů, pár zbraní, mučících instrumentů……

Dalším cílem je hrad Špilberk. Prohlídka taky stojí za to – ukázky, jak se věznilo za doby císaře Josefa II. Některé cely byly opravdu drsné… Mrkneme ještě na výstavu zbraní a oblečení z doby slavného velitele pandurů Františka Trencka. Vracíme se na parkoviště u Tesca, nakupujeme potravu a za mocného vyřvávání písniček z Krysaře vyrážíme směrem přes nádrž Nové Mlýny II., Mikulov do zámku Lednice. Vždycky jsem toužil tenhle zámek vidět a vůbec mě nezklamal. Zahrada okolo něho je naprosto fascinující. Začíná slabě pršet, to už nám ale začíná prohlídka zámku za studentskou slevu (25,- Kč). Po prohlídce dáváme večeři v blízké restauraci, díváme se na Simpsony a vidíme záběry povodní z Bulhar – vesničky vzdálené asi 4 km od Lednice! Říkáme si, že se téhle vesnice raději vyhneme, ale jako naschvál po cestě zpět do ní vjíždíme za pořádného lijáku. Kromě toho začne Škodovka mírně vařit. Obracíme auto zpět a necháváme ho u blízké nedostavěné pumpy trochu vychladnout.

Na noc přijíždíme do kempu ATC Merkur. Předem varuji všechny, kdo těmito oblastmi putuje. Příšernější kemp jsem snad nezažil. Strašně lidí, u vchodu závory jak na hranici hlídané dvěma pinkrtony, sprchy i hajzly odporný a za to si účtovali 340,- za noc, za všechny. Never more! Rozbalujeme stany, kluci na chvíli stropí malé pozdvižení tím, že dají souboj s mečema, jíme a pijeme na kapotě auta.

 ujeto: 126 km

 

 14. červenec (St)

 Díky ranímu slunci pomalu vysychají stany i zbytky mokrých věcí. Za hodinu po natankování pár litrů benzínu (byl docela drahej) zastavujeme v Dolních Věstonicích podívat se do malého muzea na slavnou Věstonickou Venuši (vstup 10,- Kč). Míříme dál do vesničky Pavlov a šlapeme na naprosto úžasnou zříceninu Dívčí Hrady. Je odtud nádhernej výhled do okolí. Chvíli se bažíme pohledem do krajiny a cestou zpět obědváme v příjemném prostředí – skoro sklípku. Dáváme si krůtí prsíčka „Pálava“ a je nám blaze. Pak sháníme otevřený sklípek, abychom mohli dokoupit zásoby červeného. To se mě a Čezymu daří po delší chvíli v jedné zapadadlé pivnici, kde nám slečna za pultem prodala poslední červené (prý směs Frankovka-Modrý Portugal) za neuvěřitelnou cenu – 3,5l / 105,- Kč. A víno bylo opravdu dobré. Jsme vysmátí jak lečo. Míříme zpět na Pohořelice a Dolní Kounice (pro velký úspěch z minula). Ptáme se opět na klášter Rosa Coeli a překvapeně zjišťujeme, že se nachází někde jinde, než jsme si mysleli. I zaradujeme se, ale né na dlouho. Klášter je otevřen pouze přes víkend, jinak předběžná objednávka je možná pouze písemně nebo e-mailem. Snažím se sehnat nějaký kontakt na průvodce skrz obecní úřad, ale máme smůlu. Tahle památka mi prostě není zatím souzena.

Jedeme opět na Rosice, kde bereme tentokrát už plnou nádrž a po pár hodinách objížďky, za pomocí červeného, Těžkýho Pokondra, hudby z Conana a mírného vaření dorazíme přes Bystřici nad Pernštejnem na hrad Pernštejn. Vypadá opravdu skvěle. Dovnitř se jde skrz několik bran, takže pro útočníky to musel bejt skutečnej požitek ho dobývat. Kluci i Martina jdou opět do historickýho, tentokrát i s meči a já u pokladny v civilu jako průvodce vyjednávám studentskou slevu. Podaří se: 40,- Kč. Prohlížíme si i suvenýry v blízké prodejně, především však hezkou prodavačku. Hned na začátku prohlídky průvodkyně srazí mým přátelům hřebínek. Před prohlídkou žádá odebrání mečů a uschování v místnosti. Pajdovi s Čezym a Meigrem nezbývá nic jiného, než tuto potupnou proceduru podstoupit. Na začátku prohlídky uvidíme ukázku historického šermu v podání takových dvou drsnejch maníků. Souboj měli slušně propracovanej a ani se při něm moc nešetřili. Unikátní pro tento hrad je pravotočivé schodiště, které se velice dobře bránilo, o to hůř však dobývalo. Po prohlídce a k pobavení jakýchsi cizinců předvedli Meigr s Čezym souboj před hradem, za což sklidili potlesk.

