Zugspitze (2962 m)

Zugspitze (2962 m)

aneb jak dvakrát vylézt nejvyšší horu Německa ve dvou dnech

 

To, že jsme Zugspitze vylezli téměř dvakrát ve dvou dnech, není žádná nadsázka, ale prostý fakt. Stačí k tomu jediné – nevzít si s sebou mačky. :-)

 

Náš plán:

Nejvyšší horu Německa lze pokořit hned několika cestami – my jsme si vybrali tu nejhezčí z německé strany a údajně také jednu z nejdelších a nejnáročnějších zajištěných cest v Alpách díky svému převýšení 2200 m. Vede z parkoviště v Hammersbachu k chatě Höllentalangerhütte a soutěskou Höllentalklamm, dále ferratou, táhlým suťoviskem, po ledovci Höllentalferner a opět zajištěnou cestou až k vrcholu. Dle průvodce to lze zvládnout za 8 hod. Ubytování jsme si e-mailem dopředu rezervovali na chatě Wiener Neustädter-Hütte (asi 2 hod pod vrcholem), tedy počítáme s celkovým časem túry okolo 10hod. Druhý den jsme pak plánovali sestoupit k jezeru Eibsee a zpět do Hammersbachu k autu. Nakonec vše ale dopadlo trochu jinak…

 

Čtvrtek 17.9.2015

Vyjíždíme tak jako minule uprostřed září v tradiční sestavě posledních let - Majkl, Petr a já od Agipu na Strakonické asi v 16:30. Cestou na Plzeň nás trochu vyděsí náhlá ztráta výkonu Petrova Volva a hláška na displeji doporučující návštěvu servisu kvůli plnému filtru pevných částic. Nicméně po poradě po telefonu se známým z autoservisu jen zastavujeme, „restartujeme“ auto vypnutím motoru a zase bez problémů pokračujeme dále. Okolo Mekáče u Rozvadova (18hod) jen profrčíme, neboť exit je zavřený (asi kvůli opravě vozovky) a tak rovnou míříme na Mnichov a s pár kratičkými pauzami a za neustálého drobného mrholení, ale zase bez dopravních komplikací, přijíždíme přes Garmich-Partenkirchen do Grainau do kempu Erlebnis Zugspitze, který se nachází po pravé straně při příjezdu. V Grainau už naštěstí neprší. Recepce je už ve 21hod zavřená (měli jsme přes e-mail domluveno, že můžeme dorazit do 22hod), závora naštěstí zvednutá, tak parkujeme a stavíme stan na konci kempu na malém plácku s pár dalšími stany. Kemp je plný karavanů, všichni zalezlí, tak dáváme rychlou večeři z vlastních zásob s čelovkama na hlavě, zapíjíme to plechovkovým pivkem, trochu se ohřejeme na toaletě spojené se sprchami (měli naplno zapnuté topení), a okolo 23hod uléháme do stanu.

 

Pátek 18.9.2015

Budíček nás probouzí v 5:30, skládáme mokrý stan, balíme věci na výstup a lijeme vodu do svých camelbaků. Předpověď na dopoledne je povzbuzující, až odpoledne okolo 15hod má začít pršet. Na recepci opět nikdo není a tak se rozhodujeme v kempu zaplatit za nocleh až cestou zpět domů.

Míříme na placené parkoviště ve vesnici Hammersbach (753 m) kousek za Grainau. Aut je zde málo, chceme platit parkovné za 2 dny (5 € za den, 8 € za dva dny), nicméně i přes návod placení kreditkou vůbec nefunguje, papírovky automat také nebere, jen mince a tak dáváme horko těžko dohromady alespoň pět éček. V 7:40 vyrážíme asfaltkou k rozcestníku, kde odbočíme vpravo a podél potoka v údolí Höllental stoupáme lesem až ke vstupu do soutěsky Höllentalklamm. Má jít o placenou cestu podél potoka skrz vytesané tunely. Přicházíme k malé chatě Klamm Hütte (1050 m) umístěné na kraji skály a z komína stoupající kouř dává tušit, že zde bude nějaký hlídač. Platíme 4 € na osobu a můžeme projít přes železná otočná vrátka. Hned za chatkou se nachází malá budka s muzeem a starými fotografiemi s borci s krumpáči. Cesta soutěskou vede podél potoka Hammersbach přes různé mostky a hlavně spousty tunelů, naštěstí osvětlených. Vyšší lidé nad 180 cm si ale určitě musí dávat stále pozor na hlavu. Je tu samozřejmě velká vlhkost, voda tu teče snad ze všech stran, ale výhledy na valící se vodu, vodopády i samotný průchod skrz tunely stojí za to.