Přes Nové Město na Moravě dojedeme do Žďáru a pořádáme slušnou pizzu. Kousek za městem vjíždíme do lesa a táboříme. Všechno je mokré, tak pouze decentně popíjíme víno na stojáka u auta a jdeme chrapošit.

 

---------------------------------------------- 

„Upozorňujeme neplatící zákazníky, že stálá teplota vody v přehradě je 4o C.“

 (nápis v hospodě v Pavlově)

---------------------------------------------- 

 ujeto: 176

 

15. červenec (Čt)

 Po snídani skládající se z pár chlebů s marmeládou pokračujeme v cestě. Projíždíme Přibyslaví, Havlíčkovým Brodem, Humpolcem a parkujeme opět v Jindřichově Hradci. Tentokrát nám v prohlídce hradu a zámku už nic nestojí v cestě, ani o 20min. zpožděné průvodcovstí (stud. sleva - 30,- Kč). Na hradě hlavně upoutá místnost se stručným výjevem ze života svatého Jiří. To byl týpek k neporažení, dvakrát ho rozčtvrtili, dvakrát vstal z mrtvých a až napotřetí byl definitivně zabit setnutím hlavy. Dost dobrá je taky černá kuchyně. Po prohlídce míříme do centra a v místní jídelně dáváme polívku se svíčkovou a strašně se přežereme.

Sotva se dokutálíme k autu, směřuje bílý okřídlený šíp na Třeboň. Myslím, že k tomuto městu netřeba něco dodávat. Prohlídku zámku tentokrát vynecháváme. Na náměstí se po krátkém rozhovoru seznamujeme se sympatickou prodejkyní takových těch kačenek, pštrosů a jiných potvor na nitích. Fikaně s ní začneme rozhovor, nakonec se s ní fotíme, a ukořištíme i adresu. Dozvíme se, že blízko prodává i její sestra a i na tu později neplánovaně narazíme (vážně!). A když už tam jsme, tak s ní dáme taky jedno foto. Jsme tak neoficiálně zvaní do Napajedel, jejich domoviny. I zde je Třeboň plná pěkných dívek, skautek a tak je zase nevěřícně očumujeme, viď Meigre?

Přes České Budějovice dorazíme do Českého Krumlova. Prohlídku tohoto města jsem prosazoval asi nejvíc. Tímto městem jsem v minulosti několikrát projížděl, ale nikdy jsem nebyl v centru. Chvíli se zdržíme na mostě u šlajsny, kterou zdolává nějaký páreček nadšených Japonců a mají štěstí – ani si neloknou, z čehož mají obrovskou radost. Procházíme malebnýma uličkami k zámku okolo příkopu se třemi medvědy. Máme opět smůlu – prohlídka skončila. Místo večeře v restauraci nakupujeme potraviny v Meinlu a rozhodujeme se pro kemp Štilec (asi 10 km od Č.K.).Tenhle kemp je asi nejlepší, jaký jsme navštívili a to za pouhých 180,- Kč. Ha! Připravujeme dříví na oheň, koupeme se a jinak se dáváme do kupi a pokukujeme po krásné číšnici v blízké restauračce. Po všech nezbytných úkonech spěcháme na pivo a víno k té pěkné slečně a můžeme na ní oči nechat. Tento večer jsme vlastně uznali heslo i pokřik Killmish za oficiální a já se pokusil načrtnout erb. Před jedenáctou nás vyhazují a já s Meigrem se pak vracíme za servírkou. Snažíme se jí přesvědčit aby Meigrovi něco napsala do cancáku, ale zdráhá se a posílá nás za vedoucím. Ten se nám celkem ochotně do kroniky zapisuje, nakonec však získáme i podpis slečny. Petra se jmenovala. Alespoň nějaký úspěch.

 ujeto: 207 km

 

 16. červenec (Pá)

 V kempu zjišťuji, že hladinu oleje v autě mám na katastrofálním minimu a to tak malém, že se bez pořádné dávky neodvažuji vyjet. Tak s Meigrem běžíme do blízký Benziny nakoupit olej a pak hrrr zpět do Krumlova. Opět získáváme studentskou slevu (25,- Kč) a jdeme si prohlížet zámek. Od jisté doby si dávám pozor na zrcadla na zámcích a hradech, proto každé zrcadlo obezřetně obcházím, aniž bych se do něj podíval. Přece jen, jistota je jistota. Skutečně nestojím o to, aby nějaká hloupá pověst o zrcadle ze mě udělala smolaře, paroháče či ošklivce po zbytek života.

Obědváme na okraji Krumlova u silnice – restaurace Na Plevně. Zde dáváme skvělou táborskou baštu s knedlíky navíc. Uf. Jsme opět plný, přes České Budějovice míříme na Týn nad Vltavou a Milevsko. Opět čerpáme novou nádrž (ta Škodovka byla ale žíznivá!). V odpoledních hodinách dorazíme na Orlík. Z toho mám taky radost, nikdy jsem tam totiž nebyl. Opět využíváme (zneužíváme) svého studentského vzhledu (20,- Kč). Na tomto soukromém zámku patřícímu rodu Schwarzenberků nás upoutají nejen skvělé středověké zbraně (přes 300 loveckých pušek), ale i naše krásná průvodkyně. Z výkladu jsme sice až tak moc neměli, za to její postavu vidím před sebou dodnes. Naše pohledy byly prý tak „nenasytné“, že se za nás styděla i Martina. A to už je co říct po tý dlouhý době, co byla s námi a pomalu si musela zvykat na naše „slabosti“. Jinak to však brala v pohodě a s úsměvem na rtu komentovala podobné situace: „No co, jste chlapi!“

Po prohlídce se radíme, co dál. Všichni jsme už celkem slušně utahaní, Meigr potřebuje být nejpozději v sobotu dopoledne doma, takže se rozhodujeme pro nejkratší cestu do Prahy. Cesta celkem příjemně probíhá i díky muzice. Vyložíme se navzájem u bytů, prostřídáme se v řízení a večer si už blaženě funím ve vaně s horkou vodou.

 ujeto: 430,- km

 Michal Schauhuber

Více fotografií si můžete prohlédnout na&nbsp;<a href="https://www.facebook.com/ecestopisy" target="_blank">Facebooku</a>. Podpořte tam náš projekt!</em></p>

 

 REKAPITULACE:

 ·         Ujeto celkem 1593 km.

 ·         Navštívené hrady, zámky, zříceniny, památky:

-          Lednice (stud. 25,- Kč)

-          kapucínská hrobka (30,- Kč) – Brno

-          Bítov (55,- Kč)

-          Pernštejn (stud. 40,- Kč)

-          Telč (50,- Kč)

-          Moravský kras – Kateřínská jeskyně (15,- Kč)    

                                - Macocha (5,- Kč)

-          Český Krumlov (stud. 25,- Kč)

-          Jindřichův Hradec (30,- Kč)

-          Červená Lhota (35,- Kč)

-          Orlík (stud. 25,- Kč)

-          Dívčí hrady - zřícenina

-          Kozí Hrádek - zřícenina

-          Špilberk (stud. 25,- Kč)

-          Roštejn (15,- Kč + 5,- Kč za věž)

-          Točník

 

 

·         Kempy :

1. kemp Řásná (asi 9 km od Telče) – celkem 220,- Kč (3 os., 1 auto, 1 stan)

-          40,- Kč / osoba, 40,- Kč / auto, 40,- Kč / stan, + jakýsi příplatek (asi obec. úřadu) navíc za každou osobu (při prokázání studentskými průkazy by jej měli odpustit)

-          záchody, umývárny, sprchy, blízko rybníka bez možnosti koupání, společ. místnost, hřiště **

 

2. kemp Olšovec (Jedovnice, u Blanska) – celkem 240,- Kč

-          30,- Kč / osoba, 30,- Kč / stan, 30 Kč / auto

-          záchody, umývárna, sprchy, blízko rybníka u lesa, hřiště, krám v kempu

****

 

3. ATC Merkur (nádrž Nové Mlýny II.) – celkem 340,- Kč (5 os., 1 auto, 2 stany)

-     rozdělení si přesně nepamatuju, asi 40,- Kč / osoba, 40,- / stan, 50,- / auto

-          záchody, sprchy, umývárny, přehrada Nové Hrady, ohniště bez blízkého lesa, moc lidí

*

 

4. kemp Štilec (10 km od Českého Krumlova směrem na Č.B.) – celkem 180,- Kč (5 os.,2 stany, 1 auto)

-          20,- Kč / osoba, 20 Kč / auto, 30,- Kč / stan, poplatek navíc odpuštěn ze studentských

      důvodů J

-          záchody, umývárny, sprchy, restaurace, ohniště, koupání

**** 

 

 

Pozn.:

 *       - bídná úroveň (takovým kempům je lepší se raději vyhýbat)

**     - úroveň nic moc, ale dá se to překousnout

***   - velice slušná úroveň, doporučuji

**** - skvělá úroveň, vřele doporučuji