Asi po hodince vycházíme ze soutěsky a čeká nás ještě stoupání k chatě Höllentalangerhütte (1387 m), kam dojdeme za cca 2 hodiny od parkoviště. Odtud je super výhled na konec údolí i s vrcholem Zugspitze, částečně je vidět i jeho slavný tankodrom a jeřáb. Trochu nás zarazila otázka servírky, které jsme se ptali na směr další cesty, zda máme mačky, na což dost nejistě kýveme hlavou. Mačky jsme si totiž nevzali, jen nesmeky na základě informací z některých cestopisů, že ledovec je měkký a dá se pohodlně přejít i bez nich. Trochu nás to znejistí…

Po chvilce odpočinku vyrážíme po můstku přes potok a stoupáme po klikatící se cestě až přímo pod skálu k nástupu na zajištěnou cestu (v 11 hod). Po krátkém odpočinku, nějaké té tyčince na posilnění a nasazení úvazků, ferratového setu a helmy začínáme stoupat ferratou vzhůru. Dva Němci v profi hadrech, které jsme u skály potkali, evidentně nemají na spěch a nechají nás lézt první. Ferrata není obtížná (B/C), ze začátku je tam trochu delší žebřík (tzv. „Leiter“) v podobě stěny s kramlemi ve skále (cca 20m) a pak úsek zvaný „Brett“ (prkno), což je vlastně traverz na hladké stěně opatřené ocelovými kolíky, kde nesmíte mít závratě z výšek. Zde doporučuji pořídit pár vzdušných fotek a trochu se naaranžovat do těžších poloh, abyste se mohli doma čím chlubit. Samozřejmě vše s ohledem na řádné jištění. Technicky nejde o nic náročného, já osobně jsem čekal více. Pak si ještě užíváme trochu lezení po skále a hlavně táhlého stoupání suťoviskem až k ledovci. Docela nás to zadýchává, náladu nám ale zlepšují místní fotogeničtí kamzíci potulující se kolem, kteří jsou na lidi evidentně zvyklí. Vrchol nevidíme přes klesající mlhu. Okolo 13hod nastupujeme na ledovec a pro jistotu se navazujeme na lano, které jsme si pro všechny případy vzali sebou a pravidelně se střídali při jeho nošení. Prvních pár desítek metrů je v pohodě, jdeme po stopě po mačkách od předešlých horalů. Pak je ale sklon prudší a i přes to, že v ledovci bylo spoustu malých i velkých kamenů napadaných ze skal, o které se dalo při stoupání opřít, nám to začíná pekelně klouzat. Zase tak měkký ledovec není. Majkl nasazuje své pseudo-mačky, my pak nesmeky. Bohužel je to absolutně k ničemu. Po pár marných pokusech dostat se výše a navíc korunovaných Petrovým podklouznutím a 10 metrovým skluzem, než ho zajistíme lanem, to definitivně vzdáváme. Opatrně klesáme, což také není úplně legrace. Vracíme se zpět na začátek ledovce, kde nás dojdou ti dva Němci, kteří nemají jen profi oblečení, ale i profi mačky. Scheise! Jsme ve výšce něco přes 2 500 m, tedy asi 400 metrů pod vrcholem. Dost naivně jsme uvěřili, že mačky nejsou potřeba a tak za to platíme. Naše blbost. Vracíme se tedy tou samou cestou zpět a sami sobě si nadáváme.

Sestup k chatě není vůbec pohodlný a náladu nám rozhodně nezlepšuje ani drobný déšť, který se přesně podle předpovědi spustil okolo 15hod. Doslova kloužeme po kamenech a pak i ferratou dolů, zažíváme tedy o dost víc adrenalinu než cestou nahoru. Např. traverz „Brett“ na kolíkách dostává hned dramatičtější rozměr. Zpět k chatě Höllentalangerhütte se dostáváme asi v 17hod poměrně dost zničený. Servírka nás naštěstí nijak nezpovídá a informuje, že si věci můžeme osušit v sušárně v přízemí, tak toho hned využíváme a převlékáme se do suchého. U pivka (4 €) a výborné husté „gulaschsuppe“ s chlebem (5 €) v krásné, nově zrekonstruované, chatě se pak rozhodujeme co dál, než Petr bláznivě navrhne si výstup zopakovat, tentokrát z rakouské strany. Zpočátku se nad tím ušklíbáme, nakonec nám to ale zas tak nereálné nepřipadá.

V 18hod míříme stále stejnou cestou zpět a opět se rozhodneme obětovat 4 € za průchod soutěskou Höllentalklamm než ji obcházet jinou a delší cestou okolo. Stále prší, tentokrát se ale moc nekocháme a rychle prolítneme tunely soutěsky až k placení. V chatě se svítí, železné dveře nás bez problémů pouští ven a tak na sebe příliš neupozorňujeme a padáme dál. Cestou neustále míjíme další lidi, kteří stoupají k chatě v údolí, kde mají zajištěno ubytování. Poslední půlhodinku lesem už zapínáme čelovky a k autu přicházíme asi ve 20hod. Jsme poměrně dost vyřízení (13hod na cestě). Přeci jen kdo může říct, že dal v jednom dni cca 1 700 výškových metrů nahoru a dolů a zítra nás čeká zase to samé nahoru!

Za regulérní průtrže mračen míříme do Erhwaldu na rakouské straně a sháníme nějaký penzion. Stavět stan v takovém lijáku by bylo šílenství. Asi hodinu projíždíme vesnicí a nemůžeme nic sehnat, všude mají zhasnuto nebo nám nikdo neotevírá. Až nakonec zkoušíme penzion Alpenstern u hlavní silnice a Majkl domlouvá s majitelkou nocleh a snídani pro tři za 126 €. Pršet naštěstí přestává, tak můžeme v klidu přemístit věci z auta do malého třípokojáku. Večeříme a ověřujeme počasí na zítra – dopoledne pohoda, až odpoledne má napršet 10mm a navečer dokonce 35mm, na vrcholu sněhové přeháňky. Probíráme detaily našeho zítřejšího výstupu s tím, že z vrcholu pak sjedeme lanovkou zpět. Sice to je paďouřina, ale vzhledem k tomu, že už jeden sestup máme za sebou, tak to moc neřešíme. Optimismu do zítra nám dává teplá sprcha a čisté peřiny. Skvělý pocit.  

 

Sobota 19.9.2015

Vstáváme v 6:30 a stehna bolestivě protestují každým pohybem. Musíme to holt rozchodit. Od 7hod máme objednanou luxusní snídani – vajíčko na hniličku, šunka, sýr, marmeláda, tavený sýr, máslo, housky, kafíčko a džus. Nakonec nám paní dává i nějaké slevové kartičky na lanovku.

V 8:35 parkujeme a vyrážíme na cestu od dolní stanice lanovky Tiroler Zugspitzbahn (1225 m) – čeká nás tedy naprosto stejné převýšení jako včera, opět přes 1700 výškových metrů. Z použití nových bot mám bolestivou otlačeninu ze včerejška a tak nazouvám pohodlnější softshellové polobotky a původní boty beru pro jistotu s sebou do batohu. Majkl si zase užívá puchýře a bolavé achilovky.

Stoupáme sjezdovkou až do horní části, kde cesta 801 pokračuje klečí. Na vrchol by to mělo být nějakých 5hod. Po necelých dvou hodinách stoupání klečí a pak po kamenité cestě přicházíme ke skále na travnatou plošinu, kde jsme si dáchli pod cedulí Georg Jäger-Steig. Po levé straně vidíme chatu ve skále (asi stará stanice lanovky), po pravé straně pak cesta pokračuje suťoviskem výše a pak po cestě značnou částí pod lanovkou. Zde se nám otevírají výhledy na jezero Eibsee, okolní vrcholky i kabiny lanovky, které sviští nad námi. Za dalších 45min jsme u chaty Wiener Neustädter Hütte (2209 m), kde jsme měli včera přespávat. Ani nejdeme dovnitř a v 11:30 pokračujeme až k nástupu na zajištěnou cestu (cca 30 min). Zde už je více lidí i vč. nějakých borců v maskáčích, kteří ani neměli jištění ani helmy. Zajištěná cesta vede prudce nahoru skalní úžlabinou a je vybavená ocelovým lanem a kolíky, takže se po ní dá pohodlně stoupat. Technicky to opět není nic těžkého (B), je to jen trochu náročnější na fyzičku. Závěr ferraty je střídavě bez jištění, je tam jen pár nepříjemných míst, kdy si člověk musí dávat pozor na kroky v klouzajícím suťovisku a za cca 2 hodiny jsme na hřebeni. Ještě ale není konec, musíme dostoupat až ke stanici lanovky. Únava z obou náročných dní se začíná dost projevovat, tak funíme jak soumaři a častěji odpočíváme.

Na stanici je spousta turistů a hlavně hodně „Hurvajsů“, tedy nalitých Tyroláků s kšandami, kteří slavili Oktoberfest Zugspitze. A bylo tu i překvapivě plno moc hezkých slečen, také náležité vystrojených. Projdeme si celou několikapatrovou stanici vč. narvané restaurace s Oktoberfestem a u pokladny lanovky rovnou platíme kartou lístky dolů (Tiroler Zugspitzbahn). Platíme 79 € za tři osoby, tudíž slevová kartička od majitelky penzionu nám ušetřila cca 1 euro (jednorázový lístek byl za 27,50). No čekali jsme větší úsporu… Míříme na verandu restaurace Münchner Haus (kde se dá i přespat) a na památku jsme si každý vzali nějaké to sklo na památku, které tu a tam odložili podnapilí Tyroláci – kluci půllitr, já origoš tuplák s názvem celé akce (ve stánku nabízeli stejný, jen o trochu víc zdobený, tuplák za 18 €). Na verandě dáváme pivko a dojídáme zásoby (okolo 15hod). Po chvilce oddychu se jdeme projít kolem a pozorujeme stavební úpravy (staví se zde další lanovka k jezeru Eibsee, která by měla být v provozu v r. 2017). Z výhledů na okolní vrcholky máme prd kvůli mlze, takže nemůžeme zahlédnout Marmoladu ani Grosglockner, které jsme už v minulosti také pokořili. Na dohled od stanice je vrchol s kýčovitým zlatým křížem a tak sestupujeme po schodišti níže, přes železnou branku a schodiště na skálu. Šplháme na vrchol po krátkém žebříku a dále pár metrů po hřebeni jištěnou cestou. Je tu plno turistů v džínách a teniskách, ale i ožralých Němců v lakýrkách, kteří se také chtěli zvěčnit na památku. Na vrcholu Zugspitze (2962 m) fotíme pár povinných fotek a padáme zpět. Před 16hod čekáme již na lanovku dolů a s námi se veze první skupina slušně alkoholem opojených a hlučných lidí. Normálně poslední lanovka jede v cca 16:15, dnes je doba prodloužena až do 18:30. Sešup dolů netrvá ani 10min.

U auta se pak převlékáme a míříme na kafíčko k Agipu, kde tankujeme naftu. Zbývá už jen návštěva sámošky Aldi Süd kvůli koupi tradičního specku a parmigiana domů a okolo 18hod míříme přes GaPa na Mnichov. Střídáme se v řízení a do Prahy přijíždíme okolo 23hod. Neodoláme a vyzkoušíme si ten den otevřený tunel Blanka.

 

Cesta tam: 515 km

Cesta zpět: 559 km

Prům. spotřeba: 7,38 l

Live web camera Zugspitze: https://zugspitze.panomax.de/

 

Podpořte nás na Facebooku! Najdete zde aktuální informace a hlavně fotky z našich výprav!